Smrt hraje vrhcáby by Nakladatelství MOBA

Martina Novotná SMRT HRAJE VRHCÁBY Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz © Martina Novotná, 2023 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 Vydání první ISBN 978-80-279-1004-5

Prolog V hráčském doupěti se schází různorodá společnost, nad jedním z hostů se vznáší přízrak smrti „Koukejte a plačte!“ rozkřikl se mladý, dobře oblečený muž radostně, když se mu na právě vržených kostkách objevily dvě šestky. Lepší hod si nemohl přát! Ostatní hráči ovšem jeho nadšení nijak nesdíleli. Zatínali ruce v pěst a stíhali ho zlostnými pohledy, doprovázenými nelibým vrčením. Komu by se také líbilo, že jeho peníze shrnuje z nehoblované desky stolu do svého měšce. Mladý muž si plně užíval nečekaný triumf. Nebylo se ani čemu divit, nevyhrál už skutečně dlouho. Popravdě řečeno si nebyl vůbec s to vzpomenout, kdy to bylo naposledy. Nepostřehl tak významný pohled, který si vyměnili další dva hazardní hráči tísnící se společně s ním v tajné místnosti v zadní části šenku s trefným názvem U Kola štěstí. Dobře si ho ale všiml jiný z přítomných. Postarší muž zavalité postavy s dlouhými prošedivělými vlasy, lepícími se mu na zpocené čelo. On na rozdíl od výherce, který si značně finančně polepšil, přišel o vše. Opět! Tolikrát se zařekl, že do tohoto smrdutého kumbálu už nikdy nevstoupí a kostky do ruky nevezme! Jenže to nevydržel. Znovu a znovu podléhal lákavé představě přijít bez práce k penězům. Jednou se štěstí obrátí a on vyhraje! Musí! Už už otevíral ústa, aby mladého šlechtice upozornil na nebezpečí vznášející se mu nad hlavou. Když ale viděl

blažený výraz, s jakým sbíral do váčku i jeho peníze, sklapl, aniž ze sebe vydal jediné slovo. Proč by mu měl vlastně pomáhat a vystavit tak sám sebe riziku? Moc dobře věděl, co jsou ti dva zač. Vlastních starostí má víc než dost. Musí mimo jiné vymyslet, z čeho zaplatí dnešní dluh. Byl si tak jist, že vyhraje, že s každým kolem a s každým vyřazeným protihráčem navyšoval sázku. Když už to vypadalo, že nemůže prohrát, objevil se tenhle urozený floutek a posledním hodem ho připravil o vše. Při té vzpomínce zatnul ruce v pěst. Pak mu ale přes tvář přelétl zlý úsměv, který zmizel, sotva se objevil. Proč nevyužít toho, že ví, co jsou ti dva zač a na čem se s největší pravděpodobností domlouvají? Musí si ale pospíšit, aby oni vypili kyselé mléko, zatímco on slízne pomyslnou sladkou smetanu… Mladík vyšel ze šenku, stále ještě opojen závratnou výhrou. Nemohl se dočkat, až na rodné tvrzi vyskládá peníze na stůl a všem, kdo ho mají za nezodpovědného blázna, zavře jednou pro vždy pusu. Za pár dní bude v Boleslavi jarmark. Konečně bude moci své ženě koupit dárek, jaký si zaslouží, aniž by musel počítat, zda si ho může dovolit. Krásné představy plně zaměstnávaly jeho mysl. Nic na tom nemohla změnit ani drobná nepříjemnost, k níž došlo ve stáji, když si vyzvedával koně. Nevšiml si tak, že krátce poté, co opustil šenk, se k němu přidal temný stín. Když docela blízko za ním hlasitě zafrkal kůň, lekl se tak, že by se v něm krve nedořezal. Bleskurychle se otočil a tasil meč. Upřeně hleděl na cestu před sebou, kde se z noční temnoty začínala pomalu, ale jistě vynořovat

nejasná silueta jezdce. Jak je možné, že zvíře není slyšet? Přece nemůže našlapovat tak tiše, aby nebyly slyšet údery kopyt o zpevněnou zem! mračil se mladík v usilovném přemýšlení. Vše obklopující tma v něm vyvolávala ty nejdivočejší představy. Ne nadarmo se říká, že strach má velké oči. Najednou se ulehčeně usmál. Žádný démon či duch se nekoná! Dusot není slyšet, protože kůň má kopyta obalená slámou tlumící jeho kroky. Úsměv mu z tváře ale rychle zmizel a nahradil ho podezíravý výraz. Pokud si dal někdo práci s výrobou koňských bot, musí k tomu mít jistě pádný důvod… Jezdec se k němu zatím dostal až tak blízko, že mu uviděl do tváře. Ošil se, když poznal, kdo jím je. Doufal, že zrovna jeho dnes už neuvidí. „Co chceš?“ zavrčel nerudně na příchozího. Ten se k odpovědi ale neměl, namísto ní se dál blížil. Mladíka se náhle zmocnilo nepříjemné tušení. Na to, že se ten druhý chová divně, si zvykl již dávno. Teď to ale bylo jiné. Zřetelně cítil napětí visící ve vzduchu. „Tak co chceš?“ zeptal se znovu. V hlase byla jasně znát nervozita. „Proč mě sleduješ?“ domáhal se odpovědi. Litoval, že prve, když poznal, kdo je oním neznámým, vrátil meč do pochvy. Nyní by se mu hodil. Než se rozmyslel, zda ho znovu vytasí, byl jezdec těsně u něj. „Tak řekneš mi k čertu konečně, proč se za mnou táhneš jako smrad? To mě sleduješ, nebo co? Proč jsi obalil ko…“ Náhle ucítil na krku něco pevného. Chtěl vykřiknout, ale nedostávalo se mu hlasu. Zvedl ruce, aby se zbavil provazu, jenž se mu zarýval do hrdla. Než je ale dostal dostatečně vysoko, vše kolem něj zčernalo a on se propadl do nekonečné prázdnoty. Bez jediného hlesu se sesunul ze sedla a zůstal ležet na zemi.

