Smrt v recepci

Daniela Mičanová SMRT V RECEPCI Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Daniela Mičanová, 2019 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 297. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8630-0

DANIELA MIČANOVÁ

Smrt v recepci

Následující příběh je dílem autorské představivosti.

Veškerá shoda se skutečností je nezamýšlená a náhodná.

Věnováno památce mých padlých kamarádů ve zbrani, pánům Kotoučkovi, Šťastnému a Velebovi, na jejichž zásluhy o ostrahu jistého objektu by se jinak mohlo zapomenout.

ÚVOD Maryška Schránilová si dávala záležet, aby její zaměstnanecká karta vyslala příslušný magnetický signál krátce před půl šestou. Za pozdní příchod jí totiž strhávali malou, leč nezanedbatelnou částku ze mzdy.

A pokud žijete ve zlých časech, oplýváte nenasytnými dospívajícími potomky a nedotáhli jste to dál než na uklízečku v Hradicích u Brna, rozhodně si nesmíte dovolit žádné vylomeniny.

Netrpělivě vyčkala, až docházkový budík pípnutím potvrdí její přítomnost v areálu firmy Norfolk Industries, pak krokem přiměřeným podprůměrnému vzrůstu a titěrné tělesné konstrukci vcupitala do recepce. „Recepca, recepca, bože, bože, s tym nadělajó!“ bručela si pro sebe. „Odjakživa se temu hókalo vrátnica. Joj, ale včíl si hrajeme na nóbl podnik. Přitom jako totok, obyčejná fabrika.“ Za věčně umouněným recepčním pultem se v tlumeném osvětlení choulil noční vrátný zvaný Vorvaň.

Nelichotivou přezdívkou ho častovali tak dlouho, že si nedokázala vybavit jeho skutečné jméno – Jara nebo Laďa nebo Mira nebo tak nějak. Hlava mu klimbala na trojitém podbradku, sádelnatý trup se za přidušených pisklavých zvuků nestvůrně vzdouval, rozlehlý hřbet téměř dokonale překrýval pableskující obrazovku pod7

nikového kamerového systému. Očividně řešil obtížnost strážcovského údělu obvyklým způsobem. Zavdal si tajně z lahve domácí gořalky, složil se do mocně rozviklané kancelářské židle a usnul jako nemluvně.

Maryščiny mimické svaly se daly do pohybu. Vždy budily zdání, že se na drobnou tvář vměstnaly jen taktak, při pohledu na nedbalého spáče se nicméně obětavě přeskupily do škodolibého úsměšku. Jejich majitelka zatím obkroužila recepční pult a tichounce se k odulému hříšníkovi přiblížila. Když mu z našpulených rtů uniklo hlasitější písknutí, raději couvla. Pozdě. Ovanul ji nezaměnitelný hutný odér, v němž cítila žluklý pot, metabolizovaný alkohol, velkorysou dávku laciného pánského deodorantu a umělohmotnou kávu z dotovaného firemního automatu (5 Kč na kelímek).

Jindy by Vorvaně za nepozornost vyplísnila, toho jitra jí přišla vhod. Ve zlých časech totiž uklízečka s jedním příjmem nevystačí. Přivydělávala si podomním prodejem vína, kosmetiky od Avonu a domácích klobásek. Na ty právě potřebovala pár kartónových krabic.

Jako osoba mimořádně všímavá zaznamenala, že recepční Anděla předchozího dne krabice příhodné velikosti navrstvila v kancelářském skladu. Podnik snad nezabije, když jich pár tajně odkloní. Pět kilo lahůdkových uzenin přece nebude balit do nedůstojného igelitu!

V završení záměru jí bránila pouze jedna nepodstatná překážka, musela se dostat k plechové skříni s klíči. Ta se nacházela za Vorvaňovými zády, hned vedle šmírující obrazovky.

8

Nasála do plic čistý vzduch, pak se nakyslým alkoholovým oparem mrštně prosmýkla podél zdi a pootevřela tu plechovó sviňu. Chvíle zaváhání, potom se její pravačka úspěšně zmocnila starožitného kovového klíče.

