Šárka Andrlová
Tajemství domu v L.
Odpovědný redaktor Martin Krátoška
Grafická úprava Ivana Náplavová
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
www.mobaknihy.cz
© Šárka Andrlová, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1322-0
·
Á R K A A N D R L O V Á
· Á R K A A N D R L O V Á
T A J E M S T V Í
T A J E M S T V Í
„Už tam budeme.“
Václav držel jednou rukou volant a druhou položil Anně na stehno.
„Těšíš se?“
Mlčela. Věděl, že z toho není nadšená, několikrát se kvůli tomu pohádali, ale ustoupit nehodlal. Chtěl se vrátit do rodného městečka. Prahy už měl za těch devět let plné zuby.
Václav Janák byl pohledný devětadvacetiletý muž. Do Prahy před několika lety utekl za velmi dramatických okolností. Ujala se ho ovdovělá teta Alžběta, sestra jeho otce. Bydlela v prostorném bytě na Chodově, a jelikož neměla vlastní děti, synovce velmi milovala. Byla, bohužel, vážně nemocná. Nevyléčitelný nádor na mozku bral dříve energické ženě sílu a podepisoval se i na jejím vzhledu. Dva roky byl přítomen marnému boji s vážnou chorobou a mohl jen bezmocně sledovat, jak teta chátrá. Tělesně i duševně.
„Do prdele!“ ulevil si, když musel zprudka dupnout na brzdu. Na kraji silnice se velmi nejistou chůzí pohybovala žena. Už už to vypadalo, že zavrávorá a spadne přímo pod kola jejich auta.
Zprudka stáhl okýnko a zařval: „Kam čumíš, krávo vožralá?!“
Měla neupravené prošedivělé vlasy, které snad před několika lety byly blond. Podívala se na něj pohledem, z kterého mrazilo. Ty oči mu někoho připomínaly.
„Jdi do hajzlu,“ zamumlala si spíše pro sebe a klidila se z vozovky na chodník.
Smažka, nic víc. Přestal na ni myslet v okamžiku, kdy minul ceduli s názvem jeho rodného města. Za patnáct minut se měli setkat s majitelem domu, který měl pro ně připravenou kupní smlouvu. Schůzku si domluvili na městském úřadě, kde onen muž pracoval.
Byli na místě. Zaparkoval a otočil se na Annu: „Tak jsme tady!“
„Vidím!“ reagovala zbytečně nevrle.
Mávl nad vrtochy své ženy rukou. Však ona si zvykne.
Všiml si, jak neochotně vylézá z auta, příliš silně bouchá dveřmi a rozhlíží se po okolí, které on důvěrně znal.
Starší panelák naproti úřadu, stále nevzhledný, čekající na novou fasádu. Budova vlakového nádraží, nacházející se jen pár desítek metrů od místa, kde parkují, je naopak nově opravená a její výrazná žlutá výmalba svítí na dálku.
„Pojď už!“
Vzal ji za ruku a vešli dovnitř. Ucítil zvláštní pach, jaký mívají staré budovy. Mísila se v něm vlhkost se zatuchlinou a pot osob přicházejících a odcházejících z úřadu. Kráčeli po starých kamenných schodech do druhého patra, kde měl svou kancelář odbor životního prostředí. Právě tam pracoval Pakosta, současný vlastník.
Václav znal dům, který od něj kupuje, velmi dobře, ovšem tuto skutečnost před Annou zatajil. Ale nechápal, proč je jeho majitelem nějaký úředník, a ne Jana.
Jana. Kdykoliv si na ni vzpomněl, píchlo ho u srdce i ve slabinách. Tenkrát mu bylo dvacet, když… se to stalo.
Byl tak zaujatý vlastními myšlenkami, že ho Anna musela dvakrát drcnout do ramene.
„Chtěla jsi něco?“ začal konečně vnímat.
„Vašku! Nechceš si to ještě rozmyslet?“
„Nechci, a laskavě se s tím smiř!“ utnul zárodek možné hádky tím, že zaklepal na tmavé dveře.
„Dále!“ uslyšeli a vešli do malé kanceláře. Od oválného stolu vstal asi třicetiletý, světlovlasý, atraktivní muž, aby manželům podal ruku.
„Pakosta Jiří! Vítám vás! Prosím, posaďte se!“ pokynul rukou na dvě prázdné židle.
Na stole už ležely připravené smlouvy. Václav vzal jeden výtisk do rukou a chvíli ho pečlivě pročítal. Přitom koutkem oka s nelibostí sledoval, jak si Pakosta se zájmem prohlíží jeho ženu. Div že mu neukápla slina. Měl chuť mu skočit po krku.
„Dáte si kávu?“ přerušil Pakosta jeho sadistické myšlenky. Neušlo mu, že dotaz směřoval spíše k Anně.
Ta nesměle pípla: „Ano, prosím. Bez cukru.“
„A vy, pane Janáku?“ přehnaně zdvořile se zeptal i jeho.
„Ne, jen nějakou vodu. Máte tady vedro jak v peci.“
„Omlouvám se, ale nefunguje nám klimatizace,“ obhajoval úředník nesnesitelný vzduch v kanceláři a snad i koláče potu na jeho košili s krátkými rukávy.
„V pořádku!“
Dočetl až na konec smlouvy a natahoval se po propisce, aby listinu podepsal.
„A nastěhovat se můžeme už příští týden, že?“
„Jistě, na tom se nic nemění, jen…“ zarazil se Pakosta v polovině věty.
„Žádný JEN nechci slyšet!“ utnul ho.
„Chtěl jsem pouze říct, že podpisy je potřeba úředně ověřit,“ dodal Pakosta, ale neznělo to moc přesvědčivě.
Václav vyšel z budovy úřadu jako první. Za ním cupitala Anna a mířili k místní poště. Pakosta se jim omluvil, že tam dorazí do deseti minut.
„To je doba,“ utrousil Václav štiplavě, povytáhl si rukáv značkové košile a významně zaklepal na hodinky, když se za čtrnáct minut přiřítil zadýchaný Pakosta a chvatně se omlouval.
Pokynul mu k prázdné přepážce, kde za sklem seděla u počítače starší žena v žlutobílé proužkované halence. Zdála se mu pomalá a svou nespokojenost dal hlasitě najevo.
„Nemohlo by se to kapánek zrychlit, dámo?“
Anna ho zatahala za rukáv.
