Pro VP neboli Vicky Palmerovou, za její vášeň pro knihy, její zápal, smích a neochvějnou podporu. Za to, že mi pomohla stát se spisovatelkou, jakou jsem vždycky chtěla být, a přivedla mě do mého nového domova. A pro Francii. Vždycky jsem tě milovala! Santé!
Kapitola první
Prásk! Prásk! PRÁSK!
Proč dnes? Proč ze všech dní právě dnes, když se stěhujeme.
Z horního patra se ozve prásknutí dřevěných dveří. Ten nepříjemný zvuk mnou pronikne a drásá mi nervy, už tak napnuté jako špagáty. Vítr šlehá do domu a zase ven jako hejno příliš rozvášněných strašidel o Halloweenu, která mě popichují a páchají mi v domě pohromu. Až na to, že dnes Halloween není. Je začátek června. A spoušť tu nedělají žádná strašidla, nýbrž vítr mistrál, který tady v Provence vane pravidelně a který se právě dnes ze všech dnů rozhodl tropit neplechu. Skučí a vysmívá se mi.
„To sis vážně myslela, že to zvládneš?“
Prásknou další dveře. Sklenice postavené na kredenci, které jsem ještě nestihla zabalit, popadají. Den ještě ani nezačal, a já už jsem naprosto vyčerpaná. Nohy i ruce mám tak těžké, jako bych za sebou vláčela pytle s pískem, a těžko je mi i na duši. Moje už tak nízké zásoby energie se ještě ztenčují.
Pomalu se vydávám prázdnou chodbou ke vstupním dveřím. Těch terakotových dlaždic jsem si všimla hned, jak jsme sem poprvé vešli. Na některých místech už jsou natolik ošoupané, že se červená barva změnila v oranžovou. Vyprávějí vlastní příběh, příběh mnoha nohou, jež po nich v průběhu let kráčely. My jsme na nich ale sotva zanechali zaprášený otisk boty, natož nějakou opravdovou stopu.
Vyjdu ven a vzdorně se postavím větru, který ze země zvedá prach a prohání ho čerstvě uklizeným domem. Do očí mi vhrknou slzy a zamrkám. Aspoň jsme do toho šli, pomyslím si. Aspoň jsme to zkusili. Otřu si oči růžkem svého ponča. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli mám nějaký kabát, který si budu moct obléct, až dorazíme zpátky do Velké Británie.
„Z toho si nic nedělejte, paninko,“ zakřičí na mě přes kvílení větru majitel stěhovací firmy. Má na sobě vínové triko s límečkem a zlatým nápisem Stěhování Broderick a dcera na hrudi. Přikývnu a snažím se na něj usmát, ale přitom cítím, že ztrácím půdu pod nohama. Můj život se zcela vymkl kontrole. „S Lexie děláme tyhle zakázky každou chvíli!“ zavolá vesele, když se mu konečně podaří zvítězit v souboji s těžkými dveřmi nákladního auta a zajistit je.
Auto stojí před domem přímo pod platany, které nadšeně mávají větvemi, jako by na ulici právě zahlédly starého přítele. Příští rok budou chtít prořezat… Ta myšlenka se mi táhne zmatenou myslí jako vlak, který i přes nepříznivé povětrnostní podmínky zastavuje ve stanici na minutu přesně. Prořezávání, pomyslím si znovu, nechávám si to slovo na chvíli projít hlavou a užívám si pokoj, jejž mi přináší. Jako by vítr ustal, jen na okamžik, a kolem zavládl klid, než se vítr znovu zvedne, tentokrát s ještě větší silou.
Proč vlastně přemýšlím nad platany před domem?
Vždyť za rok tady nebudu. To budu… kde vůbec budu?
Kvůli větru je všude kolem boží dopuštění, dveře náklaďáku práskají, květináče s venkovními rostlinami padají na zem a já mám zase nervy nadranc.
Ralph vesele zaštěká, rozběhne se a vrazí mi zezadu do lýtek, až se mi málem podlomí kolena. Hrne se přivítat nově příchozí a drápky mu při tom cvakají o dlaždice.
No, aspoň on možná v podlaze zanechal pár škrábanců, pomyslím si zádumčivě.
Pan Broderick vyjde těch pár schůdků vedoucích ke vstupním dveřím. Pevně zavřené okenice v horním patře se otřesou v pantech. Jedna petlice se vytrhne a okenice sebou práskne o zeď. Rozhlížím se po Olliem, abych ho požádala o pomoc, ale není po něm nikde ani vidu. Ach, ano, támhle je. Sedí v zaprášeném autě a s někým telefonuje. Plánuje. Povzdechnu si. Další plány.
„Vážně, paninko,“ uklidňuje mě pan Broderick a konejšivě mi položí ruku na loket. Nejspíš si myslí, že moje slzy vyvolalo něco jiného než jen zrnka prachu v očích. „Děláme to pořád! Vždycky sem přestěhujeme někoho, kdo si chce vyzkoušet bezstarostný život na venkově, a půl roku na to nám volají, že chtějí zpátky, jakmile si uvědomí, jak obrovskou chybu udělali. Chybí jim rodná hrouda a chtějí domů! Děje se to každou chvíli. Staré dobré Anglii se nic nevyrovná, já to říkám pořád. Není to pravda, Lexie?“ Zvýší hlas a přes rámusení větru zavolá na svou společnici, která seskočí z nákladního prostoru a vydá se k nám. Od pohledu je podobně stará jako já, taky jí táhne na čtyřicet. Má na sobě džíny s leopardím vzorem a triko s názvem firmy stejně jako otec. Blonďaté, skoro bílé vlasy má ježaté a ostřihané nakrátko a usmívá se na nás. Jako by nevnímala vítr vířící na příjezdové cestě, květináče kutálející se všude kolem ani oblaka prachu vznášející se jí kolem těžkých bot.
„Co říkáš, tati?“ zaječí přes všechen rámus.
„Říkám,“ pokouší se muž překřičet mlácení okenic, „že tohle děláme pořád. Někoho sem přestěhujeme a za půl roku ho zase stěhujeme zpátky.“
„Je to tak.“ Lexie se na mě široce usměje. „Táta vždycky říká, že rodné hroudě se nic nevyrovná.“ Teď už stojí vedle
otce. „Ráda vás zase vidím,“ řekne mi a její vřelý úsměv mi připomene domov.