Recepční střídá strážného v půl osmé. Do té doby Maryška krabice nenápadně vynese, ukryje v kufru rodinného vozu, klíč vrátí na původní místo, všichni budou spokojení. Vorvaň se snad nevzbudí – a aji dyby…

Jako totok, vždycky mu možu něco nakecat. Jak dlóho se v kancelářskym skladu neuklízelo, aha? Na seznamu pracovních povinností to teda totok, jako nemám. Však sem dobře odpálkovala Andělu, dyž chtěla v tym kumbále aspoň jednóc do roka zametat. Zichr to nemám v náplni, byla by to vícepráca.

Zatímco Maryška vyvíjela namáhavou myšlenkovou činnost a její pravá ruka obtěžkaná klíčem se už už vítězně vracela k trupu, odehrála se nenadálá komplikace. Hmota utvářející Vorvaňovu rozměrnou příď i záď se opět pisklavě vzdula, ospalá hlava přepadla dozadu, kancelářská židle couvla a přitiskla nezkušené zlodějce paži ke stěně.

Ježišmarijá, eště totok! Totok, totok, totok! problesklo jí hlavou. Co jako teď jako včíl?

Zapřela volnou levačku o opěradlo rozvrzané židle a pokusila se ji přesunout do původní pozice. Na drobné tváři se jí zaperlil pot. Aby z teho jako něco nebylo! Štěstí však Maryščiným klobáskám přálo. Židle ji propustila z usvědčujícího sevření, ruka se svobodně dala do pohybu, Vorvaň nadále nejevil známky života.

9

Ná, ten na tu svoju ochrápanosť jednóc dojede. Usilovné obličejové svaly opět vykouzlily zlomyslný úšklebek. V případě nouze by mohla strážného trochu vydírat.

Příjemná představa, ale nesměla se jí příliš poddávat.

Nastal čas rychlé akce.

Indiánským krokem minula občerstvovací zónu v rohu zastřešeného provozního dvora. Vzácně osiřelý automat na kávu kdosi vyzdobil improvizovanou cedulí s nápisem: KURVA, NESLADÍ!

Anděla bude mět prácu, problesklo Maryšce zlomyslně hlavou, než vnikla do úzké temné chodby mezi administrativní budovou a výrobními halami.

Spojovací trakt pravidelně členila řada dveří, všechny vedly do kanceláří Oddělení řízení kvality. Všechny kromě prvních plechových, za těmi se skrývalo království kancelářských potřeb a kartónových krabic.

Maryška se ostražitě rozhlédla. Do poryvů Vorvaňova chrápání místy zazněly rychlé, rázné kroky. Fabrika ožívá, blíží se ranní směna. Dělníků se nebála. Však só to vymakovaní pakini, nevijó, kerá bije. Časná hodina bohužel lákala do fabriky i tu staró fuchtlu Horáčkovó čili paní účetní. Ta by si nesrovnalosti mohla všimnout.

Mosím jako totok. A rychle.

Vměstnala starožitný klíč do zámku, obojí pocházelo tak z padesátých let minulého století, a mocně jím zakvedlala. Nezdařilo se. Kurňa, kurňa, já to snad neotevřu! Zkusila postup zopakovat, vše darmo. Že bych v tym chvatu ťukla špatné klíček?

10

Po krátkém, leč intenzivním přehodnocování onu možnost vyloučila. Pozorovala slečnu recepční při otevírání kancelářského skladu několikrát denně. Přece nésu jako totok, úplně blbá, ne?

Naposledy dala klíči šanci a tehdy jí ke značné úlevě došlo, kde se stala chyba. Nespočívala v zámku, nýbrž ve dveřích. Pro samou zločineckou nejistotu nestačila zaznamenat podstatnou věc, recepční Anděla je nechala odemknuté. Íha, ta bude mět průšvih! Maryšce zahřál útroby nepoznaný pocit krvelačného zadostiučinění. Ta půjde, těšila se, ta půjde! Bertóthy vyrazil kdekeho kvůli menší pitomosti. Konečně čuchne k pořádnej práci, nélíp ke koštěti, a nebude si totok, enem válet šunky u počítača.

To má za to, že nám jídelníček na další tédeň dává až ve středu! Uklízečka přitom dobře věděla, že ho cateringová společnost posílá mailem v noci na úterý.

Předivo utěšených myšlenek záhy vystřídalo nepříjemné podezření. Co když recepční za nic nemože? Co když někdo dostal stejné nápad jako já a zapomněl zamknót?

