Sousedé se nevraždí by Nakladatelství MOBA

ANDREJKA

příběh první, podzim 1994

„K noze! Sakra, Bobino, k noze!“ volám a hvízdám jak o život. „Kde je ten blbý pes?“ kleju již docela nahlas. No jo, máš, co jsi chtěla. Jako bych slyšela mámu. Máma miluje kočky. Po tátově smrti si našla Tondu. Žijí spokojeně v domku ve Valticích a dvorek mají plný mňoukajících chlupáčů.

Já mám raději psy. Psa nám nikdy rodiče nechtěli povolit. Ale když mi bylo patnáct, táta přinesl štěně. Malou rezavou štangli, křížence setra s kdovíjakým borcem. A já byla v sedmém nebi. Původní Bobina již nežije, tohle je Bobina číslo dvě.

Bude to třináct let, co táta zemřel. Brácha se oženil a postavil si dům na vesnici. Já jsem nakonec zůstala sama v rodném domě na Kolonce. Je to taková periferie naší vesnice. Malé, jihomoravské. Kolonka se v šedesátých letech stala domovem rodinám z různých koutů Československa. Na státním statku získaly práci a k ní jednu polovinu dvojdomku. Sžili jsme se tady všichni celkem v pohodě. Češi, Maďaři, Slováci i cikánské rodiny.

Tak, Bobino, kde jsi? opakuji v duchu stále stejnou otázku jako kouzelnou mantru. Za chvíli bude tma a kde ji, blbku, budu pak hledat? Nečekaně se rozhrne křoví z úplně jiné strany, než čekám. Mezi stébly zaschlé trávy se objeví má ztracená fenka. Něco nese v čumáku. Něco červeného. Poznala jsem to, až když mi ho položila k nohám. Míša. Můj plyšový Míša. Tedy už tak dobré tři roky není můj. Je Andrejky. Mezi obyvatele Kolonky patří i mladá rodina Kottlárových. Mají tři dívenky, dost si podobné. Andrejka je nejmladší. Dvě starší prošly mýma rukama ve školce. Učím již šestým rokem v místní mateřince.

Nemám vlastní děti. Nemám ani muže. Mám Bobinu. Ta se teď na mne kouká s vyplazeným jazykem a čeká na moji reakci. Zvedla jsem Míšu, byl celý uválený a teď ještě oslintaný od mordy mojí fenky.

„Kde jsi ho našla?“ ptám se té tulačky. Bobina se ušklíbla, zavrtěla ocasem a byla ta tam. Jednou mě z ní trefí. „Bobinoooo!“ křičím. Nic. Nevím, jestli mám jít dál směrem domů, nebo jen čekat. Přece jen mi nález Míši vrtá hlavou. Vždyť ještě nedávno by bez něj Andrejka nedala ani ránu. A teď ho nechá ležet někde na poli?

Byly jsme celkem daleko od posledních domů vesnice. Co by tady malá holka v tuto dobu dělala? Je již značně chladno na nějaké větší procházky. Zítra se bude měnit čas a podzim je letos znát více než kdy jindy.

Hnula jsem se směrem k domu, co noha nohu mine.

Stále se rozhlížím. Uběhne jen pár minut a opět se cosi rezavého hrne křovím. Bobina zase něco nese. Když tu

věc poznám, udělá se mi šoufl. Bobina má v tlamě botu.

Vlastně botičku. Malou, dětskou. Mohla by to být bota kterékoliv dívenky. Ale já vím, čí je. Je Andrejky. Botičky dostala nedávno. Měla z nich obrovskou radost, byly totiž nové. To se u ní stává málokdy, většinu věcí dědí po starších sestrách.

„Markéto, podívej, mám nové boty!“ volala na mne od dveří do školky a oči jí zářily. Musím se přiznat, že ji mám z holek Kottlárových nejraději. Moc bych si přála mít taky takovou holčičku. Jen by neměla tmavé oči, vlásky, pleť. Nebyla by to malá okatá cikánečka.

Koukám na tu botu ve psí tlamě a přemýšlím, co dál.

„Bože, Bobino, kde jsi ji vzala?“ Začínám se bát. Něco je špatně. Psice přišla ke mně, botičku mi položila k nohám a vyčkává.

„Kde jsi tu botu našla?“ ptám se jí a celá se strachy třesu. Bobina se zvedne a proběhne křovím. Já, v jedné ruce Míšu a v druhé botu, běžím za ní. Fenka mne vede sklizeným polem a potom přes suchý příkop. Přeskočím ho méně ladně než ona a před sebou zahlédnu zděnou chatku. Slouží jako stanoviště pro lidi, kteří kroužkují na rybníku ptáky. Říkáme jim ptáčkaři. Snažím se s fenkou držet krok, ale nejsem nejmladší a poslední dobou ani nejhubenější. Blížíme se ke stavení. Bobina má náskok a hbitě se protáhne mezi pootevřenými dveřmi. Když k nim doběhnu já, mám srdce až v krku. Všude je ticho.

„Haló, je tady někdo?“ zavolám. Nic. Nikdo. Pootevřu dveře a vstoupím.

„Je tady někdo?“ opětovně se ptám. V nevětrané chatce jsem dnes prvně. Malá kuchyňka, palandy. Přes stůl a hromadu židlí dál nevidím. Zahlédnu jen psí ocas. Bobina na zemi něco očichává. Popojdu blíž a zastavím se. Pod psími packami zahlédnu dětskou nožičku. Je bosá, snědá a leží jaksi nepatřičně.

Vyšetřovací místnost místního oddělení policie v Mikulově je strohá a nevlídná. Jediné, co tady stojí za pohled, je ten mladý policista, který mne sem přivezl. Nabídl mi kávu. Ráda jeho nabídku přijmu.

„Jen kafe a vodu, prosím. Nic víc,“ zněla má objednávka. Nadzvedl obočí, potom přikývl a odešel kávu připravit. Když ji přinesl, sedl si k psacímu stroji a sdělil mi, že čekáme na vyšetřovatele z Brna. Netrvalo to dlouho. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž v civilu.

„Kapitán Mráz,“ představil se mi. Svlékl kabát, pověsil jej na věšák a potom si usedl na židli naproti mně. Než promluvil, mocně vydechl.

„Tak, tady pan kolega…“

„Podporučík Vondrák,“ zasalutoval mladík od stroje.

