Ticháček

Veronika Černucká

TICHÁČEK

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková

Grafická úprava Petr Gabzdyl

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024

www.mobaknihy.cz

© Veronika Černucká, 2024

Foto na obálce © Ladislav Pejchar, 2024

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024

Vydání první

Vychází jako 399. svazek v edici PČD

ISBN 978-80-279-1317-6

VERONIKA ČERNUCKÁ

Ticháček

Pro Martina. On už bude vědět.

Ticháčkova píseň

Toč se a toč dokola

za chvíli si tě zavolá

Ticháček si vybírá

čeká na něj hostina

Toč se a toč dokola

vražedná hra začíná

Ticháček si pochutná

nás už mnoho nezbývá

Muž, který se pomalu blížil střednímu věku, obcházel fotbalové hřiště a vyhlížel svou oběť. Plán měl promyšlený do nejmenších detailů a jediné, co by ho mohlo zhatit, byla jeho povaha. Věděl to o sobě, a tak svou slabinu zahrnul do plánování. Na hřišti probíhal školní zápas a muž se po očku rozhlížel po přítomných. Ne, neměl v úmyslu ublížit školákům ze sedmých tříd. Ani netoužil po tom ublížit některému z pedagogů. Sice na tom nezáleželo, ale ocenil, co pro děcka dělají. Vychrtlý tělocvikář pobíhal po hřišti s píšťalkou a jeho kolegyně nabádaly diváky, aby schovali mobilní telefony a sledovali utkání. Hlasitě své žáčky povzbuzovaly a už teď, na začátku září, působily vyčerpaně.

Muž ucítil vůni pečené klobásy a zaškrundalo mu v žaludku. Od rána nejedl, protože když pomyslel na to, co ho dneska čeká, sevřely se mu útroby. Ačkoliv si všechno pečlivě naplánoval a neobával se nezdaru, přece jen hodlá připravit o život jinou lidskou bytost. Ačkoliv… Muž sevřel pěsti a ucítil, jak se mu nahrnula horkost do obličeje. Věděl, že je brunátný, a kdyby ještě stiskl masité rty, vypadal by téměř nepřátelsky. Uhnul dívce zahleděné do mobilu a pomyslel na svou dceru. Jak je rozdílná oproti téhle blondýnce s rovnátky a šortkami do poloviny stehen. Dívka byla zdravě opálená a výrazně namalovaná. Vzpomínal na svá mladá léta, kdy si dvanáctileté dívky rozhodně nelakovaly nehty a nejspíš ani nevěděly, že existují umělé řasy.

Nechtěl na dívku civět, proto uhnul pohledem. Ne, kvůli tomu tu není.

Kvůli tomu přišel ten druhý.

Muž došel ke kiosku s občerstvením a vytáhl koženou peněženku. Předstíral, že přepočítává bankovky a drobné mince. Nespouštěl oči z diváků a hledal mezi nimi toho, který měl zanedlouho zemřít. V kiosku obsluhovala zavalitá ženština s peroxidovou kšticí a tolika laloky, že je nedokázal spočítat. Z paží jí visela volná kůže a kvůli krátkému rozpláclému nosu mu připomínala hrocha. Prodavačka měla na buclatých prstech prstýnky z kočičího zlata zařízlé do masa a on si uvědomil, že kdyby sem nemusel, nikdo by ho sem nedostal ani párem volů. Amatérský zápas místní školy? Ne, díky. Povykující děti mu připomněly dceru, jaká bývala kdysi. Kdysi před onou událostí. Muž moc dobře věděl, že jeho život se dělí na dva úseky. Na to, co bylo kdysi, a na to, co je nyní.

Vztekle zmáčkl peněženku, až mu naběhly klouby pokryté jemnými chloupky. Prodavačka na něj pohlédla, ale když viděla, jak se tváří, stáhla se a hleděla si svého.

A to o něm přitom všichni říkají, že dokáže být skvělý společník. Se slovy to vždycky uměl a nikdy mu nečinilo potíže oslovit cizího člověka. Jenomže dneska je všechno jinak. Dnešek je prvním dnem nové životní etapy. Muž nepochyboval o tom, že od teď už bude všechno v pořádku. Udělá, co musí, a bude doufat v to, že lidé plní sliby. Koneckonců, o tom to celé je. Nebo jste si mysleli, že se z něj stane vrah jen proto, že chce? Že by ho zabíjení bavilo? Vzrušovalo? Zabíjení znal z televize a ze stránek knih, ale dnes si poprvé vyzkouší, jaké to je. Bude to jeho

poprvé. Zda i naposledy, to se teprve ukáže. Uvidí, jak se věci vyvinou.

Vtom ho zahlédl.

Postarší chlápek s olysalým temenem a slunečními brýlemi postával u hloučku chichotajících se děvčat. Předstíral, že je neposlouchá, ale muž věděl, že mu z jejich konverzace neunikne ani slovo. Přespolní ho mohli považovat za tatíka jedné z dívek, místní ho mohli považovat za trenéra. Muž věděl, jaká je pravda. Chlápek nebyl ani jedno z toho. Muž o své oběti shromažďoval informace dlouhé týdny. Znal jeho koníčky, byl seznámený s jeho denním programem, a zašel dokonce tak daleko, že ho několikrát navštívil v práci. Oběť, ano, klidně mu tak říkejme, však je to otázka hodin, pracovala v obchodním centru jako vedoucí obchodu s elektronikou. Muž si od něj nechal předvést několik kávovarů a potom odešel, aniž by něco koupil.

Vedoucí měl falešný úsměv, uhýbavý pohled a prsty zažloutlé od nikotinu. O své bezpečí si starost nedělal. I kdyby je zachytily kamery v krátkém rozhovoru, nic by se nestalo. V tom je právě celý plán geniální. Ti dva nemají vůbec nic společného, neznají se a nikdy předtím spolu neprohodili jediné slovo. Muž byl natolik troufalý, že z obchodu s elektronikou zamířil do papírnictví, kde si koupil tlustý černý fix. Ten, který je nezbytnou součástí toho, co bude následovat. Muž nebyl ani policista, ani právník, ale byl natolik znalý věci, aby věděl, že to, k čemu dojde, bude vražda. Chladnokrevná, surová a úmyslná vražda. Čin, který by měl každý morální jedinec odsoudit.