„Nebuď nepříjemný, Vašku.“
Odmítl nabízenou erární propisku a sáhl do černé diplomatky pro vlastní pozlacené pero. Podepsal se, přistrčil smlouvy i pero Anně, která udělala totéž. Pakosta obyčejnou propiskou nepohrdl.
Poté, co podpisová akce skončila, pracovnice pošty naťukala údaje z předložených dokladů do počítače a nalepila na každou ze smluv z tiskárny vyjeté ověřovací doložky. Stroze jim popřála pěkný den, ačkoliv to v ní vřelo. Jakmile všichni tři opustili budovu pošty, sdělila kolegyni svůj postřeh: „Nafoukaní Pražáci. Ti nám tady ještě scházeli.“
Na chodníku Václav pečlivě uklidil jednu ze smluv do černých desek a oznámil Pakostovi: „Těšilo mě! Peníze vám dorazí z úschovy do měsíce. A klíče od domu mi předáte… ále, to má čas. Miláčku, jedeme!“ Vzal Annu okolo ramen a líbnul ji do vlasů. Ať kretén čumí!
Zamračila se a z objetí se vyvlékla. Takhle arogantním se její muž stal poté, co se z prodejce aut vyšvihl nejdříve na vedoucího prodejny a později na regionálního manažera.
Svou nadřazenost dával najevo všem, kteří mu, jak často říkal, nesahali ani po paty.
Anna Janáková, dříve Mrázková. Dvacetiletá drobná brunetka s pohnutým osudem. O rodiče přišla v jeden den, ve svých třinácti letech. Největší oporou jí tenkrát byl právě Václav, soused z protějšího bytu. Psychicky ji podržel i později, když se dozvěděla, že…
„Drahá, na co myslíš?“ vyrušil ji.
„Na to, že už bych jela domů!“
„Zbláznila ses? Doma jsi tady. Tady!“
Ta věta ji zabolela jako píchnutí nože. Raději zmlkla a zavřela oči. Vybavila si toho úředníka. Radosta? Nebo Pakosta?
Úplný opak jejího manžela. Příjemný muž. A roztomile neobratný. Pousmála se, když si vzpomněla, jak se mu chvěla ruka, ve které držel hrníček s kávou.
„Jauvajs!“ vyjekla, když prudce zabrzdil. Ta jeho agresivní jízda. Nesnášela to.
Byli na místě. Dům stál dost daleko od hlavní silnice, vedla k němu dlouhá přístupová cesta. Byl utopený ve svahu a k jeho dveřím vedly tři schody. Za ním se nacházela celkem prostorná zahrada, nechyběla ani kůlna na nářadí a také něco, co dřív mohlo být snad kurníkem pro slepice.
Loužetice. V téhle díře má strávit zbytek života?
Otřásla se nad tou hroznou představou.
Starý, asi sedmdesátiletý muž stojící za plotem pozoroval nové majitele domu.
„Dobrý den!“ pozdravila, zatímco Václav se pozdravem nezdržoval. Věděl moc dobře, o koho jde.
„Tak vy jste ti noví?“ zajímal se soused. Vtom se na něj Anna zpříma podívala, on zavrávoral a chytil se za srdce. To není možný, to není možný! opakoval si pro sebe.
„Je vám něco?“ Přiblížila se k plotu, který odděloval jejich a jeho pozemek, ale než stačila ještě něco říct, chlap se odlepil od plotu a pajdavým krokem mizel za barákem.
Proč před ní ten člověk tak rychle utíkal?
Rakev s jejím zesnulým mužem pomalu za zvuku hudby, kterou měl nebožtík rád, zajížděla za černou oponu. Jitka seděla v první řadě a stále se nemohla vzpamatovat ze šoku, že její manžel už tu není. Aby pohřeb zvládla, spolkla předtím dva neuroly. Jana, sedící vedle své matky, nahlas vzlykala a utírala si slzy i nos do rukávu černého svetru. Náhlá ztráta otce ji neskutečně bolela. Z druhé strany teatrálně naříkala babička, matka zemřelého. Jana po ní šlehla pohledem. Proboha, babi, nedělej ostudu!
Naopak máma jen beze slov hleděla za ujíždějící rakví.
Když bylo po všem, všechny tři vstaly, aby mohly přijímat kondolence. Přišlo jim to nekonečné a projevy soustrasti přijímaly s jakousi otupělostí. Další a další smuteční hosté přicházeli. Josefa měl v městečku každý rád. Byl profesionálním hasičem, svou práci miloval nade vše a stejně tak miloval svou ženu Jitku a dcerku Janu. Infarkt v pětačtyřiceti letech u zdravého, silného chlapa nikdo nečekal. Ani on sám. Náhlá bolest u srdce ho zastihla, když se vracel autem domů. Ač se snažil bolest „rozdýchat“, nebylo to nic platné. Když sjel ze silnice do příkopu a naboural do stromu, byl již mrtev.
Jitka se tak osmnáctého června v sedmatřiceti letech stala vdovou.
Dny do pohřbu přežívala se silnými dávkami antidepresiv a upadla do naprosté apatie. Bylo jí fuk, jak se se ztrátou otce vyrovnává dcera. Ta měla pocit, že se jí
zhroutil svět. Její tatínek, nejlepší na světě, už tady pro ni není. S mámou neměla dobrý vztah. Byla studená jak psí čumák a dceřina přítomnost jako by ji obtěžovala. Nepřilnula k ní.
Jana pocházela z dvojčat. Před téměř sedmnácti lety, při porodu v okresní nemocnici, došlo ke komplikacím. Než se doktor rozhodl pro císařský řez, tak se Honzík, Janino dvojče, udusil.
Jana teď podpírala babičku, která stále nahlas štkala a naříkala, a tak ji raději ze smuteční síně odvedla ven. Jitka ještě zůstala a trpělivě přijímala další projevy soustrasti.
Posledním kondolujícím byl Bohumil Karas. Sedmapadesátiletý starý mládenec, soused žijící vedle nich. Držel její ruku déle, než by se slušelo, a po nezbytném „Upřímnou soustrast!“ šeptem dodal: „Kdybyste cokoliv potřebovala, sousedko, stačí říct. Budu tady jen pro vás. Cokoliv!“ znovu to slovo zopakoval.
Jitka se otřásla hnusem. Moc dobře věděla, co tím ten starý prasák myslel. Nenáviděla ho.
Vyvlékla se z jeho sevření a sháněla se po dceři.
Ta na ni nečekala. Zřejmě šla k babičce.
