Slepá bába

Jarmila Pospíšilová SLEPÁ BÁBA Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Martina Černá Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová, 2018 Obálka © Martina Černá, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první

ISBN 978-80-243-8324-8

Jarmila Pospíšilová

SLEPÁ BÁBA Jarmila Pospíšilová

Slepá bábo, kam tě vedu?

Do kouta.

Co tam vidíš?

Kohouta.

Co v kohoutu?

Zlaté klubko.

Co v tom klubku?

Zlatá niť.

Tak si mě, slepá bábo, chyť! (dětská říkanka)

Mám všeho plné zuby. Všeho a všech.

Poslední dobou už nemůžu vydržet sílící tlak.

Nic se nedaří, nic nejde, jak by si člověk představoval.

Všechno se vždycky zvrtne k horšímu, dokonce i počasí.

Dávno mělo být jaro, a místo toho přišly mrazy. Teď, v březnu, zatímco celá dosavadní zima připomínala předjaří.

Cítím, jak mi uniká energie z těla. Jsem už jako svůj vlastní stín a radši si ani nedělám žádné plány. Stejně se všechno pokaždé zvrtne.

Nemám na nic čas, na sebe už vůbec ne. Jenom odpovědnost, stres a starosti. Stále víc a víc. Docházejí mi síly.

Všichni kolem jsou sobečtí, bezohlední. Tupé konzumní stádo. A já tu jako ovce musím trčet s nimi. Kdyby aspoň ta pokladní zrychlila, je pomalá, že by jeden vyletěl z kůže.

Prohlížím si lidi kolem, ale pořádně je nevnímám. Nezajímají mě. Jen tak bloudím očima, nic jiného se ani dělat nedá.

Možná začnu řvát. Představuji si, že tu ten nákup nechám a odejdu. Pryč odsud, ven, do svobody, pryč ode všeho, co mě omezuje. Půjdu pořád pryč, daleko, daleko, daleko.

Nemůžu. Vím to. Musím táhnout dál. Mít na očích klapky jako udřený tažný kůň. Klapky, co mi nedovolí vidět okolní svět, který není pro mě.

Vidím ji, stojí tu také. Ano, je to ona, ta, která se na nic neohlíží a s klidným svědomím zasahuje druhým do života.

Nezajímá ji, co při tom zničí, komu ublíží, hlavně, když dosáhne svého. A ještě za to bere peníze, prý práce.

7

Stojí nad svým nákupem a tváří se opravdu hodně protivně. Jak taky jinak. Tady se nikdo nehlídá, tváře řeknou všechno. Ta její je povýšená, nepřátelská. Vidím, jak moc jí vadí, že tu stojí. Ve frontě před pokladnou mezi plebsem, kterým tak pohrdá.

Nesnáším ji. Nesnáším.

8

I.

Supermarket byl narvaný k prasknutí a Tereza se proklínala, že sem vůbec chodila. Nejdřív na rozlehlém parkovišti nemohla najít místo, potom musela čekat na nákupní vozík, ale ani to ji neodradilo, setrvačně vešla dovnitř.

Nesnášela davy, neměla ráda nákupní centra, ale potřebovala doplnit domácí zásoby a nechtělo se jí znovu vyjíždět večer či zítra. Teď si to ale vyčítala. Stála už bůhvíjak dlouho ve frontě před pokladnou, vdechovala recyklovaný vzduch z klimatizace, nad hlavou jí studeně svítily zářivky a z reproduktorů se linula hudba, kterou by si dobrovolně nepustila.

Bylo jí špatně. Od rána ji bolela hlava a k tomu měla hlad a žízeň. Mezi dvěma soudními jednáními se nedostala na oběd, navíc se odpolední stání ošklivě protáhlo, v jednací síni bylo plno lidí, kteří za pár hodin dokonale vydýchali vzduch. Měla za sebou náročný den a těšila se domů.

U pokladny se něco zkomplikovalo, pokladní nejspíš namarkovala zboží špatně a teď s otupělým výrazem hleděla před sebe a čekala, až dorazí její kolegyně, která kasu odemkne a chybnou operaci zruší. Neklid ve frontě narůstal a ona sama pocítila zlost na nešikovnou prodavačku.

