Temná komora

Susan Faludi

Temná komora Originální název: In the Darkroom Vydáno u Metropolitan Books, New York 2016 Překlad Silvie Mitlenerová Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Off road factory s. r. o.

Obálka PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz Copyright © 2016 by Susan Faludi Czech translation rights arranged with Melanie Jackson Agency, LLC through Kristin Olson Literary Agency, s. r. o.

Translation © Silvie Mitlenerová, 2018 Cover photo © vera7388 / Fotolia © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8318-7

Grünbergerovým ze Spišského Podhradie a Friedmanovým z Košic a jejich dětem a dětem jejich dětí, rodině, kterou jsem našla a která našla mne

Přemýšlelo o tom, jak jím pohrdali a opovrhovali, a slyšelo, jak teď všichni říkají, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. A šeříky k němu skláněly větve, přímo dolů do vody.

Sluníčko svítilo tak teple a jasně. Pak si načechralo peříčka, pozdvihlo štíhlý krček a zaradovalo se z hloubi srdce. „Nikdy se mi ani nezdálo o takovém štěstí, dokud jsem bylo ošklivé káčátko!“ Hans Christian Andersen Ošklivé káčátko

Identifikace nás samých s naším vizuálním obrazem se stala instinktem – ten zvyk už je starý.

Obraz mě, to já, které je viděno, jsem já.

D. H. Lawrence Umění a morálka

Před dávnými časy se udál podivný klam: vlk oblečen do volánků, nějaký transvestita.

Ale zpět k mému příběhu.

Anne Sexton Červená Karkulka

PŘEDMLUVA V honbě V létě 2004 jsem se vydala prozkoumat někoho, koho jsem sotva znala: svého otce. Projekt začal pocitem křivdy, pocitem křivdy dcery, jíž uprchl rodič ze života. Hnala jsem se za drobným podvodníčkem, liškou podšitou, která vyvázla z tolika věcí – povinnosti, náklonnosti, provinění, kajícnosti. Připravovala jsem obžalobu, rozsáhlý objev pro proces. Ale někde cestou se z žalobkyně stala svědkyně. Čemu jsem byla svědkem, zůstane nezachytitelné.

V průběhu života zvládla moje táta tolik nových verzí, učinila si nárok na tolik identit. „Jsem z Maďaaarska,“ vytahovala se táta, s přízvukem, který přežil všechny změny tvaru. „Vím, jak faaalšovat věci.“ Kdyby to jen bylo takhle jednoduché. „Napiš můj příběh,“ požádala mě táta v roce 2004 – nebo mě spíš vyzvala. Záměr toho pozvání byl podezřelý. „Mohlo by to být jako od Hanse Christiana Andersena,“ řekla mi jednou, později, o našem životopisném počinu. „Když psal Andersen pohádku, všechno, co do ní dal, byla pravda, ale obklopil to fantazií.“ Nic pro mě. Nicméně jsem výzvu pomstychtivě přijala, s vlastními motivacemi v hlavě.

Přes ten pokus o sblížení zůstala táta vzpurným subjektem. Většinu času naše spolupráce připomínala hru na kočku a myš – a myš obvykle vyhrála. Táta, stejně 7

jako další Maďar, Houdini, byla mistrem úniku. Pokud jde o mě, držela jsem v honičce krok. Obsadila jsem se do role jednočlenné partičky, která sleduje mnoho tátiných osobností do jejich tajných zákoutí. Zamýšlela jsem napsat knihu o svém otci. Teprve v létě 2015, poté, co jsem vypracovala mnoho průběžných verzí a odevzdala rukopis, a poté, co táta zemřela, jsem si uvědomila, jak moc jsem ji psala také pro svou tátu, jež, alespoň v mé hlavě, se stala mým primárním, představovaným a zamýšleným čtenářem – se vší velkorysostí i nepřátelstvím, které to implikuje. Nebyl to nekomplikovaný dárek. „Jsou v tom věci, které budeš těžko snášet,“ varovala jsem na podzim 2014, kdy jsem zavolala, abych oznámila, že mám hotovou pracovní verzi. Připravila jsem se na odpověď. Předpokládala jsem, že táta, která udělala kariéru v komerční fotografii na základě měnění obrázků a zasvětila celý život sebeproměně, bude velmi těžko snášet, že ji zobrazuji se vším sakumprásk. „Noooo,“ zaslechla jsem po pauze. „Mám radost. Víš o mém životě víc než já.“ Pro jednou se zdálo, že tátu těší být zachycena, i když jen na stránkách knihy.

8

ČÁST I

1 Návraty a odjezdy Jednoho odpoledne jsem pracovala ve své pracovně doma v Portlandu v Oregonu, skládala jsem do krabic poznámky z předchozího psacího snažení, knihy o maskulinitě. Na zdi přede mnou visela zarámovaná černobílá fotografie, kterou jsem si nedávno koupila a která zachycovala bývalého vojáka jménem Malcolm Hartwell.

Fotografie byla součástí výstavy na téma „Co je to být mužem?“ Oslovení byli vyzváni k vytvoření vizuální odpovědi a sepsání doprovodného prohlášení. Hartwell, urostlý muž v pracovních botách a teplácích, se protahoval před svým Dodgem Aspen v póze holek od motorek, ruku v rukavici na mohutném boku, nohy překřížené, kotník přes kotník. Rukou psaný popisek, doplněný okouzlujícími netknutými překlepy, sděloval: „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“ Dala jsem si pauzu od krabic, abych si zkontrolovala e-maily, a našla jsem novou zprávu: Pro: Susan C. Faludi Dne: 7. 7. 2004 Předmět: Změny.

E-mail byl od mého otce. „Milá Susan,“ začínal. „Mám pro Tebe nějaké zajímavé novinky. Rozhodla jsem se, že už mám dost toho vydává11

ní se za agresivního mačistického muže, jímž jsem uvnitř nikdy nebyla.“ To oznámení mě tak úplně nepřekvapilo – nebyla jsem jediná, koho táta kontaktovala se zprávami o znovuzrození. Další člen rodiny, který tátu léta neviděl, nedávno obdržel telefonát vyplněný blábolením o pobytu v nemocnici, o návštěvě Thajska. Hovoru předcházel zcela z nebe spadlý e-mail s přílohou: fotografií táty před rozvětveným stromem – na sobě bleděmodrou košili s krátkými rukávy, která vypadala spíš jako halenka.

U krku měla decentní volánek. Foto neslo popisek „Stefánie“. Následující telefonický vzkaz od táty byl stručný: „Stefánie je nyní skutečná.“ E-mail s informací pro mne byl podobně lakonický.

Jedna věc se nezměnila: moje táta fotografka stále upřednostňovala obraz před psaným slovem. Ke zprávě byla přiložená série podobenek.