Tentokrát už mi slzy do očí vyhrknou doopravdy. Domov. Kde vůbec mám domov? Když jsme se rozhodli přestěhovat sem, dům jsme prodali a při tom jsme poplatili všechny dluhy. A teď nám Ollie shání dům, který bychom si „zpátky doma“ mohli pronajmout. Jenže v tuto chvíli ještě netuším, kde náš nový domov bude ani jak bude vypadat.
„Šest měsíců je průměr,“ pokračuje pan Broderick. „Musím ale uznat,“ uchechtne se, „že šest týdnů je asi nejkratší doba, co jsme zažili. To bude náš nový rekord.“ Ještě chvíli se chechtá. „Tak kde začneme?“ tleskne vesele a vejde do stavení.
Šest měsíců je průměr, zní mi v hlavě. A my jsme tu zůstali nejkratší dobu, co pamatuje. Od našeho nastěhování do dnešního návratu „domů“ uplynulo šest týdnů. Šest velmi dlouhých týdnů. Povzdechnu si.
Ralph kolem pana Brodericka a jeho dcery nadšeně pobíhá. Pokouším se ho chytit za obojek, on však náhle změní směr a prosmýkne se mi pod rukou. Myslí si, že je to hra. Pak si lehne na zem do prachu, který mu krémově bílou srst obarví do meruňkova, a začne na mě poštěkávat. Já rozhodím rukama. Z jeho neposlušnosti jsem zoufalá. „Ollie!“ zavolám směrem k autu. Ale Ollie jen mávne rukou, aby mi dal najevo, že má zrovna moc práce. V autě zaparkovaném na příjezdové cestě prý chytá nejlepší signál. Za posledních šest týdnů podle mě strávil telefonováním v autě víc času než se mnou v domě.
Mistrál zavane ještě silněji. Říká se, že dokáže lidi dovést i k šílenství. Složím ruce a obejmu se kolem paží.
Tvář nastavím teplému větru a zavřu oči před prachem. Tu změnu ovzduší cítím na kůži.
„Kde začneme?“ usmívá se Lexie. Otevřu oči a otočím se k hromadě zabalených krabic naskládaných na nábytku, který přijde naložit do auta a pak možná někam uskladnit, pokud na něj v pronajatém domě nebude dost místa. „Kde chcete.“ I přes únavu a vyčerpání se pokusím jí úsměv oplatit. Sotva jsem ty krabice stihla vybalit a už jsem je balila znovu. Některé jsem dokonce nevybalila vůbec a teď nemám nejmenší tušení, co v nich je. Většinu fotografií jsme ani nevystavili na poličky, ale zrovna na to si stěžovat nemůžu, protože nesnáším, když vejdu do místnosti a z fotek na mě zírá vlastní obličej. V našem předchozím domě trval Ollie na tom, abychom si zarámovanými obrázky vyzdobili zeď v chodbě a podél schodiště. Náš svatební den. Jeho fotka z promoce. My dva na křtinách miminka jeho bratrance. Mně připadalo, že zrovna na téhle vypadám příšerně, ale Olliemu se líbila, prý to byla krásná fotka nás jako páru. Jenže mně připomínala pouze to, jak jsem se ten den cítila. Novým rodičům jsem to sice přála, ale v srdci jsem měla úplně duto a prázdno. Bylo to nedlouho poté, co mi umřela maminka.
Když mi lidé tehdy vyjadřovali soustrast, nebyla jsem si jistá, kvůli které z mých ztrát mě litují. Mě bolely obě. Ztráta matky i ztráta poslední šance, jak se matkou sama stát. To bylo těsně předtím, než jsme se rozhodli přestěhovat sem, a těsně potom, co Ollie koupil Ralpha. Říkám, že jsme se pro to rozhodli, ale… ve skutečnosti to byl Ollieho sen. Když ho propustili z práce pro nadbytečnost, začal být závislý na pořadech jako Nový život pod sluncem a Útěk do château a usmyslel si, že tento statek s bledě oranžovými kamennými stěnami a barevnými okenicemi, z nichž se loupal nátěr, bude řešením veškerých našich problémů.
Tehdy jsem ještě měla práci ve velkém obchodním domě, kterou jsem naprosto zbožňovala. Vedla jsem celé oddělení a byla jsem v tom dobrá. Lidé si mě vážili. Skvěle jsem tam zapadala. Bavilo mě mluvit se zákazníky, doplňovat zboží, počítat tržbu na konci rušného dne. Věděla jsem, kdo jsem. Teď však netuším, kam patřím. Rozhodně už nepatřím sem do Francie, to je jisté. A vlastně jsme sem nepatřili ani doteď. Když jsme se sem nastěhovali, vyrazili jsme na pár večírků pořádaných jinými místními přistěhovalci, ale já jsem tam nepotkala nikoho, s kým bychom si kápli do noty. Nikomu neučarovala místní kuchyně, nikdo se se mnou nechtěl učit francouzsky ani mi nedokázal doporučit nějaký jazykový kurz, nikdo si tu nebudoval podnikání, které by mě inspirovalo, jak začít podnikat sama a využít všechny zkušenosti nabyté při práci v obchodním domě. Každý čtvrtek jsme chodili do „pubu“, baru v centru města, kde jsme se setkávali se skupinou dalších cizinců, kteří se sem přistěhovali stejně jako my, a společně jsme se účastnili hospodského kvízu.
Ten tam společně se dvěma kamarádkami organizovala chytrá a přátelská žena jménem Cora. Ollie tyhle čtvrteční večery miloval. Já jsem na kvízy nikdy nebyla.
Všeobecný přehled jsem nikdy nepovažovala za extra přitažlivou schopnost. Ale Ollie zbožňoval ten pocit, když náš tým vyhrál.
Přejdu zpět do kuchyně, aby si Ralph myslel, že tam na něj čeká nějaká dobrota, a přiběhl za mnou. V kuchyni ještě pořád voní zralý meloun, který jsem si dala k snídani. Snažila jsem se dojíst poslední zbytky jídla z lednice a zároveň jsem věděla, že aspoň něco sníst musím, ačkoliv žaludek jsem měla napětím úplně scvrknutý.