Cítila se jako lapená do pasti a bojovala s chutí nechat 9

vozík plný zboží jen tak stát a prostě odejít domů. Přesvědčovala sama sebe, že je nejspíš nespravedlivá, vždyť neví, kolik nudných hodin dlouhé směny má pokladní za sebou, dost možná, že je unavená stejně jako Tereza. Není jí co závidět, ta práce je na zbláznění.

Tereza přenesla váhu z jedné nohy na druhou, aby odlehčila ztuhlým zádům a mnula si bolavý kloub na pravé ruce. Zánět palce se jí znovu vrátil v plné síle, pochybovala už, že se jí někdy podaří ruku úplně vyléčit. Odevzdaně pozorovala okolí a připadala si jako v bublině, stáhla se do sebe a svět se jí netýkal. Jen stála a čekala. Cítila pouze únavu, podrážděný útlum a bolest tepající ve spáncích. Věděla, že se jí spouští ošklivá migréna, a chtěla být doma ve svém prostředí, udělat si pohodlí a dát si konečně něco k jídlu a pití. Jazyk se jí lepil na patro, hlava ji beztak rozbolela proto, že zanedbala pitný režim.

Vnímala neurčitý šum, nad kterým znělo ze všech stran protivné pípání pokladen. Bolest hlavy nabírala na intenzitě, ostré zvuky a světlo zářivek ji řezaly do mozku, měla pocit, že ztrácí rovnováhu a v ústech se jí sbírala hořkost.

Ve vzduchu bylo málo kyslíku, lapala po dechu a cítila, jak jí po zádech stéká pot a nohy se chvějí slabostí. Přece tady neomdlím, pomyslela si a opřela se o vozík. „Přestaňte do mě strkat tím košem,“ ozval se před ní podrážděný mužský hlas plný potlačované agresivity. Lekla se, že výtka je adresovaná jí, a rychle zkontrolovala svůj vozík, s úlevou zjistila, že se jí věc netýká. Neměla sílu na konflikt. Před ní stála dvojice, mladá žena přidržovala košík a její partner se na ni doslova lepil, levou rukou ji hladil po zadku, zatímco v pravé měl mobil a cosi si v něm prohlížel.

10

„Já do vás nestrkám, přešlapujete tady jak holub na báni,“ utrhla se žena, zatímco její partner dál v klidu pokračoval v obou činnostech. Jindy by ji pohled na ně snad pobavil, dnes už cítila jenom znechucení. Lezli jí na nervy úplně všichni. „Strkáte do mě v jednom kuse, nejspíš už mám na zádech modřinu,“ nedal se odbýt muž a ona v něm poznala Milana Strýčka, svého neoblíbeného souseda. Sklonila se nad svůj nákup, nechtěla se s ním střetnout očima, zdravit se, komunikovat. Nechtěla dnes už mluvit vůbec s nikým. „To si myslíte, že tím něco urychlíte, nebo co? Zkuste do mě ještě jednou vrazit a uvidíte.“ „Nestrčila jsem do vás ani jednou, co si to vymýšlíte?“ Žena zvýšila hlas a téměř ječela, její partner se udiveně rozhlédl, jako by se právě probudil. „Co se děje, puso?“ Strýček se k ženě otočil a Tereza čekala, že se strhne ošklivá hádka. Byl to nepříjemný a konfliktní chlap a skutečnost, že se s ním hádala dívka, která by mohla být jeho dcerou, ho určitě dráždila už sama o sobě. Naštěstí se pás se zbožím v tu chvíli rozjel. Strýček se i se svým nákupem posunul k pokladně, během chvilky zaplatil, šlehl po lidech kolem sebe vzteklým pohledem a rychlým krokem zmizel.

Vzápětí sama obdržela šťouchanec do zad. Spíš se lekla, než že by to bolelo. Otočila se. Za ní stál mladý muž s ortopedickým límcem a rukou v sádře. Ve tváři byl bledý, pod očima měl nafialovělé kruhy. „Sorry,“ udělal krok zpět a svůj košík odtáhl.