Jitka svou tchyni neměla ráda. Stará Pokorná jí dokonce dávala kdysi za vinu, že malý Honzíček po porodu zemřel.
„To určitě kvůli tomu tvýmu kouření!“ vmetla jí do tváře, když se vrátila z porodnice. „A vypiplat tuhle neduživou chudinku dá taky hodně práce,“ dodala po nahlédnutí do zavinovačky, ve které spala malá Jana.
Byl to tenkrát Josef, který po těch slovech svou matku vyhodil. Ale láska k vnučce způsobila, že se obě ženy po roce naučily spolu vycházet.
Jitka si zapálila. Teď už mohla. Slunce žhnulo jak zběsilé a jí v černých šatech bylo vedro. Nové černé lodičky, které si pořídila kvůli pohřbu, ji tlačily a ona se nemohla dočkat, až přijde domů a ty škrpály ze sebe shodí. A taky si udělá kafe. Pořádnýho smrťáka. Uchichtla se nad svým černým humorem. Vzápětí se zastyděla.
„Už jste doma, Jitunko?“ vyrušil ji hlas, který toužila slyšet ze všeho nejméně. Karas, kdo jiný. Opíral se o plaňky, dávno ze sebe sundal tmavý oblek a byl oděn jen do plandavých kraťasů a tílka, ze kterého vylézal ten jeho hnusný chlupatý pupek.
„Jo, už jsem doma, můžete v klidu spát,“ ironicky odvětila a zabouchla za sebou dveře. Měla by zavolat tchyni a požádat ji, aby si tam Janu do zítra nechala. Chtěla být sama, probírat se fotkami, vzpomínat, a také měla chuť si otevřít flašku a opít se do němoty. Zrovna se chystala vyťukat telefonní číslo staré Pokorné, když uslyšela klapnout dveře a pleskavý zvuk pantoflí po dlažbě v předsíni naznačoval, že Jana se už vrátila.
„Já myslela, že dnes zůstaneš u babičky!“ přivítala ji matka bez nadšení.
„Babička furt brečí a mě už neba ji utěšovat.“
Jana otevřela chlebník, vyndala z něj rohlík, zaklepala s ním o linku a otráveně řekla: „Tady taky není nic k jídlu? Proč jsme neměli žádnou hostinu? Co mám asi tak jíst?“
Jitka dostala chuť jí jednu plesknout, pohřeb nepohřeb.
„Jdu k dědovi, jestli neuvařil něco dobrýho!“ rozhodla se Jana najíst se jinde.
„On není žádnej tvůj děda!“
„Jako by byl. A prej má zas nový koťata. Čus!“ Rychle se zdejchla, aby nemusela poslouchat matčiny řeči. Děda Bohouš byl strašně fajn. Proč ho matka nesnáší?
Po dceřině odchodu otevřela lednici, vyndala láhev vodky a nalila si až po okraj. Kopla to do sebe na ex a pak si přinesla ze spíže popelník. Josef neměl rád, když kouřila doma. I v zimě musela chodit ven, na zápraží. Teď si labužnicky zapálila přímo v obýváku, vyfoukla obláček kouře a rozesmála se.
„Kouřím, vidíš mě? A mlčíš, co?“ promlouvala s mrtvým manželem. A vzpomínala na dobu, kdy se seznámili.
Bylo to na hasičské zábavě v kulturním domě v Loužeticích. Ona pocházela z Libverdy, ale protože se tam nic moc nedělo, jezdila každý víkend s kamarádkami pařit do dva kilometry vzdáleného městečka.
Josef seděl na barové stoličce a popíjel zelenou, když se přihrnula, žíznivá a rozesmátá, a vyžadovala po barmanovi okamžitě kolu, jinak zdechne. Jeho to pobavilo a nabídl jí, že ji přidrží, aby se neodporoučela k zemi. Se zájmem si vysokého světlovlasého mladíka prohlédla. Nevypadal vůbec špatně. Ten večer spolu začali chodit. Josef posléze koupil pozemek na konci městečka a začal stavět dům.
Dost často chodil k ní do bytu zasmušilý a mimo, až se bála, že ho stavba fyzicky a psychicky odrovná. Netušila, co se doopravdy děje, a Josef se jí s tím nikdy nesvěřil. Ale dům postavil a okamžitě v něm zplodil dítě. Vlastně děti.
Jana, která se opravdu vrátila s kastrůlkem guláše, chrápající matku v černých šatech pouze přikryla larisou, oklepala se nad smradem z cigaret a zalezla si k sobě do pokoje. Tam se rozbrečela. Táta mrtvej a máma vylitá jak necky.
Jitka se druhý den vzbudila už v šest ráno. Bolela ji příšerně hlava. Na zemi ležela prázdná láhev, na stolku pře-
plněný popelník. Ještě se trochu motala, když si svlékala pomačkané černé šaty a hledala něco na sebe. Pak zapnula
rychlovarnou konvici a šla nahoru k Janě do pokoje.
Ta ještě spala. Zpod peřiny jí byly vidět jen blond vlasy, které zdědila po tátovi. Jitce se opět zachvěla brada. Naklonila se a pohladila ji. Zůstaly samy. Musí spolu začít fungovat.
Zaslechla zvonek, a tak seběhla dolů ke dveřím. Za nimi stál Karas, culil se na ni a držel v ruce kastrůlek.
„Říkala mi Janička, že doma nic nemáte. Tak jsem vám přinesl něco k obědu!“
„Nikdo se vás o nic neprosil! Nashle!“ zabouchla mu dveře před nosem. Nikdy jí nedá pokoj!
Když šla později na nákup, zakopla o kastrol s gulášem, který nechal ležet na rohožce. Jana, která už byla vzhůru, se mohla potrhat smíchy.
„Netlem se, vem si kýbl, hadr, a než přijdu z krámu, tak to tady uklidíš! Zmizni někam!“ odstrčila nohou kočku, která se jí pletla pod nohama. To ty jeho potvory budou lézt až k nim domů?
Vztekle bouchla vrátky a rychlými kroky mířila k nejbližšímu konzumu.
Karas ji pozoroval oknem. A vzpomínal přitom na jeden večer. Na ten jediný večer před několika lety, kdy ji mohl mít jen pro sebe.
„On ti dal klíče? Vždyť jsi říkal, že to má čas!“ připomněla mu jeho slova před poštou.