Maryška se naposledy ustrašeně rozhlédla. Tmavá chodba pomalu, ale jistě nabírala sinavý předjitřní nádech, vzduch vlhce páchl technickým olejem a obráběným kovem, z dálky doléhalo tlumené elektrické zurčení. Jinak pusto, prázdno. Rozhodla se rychle pokračovat v plánu, klobásky čekají. Odhodlaně semkla chrup, pootevřela, rozsvítila, souběžně vnikla dovnitř.

Podlouhlý kumbál bez oken vroubily vysoké kovové police, na nichž se vršilo rozmanité papírenské zboží.

11

Obálky, obaly, tužky, mikrotužky, propisky, fixy různých barev, hrotů a typů, lihové i lakové, popisovače i značkovače, pravítka, kancelářské sponky, šanony, složky, závěsné složky, sešity, lepidla na papír i vteřinová, lepicí pásky, a tak dále, a tak podobně.

Tady teho jako je, problesklo Maryšce hlavou při zběžné rekognoskaci terénu. Proč mě to nenapadlo, když děcka jako totok, chodily do školy? Mohli sme ušetřit.

Ale něco se hodí vždycky. Stopila v kapse pár pěkných propisek s firemním logem, oči však neochvějně pátraly po vyhlédnutých krabicích. Našly je při nejzazší stěně.

Anděla je semkaj ukládala v rozloženym stavu, vybavila si Maryška. Mezitím si ovšem kdosi dal tu námahu a pěkně je nachystal k použití. Aby tak do nich něco narvali, no to bych mosela nakonec vzít tu igelitku!

Znepokojeně přistoupila blíž, přitom zavadila o štokrle – sloužilo jako pomůcka pro manipulaci se zbožím ve vyšších regálech –, zapotácela se a přepadla přímo na štos vytoužených krabic. Nejsvrchnější se převážila na podlahu a z jejího nitra se na světlo vykoulelo cosi, čemu se Maryščin zrak zdráhal uvěřit.

Ráda by se dala do hlasitého křiku, ale nedostala příležitost. Neznámá ruka ji nesmlouvavě přidusila, souběžně jí kdosi proradný, plíživý a krutý jediným úsporným škubnutím zlomil vaz.

12

I. FÁZE – AURA Proces začíná, když se potenciální pachatel uzavírá do svého vlastního světa, do nitra plného perverzních fantazií. Zatímco navenek působí naprosto v pořádku jako vyrovnaný a slušný člověk, jeho chápání reality uvolňuje do mysli vtíravé a zvrhlé představy o smrti a destrukci, které jej nakonec plně opanují… Dosáhne-li fantazie určité intenzity, začne vrah slídit po oběti.

Andrej Drbohlav: Psychologie sériových vrahů

1. Paní Inka jde do práce Účetní Inka Horáčková se od přírody řadila k ranním ptáčatům a zakládala si na tom. Firemním turniketem procházela před šestou hodinou souběžně s ranní směnou, tedy po valnou část roku za tmy. Podnik, podoben nemotornému bájnému monstru, se tou dobou teprve zvolna probíral k životu. V jeho železobetonových útrobách zapředly pásové dopravníky, svařovací agregáty zajiskřily, naftové vysokozdvižné vozíky se za páchnoucího odfukování chystaly zas a znovu pozvednout nosné vidlice ve jménu strategie setrvalého zlepšování.

Vlastně zpět. Úvahy o bájných monstrech, útrobách a elektrickém předení by paní účetní nejspíš připadaly cizí. Přes pětadvacet let se po většinu bdělého času soustředila na podstatně praktičtější záležitosti.

Kópila sem dosť rohlíků? Přijedó mladí s rodinó, ten její teho vždycky zbóchá… O polední pauze raději skočim do Lidlu, majó v akci jakési šunkové salám. Dneskaj je úterý, mohli by dostat aji čerstvé ryby. I když mojeho tym neuctim, nélepší ryba je pro něj vepřové řízek. Však u Rozbódů pré zabíjali, Ruda snad pustí flákotu za slušnó cenu. Tož, kurňa, zasej se ideme mordovat s tim SAPem, to nám byl čert dlužné, zvlášť když se do teho motá ten debil Bertóthy.

15

Košatý vnitřní život zaneprázdnil Inku Horáčkovou natolik, že si před budovou firmy málem nevšimla zásadní nesrovnalosti. Na šesti místech manažerského parkoviště, nekompromisně přidělených konkrétním jedincům, bezostyšně meškala cizí vozidla. Ani jedno nesvítilo do dáli firemním logem. Situaci ještě zhoršovala tmavá dodávka, naprosto nevhodně umístěná před vjezdem do jediné firemní garáže, která souběžně sloužila jako průjezd.