„Tak se pochlub, jak je na tom tvůj měšec dnes,“ prohodil druhý muž opovržlivě a seskočil z koně. Sklonil se k nehybnému mladíkovi. Když se přesvědčil, že je skutečně mrtvý, odvázal mu od pasu váček s penězi a z pochvy vytáhl drahocenný meč…

Kapitola 1 Velitel Jozífek přináší neradostnou zprávu, Tadeáš se tváří v tvář setkává s tím, koho dlouho hledal Tadeáš stál na temeni jedné ze skalních věží, tvořící hlavní část příhrazského hradu, a se spokojeným úsměvem na tváři se rozhlížel kolem sebe. Včerejší déšť spolu s dnešním sluncem udělaly skutečný zázrak. Vše se probouzelo ze zimního spánku. Stromy se začínaly zelenat, v trávě se objevovaly první kvítky, ptáci zpívali… Ta deáš měl předjaří rád. Doslova cítil, jak se vše po dlouhé a šedivé zimě vrací k životu. A co hlavně, bude už konečně teplo a světlo! Nesnášel nekonečné zimní tmy. Kolikrát se mu kvůli těžkým mrakům plným sněhu zdálo, že se za celý den ani nerozednělo. Jako by vůbec nenastal den. Neměl rád ani sníh a led, a že ho na Příhrazech bývalo požehnaně. Mnohdy jím bylo podhradí zasypané tak, že v něm sloužící museli vyhrabat jakési cesty, aby se dostali z jedné budovy do druhé. Tadeáš milující rychlou jízdu na koni si v zimě připadal jako vězeň na svém vlastním hradu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby si náležitě užil ten opojný pocit, že se jaro již nezadržitelně blíží. Zle se zamračil, když za sebou uslyšel tiché odkašlání. Rychle se otočil, aby zjistil, co se děje. Muselo to být důležité. Kvůli nějaké malichernosti by si ho jeho lidé nedovolili vyrušit z rozjímání. Neriskovali by případný přísný trest, kdyby snad uznal, že to bylo zbytečné. Moc dobře vědě-

li, jak podobné věci nesnáší. „Co je, veliteli?“ zeptal se, čímž dovolil veliteli hradní posádky Jozífkovi promluvit. „Pochválen budiž…“ začal voják uctivě, ve snaze naklonit si svého pána hned z kraje hovoru. Pan Tadeáš byl široko daleko znám svou hlubokou vírou v Boha. „Až navěky!“ nenechal ho ten domluvit. „Spusť!“ vyzval ho nakvašeně. „Co je tak bezodkladného, že mě teď rušíš?“ „Velmi se omlouvám, urozený pane… Našli jsme Marka!“ vyhrkl ozbrojenec spěšně, když viděl, jak se jeho pán zatvářil. Trpělivost vskutku nepatřila mezi jeho silné stránky. „No konečně!“ zaradoval se Tadeáš, všechna rozmrzelost byla tatam. „Kde je? Řekl vám, kde se celou tu dobu toulal?“ vyptával se. Velitel Jozífek ale smutně sklopil oči k zemi. „Neřekl nám nic, urozený pane. Ani nemohl. My jsme totiž nenašli ani tak Marka, jako jeho tělo,“ přiznal dutě. Marek byl upřímný, rovný chlap, který si vydělával na živobytí tím, že sbíral od lidí z vesnice ovoce, zeleninu a vajíčka a všechno to vozil na Příhrazy. Správce panství Dominik z Chlumu od něj vše kupoval pro hradní kuchyni. Jezdil tak každé pondělí ráno. Ještě ten den se vracel do vesnice, aby sousedům dal jejich peníze, pro sebe si nechával jen málo. Byl sám, o rodinu přišel už dávno. Tentokrát se však do vesnice nevrátil. Když se neobjevil ani následující den, dodali si lidé čekající na své peníze odvahu a vydali se na Příhrazy, aby zjistili, co se s ním stalo. K jejich překvapení jim bylo řečeno, že vše proběhlo jako vždy. Marek přivezl zboží, dostal zaplaceno a zase odjel. Tu požádali velitele hradní posádky, zda by nemohl Marka najít. Jozífek ho znal roky. Nevěřil proto, že by se s penězi, které mu nepatří, jen tak zatoulal.

Spíše se obával, zda se mu něco nestalo. Přednesl proto prosbu vesničanů panu Tadeáši. Ten s ní k radosti všech souhlasil. Dokonce se do pátrání po nezvěstném muži sám zapojil. I jeho napadlo, že by Markovo zmizení mohlo souviset s lapky, jejichž tlupa se nedávno usídlila na rozhraní příhrazského a vyskeřského panství. Marně se je snažil vypátrat a potrestat za jejich rejdy. Tadeáš sevřel ruce v pěst. „Lapkové?“ procedil skrze zatnuté zuby. „S největší pravděpodobností,“ odpověděl velitel Jozífek vyhýbavě. Věděl, jak přítomnost oněch darebáků na příhrazském panství pana Tadeáše trápí. „Je načase to s nimi skoncovat!“ pronesl ten temně. Byl odhodlán udělat tentokrát opravdu vše pro to, aby bezohledné zločince popohnal před spravedlnost. I on měl mrtvého muže rád pro jeho upřímnou povahu. Otočil se a začal po dřevěném žebříku sestupovat do podhradí. Zarazil se, když před sebou uviděl šik vojáků. „Dovolil jsem si je nechat nastoupit. Myslel jsem, že se budete chtít jet podívat na místo, kde Marka našli. Tak jsem…“ velitel větu nedokončil, jen neurčitě pokrčil rameny. Tadeáš neznatelně přikývl, vysvětlování bylo vskutku zbytečné. Zamířil do čela vojáků, kde na něj čekala postarší kobylka Hnědka. Přitom pohledem zavadil o druhého koně, mnohem cennějšího bělouše, připraveného pro velitele Jozífka. Všichni urození, ale i neurození se podivovali tomu, že Tadeáš nechává jezdit vojáka na výrazně lepším koni, než má on sám. Jemu to ale bylo lhostejné. Hnědku měl rád, nikdy by ji nevyměnil za jiného koně jen proto, aby se předváděl před ostatními. Nicméně mu čím dál tím víc přicházela na mysl obava, že ji bude muset přece jen nahradit. Ne snad proto, aby umlčel

zlé pomlouvačné jazyky, na těch mu pranic nezáleželo, ale aby klisně odlehčil. Hnědka měla své nejlepší roky dávno za sebou a ostrá jízda s mohutným rytířem v sedle ji viditelně vyčerpávala. Tadeáš došel ke koním. Ti ho pozdravili tichým zaržáním, za což byli odměněni podrbáním na krku. Pán z Příhraz byl spíše samotářský člověk, lidskou společnost nevyhledával a ani o ni nestál, koně ale miloval. Od jednoho z vojáků převzal otěže a rozhlédl se kolem sebe. Pak si ale uvědomil zbytečnost své snahy. Panoše nikde neuvidí, ani nemůže. Pan Lambert, jenž u něj donedávna sloužil, se vrátil na rodné panství. Tadeáš tomu byl upřímně rád. Z chlapce, který k němu přišel před víc jak pěti lety, vyrostl sebelibý, nafoukaný floutek. Přesně jako jeho otec a vůbec všichni mužští příslušníci daného rodu. Nic na tom nedokázala změnit ani Tadeášova urputná snaha vychovat z něj pokorného člověka. Hlavou se mu mihla myšlenka, že si bude muset pořídit panoše nového. Jen co se vypořádá s tou zločineckou sebrankou, projde si nabídky pánů z okolí, kteří se mu snaží vnutit své syny, a nějakého si vybere. A vybírat bude vskutku z čeho! Všichni věděli, jak dobře se na Příhrazech slouží, stejně jako to, jak bohatý pan Tadeáš je. O tom ostatně svědčila i skutečnost, že si mohl dovolit z pouhého rozmaru nechat vybudovat nové sídlo. Příhrazy spíše než hrad připomínaly orlí hnízdo. Rozkládaly se na několika pískovcových věžích, které byly propojeny důmyslným systémem žebříků a můstků. Ty se daly v případě nebezpečí vtáhnout. Jednotlivé věže tak byly od sebe odděleny a útočníci se na ně neměli šanci dostat. Vyšplhat po příkrých, často kolmých stěnách bylo nad lidské síly.

