Vina by Nakladatelství MOBA

Arnaldur Indriðason

VINA

Originální název: Kamp Knox Vydáno u Forlagid Publishing, Reykjavík 2014 Překlad Jaroslav Kuťák

Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava Michal Palán Obálka Karol Lament/PT MOBA Fotografie na obálce nblxer Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz

© Arnaldur Indriðason, 2014 Title of the original Icelandic edition: Kamp Knox Published by agreement with Forlagid Publishing, Reykjavík, www.forlagid.is Translation © Jaroslav Kuťák, 2018 Cover photo © nblxer © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první

ISBN 978-80-243-8056-8

ISLANDSKÁ KRIMI

Není naše země v jejich očích jenom velká baráková čtvrť? Jeden velký… Camp Knox?

Erlendur Sveinsson

JEDNA Nad Reykjanes fučel ostrý vítr. Přicházel od severu přes vysočinu, rozvířil moře v zálivu Faxafló, než dorazil na plochý, chudý poloostrov, kde ometal kamenné pahorky s nízkou vegetací. Ubohé rostliny jen taktak vyrážely z holého kamení, jako by se krčily před počasím. Celá krajina byla bez ochrany vystavena otevřenému moři a severnímu větru, vegetace sváděla tvrdý boj s přírodními silami, a proto se prosazovaly jenom odolné druhy. Vysoký plot na nejvyšším pahorku poloostrova, který odděloval prostor americké vojenské základny od okolního světa, vydával nepříjemné skřípání, když se vítr skrze něj prodíral, aby nakonec narazil do obrovských stěn hangáru. Že se mu do cesty stavěla velká budova, ho ještě více rozbouřilo. Každá překážka mu vadila, protože se na své cestě temnotou chtěl hnát dál. Zvuky bouře vnikaly i do gigantické haly. Hangár byl jednou z největších budov na Islandu, byly zde umístěny průzkumné letouny Iceland Defence Force, velká radarová kontrolní zařízení, bojové F-16 a mamutí transportní letouny typu Hercules. Prováděla se zde údržba veškerých vojenských letounů ze základny v Keflavíku. Z traverz visely mohutné kladkostroje, pomocí nichž bylo možné přenášet velké části letadel. Hangár stál na ploše sedmnácti tisíc čtverečních metrů, jeho zadní část byla obrácená k severu. Na východní a západní straně byly obrovské posunovací brány, kterými prošly i ty největší letouny světa. Výška ke stropu odpovídala osmipatrovému domu. V budově se nacházelo řídicí centrum logistiky padesáté sedmé americké letecké divize. 5

Hangár momentálně nemohl být plně využíván, protože se v něm instaloval nový protipožární systém. Na severním konci budovy stála speciální plošina, jejíž pracovní platforma se zastavila přímo pod stropem objektu. Dělníci tam zabudovávali rozprašovače. Toto stavební opatření bylo, stejně jako už mnohá předtím v souvislosti s hangárem 855, rozsáhlou akcí. Podél ocelových nosníků stropu natahovali systém potrubí, na kterém byly po každém metru připevněny odpovídající sprinklery. Plošina zabrala hodně místa, v hangáru připomínala pojízdný ostrov na kolečkách. Uprostřed lešení vedl nahoru žebřík. Měl mnoho menších meziplošin, kde mohli pracovat instalatéři a klempíři. Roury, šrouby a upevňovací elementy všeho druhu byly připraveny vedle lešení po celých bednách, samozřejmě společně s krabicemi nářadí a hasáky všech velikostí a provedení. Patřily islandským stavebním firmám pověřeným instalací. Jako mnoho jiných islandských podnikatelů, i tyto firmy enormně profitovaly z přítomnosti americké armády. Kromě větrných poryvů bylo v hangáru ticho. Náhle se z pracovní plošiny ozval tichý zvuk, krátce poté dopadla na podlahu trubka a řinčivě poskakovala. Okamžik nato přišel mnohem dutější zvuk, připomínal pád pytle. Zvuk byl tlumený, jako by shora cosi propadlo těžkou mlhou. Pak opět zavládlo ticho – až na vytí větru venku.