Francouzskými okny se zahledím ven na terasu ze strany domu, kde jsme si namlouvali, že si ve společnosti dobrých
přátel budeme neustále užívat dlouhé a zábavné večeře.
Ani jednou jsme to však neuskutečnili. Prohlížím si řeku a pole svažující se do údolí. Z druhé strany je výhled na městečko obklopené fialovou levandulí.
Otočím se zpět do chodby. Ralph pobíhá kolem pana Brodericka, který si vesele píská a společně s Lexie právě vynáší ven pohovku. Když se Lexie předkloní, zahlédnu vršek jejích tang s leopardím vzorem a napadne mě, jestli ještě někdy budu mít chuť si taky obléknout sexy kalhotky. Od chvíle, co jsme odjeli z Anglie a vydali se za svým „novým životem pod sluncem“, jsem začala sahat spíš po pohodlném bavlněném prádle se zvýšeným pasem. Ollie si toho ani nevšiml, ale to bude asi hlavně proto, že jen pár dní po příjezdu si odrovnal záda a hned od prvního týdne spal v ložnici pro hosty. Hrál si na Dicka Strawbridge z Útěku do château a rozhodl se, že sám opraví ucpaný odpad, což skončilo proraženou trubkou, vytopenou koupelnou a zříceným stropem v obývacím pokoji. Museli jsme najmout instalatéra, štukatéra a malíře a skoro všechny úspory padly na to, abychom dům uvedli do původního stavu.
Doktor, za nímž Ollie se zády šel, si naštěstí myslel, že jsme tady jen na dovolené, a taky podle toho Ollieho ošetřil, takže jsme si nemuseli ani dělat starosti s velkými účty z nemocnice. Něco na tom ale bylo. Celé to byla jako dovolená ze špatného snu. Všechno, co se mohlo pokazit, se taky pokazilo, včetně Ollieho plánu pracovat z domu a podnikat přes internet. Internet tu je tak špatný, že musel jezdit do nejbližšího většího města, aby mohl posílat e-maily. Byla to jedna velká katastrofa.
Ralph se zběsile rozštěká a tryskem vyběhne na příjezdovou cestu za někým, kdo právě prochází okolo, a víří další oblaka prachu.
„Ralphe! Ralphe!“ volám, ale on mě ignoruje a dál se žene ven. Jenže já moc dobře vím, že moc neumí brzdit, a ať už běží vítat kohokoliv, s největší pravděpodobností do něj naběhne a srazí ho k zemi.
Dál na něj volám a vyrážím za ním. Naštěstí na sobě mám zavazovací tenisky s tlustou podrážkou, tříčtvrteční džíny a přes bílé tričko jsem si navlékla růžové pončo s výstřihem do V. Jenže přes oblaka narůžovělého prachu, které vítr zvedá, Ralpha sotva vidím. Když ho konečně doženu, štěká jen na vítr vanoucí mezi stromy. Chytím ho za obojek a zamířím zpět do domu.
V půlce příjezdové cesty se zastavím a prohlížím si kamenné stavení s levandulově modrými okenicemi rachotícími ve větru. Vzpomínám si, jak mě sem Ollie poprvé přivedl, aby mi ukázal náš nový dokonalý domov, který nám koupil, zatímco já ještě v Anglii podávala výpověď v práci.
Vzpomínám si, jak moc jsme se těšili na budoucnost.
Teď si prohlížím odlupující se barvu a na mysli mi vyvstane prasklina, která se objevila ve stropě obývacího pokoje těsně předtím, než se propadl. Přetřeli jsme ji tlustou vrstvu barvy, abychom ji ještě na nějaký čas zamaskovali. Stejnému účelu sloužil i celý tenhle dům.
Bylo to jen provizorní řešení, jímž jsme chtěli zakrýt praskliny v našem vztahu… jenže strop už se probořil.
Ollie dál naléhavě hovoří do telefonu a stěhování nechává na mně a najatých pomocnících. Sleduju ho, ale on si mě ani nevšimne. Obrátím se zpět ke stěhovákům, abych jim pomohla. Mistrál ani trochu nepolevuje, což nám práci velmi ztěžuje. Dveře i okenice skřípají, kvílejí a třískají o stěny. Nakládání ovšem rychle uteče, a než se naděju, pan Broderick s Lexie už mají auto připravené k odjezdu. Zvládli to. V tom nákladním voze leží celý můj život a jen čeká, až si ho odvezu domů.
Domů. Zase to slovo. Zpátky tam, kde jsme začali. Tam, kde se praskliny poprvé objevily poté, co všechny pokusy o umělé oplodnění selhaly, Ollieho propustili z práce a moje maminka zemřela. Co vlastně z našeho společného domova zbývá? Co zbývá z našeho manželství? Naposledy se projdu po prázdném domě a zkontroluju, že jsme nic nezapomněli. Ze zdi u schodiště sundám opomenutou fotografii. Tu jedinou, kterou jsme stihli pověsit. Fotku z našeho svatebního dne, kdy jsme byli plní nadějí a snů. Než se začaly objevovat praskliny, jež nebylo možné vyplnit. Zbyla jsem jen já, tahle fotka a Ralph. Ten mi sedí u nohou a funí, všechno to vzrušení ho unavilo.
„Tak jo! Můžeme?“ Ollie konečně položil telefon a stojí ve dveřích. „Myslím, že tady je hotovo,“ řekne. „Až se vrátíme, domluvil jsem nám pár prohlídek domů. Nejsou nijak výjimečné, ale někde se začít musí.“ Sklopí oči k telefonu a začne psát zprávu.
Někde se začít musí. Další nový začátek. Pro mě byl výjimečný dům, který jsme prodali. Milovala jsem ho. Myslela jsem, že už navždy bude naším rodinným domovem. Milovala jsem i svou práci. A teď se máme vrátit ke svým starým životům, ale bez mého milovaného domu a bez práce, v níž jsem byla tak dobrá? Budeme na úplném začátku. A pokud mám začít úplně od znova, chci se do toho pouštět s Olliem? Když vím všechno, co vím? Je tohle nová příležitost, nebo – ta slova mi sama od sebe vyvstanou v mysli – je to konec? Najednou pocítím naprostý klid a přes veškerý chaos tohoto dne vidím všechno zcela jasně.
