V hlavní roli vražda

Jana Semschová V HLAVNÍ ROLI VRAŽDA Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Jana Semschová, 2019 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 294. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8622-5

JANA SEMSCHOVÁ

V hlavní roli vražda

1 Bylo léto. Srpnové vedro dorazilo až sem, na horské louky Šumavy a vzduch halasil, bzučel a povrzával tisícovkou všelijaké žoužele, která se spokojeně tetelila v odpoledním žáru.

Lesní cestou se blížily kroky. Nejdřív se mezi borůvčím objevily trochu sešlapané boty, pak kalhoty a konečně celá postava muže, trochu zarostlého, který se ztěžka opíral o hůl.

Zastavil se a nejistě se rozhlédl. Jako by se přikrčil.

Vtom zazněl výstřel.

Vzápětí ještě jeden.

Na přední straně košile se objevily krvavé skvrny, které se rychle zvětšovaly.

Muž rozhodil ruce, podklesl v kolenou a pak už nezadržitelně padal na sotva znatelnou cestičku v mlází.

Zůstal ležet, s tváří obrácenou k nebi a s hrůzou široce rozevřenýma očima. Těžce se znovu nadechl, ale bylo vidět, že sil mu rychle ubývá…

Chvíli bylo naprosté ticho. I ptáci, vyděšeni výstřelem, přestali zpívat. „Stop!“ ozvalo se z místa na druhém konci cesty. „Přemku, leknul jste se ještě dřív, než se ten výstřel ozval,“ prošedivělý chlapík s kšiltovkou, jinak renomovaný režisér Pavel Šubrt, došel k „zakrvácenému“ herci, ležícímu v trávě. Ztišil hlas. Ne všechny připomínky musí slyšet celé okolí. „A padáte jak operní diva na 5

f­ orbíně! Nejdřív se pěkně podíváte kam, abyste náhodou neměl pod zadkem šutr,“ dodal dobromyslně. „Mrtvola“ se poněkud ztěžka zvedala. „Nechápu, proč mě vždycky ve všech detektivkách musí zastřelit. Co takhle jednou mi podat jed? Nebo mě udusit polštářem?“ Režisér se zasmál. Věděl, že tohle žbrblání patří tak trochu k image, kterou si Přemysl pěstoval. Byl rád středem zájmu a ještě raději měl, když o něj okolo stojící dívky a dámy pečovaly. „Buďte rád, že se nemusíte utopit v močálu. To by bylo nepříjemnější.“ „Už jste si někdy vyzkoušel postřely na vlastní kůži?

A padání proti všem zákonům pudu sebezáchovy? Můžu vám říct, že znám i příjemnější věci.“ Přemysl se konečně postavil a snažil se očistit kalhoty.

Ale to už u něj byla kostymérka a pomáhala mu ze zkrvavené košile. „Ten konec byl dobrej, rejžo. To by se dalo vzít.“ Švenkr na jeřábu se zavrtěl. „Ale pojedem ještě jednou?“ Režisér jen kývl na souhlas a vydal se za převlékajícím se hercem. „Já vím, že to není žádná sranda, ale zvládl jste už horší věci,“ zabručel k Přemyslu Stýblovi, robustnějšímu čtyřicátníkovi, jinak hvězdě brněnského divadla.

Pyrotechnik mezitím chystal nové postřely. Železnou destičku, filc kvůli zpětnému nárazu, výbušnou kapsli, pak kapsli s krví… Kostymérka už držela v ruce úplně stejnou košili, jenže tuhle prozatím čistou a bez krve.

6

„Pane Stýblo, všechno jsem prohlídla a sebrala všechny kamínky i šišky. Když spadnete na stejném místě, mělo by to být v pohodě.“ Drobná tmavovláska ukázala na důkaz pár kamínků. „Děkuju vám, Alenko, jste poklad,“ usmál se herec a oblékal se. „Kolik máme těch košil?“ zajímal se režisér. „Klid, rejžo, ještě tři. Můžete se vydovádět,“ poněkud hubatě odpověděla kostymérka.

Přemysl hraně zaúpěl: „Nemohla jste říct, že tohle je poslední? Takhle mě odstřelí ještě třikrát!“ „Tak, připravte se na začátek.“ Vousatý pomocný režisér šel zkontrolovat plac. „Narovnejte tu větvičku, u který to mám odpálit. Teď jsem ji skoro neviděl!“ Pyrotechnik se přikrčil kousek od cestičky. „Jdi ještě víc doprava, takhle by sis moh zahrát!“ a švenkr ukazoval, kam až má pyrotechnik zmizet. „Pane Stýblo, ten knoflík u krku si nezapínejte. A hůl do pravé ruky.“ Postarší skriptka, která blonďatým melírem skrývala narůstající počet šedin, se slamákem na hlavě, ještě upravila límeček. „A tu košili jste neměl zastrčenou do kalhot. Rejžo, měl by se ještě na konci pohnout, aby to vázalo.“ „Jo, máš pravdu. Pohněte se trochu. Jako byste se chtěl po zádech odplazit nahoru.“ Poklidné zákoutí lesa se teď hemžilo lidmi jak o pouti. „Jak zmizí ten mrak, tak můžem. Pojďte se nachystat.“ Jeřáb i se švenkrem se vznesl k vrcholkům stromů.

7

„Připravte se.“ „Přemku, ještě víc do lesa, vidím vás!“ ozvalo se odkudsi shůry. „Ten zvuk je pomocnej, jo, rejžo? Já že tam mám letadlo.“ Zvukař si nadzdvihl jedno sluchátko z uší. „Ne, tohle chci mít kontakt, ta rána z revolveru tady krásně zní,“ odpověděl Pavel Šubrt. „Tak budeme muset chvíli počkat, až přeletí…“ Kousek stranou se objevila další postava, oblečená dle módy dvacátých let. Muž, jistě přes šedesát, ale pořád ještě mimořádně zajímavý chlap. Husté, hodně prošedivělé vlasy, rovná záda, v obličeji pár vrásek, které mu dodávaly přátelskou vizáž… Václav Kaplan se blížil volným krokem na plac. Chvíli se zastavil a obhlížel to důvěrně známé hemžení, pak se pro jistotu zeptal gestem pomocného režiséra, jestli může jít dál – vypadalo to, že ze začátku to je opravdu velký celek. Nerad by si zahrál v záběru, kam nepatří.