Na první stojí táta na nemocniční chodbě v jemné halence bez rukávů a červené sukni, vedle (jak sděloval popisek) „dalších post-op děvčat“, dvou pacientek, které také procházely tím, co nazývala „změnou s velkým Z“.

Thajská sestřička v uniformě drží tátu za loket. Popisek zní: „Po operaci vypadám unaveně.“ Ostatní fotky byly pořízeny před „opkou“. Na jedné sedí táta v hustém mlází a předvádí paruku s ofinou obarvenou hennou a tutéž bleděmodrou halenku s volánkem u krku. Popisek zněl: „Stefánie ve vídeňské zahradě.“ Je to zahrada majestátní vily rakousko-uherské císařovny. Táta byla dlouho fanynkou středoevropské šlechty, obzvlášť císařovny Alžběty – neboli „Sissi“ –, manželky císaře Františka Josefa, která byla známá jako „strážný anděl Uher“. Na třetím obrázku má táta platinově blonďatou paruku – délka po ramena, s padesátkovým nádechem, dále bílou volánko12

vou blůzku, další červenou sukni se vzorem bílých lilií a bílé sandály na podpatku, které odhalují nalakované nehty na nohou. Na poslední fotce nadepsané „Na túře v Rakousku“ stojí táta před svým Volkswagenem Camper v pohorkách, džínové sukni a paruce s pážecím účesem, u krku uvázaný puntíkovaný šátek. Póza: ruka na vytrčeném boku, překřížené nohy v punčocháčích, kotník přes kotník. Vzhlédla jsem k fotografii na zdi. „Muži se nedokážou přiblýžit svojí ženckosti.“ E-mail byl podepsán „S láskou od Tvého rodiče, Stefánie.“ Byl to první náznak komunikace, který jsem od svého „rodiče“ obdržela za celá léta.

Táta a já jsme spolu čtvrt století prakticky nemluvili.

Jako dítě jsem mu odmlouvala a později jsem se ho bála, a než jsem dospěla, rodinu opustil. Nebo spíš byl donucen opustit – mou matkou a policií, po období vzrůstajícího násilí. Přes naše dlouhé odcizení jsem si myslela, že chápu dost z otcovy povahy, abych měla ponětí o takto silných sklonech. Neměla jsem žádné.

Jako dítě, když jsme žili společně v „koloniálním“ řadovém domě v předměstské zástavbě v Yorktown Heights, hodinu jízdy severně od Manhattanu, jsem vždycky vídala tátu uplatňovat mužské privilegium. Zdálo se, že se nadchnul pro život domácího despoty – tvrdošíjného a nepružného. V posledním roce našeho rodinného života došlo i na krev. Jedli jsme, co chtěl jíst on, cestovali jsme, kam chtěl jet on, nosili jsme, co on chtěl, abychom si oblékali. Rozhodnutí ohledně domácnosti, větší či menší, se musela nejdříve setkat s jeho souhlasem. Jednoho večera, když moje matka navrhla, že by se ucházela o částečný úvazek v místních novinách, vyjádřil své falokratické názory obzvlášť jasně: smetl nádobí od večeře na podlahu. „Ne!“ zařval a uhodil pěstmi do stolu. „Žádnou 13

práci!“ Odjakživa, co si pamatuju, vládl jako povýšený patriarcha, panovačný a autokratický, ačkoliv zůstával šifrou, záhadný pro všechny kolem.

Přes jeho drobnou postavu jsem ho znala také jako drsného zálesáka, horala, horolezce, ledolezce, námořníka, jezdce na koni, dálkového cyklistu. S příslušnými oděvy: špacírštokem, bavorskými turistickými pumpkami, alpskou kuklou, lezeckým úvazkem, jachtařskou čepicí, anglickými rajtkami. Při mnoha těchto aktivitách jsem mu dělala doprovod, čím dál rozmrzelejší, jak jsem dospívala – kormidelník jeho kapitánovi na plachetnici Klepper, kterou si postavil, nerovný parťák na jeho víkendových výpravách na Shawangunské útesy, druhý cyklista na jeho přejezdech Alp na kole, asistentka při stavění stanu během bivakování v Adirondackých horách.

Což všechno vyžadovalo obrovské množství hodin tréninku, cestování, sdílení stísněných ubikací. Ovšem moje vzpomínky na tyto troufalé podniky jsou téměř nulové. O čem jsme mluvili za těch dlouhých zimních večerů, kdy byl stan postavený, dřevo na podpal nasbírané, konzervy rozpáčené švédským armádním nožem, který táta vždycky nosil v kapse? Potlačovala jsem všechny tyto chvíle mezi čtyřma očima otce a dcery, nebo se prostě neodehrály? Rok za rokem, od jezera Mohonk k Luganskému jezeru, z Apalačských hor na Zermatt, jsme slaňovali a křižovali, vázali sedáky a balili loďáky. Ale nedokážu říct, jestli se mi za všechny ty časy ukázal v pravém světle. Působil soustavně v utajení, za zdí, kterou si sám postavil, pozorovatel zpoza jednosměrného zrcadla ve své hlavě. Nebyl to přátelský dohled, aspoň ne pro teenagerku toužící po soukromí. Někdy jsem ho považovala za špiona se snahou vetřít se do našeho domáckého kruhu, připraveného udělat cokoliv, co bylo třeba, aby se vyhnul odha14

lení. Přes všechnu svou agresivní dominanci zůstával jaksi neviditelný. „Jako by tady nikdy nebydlel,“ řekla mi matka následujícího dne poté, co odešel z našeho domu nadobro, po dvaceti letech manželství.

Když mi bylo čtrnáct, dva roky před rozchodem mých rodičů, přidala jsem se k juniorskému univerzitnímu běžeckému družstvu. Dívčí sport byl v roce 1973 poněkud směšnou představou a středoškolský trenér běhání, který byl zaprvé a především trenérem chlapeckého družstva, své svěřenkyně po přeslici převážně ignoroval.

Vytvořila jsem si vlastní tréninkový režim: před úsvitem jsem opouštěla dům a klusala bočními ulicemi do Mohanského státního parku, upraveného rekreačního areálu, kde bývaly pozemky státního ústavu pro choromyslné, a tam jsem oběhla dlouhý okruh po parkově upraveném terénu. Sama. Tou dobou už jsem preferovala sólové sporty.

Jednou v srpnu jsem si brzy ráno v chodbě zavazovala boty, když jsem vycítila drobnou atmosférickou změnu, jako pokles tlaku v barometru, když se blíží studená fronta, nebo prodromální hučení před migrénou, které signalizovalo mé ukřivděné adolescentní mysli otcův příchod. Neochotně jsem se otočila a rozeznala jeho bledý hubený obrys, jak se noří ze šera u paty schodů. Měl na sobě běžecké šortky a tenisky.