Samotný hrad byl malý, skládal se z několika světniček vytesaných přímo ve skále. V nich ale pan Tadeáš příliš času netrávil. Měl rád teplo a to v chladném pískovci věru nenašel. Mnohem raději se uchyloval do jeho dřevěné části. Ta byla tvořena především panským palácem, jakousi podlouhlou kvádrovitou stavbou s plochým stropem. Zdaleka nejraději se ale zdržoval ve své komnatě vybudované na nejvyšší pískovcové věži. Nemohl se nabažit výhledů do okolní krajiny. Dávaly mu zapomenout na všechno zlé, co v nedávné době prožil a před čím chtěl uniknout právě tím, že si nechal vybudovat nové sídlo. Ostatní páni to ale chápali jako demonstraci jeho bohatství, které bylo vskutku značné. Chtěli s ním být zadobře a dostat se co nejvíce do jeho blízkosti. Ze zištných důvodů, samozřejmě. Tadeáš si toho byl dobře vědom. I proto s výběrem nového panoše nepospíchal, podobné intriky a politikaření se mu z duše protivily. „Dovolíte, urozený pane?“ ozval se za ním hlas velitele Jozífka. Voják přistoupil blíž a sklonil se, aby mu pomohl do sedla. „Není třeba!“ odbyl ho Tadeáš rázně. Nesnášel jakékoli projevy byť jen vzdáleně připomínající posluhu někomu starému a nemohoucímu. Nato zaklesl nohu do třmenu a lehce se vyhoupl nahoru. „Tak kam?“ zeptal se prostě. „K Soví skále,“ odpověděl voják stejně prostě, ale hlavně výstižně. Tadeáš krátce přikývl a zamířil k hradní bráně. Ostatní ho v uctivé vzdálenosti následovali. Netrvalo dlouho a mezi hustými větvemi stromů, zatím ještě bez listí, začala probleskovat šedá masa Soví

skály. Tadeáše se náhle zmocnila zvědavost. Pobídl koně do cvalu a bystře vyrazil kupředu. Velitel křikl několik povelů po svých lidech a jel za ním. Ačkoli měl pán z Příhraz již značný náskok, hravě ho dohnal. Když to Tadeáš viděl, kousl se do rtu. Uvědomil si, že Hnědku bude muset vyměnit za jiné zvíře již opravdu brzy. Nechtěl si ani představit, jak by to dopadlo, kdyby se někdy ocitl v situaci, kdy by závisel životem na její rychlosti. Teď měl ale na starosti důležitější věci. Musím se vypořádat s těmi darebáky! připomínal si v duchu své odhodlání. „Leží hned tady, urozený pane,“ ukazoval velitel Jozífek k hradbě keřů lemující cestu. „Ta chátra lupičská se ani nenamáhala odtáhnout ho někam dál. Jen na něj naházeli nějaké větve a listí, aby nebyl vidět, a tím skončili. Včerejší slejvák to ale odplavil a lidé, co šli ráno okolo, si těla všimli. Ono je to možná i tím, že je i trochu cítit. Přece jen už tu nějakou chvíli leží,“ mudroval. Rád dával najevo, že na rozdíl od ostatních strážců hradu nemá hlavu jen na to, aby mu nepršelo do krku. I proto se z něj Tadeáš rozhodl udělat velitele posádky, navzdory jeho ještě poměrně velkému mládí. Velitel Jozífek byl vysoký muž širokých ramen. Na ty mu spadaly světle hnědé vlasy, stáčející se na zádech do měkkých vln. Oči měl naopak tmavě hnědé, velké a uhrančivé. Na hradě a v jeho okolí snad nebyla žena, která by jim odolala. Velitel toho často a rád využíval. Ovšem vždy tak, aby o tom pán z Příhraz nevěděl. Byl si dobře vědom toho, že u něj podobná zábava pochopení nenajde. Pan Tadeáš byl nejraději sám. Nanejvýš se svým koněm. Miloval projížďky po okolních lesích. Často z hradu odjížděl i na několik dní. Což o to, to by Jozífek ještě pochopil. Co šlo ale zcela mimo něj, bylo to,

že jeho pán trávil i nekonečné hodiny nad knihou! Místo toho, aby si vzal na noc k sobě do komnaty některou ze služebných, zasedl za stůl a četl! Nad něčím takovým voják vždy jen nevěřícně kroutil hlavou. „Všiml jsem si,“ odtušil Tadeáš prostě. Nato si natáhl přes nos a ústa šátek, který si pro všechny případy před odjezdem z Příhraz uvázal kolem krku. Chtěl být připravený na vše. Jak se ukázalo, jeho prozíravost byla namístě. Nad tělem, částečně vytaženým zpod keře, se již vznášel nasládlý puch rozkládajícího se masa. Stejně tak se kolem něj začínaly rojit mouchy, vylákané ze zimních úkrytů jarním sluncem a pro ně příjemnou vůní. „Říkal jsi, že ho našli lidé, co šli ráno okolo. Kde jsou?“ zeptal se Tadeáš a rozhlížel se kolem sebe, jako by je hledal pohledem. Velitel Jozífek zaskočeně zamrkal. „Našel ho Tonda s Vaškem, když se ráno vraceli z šenku… tedy když šli za svítání okolo…“ drmolil honem, když si uvědomil, co právě prořekl. Věděl, že se šenky podle nařízení mají zavírat nejpozději o půlnoci. Dohlížení na to, aby tomu tak skutečně bylo, byla součást jeho povinností coby velitele hradní posádky. On na ni ale nedbal, sám vysedával u piva často až do ranních hodin. Tadeáš ho zpražil přísným pohledem, víc to ale nekomentoval. „Když našli tělo a poznali, o koho jde, běželi na Příhrazy,“ pokračoval velitel spěšně, aby zamluvil svůj prohřešek. „Strážný pro mě došel a já se jich vyptal, kde ten mrtvý je a…“ „To ale pořád neřeší, kde jsou!“ utnul ho Tadeáš rázně. Na zbytečné tlachání neměl náladu. „Poslal jsem je domů,“ přiznal voják rozpačitě. „Oni spěchali…“ snažil se omluvit své chování. „Ale pokud