„Tedy, tady podporučík Vondrák bude zapisovat vše, co nám teď povíte. Pokud byste si na cokoli v průběhu výslechu vzpomněla, klidně mne přerušte. Vše, co nám nyní řeknete, může pomoct rychleji dopadnout pachatele.“

„Pachatele? Andrejku tedy někdo…?“ dovolila jsem se zeptat.

„Ano, jde o násilný čin. Brutální násilný čin. Slečno Rybenská, neztrácejme čas.“

Výslech to byl dlouhý, ale asi ne moc efektivní. Nikoho jsem neviděla. Nikoho jsem to sobotní odpoledne nepotkala. Nikoho, kdo by toho byl schopen, neznám. A tedy ještě jednou znovu. Opravdu nic podezřelého? naléhal na mne major. Ale já nic a nikoho opravdu neviděla. Už jsem si připadala jako pitomec. Ke všemu jsem při každé vzpomínce na bezvládné tělíčko na podlaze začala opět brečet.

Blížilo se k osmé hodině večer, když mne podporučík vysadil u domu. Podal mi vizitku, kdybych si prý na něco vzpomněla. Je teď něco jako pravá ruka vyšetřovatele, vysvětlil mi.

Lístek se jménem podporučík Vondrák Jiří jsem uložila k ostatním podobným do košíku u telefonu. Bylo to fajn, když se i k nám po revoluci dostala konečně taková vymoženost, jako je telefon. Mám ho sice teprve rok, ale vůbec si život bez něj už neumím představit.

Po horké sprše a s teplým šálkem čaje se usadím do ratanového křesílka. Sejmu sluchátko aparátu. Číslo mé kamarádky ze školy, Majky, znám nazpaměť. Na rozdíl ode mne má tři děti, barák stále v rekonstrukci a nekonečné vinohrady. Neví, kam dřív skočit. Snažím se ji často neotravovat. Ale dnes s ní mluvit musím.

Dnešní pondělní ráno je jiné. S obavami vstávám a chystám se do práce mezi lidi. Mám ranní. Na dvoře je tma jako v pytli. Beru kolo, zapnu dynamo a vyjedu

rychle před dům a tam málem srazím sousedku Flíčkovou. Je to taková obyčejná ženská, žije po smrti manžela v domě sama. Dceru Hanu má vdanou v Břeclavi, ale často sem, za mámou, jezdí.

„Co tak brzo?“ hulákám na starou paní.

„Ale, musím do Brna na kontrolu. Hanka se tady v pátek stavovala, aby mi vše nachystala. Doklady, budík…“

Už ji moc neposlouchám, spěchám, abych dojela do práce včas.

„Tak dobré pořízení,“ stihnu ještě zavolat a šlápnu do pedálů. Cesta mi uběhne rychle.

Před školkou už stojí dvě maminy. Spěchají na autobus do města. Vždycky si uvědomím, že to nemají lehké. Ale v podstatě jim ten jejich život závidím. Manžel, děti, rodina. A já? Jídlo, pití, Bobina.

Ranní služba má tu výhodu, že si mne Bobina více užije. Jen co si doma trochu odpočinu od pracovního procesu, vyrážíme ven. Je to vlastně jediný pohyb, který vykonávám. Tedy mimo jízd na kole do práce.

Dnes vyrážíme přímo k rybníku. Procházíme kolem domu Kottlárových. Nejde si nevšimnout spousty aut před domem. Některé mají slovenskou espézetku.

Celá mladá rodina pochází od našich východních sousedů. Jejich prarodiče, staří Kottlárovi, jsou dokonce maďarské národnosti. Přišli k nám, na Kolonku, s ostatními novými osadníky v šedesátých letech. Starý pán Kottlár, dnes již sedmdesátník, je pořád štramák. Jeho

věk musí znát celá vesnice, protože oslava jeho narozenin byla velkolepá. To množství aut, hostů a veselí po dva dny opravdu nešlo přehlédnout. Ani přeslechnout.

Dokud starý pán pracoval na statku, nenechal žádnou sukni na pokoji. I na mne laškovně zamrká, když se potkáme. Rčení, že věk je jenom číslo, u něj platí na sto procent. O to více člověka mrzí, že se milým příjemným lidem stane takové neštěstí. Je mi to tak neskutečně líto.

Mezi auty stojí dominantní velký bílý mercedes. Od jisté doby se zde objevuje pravidelně.

Najednou si vzpomenu na jedno uplakané pondělní ráno. Andrejka byla nešťastná. Prý k nim přijel nějaký strýc a ten chce penízky. Moc penízků. Maminka plakala a všechny tři holky se zavřely v podkrovním pokojíčku.

Strýc prý křičel, moc mu nerozuměla. Ale proč by malou holku…?

Po celou cestu k rybníku o tom přemýšlím. Nerada bych dělala někomu zbytečně zle. Ale co kdyby to bylo důležité?

S těmito myšlenkami dojdu až k vodě. Hladina je velmi nízko. Rybník, u kterého všechny děti z Kolonky strávily velký kus dětství, se nazývá Nesyt. Největší rybník na Moravě je stálým domovem pro mnoho druhů ptáků. Navíc slouží k chovu ryb, převážně kaprů.

Brácha s kamarády tady chodil pytlačit na harpunu a pak se úlovek společně udil u jednoho z nich. Při té vzpomínce se olíznu. A povzdechnu si. Tyhle doby jsou již dávno pryč. Stejně jako moje dětství. Bohužel i mé mládí již stojí v zenitu a mává mi na rozloučenou.

Z tesklivých myšlenek mne vytrhne zvuk šplouchající vody. Bobině se v hlavě asi honily vlastní myšlenky a zatoužila po osvěžení. Jak rychle do vody vběhla, tak ještě o zlomek sekundy rychleji vyběhla zase ven.

„Je studená, co?“ směji se své bláznivé feně. Pak opět zvážním. Vzpomenu si na bílý mercedes a svou původní myšlenku, co chci s tou informací udělat.

„Jdeme domů,“ zavelím, „máme ještě něco na práci.“

„Policie České republiky, služebna Mikulov, strážmistr Mohelka,“ ozvalo se mi ve sluchátku. Když jsem se informovala na podporučíka Vondráka, bylo mi sděleno, že je v terénu. Ale že se mi ozve.

