Slzy muže

Darina Hamarová SLZY MUŽE Originální název: Slzy muža Překlad Stanislav Bednář Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Darina Hamarová, 2014 Translation © Stanislav Bednář, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8325-5

Silnice třetí třídy se klikatila do strmého kopce. Ještě pár kilometrů a měl bych být na místě. Rád řídím auto. Především když je silnice prázdná, vede lesem a je samá zatáčka. Přesně jako tahle.

Je mi osmatřicet, jsem novinář na volné noze a snažím se udělat díru do světa. Zatím jsem toho moc nenapsal. Tedy nic takového, čím bych ohromil masy čtenářů. Občas mi nějaký článek otisknou v regionálních novinách, sem tam v celostátním týdeníku, ale není to popravdě kdoví co. Kdyby nebylo Jany, mé kamarádky ze školy, tak by mi neuveřejnili ani to málo.

Vždycky mi říká: „Giu, píšeš nádherné, úžasné věci, jen škoda, že se nedají zveřejnit. Jsi až moc lidský, dnešní svět si žádá něco jiného. Dnešní svět není o člověku, jak ho vidíš ty. Dnešní svět je o lidských tragédiích, z nich chce vytěžit, vytřískat co nejvíc. Je mi to líto, ale ty do tohoto světa jaksi nepatříš. Tenhle svět není pro romantiky…“ Giu – to jsem já. Lépe řečeno je to moje přezdívka. A tak jsem si na ni zvykl, že své občanské jméno používám jen v úředním styku. Jsem prostě Giu. Džju.

Jana Jana je jako sestra. Když mě něco trápí, stačí jí zavolat. A když mi přímo neporadí, aspoň mě vyposlechne. Je to taková moje vrba. Je jí tolik co mně, máme podobné smýšlení, jen jí daly sudičky do vínku víc štěstí. No a navíc, i když to velice nerad přiznávám, je mnohem pohlednější než já. Je šéfredaktorkou celostátního týdeníku. Toho, kde mi sem tam uveřejní můj novinářský výtvor. Před dvěma dny mi zavolala, jestli náhodou nebudu mít cestu ho hlavního města, a pokud bych měl, jestli bychom se mohli sejít. Pracovně samozřejmě. To znamená, že má pro mě námět na článek.

Vždyť i já musím z něčeho žít. Čirou náhodou jsem cestu do města měl a setkat jsem se taky mohl. A nejen kvůli tomu, že to bylo pracovně. Setkání s Janou totiž pro mě pokaždé bylo doslova životabudič.

Večer před sedmou jsem seděl v kavárničce nedaleko vydavatelství. Popíjel jsem colu light a čekal na ni. Vždycky, když na někoho čekám, vyberu si takové místo, abych viděl na dveře. Ten zvyk mám ještě ze školy. Nemám totiž rád překvapení. Přesně v sedm se otevřely dveře kavárny a vešla krásná dáma v nejlepších letech. Elegantní a šarmantní, ostatně jako vždycky. Nikdo z mých známých nechápal, jak je možné, že jsme s Janou opravdu jenom kamarádi. Už ode dveří 7

mi se širokým úsměvem kývla na pozdrav a s otevřenou náručí přešla těch pár kroků, co ji dělilo od mého stolu. Kavárnička byla plná, ani nevím, jestli byl nějaký stůl volný. Janu tu zřejmě znali, a tak se oči všech zaměřily na mě. Aspoň chviličku jsem si užíval těch pověstných pár vteřin slávy, i když ta sláva popravdě pramenila spíš z Janiny přítomnosti než z mé maličkosti. „Čau frajere, nějak jsi vyrostl, co jsem tě neviděla,“ nedal na sebe dlouho čekat klasický Janin pozdrav a samozřejmě následovalo objetí a polibek na obě tváře.

Zase až tak dávno to nebylo, pokud měříme čas na týdny a měsíce, jako u nás na venkově, a ne na minuty a vteřiny, jako v hektickém víru velkoměsta. Neviděli jsme se všehovšudy nějakých pár týdnů, přesně řečeno asi šest. Já totiž nemám rád hlavní město. Pokud sem nemusím, tak se mu radši vyhnu, vlastně poslední tři čtyři roky sem jezdím jen kvůli práci, když mi Jana zavolá. „Ahoj krásko, tak co máš tak důležitého, že jsem musel všeho nechat a okamžitě se sem hnát?“ „Počkej, počkej, práce neuteče. Jak se máš?“ zajímala se Jana upřímně o můj život. Často jsme si volali, prostě jenom tak, a přiznávám, že většinou volala ona mně. Zůstalo nám to ještě z dob studia na gymplu.