Jaromír Kramář řečený Mireček mu naznačil, kudy může jít. „Připravte se! Kamera!“ „Jede!“ „Dvě stě třicet jedna po druhé!“ Klapka zmizela ze záběru. „Tak pojď!“ Byl rád, že režisér rozjíždí záběr takhle obyčejně.

Ani po letech se nějak nemohl smířit s tím vznešeným „Akce!“, kterým někteří startovali začátek záběru.

A zároveň si uvědomil, že mu chybí zběsilý úprk klap8

ky snažící se dostat co nejrychleji ze záběru, protože se šetřilo drahou filmovou surovinou, které provázelo filmy první poloviny jeho života. S digitálním záznamem mohla klapka klidně odcházet rozvážným krokem a nikomu to nevadilo.

Znovu zazněly dva výstřely a znovu se rozlehlo: „Stop!“ Už z intonace se dalo poznat, že tentokrát se vše povedlo. „Nachystejte další záběr.“ Kolem se to začalo hemžit. Stavba nesla odraznou desku, kameraman slézal z jeřábu a zakrvácený Přemysl Stýblo si zapálil zaslouženou cigaretu.

Skriptka se naklonila k režisérovi. „Musí to být hodně blízký, jinak to nenastřihneš.“ „Jo, bude to z ruky a hodně blízký.“ „Pane Stýblo, pojďte si lehnout semhle.“ Kameraman hledal místo s nejlepším světlem. „Ještě trochu víc doprava a natočte se na mě. A teď mi ukažte, kam se budete plazit.“ „Hele, stačí jen kousek. Já potřebuju hlavně vidět to, jak se bojí.“ Pavel Šubrt se postavil vedle kameramana. „Další postřel už nebude, že ne?“ ujišťoval se Přemysl. „Nebojte. Vidíme vám jen tvář. Ale na konci vám musí z pusy vytrysknout krev.“ „Ale ne, už zase ten hnus. S kapslí v puse se mi bude blbě mluvit.“ „Klid, vy to zvládnete. A nemusí vám být rozumět.

Každému dojde, co říkáte.“ 9

Maskérka mu podala malou kapsli, kterou si Přemysl Stýblo s významným trpitelským povzdechem vložil do úst. „Ale jak poznám, že mám definitivně exnout?“ „Tohle bude postsynchron, takže vám řeknu. Kamera!“ „Jede!“ „A dívejte se vpravo, těsně vedle kamery,“ skriptka si na monitoru zkontrolovala záběr.

Přemysl Stýblo zachrčel a s hrůzou vytřeštěnýma očima se sunul po zádech. Nad ním rozkročený a skloněný kameraman ho následoval. „Stop! Pozor na ty ruce, moc si jima zakrýváte obličej. Je to fakt velkej detail!“ „Pojďte rychle ještě jednou. Za chvíli tu máme mrak.“ „Kamera!“ „Jede!“ A znovu plazící se oběť. S vyděšenýma očima šeptá: „Ne! Ne! Pro smilování boží, ne!“ „Výstřel!“ Režisér to řekl docela potichu.

Naposledy zalapal po vzduchu. Celým tělem projelo zaškubnutí, rty se pootevřely, hlava se otočila nevidoucíma očima do kamery a pramínek krve začal vytékat z koutku úst. „Stop! Perfektní!“ Následovalo usilovné plivání a prskání čerstvé mrtvoly. Naštěstí mu maskérka rychle podávala vodu na vypláchnutí pusy. „Můžete dojít pro Václava. Další záběr je už jeho.“ „Jsem tady.“ Režisér kývl jeho směrem.

10

Václav Kaplan se rozhlédl kolem sebe. První natáčecí den po době, která mu připadala dlouhá jako století. A za kterou se změnilo tak strašně věcí. Když tenkrát odcházel poslední natáčecí den z placu, měl ještě v kolonce občanského průkazu napsáno ženatý. Dnes tam stojí vdovec. Byl to hodně těžký rok a nebyl si tak úplně jistý, jestli ten další bude lehčí. „Chcete tam všechny tři komparzisty, rejžo?“ „Zatím jen dva. Ten třetí musí přijít na konci záběru.“ Otočil se na Kaplana. „Tak tě vítám zpátky, Václave.“ Ten cítil, že je kolem něj rozpačito, jakési opatrné našlapování. Jako by většina štábu byla bezradná, jak se k němu má chovat. Něco podobného si už zažil v improvizované maskérně a kostymérně, kterou produkce zřídila v jedné místnosti hájovny, ale tam bylo jen pár lidí, takže to nebylo až tak složité.

Nenapadalo ho nic, jak by jim ty rozpaky mohl usnadnit. „Půjdeš tamhle od toho roští a z levý strany k němu přiklekneš.“ Kaplan přikývl. „Venoušku, lásko moje! Zase tě ten nelida honí po place jak splašenýho netopejra?“ Nikdo jiný by si takhle netroufl vpadnout režisérovi do instrukcí, ale skriptka měla přece jen trochu výsadní postavení. Jednak výsluhou let a jednak – alespoň jak zlí jazykové tvrdili – hodně blízkým vztahem s režisérem.

Kaplanovi se zazdálo, že všichni jako by se trochu přikrčili a plac čekal na jeho reakci. Usmál se: „Baruško, 11

holka moje zlatá, vždyť ty vůbec nestárneš! Já vetchý kmet teď už u tebe nemám ani tu nejmenší šanci. Mně se po tobě tak stejskalo.“ Objal ji a porozuměl lehkému pohlazení po zádech jako výrazu účasti.

Najednou jako by ze všech kolem ta podivná stísněnost spadla. „Hele, ne abyste mi ho přebrala, byl by námět na další díl: Skriptka zavražděná v záři reflektorů“, přidala se maskérka iniciativně. „Ač stár, sláb, chud a blb, přesto se o mě ženy perou.

Jak potěšlivé,“ Václav už spokojeně jel na společné notě.

Okolostojící se úlevně zasmáli.

Teprve teď všechno zapadlo do dávno vyjetých kolejí – vždyť to byl také už patnáctý díl veleúspěšného detektivního seriálu z prvního desetiletí nové Československé republiky Pohorské vraždy, který spolu tahle parta, prakticky bez nějakých větších změn, točila.

Až teď si Václav Kaplan přiznal, jak moc se mu po tomhle všem stýskalo. „Nějak si na tebe v tom civilu nemůžu zvyknout.

Pořád mám chuť poslat tě převléct do uniformy,“ povídala skriptka, zatímco mu kontrolovala oblečení.