Zastavil se na posledním schodě a prozkoumával situaci se svým osobitým odstupem, jako by nahlížel klíčovou dírkou. Po chvilce prohlásil: „Já taky běhám,“ se silným maďarským přízvukem protahujícím první slabiku – „taaaaky.“ Bylo to naléhání, ne nabídka. Nechtěla jsem společnost. V hlavě se mi rozjel kousek rýmovačky, která se tam dostala bůhvíjak.

15

Včera večer na schodech zmizel chlápek jako dech i dnes zmizel, pryč byl hned kéž sem přišel naposled…

Protáhla jsem se shrnovacími dveřmi s otcem v patách.

Vzduch byl nasáklý vlhkostí. Dehtové bubliny rozpraskaly asfalt. Šťouchala jsem do nich špičkou tenisky, zatímco otec rozvažoval, otáčel se nejdřív ke svému starému Volkswagenu Camper, pak k limetkově zelenému fiatu se stahovací střechou, jejž koupil ojetý, „pro vaši matku“.

Máma neřídila. „Nooo,“ promluvil po chvíli. „Vezmeme si fiata.“ Pětiminutovou jízdu jsme absolvovali v tichu. Zabočil na parkoviště Výzkumného centra IBM, jeden blok od nás. Výrazné cedule objasňovaly, že parkoviště je jen pro zaměstnance. Můj otec si jich ani za mák nevšímal. Cítil jistou hrdost, když prováděl drobné lumpárny, a nazýval to „přechytraaačování“ – záliba, která ho vedla k vyměňování cenovek na zboží v místním obchodním centru.

Získal tímhle způsobem kempingový vařič a ušetřil na něm 25 dolarů. „Zamkla jsi dveře?“ zeptal se mě táta, zatímco jsme přecházeli parkoviště, a když jsem řekla, že ano, pochybovačně se na mě podíval, pak se otočil a šel to zkontrolovat. Rub tátových drobných prohřešků byla posedlost bezpečností. Šlapali jsme po firemní příjezdové cestě bez stromů na Route 202, hlavní ulici lemující severní okraj parku.

Prokličkovali jsme mezi spěchajícími auty na druhou stranu, přelezli kovová svodidla a seskočili do příkopu za nimi. „Tam se to stalo,“ řekl. Často mluvil takhle, bez úvodů, jakoby uprostřed rozhovoru, rozhovoru se sebou 16

samým. Rozuměla jsem, co „to“ bylo: o pár měsíců dříve se mládež vracela po půlnoci z večírku, přejeli stopku na Strang Boulevard a srazili se s dalším autem. Obě vozidla přeletěla přes svodidla a skončila na střeše. Nikdo nepřežil. Spolujezdkyni to uřízlo hlavu. Táta nebyl svědkem přímo nehody, ale toho, co ji následovalo. Té noci byl na telefonu Záchranné služby Yorktown Heights.

Tátovo nadšení pro dobrovolničení u místní zdravotnické pohotovosti jaksi vybočovalo z jeho obrazu, alespoň z obrazu, o němž jsem si myslela, že ho znám.

Vyhýbal se sousedským záležitostem i společenským setkáním obecně. Při příležitostech, kdy moji rodiče měli hosty, táta buď posadil maminku do svého křesla, nebo se ukryl za projektorem a propracovával se jedním podnosem diapozitivů z našich pěších expedic za druhým, jmenoval každý jeden horský vrchol na každém jednom záběru, vybavoval si každou zákrutu a zatáčku na cestě, dokud návštěva, utlučená nudou, neuprchla do noci.

O své službě u záchranné služby hovořil jako o „mojí práci zaaachraňovat lidi“. Což jsem taky nechápala.

V našem městě chcípnul pes, na lince 911 jen typická předměstská pohotovost – kočka uvízlá na stromě, hospodyně s úzkostnou atakou, příležitostně požár od sporáku. Bouračka v Mohanském státním parku byla výjimka, i když ani tam nebylo koho zachraňovat. Když přijel můj otec, policie zakrývala těla. Řidič sanitky ho popadl za ruku. „Steve, nedívej se,“ vybavoval si táta jeho slova. „Tohle nechceš mít otisknutý v paměti.“ Řidič nemohl vědět, že ten vrak už se v paměti mého otce usadil a jak tvrdě pracoval na tom, aby ho vymazal.

Místo nehody jsme nechali za sebou a oba jsme se dali do běhu podél dlážděné cesty a na prázdné piknikové místo, kolem řad prázdných parkovacích stání. Cesta 17

začala na nudné rovné ploše s baseballovými poli a hřišti na basketbal, pak se zatáčela kolem obřího veřejného bazénu (kde jsem v létě pracovala u stánku s občerstvením) a podél Mohanského jezera a končila dlouhým stoupáním. U jezera jsme zvolili úzkou pěšinku. Běželi jsme beze slov, husím pochodem.

Na závěrečné stoupání přešla pěšinka do širšího chodníku a my jsme běželi bok po boku. Pár minut před vrcholem zrychlil tempo. Já jsem přidala. On se rozběhl rychleji. Já taky. Znovu mě předběhl, pak já jeho. Oba jsme lapali po dechu. Ohlédla jsem se po něm, ale pohled neopětoval. Kůže mu zrudla, leskla se potem. Zíral přímo před sebe, fixovaný na neviditelnou cílovou čáru.

Celou cestu do kopce vydrželo urputné němé manévrování. Když se chodník narovnal, prahla jsem po zvolnění tempa. Břicho mě tížilo a viděla jsem rozmazaně.

Můj otec nasadil zběsilé tempo. Snažila jsem se ho držet.

Koneckonců byla raná sedmdesátá – při ranním běhání mi v hlavě hrávalo I Am Woman (Hear Me Roar). Ale ani můj zápal pro rovnost žen, ani moje mládí, ani veškerý trénink nemohly soutěžit s jeho cílevědomostí.

Něco z mého otce se v tom okamžiku odkrylo, ale co?

Byla jsem svědkem surové agrese, nebo hry na ni? Soutěžil se svou dcerou, nebo předbíhal někoho nebo něco jiného? To nebyly otázky, které bych si toho rána pokládala.

V tu chvíli jsem se snažila nehodit šavli. Ale vzpomínám i na tu myšlenku, která mi probleskla hlavou v posledních minutách běhu a zproblematizovala můj pučící feminismus: Je snazší být ženou. A s tou jsem nechala svoje nohy zpomalit. Tátova záda se vzdalovala po cestě.