Chodili jsme spolu do třídy a tehdy jsem byl vrbou já jí. Povídali jsme si o všem možném, ale především o srdečních záležitostech. Jana byla na gymnáziu zamilovaná do mého nejlepšího kamaráda. Jmeno8

val se Jan, ale přezdívali jsme ho Luky. Dnes je Luky úspěšným majitelem advokátní kanceláře, je to vzorný manžel a otec čtyř dětí. Celé čtyři roky jsem s ním seděl v lavici a jejich vztah jsem nikdy nechápal. Říkal jsem tomu poloviční láska. Ona ho neskutečně milovala. Byl její životní láskou, láskou, kterou opravdu potkáš jen jednou za život. A on, on na ni kašlal. Jednou se s ní vyspal, myslím, že to bylo v druháku, na nějaké brigádě, byli jsme dva týdny v jednom zemědělském družstvu. Já jsem jako největší blbec a neskutečný samotář jezdil každý den domů, měl jsem to totiž jen nějaké tři kilometry. Ostatní spali na místní ubytovně. No a tam se to tehdy stalo. A od té doby byli Jana a Luky pár.

Zvláštní pár. Abych se Lukyho trochu zastal, Jana na gymplu nevypadala tak jako dneska. Byla takové ošklivé káčátko, ale stejně jako dnes měla už tehdy nádhernou duši. Byla to fakt suprová baba. Ten večer něco oslavovali, pilo se laciné víno a skončilo to tím, že Jana přišla o panenství. Když se mi s tím druhý den svěřila, zářila štěstím a její láska k Lukymu nabírala na intenzitě.

Marně jsem ji varoval, že je jen jedna z mnohých a že Luky ji nebude mít nikdy rád. Rád tak, jak by si zasluhovala. Vyspali se spolu potom ještě několikrát, vždycky k tomu došlo na nějaké akci, jako byly lyžařské zájezdy, několikadenní výlety, pobyty na chatě, a vždycky tomu předcházel nějaký alkohol.

Ve třídě jsme byli dobrá parta. Já jsem se trošku vymykal, v podstatě jsem s nimi nikam nechodil, vůbec jsem nepil, byl jsem sportovec. Mým snem bylo 9

hrát fotbal za ligový tým, no a tomu jsem podřizoval všechno. Ale i tak mě brali do party a byla to především Janina zásluha. Vždycky po vyučování jsme se setkávali ve „starém domě“. Byl to dům po Janiných prarodičích, nikdo v něm už nebydlel. Jednu část měla pronajatu prodejna nábytku jako sklad, no a v druhé jsme měli my svůj „klub“. Dvě prázdné místnosti, jediným kusem nábytku byl pingpongový stůl.

Pamatuju si, jako by to bylo dnes, na večer, kdy mi mamka dovolila být venku i přes noc a mohl jsem se vrátit až druhý den. I tenkrát se pro mě stavila Jana s celou partou. Byli jsme tři oslavenci. Osmnáct!!!

Jana řekla, že beze mne to v žádném případě nepůjde, že jdou za mými rodiči. Strašně jsem se styděl, že musí mé rodiče žádat o „propustku“ pro mne spolužáci, ale na druhé straně jsem byl hrdý na to, že mám takové kamarády. Mamka i taťka stáli jako opaření, když viděli, že se k nám dostavila taková delegace.

No a já jsem byl jako opařený, když mamka s úplnou samozřejmostí řekla, že bez problémů můžu jít, proč prý jsem jim to neřekl sám. Skoro jsem omdlel. Poprvé jsem mohl být venku přes noc!!!

V tu noc se naše kamarádství změnilo v přátelství na život a na smrt a trvá dodnes. A bude trvat věčně.

Jinak vlastně ani přátelství na život a na smrt trvat nemůže, ne? Té noci totiž chtěla Jana skončit svůj život. Kvůli Lukymu.