Jestli ti šohajé nevyklidí pole, než se dohasí Bertóthy, može se Anděla těšit na pěknó operetku Uherská krev.

Inka Hlaváčková, jata soucitem a posílena vědomím vlastní ušlechtilosti, si rázně poposunula brýle, rády jí po titěrném nose klouzaly, a pak vykročila směrem k vozům ve snaze promluvit řidičům do duše.

Bohulibý záměr nestačila završit. Z garážových vrat právě dva muži v neslušivých overalech vyvezli nosítka obtěžkaná černým igelitovým pytlem. Takovým, jaký občas zahlédla v televizní detektivce (o své vůli podobné blbosti samo sebou nesledovala, ale ten její si občas nemohl pomoci).

Na okamžik se zastavila, zalapala po dechu, štípla se do předloktí. Ze rtů jí unikl tlumený zvuk podobný udivenému zakvokání. Teprve pak si na drze zaparkované tmavé dodávce všimla zlatého nápisu Thanatos, pohřební služba, spol. s r. o.

Pracovní úraz, ja kurňa, pracovní úraz! Jestli sem to neříkala! Ti pitomci, pitomci hlópí, hlavně Bertóthy, si tak dlóho zahrávali, až někeho něco fláklo do štrycle a je z teho smrťák jak Brno.

16

Sotva paní hlavní účetní pokořila počáteční šok – k její cti nutno připustit, že to nijak dlouho netrvalo –, nasupeně vyrazila prověřit příčinu katastrofy. Nezpomalil ji ani nápis na kapotě stříbrných vozidel, který samozřejmě hlásal Pomáhat a chránit, krátkou přestávku si dopřála jen u vstupního budíku. Docházku si člověk musí pípnout, kdyby čert na koze jezdil.

V recepci našla nejbachratějšího, nejzpocenějšího a nejuslzenějšího vrátného v obležení dvou uniformovaných rybízků. Obléhali ho tak důkladně, že si v prvním okamžiku nestačili příchozí všimnout. Inka hbitě stočila krátký krček doprava doleva. Vpravo vchod do administrativního křídla čili Hradu, vlevo zastřešený dvůr, pak spojovací chodba, která vede přes Oddělení řízení kvality do výrobních hal. Jinými slovy, vpravo zatím pusto a temno osvětlené jen zelenou šipkou Nouzový východ, vlevo nebývalý ruch a shon. Inka neváhala, neomylně zamířila po hluku, policejní páska pro ni přitom nepředstavovala zásadnější překážku. „Co se tadyk jako děje?“ krákorala cestou. „Řeknete mi někdo, co se tadyk jako děje?“ U automatu na kávu ji dostihl jeden z oněch uniformovaných mládenců, dříve zaneprázdněných Vorvaňovou výpovědí. „Mladá pani, mladá pani, tohle je místo činu. Laskavě se hoďte do klidu a zařaďte zpátečku!“ Ale na Inku Horáčkovou si jen tak nepřišel. „Já tadyk pracuju přes dvacet let!“ Přitáhla si deštník, v listopadových plískanicích nezbytný, a zvážila své možnosti. Šohaj v uniformě nepatřil k nejurostlejším, s trochou 17

dobré vůle by ho možná skolila rukojetí. „Čujete? Přes dvacet let! Mám právo vidět, co se stalo!“ „Mladá pani, já tady pracuju deset minut, ale tohle zaručeně vidět nechcete.“ Později si Inka nedokázala vysvětlit, co to do ní vjelo, nejspíše sám duch podvojného účetnictví. Koneckonců naváděla zdejší věkovitou kocábku nejistým řečištěm finančních předpisů déle, než bývá smrtelníkům zdrávo.

Zkrátka a dobře, hrubě podměrečného policistu odstrčila a šinula si to rovnou ke kancelářskému skladu. Plechová vrata našla nepatřičně otevřená, zevnitř se linulo jasné světlo, kterým co chvíli jako němý výkřik chvějivě pronikl blesk neúnavného fotoaparátu. „Pani, pani, tam přece nemůžete!“ snažil se pokořený policista. Uspěl až na prahu příslušné místnosti, kde se Inka proti své vůli sama od sebe zarazila.