Když byl v těch letech doma, byl táta dokonalým příkladem receptářového kutila. Soustavně pracoval na něja18

kém nejnovějším domácím řemeslném díle: skříňka na hi-fi věž a televizi, poličkový systém přes celou stěnu, psí bouda a kotec (pro Jáního, naši maďarskou viszlu), krátkovlnné rádio, venkovní tělocvičnu, „japonský“ rybníček se zlatými rybkami a oběžnou fontánou. Po večeři nebyl přítomen v našich obytných prostorách – naše předměstská řadovka měla jeden z těch odpočinkově-jídelních otevřených půdorysů, navržených pro minimální soukromí – a sestoupil po schodech do své dílny ve sklepě.

Dělala jsem si úkoly v pokoji hned nad ní a skrz parkety jsem cítila vibrace radiální pily značky DeWalt, která si razila cestu dřevem. Příležitostně mě pozval, abych mu při práci asistovala. Společně jsme dali dohromady edukativní anatomický model, v té době oblíbený: „Viditelná žena“. Její tělo z čirého plastu mělo odnímatelné části, kompletní kostru, „všechny životně důležité orgány“ a plastový podstavec. Po většinu mého dětství stála u mě v pokojíčku – na toaletním stolku, který také postavil otec. Kovová základna s vrškem z prkýnek, na niž přisponkoval nabíranou látku s potiskem růží.

Ze svého panství ve sklepě táta navrhoval kulisy, které si pro svou rodinu přál. Byl tam stůl pod šicí stroj se zatahovací deskou, který postavil pro mámu (máma šila nerada). Byla tam modelová železnice vyplňující většinu místnosti (severská krajina pečlivě zabydlená roubenými chatkami, obchody, kostely, hostinci a vesničany vláčejícími potraviny a rozvěšujícími prádlo na šňůru z niti) a plně vybavená benzinová pumpa Mobil (ručně namalovaný znak Pegase, hever, funkční dveře do autodílny, maličký automat na coca-colu). Jeho dvě děti si s nimi hrály opatrně – rozbitý kousek mohl být důvodem k řečnické tirádě.

A pak tu byl jeden z extravagantnějších otcových výtvorů, loutkové divadlo – trojdílná konstrukce s červenou opo19

nou, která se otevírala a zavírala pomocí kladek a lan, dva vestavěné poutače k oznamování nejnovější inscenace a vyvýšený můstek v zázemí, kde loutkář neviděn přehazoval scény a tahal za nitky. To bylo pro mě. Táta a já jsme namalovali pohádková jevištní pozadí na velká plátna.

On vybral scény: temný les, chaloupka na palouku obklopeném rozpadající se kamennou zdí, potemnělý interiér ložnice. A vybral i obsazení (dřevěné loutky od Pelhama z hračkářství FAO Schwarz): Myslivec, Vlk, Babička, Červená Karkulka. Pořádala jsem představení pro svého bratra a za penny za lístek pro děti ze sousedství. Jestli se táta někdy zúčastnil představení, tak si to nepamatuju. „Letíte za rodinou?“ zeptal se člověk na vedlejším sedadle. Seděli jsme v letadle nad Alpami. Byl to růžolící důchodce ze Středozápadu, se ženou cestovali na plavbu po Dunaji. Můj souhlas vyvolal nevyhnutelné pokračování. Zatímco jsem rozvažovala, jak odpovědět, studovala jsem stropní obrazovku, kde zábavní systém společnosti Malév Air na kratičkém druhém úseku cesty z Frankfurtu do Budapešti přehrával krátké animáky. Bugs Bunny si vykračoval po obrazovce v bikinách a na podpatcích, aby zmátl Elmera Fudda s pusou dokořán. „Příbuzenstvo,“ odpověděla jsem. Zájmeno se musí teprve určit, říkala jsem si.

V září 2004 jsem nasedla do letadla do Maďarska. Byla to moje první návštěva od chvíle, kdy se tam táta před půldruhou dekádou přestěhovala. Po pádu komunismu v roce 1989 Steven Faludi vyhlásil repatriaci a vrátil se do rodné země, čímž opustil život, který si od poloviny padesátých let budoval ve Spojených státech. „To je fajn,“ zareagoval po chvíli důchodce na sedadle 16B. „To je fajn znát někoho odtamtud.“ 20

Znát? Osoba, kterou jsem jela navštívit, byla duch ze vzdálené minulosti. O život, jak ho můj otec vedl po rozvodu rodičů v roce 1977, jsem se víceméně nezajímala – tehdy se přestěhoval do podkrovního bytu na Manhattanu, který zároveň sloužil jako jeho komerční fotografický ateliér. V následujících pětadvaceti letech jsem ho vídala jen příležitostně, jednou na promoci, jednou na rodinné svatbě a jednou, když projížděl po Západním pobřeží, kde jsem tehdy žila. Ta setkání byla krátká a pokaždé byl za hledáčkem, foťák přilepený na oko. Frustrovaný filmař, který strávil většinu profesního života prací v temných komorách – otec byl odhodlaný fotit, podle jeho slov, „rodinné výjevy“, obrázky rodiny, kterou už neměl.

Když ho můj manžel požádal, aby během večeře kameru odložil, otec vybuchl, následně se stáhl do ticha a bublal vzteky. Zdálo se mi, že přesně takový byl odjakživa, zároveň tajemné a náladové vystupování, černá skříňka a rozbuška, střídavě odtažitý a vtíravý.

Mohly být jeho duševní bouře protestem proti nevhodně obsazené existenci, životu vedenému v závažné neshodě s její vnitřní podstatou, s úplnými základy její identity? „To by mohl být průlom,“ navrhovala jedna přítelkyně pár týdnů předtím, než jsem nastoupila do letadla. „Konečně budeš moct spatřit skutečného Stevena.“ Ať už to znamenalo cokoliv. Nikdy jsem si nebyla jistá, co to znamená mít „identitu“, skutečnou nebo jinou.

V turistické třídě Malévu se na televizních obrazovkách ukázalo pojetí Červené Karkulky podle Looney Tunes. Vlk se převlékl za kmotřičku vílu v růžovém tutu, baletních špičkách a se šifonovými křídly. Zavěšený na drátě v koruně stromu mával andělskými křídly a předstíral, že létá, aby vylákal Červenou Karkulku na větev a mohl si ji lépe prohlédnout. Vílina větev začala praskat 21

a pak se celá horní polovina stromu zřítila a shodila převlečeného vlka do hromady šifonu na zemi. Sledovala jsem to s neurčitou stísněností. Bála jsem se, jak moc velkou změnou táta prošla? Nebo možnosti, že se vůbec nezměnila, že tam pořád bude on, ukrytý za šaty.

Babičko, jaké máš velké ruce!

To abych tě mohla pořádně obejmout.

A babičko, jaké máš velké uši!