„Nestarej se, miláčku. Prostě je mám.“
Raději se už nevyptávala. Vešla z chodby s příšernou výmalbou do celkem rozlehlé kuchyně. Myslela si, že to bude stejná hrůza jako chodba plná skříní, které by osobně dávno odvezla do sběrného dvora, ale kuchyň ji mile překvapila. Nebyla tak přepychová, jakou měli v Praze, ale rustikální styl se jí líbil. Poté otevřela starší, ale ještě stále pěkné shrnovací dveře, které oddělovaly obývák od kuchyně, a uprostřed něj se zastavila. Nikdy nebyla na podobné věci, jako jsou nadpřirozené jevy, přehnaně citlivá, ale tady jí něco svíralo krk a cítila ve vzduchu negativní energii. Vzápětí se tomu zasmála. Blbne! Tmavě hnědá, místy prosezená pohovka a křeslo, které stálo nějak nakřivo. Po bližším zkoumání zjistila, že mu chybí jedna noha.
A ten příšerný koberec ji dorazil. Vedle křesla byly tři fleky neurčité barvy. Mohlo to být od kafe, červeného vína nebo… To si raději ani nepředstavovala. Upozornila na ty fleky Václava. Mávnul rukou a řekl něco v tom smyslu: „No bóže, nějaký fleky. Koupíme jinej a bude to.“
Prostě chlap.
Otevřel dveře do ložnice a nechal ji vejít jako první.
Rozhlížela se. Obrovská vestavěná skříň, jíž vévodilo velké zrcadlo, a dva noční stolky, které měly svá nejlepší
léta za sebou. Na jednom z nich stála moderní lampička, která působila vůči retro nábytku jako pěst na oko.
Manželské dvojlůžko, vyrobené zřejmě na zakázku od šikovného truhláře, ji ale ohromilo. Široké nohy, vysoké čelo se zajímavými ornamenty a rošty, které vypadaly jako nové. Chyběly jen matrace. To jí nevadilo, beztak by koupila nové.
V patře se nacházel jen jeden pokoj. Václav se posadil na jedinou postel, která tam byla, a dlouho byl úplně mimo. Jeho žena se nudila. Přejížděla po starých policích a pak si zhnuseně utírala špinavé prsty do papírového kapesníku. Další nábytek odsouzený k cestě na sběrný dvůr.
Drcla do něj, protože stále seděl na gauči jako bluma. „Mám nápad! Co kdybychom udělali z půdy koupelnu se záchodem a pokoj pronajímali?“
On bloudil kdesi ve vzpomínkách v roce 2008. Tady na tom lůžku přece… „Co jsi říkala?“
Anna mu svůj záměr zopakovala.
„Občas máš výtečné nápady, miláčku!“ objal ji. Nakoukl na půdu. Žádný velký prostor to zrovna nebyl a nacházela se tam spousta harampádí, ale malá koupelna se sprcháčem a záchod by se z toho udělat daly.
Úplně v rohu půdy, pod nánosem pavučin, byla velká černá bedna, které si ale vůbec nevšiml.
„Jauvajs, do hajzlu!“ zaklel, když zakopl o jednu z krabic. Z ní se vysypaly nějaké sešity a modrý zápisník s písmenem J.
„Stalo se něco?“ volala za ním Anna.
„Nic, zakopnul jsem. Je tu tma jak v prdeli.“
Vrátil se do chodby a Anna mu z ramene odfoukla pavučinu.
„Jedeme už domů?“ zeptala se. Pak se rychle opravila: „Tedy do Prahy?“
„Vidíš, že ti to jde!“ pochválil ji. „Jo, jedeme. Balit, lásko, balit! Do měsíce se stěhujeme.“
„Proč tak brzy? Myslela jsem…“ nedořekla.
Položil jí prst na ústa. „Tak nemysli.“
Měl Prahy už po krk.
Venku si pohazoval klíčky od auta a čekal, až se Anna odlepí z místa. Ta koukala na sousedovo okno. Zdálo se jí to, nebo se za záclonou skrýval ten starý muž, který před nimi utekl, když přijeli?
Po práci se plánovala zastavit pro úmrtní list a na sociálce vyřídit vdovský a sirotčí důchod. Josef sice nějaké peníze na spořicím účtu měl, ale ten banka zablokovala do doby, než proběhne dědické řízení. Ještě že běžný účet je na její jméno. Zůstat úplně bez prostředků, to by ji z toho trefilo úplně.
V noci se převalovala ze strany na stranu a nemohla usnout. Zabrala až okolo druhé a teď měla pocit, že spala jen pár minut. Téměř poslepu vešla do koupelny, aby si umyla obličej a hlavně zalepené a červené oči. Zase v noci brečela. Josef jí strašně chyběl. Každou chvíli šmátrala rukou vedle sebe, ale kromě látky matrace nic necítila. Chybělo jí i jeho chrápání, i když se často kvůli tomu nemohla pořádně vyspat.
Po očistě vyšla na chodbu a zakřičela: „Budíííčééék!“
Nechtělo se jí chodit do patra a doufala, že její pokřik Janu donutí vstát. Chvíli zevlovala u schodů a poslouchala, jestli se nahoře něco hýbe. Pak ale mávla rukou a šla si do kuchyně uvařit kafe a zapálit první ranní cigaretu.
Jana ještě neplánovala vstát. Však bylo teprve půl sedmé. Matka zbytečně plaší. Bavilo ji jen tak se povalovat a nic nemuset. Hlavně do školy. Tu nesnášela.
Taťka se sice snažil v ní lásku ke vzdělání probudit, ale marně. Vysvětloval jí, že bez maturity si nikde neškrtne. Bez vzdělání bude muset makat rukama. Ona při jeho kázáních vždycky jen kroutila očima a okusovala si nehty.
Teď by dala cokoliv za to, aby tady táta byl a mohla ho poslouchat celé hodiny.
Uslyšela zezdola volání: „Budeš už konečně vstávat? Je čtvrt na osm, dámo!“
Sešla do přízemí. „Dobrý ráno!“
„No to je dost, že slečna konečně vstala! Udělala jsem ti tousty se šunkou a v konvici je horká voda, tak si zalej čaj. Já letím do práce!“ V běhu si oblékala sako a vklouzla do lodiček.
Jana osiřela. Pomalu žvýkala vychladlý toust a prosila hodiny, ať se zastaví. Nebo ať někdo nahlásí bombu, aby nemusela do školy. Uslyšela hvízdnutí. Vstala, aby viděla přes okno, a ušklíbla se. U branky stál ten poďobaný Václav.