DVA Svědilo ji to někdy tak, že by si nejraději rozškubla kůži a drbala se do krve. Lupénka se u ní objevila, když byla teenager. Nejdřív ji považovala za ekzém. Nikdo jí nedokázal říct, proč se jí to stalo. Doktor drmolil něco o příliš rychlém dělení buněk, což na kůži způsobovalo vyvýšená místa s bílým povrchem. Objevovala se především na loktech a na dlaních, ale také na nohách a na hlavě. Každý to viděl a to pro ni bylo vůbec nejhorší. Lékaři jí předepisovali tablety a masti, aby aspoň trochu zmírnili svědění a vytváření strupů. Teprve nedávno se od svého lékaře dozvěděla tady o Reykjanes. Lidé s kožními potížemi se koupali v místní vodě, o které se říkalo, že zmírňuje svědění a přináší celkovou úlevu. Bylo to prý složením té vody. V zimě tady ze země čerpali páru a horkou vodu pro pohon turbíny geotermální elektrárny, stojící uprostřed lávy. Voda obsahovala křemičité sloučeniny a mořské řasy, ale také různé soli. Proto ji nemohli používat přímo ve vodovodech okolních vesnic a na letišti a odváděli ji do lávových polí. Díky doktorově popisu to místo hned našla. Už ze silnice viděla tyrkysovou vodu v lávě hustě porostlé mechem. Za normálních okolností byla láva porézní, ale tady její póry utěsňovalo bělostné bláto. Cesta k vodě vedla přes velmi obtížně schůdné lávové pole, bylo namáhavé dostat se až k jezeru. Ale jakmile si lehla do vody a postižená místa na rukou a nohou, na tvářích a ve vlasech potřela bílou šlikou, svědění rychle odeznívalo. Už po první návštěvě věděla, že tady není naposledy. Toho se taky držela. Navštěvovala teplé zelenomodré jezero v nepravidelných odstupech a pokaždé se těšila na kou7

pání. Bylo by jí nepříjemné, kdyby ji někdo pozoroval u převlékání, proto si plavky oblékla doma a věci si skládala na přinesený ručník, odložený na lávě. Toho dne, kdy našla mrtvolu, se pohroužená do tepla a příjemných pocitů nechávala unášet hedvábnou vodou a nemocná místa na kůži si masírovala měkkým blátíčkem, jež údajně obsahovalo velmi mnoho léčivých látek, minerálů, řas a křemičitanů. Ale nešlo jí jenom o nádherně teplou vodu, ve které si zmírňovala své kožní potíže, byla také fascinována úžasně osamělou a krásnou oázou uprostřed lávy. Vychutnávala si každý okamžik. Tyrkysové jezírko nebylo nikde hluboké, všude se mohla postavit. Užívala si, že tady mohla být sama se sebou. Cestou zpátky ke břehu objevila něco, co se podobalo botě vyčnívající z vody. Nejprve si myslela, že ji někdo prostě zahodil do vody, a to ji zlobilo. Teprve když po botě sáhla, aby ji uklidila, se zděšením zjistila, že tahá za něco jiného a mnohem většího.

Místnost pro výslechy ve vazební věznici v Síðumúli byla malá a ošklivá a židle byly nepohodlné. Bratři odmítali jakoukoliv spolupráci a výslechy se zase jednou vlekly donekonečna. Erlendur ani nic jiného nečekal. Ellert a Vignir byli ve vyšetřovací vazbě několik dní. Už dřív měli s policií problémy kvůli pašování alkoholu a drog. Před dvěma lety byli propuštěni z věznice Lutla-Hraun, ale pobyt za mřížemi nic nezměnil, protože ti dva se podle všeho hned zase věnovali starému řemeslu. Bylo tu několik náznaků, že ještě ve vězení rozjeli nové obchody. Výslechy to měly objasnit. Policie si je vzala na paškál na základě anonymního oznámení. Tentokrát zadrželi jednoho z bratrů v jedné boudě v zahrádkářské kolonii u Korpúlfsstaðiru se čtyřiadvaceti kilogramy hašiše. Na zahrádkách si majitelé většinou pěstovali brambory, ale v dotyčné boudě policie našla ještě dvě stě lit8