Vládu nad nevelkým podlouhlým kumbálem, vroubeným přetíženými policemi, převzaly podivné bytosti v overalech z netkané textilie, vyzbrojené ještě podivnějšími nástroji. Jejich úsilí se soustředilo na obsah úložných krabic. Úhledně, s jistou dávkou věcné piety, jej snášely na plastovou podložku rozprostřenou na podlaze.

Krabice Inka poznala hned, sama je před časem objednávala kvůli stěhování účetního archivu. To, co se v nich skrývalo, však identifikovala až s lidsky pochopitelným zpožděním. Zachvěla se, zavrávorala, mimoděk zašátrala rukou za sebe. Aniž si to uvědomila, opřela se 18

o podměrečného policistu, který se marně snažil zabránit nejhoršímu. „Neříkal jsem to?“ vyklouzlo mu. „Chtěla ste vidět, vidíte.“ O tom se nedalo pochybovat. Viděla slečnu mladšího středního věku, rozdělenou na tělesné části. Hrozivé bytosti v overalech ji přímo před jejíma očima skládaly dohromady jako rozporcovanou panenku Barbie. Scházela už jen pravá paže a obě chodidla, zato nechyběla čistě oddělená hlava. Ve skelných očích se dal vyčíst jakýsi melancholický údiv nad marností lidského pinožení.

Inka se zmohla na jedinou, přiměřenou reakci a pištivým hlasem opakovala: „Totok! Totok! Totok!“ „Co je to za šaškec, hoši? Neřikal sem nikoho nepóštět?“ Dostihl je dosti urostlý a celkem pohledný člověk v civilním šatu. „Báby vám tady mózujó po místě činu. Dyť ju z teho eště šlehne a budem mět o tuháča navíc! Pani, pani, vnímáte mě? Déte si laskavě odchod.

Pěkně curyk zpátky na recepcu. S tebó si to eště vyřídím!“ zahrozil trpaslíkovi v uniformě. „Jako soráč, Karle,“ hlesl dotčený, zatímco odváděl nyní již povolnou Inku přikázaným směrem. „Bába se nedala zastavit.“ Příkrý společenský propad – z mladé pani na bábu – zapůsobil na otřesenou psychiku firemní účetní jako dočasná vzpruha. „Kdo je u vás bába, vy jeden, vy, vy…“ Usedavě se rozplakala. „Neřikal sem to?“ hartusil Karel, který je pro všechny případy doprovázel. „Jako bych to neřikal. Pani? Pani!

19

Posaďte se.“ Pohotově vystrnadil z nebezpečně rozviklané židle pobledlého vrátného. „Dotlačte sem někdo trochu vody. Fofrem! Pani, ste v ókeju?“ „Nejsu. Horáčková.“ „Cože?“ „Menuju se Horáčková.“ „Pani Horáčková, tadyk doktorské Koroner vám šlehne něco na nervy. Ste v solidnim šoku, to není žádná prdel. Pak teprv sesumírujem výpověď. Rozumíme si?“ Inka počkala, až jí chladná tekutina konejšivě proběhne jícnem, pak kývla. Vzápětí se jí v žilách rozlilo teplo, příjemné i omamující. Nestačila si všimnout, kdy se nad ní sklonila jedna z bytostí v overalu. Zřejmě doktorské Koroner, čert to vezmi. „Dělnica, nebo kvalitářka?“ navázal civilně oděný pohledný policista Karel.

Koňská dávka sedativa účinně ztlumila její spravedlivé rozhořčení. „Účetní,“ zaskřehotala přidušeně. „A co tady jako blbnete takhle mórgen se slepicama?“ „Jak se slepicama? Vždycky chodím brzy ráno!“ „Když už se stalo, poznala jste oběť?“ „Recepční. A-Anděla Blažková.“ Inka si panovačným gestem (uklidňující prostředek začal zabírat), vyžádala na vrátném papírový kapesníček a hlasitě do něho zatroubila.

Karel si ji z bezpečné vzdálenosti měřil, mezi zuby přitom procedil záhadný povzdech: „A to mě musí potkat, když se Drábková fláká na školení!“

20

2. Major Mrázek zasahuje Velitel brněnské mordparty David Mrázek zřídka vážil cestu na místo činu. Zvláště pokud k tomuto, jak rád říkal, když k tomuto došlo mimo území moravské metropole. V případě dvojnásobné vraždy v továrně na kraji dědiny zvané Hradice ovšem nedostal na vybranou.