Bylo půl osmé pryč a ona byla stále jen v pyžamu. Musela chtě nechtě zrychlit tempo. Vyběhla k sobě do pokoje a navlékla na sebe první hadry, které jí padly do ruky. Při tom ji napadlo, jak dlouho nedostala nic nového na sebe. A asi ani dlouho nedostane, máma bude počítat každou korunu.
Hvízdnutí se opakovalo. Schválně nereagovala a dlouze si pročesávala před zrcadlem vlasy. Jen ať čeká!
Všímal si jí od doby, kdy mu ještě na základce na školní chodbě řekla sama od sebe „Ahoj, sousede!“
Považoval to patrně za projev zájmu o něj a začal jí nadbíhat. Neúnavně a vytrvale už téměř třetí rok. Lichotilo jí to, ale nikdy mu nedala najevo, že stojí o víc než o kamarádství.
Hodila si školní batoh na záda, pečlivě zamkla a vykročila k vrátkům. Václav si krátil čas kopáním do kamínků, a když Janu spatřil na chodníku, významně ukazoval na hodinky. Ale dlouhé čekání nekomentoval, nechtěl ji hned po ránu naštvat.
Nevypadala, že má z jeho přítomnosti radost, naopak.
„Nemusíš mě vyzvedávat, trefím sama. Co tu vůbec děláš, ty nejsi ve Frýdlantě?“ Vašek se učil posledním rokem ve vedlejším městě na automechanika.
„Už mám výučák, heč!“ popichoval ji a vyplázl jazyk jako malej harant.
Byl o rok starší než ona, a nebýt toho akné a vyzáblé postavy, nevypadal by nejhůř. Vyrůstal sám, s despotickým otcem. Máma mu zemřela a sourozence neměl. Starého Janáka znala, byl to odměřený a nesympatický chlap. Vaška držel pěkně zkrátka. To ona měla volnosti někdy až příliš. Když měl taťka noční, chodila buď za ním do hasičárny, nebo se jen tak courala. Obvykle sama. Holky ji mezi sebe nepřijaly, byla jiná. Netýkavka, jak se vyjádřil kuchtík Pavel. Má se snad nechat každým osahávat a ocucávat? Bez lásky, prostě jen tak, že to dělají ostatní holky?
Mimoděk si vzpomněla na Davida ze třídy, vysokého modrookého blondýna s náušnicí v uchu. Byl jediný, kdo se nepokusil jí sahat na prsa. Naopak. Sotva jí odpověděl na pozdrav. Měl praxi v jiné hospodě, takže ho nemohla vídat jinde než ve třídě.
V posledních dnech si ale všimla, že se po ní dívá. Když se jejich oči střetly, neuhnul, naopak na ni mrknul. Ale k tomu, aby ji pozval na rande nebo ji doprovodil domů, se neměl.
Hodiny na nedaleké kostelní věži zrovna odbily osmou. Ne že by si z toho něco dělala pár dní před koncem školního roku. Mávla svému nohsledovi a zmizela za těžkými dveřmi místního učňáku. Ještě rok, vyučí se a pak si najde nějakýho bohatýho kořena. Kdepak někde lítat po place a nechat se očumovat ožraly!
V osm hodin se také otevírala pošta ve vedlejším městě, kde pracovala Jitka. Z fronty důchodců před úřadem se jí dělalo mdlo. Dnes se nezastaví.
Měla pravdu. Až do polední přestávky jen vyplácela důchody, občas orazítkovala dopis a vydávala nehorázně těžké balíky. Neskutečně se těšila, až si dá o pauze cigaretu. Jakmile padla dvanáctá, rychle vyskočila od přepážky, zamkla vstupní dveře, pak vyštrachala z kabelky krabičku a zapalovač a vyběhla na rampu. První potáhnutí ji uvedlo do stavu naprosté blaženosti. Opět si vzpomněla na zesnulého manžela. Jak to její kouření nesnášel! Dvakrát se pokoušela s tím přestat, ale měla příliš slabou vůli.
Jestli si najdu chlapa, tak jedině kuřáka! Ale kde ho vzít?
Uvědomila si, že si s sebou nevzala nic k jídlu. Kručelo jí v žaludku, tak se to snažila přebít vypitím asi půl litru vody z kohoutku. Otřásla se nad její hnusnou chutí. Že by aspoň doběhla k Rouskům pro dva rohlíky a vlašák?
vzpomněla si na nedalekou jídelnu. Pak nápad zavrhla. Do půl čtvrté, než jí skončí ranní směna, to vydrží a pak zajde nakoupit.
Odpoledne bylo vedro na zdechnutí. Halenka se jí lepila na zpocená záda, sako při odchodu nacpala do kabelky. Do odjezdu autobusu do Loužetic zbývala ještě víc než hodina. Auto bylo po Josefově nehodě na odpis a pojišťovna si s vyplacením havarijní pojistky dávala na čas. Zastavila se v krámě a s dvěma plnými taškami pak čekala na zastávce. Chumel lidí ji rozladil, bůhví jestli si vůbec sedne. Dvě starší ženy znala od nich z městečka. Pozdravila kývnutím hlavy. Babky daly hlavy dohromady a něco si šuškaly. Nebylo pochyb, že drbou ji. Občas jedna z nich zabloudila očima k ní a zase něco pošeptala té druhé.
Že jim to není trapný, bručela vztekle. Kvůli hluku přijíždějícího autobusu neslyšela nic a dost ji to štvalo. Ale při placení jízdného k ní přeci jen nějaký střípek hovoru zalétl. „Pokornej to stejně skončil jen kvůli ní. Taky sis všimla, že se k ní starej Karas nějak moc měl? I k mladý!“ Prudce se otočila a drbny okamžitě ztichly. Tak tohle si o ní povídají? Může snad za to, že má Karase věčně za zadkem? Zasraný maloměsto! Každej vidí druhýmu až do talíře.
V autobuse babky zmlkly, zřejmě si uvědomily, že sedí blízko a mohla by je slyšet.
Doma vztekle práskla taškami na kuchyňskou linku a běžela do patra. Bude muset dceři říct, že je konec s jejími návštěvami u dědka. To tak, aby si ji brala do huby kdejaká drbna.
Jana doma nebyla. Přítomnost batohu ledabyle pohozeného uprostřed pokojíku ale naznačovala, že už se ze školy vrátila. Kde zas lundá, sakra?