Byla to pravda, i Václav si připadal nezvykle. Čtrnáct předchozích dílů oblékal uniformu vrchního strážmistra a zvykl si na ni tak, že si teď připadal skoro jako nahý.

Ale i změna kostýmu byla důsledkem změn poslední doby.

Když zhruba před rokem doktoři s konečnou platností zlomili nad jeho paní hůl a prohlásili, že další chemote12

rapie a ozařování by byly jen zbytečným týráním a propustili ji, aby poslední dny mohla prožít doma, Kaplan se okamžitě snažil vyvázat ze všech povinností, aby mohli být co nejvíc spolu. V divadle to bylo jednodušší – vyjednal si, aby ho do dalších her neobsadili, takže mu odpadlo každodenní zkoušení. A představení naštěstí neměl zase tak moc. Ale s tímhle seriálem to bylo horší.

Hlavní role vrchního strážmistra Leopolda Haničky byla časově hodně náročná, a protože se příběhy odehrávaly na horách, točilo se hodně mimo Prahu.

Ale občas se dějí zázraky. I když jim Kaplan nabízel, že rád umře hned na začátku dílu na infarkt, eventuálně se nechá nějakým padouchem odstřelit, aby to za něj mohl převzít někdo jiný, scénárista to vymyslel šalamounsky. Poslal ho do důchodu. Vrchním strážmistrem se stal jeho kolega, který celý případ vyřešil. Takže z odvysílaného zatím posledního dílu mu zůstalo jen pár natáčecích dnů a on se teď v nové sérii mohl vrátit jako radící a kibicující důchodce, k všeobecné radosti všech zúčastněných – diváků, kteří si jeho postavu zamilovali a psali rozhořčené dopisy, proč z posledního dílu téměř vymizel, štábu, protože za ty předchozí dva roky natáčení byli sehraná parta a Václav do ní neodmyslitelně patřil, a nakonec i samotného Václava, protože práce byla tím, co ho vždycky, když bylo ouvej, drželo nad vodou. „Takže tady od toho křoví?“ „Tři kroky vlevo a je to ono,“ ozvalo se od kamery.

Kaplan hledal očima záchytný bod, podle kterého by si to místo zapamatoval. Tady ten trs uschlé trávy, jasně.

13

Vykročil. Automaticky mu i po tom roce naskočila těžkopádnější chůze, kterou chodil strážmistr Hanička.

Tak trochu shrbeně. Jo, holt léta jsou tady. Dobře si to tenkrát na začátku natáčení prvního dílu připravil, teď ze sebe nemusí dělat supermana. „Měl bys jít rychlejc. Předtím bude záběr, jak se rozeběhneš!“ Skriptka s neodmyslitelným dvojnásob tlustým scénářem už zase všechno hlídala vedle kamery. „A pak kdo mě tu honí jako nadmutýho netopejra,“ zasmál se Václav a přidal do kroku. „Pane Stýblo, tu levou ruku jste měl pod sebou, a udělejte mu ten proužek krve u pusy.“ Kaplan přiklekl k ležícímu Stýblovi. „Zatlačíš mu oči a zapískáš.“ „Kterou rukou mám zatlačit oči?“ „Pravou, levou bych to špatně viděl,“ odpověděl místo režiséra kameraman. „Zkouška!“ „Jako klap!“ „Pojď!“ Dojít, přikleknout – na chvilku se zadíval do mrtvé tváře. Tak tě přece jen nakonec dostal. A tys dobře věděl, kdo to je. Proč jsi nechtěl nic říct? Pak ještě zatlačit oči.

Vytáhnout píšťalku a zapískat. „Takhle, Václave. Ta krev je už v pořádku?“ „Jo, teď je to dobrý,“ skriptka maskérce ukazovala, kam až má stéct barvivo, používané jako krev. „Točíme!“ „Tu odraznou desku víc naklopte. Tak.“ 14

„Ještě vás, Venoušku, přepudruju.“ Maskérka mu opravila lesknoucí se nos.

Kamera!

Jede!

Odpoledne ubíhalo a Kaplanovi se zdálo, že vlastně nikdy neodešel.

Natáčecí plán stihli jen tak tak. Několikrát museli přejet na jiné místo, jednou se jim zatoulal místní kompars, pak se zase schovalo slunce v tu nejnevhodnější dobu – klasické, zdánlivě chaotické hemžení, kdy Kaplanovi vždycky připadalo jako zázrak, že se z toho vyvrbí film, který má hlavu a patu, ve kterém na sebe záběry vážou, a nikoho nenapadne, že dnes oběť začínala zastřelením, ale v dalších dnech se teprve budou točit scény, ve kterých se k němu dopracuje.

Dnešní poslední klapka. Rekvizitáři, kamera i stavba balí. Produkce odváží Přemysla Stýbla domů, má teď několik dní pauzu, štáb jede do blízkého penzionu, kde má ubytování.

Václav kývne na asistentku produkce: „Se mnou si nedělejte starosti, jsem tu vlastním autem. V kolik mám zítra nástup?“ „Vám stačí až v půl desáté, pane Kaplane.“ „Tak co, jak se ti bydlí na té skoro samotě? Pořád ještě si myslíš, že to byl dobrej nápad? Mluvila jsem s Madlenkou a ta z toho právě moc nadšená nebyla.“ Skriptka se tvářila starostlivě.

Dojímalo ho, jak se kolem něj přátelé i dcera semkli, ale za nic na světě by to nepřiznal. Jejich péči přijímal s dobromyslným bručením a hubatými poznámkami.

15

„Baruško, chápu, že pro tebe chlap bez ženský je něco tak svéprávného jako čerstvý slaneček, ale nic se nesmí přehánět. Madlenka je moc hodná, že má o mě starost, ale není to tak dávno, co jsem ji učil chodit na nočníček, tak ať teď tátu nechá v klidu žít. Navíc to není samota, ale skoro samota a můj pan bytnej vypadá jako správnej chlap.“ Důvěrně se k ní naklonil: „A především toho moc nenamluví. To by ses divila, jaké je s ním krásné ticho.