Neozval. Přijel. Nabídku kávy přijal. Požádal jen o kafe a vodu. Nic víc. Na můj překvapený výraz v obličeji nereagoval. Uvařila jsem nám tedy dvě identické kávy. Sedíme s nimi v kuchyni a já se znovu přesvědčuji, že je to opravdu velmi hezký muž. Dnes je sice popelavě šedivý, ale to bude asi nevyspáním. Má úžasně modré oči. Když si sundá brigadýrku, na hlavě se mu objeví rozcuchaná blonďatá kštice. Ten má doma hubenou blondýnku. A dva prcky. Stopro, domlouvám svým zjitřeným hormonům. Kávu pije velmi pomalu, spíše si ji v dlaních hýčká.

„Jste asi velmi unavený,“ protrhnu dlouhé a téměř již trapné ticho.

„Ano, omlouvám se. Skoro bych vám tady usnul.“

„To nic. Měla jsem vás nechat jít domů. Třeba to ani není důležité,“ začnu litovat, že jsem na policii volala.

Stačilo by to i zítra. A stejně, asi je to blbost. Úchylný strýček, co morduje vlastní neteře.

„Ale ne, to je v pořádku, paní Rybenská,“ ožije policista. „Třeba nám to pomůže.“

„Slečna, jsem stále slečna,“ opravím ho s malým uzarděním. A začnu vyprávět.

Když bylo vše vypito a řečeno, Vondrák se zvedl, rozloučil a byl ten tam. Držím jeho hrnek zasněně v dlani.

Je ještě teplý. Takový sympaťák. Ten jich může mít na každém prstě, kolik se mu zamane. Co by s tebou dělal?

Aspirantko na starou pannu. Učitelko! Nejméně žádané povolání kandidátek na manželství. Dle výzkumu deníku Blesk. A taky dle mého vlastního. Ze snění mne probere domovní zvonek. Koho to sem čerti…?

„Dobrý večer, paní Flíčková. Už jste doma?“ ptám se naprosto nelogicky.

Babča sotva funí a bez vyzvání se mi cpe na verandu.

„Pojďte dál,“ když už to musí být, pomyslím si.

„Markétko, holčičko, já se tu hrůzu dozvěděla až teď. Jedu vlakem s mladou Munzarovou. Ta ví i to, co není pravda. A ta mi to řekla o té malé! Jak se to jmenovala?

Nebyla to ta maličká, co za tebou chodila i o prázdninách? Oni jich mají víc, nikdy jsem se v nich nevyznala,“ vysype důvod své návštěvy sousedka.

„Andrejka, paní Flíčková. Ta nejmenší.“ A najednou mi naprosto bez varování vyhrknou slzy a já začnu vzlykat. Nejde to zastavit. Asi mi ta hrůza došla až teď. Vzpomínky běžely jedna za druhou – Andrejka s Bobinou,

Andrejka s Míšou, Andrejka v plavečkách u rybníka. A já bulím a vzlykám.

Z nářků mne proberou slova Flíčkové: „Ale, děvčico. No tak… Dáme si štamprličku, bude lépe,“ navrhne.

Nebude, nesouhlasím v duchu. Já piju jen při veselých příležitostech. Když je mi ouvej, přejídám se. Herkules, čokoláda, kompot. A další kolo. Herkules…

Ale uposlechnu rady staré paní a jdu do ledničky pro lahev.

„Máš citrusový, ten je dobrý,“ mlaskne sousedka. A oddá se snění: „Co já se naplakala! O synka jsem přišla. Pak o manžela. Ještěže mám Haninku. A dvojčata, však je znáš.“ Znovu se napije a pokračuje ve svém monologu: „Představ si, že je Hana v lázních. V neděli už musela nastoupit, tak mi tady byla seřídit všechny hodiny už v pátek. Já nikdy nevím, jestli o hodinu víc, nebo míň.“

Sedím a mlčky ji poslouchám. Za chvíli přestane mluvit i ona a nastane pokojné ticho. Tak si dáme ještě do druhé nohy. Pak Flíčková zvedne svůj macatý zadek ze židle, ta zavrže, sousedka hekne a odejde domů.

Dala jsem si rychlou sprchu, čokoládu, frťana a šla spát. V noci mne honil velký snědý chlap kolem rybníku. Já lezla na vrbu a schovávala se. Naštěstí byl sen, stejně jako noc, docela krátký.

Zato den mne čekal opravdu dlouhý.

Na kolo ještě za tmy, dvě maminy u dveří, rituál s dětmi, svačinka, vycházka, oběd a ve dvě padla.

Dnes už bylo nutno nakoupit. Pečivo definitivně došlo. Vůbec se mi do místní Jednoty nechtělo. Doufala jsem, že nenarazím na vedoucí, protože je to drbna ze všech drben nejdrbnovatější. Mirka. Holka o něco starší než já. Ženská krev, tuk a mlíko. Nemám se co pošklebovat. Děti nemám a vyzáblinka taky nejsem.

„Markéto, tedy to je strašné!“ ozve se v obchodě, hned jak vstoupím. Přišlo, čeho jsem se obávala nejvíc. Mirka je bleskurychle u mne. Její obličej těsně u mého nosu: „Když si představím, že by to mohla být jedna z mých holek!“ vykřikne a teatrálně se chytne za levý prs. Asi to mělo být za srdce.

„Ty jsi ji našla, že? A prý ji – však víš co?“

„Co, Mirko?“ postavím se ke konfrontaci čelem. To by mne tedy zajímalo, co se tak ještě děsivějšího mohlo stát než to, že je malá šestiletá holčička mrtvá.

„Ale, nedělej,“ přiblíží se ještě víc ke mně a ztiší hlas, „byla přeci znásilněná!“

Nevěřícně na ni koukám. Před očima vidím výjev z ptáčkařské boudy. Divně vykroucené nožičky, vykasaná sukénka, bosá nožička bez ponožky. Dává to smysl. Proč by jinak někdo zavraždil takového drobka. Fuj! Otřepu se.

