Sex v dějinách by Nakladatelství MOBA

se Jan bauer

ex v děJinách

Jan Bauer Sex v dějinách Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o. Obálka Karol Lament/PT MOBA Vytištěno v Tisk Centrum s. r. o., Moravany u Brna Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz © Jan Bauer, 2003, 2024 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 Druhé, doplněné a upravené vydání

ISBN 978-80-279-1300-8

obsah 7 11 19 30 42 56 69 90 107 134 154 172 186 210 221 234 250

Úvod: vzhůru proti času! Kapitola 1: hliněné venuše a kamenné údy Kapitola 2: vášně přímo božské Kapitola 3: ach, ty chlapecké zadečky Kapitola 4: svět zhýralého říma Kapitola 5: bývali čechové statní junáci Kapitola 6: milenci královen Kapitola 7: má papež varlata? Kapitola 8: za co vděčíme indiánkám Kapitola 9: Kdo vládl vladařům Kapitola 10: lásky velkých panovnic Kapitola 11: napoleon v ložnici Kapitola 12: Klasikové sexuality Kapitola 13: tajnosti vídeňského dvora Kapitola 14: pod prapory revoluce Kapitola 15: uhrančivý půvab diktátorů Kapitola 16: aféry špionů a prezidentů

Úvod

Vzhůru proti času!

Významný britský historik Edward Gibbon ve svém monumentálním díle Úpadek a pád římské říše jaksi mimoděk s hořkostí vzdělance konce 18. století utrousil poznámku o tom, že dějiny jsou „seznamem zločinů, ztřeštěností a neštěstí lidstva“. Skutečně, budeme-li posuzovat historii podle výskytu válek, revolucí, vzpour, palácových převratů, davových šílenství, teroru, atentátů, zkrátka násilí jedněch a tím pádem utrpení druhých, jistě se nikdy nedopočítáme. Nicméně velká kronika člověčenstva od časů lovců mamutů po postmoderní dobu ucpaných dálnic a počítačových virů není psána jen krví a slzami. Při vší úctě k britskému dějepisci Gibbonovi bych si dovolil jeho výrok trochu poopravit a doplnit. Troufnu si totiž tvrdit, že lidstvo neprovází na jeho cestě přes propast času pouze vražedné běsnění, ale také láska, touha, chtíč, vzrušení, vášeň a rozkoš. To všechno se dá dle mého názoru shrnout do jednoho slova ze tří písmen: sex.

Netvrdím to náhodou a bez zralého uvážení. Cožpak už starý klasik Homér nezapletl sex do svého velkolepého příběhu o desetiletém dobývání Tróje? Trójský princ Paris si čas při pasení otcových stád krátil jako porotce v soutěži krásy. Mezi třemi rozvaděnými bohyněmi dal přednost Afroditě, jak jinak, vždyť měla ve svém božském resortu právě lásku, a ta se mu odvděčila návodem na únos prý nejpůvabnější smrtelnice v oblasti Egejského moře – Heleny. Ale jak už se to tak v životě stává, ty nejhezčí holky bývají buď zadané, nebo vdané. Samozřejmě to platí i pro krásnou Helenu, která byla manželkou spartského krále Meneláa. Když ji Paris spatřil, samozřejmě neodolal, zakoukal se do ní a musel ji, děj se co děj, mít. Únos Heleny se mu samozřejmě povedl, vždyť mu pomáhala sama bohyně lásky. Zato král Meneláos, Helenin zákonný manžel, se rozzuřil. Místo toho, aby si oddechl, že má od té mladičké fifleny, která z něj jen páčí další a další šperky, konečně pokoj, žárlil a běsnil tak strašně, že museli všichni Řekové hned vytáhnout do války a dobývat Tróju a mnozí, včetně největšího reka Achillea, to zaplatili životem. Možná namítnete, že Homérova Illias patří spíš do literatury a nemůžeme ji brát za skutečný historický příběh. Nebudu se s vámi přít, ačkoliv Trója skutečně stála a byla dobyta ne jednou, nýbrž hned několikrát. Odhlédneme-li však od Homéra, cožpak starověk nenabízí dostatek podobných, zcela reálných důkazů toho, jak sex mnohým velkým mužům zcela zamlžil schopnost rozumného uvažování? Co třeba příběh egyptské královny Kleopatry, která popletla hlavu jak samotnému Gaiu Juliu Caesarovi, tak nakonec Marku Antoniovi?! A to prý byla na pohled jen tuctová holka, zato však mimořádně mazaná. Pohledný a mužný Marcus Antonius, který by

za jiných okolností mohl mít takových děvčat alespoň deset na každém prstu, se však do ní zbláznil natolik, že se od ní nemohl odtrhnout a nakonec prohrál všechno, i svůj život. To víte, když se vzbouří hormony, bývají i ti nejdokonalejší pánové zcela slepí. Kupodivu ani ta zcela nedávná minulost není zbavena podobných malérů. Jen si vzpomeňme na prvního muže jediné světové supervelmoci, jak přímo ve své pověstné oválné pracovně v Bílém domě strká doutník do vagíny mladičké černovlasé stážistce (jestlipak přitom byla úplně nahá, nebo si jen stáhla kalhotky?) a pak ho s rozkoší správného chlapáka vykouří. A když to praskne a aféra hodná bulvárních médií je na světě, snaží se ji přehlušit nebývalou rázností v balkánském konfliktu. Náhle na nějaké raketě či bombě dopadající na Srbsko tolik nesejde a ta velkých demokratických ideálů dbalá část světové veřejnosti tomu ještě souhlasně tleská. Nezbývá než litovat, že někdejší britský premiér Arthur Neville Chamberlain byl v roce 1938 už devětašedesátiletý konzervativní suchar, kterému nějaký sexuální úlet ani nepřišel na mysl. Kdyby totiž byl chlapem, co se ještě dokáže otočit ta pěkným děvčetem a pocítit přitom vlnobití v poklopci, možná by se tvrdě pustil do Hitlera, než aby se s tím pošukem s jedním varletem smlouval. Ale dosti úvah o tom, co by bylo, kdyby… Jisté je jedno, sex hrál v dějinách mnohem větší roli, než jsou mu historici ochotni přiznat. A to přitom i ze stránek jejich knih na nás leckdy vyjukne překvapivě pikantní podrobnost, která dává tušit, že dějiny nejsou jen slzavým údolím či krvavou řekou, a už vůbec ne zákonitým procesem, ale prostý sexuální pud, ten nejživočišnější pud člověka, krom pudu sebezáchovy, v nich hraje velevýznamnou roli. Zkusme tedy kráčet dějinami a hledat uzlové body,