si přejete, hned pro ně dojdu!“ vyhrkl, když uviděl, jak Tadeáš nevěřícně pozvedl obočí. Ten měl už zase chuť roztrhnout velitele jako hada. Občas měl nápady horší než slaboduché dítě. Na okamžik opravdu zvažoval, že by ho pro ty dva poslal, pak si to ale rozmyslel. Jen by tím marnil čas a nic nového by se nedozvěděl. Byl si téměř jist, že by mu muži řekli přesně to, co před chvílí velitel. Proto jen odmítavě mávl rukou. Raději pokynul vojákům postávajícím opodál. Ti přiskočili a vmžiku vytáhli tělo na zpevněnou cestu. Tadeáš se při pohledu na něj zhluboka nadechl a spěšně se pokřižoval. Sepjal ruce a odříkal krátkou modlitbu. „Nevypadá moc hezky, co?“ prohodil velitel, když Tadeáš pronesl závěrečné amen a přežehnal se křížem. „Už jsi někdy viděl hezkou mrtvolu?“ ucedil pán z Příhraz chladně a přiklekl k Markovi. „Já jako myslel, že…“ blekotal velitel Jozífek nervózně. „Vím, jak jsi to myslel,“ ubezpečil ho pán z Příhraz, aniž zvedl oči od těla. To vypadalo vskutku nevábně. Na vině ale nebyly zdaleka jen počínající známky rozkladu. Muži se začínaly kolem očí, úst a lůžek nehtů objevovat nafialovělé skvrny. Vše umocňovala všudypřítomná zaschlá krev. Marek se podle všeho svým vrahům, kterých muselo být podle zranění hned několik, houževnatě bránil. Jenže co si pomůže jeden, byť pořádný chlap, proti smečce lidských bestií? Tadeáš provedl zběžnou obhlídku těla. O tom, že je to skutečně Marek, nebylo navzdory značně rozbitému obličeji pochyb. Dlouhé nazrzavělé vlasy byly již lehce protkané stařeckým stříbrem, tvář lemoval nijak pečlivě udržovaný plnovous. Po celé pravé paži se táhla široká jizva, i ve smrti působící hrozivě. Marek k ní přišel před

lety, vlastně ještě jako mladík. Zapletl se tehdy s jedním mužem, kterého podezíral, že mu chodí za ženou. On na to doplatil zraněnou rukou, druhého ve vesnici od té doby nikdo neviděl… Stejně tak nebylo pochyb o příčině smrti. Ti darebáci ho prostě a jednoduše ubili. Zabili člověka jen proto, aby ho připravili o trochu peněz a kárku, na níž přivážel zboží na Příhrazy. Tadeáš cítil tváří v tvář tak zbytečné smrti skličující beznaděj. Sám sobě přísahal, že Markovi zjedná spravedlnost, ať to stojí, co to stojí. Když skončil s tělem jako takovým, rozhlédl se kolem sebe. Pak ale odevzdaně zavrtěl hlavou. S největší pravděpodobností stáli na místě, kde k vražednému útoku došlo. Bylo nepravděpodobné, že by lapkové mrtvého přesouvali nějak daleko. Nebylo mu to ale nic platné. Žádné stopy tu nenajde. To, co neodplavil noční vydatný déšť, zničili ti, kdo Marka našli. Tadeáš si smutně povzdechl, tady opravdu jen ztrácí čas. Pokynul vojákovi, co vedl za otěže postaršího tažného koně, zapřaženého do prostého povozu. Když mu velitel Jozífek nahlásil, že bylo nalezeno tělo zavražděného Marka, nechal ho vypravit, aby měli nebožáka čím a jak odvézt. Muž tedy mlaskl na zvíře a to se pomalým a důstojným krokem vydalo kupředu. Když byl vůz na úrovni mrtvého, zastavil. Ostatní vojáci na nic nečekali a dali se do díla. Zvedli Markovo tělo, pokryté modřinami a krvavými šrámy, a opatrně ho naložili na vůz. Mrtvému to bylo sice jedno, jak se s ním zachází, ale ne tak pánu z Příhraz. Ten vždy úzkostlivě dbal na to, aby se s mrtvými zacházelo s náležitou úctou. Když bylo tělo naloženo, přehodili přes něj bílou plachtu. Tadeáš byl rád, že ji vzali s sebou. Nejen že jí mohli zakrýt Markovi tvář, ale i celé tělo. To bylo vzhledem k tomu, že byl nahý, namístě. Chmatáci ho připravili

skutečně o vše. Tadeáš nad tím nevěřícně vrtěl hlavou. Podle zranění, jaká mrtvý utrpěl, musely být jeho šaty, již značné obnošené, nasáknuté krví. Ani to jim ale nebránilo v tom, je své oběti vysvléknout a odnést. „Co teď, urozený pane?“ zeptal se Ondra, jeden z vojáků a tak říkajíc velitelova pravá ruka. Proto se také odvážil pána z Příhraz oslovit, řadového člena hradní posádky by něco takového nikdy nenapadlo. „Co by? Musíme ho odvézt, aby mu zajistili řádný křesťanský pohřeb,“ odpověděl Tadeáš. V ten moment mu ale došel pravý význam mužova dotazu. Problém nebyl ani tak co dělat, jako kam ho odvést. Marek byl sám, neměl rodinu, která by mu pohřeb vypravila, a ve vesnici, kde žil, si nemohli dovolit uspořádat mu ho na obecní útratu. „Vezmeme ho s sebou na Příhrazy,“ rozhodl proto po krátkém zaváhání. „Otec František se o něj postará,“ dodal jakoby sám pro sebe. Otec František byl kněz sloužící na Příhrazech. Tadeáš ho povolal na svůj hrad krátce potom, co dal na jedné ze skalních věží postavit kapli zasvěcenou sv. Augustinovi. Světci, kterého obdivoval a k jehož myšlenkám se často a rád vracel. „Ano, pane!“ rozzářil se Ondra. Byl rád, že jeho pán pochopil, o co mu jde. Marek si slušný pohřeb zaslouží! Muži se rozestoupili do dvojstupu podél boků povozu. Utvořili tak jakýsi špalír, smuteční průvod, kterým se loučili s mrtvým přítelem. Aniž k tomu dostali od pana Tadeáše či velitele Jozífka pokyn, vykročili zpět k hradu. Tadeáš je podmračeně pozoroval. Na vině jeho zá dumčivosti ale nebylo chování vojáků, nýbrž jeho vlastní. Kdyby konal tak, jak ho jeho postavení zavazovalo, a ty darebáky řádící na příhrazském panství chytil, nemuselo k tomu, čeho tu byl právě svědkem, vůbec dojít. Sklíčeně