Oslavovali jsme ve starém domě. Bavili jsme se, pilo se nějaké víno, ale i kdybyste mě zabili, nepamatuju si značku. Byl jsem zarytý abstinent, alkohol v žádné podobě jsem nekonzumoval. Tancovalo se, 10

dali jsme si i turnaj v ping pongu, no prostě večer jako vyšitý! Byl únor, venku chumelilo, vše kolem dokola bylo pokryté sněhovou peřinou. Starý dům měl ale jeden nedostatek – nebylo tam použitelné WC, takže jsme museli chodit ven na latrínu. Kolem deváté večer i mě přinutilo velké množství vypitého džusu jít ven a… viděl jsem Janu s Lukym, jak se hádají. No a Luky, který měl už dost vypito, se jí přiznal, že ji nemá rád, že má děvče a Jana mu byla dobrá jen a jen na sex, protože mu sex s ní prostě chutnal.

Nikdy předtím a ani potom jsem Janu tak zničenou neviděl. Stála tam se slzami v očích a nepřítomným výrazem ve tváři. Když jsem se zeptal, co s děje, Luky mě odbyl poznámkou, že mi do toho nic není, a jestli mám zájem, tak že Jana je volná a v posteli že je hodně dobrá. A ještě se u toho smál. V životě jsem nikoho neuhodil, ale tehdy, nevím jak, jsem Lukymu jednu vrazil. A pořádnou. Poprvé a naposled v životě. Já, taková třídní nula. Ani jsem si nevšiml, že Jana mezitím zmizela. Vrátil jsem se dovnitř. Hledal jsem ji, ale nikde nebyla. Ptal jsem se všech, jestli ji neviděli.

Nikdo nic.

Nejdřív jsem si myslel, že šla pro něco domů. Bydlela o dva domy dál, ale když se neukázala ani za hodinu, poprosil jsem její nejlepší kamarádku Evu, aby zašla k nim. Eva se vrátila s tím, že doma není, a ještě se smála, jestli prý není třeba někde s Lukym, anebo třeba naproti ve vinárně. První alternativu jsem vyloučil, protože jsem věděl, že Luky po té hádce někomu volal, no a pak se sebral, ani se s nikým nerozloučil a odešel, nejspíš za tou svou skutečnou láskou. Šel 11

jsem se tedy podívat do vinárny. Byli tam ale jen místní kluci. Vesměs Janini kamarádi, vždyť spolu vyrůstali, a přes Janu jsem je znal i já.

Přiznám se, bylo to pro mě nové, být pozdě večer ve vinárně, a ještě v takovém prostředí. I Pepe, největší frajer, a tak trochu jejich boss, na mě vyvalil přiopilá očka: „Čau Giu, co ty tu děláš? Kolik gólů bude v neděli?“ Pravou nohou naznačil kop do neviditelného balonu, pak zvedl oslavně ruce nad hlavu a objal mě.

A aby ukázal, že je opravdový boss, řekl ostatním: „Poslouchejte, magoři, tomuhle tady se nesmí nic stát.

Je to můj kámoš, náš nejlepší fotbalista. Jestli se ho někdo dotkne, vlastnoručně ho zničím!“ „Giu, kamaráde, dej si s námi něco,“ naléhal.

To „něco“ samozřejmě znamenalo nějaký alkohol.

Slušně jsem odmítl, alkohol a já jsme totiž nebyli přátelé. „Jasně, sportovci nesmí chlastat,“ poznamenal chápavě Pepe. „Tak na nedělní zápas, na výhru!“ S těmito slovy zvedl k ústům skleničku a na ex ji vypil. Proti těmhle klukům nemám v podstatě nic, nejsou zlí, jen na můj vkus trochu moc rychle žijí.

Během svého života jsem jich poznal hodně a hodně jich tu mezi námi už ani není…

Dlouho jsem se tam nezdržel. Když jsem zjistil, že Jana tam nebyla, vytratil jsem se a šel zpátky do starého domu. Sníh skřípal pod nohama, z oblohy vytrvale padaly těžké vločky a už z dálky jsem slyšel své spolužáky, jak se hlasitě baví. Nechtělo se mi už jít mezi ně, tak jsem zamířil do zahrady starého domu.

12

Tam jsem ji uviděl… postavu sedící ve sněhu, opřenou o starou jabloň. V momentě mi došlo, kdo to je.

Jano, proboha!!!

Rozběhl jsem se k ní, v hlubokém sněhu mi to trvalo celou věčnost. V ruce měla nedopitou lahev vína, sníh na ni padal a padal, byla úplně promrzlá. V očích moře slz a stejně nepřítomný výraz ve tváři, jako když jí Luky oznámil, že s ní končí. „Jano, Jani, co to děláš? Neblbni, do háje s ženskou jednou… takovou…“ šeptal jsem.