v nichž za jejich aktéry jednaly spíše hormony než co jiného. A nebylo takových případů málo. Takřka jsme v pokušení říci, že za mnohé historické zvraty, války, mírové smlouvy, reformy a revoluce mohou ukojené, či naopak neukojené touhy, tajné lásky, pomíjivé chvilky potěšení, bujná dívčí ňadra a temné a vlahé klíny. Snad mě přitom laskaví čtenáři nenařknou ze zlehčování, falšování a překrucování dějin, případně z hledání nemravnosti tam, kde se sluší vidět jen promyšlené a důstojné záměry a činy. Leč historie mívá leckdy blíže k pěkné komedii, nebo spíše k nahořklé tragikomedii. Jen, prosím vás, nehledejme božské poslání, filozofické, sociální a ekonomické zákonitosti, velké ideály či hru všemocného osudu tam, kde po něčem takovém není ani stopy. Zato je po ruce nějaká ta pihovatá Kleopatra, která si umí omotat kolem prstu vítězné i poražené vojevůdce a kdekteré politiky libovolných názorových odstínů. Nuže tedy vzhůru proti proudu času do temných hlubin dějin! Zkusme zapátrat po tom, jakou úlohu v nich hrál právě sex.

Kapitola 1

Hliněné venuše a kamenné údy

Sotva se dozvíme, kdo archeologům vnukl myšlenku, aby figurky žen z doby kamenné začali nazývat „venušemi“. S římskou bohyní lásky mají tyto nepohledné dámy společné pouze to, že jsou nahé. Jinak vůbec nic. Dnešní mladé muže, zhýčkané hollywoodskými filmy, erotickými magazíny, živým striptýzem a soutěžemi nejkrásnějších děvčat, rozhodně nemají čím zaujmout. Dokonce ani ctitele klasických proporcí ničím nepotěší. S takovou renesanční Venuší z Boticelliho obrazu se sotva mohou poměřovat. Ostatně sám objevitel jedné z nejslavnějších sošek tohoto druhu profesor Karel Absolon poznamenal o „své“ Věstonické venuši doslova: „Tlustá, nahá, ale slušná.“ Drobné, jen 5 až 10 centimetrů velké figurky, uplácané ze směsi spálených kostí, hlíny a živočišného tuku jako zmíněná Věstonická venuše nebo vyřezané z kousku mamutího klu jako Moravanská venuše ze Slovenska, mají poněkud zvláštní proporce. Zobrazují totiž až přehnaně obézní ženy s mohutnými povislými prsy, obrovským bři-

chem a širokými boky. Sošky přitom mají jen naznačené nohy, většinou postrádají ruce a vesměs nemají obličej. Na identitě jako by ani nezáleželo, některé pravěké venuše jsou dokonce bezhlavé. Hrdina Štorchova románu Lovci mamutů chlapec Kopčem rozhodně nemohl ve Věstonické venuši rozeznat podobu své zemřelé maminky, leda by byl nadán nadpřirozenými schopnostmi. Zůstává otevřenou otázkou, zda tyto figurky skutečně představují paleolitický ideál ženské krásy, nebo snad něco jiného. Sami vědci připisují objeveným „baculkám“ spíše rituální význam. Podle nich symbolizují ženu jako obnovitelku a udržovatelku rodu. Zobrazují kypré matky, které měly tlupě či kmeni zajistit dostatek potomstva, a tedy i dostatek lovců. Sošky představují plodnost, hojnost a životodárnou sílu, symbolizují přežití v krušných časech poslední doby ledové. Vždyť jaká žena mohla lépe přežít kruté klima než dobře živená a s dostatkem podkožního tuku? Nesuďme pravěké venuše podle dnešního ideálu krásy. Kdyby vycházel v paleolitu nějaký kamenný Playboy, objevovaly by se možná takové venuše na titulní straně. Ostatně cožpak i kypré tvary nemohou být eroticky přitažlivé? Vzpomeňme si, jak krásné ženy maloval takový Max Švabinský! Zdaleka ne všechny paleolitické venuše bývaly obézní. K těm mírně řečeno silnějším patří naše proslulá Věstonická venuše, dále venuše z rakouského Willendorfu, z francouzského Lespugne, ruských Kostjenek či třeba z ukrajinského Gagarina. Ale vedle „vykrmených baculek“ objevili archeologové i venuše dočista štíhlé, jako například ve francouzském nalezišti v Laugerie Haute, v italském Parabitiu či v sibiřské Maltě. V některých sídlištích z mladší doby kamenné dokonce našli venuše obou typů – tlusté i štíhlé. Domněnku, že tyto plastiky

měly rituální funkci, potvrzuje fakt, že později vytvořené venuše postupně ztrácejí realistické rysy a jejich podoba je silně stylizovaná.