Tereza jenom přikývla a začala skládat svůj nákup na pás, který se již posouval docela rychle. Sardinky jí dva11

krát vypadly z bolavé ruky a málem vysypala vejce z obalu. Vlastní nešikovnost ještě zhoršila její už tak mizernou náladu. Zaťala zuby. Ještě chvíli a vypadne na čerstvý vzduch, za pár minut bude doma.

Sáhla do kabelky a málem vykřikla. Palcem zavadila o pouzdro na brýle a ostrá bolest jí vystřelila až do ramene. Prošla pokladnou, skládala nákup do tašek a připadala si jako jediný obnažený nerv. Cítila se velmi nepříjemně, jako by ji někdo pozoroval, na zátylku jí naskočila husí kůže. Bezděky se rychle rozhlédla, dříve než si všechny své vjemy uvědomila.

U sousední pokladny stál muž a zíral na ni. Bezostyšně na ni upíral pohled plný zloby, snad až nenávisti, a neuhnul očima, ani když se s ním střetla pohledem.

Polekaně odvrátila hlavu. Kdo to je, proč na ni tak civí, nic mu přece neudělala, ani ho nezná. Bylo jí, jako by ji uhodil. Na něco podobného nebyla zvyklá, tohle se jí ještě nestalo.

Naházela do tašky pár posledních věcí, zaplatila a konečně zamířila na parkoviště. Venku se již setmělo, z šedé oblohy se spustil mrznoucí déšť. Za chvíli se vytvoří náledí, další důvod, proč jet rychle domů. Přeložila nákup do kufru auta a vozík vrátila pod přístřešek. Už jí bylo trošku lépe, chladný čerstvý vzduch ji osvěžil. Cestou zpět k autu zahlédla toho neznámého muže, právě vycházel na parkoviště a neviděl ji.

Prohlédla si ho, mohl mít tak čtyřicet, možná i méně, tmavé vlasy střižené nakrátko, čelní pleš a strniště na tvářích. Byl vysoký, statný, a vozík, který tlačil před sebou, přetékal nákupem.

12

Neznala ho, tím si byla jistá. Pomyslela si, že si ji s někým spletl, to jí připadalo jako pravděpodobné vysvětlení. Jistě, jinak to být nemůže. Trochu se uklidnila a přešla ke svému autu. Muž zamířil jejím směrem, parkoval kus za ní. Vytáhla z kapsy klíčky od vozu. Už nasedala, když ji zaregistroval.

Stál přímo pod lampou, viděla mu zřetelně do tváře, na které se zase usadil ten výraz. Nenávist.

13

II.

Vana plná voňavé pěny ji trochu smířila se světem.

Bolest hlavy se zmírnila, léky konečně zabraly. Jen co přišla domů, rozpustila Tereza ve sklenici jeden sáček nimesilu a lačně roztok vypila. Pak rychle doplnila chybějící tekutiny, prakticky na jeden zátah do sebe obrátila půl láhve minerálky. Nedočkavě zhltla dva rohlíky se šunkou, oboje vylovila z nevybalených nákupních tašek. Šunku si brala rovnou z papíru, ani se neobtěžovala dát ji na talíř. Nebylo to žádné extra jídlo, ale po náročném dni hladem skoro omdlévala a potřebovala se najíst rychle, nemínila se zdržovat ani s přípravou míchaných vajec, natož s něčím složitějším. V mrazáku měla řadu porcí různých jídel, ale i kdyby bylo rozmražené seberychleji, nedokázala si počkat.

Stále měla vlčí hlad, přesto se přinutila přestat jíst a začala sklízet nákup. Věděla, že zoufalá potřeba se najíst bude ještě alespoň dvacet minut přetrvávat, než mozek dostane ze žaludku signál nasycení. A že ať sní cokoli, během této doby nebude schopná hlad utišit. Musela se aspoň trochu hlídat, poslední dobou hodně přibrala na váze.

Pořád jí bylo mizerně, ale už jen pocit, že je doma, že celý náročný pracovní týden skončil a ona už nemusí s nikým mluvit, jí skýtal úlevu. Pozvolna se dávala dohro14

mady. Lék začínal účinkovat a největší bolest ustoupila, zůstal pouze tupý tlak kolem očí a v zátylku. A slabost v celém těle.