Už tři dny si to užívám.“ A se zasmáním uhnul jejímu symbolickému plácnutí. Pak jí na usmířenou starosvětsky políbil ruku. To aby ty jeho hubatosti nebrala zase tak vážně. Pravda ovšem byla taková, že se ještě pořád necítil na to, být celý den se štábem, riskovat návštěvu novinářů jistého deníku, kteří pod záminkou, že píší o novém seriálu, se přijedou podívat, jak věhlasný herec snáší svoje vdovství a hlavně na volné dny odjíždět zpět do zoufale prázdného domova a pokaždé si znovu a znovu připomínat, že tentokrát ho nikdo nečeká… Proto se rozhodl a pronajal si bydlení na samotě nedaleko Kašperských Hor. Jednu místnost s příslušenstvím a pokusem o docela malou kuchyňku u chlapíka, který bydlel ve zbytku chalupy a který mu byl doporučen známými jako solidní, popularitu nevnímající svéráz, jenž ho bude vždy brát jako pana Kaplana a ne „toho slavného“ Kaplana.

Ale Václavova dcera se na toto prázdninové společenství dvou chlapů dívala poněkud skepticky. Přece jen by byla radši, kdyby byl pod dohledem někoho důvěryhodného.

A tím jí poustevník z Kozích hřbetů moc nepřipadal.

Navíc místo byla taková samota, že tam lišky nejen 16

dávaly dobrou noc, ale dokonce tam chodily vyprávět celý večerníček.

Když vyjel směrem ke Kašperským Horám, slunce se výrazně klonilo k západu. Tentokrát už nemusel složitě hledat, kudy má jet, jako se to stalo poprvé. Opustil úzkou asfaltovou silnici a odbočil na špatně udržovanou cestu, která vedla ke stavením, roztroušeným kdesi v nedohlednu po pláni. Les voněl a byl tak blízko, že se dalo houbařit za jízdy. Auto se poněkud neochotně škrábalo čím dál tím výš, až se před Kaplanem otevřel výhled na celý šumavský hřbet a o kus dál pohled do krajiny, který končil v mlhavém oparu kdesi v nížině.

Zastavil poblíž chalupy, a když vypnul motor, obklopilo ho ticho horského podvečera, po tom všem zmatku na place téměř hmatatelného. Jen odkudsi sem zaznívaly rány sekerou, ale i ty po chvíli skončily. Vzápětí se zpoza chalupy vynořil chlapík hodně neurčitého věku, ale rozhodně už postarší, hodně prošedivělý, hubený, drobný, s opálenou tváří poskládanou z předčasných vrásek a kývl na Kaplana. „Za chvíli bude večeře.“ Až před chalupu povlávala úžasná vůně a Václav si teprve teď uvědomil, jaký má hlad. „Kančí guláš,“ řekl Josef Zemánek mnohoznačně, když si všiml, jak Kaplan rozkošnicky začichal.

Jedli spolu, venku, u hrubě opracovaného stolu, který dával tušit bývalé tvary dřeva. „Když jste říkal, že ubytování bude i s večeří, netušil jsem, že to bude taková hostina. Kde jste se naučil vařit?“ 17

„Všude možně. Kdysi jsem míval dole u Sušice penzion. To je dlouhá historie.“ Václav měl zjistit, že úsloví „to je dlouhá historie“ bude jejich konverzaci provázet často a vždy bude znamenat, že to není to nejlepší téma pro momentální rozhovor.

Po večeři seděli na verandě, s výhledem na údolí a protější kopce, které z dálky vypadaly chundelaté jak na sebe namačkané stádo zelených ovcí.

Mlčeli.

Popíjeli pivo a mlčeli, jak umějí mlčet jen chlapi. To znamená, že mlčeli spolu.

Soumrak přišel až na zápraží.

Po hodné chvíli se Josef při balení cigarety zeptal: „Těžkej den?“ Václav jen do tmy zavrtěl hlavou: „Ani ne. Jen si na dost věcí musím zvyknout.“ Naproti se chápavě rozzářil konec cigarety.

Václav nevěděl proč, rozhodně nebyl svěřovací typ, ale teď pokračoval: „Třeba hned po natáčení jsem volával ženě… Bylo to tak automatické, jako si zapnout bezpečnostní pás.“ Vůně cigarety se mísila s vůní louky, na kterou padla rosa. „Vlastně ona byla takový můj bezpečnostní pás.

Občas jsem se jím připoutával, abych někam neodletěl,“ zasmál se tiše do tmy. „Měl jste hodně velkou kliku.“ Cigareta zase zčervenala tmu.

18

„Já vím.“ Kaplan si uvědomil, že už dlouho mu nebylo tak klidno, jako teď. Smutek nezmizel, jen tolik nepálil a měnil se v mlhu, která právě stoupala z lesů a všechny zvuky ještě víc tišila. Na nebi se objevovala jedna hvězda za druhou a cvrčci v trávě řvali. Kdesi v dálce zahoukal pták zoufalec. Tedy aspoň tak tomu skřeku říkal režisér a při dokončovacích pracích ho dával z archivu zvuků do scén, ve kterých chtěl podtrhnout napětí. Václava překvapilo, že ten skřek slyší živě, že pták vydávající tenhle zvuk opravdu existuje. „Půjdu spát. Dneska toho vážně asi bylo dost,“ Kaplan se protáhl. „Počkejte, rozsvítím vám, abyste se někde nepřerazil.“ Josef neudělal ani dva kroky, když potichu zaklel.

Václav se překvapeně otočil. „Prosím vás,“ hlas Josefa Zemánka zněl naléhavě, až to Kaplana zarazilo, „vidíte támhle to světýlko?“ Jen s obtížemi ve tmě sledoval ruku mířící kamsi k protějšímu hřebenu. „Kousek vpravo a níž…“ Konečně ho zahlédl. Svítilo v dálce uprostřed lesů a trochu obtížně se prodíralo větvemi. „Vidím. Chcete mě upozornit, že tady máte i bludičky?“ „To je světlo z chalupy mýho… kamaráda. Už jsem ho zahlédl před týdnem, ale myslel jsem, že se mi to jen zdálo.“ 19

„To máte dobrý. Kdyby zlobil signál v mobilu, mohli byste se domlouvat morseovkou.“ Václav cítil, jak se na něj Zemánek zkoumavě podíval. Jako by zvažoval, co odpovědět. Pak se rozhodl. „Ten kamarád je už skoro měsíc po smrti. Nikoho neměl, byl úplně sám. A jedinej klíč od jeho chalupy mám já, támhle v šuplíku.“ Kaplan se zadíval zpátky na druhý hřbet. Světlo neomylně svítilo dál do noci.