Bleskově jsem si svlékl bundu a teplý svetr a snažil jsem se ji do těch věcí zachumlat. Tušil jsem, že je zle, že každá vteřina může být vzácná. Vzal jsem jí lahev z ruky a odhodil ji za sebe do zahrady. Janu jsem vzal do náručí a utíkal do domu.

Ani nevím, jak se mi podařilo nohou rozrazit dveře, a zařval jsem na kluky, co hráli ping pong, aby mi udělali místo. Položil jsem Janu na stůl a pak jsem se celý rozklepal.

Chvíli jsem nemohl popadnout dech, ale hned jsem se vzpamatoval: „Baby, rychle ji převlečte do něčeho suchého! Dejte svetry, bundy, všechno, co můžete, a zabalte ji do toho! Joski, ty nečum, radši zavolej záchranku, ať sebou hodí a ať nám poradí, co máme dělat, než přijedou.“ Až jsem byl sám překvapený, jak to ze mě vylítlo, a ještě víc mě šokovalo, jak mě všichni poslouchali. To se mi ještě nikdy nestalo.

Josef, říkali jsme mu Joski, bleskově volal rychlou. Za pár nekonečných minut dával instrukce.

Nikdy toho moc nenamluvil, ale teď, světe, div se, mluvil souvisle déle než dvě minuty. Hned nám 13

r­ eprodukoval, co mu doktor ze záchranky říkal. Nejdřív je potřeba ji okamžitě převléct do suchého. Komplet. Potom postupně zahřívat a pořád s ní mluvit.

Pokud má nějaké otoky, tak všechno, co by mohlo bránit proudění krve, jí sundat. Takže hodinky, náramek, boty, ponožky… a hlavně pořád kontrolovat, jestli je při vědomí. Naštěstí byla, takže jsme nemuseli dávat umělé dýchání. Vůbec si totiž nedovedu představit, kdo z nás by to zvládl. Jana pomalu, pomaličku přicházela k sobě.

Seděl jsem v rohu na zemi, díval jsem se na všechny kolem sebe a ničemu jsem nerozuměl. Proč chce takové mladé děvče ukončit svůj život, když vlastně ještě vůbec nezačalo žít? Těžká filozofická otázka, na kterou jsem v ten večer nenašel odpověď. Uplynulo jen několik minut a byla tu záchranka. Janu naložili a odvezli do nemocnice.

Hned ráno jsem se za ní vydal. Ležela v nemocničním pokoji jako bez duše. Bledá tvář splývala s barvou polštáře a jen letmý úsměv, který mi věnovala, když mě uviděla, dokazoval, že to, co vidím, že živé děvče.

V očích měla slzy, když mi řekla: „Giu, ono už nežije… nežije.“ Nechápal jsem, o čem mluví. Sedl jsem si k ní na postel a tázavě jsem na ni mlčky hleděl. Čekal jsem, že bude pokračovat. V krku jsem měl knedlík, který mi bránil vydat sebemenší, sebetišší hlásek. „Já jsem ho zabila… Proč jsi tam nenechal i mě?“ V té chvíli mi došlo, proč se ti dva večer tak hádali.

A zároveň jsem dostal odpověď na mou včerejší filozofickou otázku.

14

„Jani, promiň, ale na to, abych tě tam býval nechal, tě mám moc rád. Vždyť jsi moje nejlepší kámoška. Co bych tu bez tebe dělal? Komu bych si potom chodil stěžovat?“ šeptal jsem a držel ji za ruku. „Uvidíš, že jednou mi poděkuješ…“ Neodpověděla. Mlčky odvrátila tvář ke stěně a moje návštěva u ní tím skončila.

Před nemocnicí jsem uviděl Lukyho. Přešlapoval z místa na místo, ve sněhu měl už vyšlapané kolečko.

Hlava skloněná, pohled zabořený do země. Když mě uviděl, zastavil se.