Napustila si vanu s pořádnou porcí koupelové pěny a dopřála si půlhodinku naprostého uvolnění. Když se pak zabalila do županu, bylo jí téměř dobře. Rutinně si nanesla na obličej pleťovou masku a na dvacet minut se natáhla v obýváku na pohovku. V domě bylo naprosté ticho, neměla náladu na žádnou hudbu ani na rádio. Jindy by si ještě sedla k internetu a prošla by si soukromé maily, tím spíše, že na ně dnes neměla během dne vůbec čas. Pak by se podívala na pár svých oblíbených stránek a možná by před počítačem setrvačně proseděla celý večer. Ať už má ve schránce cokoli, prostě to počká do zítřka.

Nerozsvítila si, do obýváku dopadalo světlo z chodby a z lampy veřejného osvětlení stojící u domu. Nepotřebovala světlo, šero jí bylo příjemné. Asi po čtvrthodince vstala a odešla do koupelny setřít si pleťovou masku. Už se cítila skoro ve své kůži. Věděla, že bolest hlavy se nejspíš ještě přihlásí, migréna ji trápila vždy dva i tři dny. Ale to nejhorší už měla pro dnešek za sebou. Rozhodla se, že si půjde brzy lehnout. Dnes už nikam nemusela, oblékla si tedy noční košili a postavila vodu na čaj. Bude si hodinku nebo dvě číst.

Přešla k oknu, aby zatáhla závěsy, než rozsvítí lustr. Letmo pohlédla na ulici a zarazila se. Naproti jejímu domu parkovalo starší SUV, nedokázala určit typ ani barvu.

Bylo prostě tmavé. V odlesku pouliční lampy viděla, že za volantem někdo sedí, řidiče nepoznala. Napadlo ji, že právě někdo přijel bez pozvání na návštěvu a pocítila obrovskou 15

nechuť. Dnes tedy rozhodně nemá na nikoho náladu. Kdo by to mohl být, ani auto jí nic neříkalo, nikdo ze známých takové nemá. Snad to není nějaký klient, občas ji někdo zkusil vyhledat doma, což nesnášela. Každý má právo na soukromí, i advokát.

Za dlouhé roky praxe už Tereza znala lidi. Věděla, že pokud má někdo nějaký problém, bývá do něj zcela ponořen a situaci často prožívá jako akutní. Občas někteří klienti mívali potřebu své potíže konzultovat kdykoli, ani je nenapadlo, že ona má spoustu dalších klientů s nejrůznějšími trablemi. A už vůbec nemysleli na to, že má svůj vlastní život a právo na soukromí, odpočinek. Žili svým vlastním problémem a předpokládali, že jejich advokátka jim bude k dispozici kdykoli. S takovými lidmi si občas musela jasně vysvětlit pravidla spolupráce a určit jasné meze. Právě proto nedávala lidem běžně číslo svého mobilu, tu výsadu měl jen málokdo.

Zdá se, že člověk v autě se rozhodl, že ji prostě dnes večer sežene, i kdyby za ní měl vlézt domů. Naštvalo ji to a bolest znovu zatepala ve spáncích. Pozorovala auto zpoza závěsu, ale nikdo nevystupoval. Divné. Možná někdo jenom zaskočil k sousedům a řidič na něho třeba čeká.

Ale i tak, za paní Melichárkovou odnaproti jezdí jenom sestra z Charity, a to během dne. Takhle navečer by určitě nikomu neotevřela. Jejich ulice je slepá a o pár metrů dál končí, přechází v pěší stezku vedoucí do lesoparku.

U Strýčků zřejmě nikdo není doma, když dorazila, byla za jejich okny tma a neslyšela, že by někdo z nich už přijel.

Strýček i jeho žena zásadně dávali auta do nově postavené dvojgaráže a pronikavé skřípání dálkově ovládaných 16

vrat by určitě slyšela i v koupelně. Věděla, že Strýčka ten zvuk dráždí a vrata reklamoval, zrovna včera se dohadoval s někým z firmy, která je nedávno instalovala. Hulákal na celou ulici a vyřval si jejich výměnu. Ovšem nejdřív za dva týdny, firma měla jakési provozní důvody, proč to nejde dřív. Terezu to nijak zvlášť nezajímalo, ale během jejich debaty přijela domů a než zajela sama do své garáže, kterou musela zavřít i otevřít ručně, podstatný obsah hlučného rozhovoru zachytila. Fakt je, že se Strýčkovým výhradám nedivila. Sama neměla potřebu mít v garáži vrata na dálkové ovládání, byla celý život zvyklá otevírat garáž ručně a nevadilo jí to. Ovšem kdyby si podobná vrata pořídila, chtěla by, aby byla bezhlučná. Doufala, že firma sousedům reklamaci brzy vyřídí, protože nepříjemný zvuk rušil i ji.