rů americké vodky v galonových nádobách a mnoho krabic s kartony cigaret. Vignir tvrdohlavě zapíral, že by o pašovaném zboží věděl. Údajně ho někdo chtěl do kůlny vylákat. Někdo, jehož jméno nechce říct, mu o boudě řekl a tvrdil, že si tam pohodlně nakrade brambory. Bratři byli týdny před zatčením pod dohledem. Během domovní prohlídky u nich policie našla marihuanu a výrobky z ní, částečně zabalené pro další prodej. Bratři na svých metodách prakticky nic nezměnili, byly stejné jako před několika lety. A také byli za podobných okolností zatčeni. Marianu Briemovi šly jejich výslechy na nervy, protože to koneckonců byli jenom ubozí malí grázlové. „Kterou lodí přivezli to zboží?“ zeptal se. Erlendur se takhle zeptal už dvakrát. „Jakou lodí? O žádné lodi nic nevím. Kdo vám říkal o nějaké lodi?“ rozpálil se Vignir. „Nebyl to ten pitomec Elliði?“ „Co ten haš? Taky ho přivezli na lodi, nebo přiletěl letadlem?“ zeptal se Erlendur. „Nemám sebemenší tušení, komu patří!“ odpověděl Vignir. „Nevím, o čem to mluvíš. S tou kůlnou nemám nic společnýho. Jen jsem si chtěl ukrást pár brambor. Proč kolem toho tolik naděláte?“ „Na kůlně jsou dva visací zámky. Máš klíče od obou. Přesto nám chceš vykládat o bramborách? A že nemáš nic společného s tím, co bylo uvnitř?“ Vignir neodpověděl. „Chytili jsme tě při činu,“ řekl Marian. „Je to pro tebe hořká pilulka, ale musíš se s ní smířit. Takže přestaň žvanit o bramborách, ať můžeme jít domů.“ „Já vás nezdržuju,“ odsekl Vignir. „Pro mě za mě si vypadněte.“ „Máš recht,“ řekl Marian a pohlédl na Erlendura. „Nejlepší bude, když skončíme.“ 9

„Proč si myslíš, že to na tebe Elliði ušil?“ zeptal se Erlendur. Věděl, že Elliði s nimi občas dělal společné kšefty. Byl to dealer a sháněl peníze. Taky násilník, několikrát ho odsoudili za těžké ublížení na zdraví. „Takže on?“ zeptal se Vignir. „Ne, my nevíme kdo.“ „Ale jo, určitě to víte.“ „Elliði je přece váš kámoš, ne?“ zeptal se Erlendur. „Je to debil.“ V tu chvíli se otevřely dveře. Nějaký kriminalista strčil dovnitř hlavu. Protože měl očividně na srdci něco důležitého, Marian vyšel na chodbu. „Co je?“ „Našli mrtvolu,“ řekl policista. „Na Reykjanes, poblíž elektrárny ve Svartsengi.“