Podíval se mi do očí a zeptal se: „Jak jí je?“ Stál jsem naproti němu a nevěděl jsem, jak začít. „Luky, ty jsi to věděl? To o tom dítěti, co Jana čekala? To byla těhotná s tebou? Proto jste se včera večer tak pohádali?“ „Jo, včera mi to řekla. Giu, no řekni, co jsem měl dělat? Já ještě dítě nechci, vždyť je nám teprve osmnáct. Chci žít, a ne nějakýmu děcku utírat posranou prdel! Chci jít na výšku, Jana taky. Kdo by se o to mrně staral?“ „A co ona? Chtěla si to nechat, že jo?“ „No jasně že jo. Baby jsou takové. Praskly mi nervy, tak jsem na ni leccos nařval, prostě blikanec… Víš, Giu, nečekal jsem, že to bude tak zlé, že to tak prožívá, že je fakt… Myslel jsem si, že to na mě třeba jenom hraje. Chápeš? Do háje, vždyť mě znáš, jsem tvůj nejlepší kámoš.“ „Právě proto, Luky, že tě znám, to nechápu. Nechápu to, co jsi včera o Janě řekl… o tom sexu… a vůbec.

Jsi debil!“ 15

Pomalu jsme šli od nemocnice směrem do města.

Je to asi tak dva, dva a půl kilometru, ale nevadilo nám to. Nevadilo nám ani to, že znovu začalo hustě sněžit a auta, co nás míjela, na nás stříkala tu hnusnou kašovitou břečku.

Luky vedl monolog. Celou cestu mluvil o Janě.

O jejich vztahu a o tom, že má tam u nich doma velkou lásku. Jmenuje se Marta a je jí teprve čtrnáct. Za několik let se Luky s Martou oženil. Ale to už příliš předbíhám.

Najednou Luky navrhl, abychom šli do starého domu. Věděli jsme, kde je klíč, nechávali jsme ho vždycky na tomtéž místě, takže tam kdokoliv z nás mohl kdykoliv jít. Nejvíc to využívali Luky s Janou.

Bylo to přirozené, Jana tam byla doma. Cestou Luky v místních potravinách koupil lahev vodky. Se zdviženým obočím jsem si zaťukal na čelo, vždyť Luky dobře věděl, že já nepiju. To snad chtěl celou flašku vypít sám? Nechtěl. Ve starém domě jsme si sedli na starou, léty poznačenou, popraskanou dřevěnou po­­ dlahu. Luky otevřel lahev a podal mi ji. „Napij se, Giu, dnes v noci umřelo dítě. A ani já nevím, co to bylo. Sakra, Giu, proč je ten život tak složitý, komplikovaný?“ Dodnes nevím, jak se to stalo, že jsem se z té flašky napil. Ale prostě jsem cítil, že to musím udělat. Na počest Janina a Lukyho nenarozeného dítěte. Podal jsem lahev Lukymu a ten se usedavě rozplakal. „Luky, chlapi přece nepláčou,“ řekl jsem mu a objal ho. Tuto moudrou větu mi Luky později několikrát vrátil. Vždycky, když tím chlapem, který plakal, jsem byl já.

16

Janu za několik dnů pustili z nemocnice. Chtěli ji poslat na pár týdnů na psychiatrii na pozorování.

Na policii totiž usoudili, že šlo o pokus o sebevraždu, a myslím si, že měli výjimečně pravdu. Ale Janini vlivní rodiče všechno uhráli do ztracena. „Giu, jsi tu?“ Jana mě vrátila zpět do reálu. „Promiň, zamyslel jsem se.“ „Všimla jsem si.“ Na chvilku se odmlčela. „Nová láska na obzoru?“ Přešla na jiné téma. „Tak povídej, jaká je? Víš, že celé město mluví o tvé story s tou herečkou, co jsi s ní dělal rozhovor po udělování cen filmové akademie?“ „Jani, jestli mě máš jen trošku ráda, tohle mi nedělej. Vůbec mi tu nešťastnou událost nepřipomínej. Byl jsem ožralý jako dělo a ona sehrála neskutečně zamilované divadýlko. Jen si představ, jak jsem se asi cítil, když jsem se ráno probudil – v posteli vedle ní. Brrr…

Hrůůůza.“ „Nemusím si to ani představovat, Giu, bulvár o tom psal celý týden. Ale neboj, hlavní roli hrála ona, ty jsi byl jen komparz. A mimochodem, negativní reklama je taky reklama.“ „Oki, Jani, ty se vyznáš, ty jsi šéfredaktorka. Já jen obyčejný novinář na volné noze,“ zasmál jsem se. „Giu, mám nápad. Co kdyby ses zdržel přes noc. Otevřeme lahvinku bílého, podebatujeme o životě… Mám chuť si s tebou vypít,“ spřádala Jana plány na večer a musím přiznat, že mě tím návrhem dost šokovala.