Proč chybí muži

V souvislosti s pravěkými venušemi nás nepochybně musí zaujmout dvě skutečnosti. Proč sošky žen vesměs nemají obličej? A proč se – až na vzácné výjimky – nikde neobjevují mužské postavy? Na první otázku nabízejí odpověď zvyky přírodních národů, které prakticky až donedávna žily v podmínkách srovnatelných s dobou kamennou. Z cestopisů si pamatujeme, že mnozí divoši, žijící na odlehlých místech zeměkoule, se zpravidla bránili fotografování s odůvodněním, že by tím ztratili duši. Něco podobného zřejmě platilo i v paleolitu. Obličej byl zkrátka tabu. Podle tehdejších kultovních představ bylo jeho zobrazování asi z rituálních důvodů zakázáno. A proč nenacházíme figurky mužů? Není to tak docela pravda. Například ve Francii, ale i na Moravě objevili archeologové mužské sošky se zvýrazněným pohlavním údem. Nicméně je pravda, že takové plastiky se vyskytují velmi vzácně. Zřejmě byla žena jako udržovatelka rodu v době kamenné mnohem důležitější než muž. Nebo si už naši předkové potrpěli na zobrazování erotického ideálu? Ostatně i na muže postupně došlo. Tedy nikoliv na celé postavy, ale na – z hlediska plodivé síly – nejpodstatnější část jejich těla: pohlavní úd. Z francouzské Bretaně a také z jižní Anglie, severního Německa, Skandinávie, ale i z Čech známe často obrovité uměle vztyčené kameny – menhiry, které dodnes vzrušují fantazii záhadologů. Někteří v nich vidí památku po Atlantiďanech, jiní stopy po návštěvě mimozemšťanů, další jakési antény na

čerpání tajemné energie země. Ve skutečnosti může být původ těchto menhirů mnohem prostší. Vždyť nejvíce se podobají falu – ztopořenému mužskému údu. Dost možná měly symbolizovat ne nějakou magickou energii země, ale prostě životodárnou sexuální energii. Proslulé kamenné řady v bretaňském Carnaku mohly být jakousi zbožštělou demonstrací ztopořeného mužství, podobně jako osamělý Zkamenělý pastýř u Klobuk na Slánsku. Podobné kamenné symboly plodivé síly neznáme jen z Evropy, ale i z mnoha jiných míst. Antický svět je pak zdokonalil. Stavěl podobné pomníky zvláště zasloužilým herojům. Na vrcholu kamenné stély byla busta slavného muže a v patřičných místech z opracovaného kamene trčel jeho úd. Řečtí sochaři přitom nikdy nezapomněli na zobrazení šourku. Nikoliv pouhý penis, ale varlata považovali za sídlo mužnosti. Správný muž se nazýval „enorches aner“ – tedy „s varlaty“, a pro výraz „mužný“ používali Řekové slovo „enorcha“, což bychom mohli přeložit jako „kulkatý“.

Soulož na poli

Jeden z jarních pohanských silně erotických obřadů se kupodivu dochoval i v tradicích našich křesťanských Velikonoc. Jedná se o pomlázku. Už ve starém Římě a patrně ještě dříve se ženy při slavnostech boha Fauna nechávaly šlehat prutem na holou zadnici, aby byly plodné. Mimochodem, u germánských kmenů byl prut symbolem penisu, představoval pyj boha stromu, což se vlastně také udrželo dodnes, vždyť prut je stále jedním z nesčetných názvů pro pohlavní úd. Protože nejdůležitějším odvětvím bývalo ve starověku zemědělství, přenášela se lidská sexualita také do

magických obřadů, které měly zabezpečit budoucí úrodu. Každý rok na jaře bývalo zvykem vykonat na poli rituální obnovení plodivé síly země. V zastoupení příslušných bohů musel v první vyorané brázdě souložit náčelník kmene či vladař s vybranou kněžkou. Ve starověkém Řecku se podle mýtů třikrát oddala bohyně Demeter bohu Dionýsovi přímo na poli, aby tak zajistili příští sklizeň. Možná právě na tento obřad naráží stará česká pověst o sňatku stadického sedláka Přemysla Oráče s kněžnou a věštkyní Libuší, kteří dali vzniknout naší první panovnické dynastii. Zemědělský sexuální rituál kupodivu přežil až hluboko do středověku. Tedy nikoliv že by bylo nutné sotva sleze sníh oddávat se sexuálním hrátkám v mazlavé hlíně, ale vybraná mladice, nejlépe panna, si musela časně zjara holým zadečkem sednout na pole, aby mu tak předala svou vitální sílu a zajistila jeho plodnost. Někde bylo dokonce nahé ženské pozadí používáno jako agrotechnická pomůcka. Dotyčná kráska tak totiž zjišťovala teplotu půdy, tedy zda už nastal vhodný čas pro setí. Samozřejmě tento obřad měl svá pravidla. Někdy se totiž nevyžadovala k uvedené akci panna, ale spíše těhotná žena, v každém případě však nesměla právě menstruovat. Z ní vytékající krev by prý mohla podstatně snížit hektarové výnosy. Menstruace vůbec budila odedávna nelíčené zděšení a bylo jí připisováno kdejaké zlo. Římský spisovatel Plinius Starší ve svých Dějinách přírody doslova píše, že „žena ve svém čase kazí žně, ničí zahrady, zabíjí zárodky, způsobuje, že plody padají, zabíjí včely, dotkne-li se vína, mění se v ocet, mléko kysne…“. Středověký anglický básník Chaucer si zase stýská: „Och, ženo v měsíčcích, tys nepřítel, jehož se musí celá příroda bát!“ Kupodivu tyto

pověry spojené s menstruací přežily až do doby poměrně nedávné. Ještě v roce 1878 tvrdil jeden učený člen Britské lékařské společnosti v svém článku pro odborný časopis British Medical Journal: „Je nepopiratelný fakt, že maso se kazí, dotkne-li se ho žena v menstruaci.“ Pokud vás zaujala zmínka o kněžkách rozdávajících si to v brázdě s vladařem, vězte, že první kněžky byly vlastně prostitutkami ve službách bohů, a nejstarší nevěstince byly tudíž chrámy. Náboženský obřad mohl mít podobu soulože a zvlášť nároční bohové vyžadovali rovnou grupen sex čili skupinové orgie. Byť se nám to za těchto okolností zdá podivné, těšily se takové kněžky velké vážnosti. Nejstarší chrám-nevěstinec známe ze sumerského města Uruku v Mezopotámii a byl vlastně svatyní boha nebes – Anu. V Babylónu se dokonce musela každá žena, nechtěla-li být označena za ateistku, alespoň jednou za život obětovat bohyni Ištar, která jí vyhledala milence. V praxi to vypadalo tak, že ještě před svatbou se dívka odebrala do chrámu, kde byla anonymním knězem či někým jiným pod rouškou tmy zbavena panenství. Prý to býval ten, kdo klečící nevěstě hodil do klína minci.