To abych tě lépe slyšela.

A babičko, jaké máš veliké zuby!

To abych tě mohla lépe sníst!

A zlý vlk zblajzl Červenou Karkulku jako malinu.

Malév Air #521 přistál přesně na čas na Mezinárodním letišti Budapešť-Ferihegy. Zatímco jsem se loudala k zavazadlovému pásu a naslouchala tomu neproniknutelnému jazyku (táta nikdy doma maďarsky nemluvila a já se to nikdy nenaučila), uvažovala jsem, jestli tátovy poslední roky zastupují návrat, nebo odlet. Vrátil se sem, po více než čtyřiceti letech, do svého rodiště – jen proto, aby podstoupil nevratnou operaci, která popřela základní skutečnost toho zrození. V prvním případě se zdálo, že dbá volání staré identity, kterou, ať se snažil běžet jakkoliv, nedokázal nechat za sebou. Ve druhém případě si vynalezla identitu novou, podle svého vlastního výběru či objevu.

Protáhla jsem svůj kufr východem pro ty, kdo nemají nic k proclení, a k hale příletů, kde čekalo „příbuzenstvo“ s nejasným vztahem ke mně a možná i k sobě.

22

2 Zadní okno V kufru jsem měla diktafon, velké balení tužkových baterií, dva tucty mini kazetek, stoh novinářských zápisníků a desetistránkový seznam otázek psaný jednoduchým řádkováním. Začala jsem ho psát v den, kdy jsem obdržela e-mail „Změny“ s obrázkovou galerií Stefánie. Jestliže moje fotografující táta upřednostňovala obrázky, její novinářská dcera měla radši slovo. Napsala jsem si otázky a po značném otálení zvedla telefon. Musela jsem si číslo na tátu najít ve starém adresáři.

Hlas z nahrávky řekl maďarsky a pak anglicky: „Dovolali jste se na záznamník Stevena Faludiho…“ Tou dobou už uplynul víc než měsíc od jejího návratu z Thajska. Přidala jsem další otázku na seznam: Proč sis nezměnila ten pozdrav? Nechala jsem zprávu, v níž jsem ji žádala o zavolání. Seděla jsem u ztichlého telefonu celý den až do večera.

Té noci jsem se ve snu objevila v tmavém domě s úzkými zakřivenými chodbami. Vešla jsem do kuchyně. Otec tam byl, schoulený u trouby, výrazně maskulinní. Vypadal vyděšeně. „Neříkej to mámě,“ šeptl. Viděla jsem, že mu chybí ruka. Zazvonil telefon. Vytržená ze snu jsem ležela v posteli a výzvu ignorovala. Bylo půl šesté ráno. O hodinu později jsem do sebe nalila kafe a zavolala zpět. Nebyla to jen ta brzká hodina, co mi zastavilo ruku. Nechtěla jsem zvedat telefon na přípojce u postele.

Seznam otázek byl dole v mojí pracovně.

23

„Haaaló?“ ohlásila se táta, s protahovanou artikulací, kterou jsem v posledních letech slýchala tak zřídka, s tou maďarskou kadencí hraničící s afektovaností. Haló.

Jak táta ráda poznamenávala, ten pozdrav v telefonu byl přínos Edisonova asistenta Tivadara Puskáse, vynálezce telefonního spojení, který byl čirou náhodou Maďar. „Hallom!“, zakřičel Puskás, když v roce 1877 poprvé zvedl sluchátko, což maďarsky znamená „Slyším!“ Uslyší mě?

Optala jsem se na její zdraví, pero nachystané nad zápisníkem. Hledala jsem bezpečí ve familiérním postoji.

Spustil se příval. Mnoho prvních stran zápisníku je zaplněno naškrábaným koktáním nedokončených vět. „Musela jsem si vyzvednout papíry na změnu jména, ale musíš jít na matriku v Sedmém okrsku, protože – ne, počkej chviličku, je to v Osmém, kvůli nemocnici, kde jsem se narodila –, nooo, ne, teď zrovna nevím, mooožná…“ „Mám denně tolik práce, nemám čas dilatovat, a oni ti řeknou, abys dilatovala třikrát denně, zkraje čtyřikrát, nooo, možná můžeš i dvakrát, ale – těch kolíků je šest a já jsem teprve u čísla 3…“ Všimla jsem si, že operace nezměnila jisté tendence – mezi nimi její náchylnost k jednostrannému nesouvislému monologu o velmi technických záležitostech. Když jsem byla malá, vždycky fungoval ve dvou režimech: buď neříkal nic, nebo vytvářel stěnu slov, náhlý příval mnohomluvnosti, záplavy údajů o tom nejméně osobním a nejvíce procedurálním tématu. Na jeho rodinu tyto výklady působily, jako když padá železná opona, jako prskání statické elektřiny, která ruší rádiové vlny. Říkaly jsme tomu „hodit na oheň deku“. Táta dokázal celé hodiny vykládat, a taky to dělal, o správném způsobu zapojení klimatizace, o devadesáti devíti krocích při přípravě autentické maďarské husí paštiky, o odstavcích drobným písmem v regulačních praktikách Federálního rezervní24

ho systému, o alternativních cestách k první útulně na Matterhornu, o kompozičních změnách ve Wagnerově zápisu Tannhäusera. Ovládl umění řečnických obstrukcí.

Než skončil, zapomněli jste, na co že jste se to chtěli zeptat a co to vyvolalo ten mluvní protiútok – a zrovna tak zoufale jste toužili uniknout jeho verbálnímu bombardování, jako on se toužil stáhnout do své tiché ulity. „Mohla jsem jet do Německa, ti zaplatí všechno,“ tlachala dál táta, „ale musíš zdolat hrozně moc překážek, a, nooo, v USA je ta operace šíleně draaahá a není pro ně prioritní, ale teď, v Thajsku, mají ty nejnovější chirurgické postupy, nemocnice má fantastickou webovou stránku, kde popisují všechny procedury, počínaje…“ „Musím si dvakrát za týden měnit estrogenovou náplast, před operací to bylo padesát mikrogramů, ale po operaci jsem z toho měla návaly horka, tak teď je to pětadvacet mikrogramů a…“ „První vlasový implantát jsem si nechala dělat v Maďarsku, pět set tisíc forintů, dopadlo to docela pěkně, ale vepředu je to pořád krátké, ale možná s tím kadeřnice něco udělá, nooo, mohla bych si nechat dát další, ale možná by to bylo lepší ve Vídni, taaak, ale jet tam jenom pro… beru prášky pro růst vlasů, takže…“ Přestala jsem se snažit zapsat si to slovo od slova. „Dlouhá promluva o vw camper ukrad.,“ psala jsem. „Zloději všude. Tento týd. dovoz potr. z obch., hodně probl.“ „Online výb. trans str., všechno na netu, stáhla hodně obr.“ Moje pokusy vlomit se do jejího verbálního výbuchu – „Proč jsi to udělala?“ – jen inspirovaly další výbuch. „Nooo, ale nemohlas to dělat moc dlouho, nooo, nebo mohla, ale bylo to nebezpečný. V Thajsku má ta nemocnice skvělááá vybavení, úžaaasné. V každém pokoji bidety se speciální tryskou, jedinečnou hubicí, která …“ Zeptala jsem se, jestli se předtím oblékala jako žena.