A přece se domníval, že má plné právo jej provést.

Zklidnil dech a napočítal do deseti.

Potom se pustil do svého plánu.

O dvě hodiny později seděl s chlápkem s olysalým temenem ve vypůjčeném autě a mířili k lesu. Muž si pobrukoval písničku společně s Hankou Zagorovou, ten druhý rádio nevnímal. Klimbal a hlava se mu sesouvala k řadící páce. Inu, takové účinky Rohypnol mívá. Mohl vyzkoušet jednu ze znásilňovacích drog, jaké se daly na černém trhu sehnat, nebo mohl použít starý dobrý chloroform, ale rozhodl se pro léky. Už jen proto, že mohl sám na sobě vyzkoušet účinek. Sehnat je nebyl problém. Pokud by se obvoďák vyptával, řekl by, že je potřebuje k práci. I kdyby měl lékař jakékoliv podezření, nikdo ho nikdy nedokáže se zločinem spojit. Jediným zádrhelem jsou potenciální svědci, ale on promyslel každou eventualitu.

To, k čemu se chystá, je naprosto dokonalá vražda.

A když to říká on, měli bychom mu věřit.

Muž zajel po vyšlapané pěšině až tam, kam mu to hrboly dovolily. Vypnul motor a vystoupil z auta. Bylo krátce po obědě, sluníčko stálo vysoko na obloze, ale sem nedosáhl jediný paprsek. Muže obklopovaly mohutné kmeny jehličnanů a podivně pokroucené větve zakrývající nebe. Muž si vybavil pohádku o Červené Karkulce, kterou čítával dcerce, když byla úplně maličká, a usmál se. Byl to poněkud zlomyslný úsměv. Nohou v holínce málem šlápl do trsu hub s protáhlými těly a maličkými klobouky. Nikdy nehoubařil, ale správně usoudil, že by mu přivodily zažívací potíže, ne-li hůř. Nad hlavou mu zakrákal párek krkavců a on se začal soustředit. Teď má před sebou nejtěžší úkol a nesmí se rozptylovat.

„Vylez,“ přikázal chlápkovi s olysalým temenem a šťouchl do něj.

Nejraději by mu jednu ubalil, ale ovládl se. Když promýšlel způsob smrti, napadlo ho hned několik možností. Nakonec vybral tuhle.

„Smrt v temném lese,“ zadeklamoval hrobovým hlasem a zle se uchechtl. „Tak polez, ty zmetku.“

Vytáhl chlápka ven a zkontroloval, zda mu na očích sedí sluneční brýle. Byly tmavě hnědé, měly kostěné obroučky a něco podobného se nosilo v sedmdesátých letech. Chlápkovi smrdělo z úst a z odulých rtů mu vytékal pramínek slin. Měl podivně vejčitou hlavu, úzká ramena a ochablé svalstvo. Kdysi možná posiloval a záleželo mu na tom, jak vypadá, ale už dávno rezignoval. Na sobě měl kostkovanou košili, která měla svá nejlepší léta za sebou, a nemoderní kalhoty, které se mu napínaly v pase. Kalhoty páchly naftalínem a muž nechápavě potřásl hlavou. Chlápek vypadal přesně na to, čím byl.

„Ty jeden hnusnej pedofile,“ zavrčel a donutil chlápka vstát.

Podpíral ho v podpaží a vlekl ho dál do lesa. Kolem hlavy mu kroužilo hejno neodbytných mušek a nohy se bořily do měkkého mechu. V příštích dnech hlásili dešťové přeháňky, takže si musel pospíšit. Nechtěl se čvachtat mokrou trávou a vracet se obalený navlhlým jehličím. Po dešti všechno klouže a on si raději nepředstavoval, jakou by měl s chlápkem práci. Nebyl žádný kulturista a už takhle to bude nadmíru obtížné. Muž supěl námahou, a zatímco se vláčel s téměř bezvládným tělem, prohlížel si jednotlivé stromy a hledal ten, který bude nejvhodnější. Ani nízký, ani vysoký, ani tenký, ani mohutný, a už vůbec ne ztrouchnivělý nebo seschlý.

„Ty jsi dobře živený, viď?“ zasmál se a poplácal chlápka s olysalým temenem po pupku.

Chlápek se po něm ohnal rukou, ale jeho pohyby byly zpomalené, jakoby robotické.

„Smůla,“ usadil ho muž a škodolibě mu rozcuchal věneček vlasů kolem uší s abnormálně velkými boltci.

„Co to je?“ ušklíbl se, když mu na prstech gumové rukavice ulpělo cosi, co vypadalo jako brilantina. „Ty si geluješ vlasy? Aby ses líbil holčičkám?“

Při vzpomínce na to, jak chlípně si prohlížel dívky na fotbalovém hřišti, se v něm vzedmula vlna vzteku. Jen klid, klid, nabádal se v duchu. Nerozčiluj se, nebo všechno zkazíš. Ostatní zmátl slunečními brýlemi, ale jeho neošálil. Viděl, jak lačně přejíždí pohledem po drobných ňadrech a útlých, ještě dětských bocích, a zvedl se mu z toho žaludek. Stokrát si mohl říkat, že jeho dcera tam není, ale měl bohatou fantazii, a tak si ji okamžitě představil uprostřed hloučku. Bledou, éterickou, a tak něžnou.

„Chcípneš,“ slíbil chlápkovi a proti své vůli ho kopl do holeně. Bylo to naprosto zbytečné gesto, ale ulevil si. Muž nechal spadnout chlápka do kapradí a vyndal z batohu režný provaz. Lano zakoupil v obchodě pro domácí kutily hodinu jízdy od města, kde žil. Možná byl příliš opatrný, ale nechtěl nic podcenit. Nehodlá skončit za mřížemi kvůli jedné hloupé chybě. Samozřejmě, že po sobě zamete všechny stopy, ale provaz, ten tu zůstane.

Bude přehozený přes větev smrku a na jeho konci se bude klimbat mrtvé tělo. Náhodný chodec by se domníval, že se tu chlápek oběsil, ale k tomu nedojde. Žádný náhodný chodec a žádná sebevražda.

„Tak pojď,“ pobídl chlápka.

Udělal to přesně tak, jak si předsevzal. Jediné, co ho překvapilo, byla síla, jakou musel vynaložit. Chlápek byl těžký a opravdu se nedalo čekat, že bude spolupracovat.