Tázavě se podíval na Zemánka, ale ten jen mávl rukou. „Je pozdě a tohle by byla moc dlouhá historie,“ zabručel a vykročil k chalupě.

20

2 Apolena: Copak byste rád, pane strážmistr?

Leopold: Vždyť víte, že už jím nejsem. Nemusíte mít ze mě strach. Jen jsem se vás přišel zeptat na pár věcí.

Apolena: Už dávno není na co se ptát. Všude zůstaly jen hroby. To jste si nevšiml, pane strážmistře? Hrob mýho chlapečka někde v Itálii… I když – kopou se hroby i pro zběhy? Zastřelený na útěku? Co myslíte, pane strážmistře? A někdy nezůstanou ani ty hroby, jen něco, co bejvalo člověkem, na dně kráteru. Ani jméno ani kříž.

Tak tam někde leží můj muž. Ztracený a opuštěný i ve smrti.

Leopold: Jste ještě mladá ženská. Ještě můžete…

Apolena: To aspoň Leontýnka má ten svůj v posvěcený zemi. Prej španělská chřipka, ale já vím, že umřela hlady. Má malá holčička…

Leopold: Jen jsem se chtěl dozvědět něco o Erikovi.

Víte, odkud přišel?

Apolena: Stejnej chudák, jako ti všichni, co tam zůstali. Možná ještě větší. Všechno se mu v hlavě nějak pomotalo.

Leopold: Prý ho to někde zasypalo…

Apolena: Zasypalo, střepina roztrhla tvář, jiná přerazila nohu. Našli ho až za dva dny.

Leopold: Jste hodná, že ho u sebe necháte bydlet.

Apolena: Mrzák k mrzákovi. Jenže na rozdíl od něj, na mně to není vidět. Kdo už by si jinak měl pomáhat?

21

Leopold: Tak neřekl vám, odkud přišel?

Apolena: Z pekla, pane strážmistře. Z pekla.

Kaplan ležel ve stínu v trávě a znovu si pročítal text.

Už dávno byl v kostýmu a nalíčený. Byl na place brzo, aby se vyhnul hubatým řečem o schopnosti chlapů vstát včas.

Tentokrát točili u ošuntělého stavení, architekt vybral skoro zříceninu, kterou stavba dala natolik do pořádku, aby nehrozilo, že jim něco spadne na hlavu. A okolí rekvizitáři „zabydleli“ dobovou veteší, poházenou bez ladu a skladu po okolí. Domek Apoleny Bártkové, vdovy po vojákovi, která po smrti muže i svých dětí ztratila chuť žít. U ní našel útočiště Erik, podivná postava aspirující na titul místního blázna, se znetvořeným obličejem, před kterým malé děti v hrůze utíkaly a ty starší se mu posmívaly. Nikdo ve vesnici – jak se později ukázalo, nikdo kromě jediného člověka netušil, odkud přišel.

Apolena Bártová – jinak známá herečka pražského divadla Žofie Poštolková, seděla v maskérně, kde se pohledná pětatřicátnice pod šikovnýma rukama maskérky měnila v sedřenou, šedivou, unavenou ženskou. „Boženko, ještě vypadám moc dobře. Přidejte ty šedivé stíny.“ Kaplan, který právě vstoupil do improvizované maskérny, se zasmál: „Nechtěj, aby Boženka oddřela všechno za tebe.“ „No dovolte? I já jsem na tom intenzivně zapracovala. Včera – teda dneska – jsem šla spát až ve tři ráno.

A pořád nic.“ 22

„Myslel jsem tím, že snad taky něco zahraješ. A ne že budeš bůhví kde flámovat pomalu až do svítání.“ Věděl, že den předtím byla na zájezdě, takže popichoval jen tak pro oboustranné potěšení, ale i proto, že věděl, že se to od něj očekává. „Dvě představení v Břeclavi, řeknu vám, Václave, to byl flám jak noha.“ „No vidíš a navzdory tomu jen kveteš.“ Lehce ji pohladil po rameni. Líbilo se mu, že v zájmu role ze sebe nechá udělat nevzhlednou ženskou a že iniciativně vymýšlí, jak by ji ještě maskérka mohla poničit. Žofii měl rád už od dob, kdy u nich v divadle začala hrát jako naprosté ucho ještě konzervatoří povinné.

A vzhledem k tomu, že byla ne trochu, ale hodně neřiditelná střela, sem tam na ni dohlédl, zvlášť když vypuštěná z malého města do metropole se rozhodla to vzít všechno pěkně z gruntu a od podlahy. Tím pádem ho dodnes Žofie nebrala jako hereckého partnera, ale spíš jako učitele nakombinovaného s rodičem. Například – přes všechny Kaplanovy protesty – mu pořád vykala. „Paní Žofie, jestli už jste, pojďte, prosím, do kostymérny.“ Pomocný režisér se tvářil trochu neodbytně. „Kdy přijede pan Pestřek? Řekněte rejžovi, že to bude trvat přes dvě hodiny, než mu udělám tu jizvu.“ Maskérka ještě rychle pocuchala Žofii vlasy. „Boženko, vy něco máte proti hercům, přiznejte se.

Mně vrásky, Cyrilovi jizvu… Pokud nás dostatečně nezdevastujete, tak nás nepustíte na plac. Kde jsou ty 23

doby, kdy herečky líčili, aby byly krásný.“ Žofie se prohlédla v zrcadle a přitáhla si úžeji k tělu župan.

Kaplan se usmál. „Já vím, co chcete říct, Václave: že jsou takové, kterým by ani sebelepší líčení nepomohlo. Chápu a jdu tiše plakat do ústraní,“ dodala a poněkud teatrálně si povzdechla. „A já ti naplácám na zadek,“ zasmál se Kaplan. Žofie na něj vykulila oči a s hraným naivním nadšením vyhrkla: „Fakt? A teď? Tady?“ To už se rozesmála celá maskérna.

Pak, jak mávnutím kouzelného proutku zcivilněla, vzala Kaplana pod paží a zaprosila: „Řeknem si text, jo?