„Fakt! Stará Blážová u nich uklízí, tak to zaslechla,“ mrkne na mne, jako by mi sdělovala, že se líbím miliardáři z Rakouska. Krve by se ve mně nedořezal. To snad není možné? Za co? Čím si něco tak hrozného ta malá zasloužila? Slzy se mi derou do očí. Vůbec nevnímám, co Mirka říká dál. Stojím uprostřed Jednoty, vypnutý

zvuk. Kdybych mohla, tak vypnu i obraz. Ale Mirčina

senzacechtivá tvář se kochá mým šokem. Zaslechnu jen: „… to víš, cikáni! Ti ani neví, kde jim děcko běhá!“ Tak a dost! Taková nespravedlnost!

„Víš, co ty jsi, Mirko? Blbá a zlá ženská! Co ti kdy Kottlárovi udělali? Umíš si vůbec představit, jakou hrůzu teď prožívají?“ Jsem vzteky bez sebe. Kráva! Blbka!

Přijít o dítě musí být tak strašné. A ještě takhle! Je mi na zvracení.

Když se kolem sebe rozhlédnu, všechny hlavy nakupujících zírají na mne. Senzace, co? Někdy mám téhle vesnice plné zuby! Otočím se na podpatku, odhodím košík na hromadu a vyběhnu ven.

Třepou se mi ruce, když se snažím odemknout zámek od kola. Pryč. Pryč od všech těch blbců, jako je Mirka! Konečně se mi to podaří, sednu na kolo a šlapu jak o závod. Slzy se mi kutálí po tvářích a já sotva vidím na cestu.

Když minu nádraží, trochu se zklidním. Tady jsem doma. Tohle je mé území. Stírám si slzy a zhluboka dýchám.

Jasně, i na Kolonce jsou mezi sousedy spory a občas i nějaké šarvátky. Ale asi proto, že si tady všichni víc vidíme do talíře, připadá mi, že jsme k sobě milejší.

Zvolním tempo a začnu myslet na něco příjemnějšího. Třeba na krásné modré oči jednoho podporučíka.

Když zahlédnu okna svého domu, už se mi svět jeví docela normální. Bohužel jen do té doby, než uvidím vůz, co stojí ve vjezdu. Bílý mercedes. Kruci! To nebude náhoda.

S obavami vcházím do dvora. Na schodech u vchodových dveří sedí pan Kottlár. Není tady sám. Po mém dvoře nervózně chodí velký snědý chlap v koženém kabátě. Kouří a cosi si brblá pod nosem. Safra, můj sen! Kolos se zastavil, když zaznamenal moji přítomnost.

„Tož už je tady tá učitělka! Ta co u mně rozprává, že som úchyl a vrah!“ začne hulákat mizernou češtinou.

„To ne, já ani nevěděla, že – je mi to tak líto. Pane Kottláre,“ koktám celá vyjevená. Z chlapa jde opravdu strach.

„Tak ľůto ti je! Čo ti je ľůto? Že som bol tri hodiny u žandárů jako jakýsi vrahůn?“ křičí tak, že to musí být slyšet snad až na nádraží.

„Já chtěla jen pomoct,“ snažím se toho Golema zklidnit.

„To sa ti povedlo! Učitělko. Já nejsom žádný úchyl. Ale trckat umím. Ale baby, ne malé děcká. To by som ti mohol hned ukázat! Však si tu sama, hej?“

„Imro, něhaj toho. Pojď, deme dom,“ snaží se svého známého uklidnit pan Kottlár. Když vstane, vidím, jak je ztrápený. Byl to vždy veselý chlap. Dnes tady přede mnou stojí troska mladého muže. Tohle z člověka udělá ztráta dítěte.

Hromotluk se obrátí na pana Kottlára a začne pro změnu řvát na něj: „Co ty mi budeš porůčat?!“

Já do té doby stále stojím jak husa, s jízdním kolem podél boku, a nevěřícně zírám. Nikdy se mnou nikdo takhle nemluvil. Teď mi konečně dojde, že mám možnost se z té šlamastyky dostat. Tiše opřu kolo o zeď

a nachystám si klíče od domu. Teď se ještě co nejrychleji protáhnout za zády toho hlučného chlapa.

Uf, povedlo se. Jsem doma. Na dvorku je ještě chvilku křik. Pak celé divadlo ukončil jeden rázný kopanec do dveří a mí nezvaní hosté s hlasitým nadáváním odešli.

Stojím se zády opřenými o dveře a připadá mi, že už neudělám ani krok. Svezu se na zem, stulím do klubíčka a začnu plakat…

Probere mne zvuk domovního zvonku. Venku je již tma a já v botách a bundě ležím na zemi. Zmateně se rozhlížím a po chvíli mi dojde, že jsem tady nakonec usnula. Pomalu si začínám uvědomovat proč.

„Slečno Rybenská!“ volá kdosi za dveřmi. Chvilku mi to trvá, ale pak ten hlas poznám. Patří k jedné blonďaté kštici.

Zvednu své polámané tělo, opráším pošpiněný oděv i důstojnost a opatrně otvírám dveře. Stojí tam. Je v civilu a sluší mu to snad ještě víc. Za ním stojí babča Flíčková a pokouší se nakouknout mi do domu.

„Já – dobrý den,“ chvíli nejapně koktám. „Pojďte dál,“ vyzvu mladíka, když se konečně vzpamatuji a uvolním vchod do domu.

„Děkuji, paní, a na shledanou,“ vyřeší přítomnost sousedky policista. Já na ni jen kývnu.

„Jste v pořádku? Vaše sousedka volala na služebnu, že vás někdo obtěžuje. Mám vás všechny teď tak trochu na starost, tak mi dala služba echo,“ vysvětluje mi svůj příjezd mladík. Připadá mi, že se červená.

„Jste v pořádku, slečno?“ opakuje svoji původní otázku, když se stále nemám k odpovědi.

„Ale jo, asi jo,“ vykoktám konečně. Napadne mne, jak musím děsně vypadat.

Usadím ho v obýváku do křesla a jdu se opláchnout a učesat. Když se upravím, vrátím se k němu. Nabídnu mu kávu, ale dnes odmítne. Sednu si tedy naproti němu, ale nevím vlastně, co říct. Asi nejsem sama. Najednou vůbec není jasné, proč ten hezký muž sedí u mne doma a mlčí.

Jako by mi četl myšlenky. Otočí se ke mně a konečně začne.

„Přišel jsem se omluvit. To ode mne se Imra Košulič dozvěděl, kdo nám na něj dal tip. Bavili jsme se o tom s vyšetřovatelem a já si nevšiml, že ho vedou do vyšetřovačky kolem nás.“

Nastane další odmlka.