Pohlédnu na něj a řeknu přesně to, co si myslím.
„Já nejedu, Ollie.“
Kapitola druhá
„Cože?“ Zvedne oči od telefonu, jako by mě pořádně neslyšel.
„Já nejedu. Nevrátím se,“ zopakuju. Nemůžu se vrátit tam, odkud jsme přišli. Nejde o dům ani o práci. Jde o nás. Už se nechci cítit tak, jak jsem se cítila, než jsme sem přijeli. Ollie se nad naše neúspěšné pokusy otěhotnět povznesl velmi rychle. Koupil mi Ralpha, nechal ho s námi spát v posteli a rozhodl, že se stěhujeme do Francie. Já už se nemůžu vrátit k té nespokojenosti a osamělosti, které jsem v našem manželství cítila.
„Nebuď směšná. Vždyť auto už je naložené! Každou chvíli vyjedou. Samozřejmě, že se vracíme!“
Zhluboka se nadechnu. „Já ne, Ollie. Buďme sami k sobě upřímní. Naše manželství nefungovalo v Anglii, nefungovalo tady a nebude fungovat ani v novém domě, protože ani jeden z nás už v něm nechce být.“
Ollie mi neodporuje. Vzpomenu si na ženy, které potkáváme na kvízu a které Ollieho zbožňují. Jak dlouho by mu asi trvalo, než by jedné z nich podlehl a pak to dával za vinu našim „problémům“? Jako to bylo minule, ještě v Anglii. Bylo to jen jednou, ujišťoval mě. Tam můj domov není. Nevím, kde přesně je, ale rozhodně není tam, odkud jsme přijeli, v pronajatém domě s Olliem.
„Podívej, Del, já nechápu, o co ti jde. Shodli jsme se přece, že nám to tady nefunguje a že se přestěhujeme zpátky domů.“
„Shodli jsme se, že nám to nefunguje,“ řeknu já.
Ollie si podrážděně povzdechne. „Jestli sebou nepohneš, ujede nám trajekt. Před odjezdem se ještě musím stavit u makléřky a vrátit klíče.“
V tu chvíli uslyšíme bouchání dveřmi a zvuk startujícího motoru. Auto pod stromy pomalu couvá a pod koly mu křupe štěrk. Ozývá se pípání. Vyjdeme s Olliem ven. Lexie sedí za volantem, vystrčí ruku z okénka a zamává nám.
„Uvidíme se na rodné hroudě!“ zavolá z druhého okýnka pan Broderick a stěhovací auto se rozjede po cestě.
„Už vyjíždějí! Musíme jet!“ naléhá na mě frustrovaný a naštvaný Ollie. Vítr divoce víří kolem nás.
Mohla bych auto zastavit a říct jim, ať všechny věci vybalí, že nikam nejedu. Ale místo toho jen sleduju, jak můj starý život odjíždí pryč.
Snad jsou všechny ty pocity nějaké šílenství způsobené chladným mistrálem, předčasná menopauza nebo hluboký zármutek ze ztráty. Ale zatímco sleduju svou minulost mizet z dohledu, spadne mi ze srdce obrovský kámen.
Ollie se na mě dál rozkřikuje. Já ho však neposlouchám. Nikdy jsem si ničím nebyla takhle jistá. Ke starému životu s ním se už nevrátím. Je konec. Praskliny se rozevřely a strop leží na podlaze. Teď už mi zbývá jen vymyslet, jak bude vypadat můj nový strop. Rozhodně nebude stejný jako ten předešlý, deprimující a bezútěšný.
„Musíme jet, teď hned!“ opakuje Ollie a čím dál víc se na mě zlobí.
„Ollie, já s tebou nejedu. Nech mi tu ten klíč. Sama ho donesu makléřce a pak ti dám vědět, co plánuju dál.“ Natáhnu ruku.
„Nemám tě vzít k doktorovi?“ Nakloní hlavu na stranu. Nepřipadá mi, že by o mě měl starost. Jedná se mnou jako s dítětem.
„Ne, Ollie,“ usměju se. „Já potřebuju to stejné, co ty… potřebuju se už nevracet.“
„Chováš se úplně směšně! Jsi… rozrušená. Máš…“ „Mám pravdu, Ollie. Tohle je správná cesta. Ty to víš.
Tím stěhováním jsme se jen snažili všechny problémy zamaskovat. Teď mi dej ten klíč a jeď.“
Zírá na mě a já vím, že dál se se mnou hádat nebude.
Podal dobrý výkon, ale i on ví, že je to tak správně. Sklopí oči k velkému zdobenému klíči ve své ruce a pak mi ho pomalu, velice pomalu podá a polkne.
„Musím jet,“ řekne rychle. „Musím chytit ten trajekt. Stěhováci na nás… na mě budou čekat.“
„Tak jeď,“ pobízím ho. Dlouho jsem necítila takový klid.
„Ty jsi jen ve stresu! Z toho stěhování a ze všeho ostatního.“
Zhluboka se nadechnu. Vidím náznak starého Ollieho.
Toho muže, kterého jsem si vzala, kterého jsem milovala. Toho muže, kterému na mně záleželo. Odhrne si vlasy z tváře a pokusí se o konejšivý úsměv. „To s mámou, to s tím miminkem… Brzo si to rozmyslíš a uvědomíš si, že tohle je šílené.“
Po té věci s miminkem, když jsem se nestala matkou a o vlastní matku jsem přišla, se naše životní cesty rozdělily. Ollie, za nějž jsem se vdala, mě v tu chvíli opustil.
„Já se s tebou nevrátím, Ollie.“
„Já tady nezůstanu!“ odsekne on. „Je to příšerná země. Nic tu nefunguje! Nedá se tady uživit. A já teď potřebuju vyrazit. Dávám ti poslední šanci. Nasedneš do toho auta a odjedeš se mnou?“ Vzdorně na mě hledí.