Postrádal totiž dočasně svou ženu na špinavou práci, čili poručici Bronislavu Drábkovou, a operativec Karel Malina přes veškeré praktické zkušenosti potřeboval pedagogický dozor.

Určitou útěchu majoru Mrázkovi nabízela libá perspektiva mediálního věhlasu. Dva pěkné brutální mordy v automobilovém průmyslu (Norfolk Industries prý vyrábí vzduchojemy do brzdových systémů kamionů předních značek), po těch přece musí bulvár skočit jako hejno piraní po čerstvé flákotě! Promnul volant, pak si ve zpětném zrcátku uhladil knírek. Nevypadal věru zle, ten knírek. Pan major se nemohl ubránit dojmu, že mu dodává na solidním prvorepublikovém šarmu. Prvorepublikový šarm, toť přímo lučavka královská, v níž se rozpustí nedůvěra hradických vidláků, takže si před ním rázem a právem sednou přímo na masitou část pod bedry (tedy na prdel).

Nakonec věhlasnou fabriku ke svému překvapení nenašel na okraji Hradic, nýbrž přímo v jejich centru, 21

na Hlavní ulici. Do cíle ho navedla dvojice stříbrných vozidel s nápisem Pomáhat a chránit, mezi kterými vzápětí úspěšně zaparkoval. Za tlumeného zahekání (musím zase začít cvičit) se vysoukal na vzduch, pak bez váhání vstoupil do areálu podniku, který podle zběžného internetového průzkumu pamatoval století páry.

V pokročilém dopoledni mu celá slavná firma Norfolk Industries připadala poněkud zakletá. Tlumené kovové řinčení, které se neslo odněkud z neviditelných výrobních hal, mohlo být skutečné, ale stejně dobře si je mohl jen představovat. Štiplavá, lehce nakyslá a lehce seškvařená kovová vůně se ovšem zdála dostatečně reálná, stejně tak záchvěv nikotinového jedu z hnusného kovového popelníku přede dveřmi.

Jedovatý obláček doprovodil majora Mrázka až do recepce, v níž ho nevítala obvyklá mizerně placená lokální krasavice, nýbrž dva uniformovaní podřízení.

Než stačil položit zásadní otázku, zdvořile ho nasměrovali do chodby vlevo, do míst za červenobílou policejní páskou. „Hoši, kolikrát vám to mám opakovat? Kravaťáci do patra!“ zavrčely uskřípané plechové dveře, než z nich vyhlédla střapatá hlava operativce Karla. „Jako soráč, panmajore. Chcete hodit čučku? Jinak, štáb zasedá na Hradě.“ „Jakej štáb, sakra, chlape, jakej Hrad?“ „Tak firma svolala krizovku. Čeká se jenom na ředitela. Dneska má jako naschvál zpoždění.“ „Krizovka kvůli jednomu blbýmu mordu?“ 22

„Dvěma,“ připomenul operativec. „Kudy se na ten slavnej Hrad dostanu?“ „Musíte zpátky na recepcu, pak doprava a po schodech. Místo činu si teda neprohlídnete?“ „Spoléhám na tvoje hlášení, Karle.“ A až dojde na mediální výstup, ten už si pěkně ošéfuju sám.

Mladého operativce majorova důvěra dojala natolik, že se ho rozhodl do takřečeného Hradu doprovodit.

Svorně stoupali po užším tmavém schodišti – nadále je osvětlovaly jen zelené šipky k únikovému východu. „Houby Hrad, spíš zakletej zámek,“ soudil Mrázek. „A když takhle vyhlížejí ředitele, kdo tomu zatím velí?“ „Já!“ zakrákoralo jim v ústrety bezkrké kostnaté stvoření, o jehož příslušnosti k ženskému pohlaví svědčila především zplihlá trvalá ondulace a masivní růžové brýle.

Mrázek na předposledním schodku zaváhal. „Prosím?“ „No já!“ „Vy jste tady sekretářka?“ „Ne-e, náš podnik nemá sekretářku. Su tadyk účetní.