„Sbohem, šmejde.“

Smyčka se utahovala kolem krku, chlápek z posledních sil přidušeně chroptěl a muž pocítil neodolatelnou chuť na cigaretu. Už před několika lety se zapřisáhl, že s kouřením skončí, ale tohle byla chvíle, kdy měl chuť porušit všechna pravidla. Domníval se, že ho dnešek nevyvede z míry, ale chvějící se ruce ho přesvědčovaly o opaku.

„Seber se,“ napomínal se.

Chlápek sebou naposledy škubl. Provaz sebou přestal házet a na mužových kalhotách se rozlévala mokrá skvrna. Chvíli nato muž ucítil pach stolice. Nakrčil nos a vzdálil se. Ještě nebyl konec. Vytáhl z batohu tlustou černou fixu a naklonil se nad obrovský balvan, který byl ve spodní části obrostlý lišejníkem. Nakreslil kolečko a sám pro sebe se usmál. Někdo by kolečko mohl považovat za písmeno O, ale on věděl, že vznikne něco jiného. Něco, co má vlastní jméno a svůj význam. Zafoukal vítr a kolem něj to zašumělo. Mrtvé tělo se mírně zhouplo, ale nevěnoval tomu pozornost. Chlápek byl po smrti a už ho nijak nezajímal. Když dokončil kresbu, schoval fixu zpátky do batohu a zálibně si dílko prohlédl. Nu, možná byla postava trošku šišatá, ale nepochybně to byl on. Ticháček.

Muž pečlivě prohlédl místo činu a poté se vykradl z lesa. Našlapoval tiše a dával si pozor, aby nevyrušil lesní

zvěř. Nechtěl, aby se všechno zvrtlo jen proto, že naštve bachyni chránící mláďata. Bez úhony došel k vypůjčenému vozu. Zkontroloval, zda je všechno v pořádku, a nastoupil. Vycouval k silnici plné výmolů a děr, a až tam si uvědomil, že celou dobu zadržuje dech. Prsty se mu třásly tak, že skoro tancovaly po volantu. Panáka, tohle chce pořádného panáka. Po klikaté okresce vyrazil do nejbližšího krajského města. Kdyby někdo vyznačil jeho pohyby na mapě, zapíchané špendlíky by připomínaly bizarní souhvězdí. Když míjel ceduli se jménem města, konečně vydechl.

Kolem řeky, jejíž hladina se třpytila jako zrcadlo, zamířil do centra. Auto nechal na parkovišti a po hrbolatých kočičích hlavách prošel kolem úzkých vyčouhlých domků zapsaných v seznamu UNESCO. Město dříve proslavilo hornictví a muž co chvíli narazil na skupinku japonských turistů. Ti fotili všechno možné i nemožné a on nad jejich pošetilostí nechápavě kroutil hlavou. Cizinci jako takoví mu nevadili. Neměl předsudky, a když byl mladší, projezdil polovinu světa. Potřeboval si nahradit všechno, co mu v dětství odpírali. Muž se přidal k davu černovlasých turistů s fotoaparáty na krku, a pokud byste ho viděli, měli byste za to, že jen tak prochází starobylým městem.

Omyl.

Muž věděl přesně, kam jde. Na náměstí s morovým sloupem se pod podloubím nacházela kavárna Roxy. V historické části města působila jako pěst na oko. Podlaha byla pokrytá pilinami, hosté seděli na dřevěných soudcích a z reproduktorů zněla hudba připomínající bzučení masařek. Barman měl vyholenou hlavu, majestátní plnovous a lehce přezíravý pohled. Ve vzduchu se vznášela

vůně marihuany, která přebíjela pach smažených hranolek. Na zdech visely plakáty evokující Ameriku padesátých let a průměrný věk hostů byl osmnáct. Nikdo nikoho nesoudil, ale hlavně, nikdo se o nikoho nezajímal.

Muž si sedl k rohovému stolu, na němž trůnil počítač. Pohnul myší a obrazovka se probudila. Hleděl na líně se pohybující bubliny různých barev a v duchu si opakoval, co má dělat. Nakonec to byla nejlehčí část plánu. Obával se, že si ho někdo všimne, ale naštěstí nestál barmanovi ani za to, aby se zeptal, zda si něco objedná. Hosté se bavili u svých stolků, připíjeli si na zdraví a předávali si zapálenou cigaretu. Netušil, o čem mluví, a upřímně řečeno, bylo mu to ukradené. S mladými trávil spoustu času v práci a byly dny, kdy mu neuvěřitelně lezli na nervy. Byli nechutně pozitivní, plácali se po zádech a občas potřeboval slovník, aby jim rozuměl.

Muž napsal zprávu, kterou se doma naučil zpaměti. Normálně psal deseti a jeho prsty létaly nad klávesnicí, ale tady si hrál na balíka. Ťukal do kláves ukazováčkem, předstíral, že hledá písmena, a musel se hodně držet, aby pro efekt nevyplazoval jazyk. Ale ne, nesmí přehrávat. Nad promýšlením textu strávil perné chvíle, než byl konečně spokojený. Drhlo to, a on ne a ne najít vhodné výrazy. Tak. Hotovo. Přesně takhle to má vypadat. Teď je to dokonalé. Ani o slovo víc, ani o slovo méně. Muž nastavil poslání zprávy tak, aby dorazila za tři dny. Byla z falešného profilu a on ji adresoval pečlivě vybraným lidem. I to bylo součástí plánu.

Nechápete?

A o to přesně jde.

Tereza Neumannová, pro kamarády Tery, stála na terase a nedočkavě vyhlížela svého spolužáka. Tonda se jí už dlouho líbil, a když se rozešel s tou protivnou Gábinou, vycítila, že nadešla její chvíle. Tonda se líbil všem holkám ve třídě, proto se rozhodla na nic nečekat a ve frontě na oběd ho pozvala na rande. Tonda na ni upřel pomněnkový pohled a ona byla ztracená. Věděla, že našla životní lásku. Když přikývl, měla co dělat, aby nevypískla. Zchladil ji pouze pronikavý pohled protivné dějepisářky. „Tonda.“ „Tonda.“ Převalovala jeho jméno na jazyku a blaženě se usmívala. „Tonda.“ „Tonda.“ Jasně, jsou ještě mladí, ale proč by si nemohla představovat, že se jednou vezmou a budou mít děti?