Nějak se mi to pořád plete.“ O pár hodin později jim už zbýval poslední obraz, který měli jen spolu. „Paní Poštolková, nepřevlékáte se. Jen si vezmete jinej šátek,“ skriptka kývne na kostymérku. „A na prstu musíte mít prstýnek.“ „Mohla bych být trochu víc rozcuchaná?“ A aniž čeká na odpověď, Žofie si vjede rukama do vlasů. „Poslouchejte mě.“ Režisér si přivolá oba herce. „Erik je mrtvej. Přišel sis vlastně pro odpuštění, jenže to ti Apolena nemůže dát. Je to absurdní, ale cítíš se provinile za smrt člověka, který se přiznal k vraždě.“ „Pane režisére, já bych tam zkusila neříct to ‚Tak už jste spokojenej?‘. To se dá zahrát. Myslím, že čím tam bude míň slov, tím líp.“ „Fajn. Zkuste to tak. Všichni na místa!“ 24

„Pojďte si to na zkoušce projít jen technicky.“ Asistent namaloval Kaplanovi značku, kam má dojít, aby Žofii nekryl pro kameru. „Je slyšet agregát?“ Zvukař si sundal sluchátka. „Ne, rejžo. Takhle je to dobrý.“ „Jestli předchozí obraz bude v dešti, bylo by lepší, kdyby měl Václav nějaký kapky na kabátu.“ Skriptka kývla na kostymérku. „Udělejte naprosté ticho kolem. Je to kontakt.“ „Kam až můžu?“ zjišťoval asistent zvuku s bidlem, na jehož konci byl mikrofon. „Už tě vidím. Ještě kousek výš. Ke konci jsem blízkej,“ švenkr kontroloval záběr. „Ještě vám udělám slzy,“ maskérka si chystala glycerín. „Boženko, díky. Ale pane režisére, když mi dáte půl minuty, zvládnu to bez glycerínu,“ Žofie na chvíli sklonila hlavu a pak jen dala znamení rukou. „Kamera!“ „Jede!“ Klapka zmizela ze záběru. Režisér jen gestem odstartoval akci.

Kaplan dostoupil do obrazu. V rohu stolu hořela svíčka. Apolena, ruce sepjaté, šeptem odříkávala modlitbu.

Bylo jasné, že strážmistra vidí, ale schválně si ho nevšímá. Konečně zdvihla oči. Bylo v nich zoufalství skoro hmatatelné. Po tvářích jí bez vzlyků stékala slza za slzou. „Teď už máte tu svoji spravedlnost, pane stráž­mistře.“ Nadechl se, jako by chtěl něco říct na svoji obhajobu.

25

Místo slov jen téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Dál se dívala. Hořce. Pohrdavě. Bez kousku odpuštění. Potom promluvila: „Měl byste už jít. Chtěla bych se modlit.“ Sklopila oči a dál si ho nevšímala. Strážmistr rozpačitě odstoupil z obrazu. „Stop! Moc hezký. Měla jste pravdu, bez té věty je to lepší. Pojďte ještě jednou.“ „Ty sepnutý ruce moc nevidím, Žofinko, zkuste je dát trochu výš.“ „Tentokrát dojeď Žofii na detail. Ukažte mi konec.

Václave, místo odchodu jen mázneš objektiv rukávem.

Připravit!“ Odpoledne už značně pokročilo, když konečně dotočili tenhle obraz.

Kaplan se šel odlíčit, ale předtím se ještě – aspoň pro dnešek – rozloučil se Žofií: „Víš, že jsi pěkná potvora?

Skoro bych ti tu samotu uvěřil,“ a políbil jí ruku. Což přeloženo znamenalo, že byla vážně dobrá. „Díky, Venoušku, vám to taky šlo. Na těch devadesát jste docela v kondici,“ přidrzle odpověděla, ale bylo jasné, že ji pochvala těší. „Hubo nevymáchaná za trest tě…“ Ale nikdo se nedozvěděl, co bude za trest, protože mu Žofie se smíchem dala pusu na tvář. „Tak zítra.“ Šel si vyzvednout dispozice na další den a pak už se jeho auto škrábalo směrem k samotě. „Houbaříte?“ přivítal ho pan domácí. Právě vycházel z chalupy vyzbrojen hned dvěma košíky a nádherným, lety ohlazeným kapesním nožem.

26

„Strašně rád.“ „Tak jestli chcete, můžete jet se mnou.“ „Jet?“ podivil se Kaplan. „Pár míst už jsem dost dlouho neprocházel. Ale jsou trochu dál,“ zabručel Josef a nasedl do své škodovky, která už měla všechna svá lepší léta za sebou. „Támhle si vemte košík, nůž by měl být v něm.“ „To jsem měl kliku, že jsem se vrátil právě včas,“ zasmál se Kaplan. „Ani ne. Čekal jsem na vás. A slyšel jsem, jak přijíždíte. Tady je auto slyšet na kilometry.“ Václav se na něj tázavě podíval. „Kam jedeme?“ „Uvidíte.“ Horská silnička zmizela, zabočili na další špatně upravovanou cestu a znovu vyjížděli nahoru. Jenže teď na protější hřeben. Když už se zdálo, že cesta dál nevede, otevřela se před nimi malá loučka s udržovanou chalupou, napůl schovanou v mlází. Nic velkého. Vypadala uprostřed té obklopující zeleně docela ztraceně.

Josef vystoupil. „Odtud se včera v noci svítilo.“ Z kapsy vytáhl klíč a vydal se ke stavení. Kaplan ho překvapeně následoval.“ „Ale nemyslete si, nelhal jsem. Kousek odtud je pár hříbkových míst. Nebyl jsem na nich ani nepamatuju.

Tohle býval Zbyňkův rajón.“ Prohlédl neporušené dveře, odemkl a pak oba vstoupili.

Kaplan se zvědavě rozhlédl. Říct, že chalupa byla zařízena spartánsky, by byl téměř eufemismus. Skříň, 27

pamatující bůhví kterého praprapředka, lavice pod oknem a k ní přiražený stůl, dvě bytelné židle a jediný luxus – kamna a vedle opravená stará pec. Na stěně obrázek nějakého svatého, zašlý tak, že tvář nebyla k rozeznání, evidentně pozůstatek po předchozích majitelích. Žádná knížka, ani fotografie. Všude vzorně uklizeno. Ale útulno asi jako v opuštěné zřícenině.

Josef se sklonil k dvířkům příborníku, tvořícího jakýsi pokus o kuchyňský kout.

Pak si ještě prohlédl desku vedle plotýnkového vařiče. „Víte, že je škoda, že nejste opravdový detektiv?“ Václav mlčky vyčkával, co bude dál. „Nachystal jsem tady pár drobností, když jsem si posledně myslel, že se tady svítilo. Ale upřímně – připadal jsem si směšně, byl jsem přesvědčený, že se mi to zdálo. Ale ten včerejšek… No, zkrátka nezdálo se mi to.