Dost dobře jsem ji znal na to, abych poznal, že to dnes nebude jen tak nějaký ledajaký rozhovor, ale že 17

je za tím něco většího, zásadnějšího. A Jana zase velmi dobře znala mne. Věděla, že když si dám nějakou vodku, anebo pár skleniček vínka, přistoupím na všechno, co bude chtít. Tedy – krom sexu, samozřejmě! A to i v případě, že budeme vedle sebe ležet na jedné posteli a třeba se i k sobě tulit. „Jasně, no problem, ale nemám kde spát, nezabukoval jsem si hotel. Nepočítal jsem s tím, že to bude na dýl.“ „Giu, nedělej se. Zubní kartáček přece v mé koupelně máš. Sice je už dost starý, protože jsi tu už dávno nenocoval, ale ty tvé zuby se s ním ještě přejet dají. No a nějaké triko se ve skříni určitě taky najde. Horší to ale bude se spodní částí… Žádné pánské spodky tady nenajdeme, takže budeš muset spát v tom, v čem jsi celý den. Doufám, že nenosíš tanga!“ Miloval jsem její smysl pro humor. A nenáviděl její pánování. Dám krk na to, že i tohle měla na mě nachystané a vsadil bych se, že už na mě čekají nové boxerky, anebo dokonce pyžamo s krátkými kalhotami. Věděla, co nosím a v čem se cítím dobře. Smála se mi, protože jsem nikdy nenosil pod kalhoty slipy ani nic takového podobného těsného. Podle ní proto, aby se mi orgány větraly. A taky prý na moje boxerky nikdy žádnou pořádnou babu nesbalím, že to chce pěkně obtažené slipy… anebo pánské tangáče. No ještě toho trochu, už jenom to mi chybí – jak říkají Slováci: Tri niti v riti. „Tak dobře, Jani, dáme lahvinku rulandského šedého, a ty mi pěkně řekneš, proč jsem tu.“ „Rulandské? Bože, ty jsi pořád tak přízemní, vždyť tady mají i lepší vína. Co s tebou, jsi konzervativní, 18

piješ jen to, co máš vyzkoušené,“ mumlala. Pak se rozhlédla a kývla na číšníka: „Buďte tak hodný a přineste nám sedmičku šedé rulandy.“ „Samozřejmě všechno platím já, oki?“ Ta slova už patřila mně. V očích jí zahrály šibalské ohníčky. To „oki“ se naučila ode mě. Je to taková má verze otřepaného anglického ok, oki se mi líbí víc.

Kdyby mi jiná žena nabídla, že mi zaplatí pití, urazím se, anebo se tak aspoň budu tvářit, ale od Jany mi to vůbec nevadí. A potom, naše setkání bylo krom přátelského i obchodní a Jana chtěla něco ode mne. Navíc věděla, že moc peněz nemám, že smrdím korunou. „Tak spusť,“ vyzval jsem ji nedočkavě. „Giu, máme čas, ještě je málo hodin. Dlouho jsme se neviděli, nekazme si večer hned prací. Vždyť se k ní časem dostaneme. Dobře?“ „Ale vždyť tu jsme hlavně kvůli práci, ne?“ „Ano, jsme tu i kvůli práci. I na to dojde, neboj se, a budeš překvapený, až ti řeknu, co od tebe budu chtít.

Všechno má ale svůj čas. Teď si nalejeme víno, a ty mi povyprávěj, jaké máš novinky, s kým ses setkal, a hlavně chci slyšet drby.“ „Jani, nezlob se, ale o Lukym mluvit nebudu, na to jsem ještě moc střízlivý. A tebe to vždycky rozhodí, tak na co to potřebuješ vědět?“ Jana po maturitě odešla na výšku a naše cesty se na nějaký čas rozešly. Oba dva jsme sice vystudovali žurnalistiku, ale každý z nás na jiné univerzitě, v jiném městě, a každý k ní dospěl jinou cestou. Jana šla do hlavního města a měla to bez problémů. Já jsem 19

­ ejdřív na přání svého otce nastoupil na hnojárnu, n jak se u nás říkalo zemědělské univerzitě, které jsem po roce nechal a šel jsem makat do fabriky. Po dvou letech tvrdé fyzické práce jsem se musel rozhodnout.