T¤I Ženě, která objevila tělo, bylo kolem třiceti. Od začátku vysvětlovala Marianovi a Erlendurovi, že ji trápí lupénka a na důkaz toho jim ukazovala postižená místa na hlavě, rukou a hlavně na loktech. Když jim chtěla ukázat víc, Marian ji zarazil, že to stačí. Zřejmě pro ni bylo ohromně důležité vysvětlit, že mrtvolu našla na bizarním a odlehlém místě jenom vinou nemoci. „Většinou tady bývám úplně sama,“ řekla a podívala se na Mariana. „Ale nejspíš už se to o mně rozkřiklo. Slyšela jsem, že sem dorazili další nemocní, přestože jsem se s nikým nepotkala. Není tu možnost se převléct, ale to nevadí. Voda má ideální teplotu, je úžasně příjemné se v ní koupat.“ Marian s Erlendurem ji odvedli do služebního auta, které parkovalo na silnici do Grindavíku. Erlendur řídil, Marian se s ní posadil dozadu. Před nimi a za nimi stála policejní auta a záchranka. Kolegové z jednotky zajišťování stop byli na cestě. Kromě nich se tu zjevili dva fotoreportéři z deníků, protože zpráva o nálezu mrtvoly se roznesla rychlostí blesku. Neexistovala žádná silnice vedoucí k laguně, která vznikla před třemi lety z odpadních vod geotermální elektrárny. Elektrárna zajišťovala topnou vodu a elektřinu pro okolní obce. Žena si našla nejzápadnější část teplovodního jezera. Dalo se k němu dojít jenom pěšky přes lávu, pokrytou hustým mechem. Na tomto místě bylo umělé jezero mělké. Celé hodiny se máčela v teplé vodě a natírala se blátem z křemičitanů, řas a mořské soli. Dny byly krátké, už se stmívalo, proto chtěla vyrazit zpátky k autu. Během poslední návštěvy se už 11

setmělo natolik, že musela auto téměř nahmatávat. Tomu se tentokrát chtěla vyhnout. „Pro mě to tady je nádherné místo, i když vypadá strašidelně. To je tou párou, co stoupá z horké vody. Kolem dokola bizarní lávová krajina… Neumíte si představit, jak hrozně jsem byla překvapená, když… Odvážila jsem se jít dál do laguny a najednou z vody vyčnívala bota. Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom bota, kterou někdo ztratil nebo zahodil. Ale když jsem po ní sáhla, na něčem držela a já… jsem byla tak pitomá, že jsem zabrala. A pak jsem si všimla, že… že k té botě ještě patří noha.“ Žena se odmlčela. Nález mrtvoly ji očividně velmi rozrušil. Marian Briem postupoval opatrně. Svědkyně se snažila nepodívat na mrtvé tělo, když ho pomocníci odnášeli na silnici. Svůj zážitek popisovala jen s obtížemi. Erlendur se ji snažil uklidnit. „Vzhledem k tak hrůznému nálezu ses zachovala naprosto správně,“ řekl. „Neumíte si představit, jaké to bylo. Vyděsila jsem se k smrti. Byla jsem tady sama.“ Půl hodiny předtím si Erlendur oblékl rybářské kalhoty, aby se v doprovodu dvou kolegů ze zajišťování stop brodil k mrtvole. Marian kouřil a sledoval je z břehu. Nejdřív na místo nálezu přijeli policisté z Grindavíku a hlídali, aby se nikdo ničeho nedotkl, než přijedou kolegové z kriminálky v Reykjavíku. Technici od kriminálky fotografovali mrtvolu a bezprostřední okolí. Blesky aparátů ozařovaly tísnivou scenérii. Přijeli i potápěči, kteří měli za úkol prohledat dno umělého jezera. Erlendur se sklonil nad mrtvolu a pokoušel se zjistit, jak se sem mohla dostat. Voda jí sahala po pás. Když technici řekli, že viděli dost, vyzvedli tělo z vody a hned si všimli něčeho podivného. Končetiny byly na mnoha místech polámané, hrudní koš promáčknutý a páteř podle všeho zlomená. Když mrtvolu odnášeli, vypadala jako mokrý pytel. 12