si povzdechl, výčitky svědomí na něj dolehly tíž, než by se dalo předpokládat. Tadeáš nebyl jako ostatní urození, kterým na prostých lidech pranic nezáleželo. On rozděloval lidi na dobré a špatné, ne urozené a prosté. Nyní musel čelit skutečnosti, že jeden dobrý člověk doplatil životem na to, že on, Tadeáš, nebyl s to zbavit místní lesy těch špatných… Náhle se odhodlaně narovnal v ramenou. Minulost nezmění, budoucnost ale ovlivnit může! Ještě jednou se rozhlédl po okolí, zda ho něco nezaujme. Když se s konečnou platností přesvědčil o tom, že je tady zbytečný, vyskočil Hnědce do sedla. Pomalým krokem se vydal za smutečním průvodem. Ten byl hlučnější, než by se dalo očekávat. Vojáci se předháněli ve svolávání hromů blesků na lapky, hlasitě jim spílali a slibovali krutou pomstu. Tadeáš neměl podobné projevy rád, spravedlnost není o pomstě. Tentokrát je ale nechal… Tadeáš měl pocit, že se mu ze všeho toho hluku rozskočí hlava. Muži šli sice nyní již mlčky, velitel Jozífek je náležitě umravnil krátce poté, co vyrazili zpět směr skalní hrad Příhrazy. Když si všiml, jak jeho pán bledne a bolestí mhouří oči, bylo mu jasné, co se děje. I tak ale na Tadeášovy uši bez přestání útočil dusot lidských nohou, stejně jako klapání kopyt koní. Pán z Příhraz přitáhl Hnědce otěže a zastavil ji. „Co se stalo, urozený pane?“ zeptal se velitel hradní posádky Jozífek. Chování pana Tadeáše ho ale příliš nepřekvapilo. Potvrzovalo jen to, co si již delší dobu sám myslel. „Nic, jeďte dál,“ mávl Tadeáš rukou směrem k hradu. Oběma rukama se opřel o hrušku sedla, sklonil hlavu a zavřel oči. Doufal, že se díky tomu dostaví aspoň nepatrná úleva.

„Zase vás to chytlo?“ spíše konstatoval, než se zeptal Jozífek a soustrastně se svému pánu zadíval do bledé tváře. „Hmm,“ zabručel ten. „Jeďte napřed, potřebuji ticho,“ opakoval předchozí rozkaz. „Nemůžeme vás tu nechat samotného. Sám jste viděl, co ta sběř umí,“ namítl velitel věcně. „Chceš mi odporovat?“ zavrčel Tadeáš a zle blýskl po vojákovi očima. Hned toho ale zalitoval, když mu hlavou projela oslepující bolest. „Ne, pane,“ hlesl velitel Jozífek pokorně. Za tu dobu, co na Příhrazech sloužil, už moc dobře věděl, že pokud pana Tadeáše začne bolet hlava, je lepší jít mu z cesty. Bylo to staré rodové prokletí, dědící se z generace na generaci. „Zmizte už konečně,“ trval Tadeáš na svém. Jozífkovi se sice poslechnout vůbec nechtělo, neměl ale na vybranou. Zvedl proto ruku a naznačil oddílu, který zatím v uctivé vzdálenosti nejistě přešlapoval na místě, že pokračují dál. Vojáci se po sobě rozpačitě podívali. Co se děje? „Co čumíte? Nevíte snad, co máte dělat? Hejbněte zadkama, nebo vás do nich osobně nakopu!“ zařval velitel vztekle na své lidi. Ovšem zdaleka ne tak hlasitě, jak byl zvyklý, bral ohled na neduh svého chlebodárce. Ten to ocenil slabým úsměvem. Dle možností se narovnal v sedle a pobídl Hnědku do kroku. Nepokračoval ale po zpevněné a dobře udržované cestě vedoucí na Příhrazy. Tu nechal vojákům s povozem. Naopak sjel na úzkou lesní pěšinu odbočující do hustého lesa. Kdo o ní nevěděl, snadno by ji přehlédl. Tadeáš by ji ale našel i v noci. Jezdíval po ní často a rád. Vedla k malé kapličce, postavené u studánky, o níž se říkalo, že má léčivou vodu. Přes to všechno k ní ale lidé téměř nechodili. Na vině byla nedaleká jeskyně. O té se zase vyprávělo, že tam

kdysi dávno byla pohanská svatyně, kde se odehrávaly krvavé lidské oběti. Duše zavražděných nemůžou najít klid ani po smrti. Zůstávají v jeskyni, odkud noc co noc vycházejí a hledají někoho, kdo by je vysvobodil. Tadeáš na nic takového nevěřil. V jeskyni byl, a to i po setmění. Nic z toho, co líčili lidé z vesnice, ale neviděl. Holt, jak se říká, strach má velké oči. Stačilo, aby někdo vracející se k ránu z šenku zaslechl z oněch míst vytí vlka, a už z toho byly zatracené duše. Sám sobě ale musel přiznat, že v tomto případě mu lidová pověrčivost ani moc nevadí. Byl rád, že ke kapličce nikdo nechodí, a on ji tak má jen sám pro sebe. Dnes se k ní těšil ještě o poznání víc. Doufal, že mu několik doušků ledové vody ze studánky pomůže aspoň trochu utlumit krev tepající ve spáncích. Opatrně se prodíral lesem. Hnědku nechal jít jejím vlastním tempem, nestál ani o švihnutí větví do tváře, ani o to, aby zvíře uklouzlo. Zem byla po včerejším dešti rozmoklá a kluzká. Konečně se před ním objevil palouk, v jehož středu vyvěrala studánka. Tadeáš k ní dojel a sesedl. Sehnul se a řádně si umyl ruce. Teprve pak nabral do dlaní vodu z pramínku zásobujícího samotnou studánku, vyvěrajícího kousek nad ní, a žíznivě se napil. Cítil, jak mu ledová voda prostupuje tělem. Zdálo se, že mu opravdu pomohla, bolest začínala ustupovat. Ani tak ale nevěřil na její zázračné účinky. Chladná voda prostě a jednoduše ulevovala od bolesti hlavy, nic víc, nic míň. Přičemž bylo zcela lhostejné, zda je to voda ze zázračné studánky, nebo hradní studny. Tadeáš se napil ještě jednou, v takřka ledové vodě si i opláchl obličej. Teprve pak se otočil čelem k prosté kapličce. Chystal se pokleknout a pomodlit se za duši zavražděného Marka. Když ale viděl, jak je zem stále rozmoklá, rozmyslel si to a zůstal stát.

„Ty jsi ale hezká kobylka,“ usmíval se na klisnu mladík, který se vyplížil zpoza keře neslyšně jako duch. Zvíře ho pozorovalo velkýma, moudrýma očima a tiše zafunělo. „Neboj, holka, nic se neděje. Všechno je v pořádku, jen se spolu trochu projedeme, ano?“ uklidňoval příchozí koně a opatrně ho vzal za otěže. Tadeáš je nechal volně ložené přes krk zvířete, věděl, že od něj daleko nepůjde. Dal mu proto svobodu, aby se mohlo po libosti napást. Jarní tráva k tomu po dlouhé a úmorné zimě doslova sváděla. Mladík zaklesl nohu do třmenu a chystal se vyhoupnout do sedla. V ten moment ale klisna ukročila stranou a hlasitě zafrkala. Mladík ztuhl a vrhl zkoumavý pohled po Tadeášovi. Ten ale dál stál nehnutě se sepjatýma rukama, hluboce pohroužen do modlitby. Mladík se opovržlivě ušklíbl. „Však ono tomu urozenému darebákovi vůbec neuškodí, když se projde pěkně po svých!“ prohodil zlomyslně a vyhoupl se do sedla. V okamžiku, kdy dosedl, proměnila se postarší klidná klisna v pravého démona. Odrazila se všema čtyřma do vzduchu. Když dopadla zpět na zem, otřásla se a střídavě se začala stavět na zadní a přední. Když vyhodila zadníma, přenesl se jí nezvaný jezdec velkým obloukem přes hlavu a tvrdě přistál v mokré trávě. „Bestie jedna,“ ulevil si polohlasně a začal se sbírat ze země. Chtěl vstát, v tom mu ale zabránil meč opřený mu o krk. Mladík naprázdno polkl a zvedl pohled k muži tyčícímu se nad ním. „Žádná bestie,“ opravil ho Tadeáš přátelsky. O přítomnosti mladého muže věděl hned, jak ten vstoupil na palouk. Dělal ale, že si ho nevšiml, byl zvědavý, co se bude dít dál. „Ale hodný a dobře vychovaný koník, který ví, že se nemá bavit s cizími lidmi,“ pokračoval.