Posvátné bordely

Můžeme-li věřit řeckému dějepisci a zeměpisci Hérodotovi, i proslulá babylónská věž Etemenaki vlastně sloužila sexuálnímu potěšení. Jednalo se o víceúčelové zařízení, tedy chrám a bordel v jednom. Na vrcholu věže bylo totiž sídlo boha Marduka vybavené pozlaceným nábytkem, samozřejmě včetně přepychové postele, kde každou noc musela být připravena vybraná půvabná kněžka, aby se s ní mohl z nebes sestoupivší Marduk potěšit. Kdo ho ve skutečnosti zastoupil, zda nějaký kněz, či dokonce sám

babylónský panovník, o tom všechny krasavice, které noc v chrámu na vrcholu věže absolvovaly, vesměs pomlčely. V každém případě si nikdy nestěžovaly, že by onen náhradník nebyl dost „božský“. Alespoň se nám o něčem takovém nedochovaly žádné zprávy. Chrámové erotické obřady mívaly tři základní podoby. V prvním případě souložili ve svatyni kněz z kněžkou jaksi v zastoupení všech ostatních věřících. Tímto rituálem mělo být dosaženo plodnosti lidí, polí i hospodářských zvířat. Jednalo se tedy o obřad stejného druhu, jakým bylo zmíněné jarní milování v brázdách. V druhém případě se v chrámu jednorázově oddala neprovdaná žena zcela cizímu muži. Jednalo se vlastně o pokání za to, že se dívka svým budoucím sňatkem protiví příkazu bohyně, podle něhož měla být kvůli plodnosti k dispozici všem mužům. V třetím případě pak kněžka či „nevěsta boží“ zprostředkovávala souloží věřícímu muži kontakt s bohem. Když přitom muž dosáhl orgasmu, dosáhl tak vlastně spojení s „boží vůlí“. Kněžka však na vrcholné extázi nesměla mít podíl. Byla pouze prostředníkem, „božím nástrojem“. Nepochybuji o tom, že takové náboženství muselo mít rozhodně velmi mnoho věřících a kdekdo chtěl vejít ve styk s bohem. Pozoruhodné je, že už starověká Mezopotámie respektovala homosexuály. Právě pro ně bývaly ve velkých chrámech, například v babylonské svatyni bohyně Ištar, zřízeny zvláštní nevěstince s chrámovými prostituty. V čele takovéto instituce stával velekněz s titulem ukkurum. Když se sem šel nějaký muž potěšit s nějakým hezkým a urostlým mladíkem, plnil tak vlastně své náboženské povinnosti a prokazoval příkladnou zbožnost. Jakkoliv byl v Babylónii považován sex za cosi božského, běda ženě, která by byla nevěrná svému muži. Když

se na něco takového přišlo, nešťastnici prostě hodili do vody a utopili. Eventuálně ji přitom mohl doprovázet i její přistižený milenec. Asyřané bývali ještě přísnější. Takové provinilé dámě ještě před utopením uřízli nos. Jejího šamstra zase vykastrovali, aby už zaručeně nesváděl manželky svých spoluobčanů.

Kapitola 2

Vášně přímo božské

O tom, že naši dávní předkové přikládali sexu zcela zaslouženě větší význam než mnozí současníci, svědčí nejpřesvědčivěji mytologie starověkých národů. Takový řecký Zeus stačil nejen vládnout ostatním bohům a lidem, ale také úspěšně svádět bohyně i smrtelnice. Své božské choti Héře zahýbal, kdy si jen vzpomněl, a dokonce k tomu používal nejrůznější rafinované převleky a převtělení. Aby se vyspal s nymfou Kallistó, proměnil se ve vlastní dceru Artemis, s thébskou královnou Alkménou souložil v podobě jejího manžela Amfitryóna, jako zlatý déšť obšťastnil Danaé, jako mrak sváděl Ió a jako labuť Lédu, fénickou princeznu Europu unesl v podobě býka a vílu Aigínu v podobě orla. Dále měl pletky s Elektrou, Niobou, Semelou, Itó, Stygou, Maiou, Protogeneiou, Pyrrhou, Themidou, Dionou, Eurynomou, Mnemosynou… Je zvláštní, že Řekové sice obdařili svého nejvyššího boha tak mimořádným cizoložným talentem, sami však cizoložství nijak netolerovali. Vdaná žena byla považová-

na za mužův majetek, a pokud ji někdo svedl, dopouštěl se tak podle zákona krádeže. Nicméně načapal-li manžel záletníka ve své posteli, nehnal celou záležitost k soudu, ale rezolutně ji řešil na místě tak, že dopadenému buď uřízl penis i s varlaty, nebo ho prostě zabil. Zkrátka, jak říkávali staří latiníci: „Quod licet Iovi, non licet bovi.“ Do češtiny pak přeloženo: „Co je dovoleno Jovovi (tedy Jupiterovi, nejvyššímu bohovi), není dovoleno volovi.“

Kdo napsal Kámasútru?