Ozvalo se troubení a ona nadskočila leknutím.

„Kam čumíš? Uletěly ti včely?“

Ušklíbla se.

Jakub, o pět let starší bratr, seděl na motorce a škodolibě se šklebil.

„Kam ses tak vymódila?“ zeptal se a zapíchl ukazovák do vzduchu směrem k jejím kratičkým minišatům. Dneska si je půjčila od Hanči a obě se shodly, že jí sluší. Až ji Tonda uvidí, zalapá po dechu. Tak proč se Jakub tak kření?

„Už tě viděla máma?“ rýpl si.

Tereza našpulila rty a vzdorně pohodila hřívou havraních vlasů.

„Proč by jako měla?“ zeptala se, i když jí odpověď byla naprosto jasná. Žili na vsi, tátové dřeli na poli, mámy se staraly o děti a móda byla to poslední, o co by se starali.

„Vypadáš jako coura,“ neodpustil si Jakub.

„Nečekají na tebe kluci?“ sykla na něj a naštvaně dupla nohou, jak to dělávala, když byla malá.

Jakub se rozesmál. Protože byl v pubertě a mutoval, přeskakoval mu hlas. Chvíli se hihňal jako děcko, chvílemi se smál jako dospělý chlap.

„Užij si rande.“

Tereza se nafoukla.

„Nejdu na žádné rande, blbečku,“ odsekla.

Bratr ji už neslyšel. Dupl na plyn a zmizel v zatáčce.

Tereza kriticky pohlédla na svůj oděv a musela připustit, že sukně je příliš krátká. Nu upřímně, končila těsně pod zadkem, a když se Tery předklonila, byl jí vidět lem kalhotek. Ani si nechtěla představovat, co by následovalo, kdyby se máma vrátila z kravína dřív. Jak ji znala, donutila by ji jít se převléknout, a rtěnku by jí setřela hadrem na podlahu. Máma je zlatá, ale pro tohle nemá pochopení. Táhne jí na čtyřicítku a už je holt jiná generace. Tereza věřila, že až ji Tonda uvidí, bude nadšený. Zatímco ho vyhlížela, přemýšlela, kam ji pozve. V Dubrovičkách nebylo příliš možností, pokud jste chtěli být sami. Mohli se vydat k posedu za hájovnou nebo ke skalám nad řekou. Řeka nebo spíše říčka se klikatila jako had a nabízela řadu míst příhodně ukrytých v křoví.

Jakub s kamarády běžně okupovali fotbalové hřiště, ale když mají mopedy, vyráží do okolních vsí. Raději

nevědět, co tam tropí. Je možné, že jindy by žadonila, aby ji vzali s sebou, ale dneska to nehrozilo. Ne, ne. Na dnešek má mnohem lepší program. Bude se s Tondou procházet po polích, držet za ruce a možná dojde i na první pusu.

První, ale zdaleka ne poslední. „Tonda.“ „Tonda“. Kdy už mu konečně dojde, že patří k sobě? Tereza pohlédla na náramkové hodinky s Mickey mousem. Dostala je k loňským Vánocům a byla na ně náležitě hrdá. Ciferník byl osázený kamínky, co se třpytily jako diamanty.

Vtom zahlédla Tondu.

Tonda byl vyčouhlý habán se slámově žlutými vlasy a pomněnkovýma očima. Zatím měl chlapecké rysy, ale už brzy se jeho naducané tváře protáhnou. Alespoň tak se to přihodilo bratrovi. Z roztomilého klučíka se ze dne na den stal někdo, koho téměř nepoznávala a musela si na něj zvykat. Zatímco Jakub měl pod nosem náznak budoucího knírku, Tondův dětsky kulatý obličej pokrývalo zlaté chmýří. Když zvedl ruku na pozdrav a usmál se, opřela se o dřevěný sloupek, aby neupadla. Nepokrytě na něj civěla a byla ráda, že tu není Jakub se svými pubertálními kamarády.

„Můžeme?“

Tonda k ní přistoupil a podal jí svazek povadlých kopretin. Věděla, že rostou v příkopě hned vedle školy, ale přece nebude remcat. Odložila kytičku vedle popelníku a předsevzala si, že až se vrátí, kopretiny vylisuje, aby jí zůstala vzpomínka na první rande. Kytičky nalepí do památníku, a až se jednou začnou rozpadat v prach, bude se jimi chlubit vnoučatům. „Vidíte, děti? Tuhle kytičku jsem dostala od vašeho dědy.“

Tonda si odkašlal a tím ji vrátil do reality.

Seskočila z terasy a stoupla si vedle něj. Byla ráda, že si vzala obyčejné kecky a ne lodičky, jak jí radila Hanka. Za prvé v nich neuměla chodit a za druhé by byla stejně vysoká jako Tonda. Jakub jí sice neskutečně leze na nervy, ale díky němu zjistila, že kluci nemají rádi, když jsou holky v něčem lepší než oni. Takhle bude k Tondovi vzhlížet a on bude spokojený.

„Ehm,“ odkašlal si a zmlkl.

Kopal do kamínků odřenou špičkou tenisky, ruce zaražené v kapsách, a vypadal bezradně.

Tereza se usmála a čapla ho za ruku.

Tonda zrudl, ale nevytrhl se jí.

Ruku v ruce došli k říčce. Dolní Jasná, jeden z menších přítoků Labe, se leskla jako zrcadlo. O víkendu se tu proháněli mladíci na kajacích, ale dnes tu plavaly pouze osamělé kachny. Ptáci, co chvíli strčili hlavu pod hladinu, aby se vynořili se žabincem v zobáku. Říčka v těchto místech neměla víc než dva metry, ale byla zakalená tak, že se nedalo pohlédnout na dno. O několik kilometrů dál po proudu byly úseky s křišťálově čistou vodou a dnem pokrytým pískem a drobnými oblázky. Tady se nikdo nekoupal a lavičky rozmístěné podél řeky sloužily pouze rybářům. Anebo zamilovaným.

„Je tady hezky,“ špitla a troufla si položit hlavu na jeho rameno.

Tonda něco zabručel, zřejmě v rozpacích.