„Koukám, že pán je nějaký vtipný!“ ucedil mladík, přičemž slovo pán pronesl tónem, který ho činil spíše urážkou než uctivým oslovením. Tadeáš přísně stiskl rty a zvýšil tlak na meč. „A taky odvážný!“ provokoval mladík dál. „Dokonce si troufne jít na neozbrojeného mečem!“ poškleboval se. „Kdybychom bojovali stejnými zbraněmi, neměl bys šanci!“ vyplivl opovržlivě. Z každého jeho slova či gesta byla jasně patrná zášť, kterou vůči Tadeáši choval. Toho podobné chování poněkud zarazilo. Proč ho mladík tak nenávidí? Byl si jist, že se s ním nikdy předtím nesetkal. Mávl nad tím ale rukou. Nemůže čekat, že zloděj, kterého chytil při činu, ho za to bude milovat. „Jak chceš,“ prohlásil neurčitě. Mladík se hrdě vypjal v očekávání smrtící rány. Ta deáš místo toho ale stáhl meč k sobě a poodstoupil, načež ho vrátil do pochvy. „Já ti tu šanci dám!“ prohlásil s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Mladík ho vzrušeně pozoroval. „Utkáme se v boji muž proti muži. Když vyhraješ, můžeš si vzít všechno, co mám. A není toho zrovna málo!“ zdůraznil Tadeáš. „Krom koně, o kterého ses už pokoušel, ti dám i měšec,“ vyjmenovával. S těmi slovy sáhl k opasku a předvedl naditý váček. Valný dojem jím ale neudělal. Mladíkova pozornost patřila něčemu jinému. „A co šaty?“ nadhodil živě. Oči se mu dychtivě zaleskly při představě, jakého by se urozenému soupeři dostalo ponížení, kdyby na své velkolepé sídlo nakráčel nahý. Tadeáš zaváhal, napadla ho přesně tatáž myšlenka. I přesto ale souhlasně přikývl. „Máš je mít! Pokud nade mnou zvítězíš, dám ti všechno, co mám u sebe i na sobě,“ potvrdil. „Pokud ale vyhraju já,“ změnil strany, „propadneš mi životem. Půjdeš se mnou dobrovolně na Příhra-

zy a necháš se bez odporu pověsit!“ předestřel, co očekává jako protiváhu své nabídky. „Přijímáš?“ zeptal se a pohlédl mladíkovi zpříma do očí. „Přijímám!“ vyhrkl ten překotně. Neměl co ztratit. Už tím, že se pokusil ukrást Hnědku, patřil na šibenici. Navíc si byl jist vítězstvím. Tadeáš sice nebyl žádný chudáček, o čemž svědčila jeho mohutná postava s širokými rameny, na druhou stranu měl už svá léta. Jistě také není zvyklý skutečně bojovat. Pokud se cvičí se svými lidmi, všichni ho určitě nechávají vyhrát. Nechtějí si přidělávat zbytečné problémy, kdy by se jim pán mstil za potupnou porážku. Zkrátka tu není jediný důvod nabízené věci odmítnout. „Přísahám, že se zachovám přesně podle toho, co tu nyní zaznělo!“ potvrdil formálně. Tadeáš důstojně přikývl: „Stejně tak přísahám já!“ Sotva dořekl, vrhl se mladík na něj. Dopustil se ale té nejzákladnější chyby, které mohl a na kterou doplatilo už tolik lidí před ním: podcenil nepřítele. Předpokládal, že Tadeáš není zvyklý na skutečný boj, to jest na boj, kde neplatí žádná pravidla. Kde jde jen o to, druhého zničit a to jakýmkoli způsobem. Sehnul se a hodlal vrazit hlavu soupeři do žaludku. Ten ale udělal krok stranou. Mladík ho minul a Tadeáš se tak dostal za něj. Bleskurychle toho využil, zezadu mu sevřel hrdlo a pevně stiskl. Mladík začal šátrat rukama za sebe, všemožně se na něj pokoušel dosáhnout a zbavit se jeho stisku. Tadeáš stál ale tak, že se mu to nepodařilo, ať se snažil, jak chtěl. K tomu se natočil bokem, což mu umožňovalo soustředit do rukou ještě větší tlak. Mladíkův odpor pozvolna ustával. Síly ho opustily a on klesl na kolena. „Vzdáváš se?“ zeptal se Tadeáš věcně. „Uznáváš, že jsi prohrál a já zvítězil?“ dožadoval se potvrzení svého triumfu. Odpovědí mu bylo jen slabé přikývnutí. Na

víc se poražený, pozvolna ztrácející vědomí, nezmohl. Tadeáš ho rychle pustil, aby ho skutečně neuškrtil. Mladík se sesunul na zem. Zůstal na ní hodnou chvíli nehnutě ležet a lapal po dechu. Pak se posadil a třel si krk, na němž se mu do tmavých odstínů pozvolna barvily obtisknuté prsty jeho přemožitele. Ještě teď měl pocit, že má hrdlo v kleštích… Mladík seděl na zemi a tupě zíral kamsi před sebe. Nedokázal pochopit, kde se stala chyba, jak je možné, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Tadeáši ho v ten moment začalo být líto. Připadal mu jako schlíplá slepice. Tytam byly jeho silácké řeči. Tak to ne! pokáral sám sebe, žádný sentiment! Je to zloděj, lupič a s největší pravděpodobností i vrah a podle toho se s ním bude taky zacházet! Pán z Příhraz nepochyboval o tom, že tenhle mladíček pod upřímnou a milou tváří skrývá bezcitného tvora, schopného druhého bez mrknutí oka připravit o vše včetně života. Dozajista je to jeden z té lapkovské tlupy, po které tak dlouho a zatím bohužel marně pase společně s velitelem Jozífkem. V duchu si připomněl, co před několika málo okamžiky viděl tam na cestě. Veškerý soucit ho rázem přešel. Naopak se škodolibě zašklebil: „Podcenit nepřítele se holt nevyplácí!“ ucedil jízlivě. Pravda byla, že i on, ač urozený, byl zvyklý nejen na souboje, kde byly do nejmenších detailů dodržovány šermířské figury, ale i na boj bez jakýchkoli pravidel. Hrdě se nad poraženým vypjal v očekávání dalšího nenávistného projevu. Pro všechny případy položil ruku na jílec meče. Chtěl být připraven. Přísahám takových darebáků, jako byl tenhle, se nedá věřit. Nic z toho se ale nestalo, mladík dál seděl mlčky na místě a netečně hleděl před sebe. Žádné výčitky, žádné slovní ani fyzické výpady. To Tadeáše poněkud zaskočilo.