Zvednu bradu a upřený pohled mu oplatím. „Ne,“ odpovím. „Neodjedu.“
Ollie zoufale rozhodí rukama. Mezi zuby procedí dlouhé, vyčerpané „pfffff“ a naštvaně odpochoduje ke svému
autu. Pak sáhne dovnitř a vytáhne mou cestovní tašku s kosmetikou a oblečením, které mi mělo vydržet, dokud si nenajdeme nové bydlení a nevybalíme krabice. Ollie tašku rozzuřeně hodí na zaprášenou příjezdovou cestu.
Já nehnu ani brvou.
„Je to šílenství!“ opakuje Ollie od vstupních dveří. „Já to myslím vážně. Odjíždím!“ Zní jako rodič, který vyhrožuje dítěti, ale není si jistý, jestli to má doopravdy udělat. „Vracet se pro tebe nebudu!“ A když na to nic neřeknu, nasedne do auta, nastartuje a po opravdu kratičkém zaváhání vystřelí po příjezdové cestě v prašném oblaku.
Poslední kousek mého starého života odjíždí beze mě. Sleduju, jak mi auto po silnici postupně mizí z dohledu, a pak sklopím oči k Ralphovi, který mi sedí u nohou. Něco ze starého života mi přece jen zůstalo. „Vypadá to, že jsme tu zbyli jen my dva.“ Skloním se k němu a podrbu ho za ušima. Ralph spokojeně zaštěká. Podívám se na klíč a sevřu ho v dlaní. Bolí to, podobně jako když se strhne náplast z rány. Sledovat Ollieho, jak mě opouští, bolí úplně šíleně, ale už teď začíná bolest polevovat. Nemohla jsem se s ním vrátit. Nemám však nejmenší ponětí, co budu dělat dál.
Kapitola třetí
Další den ráno se probudím se zatuhlým krkem za zvuku ptačího zpěvu. Není to velký ranní sbor, každý pták má možnost zazpívat svůj part. Až na holuba hřivnáče, který touží všechny ostatní přehlušit, a kohouta, který zdálky ohlašuje příchod nového dne. Ale krom toho není slyšet vůbec nic. Je naprosté ticho. Mistrál zmizel tak náhle, jako se objevil. Přivál sem, všechno rozvířil, způsobil chaos a nechal za sebou za sebou úplně novou krajinu. V kapse džínů mi zavibruje telefon a katapultuje mě zpět do reality. Otevřu oči. Tvář mám přitisknutou k chladnému porcelánu vany, kam jsem se v noci uložila ke spánku. Myslela jsem, že mě hřeje teplá deka, ale ve skutečnosti na mně leží Ralph, který mě přišel utěšit. Za tenhle bláznivý uzlík kudrnatých chlupů jsem najednou nesmírně vděčná. Ale když mi ho Ollie přinesl domů jako dárek poté, co náš poslední pokus o umělé oplodnění selhal, necítila jsem to stejně. Ollie ho vnímal jako takovou tečku za touto kapitolou našeho života, ale já si připadala, že se mi miminko snaží pejskem nahradit. Ze začátku pro mě bylo těžké Ralpha do života přijmout, zvlášť když mi Ollie navrhnul, abychom ho pojmenovali Eddie. Edward bylo jedno z mých vysněných jmen pro dítě. Ollie se mi tím snažil prokázat laskavost. Obecně ke mně byl laskavý. Často dělal velmi ohleduplná gesta. Po těžkém dni v práci mi namíchal koktejl, vozil mě do města, když jsme šly s kamarádkami ven, a nikdy nezapomněl na narozeniny či výročí.
Ze štěňátka se stal Ralph, protože malého klučíka bych
Ralph nikdy nepojmenovala. Kdysi jsem jednoho Ralpha znala, dávno předtím, než jsme se poznali s Olliem. Tenhle Ralph byl vtipný a láskyplný, zbožňoval každého
člověka, jehož potkal, a vůbec na něj nebylo spolehnutí. Pro malý uzlíček, který právě přistál v mém životě, se mi zdálo být vhodné jméno. Ralph s námi hned od prvního dne spal v posteli, a jak postupně rostl a roztahoval se, tak se s každým dalším dnem rozšiřovala i propast mezi mnou a Olliem.
Ollie začal být naprosto posedlý představou, že se odstěhujeme do Francie, kde bude podnikat na volné noze a bude pracovat z domova. Já jsem dál pracovala v obchodním domě, ale měla jsem navíc odpovědnost za psíka, kterého jsem musela krmit, venčit a omlouvat se za něj, kdykoliv se mi v parku vytrhl, vrhl se na náhodného kolemjdoucího a pokryl ho blátivými otisky tlapek. Ralph se stal další položkou na mém seznamu povinností. Ale teď byl tady se mnou v prázdné vaně a zahříval mě vlastním tělem. Včera v noci po rozhodnutí rozejít se s Olliem moje úleva postupně opadla. Začala jsem si říkat, co jsem to provedla a proč jsem ho kčertu nechala odjet beze mě. Nakonec jsem se celá vyčerpaná schoulila do klubíčka, rukama si zakryla hlavu, zády se opřela o zeď v koupelně a lámala si hlavu nad tím, jestli náhodou neměl Ollie pravdu. Co proboha dělám sama v prázdném domě, když veškerý můj majetek i můj manžel, s nímž jsem deset let žila, jsou na cestě zpět do Anglie? Budu toho litovat? Bylo to rozhodnutí jen dalším symptomem mého předčasného přechodu?
V hlavě se mi začal přehrávat celý průběh našeho vztahu, od seznámení až po den, kdy jsem usínala ve vaně v prázdném starém statku na jih Francie.