Sešla do kuchyně a uvařila si kafe. Pak se rozvalila na sedačce, zapálila si další cigaretu a měla chuť si hodit nohy na stůl. Dělat vše, co zesnulý manžel nesnášel. Byl hodný, to jo, ale krapet bručoun. Peskoval Jitku za každou šmouhu na zrcadle, za každý drobek. Jíst u televize se mohlo, jen když měl službu. Necelé dva týdny po jeho smrti si uvědomila, že ji tímhle doopravdy strašně štval.
Dostala chuť se něčeho napít. Bar v obývací stěně ale nabízel jen whisku, která jí nechutnala.
„Jestli si nenajdu co nejdřív chlapa aspoň na sex, tak se ze mě stane alkoholička,“ komentovala nahlas fakt, že nakonec vzala zavděk tou whiskou. Problém byl, že u nich v městečku žádný muž pro vážnou známost nepřipadal v úvahu.
Nalila si druhou sklenici a přemýšlela o dceři. Po tátově smrti se začala toulat bůhvíkde. Měla by ji trochu
přitáhnout, nebo se stane malér.
Už se stmívalo, když uslyšela bouchnout dveře. Konečně!
Jana proběhla chodbou, aniž by matku pozdravila, a utíkala do svého pokoje. Tam padla na válendu a rozbrečela se. Přehrávala si v hlavě dnešní odpoledne a chtělo se jí umřít. Jak byla šťastná, že ji David konečně oslovil a pozval na rande!
A ona? Chovala se jak nějaká nadržená kravka. Místo aby dělala drahoty, vyhrkla: „Ráda!“ Uslyšela chichotání hloučku holek. Závidí, kačeny.
Doprovodil ji domů a čekal, než se převlékne. Čtvrt hodiny stála u otevřené skříně. Co si má vzít na sebe? Dlouhý šaty, aby vypadala trochu nepřístupně? Nebo naopak mini, na ramínka? Z nich jí ale vylézají kozy. Na riflové kraťasy si zas netroufala, protože byla přesvědčená, že má silná stehna. Zvonek dvakrát cinknul. Davida už nebavilo čekat. Rozhodla pro dlouhé černé šaty, na nohy si vzala sandály na klínku a vlasy si zamotala do slušivého uzlu. Pohled do zrcadla ji částečně uspokojil. Nevypadám marně, pochválila se a pomalu scházela po schodech dolů.
Když ji spatřil, uznale hvízdl. Zvedlo jí to sebevědomí, a tak ho spontánně chytla za ruku. Stiskl ji a vedl k místnímu lesu. Tam zastavil u travnatého plácku, který ze všech stran lemovaly vzrostlé smrky.
„Moje oblíbený místo!“ řekl a začal ji líbat. Strčil jí jazyk skoro do krku a jeho ruka zajela pod šaty. Zpanikařila a zprudka ho odstrčila, až zavrávoral.
„Co to děláš? Zbláznil ses?“ Z očí jí metaly blesky. Jo, byla šťastná, že ji pozval na rande, ale takhle si ho
nepředstavovala! Myslela si, že si sednou, budou si povídat, občas si dají pusu. Ne že ji bude chtít po minutě položit.
„A co sis jako myslela, ty náno? Že tu budeme konverzovat o počasí?“
„Ne, to ne,“ pípla potichu. „Ale nelíbí se mi, že na to jdeš tak rychle.“
„Ty seš ještě panna?“
Přikývla.
„No ty vole! A nechceš to mít už za sebou? Když už jsme tady?“
Chytil ji za levé ňadro a bolestivě ho zmáčkl. Než se vzpamatovala ze šoku, ležela na zemi. Jeho oči chytily divný lesk, odtahoval jí kolena od sebe a cpal se mezi ně. Vší silou ho kopla mezi nohy.
„Pusť mě, ty blbče!“
Přestal. Vstal, zapálil si a řekl jí: „Tak čau, jeptiško.“
A odcházel, aniž by jí pomohl zvednout se. Byla mu ukradená.
Ucítila dotek ruky na rameni. Máma za ní přišla. To jí ještě scházelo.
„Co se ti stalo, proč brečíš? Stýská se ti po tátovi?“ Jitka jí kladla jednu otázku za druhou.
„Mami, nech mě! Jdi pryč! Chci být sama. Sama!“
Ještě chvíli nad ní stála, ale pak nechala dceru s jejím trápením samotnou. Nemůžu jí nic vyčítat, byla jsem stejná, pomyslela si. Zřejmě ji nechal kluk. Taky takhle vyváděla, než potkala Josefa. Pohladila ji po rozcuchaných vlasech a odešla dolů.
Byla si jistá, že se Jana do rána neobjeví, a tak si nalila dalšího panáka whisky. A pak ještě jednoho.
Jak je na tom její dcera, už ji nezajímalo.
Následující den bylo vysvědčení. Jana by nejraději zůstala doma. Ten cár bezvýznamného papíru stejně nechce vidět, matka o jejím prospěchu něco tuší a určitě nechystá slavobránu a šampaňské.
Může být ráda, že mi nehrozí reparát, ušklíbla se, když se konečně vyhrabala z postele. Černé šaty, které byly svědkem jejího včerejšího debaklu, strčila co nejhlouběji do skříně a neplánovala je už nikdy vyndat ven.
Když přišla do třídy, několik holek vyprsklo smíchy. Diana na ni na celou třídu zavolala:
„Jaké bylo rande? Nepochlubíš se nám?“
„Není s čím!“ odsekla Jana. „A vůbec, jak o tom víš zrovna ty?“
„Naivko!“ vysmála se jí do obličeje třídní kráska. „David se vsadil s klukama, že tě položí. Bohužel prohrál. Prej seš panna jak poleno.“
Měla pocit, že musí každou chvíli umřít. Na obličeji jí naskákaly červené fleky studu a hanby. Že raději nezůstala doma!
Štiplavé poznámky přerušil příchod učitelky. Třídní se dlouho nezdržovala proslovem.
„Nebudu vám dlouze kázat. Jsem opravdu ráda, že nemáme žádného propadlíka a i Pokorná se na poslední chvíli vybičovala k nadměrnému výkonu a já jí mohla dát z matematiky čtyřku!“
Jana se ušklíbla. Kdyby ta kráva věděla, co úsilí ji stálo, aby rozhodující písemku zvládla. Jen díky dědovi Bohoušovi, který se s ní trpělivě učil celé dva týdny, to uhrála na čtyřku.
Přelétla očima známky a chtěla co nejrychleji zmizet ze školy. Na chodbě na ni čekal Václav.
„Jani, chtěl jsem ti…“ nedořekl.