„Jdeme!“ rozkázal po chvíli a slabě hvízdl. V ten moment zvedla Hnědka hlavu od šťavnaté trávy, na které si právě pochutnávala, a tiše zařehtala. Tadeáš jí pokynem naznačil, aby přišla blíž. Když tak učinila, vzal ji za otěže a vyhoupl se do sedla. Přemýšlel, zda by neměl vězně spoutat. Nevěřil tomu, že dostojí svému slovu a nechá se dobrovolně oběsit. Spíše odhadoval, že se při první příležitosti pokusí o útěk. Vlastně se divil, že to již ne udělal. Jenže s sebou nic, čím by ho mohl svázat, jako na potvoru neměl. „Ano, pane,“ odpověděl k jeho překvapení mladík poslušně a vstal. Nato sám vykročil směrem k hlavní cestě. Tadeáš jen nevěřícně zamrkal. Pak se ale zle zamračil. Hraješ to na mě dobře, chlapečku, já ti ale na tu tvou okázalou pokoru neskočím! dušoval se sám sobě a pomalu se vydal za ním.

Kapitola 2 Tadeáš přivádí na Příhrazy vězně, jehož chování je mu záhadou, velitel Jozífek hájí svou čest Mladík šel zvolna, hlavu sklopenou k zemi. Prohra na něj dopadla zdrcující silou. Byl sám sebou hluboce zklamán, jak hloupě si při boji počínal. Vida, tak nás ti urození dostanou všechny, povzdechl si a smutně se zadíval do nebe. Hned ale strhl pohled zpět. Copak někdo takový jako já má právo dívat se do nebe? Lidé jako já nepatří Bohu, ale ďáblu, připomněl si. Neměl ani odvahu pomodlit se otčenáš, ačkoli věděl, že cesta na Příhrazy je k tomu poslední možností. Jakmile tam dojdou, čeká ho oprátka. Bezděky si sáhl na krk, provaz tam na rozdíl od rukou toho černého šlechtice již zůstane. Náhle vyděšeně vykřikl a prudce uskočil zpět. Jak byl zabrán do ponurých myšlenek, nevěnoval pozornost okolí. Velké zmije plazící se přes cestu si proto všiml až v okamžiku, kdy na ni téměř šlápl. Zvíře, krátce probuzené ze zimního spánku, výhružně zasyčelo a co nejrychleji, jak to jen rozměklá půda dovolila, se odplazilo do bezpečí lesního podrostu. Tadeáš a hlavně jeho kůň nic takového nečekali. Hnědka polekaně zaržála a vzepjala se na zadní. Tadeáš sklouzl ze sedla a s hlasitým žuchnutím a ještě hlasitějším zaklením dopadl na zem. „Omluvám se, urozený pane,“ vyhrkl mladík a přiskočil k Tadeáši, aby mu pomohl na nohy. Ten jeho nabízenou ruku přijal a pevně se o ni opřel. Jak vstával, zadí-

val se mu zpříma do očí. Mladík rychle uhnul pohledem stranou. Tadeáš si zběžně očistil oblečení, už tak dost špinavé a uválené z ohledání Markova těla a následného boje s mladým zlodějem. Když byl se svou prací v rámci možností spokojen, natáhl se po otěžích. Měl pocit, že i Hnědka, která zůstala stát tam, kde ho ztratila, po něm kouká poněkud provinile. „To nic, holka,“ chlácholil ji. „Nic se nestalo, leknout se může každý,“ ubezpečoval ji. Přitom se koutkem oka podíval po vězni. Předpokládal, že využije příhodného okamžiku a zmizí v hustých keřích, rostoucích podél cesty, stejně jako onen plaz před chvílí. I nyní se ale mýlil. Mladík stál nehnutě na svém místě. Tadeáš zaklesl nohu do třmenu a vyhoupl se do sedla. Když se v něm náležitě uvelebil, vykročil vězeň bez vyzvání znovu na cestu. Tadeáš nevěřícně zavrtěl hlavou. Mladíkovo jednání nechápal. O to větší zvědavost v něm vzbuzovalo. Nesnášel, když se dělo něco, čemu nerozuměl. Však já tomu přijdu na kloub, umínil si. „Buďte vítán, urozený pane!“ zdravil velitel Jozífek Tadeáše, sotva se ten přiblížil k bráně. Celou dobu, co se od něj na jeho výslovný rozkaz oddělil, byl jako na trní. Nemohl se zbavit dojmu, že měl se svým pánem zůstat. Dokonce byl v pokušení se za ním vrátit a střežit ho i přes jeho vůli. Nedovedl si představit, jak by se srovnal s tím, kdyby se mu něco stalo. K takovému porušení kázně ale nakonec nenašel odvahu. Zůstal proto na hradě a rázoval bránou sem a tam a nespouštěl přitom oči z úzké příjezdové cesty. Službukonající vojáci se mu za zády smáli, že tam vychodí brázdu.

Když onen krátký úsek absolvoval snad již potisící, zahlédl v dáli postarší hnědou klisnu se statným jezdcem v sedle. „Díky Bohu!“ vydechl úlevou a spěchal mu v ústrety. Byl si jist, že je jím Tadeáš z Příhraz. Jeho havranově černé vlasy se v paprscích jarního slunce doslova leskly. Stejně černé, jako měl vlasy, měl i oči. Ty ale navzdory tvrdé barvě nepůsobily nijak zle či pichlavě. Právě naopak, jejich podivně sametový odstín vzbuzoval u ostatních lidí důvěru a klid. Pán z Příhraz nebyl již z nejmladších, kolem očí a úst se mu začínaly objevovat první jemné vrásky. Ty mu ale nijak neubíraly na pohlednosti. Spíše podtrhovaly mužnost a sílu jeho osobnosti, dobře čitelnou z každého gesta, pohybu či pohledu. „Kdo to je?“ zeptal se velitel Jozífek zaskočeně, když si všiml pánova doprovodu. Toho až dosud kryla Hnědka. Čím víc se blížili k bráně, tím více protahovala krok, těšila se do stáje k plnému žlabu. Oproti tomu mladý lapka šel čím dál tím pomaleji. Tak se stalo, že šla kobyla jako první a bránila vojákovi ve výhledu. „Vězeň,“ odpověděl Tadeáš bez zájmu. Vjel do podhradí a seskočil z koně. Předal ho jednomu z čeledínů, který ho s úklonou převzal a odvedl do stáje. „Vězeň? Jak to může být vězeň, když nemá pouta? Kdo to kdy viděl, aby si vězeň vykračoval jako pán?“ brblal si velitel pod vousy. Tadeáš měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Nechtěl ale snižovat velitelovu autoritu před ostatními obyvateli hradu. Ze všech sil se proto snažil zachovat si vážnou tvář. „Ano, vězeň,“ potvrdil. „Chytil jsem ho, když se mi pokoušel ukrást Hnědku,“ pokračoval ve vysvětlování. „A pouta nemá, protože jsem s sebou neměl žádný provaz,“ dodal naoko vážně. Koutky úst mu to ale cukalo.