Co jsem tu tedy u všech čertů dělala? Ve zchátralém stavení v Provence uprostřed pohoří Luberon, v malém městečku na úpatí hor, plném domů v cihlových, oranžových, žlutých a meruňkových odstínech? Bez manžela, jehož jsem nechala odjet do Británie a který pro mě byl jedinou stabilní věcí v životě? Tedy aspoň většinu času, když ohlédneme od té jediné noci, kterou strávil v cizím životě a cizí posteli, když na něj stres z naší situace začal být až příliš. Pro nás dva začal být sex jenom o početí dítěte. Už jsme se spolu nemilovali. Nemůžu si ani vybavit, kdy jsem se naposled milovala. A celou dobu, co jsem tu noc vzpomínala na své manželství a snažila se určit, v jaké chvíli se všechno pokazilo, uvolněná okenice prásk, prásk, práskala o okenní rám. Když už jsem to nedokázala dál vydržet, zvedla jsem se a šla jsem ji přivázat ke kovanému zábradlí, které mělo chránit hosty před vypadnutím z okna. Jenže za těch šest týdnů, kdy jsme se tu pokoušeli vybudovat si nový život, nás nepřišel navštívit vůbec nikdo. Jakmile jsme se přestěhovali vstříc svému „novému začátku“, jakmile jsme ochutnali místní pečivo a sýry a víno a uklidili přáníčka všeho nejlepšího, která nám přátelé poslali, jakmile se vstupní dveře zavřely, zůstali jsme s Olliem sami. Jen my dva a celá naše budoucnost rozprostřená před námi jako dlouhá, předlouhá noc, kdy ale v televizi nedávají nic zajímavého. Neměli jsme o čem mluvit kromě nákupních seznamů, přátel, kteří za námi plánovali přijet, Ollieho frustrace s internetovým připojením a jeho každodenních telefonních bitev v autě. Jeden den se na statek vrátil z výpravy do města. Byl naprosto rozzuřený, protože se mu znovu nepodařilo pokročit s vylepšením našeho kabelového připojení a wifi a protože tu nikdo nemluvil anglicky.
„Zatracená země!“ ulevoval si. „A ještě k tomu si všichni dávají pauzu na oběd. Kdo si v dnešní době může dovolit
pauzu na oběd? Jak se tady vůbec někdo dokáže uživit?
A upřímně opravdu nedokážu uvěřit, kolik lidí tu nemluví anglicky.“ Posledních šest týdnů se mi v hlavě přehrávalo pořád dokola snad celou noc.
V koupelně a s Ralphem po boku jsem se cítila bezpečněji než kdekoliv jinde v prázdném domě, který představoval trosky mého manželství. Můj pes tu pro mě byl ve chvíli, kdy jsem opravdu potřebovala podpořit a nikoho jiného jsem neměla.
Přemýšlela jsem nad Olliem a naším společným životem v několika uplynulých týdnech. Postupně jsme se přestali scházet u jídla, protože Ollieho zakázky, které se pokoušel získávat a následně plnit, pro něj byly čím dál tím náročnější a úspory z prodeje našeho předchozího domu se ztenčovaly.
Ollie dostával zakázek čím dál méně a moje francouzština ještě nebyla zdaleka tak dobrá, abych se mohla ucházet o místo v některém z místních obchodů. Jednoho dne jsme se tedy nad plat du jour v nejdražší restauraci ve městě dohodli, že dům znovu nabídneme k prodeji a zavoláme stěhovací firmě. Ollie si potom postěžoval na výši účtu za oběd a na to, že „ve Francii už dnes není nic levné“. Pravdu jsme měli oba. V našich životech už nic nefungovalo, protože přestalo fungovat naše manželství. To, co nás drželo pohromadě, bylo pryč. Pokoušeli jsme se to napravit, ale už bylo pozdě. Byl to konec. Vím, že jsem udělala rozhodnutí, které je správné pro nás oba. A tak jsem skončila sama ve vaně.
„Tak pojď, Ralphe, musíme vstávat,“ řeknu.
Ralph je okamžitě v pozoru a vyškrábe se z vany ven. Je připravený na jakákoliv dobrodružství, jež s sebou nový den přinese. Ačkoliv mě bolí každičký sval a kloub v těle, opatrně se zvednu a vytáhnu telefon. Mám zprávu od Ollieho.
Jsem zpátky doma. Už jsi dostala rozum?!
Nic mu na to neodpovím. Řekla jsem mu všechno, co jsem říct potřebovala. Nemá smysl nad tím dál diskutovat. Včera jsem strhla náplast z našeho rozbitého manželství i ze svého zlomeného srdce. Sice to bolelo, ale zase to bude lepší, a to pro nás oba.
Dojdu k dlouhému oknu ve zdi koupelny, kde jsem nechala podprsenku. Včera v noci jsem totiž nemohla najít nic vhodnějšího, čím bych uvolněnou okenici přivázala. Joanna Lumley tu svou jednou použila na výrobu bačkor, když se ocitla na opuštěném ostrově, a i mně posloužila skvěle. Odmotám ji a pak okenice otevřu. Opřu se o kované zábradlí a zhluboka se nadechnu. Cítím vůni borovic a cypřišů. Slyším zpěv ptáků poletujících mezi koru nami stromů sem a tam, i kohouta ohlašujícího nové ráno. K ranním oslavám se přidal osel, který hýká z blízkého statku. Cítím vůni rozmarýnu i keříku levandule pod oknem. Mistrál odfoukl veškerý prach a všechno nyní působí čistě a jasně. Říká se, že zářivé barvy krajiny po mistrálu do této oblasti často přitahují malíře, a když teď hledím na údolí před sebou, vůbec se jim nedivím. A ani trochu se nezlobím. Já s Olliem jsme dorazili na konec naší společné cesty. Vracet se tam, kde jsme začali, by nám přineslo jen další trápení.
Nad poli za domem vychází slunce a nebe zdobí pruhy různých odstínů modré a růžové. Zavřu oči a nechám se konejšit uklidňující vůní borovic a planého rozmarýnu a tymiánu na bílých kamenech. Pak oči zase otevřu a rozhlédnu se kolem sebe, jako bych se na ten výhled dívala poprvé v životě. Dům je sice úplně prázdný, ale prozatím mám tohle.
Usměju se na Ralpha, který mi spokojeně sedí u nohou, natáhnu se a podrbu ho za hebkým ouškem. Tentokrát si
to nevyloží jako signál ke hře, ale prostě mi to dovolí. A já jsem mu za to vděčná. Začnou mi cukat koutky a v břiše mi křídly zatřepotá motýlek. Popadlo mě včera šílenství způsobené mistrálem? Ať už to bylo cokoliv, teď je tu nový den, čerstvé nové ráno a já bych ho mohla trávit i na daleko horších místech.