Pravou oslavou sexu je hinduistické náboženství. Šiva, bůh hudby a tance, choť bohyně Devi, se zamiloval do celé skupiny vdaných žen, okouzlil je svou hudbou a tancem a přiměl, aby se vysvlékly, a pak si je bral jednu po druhé. Bůh Višnu, jehož devátým převtělením byl mimochodem historický Buddha, se mezitím proměnil v pohledné děvče a sváděl muže zmíněných žen. Když se pak smrtelníci probrali z omámení a zjistili, jak ošklivě si s nimi bohové pohráli, namířili své kletby jako šíp na Šivovo pohlaví a tím ho zapálili. Šiva plamen odrazil na zem a hrozil, že sežehne všechno lidstvo. Teď mohl svět zachránit jen nejvyšší z božské trojice Bráhma. Sám se proto změnil v nový Šivův úd, a aby ho zabavil, z Višnua udělal obrovskou vagínu. Vida, jak se může stát z pohlavního styku vlastně náboženský úkon. Není potom divu, že indická kultura dala vzniknout nejstarší učebnici erotiky – Kámasútře. Přitom její autor Mallaniga Vátsajána nebyl svými současníky považován za sprosťáka, děvkaře, nebo snad dokonce kurevníka, ale za moudrého a zbožného muže. Vždyť považoval sex – podobně jako třeba politiku, válečnictví, hudbu či divadlo – za umění, jemuž je potřeba se

velmi odborně, takřka vědecky zabývat, abychom dosáhli plného požitku. Přitom je na tehdejší dobu pozoruhodné, že přikládal mimořádnou důležitost ženskému orgasmu. Vátsajána dokonce tvrdil, že žena může dospět k ještě většímu potěšení než muž, neboť oddá-li se muži, znamená to pro ni „rozkoš sebeuvědomění“. Žena však nesmí zůstat pasivní, naopak je vybízena k nejrůznějším úkonům, které mohou zvýšit její a mužovo potěšení z lásky. Autor Kámasútry se projevil jako systematik dávající erotice téměř podobu vědy. Napočítal například deset různých způsobů líbání počínaje symbolickým polibkem milencova odrazu ve vodě až k rafinovanému polibku jazykem. Podobně rozlišuje čtyři druhy objetí, jež přímo básnicky označuje jako „liánové objetí“, „stoupání na strom“, „objetí sezamu a rýže“ a „objetí mléka a vody“. Promyšlená kombinace polibků a objetí pak dává 64 způsobů milostných her, předcházejících samotné souloži a zvyšujících výslednou rozkoš. Vátsajána z opatrnosti doplnil svou rozsáhlou učebnici milování také jakousi domácí lékárničkou, která měla pomoci rozpálit mužovu touhu i bez tehdy samozřejmě neznámé viagry či překonat ženinu frigiditu. Snad vás zaujme, že jako afrodisiakum, tedy lék na povzbuzení žádostivosti, doporučil také opičí lejno.

Cudní křesťané

Křesťanství se ve vztahu k sexu zdá být pravým opakem hinduismu. Třebaže Bible obsahuje jednu z nejkrásnějších milostných básní Píseň písní, plnou horké erotiky, církevní otcové se alespoň navenek chovali jako bezpohlavní morousové. O verších „lůno tvé je oblá mísa, která žízní po vláze jen, břicho tvé je zlatá pšenka na kupě

kol s liliemi“ se ve středověku snažili teologové věřícím namluvit, že vyjadřují lásku Kristovu k církvi svaté. Jak evidentní nesmysl! Rozbory básní bývaly prostě vždycky trochu na hlavu, a to nejen ve školních hodinách literatury. Co si však mají počít věřící, když sám Hospodin předal Mojžíšovi na hoře Sinaj Desatero, v jehož šestém přikázání stojí „nesesmilníš“ a v devátém pak „nepožádáš manželky bližního svého“? Obě přikázání bývají dokonce servírována při výuce náboženství i sedmiletým žáčkům, což je zpravidla provázeno trapnými rozpaky před lavicemi i v lavicích. Starší a hlavně poučenější spolužáci, případně učitelé sexuální výchovy pak mají v notně pokažených dětských představách co napravovat. Když si k tomu ještě přidáme v Lukášově evangeliu citovaný údajný výrok Ježíše Nazaretského, že „každý, kdo hledí na ženu s žádostí, již s ní zcizoložil ve svém srdci“, zdá se být zřejmé, že vše, co se k sexu vztahuje, od ďábla jest a lidstvo se patrně rozmnožuje jako jednobuněčné organismy dělením. A to dokonce největší teologická autorita středověku Tomáš Akvinský považoval masturbaci, tedy sebeukájení, za ještě horší hřích než smilstvo. Dovedete si vůbec představit, jak by na tom byl opravdu zbožně žijící křesťan a co by dodržování všech církevních nařízení udělalo s jeho duševním zdravím? Sex vůbec církevní otce tuze trápil. Jeden z anglických věrozvěstů svatý Augustin z Canterbury se takto dotazoval papeže Řehoře I.: „Lze pokřtít nastávající matku? Jak brzy po porodu smí vejít do kostela? A jak brzy po narození může být pokřtěno dítě, je-li v nebezpečí smrti? Jak brzy po porodu může manžel s ženou obcovat? A smí do kostela vstoupit žena, která má měsíčky? Může jít ke svatému přijímání? A smí muž, jenž obcoval

s ženou, vejít do kostela, aniž by se umyl?“ Svou zvědavost pak Augustin papeži zdůvodňuje větou: „Ti angličtí neotesanci potřebují, aby se jim ve všech těchto otázkách dostalo řádného poučení.“ Naštěstí ani první hluboce věřící křesťané nebyli až takovými sucharskými slušňáky, za jaké by je někteří církevní otcové rádi považovali. V tomto ohledu je zajímavá postava historického Ježíše Nazaretského. V evangeliích je jeho vztah k ženám zvláštním způsobem zamlžen. Ježíš na nás, alespoň na první pohled, působí jako osoba zcela bezpohlavní, nepodléhající ani citům, ani tlaku hormonů. Nesporně na tom má zásluhu svatý Pavel, který zřejmě trpěl nějakými sexuálními komplexy, manželky vnímal jako překážku víry a prostitutkám spílal. Autor jeho beletrizovaného životopisu vytvořeného podle Skutků apoštolů a Pavlových epištol francouzský spisovatel Gerald Messadié však připomíná, že v jeho srdci měli místo dva mladíci Timotheos a Onesimos. Naznačuje tím, že možná dával přednost homosexuálním vztahům. V každém případě Pavel svým poměrem k sexu osudově poznamenal křesťanskou církev a dokonale zakryl nebo zcenzuroval jakoukoliv stopu po sexualitě samotného Ježíše. Byl přece Syn Boží a na rozdíl od silně promiskuitních a náruživých bohů řeckého Olympu měl být tím pádem naprosto asexuální. Přesto se nám dochovala nepřímá svědectví nebo dodatečné pověsti podsouvající Ježíšovi chování zcela normálního muže. Podle jedné apokryfní legendy zachránil před ostudou a zapuzením jistou židovskou nevěstu, kterou před svatební nocí postihla ze samé nervozity nevolnost a nebyla schopná přijmout svého novomanžela. Tehdy Ježíš na sebe vzal jeho podobu, vstoupil do jejího lože a miloval se s ní. Podle německého spi-