A vy ste keré?“ „Major Mrázek David, brněnská kriminálka.“ Inka Horáčková si ho změřila přes okraj masivních obrouček jako poslední exemplář vzácné vymírající fauny. Její mírně omámený a notně nasupený výraz neprozrazoval, zda si takto nějak živého kriminalistu představovala. „A to ste od tych Mrázků z Morkůvek nebo z Bojanovic?“ 23

Zaskočený major si bezděčně promnul knírek, který paní účetní jaksi zapomínala odpovídajícím způsobem docenit. „Nějací Mrázci bévali aji v Těšanech. Není jich tam tolik jako Horáků, Stehlíků nebo Korábů, ale só tam.“ „Tedy, co pamatuju, naše rodina pochází z Brna,“ přešlápl Mrázek, pátraje očima po únikové cestě. „Znala jsem Mrázky z Krpole a taky z Medlánek, nebo to byly Žabovřesky?“ Inka Horáčková se zamyslela, moravský rodopis zjevně patřil k jejím koníčkům. „Tož, tož, pote, pote. Ředitel eště nedorazil, možete se zatím usadit v jeho kanclu. Rožnu vám tam a přinesu pořádný kafe. Určitě néste z Medlánek?“ Magické slovo kafe vlilo Mrázkovi do žil nový život.

Už ho nebude dráždit Karlovo špatně skrývané pobavení ani plastový kelímek s nelibou tekutinou z automatu. Do ředitelny vybavené v sektorovém retro-duchu vstupoval téměř tanečním krokem, operativec zatím strnul při dveřích jako čestná stráž.

Jak Inka řekla, tak učinila. Teprve nad libě dýmající kofeinovou bombou se odvážila dotázat: „Budete dál pátrat?“ „Dopátráno, mladá pani,“ vyrazil nadřízenému opožděně na pomoc Karel. Zmuchlal plastový kelímek, chtěl ho efektně umístit do drátěného odpadkového koše, ale minul. Po chvilkovém váhání a Mrázkově nabádavém pohledu prohřešek rychle napravil. „Teď budeme hlavně vyhodnocovat, pak se ukáže.“ 24

„Kdybyste něco potřebovali…“ Ince se z ředitelské kanceláře nechtělo. „Ale samozřejmě,“ převzal Mrázek opět velení. „Postupně vyslechnu všechny členy vašeho pracovního týmu. Nejraději bych začal ředitelem.“ „Když on nám nebere mobil.“ „Nám taky ne,“ zapojil se Karel. „Vždycky do hokny naklape tak pozdě?“ Inka zaváhala. „On se totiž chová nevyzpytatelně.

Když ho podnik potřebuje, nebévá k nalezení. Když ho potřebujeme nejmíň…“ Nedořekla, pronikavě jí zapípala kapsa. „Kurňa, kurňa, dyť to říkám. Už je na cestě! A já mu nenachystala noviny. Pánové, pánové, nemohl by někdo z vás přeparkovat? Jak nenajde před firmó volné flek, ztropí strašnó scénu.“ Továrna, dosud podobná dřímajícímu monstru, se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila ve včelí úl.

Tiché chodby, schodiště a haly ožily činorodým ruchem. „Takovou autoritu bych chtěl někdy mít,“ soudil polohlasně Mrázek, když mu Karel přišel nahlásit splnění úkolu čili uvolnění manažerského parkoviště. „Však máte, panmajore,“ ujistil ho podřízený, „však máte. A o tym žádná.“ „Kdy ten polobůh dorazí?“ „Viděl bych to tak na půl hoďky. Účetní sice řádí jak černá ruka, ale jejich staré jede až z Brna a na Dé dvojce máme havárku, což ta uječená čůza netuší. Nésu takové dobrák, abych jí to prásknul. Ať se pěkně zapotí.“ 25

„Výborně.“ Mrázek se pohodlně zapřel do koženého ředitelského křesla. „Takže mi konečně podej hlášení.