Tereza doufala, že převezme iniciativu, ale když se tak nestalo, nasměrovala ho k vodě. Buď se začne chovat rázněji, anebo se Tery bude muset smířit s tím, že v jejich

vztahu bude dominantnější ona. Teď to řešit nebude. Mají před sebou spoustu let. Společně sestupovali k řece. Tonda šel jako první, a když narazil na hroudy hlíny, chytil ji za loket, aby neupadla. Sráz byl poměrně prudký, ale komu by se chtělo vláčet ke hřbitovu, aby sešel k vodě po betonových schůdcích? To je leda tak pro důchodce. Sukně jí vyjížděla nahoru a ona byla ráda, že tu není Jakub. Tonda jí civěl na opálená stehna, když si myslel, že se nedívá, a jí to dělalo dobře.

„Mohli bychom jít doleva,“ navrhl.

Přitakala a snažila se, aby nevypadala příliš nadšeně. Vpravo by byli všem na očích, kdežto vlevo stojí několik laviček skrytých mezi keři hlohu. Není na ně vidět a oni budou mít parádní výhled na řeku a protější skály. Skály se majestátně tyčily nad řekou, tu a tam z nich vyrůstaly břízy nebo chuchvalce trávy, a nikdy si na ně netroufl žádný, byť sebezdatnější horolezec. Prostě a jednoduše, ideální místo na romantické dostaveníčko. Tonda se sehnul a utrhl dva šťovíky. Jeden si strčil do úst a začal ho urputně žvýkat, až mu cvakaly zuby. Druhý nabídl jí.

„Díky.“

Šťovík měl tuhá vlákna, byl nebývale kyselý, ale kvůli němu předstírala, že nic lepšího dlouho nejedla.

Tonda se pousmál a nabídl jí rámě.

Zavěsila se do něj a snažila se o neutrální výraz. Nejraději by křepčila, tleskala a výskala. Teď už nepochybovala o tom, že ji chce stejně jako ona jeho. Vždycky ho považovala za lamače dívčích srdcí, ale teď zjistila, že je ostýchavý a stydlivý. A možná, že se jí tahle jeho nová podoba zamlouvala víc. Tonda zvedl lokty, klestil

jim cestu mezi větvemi plnými trnů a ona ho následovala. Dneska nejspíš na pusu nedojde, ale to nevadí. Přitiskne se k němu, vloží mu dlaň do ruky a budou v tichu hledět na hladinu říčky.

Ani jeden z nich netušil, že to dopadne úplně jinak.

Schůzka se už brzy měla změnit v noční můru.

Seděli bok po boku a pozorovali vážky létající nízko nad hladinou. Vtom si Tery uvědomila, že potřebuje čůrat. To je tak trapné, pomyslela si a stiskla nohy k sobě, aby oddálila blížící se trapas. No tak jasně, je to lidské a děláme to všichni, ale tohle je první rande. Copak chce, aby Tonda jednou vyprávěl vnoučatům, že si babička na první schůzce odskočila na malou? Jak se zná, bude přepadávat, a nakonec si ještě počůrá nohu. Tonda začal vyprávět nějakou historku a ona se musela soustředit na to, co říká. Seděla se stisknutými zuby, pravou ruku mezi stehny a snažila se nemyslet na plný močový měchýř.

Po čtvrt hodině to vzdala. „Potřebuju na záchod,“ pípla a cítila, jak jí hoří tváře.

Tonda byl naštěstí kavalír. Odpustil si hloupé řeči, jakými by ji zahrnul bratr a jeho pubertální kamarádi, a pouze přikývl. Odvrátil pohled, aby mohla vklouznout mezi keře hlohu.

„Za chvíli tu budu,“ slíbila.

Vběhla do křoví, a když si byla jistá, že ji nevidí, přitiskla si ruce na břicho a začala poskakovat. Na lavičce zapomněla batůžek s papírovými kapesníky, ale to nějak vyřeší. Poskakovala mezi keři a vyhýbala se větvím, které se po ní sápaly. Odmalička se bála tmy, proto změnila směr a zamířila k vodě. Skrz větve k ní pronikaly

sluneční paprsky a ona poskakovala za proužkem světla odrážejícím se na hladině. Poskakovala mezi kožnatými listy lopuchů, pod nohama jí praskaly větvičky, a když málem šlápla na ropuchu posetou bradavicemi, myslela, že to bude její smrt.

Vtom si uvědomila, že má vodu na dosah. Ani ne metr od ní stála další z laviček, které lemovaly v pravidelných rozestupech řeku. Lavička byla sešlá, odlupoval se z ní lak a kdysi kaštanová barva vybledla do nevzhledného odstínu hnědé. Terezu zaujal obrázek nakreslený na opěradle. Zvědavost byla silnější než potřeba močit, proto přistoupila blíž. Na obrázku byl podivný mužíček s prasečím rypáčkem. Nebo to byl knoflík? Postavička vypadala jako dětská kresba, ale proč by sem chodily děti? Panáčkovo tělo se skládalo z rovných čar, místo prstů měl pět čárek. Panáček se usmíval a jeho tvůrce mu nezapomněl nakreslit jednoduché boty. Tereza přejela přes kresbu bříškem ukazováku. Tohle sem museli nakreslit dneska nebo včera, jinak by kresbu smyl déšť.

Močový měchýř o sobě dal opět vědět a ona zaúpěla. Kousek před ní rostlo rákosí, vlevo stála vrásčitá vrba a po pravé ruce měla obrovský kluzký balvan. Rákosí zamítla, nebude riskovat, že se zaboří do bahna. Vrba ji příliš nenadchla, proto si vybrala kámen. Poskakovali na něm dva vrabčáci, vzlétli, když se přiblížila. Za chůze si stahovala kalhotky, aby se tím nemusela zdržovat. Zalezla za balvan, dřepla si na bobek a slastně přivřela oči. Cítila, jak z ní vytéká horký proud moči a v duchu počítala, jak dlouho to trvá. Napočítala do padesáti. Oklepala

se, jako to dělá jejich Alík, a natáhla na sebe kalhotky. Zvedla se, a až nyní otevřela oči.

A vtom to spatřila.