„Cos mi chtěl? Vysmát se mi jako ostatní? Vypadni a neopruzuj!“
Byl jejím výpadem zaskočený.
Okolo nich prošel David se svými kamarády. Zaregistroval známou dvojici a velmi hlasitě, aby to slyšelo co nejvíce lidí, okomentoval situaci:
„Hele, rozhodla ses o to přijít radši s ním, jo? To máš kliku, má malýho, to tě bolet nebude!“
Náhle do jeho rozesmáté tváře přilétla pěst. A vzápětí se mu spustila krev z nosu. Kapala mu na jeho značkovou mikinu a on místo toho, aby se na Václava vrhl a oplatil mu útok, zůstal konsternovaně stát, jako by mu nohy vrostly do podlahy, a sledoval, jak se mu oblíbený kus oblečení barví dočervena. Než se probral ze šoku, ti dva byli dávno pryč.
Stáli zadýchaní u vrátek a nemohli se přestat smát. Z vděčnosti mu navrhla:
„Vašku, dal by sis se mnou kafe? Tady jsme moc na očích! Zdar, dědo!“ pozdravila nahlas Karase, který byl zas zvědavě pověšený na plotě. Horší než drbna Horáková, pomyslela si.
Poslušně ji následoval až do kuchyně.
„To vás takhle šmíruje pořád?“
Mávla bezstarostně rukou: „Zvědavej dědula, no. Jinak je strašně hodnej. Chce moji mámu, ale ona jeho ne,“ přiblížila mu rodinnou situaci.
„Se jí ani nedivím, takovej starej vošoust.“
„A co ty jsi vlastně dělal v naší škole?“
„Šel jsem za tebou, jestli bys se mnou nešla na pohár, oslavit moje vyučení. Vůbec nevím, o co mezi tebou a tím debilem šlo.“
„Nebudeme o tom mluvit, jo?“ zarazila konverzaci na toto téma. „Co budeš teď dělat? Půjdeš hned do rachoty, nebo si uděláš ještě prázdniny?“
„Musím jít makat. Fotr se už nemůže dočkat. Sehnal mi flek u nějakýho kamaráda v pneuservisu. Jsem z toho
fakt odvařenej. Chtěl jsem opravovat auťáky, ne měnit gumy do zblbnutí. A tobě se praxe v hospodě líbí?“
„Jo, no. Nejmenší zlo. Na kuchařku jsem nechtěla, vaření nesnáším, a kadeřnice byly totálně plný, když nemáš známý, jsi bez šance.“
„Bude z tebe moc pěkná servírka. A nos hluboký výstřihy, dýška se ti pohrnou!“ nezapomněl zdůraznit její největší přednosti.
„Blbče!“
„Dám si dvě kostky, slečno servírko!“
Měla chuť po něm hodit cukřenku, kterou držela v ruce. Bylo jí ale v jeho přítomnosti fajn. Už jí nepřišel tak nemožný. Ale to jeho akné! Rozhodla se, že mu s jeho problémem pomůže.
„Vašku, chci ti něco říct, ale neuraž se. Ty tvoje pupínky. Proč nepoužíváš nějakou vodičku?“
„Měl bych pak u tebe šanci?“ zažertoval.
Usmála se. „Možná, že jo.“
Došla do koupelny a přinesla čisticí pleťovou vodu a vatové tamponky. Jeden navlhčila a začala mu jemně otírat obličej. Téměř přestal dýchat. Byla u něj strašně blízko, cítil její vůni, a když se její prsa dotkla jeho hrudníku, pocítil známý tlak v ohanbí. Nešlo předstírat, že se nic nestalo, mokrý flek na jeho kraťasech byl víc než výmluvný. Přestala s očistou pleti.
„To kvůli mně?“ ukázala na skvrnu.
Rudý až za ušima přikývl.
„To nic. To se prý stává hodně klukům,“ chtěla ho povzbudit.
„Tak mi ale poraď, jak mám jít s tímhle domů!“
„To se vyřeší, počkej chvíli,“ odběhla do ložnice, otevřela šatní skříň a… tátovy věci nikde. Matka je všechny nedávno vyhodila! uvědomila si. Vrátila se a pokynula
mu, ať jde s ní nahoru. „Půjčím ti nějaké svoje, jestli ti to neva!“ navrhla řešení.
Vyhrabala jakési černé šortky, které nosila na zahradu.
„Vidíš, ani není poznat, že jsou holčičí.“
Rozpačitě je držel v ruce.
„Mohla by ses na chvíli otočit?“
„To se tak stydíš? Mě by třeba docela zajímalo, jestli měl David pravdu,“ připomněla mu scénu na školní chodbě.
„Nemám malýho,“ ohradil se a chtěl si stáhnout slipy.
„Ne, prosím tě. Jen blbě kecám.“
„Neboj se. Neudělám nic, dokud nebudeš chtít ty sama. Ten kretén ti nějak ublížil?“
„Naštěstí ne. Ale moc nechybělo. Vsadil se s kámošema, že mě přefikne, a vytroubil všem, že jsem mu nedala. Nechápu, že se mi kdy mohl líbit. Šmejd.“
Pohladil ji. Nejdřív jen po vlasech, pak se jeho ruka posunula na krk a ještě níž. Odstrčila ho.
„Ne! Já ještě nechci. Nezlob se. Radši už jdi. Kraťasy mi pak někdy přines.“
Odcházel pryč celý bolavý.
Karas si všiml Václava, když vycházel z Jitčina domu. Nelíbil se mu ten floutek, Janička by si zasloužila někoho lepšího. Určitě to spolu dělali. Cloumal jím vztek. Pokorných holky považoval tak trochu za svoje. Jitčin zesnulý manžel tenkrát koupil pozemek hned vedle jeho domu a pojilo ho s ním jedno velké tajemství. Nikdy o tom ani jeden z nich s nikým jiným nemluvil. Věděli dobře proč.
Stěhovací auto, zaplněné jejich věcmi a nábytkem, stálo před panelákem a dva chlápci uvnitř čekali na pokyn k odjezdu.
Václav pečlivě zamkl všechny tři zámky a usmál se na Annu, která stála jen s kabelkou vedle něj a nepřítomně koukala naproti. Tam kdysi bydlela a vyrůstala. Proč zrovna teď musí začít vzpomínat na všechno hnusné, co tam prožila? Jak je možné, že to hezké jí hlava nenabízí a místo toho před sebou vidí jen umírajícího tátu a mámu předávkovanou práškama?