Stručnější verzi, delší si nech pro Drábkovou.“ „Dneska mórgen v šest hlásil noční vrátné na dispečink v Boleslavi mimořádnó událosť.“ Mrázkovi málem zaskočilo. „Cože?“ „No, věřte temu nebo nevěřte, oni teho vyžranýho tróbu zaměstnávají přes agenturu, která sedí až v Boleslavi. Tudíž chudák musí všecky mimořádný události hlásit nejprv tam. Boleslavští mu laskavě poradili, ať vytočí sto padesát osmičku.“ Pan Major zakoulel očima, pak úsporným gestem navedl Karla, ať pokračuje. „Zásahovka na místě zjistila dvojnásobnó vraždu. Úkladnó. Asi tak od sedmé temu šéfujem my. Technici zametajó sklad, Koroner přebírá tuháče, uniformy v podnikové jídelně vyslýchajó ranní směnu. Zabavil sem záznamy z bezpečnostních kamer, i když zabírajó enem hlavní vchod a dvě brány. Jinak klasika. Nikdo nic nekóme, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a tak. Obě oběti fachčily pro stejnó agenturu jak vrátné. V kolektivu oblíbené, uklizečka o chlup míň, páč répala do věcí, po kterých jí bylo hóby. Recepční pré zas byla trochu moc fajnovka a tajnůstkářka a od teho bych se odpíchl.“ „Tomu říkáš kratší verze, Karle? Co provedení?“ „U recepční netuší eště ani Koroner, víc se domákne, až krasavicu dostane na stůl. Ten hajzl neznámé pachatel si dal záležet. Rozřezal ju čistě a přesně, všecka čest, 26

akorát nevíme kde ani čim. Taky nemáme šajn, proč ju odložil v tym jejich kancelářskym skladu. To by nám néspíš řekl sám, teda esi ho lapnem.“ Mrázek zavrčel. Znamení, že jiná možnost nepřichází v úvahu. „S uklizečkó to bude jednodušší. Na docházkovym strojku stačila pípnót příchod v pět dvacet sedum. Asi chtěla ve skladu uklízet, načapala teho prevíta a ten s ňó udělal krátké proces.“ Karel dopřál nadřízenému pohled na fotogalerii v chytrém telefonu.

Pan major v duchu poděkoval osudu, že se lahodná káva v mezidobí stačila bezpečně usadit v jeho zažívacím traktu. Zvykl si ve svém oboru na ledacos, na rozporcované recepční se ovšem zvyká ztuha. „Nikde žádná krev?“ podivil se.

Operativec kývl. „Takže vlastně známe jenom jedno místo činu.

Recepční odkrouhli jinde. Snad něco napoví Koronerovo hlášení, ale to už si případ převezme Drábková.“ Mrázek náhle mocně zatoužil po bezpečí kanceláře v brněnském Bronxu. „Nevidím tady žádný média,“ uvědomil si nahlas. „Kde se flákají krajský štáby?“ „Vyjednal sem příměří, teda aby zatím neblbly,“ pochlubil se Karel k majorovu skrytému rozčarování. „Menší dědina, panika a tak. Slíbili, že nás nechajó chvílu v klidu konat.“ Mrázek se okázale soustředil na fotogalerii v mobilu. „Dobře jsi udělal, chlapče. Jak se na to tak dívám, asi 27

hledáme statnějšího vytrénovanýho jedince, spíš chlapa s rukama jak lopaty.“ „Jo. Koroner spekuluje víceméně podobně. Vrátnýmu se sice hóká Vorvaň, ale ten je zase statné trochu moc.“ Od dalších vývodů Karla odradilo znělé dusání.

Kdosi rázně, energicky, neodvratně stoupal po tmavých schodech. „Prečo je tu hen taká tma? A vôbec, kde sú tie oné?!“ „Ktoré oné, pane řediteli?“ pídila se zkroušeným přerývaným hlasem Inka Horáčková, mimoděk přeskakujíc do komické českoslovenštiny. „Tie mŕtvoly!“ „Pánové z kriminálky vám všecko řeknou. Usadila jsem je zatím do vaší kancelárie.“ „Hej? Dobre.“ Vyšetřovatelé nedokázali zabránit výměně mírně zaskočených pohledů. „No tě pic, ředitel je Čobol,“ shrnul tiše mladší člen týmu. „Furt lepší než Maďar,“ mínil Mrázek.

Jen dořekl, stanula ve dveřích vysoká, rozložitá postava. Masité, neuspořádané rysy připomínaly zběsilého Ludwiga van Beethovena bizarně zkříženého s Klementem Gottwaldem, hlasový projev cosi mezi skřítkem Rákosníčkem a ředitelovým slavnějším krajanem Richardem Müllerem. Major pocítil neodbytné nutkání přehodit veškerou zodpovědnost na podřízeného, pan Attila Bertóthy však k jeho smůle bez nejmenšího zaváhání vykročil správným směrem. „Vy ste tuná veliteľom?“ 28