Kousek od ní ležel mrtvý muž. Nohy měl v říčce, trup vklíněný mezi shnilé větve. Proud mu nadouval oblečení a Tereze připadal strašně starý. Určitě je mnohem starší než její dědeček. Tomu bylo v létě osmdesát let. Stařík měl skelný vytřeštěný pohled a chyběl mu kus levé tváře. Tery napadlo, že na něm hodovali drobní hlodavci. Zvedl se jí žaludek a vyzvrátila celý oběd. Nažloutlé zvratky, které bývaly hrachovou kaší, potřísnily mužovo tělo a Tery nedokázala přestat, dokud neplivala hořké žaludeční šťávy. Náhle měla pocit, že se muž pohnul. Byl to optický klam? Způsobila to voda? Nebo nějaký živočich? Tery si vzpomněla na horor, který tajně pouštěl Jakub. Jmenoval se „Oživlí mrtví“.

Rozeběhla se zpátky k lavičce a ječela jako šílená.

Gabriela Trachtová šťouchla ukazovákem do dva dny starého rohlíku, aby zjistila, jestli není příliš tvrdý.

Usoudila, že je poživatelný. Vyndala ho z igelitového sáčku a položila na tác s bílou kávou. S prostou snídaní zamířila na verandu. Věděla, že nemusí škudlit, ale byla tak zvyklá. Rodiče ji vedli ke skromnosti a ona neviděla jediný důvod, proč utrácet za zbytečnosti. Okolí ji možná považovalo za podivínku, ale ať si všichni trhnou nohou.

Na parapetu stálo rádio a Gabriela naladila ranní zprávy.

Byl to každodenní zvyk od doby, co odešla do důchodu.

Páni, kdo by řekl, že je to už deset let?

Moderátor měl úlisný hlas a ona si dokázala představit jeho falešný úsměv a vybělený chrup. Kdysi by nosil knírek, dnešní seladoni mají umně zastřižené vousy. Nikdy téhle módě neporozuměla a už je příliš stará na to, aby se o to pokoušela. Její nebožtík manžel byl vždycky hladce oholený, stejně tak jako zeť. Ne ovšem, že by byl Matěj nějaký extra fešák. Na její vkus je příliš hubený a takový divně bezkrevný. Bledý, snadno zrudne a vlasy má spíš zrzavé než blonďaté. Dřív při řeči zadrhával, a když byl rozčilený, potily se mu dlaně. Bůhví co na něm Ema vidí?

Ema, která by mohla mít každého, na koho by ukázala. Gabriela byla na dceru patřičně hrdá. Odmaturovala se samými jedničkami, vystudovala prestižní lékařskou fakultu a stala se z ní vyhledávaná zubařka. Má vlastní ordinaci a Gabriela ví, že sní o vlastním středisku.

Jak dceru zná, najde způsob, aby dosáhla svého. Ema. Její Emička. Když ji poprvé spatřila, věděla, že pro ni udělá všechno na světě. No tak dobře, nic není naprosto dokonalé, že? Co si budeme povídat. I Ema má své mouchy. Jednou z nich je právě Matěj. Gabriela dceři nikdy nemluvila do toho, s kým chodí, a nikdy by ji nenapadlo Matěje kritizovat. Jí připadá jako slaboch, ale co když právě to Emě vyhovuje?

Moderátor úlisným hlasem informoval o další vraždě, ke které došlo nedaleko, a Gabriela se kousla do rtu.

Copak se všichni zbláznili? To už neexistuje místo, kde je svět ještě v pořádku? Nejdřív to byl oběšenec v lese, nyní je to utopený stařík. I když stařík… Gabriela sebekriticky usoudila, že i ji mnozí považují za stařenku. A přitom si v pětasedmdesáti připadá plná síly. Úlisný hlas předal slovo kolegyni a ta monotónním hlasem odříkala, jaké bude počasí. Hm. Mlhy a jemné mrholení. Alespoň že léto se vyvedlo. Ema letěla s Matějem do Egypta, ale klidně mohli zůstat doma. Teploty neklesaly pod třicítku a všechny přítoky Labe byly teplé jako kafe, takže se v nich dalo koupat.

Gabriela si namáčela suchý rohlík do kávy a uvážlivě žvýkala. Přemýšlela, co dnes podnikne. Nakonec se rozhodla, že zajde do zámečku, aby v něm poklidila. Před několika dny dorazili do kempu za městem čundráci a kdoví co je napadne? Však to známe. Do noci popíjejí a pak vymýšlejí nesmysly. Gabriela si moc dobře pamatuje, jak nepříjemné bylo, když se v zámečku usadili bezdomovci. Přemlouvala je, vyhrožovala, a nakonec musela zavolat policii. Ne, že by se zrovna přetrhli, ale chlápci

naštěstí vypadli. Od té doby jsou dveře na zámek, a když chce někdo dovnitř, musí jí zavolat. Budova je opuštěná, ale ona ji pravidelně navštěvuje. Otevře desítky oken dokořán a zkontroluje zdi, zda je neponičili vandalové.

Ranní zprávy skončily a éterem zazněla nejnovější písnička od Marka Ztraceného. Ne, že by byla znalkyně hudby, ale zrovna tuhle skladbu poslouchala včera v knihovně, kam si zašla vypůjčit časopisy o vaření a bydlení. Ema se jí nesčetněkrát ptala, proč si je nekoupí v trafice, kterou má přímo před domem, a místo toho se táhne přes celé město, ale Gabriela nechápala, proč by měla utrácet za něco, co může mít zadarmo. Průkazku do knihovny měla za sto korun na rok a v čem je problém, když má tašku na kolečkách? Tu dostala od Matěje k předloňským narozeninám. Jo, vybírat dárky umí, to se mu musí nechat. Možná Emě vyhovuje, že je tak praktický?

Gabriela se ztěžka zvedla. Bolest v kloubech byla předzvěstí deštivého počasí. Prsty zkřivenými artrózou smetla drobky do dlaně a vyhodila je do záhonu jiřin. Dřív trávila zahradničením celé dny, ale kdyby dneska klečela víc než hodinu, Ema by jí musela přikládat na záda hřejivé náplasti. Odnesla talířek s hrnkem do kuchyně a snažila se nevnímat, jak drnčí. Ruce se jí chvěly, ale ona si jen nerada připouštěla, že je stará. Ze zvyku nádobí opláchla a postavila do plastového odkapávače. V rozích byl zažloutlý, ale protože ještě sloužil, byla by škoda ho vyhodit. Ema ji nabádala, aby si pořídila alespoň nové spotřebiče, ale ona o tom nechtěla ani slyšet.