Tělo odnesli přes hrbolatou lávu na nosítkách k sanitce, aby ho nechali převézt na patologii národní nemocnice v Reykjavíku. Před pitvou muselo být zbaveno vrstvy bílého křemičitého kalu. Večer pokročil, blížila se tma. Rozestavili reflektory připojené k dieselovým generátorům. V zářivém světle bylo ještě víc poznat, v jak zuboženém stavu se tělo nacházelo. Soudě podle oblečení se jednalo o muže. Neměl u sebe doklady, podle kterých by ho mohli identifikovat. Nedalo se poznat, jak dlouho ležel ve vodě. Mlha nad lagunou dávala scéně tajemný nádech. Už ale byla příliš velká tma, než aby zjišťovali, zda v okolí někdo zanechal stopy. Zajišťování stop proběhne až další den. „Pak ses hned obrátila na policii?“ zeptal se Marian svědkyně. Erlendur se vysoukal z pogumovaných kalhot a posadil se do auta. Motor běžel, v autě bylo teplo, okna zamlžená. Světla svítila do prostranství, Erlendur slyšel hlasy a viděl pobíhající stíny. „Co nejrychleji jsem šla k autu a odjela jsem na policejní stanici v Grindavíku,“ odpověděla. „Pak jsem se vrátila se dvěma policisty a ukázala jim směr. Přijelo ještě víc policejních aut. A teď vy. Dnes v noci určitě neusnu. Ani další dny ne.“ „Ano, je hrozné octnout se v takové situaci,“ uklidňoval ji Marian. „Znáš někoho, kdo by s tebou dnes v noci zůstal? Abys nebyla sama? Aby sis mohla popovídat o všem, co jsi zažila?“ „Nevšimla sis někoho, když jsi sem dnes navečer přijela?“ zeptal se Erlendur. „Ne, určitě ne. Už jsem přece vypověděla, že jsem tady nikdy nikoho nepotkala.“ „Určitě neznáš nikoho, kdo by lagunu navštěvoval ze stejného důvodu jako ty?“ zeptal se Marian. „Ne. Co se tomu muži vlastně stalo? Viděli jste, jak hrozně… bože, nechci se tam koukat.“ „Samozřejmě že ne,“ odvětil Marian. 13

„Ta kožní nemoc, lupénka, je to zlé?“ zeptal se Erlendur. Marian ho pokáral pohledem. „Na trhu se stále objevují nové a nové léky, které ji mají zbrzdit,“ odpověděla. „Ale mně nepomáhají. Svědění je hrozné, ale ještě horší jsou ta místa na těle, podle kterých může každý poznat, že jsem nemocná.“ „Pomáhá ti, když se v té vodě vykoupeš?“ „Ano, myslím, že ano. Vědecky to nejspíš není dokázáno, ale dělá mi dobře.“ Usmála se na Erlendura. Marian jí položil ještě několik otázek v souvislosti s nálezem mrtvoly, potom mohla odejít. Vystoupili, spěchala ke svému autu. Erlendur stál zády k severnímu větru. Obrátil se k Marianovi. „Není nad slunce jasné, proč byla oběť tak zřízená?“ zeptal se kolegy. „Myslíš, že toho chlapa někdo umlátil k smrti?“ „A co jiného?“ „Já jen vím, že je na maděru. Možná se tady s někým setkal, možná se porvali. Pak měl na věčné časy zmizet v laguně.“ „Něco takového.“ „Zdá se. Ale nejsem si jistý, jestli ho někdo umlátil,“ odvětil Marian a dodal: „Prohlédl jsem si mrtvolu, než ji odvezli. Rvačka taková zranění nezpůsobí.“ „Co tím myslíš?“ „Viděl jsem zdeformovaná těla, která se zřítila z velké výšky, podle mě tak vypadá i tohle tělo. Nebo přemýšlím o těžké autonehodě. I když žádnou nehodu nikdo nenahlásil.“ „Pokud se zřítil, musel padat z veliké výšky,“ řekl Erlendur. Rozhlédl se a vzhlédl k temné obloze. „Z nebe například.“ „Že by přistál v jezeře?“ „A proč ne?“ „Nevím…,“ odvětil Marian. „Možná v té břečce ležel delší dobu. To nám taky nepomůže.“ 14