Vojna, anebo výška. A protože výška byla určitě lepší alternativa než vojna, nastoupil jsem na fakultu žurnalistiky na východ republiky.

Nemohl jsem tušit, že osud po letech opět Janu a Lukyho prověří. Luky studoval v tomtéž městě jako Jana, ale práva. No a co čert nechtěl, dali se znovu dohromady.

Osud je nevyzpytatelný, ať děláš, co děláš, vždycky tě nasměruje tam, kam chce on, a ne tam, kam chceš jít ty.

Ve třetím ročníku na výšce byla Jana s kamarádkami na koncertu Dire Straits a co čert nechtěl, Luky tam byl taky. A aby byla situace ještě komplikovanější, Luky seděl těsně za Janou, jen o jednu řadu výš.

Stadion Ernesta Happela ve vídeňském Prátru byl natřísknutý víc než na fotbalových zápasech Rapidu s Austrií. Třicet tisíc fanoušků. A není se čemu divit, Dire Straits jsou Dire Straits.

A aby si osud ještě víc pohrál, dal Lukymu do ruky kelímek s kolou. Vedle něho pak posadil mladé kočky, osmnáctky, které se chtěly na koncertu – tak jako řada dalších, přirozeně – bavit, tancovat, i bez ohledu na to, že měly zaplacená místa k sezení. Jana o Lukym vůbec nevěděla, a ani on o ní, přestože byli vlastně jen pár kroků od sebe.

Dokud zpíval Mark Knopfer písničky jako Your Latest Trick, anebo titulní písničku stejnojmenného 20

alba Brothers in Arms nebo Romeo and Juliett, bylo všechno v absolutním pořádku. Celý stadion zpíval s ním, prostě pohodička. Ale když Dire Straits spustili skladbu Sultans of Swing s úžasným, víc než čtyřminutovým kytarovým sólem frontmana kapely doprovázeného Ericem Claptonem a nádherným zvukem saxofonu Chrise Whitea, stalo se to.

Děvčata, která se přišla bavit a očividně jim to šlo velmi dobře, se začala kývat v rytmu hudby, a kývala se tak intenzivně, že vyrazila Lukymu kelímek s kolou z ruky. Člověk ani nemusí mít příliš bujnou fantazii, aby uhodl, kam ten kelímek dopadl. Osud umí být neuvěřitelně vynalézavý. Jak jinak, kelímek dopadl Janě rovnou na hlavu, a to tak nešťastně, že měla celý obsah, všechnu tu sladkou lepkavou bryndu na vlasech. Jana se otočila, aby toho, kdo to celé způsobil, minimálně zavraždila pohledem. Když se ale její pohled setkal s Lukyho očima, veškerý vztek a hněv byl ta tam.

Prostě – osud umí být vskutku velmi vynalézavý.

Koncertem Dire Straits začal druhý poločas rozpadu divné lásky mezi Janou a Lukym, který se táhl v podstatě až do konce jejich vysokoškolských studií. Rozchody střídaly návraty, okořeněné vášnivým milováním na kolejích. Luky byl šťastný chlap. Doma na něho čekala mladá Marta a na kolejích si užíval s Janou. Pomalu už jsem opravdu začínal věřit tomu, že Luky má Janu vlastně rád, že ji miluje, ale jeho srdce je dost široké na to, aby se mu do něj vešla ješ21

tě i Marta. Marta byla krásná, velmi milá blondýnka a byla o dobrých pět let mladší než Jana.

Vysokou školu Jana i Luky ukončili s červeným diplomem, Jana dokonce jako premiant ročníku. Já jsem si naopak studium o rok prodloužil, kvůli předmětu Žurnalistická etika.

No ale řekněte sami, jaká žurnalistická etika, když skončíte vysokou školu a osud vás vyplivne do toho marasmu, který všude okolo vás páchne. Pokud chce být člověk dobrým novinářem, na etiku musí zapomenout. Pokud se mu to nepodaří, nikdy nic kloudného, neřkuli velikého nenapíše. Přesně to jsem řekl docentovi při zkoušce a on mě „posunul“ až k děkanskému termínu.

No a tam mi po hodině zkoušení řekl: „Mladý muži, bude myslím vhodné, abyste si tu etiku zopakoval s mladšími kolegy.“ A tak jsem se seznámil s Evou.

Eva byla celkem pěkná, ale hlavně sympatická dívka z jednoho městečka na východě republiky. Vyzařovalo z ní něco, co jsem zatím u žádné jiné nepostřehl.