„Jsem pitomec,“ přizná a sklopí oči.

Nic mne nenapadá, co bych mu na to měla říct. Jen to, že má pravdu. Je pitomec. Ale to asi slyšet nechce. Tak mlčím.

„Když mi předávali vzkaz ze služebny, že se u vás něco děje, hned jsem vyjel. Ale to už tady byl klid. Neublížil vám?“

Opět mlčky zavrtím hlavou.

„Já – měl jsem o vás strach,“ leze z něj jak z chlupaté deky. Je snad ještě hezčí, když tone v rozpacích. Zdá se mi, že se do mého křesla snaží vmáčknout, co to jen jde. Tak se na něj konečně povzbudivě usměju. Tak přece jen

mne zaregistroval? To snad ani není možné! Najednou

je celý ten dlouhý a hloupý den smazán.

Jo, nechval dne před večerem, jak říká klasik. Ale také naopak. Sedím si tak na obláčku, když hned zase letím střemhlav dolů.

Z podporučíka totiž vyleze: „A můžu přijít o postup.“

Jako by mne někdo bacil do hlavy. Tak takhle to je! Vyskočím jak čertík z krabičky.

„Tak to se nemusíte bát! To já nikde žalovat nebudu.

Buďte klidný. A už tedy můžete jít,“ vyzvu ho naštvaně slovy i gesty k odchodu.

Vstane také a celý rudý začne koktat: „Ne, to jste mě špatně pochopila. Já měl strach o vás. Já – bylo by mi líto, kdyby se vám něco stalo,“ pokouší se napravit, co pokazil.

„No to určitě. Prosím vás, běžte. Nic mi není. Jak už jsem slíbila, nikde nic povídat nebudu. A když mi ta gorila přijde ukázat, jak to umí dělat – to už není vaše věc. Já si poradím. Běžte už!“

Rozpláču se jako malá holka. Nebreč, budeš málo čůrat, zlobíval mne jako malou brácha. Měl pravdu. Jestli to tak se mnou půjde dál, ušetřím spoustu peněz za toaleťák.

Mladík jen přešlapuje na místě. Nemá se k odchodu ani k ničemu jinému.

„Mrzí mě to. To jsem opravdu nechtěl,“ zašeptá tiše omluvu. Konečně se pohne, přijde blíže a zlehka mne obejme. Rozbrečím se ještě víc. Vzlykám a nejsem k utišení. Podporučík mne přitiskne k sobě ještě těsněji

a začne mě konejšit: „Pššt, už je to dobrý. Už jsem tady.

Nenechám ti ubližovat. No tak…“

Zvednu k němu uplakaný obličej a jeho oči jsou plné něhy. Usměje se, utře mi slzy z tváře a políbí mne.

Už je to více jak dva týdny, co ke mně Jiří jezdí. Dnes nám připravuji k večeři svíčkovou. Ráda vařím, ale pro jednoho je to o ničem. Těším se na další společný večer. Jirka je fajn. Je chytrý, vtipný a potentní. Milování s ním je pomalé, něžné a báječně dlouhé.

Již o něm vím, že pochází z Ostravy. Jednou tady byl s partou na dovolené a krajina jižní Moravy ho okouzlila. Proto požádal o přeložení do Mikulova. Slouží tady již druhým rokem.

Dívám se na hodiny, kolik mám ještě času. V ledničce se chladí bráchovo Rulandské šedé. Ještě rozmixuji zeleninu a večeře je hotová. Jirka přijíždí právě včas. Ale hned mezi dveřmi vidím, že má náladu pod psa.

„Těžký den?“ ptám se a nalévám dobrotu do talíře. Zvedne ke mně oči a smutně povídá: „Nemůžeme se hnout z místa. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel.“

Hned vím, o čem mluví. Na pohřbu Andrejky jsme byli již spolu. Ví, že mne to taky trápí, ale doma o případu nemluvíme. Mluvíme o svých předešlých životech a láskách. Užíváme si vzájemné přítomnosti a jeden druhého. A k tomu jako třešinku na dortu – báječný a nekonfliktní sex.

Asi jsme to oba již potřebovali. Když u mne zůstal první noc, bylo mi s ním tak báječně, jako bych ho znala

celý život. Muž v mé posteli. Můj muž. Nechala jsem vyhladovělé city hltat plnými doušky a nepřemýšlela nad tím, co bude zítra.

Ale dnešní večer nevypadá nadějně. Svíčková ztratila svůj půvab. Kouknu na ztrápeného Jirku a myšlenky se mi vrátí k původnímu tématu hovoru.

„Co ten Košulič? Nic nového?“

„Čekáme na potvrzení alibi. Ale jeho parťák z branže si teď užívá někde na tropických ostrovech. Tak se zase čeká. Ale spíše to vypadá, že opravdu v tom Znojmě byl.“

Pokrčím jen rameny. Jak já bych mohla pomoct? Jiří ale hned pokračuje. „Víš, ty to tady znáš. Nenapadá tě nikdo, kdo by to tak malé holce mohl udělat? Někdo místní? Musíme sledovat i jiné verze než jen čekat na Košuliče. A nějak nám ani nesedí, že by to byl někdo úplně cizí. Někdo, kdo náhodně vystoupil z vlaku. Náhodou ji potkal. Věděl, kam ji může odlákat. Musel to být někdo od vás. Nebo někdo, kdo to tady dobře zná,“ pokračuje v monologu a je mu úplně jedno, co právě jí.

„Budu o tom přemýšlet. Ale nechce se mi věřit, že by to byl někdo známý. Víš, my si všichni vidíme až do talíře. Tolik let tady bydlíme a najednou by někoho naštvala malá holka? Zničehonic?“ nesouhlasím s jeho teorií.

„A nějaký podivín? Třeba někdo, kdo vás jako děcka pozoroval. Muž, kluk…,“ zvedne ke mně oči s nadějí, že mu pomůžu.

Zavrtím hlavou. Ne, tady nikdo takový není. Podivín? Přemýšlím a málem přeslechnu, jak pokračuje: „… láká malé holčičky na karamelky.“

„Jediný podivín široko daleko je náš pošťák,“ začnu se usmívat. „Ale to máš smůlu, ten je na chlapečky. Tedy alespoň se to povídá. Co já vím, nikdy s žádnou holkou nechodil, takže to tak asi nějak bude. Kdo ví?“ pokrčím rameny. Když vidím, že se Jiří dál v jídle jen šťourá, změním tón hlasu.