Jako by se to stalo včera, a ne před sedmi lety. Tenkrát jí bylo třináct. Otcova cirhóza dospěla do konečného stádia a poslední dny života jen ležel v posteli a dost často už mluvil z cesty. Omlouval se jí za všechny facky, co od něj schytala, když byl namol, a stále ji držel za ruku a nechtěl, aby odešla.
Hnusil se jí. Necítila naprosto nic, kromě odporu k němu. Byl příšerně oteklý, zažloutlý a nafouklý. Zrovna chtěla jít za Václavem, ale to, co uslyšela, ji donutilo zůstat. „Mám tě rád, holčičko. I když nejsi moje. Mám tě moc rád.“
Vzpomíná, jak na něj křičela: „Co to meleš, tati? Proč bych neměla být tvoje? A čí tedy jsem?“
Zavřel oči. Bylo to to poslední, co od něj slyšela.
Za dvě hodiny ho havrani naložili do pohřebního vozu.
Ještě dnes stále cítila ten pach mrtvého otce. A slyšela mámu, jak hystericky naříká a odhání ji od sebe.
Ten den strávila u Václava. Matka zůstala doma sama se svou bolestí nad ztrátou manžela a ji, Annu, k tomu nepotřebovala.
„Lásko, na co myslíš? Pojď. Musíme jet.“ Přivolal výtah, objal ji okolo ramen a zmáčkl knoflík s písmenem P.
„Pořád nemůžeš zapomenout? Proč myslíš, že jsem koupil ten barák tam? Nechci, aby ses trápila. Tamto je minulost, zapomeň na to!“
Copak to jde, zapomenout na nejhorší den v jejím životě? Na to, jak se večer vrátila do jejich bytu, v ložnici se na nočním stolku válelo prázdné plato od stilnoxu a na zemi prázdná láhev od rumu?
Máma vyřešila odchod otce tím, že odešla za ním. Na straně, kde dřív spal otec, se válel nějaký popsaný papír. Měl to být zřejmě dopis na rozloučenou, ale krom kostrbatého nadpisu Milá Aničko a věty Než umřu, měla bys něco vědět. Jsi… byl zbytek textu rozmazaný, zřejmě od slz, a naprosto nečitelný.
Co měla vědět?
Paměť, ta mrcha, jí stále přihrávala další obrazy.
Václav volá 155. Přijíždí sanitka a zároveň policejní auto.
Lékařka ze záchranky mámu vyšetřuje a pak řekne: „Bohužel. Exitus.“
Mladší muž v policejní uniformě ohledává místo sebevraždy a zajišťuje stopy, starší žena ji odvádí do kuchyně a klade otázky.
„Kdy jsi maminku viděla naposledy živou?“
„Ráno. Když odnášeli tátu.“
„Co to říkáš? Tobě zemřeli rodiče v ten samý den?“
„Nejsem jejich! Nepatřím k nim!“ Dostává hysterický záchvat a policistku tluče pěstmi.
Václav se ji snaží uklidnit a také jich pár schytá.
Mladík v uniformě vychází z ložnice, v ruce drží sáček, v němž se nachází prázdné plato a ten dopis.
„Já jsem tam hotový. Co s tím dítětem? Má nějaké příbuzné?“
„Má jen babičku,“ odpovídá Václav za ni. „Bydlí někde ve Vršovicích, myslím.“
„Řekneš nám její adresu?“ ptá se policistka.
„Já nechci k babičce. Chci být u Vaška!“ odmítá převoz a pevně se k němu tiskne.
„Nemůžeš být u tohohle pána, není to tvůj příbuzný a ty jsi nezletilá,“ domlouvá jí mateřsky žena v uniformě a Václava přísně sjíždí pohledem…
„Ani, vzbuď se! Už jsme tady!“
Otevřela oči. Seděla, nebo spíš pololežela na předním sedadle jejich mercedesu a udiveně koukala na svého muže.
„Kde to jsme?“
„Doma přece! Něco ošklivého se ti zdálo? Křičela jsi ze spaní!“
„Já jsem spala?“
„Jo! Sesunula ses mi v Praze na zem, odnesl jsem tě do auta, aniž bys o tom věděla. Je ti líp?“
„Už ano!“ vydechla a vystoupila z auta. Možná je opravdu lepší, že se přestěhovali. Ty zlé sny snad zmizí.
Všimla si, že dorazil také stěhovací vůz a dva chlapi zrovna vykládali jejich sedačku. Mladší z nich si právě sundal tílko, a když okolo ní prošel, koketně na ni mrkl.
„Doufám, že jste mi tu sedačku někde neodřeli o zeď!“ naoko přísně zahartusila.
„To bychom si nedovolili, mladá paní!“ usmál se ten mladý a gestem naznačil svému staršímu kolegovi, aby sedačku na chvíli položili na zem. Sotva to udělali, objevil se Václav.
„Co tu okouníte? Za očumování mý ženy vám rozhodně neplatím!“
Zamračila se, vzala ho za ruku a táhla do ložnice. Tam za nimi zavřela dveře, aby ji ti dva neslyšeli.
„Co to mělo být, Vašku? Snad ne žárlivá scéna?“
„A kdyby?“
„Tak to bys mě rozesmál. Zrovna ty. Myslíš si, že nevím o té blonďaté couře z Vinohrad?“
„Miláčku, nemáš horečku? Jaká coura, jaký Vinohrady?“ snažil se mlžit, ale moc se mu to nedařilo.
„Slečna Soňa!“ prskla. „Údajná milenka tvého šéfa. Nedělej, prosím tě, že ji neznáš.“
„Víš co, drahá? Dej mi pokoj!“
Prudce vyběhl z ložnice, okolo těch dvou, kteří předstírali, že mají plné ruce práce s umístěním sedačky. Ale nemohl si nevšimnout jízlivého úsměvu u toho mladého. Byl si jistý, že jejich hádku slyšel.
Na terase si sedl do jednoho z proutěných křesílek a dlouho koukal před sebe.
Anna nebyla ani hloupá, ani naivní, jak si myslel. Pálila do něj ostrýma.
Soňa – blonďatá dračice s obrovskými ňadry. Pracovala jako asistentka generálního ředitele u nich ve firmě. Kdysi to táhla se svým šéfem. Na jednom firemním večírku, kde byl i s Annou, ji Václav potkal venku u cigarety. Padli si do oka a začali spolu spát. Plnila všechny jeho sexuální požadavky, ale jinak to byla ukňouraná, hysterická slepice. Pravý opak jeho ženy.