25

„Ne. Nooo… Možná trošku… Musím si vyzvednout papíry, aby mi vyměnili pas, a musím si nechat změnit jméno na katastru, ale nejdřív musíš jít na městskej úřad a dostat certifikát, a ten pak neseš na ministerstvo…“ „Proč jsi nám o té operaci neřekla předem?“ „Nooo… Nemluvila jsem o tom, dokud nebylo všechno v pořádku, úspěšně. Dr. Sanguan Kunaporn byl faaantastický, učil se u jednoho z hlavních chirurgů vaginoplas… ten se jmenoval… byl to… ne, počkat… nooo, je dobře známý jako nejlepší…“ Ztratila jsem trpělivost. „Nikdy se mnou nemluvíš. Teď se mnou taky nemluvíš.“ Ticho. „Haló?“ odvážila jsem se. Hallom? „Nooo, ale není to moje chyba. Tys sem nikdy nepřijela. Rok za rokem a ty nikde.“ „Ale ty…“ „Mám celou složku. Ukradli nám majetek.“ Táta odkazovala na dva luxusní bytové domy, které můj dědeček kdysi vlastnil v Budapešti. Zrekvíroval je stát spolupracující s nacisty během druhé světové války, znárodnil je komunistický režim a pak se po roce 1989 prodaly soukromým vlastníkům. „Neprojevila jsi žádný zájem.“ „Co se ode mě čeká?“ „Jsi novinářka. Měla bys to aspoň někde zmínit. Paktují se se zloději. Tvoje rodná země, víš.“ „Zmínit komu?“ zeptala jsem se a přemýšlela: moje rodná země? „Rodina by měla spolupracovat, aby dostala zpátky ukradený majetek. Normální rodina zůstává pohromadě.

Pořád jsem tvůj otec.“ „Ty jsi ta, kdo…“ 26

„Poslala jsem ti oznámení o našem školním srazu, a tys nikdy nepřijela,“ drmolila táta. Přeživší spolužáci mé táty ze střední školy v Budapešti se před třemi lety sešli v Torontu. Vinna ve všech bodech: nezúčastnila jsem se. „Poslala jsem ti kopii filmu, co jsem o tom srazu natočila, a tys k tomu nikdy neřekla ani slovo.“ Ještě nekončila. „Jeden můj spolužák bydlí poblíž tebe, přímo v Portlandu, a já ti poslala mailem Google mapu s jeho adresou a ty ses mu nikdy neozvala. Tys nikdy…“ Nebyla jsem si jistá, jak reagovat na tento rozsudek smrti bez soudu.

Po chvíli jsem řekla: „Mrzí mě to.“ Pak: „Říkalas, že se chystáš sepsat můj životní příběh, a nikdy jsi to neudělala.“ To jsem říkala? „A stojíš o to?“ Obě jsme zmlkly. Přejela jsem pohledem seznam otázek. To, na co jsem se chtěla zeptat, na papíře nebylo. „Můžu přijet na návštěvu?“ Slyšela jsem, jak dýchá do ticha.

V příletové hale na letišti Ferihegy čekal zástup lidí, aby přivítal cestující. Neochotně jsem přejela tváře pohledem.

Možná ho jako ji nepoznám. Možná tu nebude. Možná bych se mohla otočit na podpatku a odletět domů.

Pozdravy ve dvou mluvnických rodech se mi zadrhly na jazyku. Nebyla jsem si jistá, že ho dokážu vydat nové identitě – ještě nevysvětlila tu starou. Myslela si, že operace změny pohlaví byla otevřená jízdenka z vězení, blesková náprava života plného lítosti a výčitek? Asi zvládnu tu změnu zájmena, říkala jsem si, ale otcovství? Kýmkoli teď byla, nadále zůstávala, jak mi sama řekla do telefonu, „tvůj otec“.

27

Zahlédla jsem na vzdáleném konci fronty povědomý profil s vysokým čelem a úzkými rameny, který se opíral o prázdný zavazadlový pás. Její vlasy působily hustěji, než jsem si pamatovala ty jeho, a byly světlejší, obarvené červenou hennou. Měla na sobě červený svetr s vyplétaným vzorem, šedou flanelovou sukni, bílé boty na podpatku a drobné perlové náušnice. Sundala si bílou kabelku z ramene a pověsila ji na háček na vozíku. Moje první myšlenka, a zahanbuje mě to, byla: to by žádná ženská neudělala. „Taaak,“ prohlásila táta, když jsem dorazila k ní. Zaváhala, pak mě poplácala po rameni. Nepřirozeně jsme se objaly. Její prsa – 110C, informovala mě později – šťouchla do mých. Byla tuhá a přišla mi spíš jako hradby než jako ňadra a já jsem přemýšlela nad vlastní nepřizpůsobivostí. Sotva jsem vylezla z letadla a už vydávám přehnaně kritické soudy. Jako kdyby to, jak někdo nosí kabelku, byl biologický rys. Jako by tady kolem nechodilo plno „skutečných“ žen se silikonem v prsou. Odkdy jsem taková esencialistka? „Taaak,“ zopakovala. „Tady tě máme.“ Po pauze: „Zaparkovala jsem campera v podzemní garáži, je to nový camper, Volkswagen Caaalifornia Exclusive, mnohem větší než ten můj poslední, největší, jaký dělají, s druhým nejrychlejším motorem, zaplatila jsem ho z pojištění na ten předchozí, byl na trhu rok, protože německá ekonomika je slabá, první, co jsem si koupila, měl šest let, osmdesát tisíc marek – šestačtyřicet tisíc euro – padesát tisíc dolarů, ten nový mi prodali za čtyřicet tisíc euro, pojištění pokrylo dvacet tisíc euro, je zaparkovaný u hlídačovy budky, tam je to bezpečnější, nooo, nic není bezpečné, zloději mi ukradli starý camper přímo na příjezdovce, měla jsem alarm, asi ho nějak vypnuli, přelezli plot, asi 28

sledovali dům a viděli, že celé týdny nebyl nikdo doma a…“ „Tati, Stefánie, jak se máš? Chci…“ Má touha se vytratila v mé vlastní nekoherenci. „… a vlezli mi přímo na dvorek a sousedi vůůůbec nic neudělali, nikdo nic neviděl, nooo, nebo to aspoň tvrdili.