Gabriela vykoukla z okna. Nad městem se stahovala mračna a bylo pošmourno. Hlavně ať neprší. Lezavé počasí

jí nevadí, ale několikadenní déšť by byl katastrofa pro její revma. Klouby o sobě daly opět vědět a ona si přes šaty přehodila háčkovaný svetřík. Na zahradu nosila květovaný šátek, z pod kterého jí vylézaly chomáče šedých vlasů, ale mezi lidi si ho nebrala. Ve městě ho nenosil nikdo, i když byl praktický. Ema jednou netaktně pronesla, že v něm vypadá jako babka z filmu pro pamětníky, a ona ho raději uložila na dno almary. Krimplenové šaty nepříjemně kousaly, ale copak je nějaká fiflena? Život se s ní nikdy nemazlil. Na to, aby ji někdo hýčkal, nebyl prostor ani čas.

„To je počasí,“ zabrblala a zapnula si všechny knoflíky na svetříku.

Došourala se ke dveřím a pohodlné domácí papuče vyměnila za střevíce z lakované kůže. Byly nemoderní stejně jako šaty, ale co už.

„Snad nezačne pršet,“ zadoufala a pro jistotu přidala do kabelky skládací deštník.

Sundala ze zdi svazek starobylých klíčů a vyrazila.

„Copak všichni spí?“ zahartusila, když přecházela náměstí.

Náměstí zelo prázdnotou. Nikde nikdo. Na soše jakéhosi národního buditele poskakoval párek vrabčáků a kolem kašny se producírovali tmavě šedí holubi. Korálkovýma očima sledovali kočičí hlavy a pátrali po něčem, co by mohli sezobnout. Jiný by jim vzal tvrdé rohlíky, ale to Gabriela ne. Z rohlíků udělá strouhanku anebo s nimi

zahustí nedělní guláš. Kam by přišla, kdyby zbytečně rozhazovala? Věděla, že ji sousedé považují za krkounku, ale co. Když nebudou pomlouvat kvůli tomuhle, najdou si něco jiného. Lidi jsou pakáž a nedá se jim věřit.

Mraky pomalu mizely a ona procházela křivými uličkami plnými renesančních domků. Domy měly pokreslené fasády a díky podloubí vypadaly jako z krajky. Doma je stejně nejlíp, konstatovala v duchu. Nač cestovat po Evropě nebo ještě dál? Peníze se určitě dají využít rozumněji. Z jednoho okna ji pozorovala tlustá mourovatá kočka. Gabriela se na ni zamračila a kočka líně zazívala. Křivé uličky ji dovedly k městskému hřbitovu. Ačkoliv byl plný zeleně, chodila sem jen velmi nerada. Ale co naplat. Jestli si chce ušetřit dobrý kilometr, musí projít mezi hroby. Nebožtík manžel odpočíval za bílým kostelíkem a ona mu ze zvyku zamávala. K hrobu zajde v neděli a přinese mu puget jiřin.

Cesta k zámečku byla mírně do kopce a ona si udělala pauzu. Špatně se jí dýchalo, skoro začínala chrčet, a v boku ji nepříjemně píchalo. Přitiskla si dlaně na bok a pomalu vydechovala. Jen klid, nabádala se v duchu. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Ema jí k narozeninám koupila chytré hodinky, které měřily všechno možné, ale nikdy je nepoužila. K čemu taky? Sama nejlíp ví, jak se cítí. A aby jí hodinky počítaly, kolik ušla kroků? Větší nesmysl ještě neslyšela. Lakované střevíce ji trochu dřely na patách, ale to se poddá. Zhluboka se nadechla a pokračovala v chůzi. Chodník potřeboval vyspravit, protože byl plný puklin a zvrásněný jako měsíční krajina, ale ona se kvůli tomu rozčilovat nebude. To je věc pánů na radnici, ti ať se snaží.

Když vyšla na vršek, zastavila se a okouzleně hleděla před sebe. Zámek s bílými protáhlými věžičkami a červenými střechami vypadal jako z pohádky. Několikrát

do něj zavítali američtí filmaři. Jednou v něm natáčeli romantický film a jednou pohádku na motivy bratří Grimmů. Gabriela sledovala filmový štáb a žasla nad tím, jak jsou sehraní. Producent se divil, že se zámeček neproměnil v hotel, a ona mu lámanou angličtinou vysvětlila, že to by majitelé nikdy nedovolili. „No.“ „Never.“ A basta. Párkrát si tu snoubenci řekli ano, ale udělat z takové nádhery komerční záležitost? Ve městě je hned několik prvotřídních hotelů, a co je špatného na svatbě v parku?

Křoví kolem zdí potřebovalo zkrotit a ona si udělala poznámku do zápisníku s oslíma ušima. Nosila ho stále u sebe, aby nezapomněla na nic důležitého. „Sehnat zahradníka“ zapsala protáhlým písmem s výrazným sklonem doprava. Kdysi jí nějaký grafolog řekl, že z jejího rukopisu sálá energie, a ona to považovala za lichotku. Keře byly plné trnů a tmavě fialové bobule byly tak přezrálé, že padaly do trávy. Gabriela došla ke vstupní bráně a ze zvyku zkontrolovala vnější zdi. Na několika místech byla zeď popraskaná a celý zámek by si zasloužil nový nátěr, ale na to Gabriela nechtěla myslet. Však ono to ještě nějaký ten rok počká. Teď je hospodářská krize a stavební firmy jsou banda zlodějů, co už neví, jak by ze slušných lidí vyrazili prachy.

Gabriela vyndala svazek starobylých klíčů a tím největším otevřela bránu. Ocitla se na nádvoří. Přecházela po dlaždicích, které byly kdysi oranžové, ale časem vybledly do hnědavého odstínu, a obdivovala keře planých růží, které se plazily po zdech nebo se ovíjely kolem soch. I tady bylo podloubí, ale do krajky mělo daleko. Tohle bylo majestátní. Gabriela prošla mezi kamennými

náhrobky zakladatelů dynastie. Zámeček patřil od začátku jedné rodině, výjimkou bylo pouze období, kdy vládli

komunisté. Ti v zámečku ubytovali vojáky, ale po revoluci se zámeček vrátil těm, kterým po právu patřil. Gabriela nechápala, proč jsou sarkofágy na stěně, ale musela uznat, že to má něco do sebe.