sovatele Philippa Vandenberga měl Ježíš dokonce syna Barabáše, který byl autorem tajného evangelia, ale to je opravdu jen literární fikce.

Ježíš a ženy

Jisté je, a evangelisté to také nepřímo dokládají, že Ježíšovým životem prošlo několik žen, a je otevřenou otázkou, zda v něm tyto ženy viděly jen zbožnění hodného proroka, nebo potenciálního milence. Především je tu zajímavá postava Máří Magdalény nebo také přesněji Marie Magdalské, snad kající se bývalé prostitutky z města Magdaly na březích Genezaretského jezera v Galileji. Právě ona mu byla až podezřele nejvěrnější. Zatímco apoštolové Ježíše v posledních hodinách ze strachu opustili, Marie Magdalská mu byla vždy nablízku. V Matoušově evangeliu se praví: „Bylo tam také mnoho žen a dívaly se zdaleka. To byly ty, které následovaly Ježíše z Galileje a posluhovaly mu. Mezi nimi byla Maria z Magdaly, Maria, matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedových.“ O dvou ze zmíněných tří žen hovoří evangelista jako o matkách, tedy starších ženách. Marie z Magdaly však byla nepochybně mladší. Marek, autor patrně nejstaršího evangelia, také uvádí jmenovitě některé ženy, co doprovázely Ježíše na Golgotu: „Zdaleka dívaly se ženy, mezi nimi Maria z Magdaly a Maria, matka Jakuba malého a Josefa, a Salome, které za ním chodívaly a jemu sloužily, když byl v Galileji, a mnoho jiných, které s ním přišly do Jeruzaléma.“ Místo anonymní matky synů Zebedových jmenuje Marek jistou Salome a navíc hovoří o neznámých ženách, které Ježíše doprovázely z Galileje. Mohly to být manželky nebo příbuzné apoštolů, ale také to mohly být prostě jen Ježíšo-

vy ctitelky. Marie z Magdaly mu však z nich byla zjevně nejbližší. Však se také podle evangelisty Marka po svém zmrtvýchvstání zjevil nejdříve právě jí: „Když Ježíš vstal z mrtvých časně ráno prvního dne, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž vypudil sedm zlých duchů…“ Nevíme sice, co mělo znamenat to „vypuzení sedmi zlých duchů“, ale skutečnost, že mu byla zřejmě nejbližší, cosi napovídá o jejich vzájemné citové vazbě. Za oním „vypuzením sedmi zlých duchů“ si pak při troše fantazie můžeme představit i něco velmi intimního. Také evangelista Jan ví o tom, že Marie Magdalská provázela Ježíše na jeho poslední cestě: „Stály pak u Ježíšova kříže jeho matka a sestra jeho matky, Maria Kleofášova, a Maria z Magdaly.“ Toto vyjmenování zařazuje Marii Magdalskou přímo do nejbližšího Ježíšova příbuzenstva. Vždyť je uváděna hned vedle jeho matky a tety. To tedy znamená, že buď byla jeho oficiální snoubenkou, nebo dokonce manželkou. Evangelista Jan navíc uvádí, že právě ona zcela sama nejdříve zjistila, že Ježíšův hrob je prázdný: „První den v témdni přichází Maria z Magdaly časně ráno ještě za tmy k hrobu a vidí kámen zdvižený z hrobu…“ Jan rovněž tvrdí, že právě Marii Magdalské jako první se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání, byť ho zprvu v úleku nepoznala: „… Obrátila se a vidí státi Ježíše, ale nevěděla, že je to Ježíš. Ježíš jí řekne: ‚Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?‘ Ona si myslila, že je to zahradník, a řekne mu: ‚Pane, jestliže tys jej odnesl, pověz mi, kam jsi jej položil, a já si jej vezmu.‘ Ježíš jí řekne: ‚Maria!‘ Obrátí se a zvolá hebrejsky: ‚Rabbuni!‘ (to znamená ‚Mistře‘) Ježíš jí řekne: ‚Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci…‘“ Podle oficiální církevní verze chtěl Ježíš zřejmě zabránit tomu, aby mu políbila ruku. My se však domníváme,