To všechno jí prolétlo hlavou, když pozorovala vůz před domem. Nejpravděpodobnější je, že skutečně někdo nezvaný přijel za ní. Čekala, jestli řidič vystoupí, a přemýšlela, zda půjde otevřít, až zazní zvonek. Ne, prostě neotevře.

Je pátek večer a ona má vážně pro tentokrát dost. Škubla závěsem a ve stejnou chvíli zaburácel motor. Auto nastartovalo a odjelo. Tereze se ulevilo, nikdo na ni nezazvoní, problém je vyřešený. Přesto cítila podivný neklid.

Uvelebila se v křesle, zachumlala se do deky a nohy si natáhla na podnožku. Otevřela detektivku, ale nemohla se začíst. Příjemné uvolnění, které se dostavilo po koupeli a odpočinku, bylo pryč.

Když se rozezněl její mobil a ona uviděla, že volá Kamil, přijala hovor se stoickým klidem. Celý dnešek nestál za nic, večer už to nenapraví. Samozřejmě, že neměla žádnou 17

velkou chuť s Kamilem mluvit, už roky ne. Věděla však, že jde o Simonu. „Ahoj?“ Při hovoru s bývalým mužem dokázala dát do pozdravu otázku i výzvu k věcné stručnosti. Jedním slovem postavila zeď. „Ahoj, dnes jsem mluvil se Simonou, podepsala mi plnou moc. Budu ji zastupovat jako poškozenou proti tomu grázlovi.“ To byla v podstatě dobrá zpráva, přesto Tereza pocítila bodnutí žárlivosti. Jí by Simona plnou moc nepodepsala, to věděla jistě. Nechápala, kde se vzala ta propast mezi nimi, ale byla tu už řadu let. Ať se snažila sebevíc, ať ji to jakkoli trápilo, pravda byla taková, že si s dcerou nerozuměla.

Nedokázaly spolu vyjít.

Začalo to s dceřinou pubertou. Tereza se snažila, opravdu se snažila. Zkusila všechno, kamarádský přístup, chápavost, moudré rady, autoritu a nakonec i bezmocné řvaní.

Pravda, nezabralo ani jedno. Ze Simony se stala úplně jiná bytost. Milá a upřímná holčička zmizela, dětskou bezprostřednost vystřídalo klackovité chování, absolutní odmítání autority, lži, pochybní kamarádi, toulání bůhví kde.

Přišly průšvihy. Neomluvené absence ve škole, experimentování s alkoholem i drogami. Donedávna nesmělá dívka rychle vystřídala pár kluků a začala řešit svoji postavu. Byla spíš typ krev a mléko, podle Terezy i Kamila moc hezká, ale Simonu jejich názor nezajímal. Začala držet nesmyslné diety. Rapidně zhubla, tváře jí propadly, pod očima se natrvalo objevily tmavé kruhy, začaly jí padat vlasy. Kost a kůže, přesto stávala před zrcadlem a kriticky se prohlížela, jestli na sobě nenajde faldík špeku.

18

Kamil nechtěl nic vidět, nad vším mával rukou, v té době to už táhl s tou mrchou, ačkoli Tereza ještě nic netušila. Na Simoninu anorexii zůstala sama. Když při autonehodě zemřeli její máma a táta – Simonini prarodiče, během jediného dne oba, Simona se úplně sesypala. Tereza sama byla na zhroucení, přesto se zmohla na to, aby vyhledala pro dceru odbornou pomoc. Simoně zachránila zdraví, možná i život, ale jejich už tak obtížný vztah utrpěl vážnou trhlinu. Nechala ji umístit na pár měsíců do psychiatrické léčebny, dodnes jí to dcera neodpustila.

19