Velitel Jozífek jeho pobavení ovšem nesdílel. Zrudl vzteky a vrhl se na mladíka. „Jak ses mohl opovážit položit tu svou odpornou špinavou pracku na koně urozeného pána!“ zařval mu z těsné blízkosti do tváře. Chytil ho za halenu na prsou a zle jím zatřásl. Mladíka tím ale nijak nevyvedl z míry, v obličeji se mu nehnul jediný sval. V jeho očích ale Tadeáš zahlédl strach a ještě něco, co nebyl s to rozpoznat. „Odveď ho do vězení a řekni Jankovi, že bude mít práci,“ zaúkoloval vojáka. „Ještě dnes ho pověsíme,“ upřesnil chladně. Nato si mužů přestal všímat a zamířil ke kuchyni. Mnohem více než oni dva ho nyní zajímal léčivý odvar, který mu jako jediný dokázal pomoci od jeho neduhu. Voják chytil mladíka v podpaží a dlouhými kroky rázoval přes nádvoří do zadní části podhradí. Vztek, který na něj měl, v něm již nedoutnal, ale přímo hořel. Jeho útok na pana Tadeáše bral jako osobní potupu. Musel se ze všech sil ovládat, aby se na něj na místě nevrhl. Věděl ale, že by tím rozzlobil svého pána. Ten podobné věci neschvaloval. Říkával, že člověk se zločincům nemá mstít, ale trestat je podle práva. To, že je pověsí, je v pořádku, protože je to zákonem daný trest za jejich hanebnosti. Předtím je zbít, jen proto, aby si člověk ulevil a vylil vztek, je ale špatně. Podobné úvahy byly na velitele Jozífka příliš učené, nevyznal se v nich a vlastně ho ani nezajímaly. Věděl ale, že vězně bít nesmí. Bohužel. Než došli k vězení, přidal se k nim malý zástup. Sluhové a čeledíni natahovali zvědavě krky a polohlasně se mezi sebou dohadovali, koho to Jozífek vede a proč. Co mohl takový mladíček s tváří anděla provést? Mladík měl jemný, až dívčí obličej, velké modré oči a světlé

vlasy barvy zralého obilí. Jeho vzhled byl ale v silném rozporu s postavou. Ta nebyla nijak vysoká, ovšem co jí chybělo do výšky, to měla do šířky. Rozložitá ramena a svalnaté ruce, rýsující se pod rozedranou halenou, svědčily o značné síle. Tu mladík nezískal cvičením jako pán z Příhraz, ale těžkou fyzickou prací, jak prozrazovaly mozolnaté ruce s olámanými nehty. „Co čumíte!“ rozkřikl se na zevlouny velitel Jozífek. „Nemáte co na práci? Nebo mu snad chcete dělat společnost?“ zatřásl vězněm, aby bylo jasné, o kom mluví. V ten moment byl s mladíkem sám. Pobaveně se usmál. Tak se na ně musí, na chátru línou! Nato se otočil k těžkým dubovým dveřím a otevřel je. Samotné vězení bylo vylámané do pískovcového masivu v jedné ze skalních věží, na kterých se Příhrazy rozkládaly. Z větší části bylo ale tvořeno jakousi jeskyní, rozléhající se od ní. Když začal pan Tadeáš hrad stavět, rozhodl se využít přírodních podmínek a nechal ji stavebně poupravit. Voják si otráveně povzdechl. Když bylo vězení prázdné, jako tomu bylo i v těchto dnech, nebyl důvod, aby v něm byl žalářník. Bylo tudíž na něm, aby zastal vše potřebné. Vzal proto louči zastrčenou v kovovém držáku hned za dveřmi a zapálil ji. Její slabé, nažloutlé světlo dopadlo na krátké schodiště vedoucí dolů k jednotlivým celám. Ty bývaly obsazené jen málokdy, sloužily spíše jako sklepy pro uskladnění potravin než jako vězení pro zločince. I nyní z nich vycházel nepříjemný pach zeleniny, mísící se s nahořklou vůní piva. Velitel Jozífek na to byl náležitě hrdý. Na Příhrazech býval díky němu klid a pořádek a v jejich okolí také. To až nyní vyvstal problém s lapky řádícími po lesích, které se nedařilo pochytat. Bodejť by se to dařilo, když se ti

darebáci utíkali schovat na vedlejší panství, kam za nimi se svými lidmi nemohu! čertil se v duchu. Kolikrát panu Tadeáši nabízel, že se přestane ohlížet na hranice a bude škodnou štvát, dokud ji neuloví. O tom ale pan Tadeáš nechtěl ani slyšet. Říkával, že kvůli jednomu bezpráví se nemohou dopouštět jiného a svévolně zasahovat do svrchovanosti ostatních pánů. No, kdo ví, třeba po dnešku dostane rozum a v rámci snahy pomstít Marka ustoupí ze svých morálních principů, těšil se. Ostatně první vlaštovku už držím v ruce! Šup s ptáčkem hezky do klece! pomyslel si. Nato popostrčil mladíka na samý začátek schodiště. Tam do něj vrazil tak silně, až ten ztratil rovnováhu a skutálel se ze schodů do černé tmy. Zůstal ležet na studené zemi a těžce oddechoval. Při padání se udeřil do hlavy a pak ucítil, jak mu vlasy lepí čerstvá krev. „Vstávej!“ zařval na něj Jozífek, zvolna sestupující dolů. Našlapoval opatrně. Nerad by dopadl jako vězeň, stále ležící na zemi. Schody byly mokré vlhkostí držící se v podzemí a nebezpečně klouzaly. „Neslyšel jsi snad?“ zavrčel temně, když došel až k němu, a vší silou ho kopl do žeber. „Krást koně by se ti zachtělo, ale poslouchat ne, co?“ přimhouřil nenávistně oči. Znovu v něm vzkypěl nevýslovný vztek. To, že se tenhle utřinos pokusil pana Tadeáše připravit o jeho milovanou Hnědku, bral jako osobní selhání. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že v té době u pána na jeho výslovný rozkaz nebyl, a nemohl tak mladíkovi v jeho počínání nijak zabránit. Hněv s ním doslova lomcoval. Náhle se přestal ovládat a zasypal ho množstvím ran a kopanců. Mladík se jim snažil uhýbat. Brzy ale svou marnou snahu vzdal. Stočil se do klubíčka a trpně přijímal velitelův výprask.