Další nádvoří bylo o poznání skromnější. Neměřilo ani třicet metrů čtverečních, ale Gabriela měla v živé paměti scénu, která se tu natáčela. Vládkyně zimy bojovala s princeznou v prostých šatech a snažila se jí probodnout srdce rampouchem. Celá pohádka jí přišla jako kýčovitá slátanina, ale zrovna tahle scéna nebyla vůbec špatná. Místo hereček zaskakovaly kaskadérky a díky nim se pohádka proměnila v akční podívanou. Gabriela odemkla dveře, které vedly do hlavního sálu. Ten byl větší než tělocvična v místní základní škole, a když v něm Gabriela vytírala podlahu, musela minimálně dvacetkrát vyměnit vodu v kýblu. Na vytření všech sálů a komnat spotřebovala několik litrů saponátu a otevírání oken trvalo téměř hodinu.

A přece by neměnila. Zámeček jí přirostl k srdci a ona byla ráda, že tu může trávit čas. A že uklízí? Doma by se akorát nudila. Její domek má jen čtyři místnosti a zahrada je plná bodláčí a pokroucených jabloní obsypaných nedochůdčaty. Zato tady. Gabriela měla sto chutí rozeběhnout se po sále a se zvednutýma rukama křičet tak, až by ozvěna zanesla její hlas do všech místností. Vtom jí pípla esemeska. Gabriela vyndala notně ošoupaný mobilní telefon a podívala se, kdo píše. Ema. Starostlivá dcera chce vědět, jak se má a zda je v pořádku. Gabriela nikdy

nerozuměla technickým vychytávkám a vzpěčovala se telefonu s dotykovým displejem, ale nakonec ocenila jeho výhody. Už kvůli fotografiím.

Přejela bříšky ukazováku a palce po obrazovce a roztáhla na ní dceřinu fotografii. Ema se vyfotila v ordinaci s vrtačkou v ruce. Bílá košile a kalhoty zakrývaly útlou chlapeckou postavu, hnědé kudrnaté vlasy měla svázané do uzlu a na hranaté čelisti bylo patrné drobné mateřské znaménko. Jako malá ho Ema nenáviděla, smířila se s ním až časem. Ema se nikdy nepovažovala za krasavici, ale Gabriela to samozřejmě viděla jinak. Nejhezčí na ní byly oči. Velké, hnědozelené a stále rozesmáté. Ema měla ve tvářích rozpustilé dolíčky, a navzdory tomu, že pacientům nabízela rovnátka, měla trochu křivé špičáky. U ní to ale bylo roztomilé.

Vtom si něčeho všimla a strnula.

„Kdo to udělal?“ vykřikla zoufale a přitiskla si ruce na pusu, aby zadusila tichý vzlyk. „Kdo to provedl?“

Na nejdelší zdi pokryté béžovou tapetou s drobnými kvítky byl sprejem nastříkaný legrační panáček. Měl kulatou hlavu, místo nosu knoflík a dvě tečky místo očí. Tělo tvořila jedna čára, z níž trčely čtyři další. Dvě ruce a dvě nohy. Ruce byly zakončené pěti čárkami znázorňujícími prsty, nohy – čárky byly obuté do jednoduchých bot. Panáček se usmíval, ale jí z něj naskakovala husí kůže. Byl vyvedený rudou barvou připomínající krev a bezmála vyšší než ona. Jak tak proti němu stála, měla pocit, že se jí směje do obličeje. Co směje, vysmívá. Nedokázala si představit jediný rozumný důvod, proč tu je. Sprejer sem musel zavítat během posledních pěti dnů, co tu nebyla.

„To je hrůza,“ vykřikla a marně přemáhala pláč.

Horká slza jí sjela po líci a pomalu stékala na krk.

Gabriela si uvědomila, že cítí kovovou vůni barvy.

„Cože?“ zašeptala a užasle přejela prsty po panáčkovi.

Na prstech jí ulpěla rudá barva. Napadlo ji, že vypadá, jako kdyby se vymáchala v krvi.

Někde za ní bouchly dveře.

Lekla se tak, až nadskočila.

„To bude průvan,“ uklidňovala sama sebe.

Otřela si prsty do šatů a znovu se podívala na panáčka. Fascinovaně hleděla na jeho potměšilý úsměv a ve vzpomínkách se vracela o desítky let nazpátek.

„Neviděli jsme se už někdy?“ oslovila ho.

Panáček se škodolibě usmíval a mlčel.

„Možná jo, možná ne,“ ozval se za ní hrubý mužský hlas.

Otočila se za zvukem.

Za ní stál muž se sekerou.

Chtěla utéct, ale nestihla to.

První rána padla, když si zakrývala hlavu rukama a prosila o život.

Marně.

„Ničemu nerozumím,“ prohlásil vrchní inspektor zmučeně a podrbal se ve zbytcích vlasů na temeni.

„Však vy na to přijdete,“ zalhala jsem a poplácala ho po paži.

Vrchní inspektor Vyskočil je malý obrýlený mužíček, který neoplývá šarmem ani inteligencí. Veřejnost ho považuje za skvělého policejního vyšetřovatele, ale zasvěcení ví, jaká je pravda. Vyskočil si mě najímá jako konzultantku a všechny jeho úspěšně vyřešené případy vražd jsem ve skutečnosti rozlouskla já. Že mě neznáte? Copak nečtete noviny a nedíváte se na televizi? Jmenuji se Tara, jsem soukromý detektiv, a pokud máte pud sebezáchovy, raději se mi vyhněte. Mé okolí mě považuje za příšernou osobu, ale myslím, že přehánějí.

Když jsem se v létě vrátila z Polné, kde jsem řešila vraždy na Oběšencově vrchu, dopřála jsem si zasloužený odpočinek. Flákala jsem se u moře, popíjela koktejly a házela očkem po domorodcích. Když začala škola a moji lehce retardovaní synovci odjeli na soukromé internáty (nikde jinde je nechtěli a děda Luigi platí královsky), začala jsem se trochu nudit. Vím, bude to znít cynicky, ale přála jsem si, aby došlo k nějaké pěkné vraždičce. A vida. Zemřeli tři lidé a něco mi říkalo, že z toho bude případ s velkým P. Usrkla jsem kávu a znovu si prohlédla všechny fotografie z míst činů. Vyskočil dělal to samé, ale nemohla jsem čekat, že dojde ke stejným závěrům jako já.