„Jiří, ráda bych ti pomohla, ale prosím, jez. Dalo mi to celkem práci a potřebuješ si taky odpočinout,“ pokouším se odvést řeč jinam.

„Promiň, je výborná. Moje máma moc dobře nevařila,“ pokusí se dokonce i o úsměv. Po jídle a při skleničce vína Jiří konečně změní téma. Vypravuje o svém životě. Asi má dnes povídavou. Mlčky sedím, popíjím a poslouchám.

Jirkův táta zahynul při závalu na šachtě, když mu bylo osm let. Má sestru Ivetu o devět let starší. Je mezi nimi stejný věkový rozdíl jako mezi mnou a mým bráchou. Iveta byla trošku divočejší a brzy po smrti jejich otce otěhotněla a na poslední chvíli se stihla vdát i odmaturovat. Sice se odstěhovala, ale věčně byla u nich. Prvně jen s malou Irmou a o rok později i s malým Lubošem. Její manžel je flákač a budižkničemu. Když Jirka končil základku, všichni se mačkali v bytě tři plus jedna. Maminka, její přítel, Jirka, Iveta a dvě děti.

Jirka zvažoval, co dál, a přítel jeho matky mu navrhl střední školu v Praze. Bylo to dobré řešení pro všechny. Tak se mladý, čerstvě patnáctiletý Jiří ocitl v hlavním městě a čtyři roky studoval vojenskou školu v Hrdlořezích.

Na zážitky ze školy již tento večer nedošlo. Jiří po posledních slovech klimbal v křesle. Něžně jsem jej vzbudila a poslala spát do ložnice.

O půl hodiny později ležím v posteli vedle svého policejního prince. On tvrdě spí, ale já nemůžu usnout. Myšlenky se mi honí v hlavě jak v pravé poledne a já si stále opakuji jeho otázky. A spánek nikde.

Ucítím vůni zabijačky. Tátova spokojená tvář. Pašík je správně vykrmený. Meruňkovice hřeje. Od necek s mrtvým zvířetem stoupá pára.

„Markétko!“ volá máma. Nemám ráda tuhle zdrobnělinu svého jména…

„Markéto! Nenatáhli jsme budík. Já letím, vstávej.“ Pusa na čelo a je pryč.

Zabijačka? Zavrtím hlavou. Co jsme jich každoročně zažili. Oslava, že nebude hladomor. Táta nám vyprávěl, že jako kluk byl stále hladový. Zimu v baráku měli takovou, že rozbíjeli ráno led na vodě v hrnci. Když si pořídil rodinu, dělal vše pro to, abychom to nikdy nezažili. Proto u nás byla vždycky spousta jídla a kamnům na uhlí hrozilo, že se rozletí žárem. Chtěl, abychom nikdy nepocítili bídu jako on. Ale kde se mi teď v mysli objevila zabijačka? Ještě jednou zavrtím hlavou nad tím útržkem snu a dám si odchod do koupelny.

Páteční večer mne čeká jen ve společnosti lahvinky rulandy. Zapnu televizi, ale po chvíli ji opět vypínám.

Otevřu knížku, ale po třech přečtených stranách zjistím,

že vůbec netuším, co čtu. Tak jen sedím v křesle pod lampičkou s jelenem a přemýšlím. Myšlenky se mi vracejí k Andrejce. Tak moc bych chtěla Jiřímu pomoct. Tak moc bych si přála, aby to hovado dostal.

Včera mi Jiří prozradil, co se dozvěděli o panu Imrovi Košuličovi. Samozřejmě pod přísahou, že budu mlčet jako hrob.

Imro je majitelem domu pro pány někde u Nových

Zámků. Pochází ze stejné vesnice jako mladý pan Kottlár a jeho žena. Tenkrát to byla Helenka Jurkovičová. Měla sestru, Renatu. Helenka se zamilovala a brzy porodila prvorozenou Gustýnku. Renata se nechala nalákat pod slibem rychlých výdělků do podniku pro pány pana Košuliče. Když Helenka čekala další dítě, dostala s manželem možnost přestěhovat se k nám, na Moravu. Prarodiče jim uvolnili dům na Kolonce, protože sami si postavili ve vesnici malý domek. Když bylo potřeba po revoluci zaplatit státnímu statku za dům, mladí se obrátili na sestru. Renatka si půjčila peníze od pana majitele a pak mu sloužila do roztrhání těla. Její povolání ji přivedlo nejprve k chlastu, pak k drogám. A jednou to Renča zabalila. Píchla si koňskou dávku a pro jistotu si ještě podřezala žíly. Policistům se nepodařilo Košuličovi nic dokázat. Prostě sebevražda. Vše dělala přece dobrovolně.

Po Renatině smrti si strýček Imro jezdí pro splátky přímo ke Kottlárovým. Bude to chlap dobračisko. Alibi stále potvrzené nemá. Zůstává ve hře dál.

Tak teď místní. Pracuje mi to v hlavičce na plné obrátky. Ne, opravdu neznám nikoho, o kom bych mohla říct, že je na malé holky. Jednou jsem laškovala s ženatým strýcem. Moc se mi líbil. Neměla jsem ani patnáct. Když to strýc zjistil, okamžitě vzal zpátečku. To ne, malá, to si počkám, až mi vyrosteš, smál se. Tak toho můžu taky škrtnout. A všechny kluky z mé generace – ne, Jiří se musí mýlit.

„Markétko, proč se tady schováváš?“ nechápe máma. Zase ta vůně zabijačky. „Stalo se ti něco?“ skloní se ke mně, tak, jak to umí jen maminky. „Je tady pan Konvička, běž si k němu hrát.“

Jsem strachy úplně ztuhlá. Ne, ne, křičí mé ochromené tělo. Kroutím hlavou, až mě copy pleskají po tvářičkách.

„Proč ne? Vždycky jsi tam ráda chodila.“

Sedím na bobku pod schodištěm a odmítám se hnout.

„Tak si tady čuč,“ nakonec se maminka rozzlobí, když stále mlčím. „Mohla sis u nich pohrát. Tady nám jen zavazíš.“

„Nechce jít, pane Konvičko. Co s ní mám dělat?“ zavolá nakonec směrem ke dveřím.