„Máš recht.“ „Nejspíš ho na lávě nezmlátili,“ řekl Erlendur. „Někdo ho sem dotáhl, abychom ho jen tak nenašli. Už byl po smrti, když ho ponořili do jezera.“ „Není to špatná skrýš,“ dodal Marian. „Pokud by celá mrtvola zmizela pod hladinou. Kromě pár nemocných sem nikdo nepřijde.“ „Proč jsi ji nutil, aby mluvila o své nemoci?“ zeptal se Marian, když žena odjela. „Měl by ses odnaučit plést se do osobních věcí jiných lidí.“ „Necítila se dobře, toho sis přece všiml. Jen jsem chtěl, aby se uklidnila.“ „Jsi detektiv, ne psychiatr.“ „Našli jsme mrtvolu jenom proto, že se v tomhle zvláštním jezeře koupala žena s lupénkou,“ řekl Erlendur. „Nemyslíš, že…“ „Ano, je to neobvyklá náhoda.“ „To je.“ „Ale takových náhod existuje mnohem víc. A ještě podivnějších. Zatracená zima,“ řekl Marian a otevřel si dveře auta. „Nevíš náhodou, jak se tohle lávové pole jmenuje?“ zeptal se Erlendur a podíval se na staniční budovu horkovodní elektrárny, odkud k nebi stoupala hustá oblaka páry a ztrácela se v noční temnotě. Odpověď na sebe nedala čekat. „Illahraun, zlá láva,“ řekl Marian a posadil se do auta. „Vzniklo v roce 1226.“ „Zlá láva?“ řekl Erlendur a otevřel si dveře. „No paráda.“

âTY¤I Příštího dne patologové potvrdili podezření, že příčinou smrti nebyla rvačka, ale pád z mimořádné výšky. Lékař řekl, že není možné spočítat přesný počet zlomenin kostí. Vycházel z předpokladu, že se nešťastník zřítil z mnoha metrů a dopad byl frontální. Zlomeniny potvrzovaly, že nedopadl nejdřív na nohy. Navíc si byl lékař poměrně jistý, že muž neměl čas si ani chránit obličej rukama. Podle všeho dopadl naplocho na tvrdý podklad. Předběžné výsledky vyšetření prakticky vyloučily, že by mrtvý spadl ze skály nebo útesu u Reykjanes. Zřítil se na rovnou plochu. Doktor nenašel žádný náznak, že by se mrtvý zdržoval v horách nebo na pobřežních skalách. Podle oděvu ne. Měl na sobě džíny, koženou bundu a pod ní košili. Boty byly špičaté, s vyššími podpatky a zdobným vyšíváním – americké kovbojské boty. „Z jakých sraček jste toho chudáka vlastně vytáhli?“ zeptal se patolog a střídavě se díval na Mariana Briema a Erlendura. „Tohle jsem ještě na stole neměl.“ Doktorovi chybělo pár let do penze. Když se nakláněl nad mrtvolu, bylo vidět, že už není nejmladší. Na špičce nosu měl silné kostěné brýle, vlasy úplně bílé. Byl štíhlý. Přes bílý plášť nosil gumovou zástěru. Mrtvolu na pitevním stole probodávalo ostré studené světlo. Na tácu ležely nejrůznější nože a svorky. Místnost páchla formalínem, dezinfekcí a otevřenými lidskými těly. Erlendur se necítil dobře. Na takové místo, na prostor vyhrazený smrti, si nikdy nezvykne, jak věděl, proto se ani pořádně nedíval. Ale Marian Briem měl hroší kůži a při pohledu na pitevní stůl nehnul brvou. 16