Ty hrníčky jsou přehozené a do dvířek příborníku jsem vložil tenounkou větvičku. Ta tam teď není. Někdo tady včera v noci opravdu byl.“ Kaplan se rozhlédl po místnosti. Najednou si připadal zcela absurdně, jako by čekal, kdy se ozve režisérovo „Kamera!“. „Ztratilo se něco?“ Josef se zasmál. „Co by se tady mohlo ztratit? Žil z ruky do huby a myslím, že ho ani nic jako majetek nezajímalo. Jedinej luxus, kterej měl, byl stařičkej auťák.“ „A kde ten je?“ 28

„Ve šrotu. Právě v tom se zabil.“ Václav se nadechoval k omluvné odpovědi, ale Josef mu do toho skočil: „Jdem na ty houby, jak jsem vám slíbil.“ Ale Václav dál zamyšleně stál a rozhlížel se. Celý ten prostor ho něčím provokoval, jen nedokázal přijít na to, čím. Jako špatně zařízená dekorace, napadlo ho.

Vzhledem k postavě špatně zařízená dekorace.

Ta až přezíravá strohost a neútulnost a zároveň dokonalý pořádek a čisto. Marně si snažil představit, jaký byl ten, kdo tady žil. „Vy jste tu uklízel?“ zeptal se Josefa. „Ne. Vlastně tady nemám ani co dělat. Probíhá dědický řízení, nebo jak se tomu říká. Čeká se, jestli se ozve nějak příbuznej. Dost o tom pochybuju. Ale takhle uklizeno, to on tu měl pořád.“ Kaplan kývl směrem k zavřeným dveřím: „Můžu?“ Josef jen pokrčil rameny. Václav vešel. Vedle byla ložnice, ovšem poznala se jen podle vzorně ustlané postele a žárovky zapojené do jakéhosi torza lampy, postavené na něčem, co vzdáleně připomínalo noční stolek.

Jinak nic. Ani knížka, dokonce ani časopis, o nějaké fotografii ani nemluvě. Bezradně se rozhlédl. Vyzkoušel pečlivě zavřené okno bez záclon. „To ani nechcete zjistit, kudy se sem ten… návštěvník dostal?“ „Zdá se, že strážmistr Hanička vám nějak moc zalezl pod kůži,“ zabručel Josef. „Ale myslím, že tuším odpověď.“ 29

Celkem najisto vedl Kaplana za chalupu k rozbitému okýnku vedoucímu zřejmě do bývalé spižírny. Teď narychlo zatlučenému několika prkny. Jedno bylo odtržené a pak zase ledabyle ani ne přibité, spíš přiražené. „Neměl byste to nahlásit policii?“ Josef jen pokrčil rameny. „Za prvé, ani já jsem neměl vevnitř co dělat, za druhé, nic se neztratilo – teda něco, o čem bych věděl, nikdo tu nic nerozbil ani nezničil, takže jediné, co můžu říct, je, že sem někdo chodí rozsvítit světlo. Nebo taky, že tu straší. Trochu málo na policejní vyšetřování.“ „Tak fajn. Ale v tom případě mi řekněte, proč vám ta jeho smrt nedá spát. To není jen to, že se zabil v autě.

Vás žere ještě něco mnohem víc. Takže, proč jste mě sem zavedl?“ Josef se na něj podíval se směsicí obdivu a naštvání. „K čertu s váma. Vy jste fakt měl bejt policajtem.“ Sebral ze země košík a vykročil. „Tak pojďte, naše večeře pořád ještě čeká někde pod jehličím. A k smaženici vám povím jednu podivnou historii.“ Večeře byla už snědená – nebyla ovšem jen smaženice, ale i řízky z bedlových klobouků. Teď už jen poklidně seděli na verandě, popíjeli pivo a čistili poslední košík hub na zítřejší houbový guláš. „Ani nevím, odkud bych měl začít.“ Josef si zapálil cigaretu. Okolní louky se rozvoněly s padající rosou. „Zítra budete mít na to svý natáčení zase hezky,“ řekl jako by hledal jakoukoliv záminku, jak odložit následující příběh.

30

„Přistěhoval se sem asi tak před devíti lety, vlastně ani přesně nevím kdy. A byla to právě ta moje houbařská místa, díky kterejm jsme se seznámili. Teda seznámili… jednou jsem ho našel tam, kousek od toho smírčího kříže, kterej jsem vám dnes ukazoval, pod skálou, pomlácenýho a se zlomenou nohou, jak se snaží doplazit – ví bůh kam, možná si myslel, že to zvládne až ke svý chalupě. Ale že by mě vítal v tu chvíli jako zachránce, to ani omylem.

Když jsem řekl, že přivolám nějaký chlapy, aby mi s ním pomohli, vynadal mi. Že prej to zvládne sám. Poslal jsem ho do háje. Jestli on chce frajeřit, je to jeho problém, ale já si nevezmu na svědomí, že jsem někoho nechal uprostřed lesa neschopnýho pohybu. Řeknu vám, byla to tenkrát zběsilá cesta. Muselo ho to příšerně bolet, jen sykal a potil se. Nakonec jsem ho nechal u první jen trochu sjízdný cesty a šel pro svoje auto. Měl toho asi plný zuby, protože už ani moc neprotestoval. Dovezl jsem ho do nemocnice a tam ho nechal svému osudu. Za boha nechtěl, abych se o něj dál zajímal. Málem mi ani nepoděkoval.“ Na nebi se objevila první hvězda. „Musela uběhnout dost dlouhá doba, protože když se tady z čista jasna objevil, neměl už sádru a jen se opíral o hůl. Už jsem na něj dávno zapomněl a v první chvíli jsem ho skoro nepoznal. Přinesl mi támhleto,“ a kývl hlavou k rohu verandy. Tam visela zvláštní, nádherně vyřezaná mužská tvář, vlastně jen v náznaku vystupovala z masivu dřeva a zase v něm mizela, nezachytitelná jako plynoucí čas. Kaplan vstal a mlčky si ji prohlížel. „Krásná práce,“ opatrně se jí dotkl prsty.