„Proč nejsi v posteli?“ ptá se mne podporučík a políbí mne.

„Dobré ráno, Columbo,“ protahuji se. Snažím se narovnat své polámané tělo. Spát v křesle, na to už jsem fakt velká.

Columbo má tmavé kruhy pod očima. Vyžádá si snídani, dá si sprchu a jde spát. Prý na oběd ho smím vzbudit. Rozkaz!

Dnes bude jen kuře a bramborová kaše. Mohla bych si ještě chvíli číst. Mám ráda dlouhé pozdní snídaně. A ke snídani nějakou dobrou knížku. Bohužel místní knihovnu už mám zcela přelouskanou. Tak u některých knih jedu druhé kolo. Odložím detektivku od Proškové a kouknu se na hodiny. Bude deset. Nejvyšší čas začít vařit. Když však otevřu mléko, zjistím, že je nakyslé. A zapomněla jsem koupit tuk. Je víkend, chtělo by to něco upéct. Jiří bude spát, dokud jej nevzbudím. Já před chvílí dojedla snídani. A Bobina má stejně denně řeči, že ji teď zanedbávám. Vezmu batoh, peníze a psa. Do obchodu je to slabý kilometr.

Cesta uběhne jako nic a já před obchodem potkám kamarádku Majku. Majko jí říkám jen já. Pro celou jižní Moravu je to Mařka nebo Maruna. Nikdy se mi nelíbilo, jak jí všichni říkají. Když k nám začala jezdit bráchova milá, pozdější paní Rybenská, povídala mi o své kamarádce Majce. A mně se tenhle tvar jména moc zalíbil. Ale z Majky mi to občas ujede i k Majdě. Někdy i k Máří. Ale tento tvar svého jména Marie se pro změnu nelíbí mé kamarádce. Jsem snad nějaká svatá? zlobí se na mě vždy, když mi to k Máří ujede.

„Ahoj!“ volá na mne, „tak prý bude na Kolonce brzy svatba?“ Usmívá se od ucha k uchu.

„Tak to určitě ještě ne,“ rozhodně nesouhlasím. „Ale je to fajn,“ dodám tišeji. „Ahoj prcku,“ dřepnu si

k Majčině nejmladší. „Koupila ti mamka něco dobrého?“

Malá Ivuška má sotva tři roky. Je to celá máma. Tmavé vlasy, velké hnědé oči a široká pusinka. Něco v ní přehazuje ze strany na stranu.

Ivka na moji otázku přikývne a otvírá maličkou ručku. To, co v ní svírá, u mne zapůsobí jako zažehnutí zápalné šňůry končící v mém mozku. V ruce má tři karamelové bonbóny. Karamelky. Ovocné. Sissi.

„Co blázníš? To už je oběd?“ kouká na mne nevěřícně nevyspalý policista v mé posteli.

„Já už vím, kdo to je!“ třepu s ním. Rozčiluje mě, že mne není schopen vnímat.

„Co, kdo co je?“ blábolí Jiří a pokouší se sednout. Chvíli na mne mžourá a pak se nakonec zvedne z postele. Zavrávorá a mně je ho moc líto. Ale musím mu to říct!

„Prosím tě, dej mi chvilku,“ požádá a odskočí si. Když přijde zpět do ložnice, vypadá to, že spoje v jeho mozku jsou již plně navázány.

„Tak kdo?“ zeptá se s profesionálním výrazem v tváři. Sednu si blíže k němu a povídám mu o zabijačkovém snu.

Vzpomněla jsem si. Jak jen jsem mohla zapomenout?

Konvičkovi bydlí o dva domy dále. Jsou to opravdu již staří lidé. Já si je pamatuji jen jako dědu a bábu s šedivými vlasy. Oba rádi popíjejí. Babča je kredenčák. Pije sama doma. To děda si ještě rád zajde na čepované. Vždy

jsme obdivovali, jak je vitální. Mnohokrát se stalo, že jsme zaslechli kvílení brzd. Při pohledu z okna se vždy objevila stejná scéna. Děda Konvička, zpitý pod obraz uprostřed vozovky, a nadávající řidič za volantem.

„Toho jednou někdo opravdu srazí,“ věštila naše máma.

„Starej Konvička!“ vybafnu na vyčkávajícího policistu. Kouká, chvíli mlčí a pak tedy přijme, že dnes už se nevyspí. „Povídej!“

Tak mu líčím, jak se moje máma občas obrátila na Konvičkovy, aby mě pohlídali. Byli snad jediní, co už nepracovali, neměli pole ani vinohrady a jen si užívali důchodu. Brácha chodil do školy, táta byl stále někde v práci a máma mě prostě občas musela někomu svěřit. Byla jsem ještě malá, abych zůstala doma sama.

Moc si z pobytů u nich již nepamatuji. Trochu si vybavuji kuchyň, hodiny na stěně, nic víc. Co jsme dělali nebo jak probíhalo hlídání, vůbec netuším.

Jednou byl se mnou jen děda. Babi byla v nemocnici s nějakým neduhem. A mně se vybavilo, jak jsem ležela na otomanu v jejich kuchyni, pusu plnou těch báječných karamelek a najednou se mi něco nelíbí. Moc si to nepamatuji. Vím jen, že jsem plakala a chtěla domů. A taky to, jak jsem si natahovala ty nepěkné hnědé punčošky, co jsme nosili snad všichni. Chtěla jsem být co nejrychleji doma. Asi se mi to nakonec povedlo.

Musel mi někdo ublížit, něco mne bolelo. Dál si vybavuji, že mne to pálilo při čůrání. Ale nikomu jsem

nic neřekla. Ani mámě. Ke Konvičkovým mě už nikdo nikdy nedostal.

Domluvím a mám slzy na krajíčku. Jiří sedí a drží mě za ruku: „Kolik ti bylo?“

„Asi tak tři, čtyři,“ odhaduji.

„Hm, to jsem rád, že to na tobě nezanechalo následky,“ řekne a zrakem přejede postel, na které sedíme. Usměje se na mne, až se mi srdíčko zachvěje. Já ho snad miluji.

„Tak to naštěstí ne,“ usměju se i já.

„A je ti jasné, že teď musím do práce?“ Přikývnu. Je.