Ale v Rosenheimu byli úžasní, ten pán tam byl moooc hodný, řekl mi: ‚Ale, meine gnädige Frau, pro ženu není bezpečné cestovat sama!‘“ „V Rosenheimu?“ zeptala jsem se. Položila jsem kufr na vozík a ona se vydala na cestu do podzemní garáže.

Táhla jsem se za ní a s nepříjemným pocitem pozorovala lidi, již pozorovali nás. Rozpor mezi bílými lodičkami a mužskou plešatostí zjevně přitahoval pozornost. Nějaké matróny s dvojitou bradou si tátu změřily od hlavy k patě. Jedna se zastavila a něco zamumlala. Nerozuměla jsem slovům, ale pochopila záměr. Když se její pohled přesunul ke mně, zabodla jsem do ní ten svůj. Jdi do prdele, megero stará, pomyslela jsem si. „Pobočka Volkswagenu v Rosenheimu,“ říkala táta, „v Německu, kde jsem si koupila toho nového campera, aaa taky toho starého, dělají pro mě všechny opravy a údržbu, aaa zaregistrovala jsem campera tam, nikomu se jinak nedá věřit, že by se o něj dobře staral, nooo, jsou to Němci, jsou moc dobří a ten pán se choval velmi zdvořile. Teď, když jsem dáma, se mnou všichni zacházejí moc hezky.“ Nebyl žádný problém dodávku najít. Byl to, jak se psalo v brožurce, kterou měla táta stále doma, největší model volkswagenu (dva metry šedesát vysoký), „Der California Exclusive“. Vypadal jako křižník kotvící na parkovišti, zikkurat na kolech. Těžce obrněný zikkurat – táta nainstalovala celkový bezpečnostní systém, který dvakrát aktivovala, když se pokoušela odemknout dveře 29

u řidiče. Rovnou tam na letištním parkovišti mi udělala prohlídku: kuchyňka jako pro panenky (dvouplotýnkový plynový vařič, lednička, dřez, skládací jídelní stůl a kredenc s hrnci, pánvemi a dobře vybavenou poličkou na koření), zadní sedadlo, které se dalo rozložit na dvojlůžko (tajná stropní přihrádka skrývala peřinu, povlečení a polštáře), skříň s výsuvnou tyčí na ramínka a úplně vzadu maličká koupelna a toaleta (s ručníky, toaletními potřebami, nástěnným zrcadlem). Otevřela skříňky, aby mi ukázala nádobí, které si zrovna koupila – čajový servis se vzorem růží.

Nedokázala jsem se tak úplně soustředit na ty rozpory: Motor Trend ruku v ruce s Marie Claire. Proto jsem letěla přes devět tisíc kilometrů? Tak jsme tam stály, potkávajíce se po sedmadvaceti letech, přelomové setkání po historické glasnosti, a ona se chovala, jako by se zrovna vrátila z Williams-Sonoma a cestou se stavila v autodílech NAPA. „Ilonka mi pomohla to vybírat,“ řekla táta a podala mi podšálek, abych ho mohla obdivovat.

Ilonka – s tou jsem se potkala. Několik let poté, co se otec vrátil do Maďarska, byla podle jeho slov jeho „kamarádkou“. Doprovázela tátu na rodinnou svatbu do Kalifornie, ale mnoho jsem si z našeho setkání neodnesla: vůbec neuměla anglicky. Nebyla jsem si jistá jejich vztahem – i když Ilonka mi později řekla, že to bylo platonické. Byla vdaná a velmi pobožná. Celá léta zřejmě fungovala jako neplacená tátova hospodyně, uklízela, vařila, šila. Pomáhala mu s výběrem vybavení domácnosti, od krajkových záclon po maďarský vintage porcelán značky Zsolnay. (Ten koupili, aby udělali dojem na jeden namyšlený pár, Ilončiny vzdálené příbuzné, kteří jednou přišli k otci domů na večeři. Manžel o sobě tvrdil, že je „hra30

bě“.) Táta bral Ilonku na výlety po Evropě a půjčoval její rodině peníze. Když se narodilo jedno z jejích vnoučat, táta převzal povinnosti kmotra, nyní kmotry. „Jak se má Ilonka?“ zeptala jsem se.

Táta udělala obličej. „Moc ji nevídám.“ Vzala ode mě podšálek a opatrně ho položila na poličku do vitrínky k ostatním. Problém zjevně spočíval v Ilončině manželovi. „Všechno bylo v pořádku, dokud jsem byla muž, který kupuje věci jeho ženě a dává jeho rodině peníze. Ale teď, když jsem žena, mě zapudil.“ Zmlkla a zajistila dveře kredence. Prošly jsme kolem dopředu. Chtělo to určité úsilí, vylézt do zvýšené kabiny. Táta odjistila řadicí páku, zařadila zpátečku a cukly jsme sebou dozadu, přičemž jsme málem nabořily jedno zaparkované auto. S hrůzou jsem si všimla, že tvůrci dobře vybaveného Exclusive jednu součást vynechali: použitelné zadní okno. Maličký světlík nad toaletou ukazoval jen volné nebe.

U platební budky hrabala v kabelce peněženku.

Výběrčí lístků, další maďarská bábuška, vystrčila hlavu z okénka a sjela tátu pohledem. Zatímco se přepočítávaly bankovky, zkoumala jsem ji taky. Viděla jsem původ jejích houstnoucích vlasů (řádku vpichů po implantovaných štěpech) a světlejšího odstínu (přeliv). Pokožka se jí zářivě leskla. Pudrový make-up? Estrogen? Co mě ale zasáhlo nejsilněji, nebylo to nové. Postřehla jsem to na letišti – ten starý nervózní poloúsměv, ten stejný nepřítomný pohled.

Na silnici navedla těžkopádného Gigantora do rychlého pruhu. Byla dopravní špička. Řidič, který se táhl za námi v rezavějícím autě nižší třídy, mocně zatroubil.

Táta se vyklonila z okna a vynadala mu. Troubení ustalo. „Když zjistí, že jsem dáááma, hned ztichnou,“ vysvětlila.

31

Najely jsme na dálnici a já jsem zírala z okénka, kde nás míjely zchátralé průmyslové pozemky, pár továrních komínů chrlících hnědou mlhu, zabedněné dílny s mastnými okny, betonové dálniční zábrany zapatlané graffiti. Projížděly jsme dlouhou sérií polodokončených staveb, rezavějící betonářské výztuže ovíjela vysoká tráva.