31

„Řekl jen, teda spíš zabručel, že to pro mě vyřezal, prej není zvyklej, aby mu někdo pomáhal. Tak ať se na něj nezlobím. Nabídl jsem mu, ať se posadí, že už musí být dost uchozený, neslyšel jsem auto a sádru musel mít sundanou teprv krátce. Kupodivu se posadil. Přinesl jsem nám pivo, ale řekl si jen o trochu vody. A pak jsme tady spolu dobře dvě hodiny seděli a mlčeli. Už se stmívalo, když vstal, řekl mi ‚děkuju‘ a vydal se k domovu.

Nebyl jsem si jistej, za co to děkuju bylo, jestli za tu vodu, nebo za to, že jsem ho odvezl do nemocnice. Ale pak mě napadlo, a jsem si tím čím dál víc jistej, že to bylo za to mlčení bez otázek. Od té doby jsme se vídali a dalo by se říct, že čím dál častěji.“ Josef si zapálil cigaretu. Tentokrát se k němu přidal i Kaplan. Byl jen sváteční kuřák, ale dnešní večer po cigaretě přímo volal.

Chvíli bylo ticho. „Víte, co je zvláštní? Znal jsem ho dobrých osm let, ale stejně o něm vím zatraceně málo. Neměl nikoho, byl úplně sám. To mi sám párkrát řekl. Ale tak sám, že to bylo dost zvláštní. Jako by mezi sebou a světem schválně udělal tlustou čáru. A nikdy ani zmínka o tom, co bylo, než sem přišel. Prostě podivnej chlap bez minulosti, s podivnou přítomností a bez nejmenšího zájmu o budoucnost. Vlastně nikdy jsem ho neslyšel říct jedinej plán do budoucna. Tak maximálně: „Před zimou budu muset spravit střechu, zatejká mi tam…“ Zdálo se, že spoustu věcí si Josef teprve teď formuluje. „Pokud vím, tak kromě mě se s nikým jiným nestýkal.“ 32

„Něčím se musel živit, ne?“ Kaplan se ptal opatrně, váhavě, jako by nechtěl porušit Zemánkovo vzpomínání. „Od jara do podzimu se nechal najímat na práce v lese, ale vždycky si to zařídil tak, že pracoval sám.

Byl to pořádný kus chlapa a fyzická práce mu nevadila.

A pak, taky si přivydělával řezbařinou. Teda, pravděpodobně na černo. Ale to nevím od něj. Jednou jsem se stavil v tom krámku se suvenýry, co je v Kašperkách na náměstí. Měli tam vystavenou podobnou plastiku, jako jsem měl doma. Jenže tentokrát to byla ženská tvář…

A bylo v ní tak strašně smutku, že jsem to ještě nikdy neviděl. Já kumštu moc nedám a už vůbec mu nerozumím, ale řeknu vám, chodil jsem se na ni dívat tak dlouho, dokud ji neprodali. Podobnou jsem pak viděl u něj doma rozdělanou.“ „Ale to musel žít hodně skromně, ne?“ „Jedinej ‚luxus‘ byl pro něj benzín do auta. Jinak žil o chlebu a vodě, skoro doslova. Ale víte, co je zvláštní?

Nikdy jsem neměl pocit, že by to dělal proto, že by byl tak chudej, že by to dělat musel.“ Zamyslel se, jako by hledal slova. „Já vím, že to bude znít nesmyslně, ale skoro to vypadalo, jako by si myslel, že cokoliv lepšího je pro něj škoda…“ Cigareta naposled zazářila teď už do hluboké tmy. Pak ji típl do popelníku. „Jako by… jako by se chtěl trestat.“ „Nikdy jste se nepokusil někde dozvědět, co je do­­ opravdy zač?“ Zemánek odpověděl skoro uraženě: „Kádrovat kamaráda? To bych byl horší než ta bába Zvonaříková, co musí 33

vědět všechno, co se kde šustne. Protože, je to zvláštní, ale my jsme vážně byli kamarádi. Občas to vypadalo, že jsem byl jedinej, koho měl.“ „Ale přece – o něčem jste se spolu museli bavit?“ „Jo, o tom, jestli bude zlá zima a jestli už rostou. Ale především jsme spolu mlčeli. Myslím, že proto ke mně taky chodil. Že jsme spolu mlčeli.“ Kaplan si vzpomněl na jejich první společné večery i na to, jak byl šťastný, že se ho pan domácí na nic nevyptával, a přesto měl pocit spřízněnosti. Někdo má zkrátka talent být mistrem ticha. „Takže netušíte, kdo tam může chodit rozsvěcet?“ „Ani v nejmenším. Třeba si nějakej zloděj myslel, že tam něco najde…,“ ale říkal to značně pochybovačným tónem.

V Kaplanovi se najednou probudil vrchní strážmistr Hanička: „To je nepravděpodobné. Vždyť jste viděl ten pořádek. Neumím si představit zloděje, který by přišel krást a pak po sobě všechno vzorně uklidil.“ „Ale žádní turisti, co by chtěli ušetřit za penzion, to taky nebyli. Kdyby tam přespali, nevěřím, že by tam s něčím nehnuli.“ „A nějaký vzdálený nedočkavý dědic?“ „To by musel být místní, protože to, že umřel, se nikdo kromě místních neměl moc šancí dozvědět. To víte, žádný parte se nekonalo.“ Zemánek se na chvíli odmlčel. Jako by pořád zůstávalo cosi nevysloveného. Jako by stále váhal, jestli to vyslovit.

34

„Mám dost dobrou víčkovici. Nedáte si?“ „Víčkovici? Co se s ní dělá? V životě jsem o tom neslyšel.“ Zemánek se zasmál a zamířil do kuchyně: „To je můj soukromý název. A pije se to. To je od mých včel. Když stáčím med, tak musím odvíčkovat plástev. A na tom zůstává med. Takže to naložím do lihu, přidám koření a nechám uležet…,“ ale to už se vracel s lahví a dvěma skleničkami. Nalil oběma pořádného panáka. „Tak na zdraví.“ „Na zdraví, pane domácí.“ Následovalo špatně utajené Kaplanovo zajíknutí se. „Sakra, ta má ale grády.“ Ticho nevysloveného zůstalo mezi nimi viset jak napnutý provaz pro provazochodce nad propastí. Kaplan to cítil téměř hmatatelně. Jen polohlasně zabručel: „Nemusíte se bát, já nejsem ukecanej.“ Zemánek se zhluboka nadechl: „Pravděpodobně je to pitomost, ale já si myslím, že ho někdo zabil.“ Pak vstal, sebral lahev a skleničky: „Už se dost připozdilo. Zejtra vstávám brzo. Tak dobrou noc.“

35