„Našli jsme ho ve Svartsengi, z horkovodní elektrárny vedou vodu do lávy,“ řekl Marian. „Obsahuje hodně křemičitých usazenin, řas a minerálů, které tvoří mazlavé bílé blátíčko. Údajně má léčivé účinky.“ „Léčivé účinky?“ podivil se doktor. „Prý pomáhá u psoriasis,“ řekl Erlendur. „No vida, co se člověk nedozví,“ odpověděl patolog. „Měl mrtvý znaky téhle nemoci?“ „Ne, určitě tam neležel kvůli lupénce, Mariane.“ „Mohl se do laguny zřítit z letadla?“ „Z letadla?“ „Jen takový nápad. Vzhledem ke zraněním to musel být pád z veliké výšky.“ „Nedokážu říct víc, než že spadl z velké výšky a že dopadl na extrémně tvrdý podklad,“ vysvětloval doktor. „Jestli z letadla, to vám neřeknu. Ale vyloučit se to nedá.“ „Můžeš nám říct, jak dlouho ležel v laguně?“ zeptal se Marian. „Dlouho ne. Určitě ne,“ odvětil patolog. „Snad dva nebo tři dny. Vycházím z toho, že příčinou okamžité smrti byl pád. Pokud se mě ptáte, kdy zemřel, řekl bych, že před dvěma nebo třemi dny. Nejsem se svou prací ještě hotový, tohle je můj odhad podle momentálního stavu věci.“ „Nemá snubní prstýnek,“ poznamenal Erlendur, když se podíval na mrtvolu. „Ani stopy po snubním prstenu na prsteníčku.“ „Ne,“ odpověděl doktor. „Nenašli jsme u něj nic, podle čeho bychom ho mohli identifikovat, žádnou peněženku, klíče nebo tak. Nic, co by nám řeklo, kdo to byl. Oblečení mají na oddělení zajišťování stop. Na samotném těle jsem nenašel velké jizvy například po nehodě nebo po operaci, nemá ani tetování.“ „Jak byl asi starý?“ „Muž v nejlepších letech, řekl bych, kolem třiceti, dobře stavěný, štíhlý, ale silný. Ještě se po něm nikdo nesháněl?“ 17

„Ne,“ řekl Erlendur. „Nikdo ho nepohřešuje. Každopádně nám policie nic takového nehlásila.“ „Žádní svědci pádu z takové výšky?“ „Ne. Nemáme nic, o co bychom se mohli opřít.“ „Přichází v úvahu například těžká autonehoda?“ zjišťoval Marian. „Mohla by způsobit podobná zranění?“ „Ne. To mohu vyloučit. Zranění tohohle muže jsou docela jiného rázu,“ odvětil patolog. Zvedl hlavu od mrtvoly a posunul si brýle na nose. „Musíme předpokládat, že se zřítil z velké výšky. A jak už bylo řečeno, nepokoušel se před dopadem chránit. Padal a z nějakého důvodu dopadl vodorovně a naplocho. Nevím, jestli vám to pomůže. Možná neměl čas si instinktivně krýt rukama hlavu. Nebo nechtěl. Pád z takové výšky probíhá neuvěřitelně rychle. Dopadl enormní rychlostí.“ „Když se někdo nepokusí chránit a dopadne na placáka na podlahu, jak říkáš, dá se uvažovat o sebevraždě?“ zeptal se Erlendur. „Možné to je,“ odpověděl lékař. Znovu si musel posunout brýle. „Ale nevím. Nevylučuji to.“ „Není sebevražda spíš nepravděpodobná?“ namítl Marian. „Proč by se potom někdo snažil mrtvolu schovat?“ „Můžu odpovídat jen na otázky související s frakturami,“ řekl patolog. „Všechno ještě prozkoumám znovu a přesněji. Začnu, jen co mi k tomu dopřejete čas.“ ***

Pro kriminalistické techniky z oddělení zajišťování stop nebylo jednoduché hledat indicie v lávovém poli a na laguně. V noci po nálezu mrtvoly sněžilo, sníh všechny stopy zakryl. Voda v jezeře měla mléčnou barvu, potápěči v ní nic nenacházeli. V naději, že někdo viděl auto nebo cokoliv podezřelého, policie pátrala po svědcích, kteří by se mohli ještě před 18