„A je ti jasné, že nemám uvařeno a půjdeš do práce hladový?“

Tentokrát přikývne Jiří. Koukneme se na sebe a políbíme se. Pohladí mě po tváři a zašeptá: „Miluji tě.“

Věci pak měly celkem rychlý spád. Jiří se za celý víkend doma ukázal jen jednou, vysprchoval se, najedl a zase odjel. Když přišel v neděli domů, vypadal děsně.

Spíše šedivý než blond. Spíše padesátník než třicátník. Jestli se bude na Mikulovsku často vraždit, budu mít doma za pár let dědka. Musel být děsně utahaný, ale bylo mu jasné, že jsem celá nedočkavá na novinky. Sedl si do křesla, přivřel oči a povídá: „Nic.“ „Jak nic?“ vyštěknu i přes to, že je mi ho líto. „Nic. Děda nám při výslechu zkolaboval. Leží teď v nemocnici ve Valticích. Ale víš, stejně to moc nesedí. Neměl bych ti to ani říkat, ale Andrejce to někdo udělal

dost brutálně. Jako by ji nenáviděl. Toho téměř osmdesátiletý stařec už ani není schopen. To už bych vsadil víc na Košuliče.“

Jirka má pravdu. Kdo ví, jestli je děda vůbec ještě potentní. A je rozdíl sáhnout si nebo znásilnit a zavraždit. Taky jsem si nedávno všimla, že stařík za poslední dobu hodně zestárl. Tenkrát mne napadlo, kolik let mu vlastně je?

„Co teď?“ chci vědět.

„Nic,“ odpověděl mi můj strážce zákona dnes již potřetí, „musíme počkat, až nám další výslech povolí lékař. A kdo ví, jestli se k tomu ještě dostaneme. Nevypadá to s ním dobře.“ Brr, otřepu se. On je možná nevinný a já můžu za to, že teď balancuje na hraně života a smrti. Je mi dědy v podstatě líto. Asi mému Columbovi došlo, co se mi teď děje v hlavě.

„To tak nesmíš brát,“ pohladí mne po ruce. „Kdyby ti tenkrát neublížil, nikdy by nás jako pachatel nenapadl. Vzpomeň na boží mlýny.“

Pokývám jen hlavou. Má pravdu. Kdybych šla ke Konvičkovým znovu, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo. Mám jen štěstí, že mi neudělal nic horšího, co by mne mohlo trápit déle. Třeba má nějaká holčička z okolí děsivější zážitky. Nevěřím tomu, že to zkusil jen na mě. Spravedlnost si ho našla, i když hodně pozdě.

Když své úvahy ukončím, podívám se do vedlejšího křesla. Můj statečný bojovník za spravedlivost spí jak zabitý.

Po tomto dalším fiasku se zapřisáhnu, že už nechám

vyšetřování vraždy Andrejky pouze na odbornících. Přece nakonec neudám půlku vesnice. Vůbec nevím, co mne to napadlo. Sousedé se přece nevraždí.

Začnu se více věnovat Bobině a svému tělu.

Vždy jsem byla spíše chlapecký typ. Samá ruka, samá noha. Máš nohy jak hajzlový pavúk, zlobil mne táta. Ale právě ty vysoké a štíhlé nohy u kluků a později i u mužů často bodovaly. Dlouhé je mám od patnácti let stále stejně, ale se štíhlostí to není už zdaleka ono. A zbytek těla by taky mohl být pevnější. Povzdechnu si.

Na světě běhá tolik mladších a hezčích dívek. Zajímalo by mne, co zrovna na mně Jirka vidí. Jsem podobou spíše do mámy, jen ta není příliš vysoká.

Táta byl fešák. A fungovalo jim to. Maminka totiž uměla udělat domov. Sice místy nevěděla, z které do které, ale vždy bylo uvařeno, uklizeno. A pokaždé si pro mne či pro bráchu našla čas k pofoukání našich bolístek. Táta se na ni mohl spolehnout. Bylo jedno, kdy byl či nebyl doma. Máma se o nás, dům i zvířata postarala.

Třeba něco podobného hledá i Jiří. Maminu k dětem, spolehlivou a pracovitou. Navíc se považuji za přiměřeně inteligentní a docela vtipnou. To mám po tátovi, býval bavič celé společnosti. Brácha je po něm pracant, ale je více tichý než já. Vtipkuje jen v okruhu rodiny a po pár sklenkách vína.

Když si to takhle v hlavě poskládám, mávnu nakonec rukou nad odrazem v zrcadle a jdu se kouknout, co bych

nám uvařila. Jednou to přeci nějaký chlap musí ocenit!

Proč by to nemohl být Jirka?

Když ke mně přijde, vždy mám něco k snědku a většinou i ke kávě. Mám docela uklizeno a vítám jej s úsměvem. Po jídle si dáme něco dobrého, většinou z bratrova sklepa. A moc a dlouho si povídáme.

Jen tématu Andrejčiny vraždy se už vyhýbáme. Jiří teď mluví jen o neškodných případech. Třeba o tom, kdy se pachatel vloupání do mikulovské Jednoty opil tak, že usnul u regálu s lihovinami. Alespoň jsme měli rychle vyřešeno, smál se tomu truhlíkovi.

Den pak zakončíme něžným milováním.

Jen kdyby těch dnů bylo více! A protože jich nebylo stále dostatek a mně vybývalo dost volného času, chodila jsem pomáhat Majdě a jejím dětem. Měla teď s manželem Tomášem plné ruce práce ve sklepě. Bylo již po vinobraní. Víno bylo třeba stahovat, případně i filtrovat. A s třemi prcky za zády toho člověk moc neudělá.

Ani nevím, jak se to semlelo, říká vždy moje kamarádka, když dojde řeč na počet jejích dětí. Nejprve se narodil Tomášek, ten byl důvodem svatby. Po dvou letech přibyl brácha Petr. A malá Ivuška? Ta prý byla nějak omylem. Ale Tomáš si dcerku přál. A malá si jej pěkně omotala kolem prstu. Jo, to my dcery umíme!

Při hlídání capartů mne nejednou napadlo, že tři děti už asi nestihnu. Ale alespoň dva kousky bych snad ještě mít mohla. Jen už bych měla začít.

Kdo ví, co by na to řekl Jirka…

Sousedé se nevraždí

ŠTĚPÁNKA BĚLA HOUBKOVÁ

Sousedé

se nevraždí

ANDREJKA