že v okamžiku, kdy ho poznala, chtěla ho Marie Magdalská radostně obejmout. Její oslovení Ježíše „Mistře“ by nás nemělo mást. Uvědomme si, že Židé té doby považovali ženy za méněcenné, za mužův majetek. Manželka či milenka proto oslovovala svého partnera pod vlivem svého nerovnoprávného postavení s náležitou úctou a oslovení „mistře“ bylo určeno rabínům. Nicméně setkání Ježíše a Marie Magdalské, jak ho popisuje evangelista Jan, má výrazný erotický náboj. Není divu, že německý náboženský reformátor Martin Luther se domníval, že Marie Magdalská byla Ježíšovou manželkou. Tím spíš, že on sám potřeboval odůvodnit svůj vlastní sňatek s bývalou sestrou cisterciáckého řádu Kateřinou von Bora. Většina biblistů se však tématu Ježíšova vztahu k ženám, případně jeho manželství, velmi úzkostlivě vyhýbala. Přitom zcela nehistoricky, vždyť židovští rabíni, a Ježíš rabínem nesporně byl, se normálně ženili. Z evangelií je patrné, že Ježíš měl pro ženy zvláštní přitažlivost. Byl to zřejmě velmi charismatický a pohledný muž, jenž na rozdíl od podobných potulných kazatelů dbal o svůj zevnějšek. Zatímco Jan Křtitel se zahaloval jen do velbloudí kůže, Ježíš byl elegán takřka jako z módního žurnálu. Skutečnost, že o jeho oděv metali římští vojáci los, svědčí o tom, že šlo o oděv poměrně drahý a kvalitní. Není divu, že kvůli Ježíšovi na sebe žárlily i sestry, jak to dokládá Lukášovo evangelium: „Nějaká žena jménem Marta jej přijala do domu. Měla sestru jménem Marii, ta se usadila k nohám Páně a poslouchala jeho řeč. Marta běhala sem tam samou úslužností. Konečně přistoupila a řekla: ‚Pane, je ti jedno, že má sestra mne nechala samotnou sloužit? Řekni jí přec, aby mi pomohla.‘ Pán jí odpověděl: ‚Marto, Marto! Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí, jest potřebí jen málo, jen

jednoho. Marie si totiž vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat.‘“ Známé je také Ježíšovo pochopení pro cizoložné ženy. Na rozdíl od ortodoxních Židů považoval zřejmě nevěru za cosi běžného a přirozeného, co si nezaslouží trest. V Janově evangeliu se dočítáme o následujícím případu: „Časně ráno se zas objevil ve svatyni, všechen lid se shromáždil kolem něho, on se posadil a učil. Zákoníci a farizejové přivádějí ženu přistiženou při cizoložství, postaví ji doprostřed a řeknou mu: ‚Mistře, tato žena byla přistižena při cizoložství. V zákoně nám Mojžíš přikazoval takové kamenovati. Co říkáš ty?‘ Ježíš však se sehnul a prstem psal po zemi. Když se ho nepřestávali ptáti, vzpřímil se a řekl jim: ‚Kdo z vás je bez hříchu, hoď na ni první kamenem.‘ Sehnul se zas a psal na zemi. Když to uslyšeli, pojednou se vytráceli, počínajíc staršími, až zůstal sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: ‚Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?‘ Odpověděla: ‚Nikdo, pane.‘ Ježíš řekl: ‚Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!‘“ Měl Ježíš soucit s onou ženou prostě proto, že si uvědomoval obludnou přísnost trestu smrti ukamenováním za nevěru? Vždyť stejně přísní jako Židé byli tehdy k cizoložným ženám i Římané. Jestliže mužovo „zahnutí“ považovali za nevinný hříšek či za pouhý sport, žena se v jejích očích dopouštěla nenapravitelného zločinu. Významný římský politik a moralista Cato prohlásil doslova: „Když přistihneš manželku při nevěře, můžeš ji beztrestně i bez soudu usmrtit. Spácháš-li však sám cizoložství, nesmí se ona odvážit dotknout se tě ani prstem.“ Ježíš byl zjevně odpůrcem tohoto patriarchálního pojetí práva. Jeho milosrdenství bylo univerzální a nedělal rozdílu mezi muži a ženami. Ba dá se říci, že měl pro ženy jistou slabost. Proto ho také zřejmě následovaly oddaněji než jeho

vlastní apoštolové. Nakolik však byl tento vztah skutečně spojen se sexem, to už se nám asi nikdy nepodaří zjistit. Evangelia nám však zanechala obraz oddané, byť možná i hříšné Marie Magdalské, ženy, která byla Ježíšovu srdci zřejmě nejmilejší.

Odkdy známe celibát?

První křesťané si ještě dokázali odpouštět. Není divu, že se do nejstarších křesťanských obcí hrnuly stárnoucí prostitutky, kterým už kšefty tolik nekvetly. Také vykladači Ježíšova učení bývali, snad až na zakomplexovaného, mrňavého a patrně homosexuálního svatého Pavla, po všech stránkách normálními chlapy. Ještě svatý Petr, jako prý první římský biskup, byl ženatý. Po dlouhá staletí bývalo běžné, že se kněží ženili a měli děti. Teprve od druhého lateránského koncilu v roce 1139 vyšel v katolické církvi v platnost přísný požadavek pohlavní zdrženlivosti – celibátu – kněží a mnichů, stejně jako řádových sester, zaslíbených pouze Kristu. Ovšem s dodržováním celibátu to zase nebylo nijak slavné. Ještě ve 14. a 15. století duchovní běžně navštěvovali nevěstince a na své fary si brávali konkubíny, aniž se s tím nějak tajili nebo je snad vydávali za kuchařky. Také proklamovaná svátost manželství vycházející z toho, že Ježíš údajně zakázal rozvod, nebyla nijak přísně respektována. Ostatně s tím zákazem rozvodu je to poněkud nepřesné, ve skutečnosti Ježíš nedovolil vystavit lístek zapuzení ženy. Jak to však vlastně bylo, s tím si nikdo příliš hlavu nelámal a církevní nařízení ohledně předepsané monogamie brali zejména vladaři poněkud na hůl. Sám pravzor křesťanských panovníků císař Karel Veliký měl vedle svých čtyř manželek pět oficiálních

metres. Knížeti Kyjevské Rusi Vladimíru I. Velikému nepřekazilo posmrtné svatořečení ani šest jeho manželek, mimochodem dvě z nich prý byly Češky. A anglický král Jindřich VIII., když mu papež Klement VII. odmítl povolit rozvod s Kateřinou Aragonskou, odtrhl prostě svou zemi od katolické církve a prohlásil se nejvyšším představitelem nové anglikánské církve. Nedá se však říci, že by v 16. století nastupující náboženská reformace byla v záležitostech sexu tolerantnější. Vždyť jeden z jejích otců, ženevský Johann Kalvín, ho považoval za skutečný nástroj ďáblův. Sám totiž trpěl silnými pohlavními zábranami a téměř maniakálním strachem z vlastních sexuálních představ. Poprvé poznal ženu teprve v jedenatřiceti letech, kdy se oženil, a až do konce života se úzkostlivě vyhýbal kontaktům s jakoukoliv dámou krom své manželky. Za těchto okolností nás nemůže překvapit, že tento psychicky postižený reformátor dokonce požadoval, aby cizoložství bylo trestáno stejně jako ve starověké Babylónii – utopením.