nálezem mrtvoly pohybovat po cestě do Grindavíku. Nikdo se ale neohlásil. Šéf techniků, muž přes šedesát, podal Erlendurovi ruku. Stál vedle oblečení, které měl mrtvý na sobě. Spodní prádlo a ponožky, džíny a kostkovaná košile a kromě toho kožená bunda a vysoké kovbojské boty. Oddělení sídlilo v nejvyšším patře policejní budovy v Kópavoguru. Nastěhovalo se sem teprve nedávno, po založení zemského kriminálního úřadu. Erlendur začínal jako řadový policista na ulici. Teprve před pár lety přešel ke kriminálce. Ještě pořád se učil metodiku a poznával nové kolegy. Marian Briem měl pověst nejzkušenějšího na oddělení, proto s Erlendurem nejčastěji pracoval. To on ho přesvědčil, aby přešel ke kriminální policii. Erlendur dlouho váhal. Teprve když ho začala zmáhat rutina práce uniformovaného policisty, rozhodl se pro změnu. „No konečně,“ konstatoval tehdy Marian Briem. „Stejně jsi dávno věděl, že skončíš u nás.“ Erlendura úkoly kriminalistů zajímaly. Před časem se na vlastní pěst věnoval vyšetřování úmrtí bezdomovce, kterého před smrtí často potkával, když hlídkoval po ulicích. Muž údajně utonul v bažině za městem, ale Erlendur prokázal, že byl zavražděn. Mariana Briema tenkrát zaujalo, jak Erlendur docela sám a bez podpory kriminálky případ vyřešil. Podporoval ho, aby pokračoval. Avšak Erlendur potřeboval ještě tři roky, než se konečně rozhodl. Marian Briem ho nakonec získal také proto, že Erlendur opravdu věděl, že se jednoho dne chce stát vyšetřovatelem. Jemné bílé bláto bylo z oblečení mrtvého pečlivě odstraněno. Všechno, co se přitom dalo najít, jako vlasy nebo skvrny, specialisté detailně prozkoumali. „Nejnápadnější je bláto,“ řekl šéf techniků. „Napadlo mě, že oběť schovali do laguny proto, aby něco zamaskovali.“ „Něco na mrtvole?“ 19

„Ano. Ale nic jsme nenašli. Oblečení pochází komplet z USA. Džíny jsou od velice známé firmy, kožená bunda taky. Ale košile by mohla být i z obchodu s pracovním oblečením ve Hverfisgata. Spodní prádlo je od amerického výrobce. O ponožkách nic nevíme, až na to, že jsou černé a téměř nenošené. Nejstarší a nejvíce obnošená je bunda, to je vidět na loktech,“ řekl a podával ji Erlendurovi. „Ovšem boty by vás mohly dostat dál,“ pokračoval a podal Erlendurovi kovbojskou botu. „Pravá kůže a poměrně nová. Takové se v každém obchodě neprodávají. Možná by nám pomohli prodavači v obuvnictvích, klidně se může stát, že znají kupce jménem. Není moc lidí, co chodí v něčem takovém, každopádně ne mnoho Islanďanů. Ještě zkoumáme hlínu z podrážky, třeba něco prozradí. Bláto laguny bohužel téměř všechno překrylo.“ Erlendur sklouzl pohledem na oblečení, džíny a kostkovanou košili, a hlavně si pečlivě prohlédl vysokou botu. Byla z hnědé kůže, podpatek měla trochu opotřebovaný. Výšivka představovala laso. „Vidíš někde, odkud jsou? Kde je vyrobili?“ „V Louisianě, tady uvnitř to je.“ „Všechny věci vypadají americky.“ „Možná že byl nedávno ve Státech. Co by ne.“ „Anebo to je Američan,“ odvětil Erlendur. „Ano. Anebo.“ „Takže někdo z americké základny?“ Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. „Vyloučit to nelze.“ „Nežije tam pět nebo šest tisíc lidí? Vojáci a jejich rodiny?“ „Tak nějak. Sice nemůžeme tvrdit, že by se laguna nacházela v bezprostřední blízkosti základny, ale i tak leží dostatečně blízko, abychom mohli Amíky zahrnout do pátrání.“