Byla milá a já jsem byl její první kluk. S Evou jsem chodil až do konce vysoké. Chodila na tutéž fakultu jako Jana, jen o rok níž. A vlastně potom co jsem opakoval ročník, jsme byli ve stejném ročníku, jen každý v jiném městě. Eva bydlela na stejných kolejích jako Jana a Luky a byla lepší studentka než já. Vlastně všichni byli lepší než já. Já jsem těžil z toho, že jsem měl, jak se říká, talent od Boha a nepotřeboval jsem se až tak biflovat. Psaní mi šlo a navíc – měl jsem vyni22

kající paměť. A ta mi vydržela dodnes. Stačí, abych se na něco jen podíval, a pamatuju si to navždy. Ať už jsou to texty, tváře, anebo čísla. Eva se musela všechno nadřít, celé hodiny trávila nad skripty, mně přitom stačil letmý pohled do učebnice nebo do skript a bylo po parádě. Byly to ale bohužel jen povrchní znalosti, to Eva měla všechno nejenom naučené, ale i to chápala.

Co se jen do mě nahučela: Giu, uč se, ale zbytečně.

Mne víc bavil sport. Hrával jsem fotbal, divizi za nedalekou větší obec, kam mě zlákal Pali, východňar jako řepa a rodák právě z té vesnice. Školu jsem, na rozdíl od kolegů, bral jen jako vyplnění času mezi tréninky a zápasy. A tak, zatímco Eva měla výborné studijní výsledky, já jsem prolézal s odřenýma ušima do dalšího ročníku a snad ani jednu zkoušku neudělal na poprvé, ale často ani na podruhé.

Poprvé jsem se s Evou miloval asi po roce chození. Už jsem po pravdě řečeno ani nedoufal v to, že se posuneme dál než k pravidelným procházkám po místním parku, k polibkům před vchodem na koleje, nanejvýš tak k objetí a mazlení u ní na pokoji. Pustila mě maximálně ke třetímu knoflíčku u halenky, mohl jsem tak akorát poodhalit kousek jejích ňader, pohladit je, pokud to ten třetí knoflíček vůbec dovolil, mohl jsem ji vášnivě líbat, ale to bylo všechno…

Oba jsme se vždycky rozvášnili téměř do nepříčetnosti, tváře nám hořely vášní, Eva se doslova třásla rozkoší, moje ruce se mohly vybouřit na jejím pružném těle, ale jen přes halenku nebo tričko. A níž než do pasu mě vůbec nepustila. Každý večer, když jsem od ní přišel na pokoj, který jsem sdílel s Lukym, vedly 23

moje první kroky do sprchy, abych se zchladil a pod proudem ledové vody ukojil své vzrušení.

Hnojárnu jsem nechal kvůli docentovi, který nás v prvním ročníku měl na kybernetiku a neuměl pochopit, že příklad při zkoušce se dá vypočítat i jiným a jednodušším způsobem, než nás to učil on na přednáškách.

Já jsem na svém trval nejenom na řádném termínu, ale i při všech opravných – měl jsem jich dokonce sedm, i když oficiálně povolené byly jen tři. Pan docent měl pro mě zřejmě slabost a toužil po mé společnosti častěji, než je zdravé. A když mi i po sedmém termínu řekl, že to ještě pořád není ono, že mám přijít ještě jednou, sbalil jsem svých sedm švestek a odjel jsem domů. Mamka byla formát. Když jsem jí na zahradě za domem oznámil, že se školou končím, že se tam už vrátit nechci, s chladnokrevným výrazem hodným Angličana mi řekla: „Neboj se, vždyť tolik lidí nemá vysokou a mají se dobře.“ A tak začala má anabáze pracujícího člověka.

Během dvou let jsem si mohl vlastnoručně ohmatat, jak chutná chléb vydělaný manuální prací. Osm hodin denně, vyjma kratičké přestávky na oběd, jsem stál u gumárenského lisovacího stroje a vyráběl různé výrobky z lisované gumy. No a po večerech jsem chodil do našeho obecního klubu, kde jsme vymýšleli, jak naložit s nekonečnými hodinami volného času. Hrál jsem ještě sice i fotbal, ale už jenom nějakou třetí třídu okresního přeboru. Na to jsem trénovat moc nepotřeboval, takže volna jsem opravdu měl ažaž.

24