Kapitola 3

Ach, ty chlapecké zadečky

Ale to už jsme v čase poněkud předběhli tok našeho vypravování. Honem se proto vraťme od přísného a mravného reformátora Kalvína hluboko do starověku, protože tam se vám, pokud jde o sex, děly vskutku pozoruhodné věci. Pospěšme především k antickým Řekům, o jejichž nejvyšším bohu Diovi už víme, že to byl pěkný prostopášník. Vskutku, v dávném Řecku si bylo kde a s kým užít velice pestré zábavy. Postaraly se o to především dámy lehčích mravů, které měly mimořádný vliv na svět mužů – hetéry, tedy společnice, prostitutky. Řekové rozlišovali mezi pezai hetérami, česky řečeno kurvami, které se nezvednou ze země, a hetérami múzickými, co uměly tančit, zpívat, hrát na hudební nástroje a také příjemně konverzovat. Jejich moc bývala značná a poněkud prostořeký filozof Díogenés ze Sinópu, ano ten, který bydlel v sudu, je dokonce nazval královnami králů, neboť ti prý dělají, co se oněm zachce. Nejznámější z těchto antických „call girls“, slečen na zavolání, byla určitě Aspásia, narozená někdy kolem roku

469 př. n. l. v maloasijském Milétu. Do Athén ji asi v devatenácti letech přivedl přítel architekt Hippodamos a její krása byla tak mimořádná, že se do ní po jejím spatření okamžitě bezhlavě zamiloval významný politik a státník Perikles. Vůbec mu přitom nepřekáželo, že byla asi o třicet let mladší než on. Nakonec se s ní oženil, což athénské opozici zavdalo důvod k útokům na jeho demokratické reformy. Protože Perikles byl příliš důležitým a mocným politikem a hned tak někdo na něj nemohl, obvinili alespoň Aspásii, že jako cizinka, „milétská kurva“, ovlivňuje politický život města. Pohnali ji před soud a nařkli z bezbožnosti a svádění svobodných žen ke smilstvu. Aspásia však měla výmluvného obhájce, filozofa Sokrata, v této soudní při hodnověrného už jen pro jeho proslulou nenávist vůči ženám. Periklova mladá choť však nebyla jen mimořádně půvabná, ale navíc i velice inteligentní, a tak není divu, že zaujala i Sokrata, kterému se jinak spíše líbili mladí chlapci. Prý dokonce také on seděl u jejích nohou a učil se od ní. Aspásia sice byla díky Sokratovi osvobozena, nicméně její odpůrci a všechny athénské klepny začali okamžitě šířit pomluvy, že se vyspala i s ním. Navíc se někteří historikové domnívají, že se významným filozofem stal teprve pod jejím vlivem. Když Perikles v roce 429 př. n. l. zemřel, podle jedné verze na mor, podle druhé zkrušen smrtí dvou synů a útoky nepřátel, Aspásia se znovu provdala za Lýsikla a také jemu dopomohla k pozoruhodné politické kariéře.

Vládkyně Persie

Jméno Periklovy manželky bylo v antických dobách natolik proslulé, že si ho později vypůjčila jiná slavná hetéra Miltó. Nikoliv náhodou, protože stejně jako první

Aspásie měla i tato druhá Aspásie vedle okouzlujícího půvabu i nemalou ctižádost a politické ambice. Pocházela z Fókaie, jednoho z dvanácti iónských měst na pobřeží Malé Asie, tedy dnešního Turecka. Zamiloval se do ní perský princ Kýros Mladší, druhý syn krále Dareia II. Po smrti otce připadl královský trůn jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, kdežto Kýros Mladší se stal satrapou, tedy zastupujícím vládcem, maloasijských provincií. Druhá Aspásie, původním jménem Miltó, mu však v posteli (kde jinde?!) namluvila, že je daleko schopnější než bratříček a že v něm vidí budoucího perského krále. Kýros Mladší byl samozřejmě ješita, a slyšel-li z tak krásných úst podobné lichotky, neodolal ponoukání své spanilé milenky, najal zkušené řecké žoldáky a vytáhl na Babylón, kam Peršané už za zakladatele své veleříše Kýra Staršího přenesli svoji metropoli. Miltó-Aspásie se tažení v roli nezbytné poradkyně samozřejmě zúčastnila s ním. V bratrovražedné bitvě u Kúnaxy v roce 401 př. n. l. však Kýros Mladší zahynul a jeho přítelkyně se stala válečnou kořistí vítězného Artaxerxe. Krásná Řekyně mu patrně názorně předvedla všechny své půvaby a samozřejmě okouzlila i jeho. Velmi záhy se tak stala oficiální milenkou perského krále. Jenže Artaxerxés měl už takřka dospělého syna Dareia, dědečkova jmenovce, který byl samozřejmě sexuálně výkonnější. A také byl hezčí a měl i více volného času než panovnickými povinnostmi vytížený tatík. Půvabná hetéra to chvíli koulela s oběma, ale nakonec dala mladíkovi přednost. Ani tentokrát si neodpustila politické pikle a ponoukala Dareia proti otci. Samozřejmě mu zase v posteli navykládala, jak je po všech stránkách schopný, kdežto jeho tatík Artaxerxés je prý jen atrapou skutečného vladaře. A Dareios jí ve své mladické nerozvážnosti všechny ty řeči baštil.