U ramene se mi množily billboardy, zářivé svěží obličeje blýskaly dokonalými zuby a oslavovaly příchod postkomunistického konzumu: Citibank, Media Markt, T-Mobile, McDonald’s. Velké koule starého jmelí vysychaly ve větvích stromů. Na obzoru jsem dokázala rozeznat červené sedlové střechy vzdálené vísky.

O půl hodiny později jsme dojely do hlavního města.

Táta se s obřím vozidlem proplétala těsnými uličkami v centru Pešti, kam vrhaly stíny zašlé secesní budovy s omšelými fasádami poďobanými z války před šedesáti lety. Kolem rachotila kanárkově žlutá tramvaj, která jako by vyjela rovnou z dětské knížky. Míjely jsme zadní stranu maďarského Parlamentu, přerostlou perníkovou poctu Westminsterskému paláci. Na přilehlém náměstí skandoval dav mladých mužů v černých úborech a černých botách, mávali transparenty a maďarskými vlajkami. „O co tam jde?“ zeptala jsem se. Žádná odpověď. „Demonstrace?“ Ticho. „Co…“ „To není nic. Je to nesmysl.“ Pak jsme opustily bludiště a držely se u nábřeží. Otevřel se nám výhled na Královský palác, přes tři sta metrů dlouhý neobarokní komplex usazený na vyčnívajících vrcholcích Hradního vrchu, na druhém břehu Dunaje – v Budíně. Táta zabočila s camperem na rampu a vyjely jsme na proslulý Szechényiho most, jehož litinová 32

visutá konstrukce byla v roce otevření, 1849, inženýrským zázrakem světového významu – první stálý most v Maďarsku, který překlenul Dunaj. Minuly jsme první ze dvou párů kamenných lvů, již střeží předmostí, se stoickým pohledem a rozevřenými tlamami v neustávajícím benevolentním řevu. Vynořila se slabá vzpomínka.

Camper zdolal most a sjel z něj na stranu Budína.

Chvíli jsme sledovaly tramvajové koleje podél řeky, pak začaly šplhat do kopců. Na hlavních třídách přibylo stromů, domy se zvětšovaly a ploty rostly, mnoho domů obklopovaly vysoké zdi. „Když jsem byla v pubertě, jezdívala jsem tady kolem na kole,“ ozvala se táta. „Švábské děti volaly: ‚Hej, ty malej špinavej Žide.‘“ Zvedla ruku z volantu a doprovodila tu vzpomínku gestem, zaplácnutím otravného komára. „Nooo ale,“ odpověděla jakoby sama sobě, „to byla jen taková hloupost.“ „Nezní to…,“ začala jsem. „Dívám se do budoucnosti, do minulosti nikdy,“ řekla táta. Přiléhavá maxima, myslela jsem si, pro kapitánku vozidla bez zadního okna.

Během dospívání jsem se nedoslechla téměř nic o rodině z otcovy strany. Otec málokdy hovořil o svých rodičích a s nimi nikdy. Křestní jméno dědečka z otcovy strany jsem zjistila v roce 1967, když přišel dopis z Tel Avivu se zprávou o jeho smrti. Maminka si vybavovala, že v raných letech jejich manželství přicházely aerogramy s izraelskou známkou adresované Istvánovi. Ty byly od otcovy matky. Moje maminka je nedovedla přečíst – byly maďarsky – a otec je nečetl. Maminka několikrát odpověděla anglicky, nezáživné drobné zprávy o životě Američanky v domácnosti: „Starám se o Susan, vařím a obstarávám domácnost, mám toho doma hodně… Ste33

ven dost pracuje a často má večer ‚přesčasy‘.“ Omluva jeho mlčení? Někdy na začátku šedesátých let ty aerogramy ustaly.

Znala jsem pár základních informací. Znala jsem rodné jméno svého otce: István Friedman, nebo spíše Friedman István, Maďaři píšou nejprve příjmení. Jméno Faludi přijal po druhé světové válce („pěkné autentické maďarské jméno“, vysvětlil mi otec), následně Steven – nebo raději Steve – poté, co se v roce 1953 přestěhoval do Spojených států. Věděla jsem, že se narodil a vyrůstal v Budapešti jako Žid. Věděla jsem, že nacistická okupace přišla během jeho dospívání. Ale po všechna ta léta, co jsme žili pod jednou střechou, nezávisle na tom, kolikrát jsem se ptala a loudila a někdy se dožadovala detailů, mluvil pouze o několika drobnostech z válečného Maďarska. Byly to spíš momentky než příběhy, vizuální šrapnel, který se ztrácel v mojí dětské fantazii, zbaven narativu.

Na jedné je zima a po ulicích se válejí mrtvá těla. Otec spatří ve strouze zmrzlou koňskou mršinu a oseká pár kousků k jídlu. Na jiné se otec prochází po bulváru v Pešti a uniformovaný muž mu nařídí jít do Grand Hotelu Royal. Ve sklepě se tam střílejí Židé. Otec přežije, protože se schová ve schodišťové šachtě. Na třetí táta „zachrání“ své rodiče. Jak? ptala jsem se, lačná po detailech, pro jednou ráda za mnohomluvného vypravěče. Pokrčení rameny. „Nooo. Měl jsem pásku na rukávu.“ A? „A… zachrááánil jsem je.“ Zatímco camper šplhal serpentinami, hleděla jsem ven na terakotové střechy ukrytých sídel, ve snaze vytušit obrysy tátina mládí. Jako dítě, a dokud nepropukla válka, trávil každé léto v těchto kopcích. Hlavní adresa Friedmanových byla na druhé straně Dunaje, v rozlehlém bytě v jedné ze dvou velkých obytných budov, které dědeček 34

vlastnil v módních pešťských čtvrtích. Táta odkazovala k rodinnému bydlení na Rádayho 9 jako ke „královskému apartmá“. Ale po celé otcovo dětství se Friedmanovi vždycky v květnu vytratili do druhé nemovitosti mého dědečka, vily v kopcích, a to i se služkou a kuchařkou.

Tam si jejich jediné dítě jménem Pista – zdrobnělina od Istvána – hrálo na svažitém trávníku mezi ovocnými stromy a kůlnami (včetně chatky pro stálého zahradníka), pádlovalo na lodičce v zapuštěném bazénu a toho léta, kdy se nakazilo revmatickou horečkou, leželo na lehátku na slunci, opečovávané družinou najatých pomocníků.

Jak jsme stoupali do budínských vrchů, uvažovala jsem: teď jsem ve městě, které utvářelo otcovo mládí, u kovadliny, na níž byla ukována jeho povaha. Teď to bylo jeviště pro návrat ztracené dcery. Měla jsem z tohoto přiblížení se zvláštní pocit. Celý život jsem měla muže bez kontextu.

Teď mám kontext, ale má to háček. Muž zmizel.

35