Kapitola čtvrtá
Slunce už hřeje a já bych si strašně ráda sedla ven a nechala si jeho paprsky dopadat na tvář, ale jelikož doma nemám nic, co bych mohla sníst, ani nic, na co si sednout, rozhodnu se vyrazit do města. Přes rameno si pověsím velkou proutěnou kabelu, kterou jsem si první den koupila na trhu. Řeknu Ralphovi, že se vrátím se snídaní, a napustím mu vodu do starého kyblíku, co jsem našla ve stodole. Myslím, že dnes jsem do té stodoly vešla úplně poprvé. Najdu tam i starou deku přehozenou přes jakýsi starobylý pluh, kterou Ralphovi rozprostřu na podlahu v kuchyni a slíbím mu, že budu brzy zpět. Neodvažuju se ho vzít na vodítku s sebou do města, nejspíš bychom totiž oba skončili v řece.
Zavřu za sebou vstupní dveře, zamknu a klíč si schovám do kabely. Po příjezdové cestě sejdu na silnici za kovovou bránou a přitom cítím, jak sluneční paprsky napájí mou duši. Vdechuju vůni borovic a rozmarýnu a mezitím se snažím vymyslet, co všechno potřebuju nakoupit.
Po cestě si všímám nezvyklého množství lidí a aut. Ve městě to dnes žije víc než obvykle a brzy je mi jasné proč. Koná se trh, ale ne ten klasický pondělní trh. Je to brocante, trh se starožitnostmi. Když se blížím k náměstí, uslyším z nábřeží šum smlouvání a klábosení. Tahle cesta do města je nádherná. Věděla jsem o ní, ale nikdy jsem po ní ještě nešla. Ollie vždycky trval na tom, že do města pojedeme autem, nechtělo se mu totiž táhnout
nákup pěšky. Ke konci cesty projdu kolem mýtiny, kde je postavená malá chatka. Zdobí ji řetězy s drobnými světélky zavěšené na větvích stromů a pod vysokou borovicí stojí modrá sametová pohovka se zlatýma nohama a rámem.
Až mě zaskočí, jak je krásná. Vedle stojí i stůl se židlemi, na němž dva muži hrají šachy. Jsou tak zabraní do hry, že si mě ani nevšimnou.
K rušnému trhu přicházím s úsměvem na tváři. Nemyslím na minulou noc, na včerejšek, na posledních pár uplynulých měsíců ani na to, co budu dělat dál. Teď jsem tady a procházím se na slunci se všemi ostatními návštěvníky nedělního trhu. Zvoní zvony, které jsou slyšet až do našeho někdejšího domova v Le Petit Mas de la Lavande, a z kostela se postupně hrnou věřící. Zadívám se na skupinku menších žen oblečených v černém s elegantními lodičkami na nohou, jak se loučí třemi polibky na tvář a rozcházejí se do různých směrů, nejspíš aby začaly připravovat oběd pro rodinu. Náhle pocítím závist. Na mě žádná rodina nečeká. Vzpomenu si na maminku a na širokou propast, kterou její smrt v mém životě zanechala. Potřebovala bych, aby mě objala, jak to uměla jen ona, a řekla mi, že všechno bude v pořádku. Ale bude? Kéž bych tu mohla být s maminkou, Olliem a našim dítětem a mířit domů na nedělní oběd. Jenže nejsem. Jsem tu sama.
Slunce mě hřeje na tváři a já obcházím stánky rozprostřené po náměstí i po postranních uličkách. Olliemu by se tu podle mě nelíbilo. Nemá rád věci z druhé ruky. Dům Le Petit Mas de la Lavande byl podle mě dokonalý, ale on chtěl všechny jeho původní prvky nahradit novými. Ano, na statku byla spousta práce, ale mně se líbil takový, jako byl, i se všemi nedostatky.
Toulám se mezi stánky na okraji městečka, kde se jindy parkuje. Trhovci tu ve stínu vysokých platanů vystavují
zrcadla, lustry, konve na mléko, a dokonce i nádherně vyřezávaný nábytek z tmavého dřeva. Pomalu se procházím. Jediná věc, kterou dnes musím stihnout, je naplánovat si zbytek svého života a chci to odkládat co možná nejdéle.
Daleko víc mě láká potulovat se mezi lidmi a nábytkem, oblečením a povlečením, které za sebou už mají dlouhý život a čekají na začátek nové éry. Trochu jako já, pomyslím si a do očí mi vhrknou slzy. Zamrkám, abych je odehnala. Právě jsem opustila deset let dlouhé manželství a vzdala se všeho, co znám, ale nesmím se zhroutit. Musím jít dál.
Dřív se mi líbilo, jak si Ollie představuje náš život a naši budoucnost. Měl rád věci dokonalé, ačkoliv život dokonalý není. Já tu ale můžu být šťastná, pomyslím si, vezmu do ruky starý džbán a přejedu dlaní po popraskané glazuře.
Zakručí mi v žaludku. Džbán odložím a vydám se po hlavní ulici směrem k boulangerie, kam už od příjezdu chodíme každý den.
„ Bonjour, madame,“ pozdraví mě mladá žena za vysokým pultem. Pekař v kuchyni za ní vytahuje bagety z pece.
„ Bonjour, mademoiselle, monsieur,“ odpovím.
Žena se na mě zpoza kulatých brýlí zářivě usměje a zeptá se, co bych ráda.
Prohlížím si sladké pečivo. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale teď ukážu na pain au raisin. Koupím si i jednu bagetu na později, ačkoli zatím nemám tušení, kde později budu. Musím zajít vrátit klíče realitní makléřce a pak vymyslet, co budu dělat dál. Vezmu si pečivo a zaplatím drobnými z peněženky. Pořád mám u sebe obálku s hotovostí z prodeje našeho zahradního traktoru, kterou jsem měla před odjezdem z Francie vložit na bankovní účet. Bagetu zastrčím do kabely a tu si přehodím přes rameno.
„Váš manžel říkal, že odjíždíte,“ poznamená žena. „Vy jste na něco zapomněla?“ nakloní soucitně hlavu na stranu. Dívám se na ni a vidím sama sebe, mladou ženu s celým životem a všemi příležitostmi před sebou. „Myslím, že asi ano,“ odpovím a usměju se. Zapomněla jsem na sebe, pomyslím si.
Vyjdu z obchodu, sundám si pončo a uklidím ho do kabely. Pak si vytáhnu šneka s rozinkami a zakousnu se do něj. Zavřu oči a užívám si ten okamžik. Vzpomínám na doby, kdy pro mě jídlo bývalo potěšením, když jsem ještě neřešila každé sousto, když jsem s jídlem neválčila. Právě teď jsem jako v nebi. Otevřu oči a na druhé straně ulice uvidím starého muže s tmavou, vrásčitou tváří a placatou čepicí na hlavě. Zazubí se na mě a pokyne mi, abych přistoupila k jeho stánku. Prodává pytlíky s levandulí, svazky sušené levandule a éterické oleje. Zvedne jeden malý svazek a podává mi ho. „Protože máte krásný úsměv,“ řekne, široce se usměje a odhalí tak mezeru na místě, kde měl kdysi přední zub.
„ Merci,“ poděkuju mu. „Vous êtes très gentil,“ zkusím svou špatnou francouzštinou. „ Au revoir.“
„ Bonne journée, madame,“ zavolá na mě muž.
Náhle se cítím opravdu šťastná. Takhle jsem se ještě necítila. Proč ne? Odpověď přece znám. Protože s Olliem jsme spolu byli nešťastní.
Procházím kolem kanceláře realitní makléřky a za oknem ji zahlédnu. Je to elegantní mladá žena a právě sedí za svým úhledně zorganizovaným pracovním stolem a hovoří s párem ve středních letech. Vzpomenu si na velký klíč v proutěné kabele. Snad by tolik nevadilo, kdybych si ho ještě chvilku nechala, jen dokud nevymyslím, co budu dělat dál. Jen do víkendu. Pak si začnu hledat novou práci a nové bydlení v Anglii. Nemůžu tady zůstat a hrát si, že
jsem na dovolené. Brzy se budu muset vrátit do Spojeného království a najít si pronájem, zatímco dům bude čekat na nového majitele. Zisk z prodeje, pokud tedy nějaký bude, si s Olliem nejspíš rozdělíme. Začíná mi docházet realita současné situace. Náš drobný majetek si budeme muset rozdělit. Už nejsem polovinou manželského páru. Už nejsem ničí žena. Je to zvláštní. Bude to podivný pocit, muset lidem vysvětlovat, že jsme se rozešli. Povzdechnu si. S Olliem jsme měli spoustu přátel, ale v průběhu let jsem se často cítila osamělá. Čím víc se s námi lidé snažili soucítit, když jsme zjistili, že nemůžeme mít děti, tím dál jsem si je držela od těla. Ale teď je příjemné se usmívat. A přestože jsem sama, v tomto městě se necítím osaměle ani trochu.
Jenže pokud tu chci zůstat ještě týden, budu potřebovat pár věcí. Kromě taštičky s kosmetikou a pár kusů oblečení odjely všechny mé věci v tom nákladním autě. V tu chvíli v jedné postranní uličce uvidím veliké dvoukřídlé dveře uvnitř dvora za kovanou bránou. Nikdy předtím jsem si jich nevšimla. Vypadá to na brocante, velké starožitnictví se spoustou různého nábytku, povlečení a dokonce i s regálem s oblečením. Já rozhodně potřebuju peřiny, možná něco, na čem budu spát, a taky nějaký hrníček a pánev. A zdá se, že to všechno bych mohla sehnat přímo tady. Možná bych to vlastníkovi obchodu mohla dokonce prodat zpátky, až budu odjíždět. Vydám se ke dveřím a po cestě si prohlížím kopy tkanin, dekorací i kuchyňského náčiní.
Pohladím jeden balík lůžkovin. Peřina, deky a povlečení s květinovým vzorem svázané stuhou jen za pět euro. To je mnohem levnější než platit si pokoj v hotelu. Vedle stojí napůl očalouněné křeslo. Látka je nastřihaná a natažená, stačí ji jen připevnit. Bez křesla bych žít dokázala,
ale za tuhle cenu mi přijde škoda ho tam nechat. Najdu i krabice plné talířů, krásných hrníčků a příborů. Všechno je levnější než v supermarketu. Stojí tam dřevěná čela postele a hromady vysokých matrací. Pak zahlédnu nádhernou knihu v kožené vazbě, která je sama o sobě uměleckým dílem. Je to kuchařka s recepty z této oblasti, je psaná ručně, a pokud se nemýlím, je o levanduli. S každým otočením stránky mě ovane její vůně. Možná ji dokonce někdo napsal přímo pro Le Petit Mas de la Lavande. Pokouším se si dům představit v době jeho největšího rozkvětu, když ještě sloužil jako levandulová farma. Ty časy jsou již dávno pryč.
„ Bonjour,“ vytrhne mě z myšlenek zdvořilý hlas.
Usmívá se na mě přitažlivý mladý muž s kudrnatými tmavými vlasy a tmavým strništěm na bradě. Hledí na mě velkýma zelenýma očima a na sobě má i přes sluneční zář starou koženou bundu a měkký šátek kolem krku. Na okamžik na něj jen zírám a je mi trochu horko. Začnu se ovívat prázdným pytlíkem od pečiva a při tom na knihu vysypu všechny drobečky. „Ach, promiňte… je m’excuse,“ začervenám se.
„To nevadí.“ Muž smete drobečky na zem. „A je to.“
„ Merci,“ řeknu, zmačkám pytlík a zastrčím si do ho tašky ke klíči.
„Něco hledáte?“ zeptá se mě mírně nepřirozenou angličtinou.
„Ehm, ano,“ odpovím a přemýšlím, kde vůbec začít a jak mu svou situaci vysvětlit. „Potřebuju… no, vlastně všechno! Základní věci. Levně.“
Pobaveně se usměje, jako by mi zcela nerozuměl. „Začneme od začátku,“ rozhodne. „Dáte si kávu?“
Náhle mám v ústech úplně sucho. „Káva by byla skvělá, merci.“
