Nemůže tady mít člověk aspoň chvíli klid…

„… aby se vyspal?“ Nespokojené bručení se z Matějova pokoje ozvalo právě ve chvíli, kdy jsem vypnula vysavač. Jestli to zkoušel už předtím, musel minimálně tušit, že jeho výčitky neuslyším.

„Tak má ten člověk spát v normální dobu jako ostatní, a ne ve dvě odpoledne!“ houkla jsem na něj dotčeně přes zavřené dveře. Fakt si právě dovolil brblat na moji adresu?

Místo aby byl rád, že nemá denně na talíři kázání, ještě si bude stěžovat!

„Jsem šel spát až po osmý…“

„A je to snad moje chyba?“ S tím svým ponocováním u počítače už to fakt přeháněl. Mlčela jsem, byl dospělý, dávala jsem mu čas… Ale abych se mu ještě přizpůsobovala a chodila kolem něj po špičkách, to mě ani nenapadne.

Vysavač jsem uklidila do skříně o něco prudčeji než obvykle a rozhodla se uvařit si další hrnek kafe. Ne že bych ho doopravdy potřebovala, ale zapálit si mi momentálně přišlo jako dobrý nápad a k tomu jsem si ze zvyku brala něco do druhé ruky na zapití. Naštěstí jsem stále ještě nedošla do stavu, kdy bych podobné situace automaticky řešila skleničkou. Víno mě nelákalo a pivo se v mé lednici nenacházelo od chvíle, kdy jsme s Karlem začali žít odděleně. Když jsem si konečně sedla k otevřenému oknu a dlouze potáhla mentolový kouř, pípla mi na telefonu zpráva od mamky.

„Spíš, fotíš, nebo se mnou nemluvíš?“

Všimla jsem si zmeškaného hovoru a automaticky tedy vytočila její číslo. Byla vhodná chvilka, beztak jsem měla od domácích prací pauzu a po ruce i pravdivé a přijatelné vysvětlení.

„Promiň, hučel mi tady vysavač, tak jsem neslyšela zvonění. Jak se máš?“

„No já dobře. Jak taky jinak v důchodu? Ale co vy, už má Matěj práci?“

Dalo se čekat, že výslech začne hned. Stejně jako to, že ať se budu snažit sebevíc, žádnou odpovědí ji neuspokojím a znovu dostanu nálepku špatné matky. Kdybych je sbírala, mohla bych si oblepit minimálně ledničku.

„Zatím ne. Zato Eliška je v salónu od rána do večera. Už má docela dost klientek, který se jí vracej, a je z toho celá nadšená,“ pokusila jsem se odvést řeč směrem, který ukazoval na mé rodičovské úspěchy, a získat trochu pevné půdy pod nohama. Ale na to, že mi to nevydrží ani pět vteřin, jsem mohla vsadit kvartýr.

„Copak ta! To je pracovitá holka, ta se neztratí. Ale ten holomek už se válí doma dost dlouho, nezdá se ti?“

To víš, že trochu jo, ale přiznat ti to radši nemůžu. Tak jako tak by to byla moje vina. Ale byly bysme na něj pak v přesile a na to ještě nejsem připravená ani já.

„Ale tak… zatím bere podporu, nic ho netlačí. Holt má nejspíš poslední takhle dlouhý prázdniny v životě, tak si je chce užít,“ vzdychla jsem a snažila se, aby se do mého hlasu vkradlo co nejméně nejistoty. Nepotřebovala jsem, aby se se mnou hádala ještě mamka. V tomhle ohledu jsem si zcela vystačila sama.

„On už ale nemá nárok na žádný prázdniny, holčičko. Moh jít studovat vejšku, jestli si tak strašně chtěl prodloužit mládí. Ale to né – potřeboval hned po maturitě vydělávat peníze, bejt děsně dospělej, a pak to nevydržel ani rok, když zjistil, že se musí každej den vstávat a za ty peníze taky odvá- dět nějakou práci.“ Úplně jsem ji viděla, jak u toho nesouhlasně kroutí čerstvě obarvenou a vždy dokonale upravenou hlavou a pohrdavě krčí nos.

„Vydržel.“ Náhodou si velmi dobře spočítal, dokdy musí v té fabrice zůstat, aby od pracáku dostával peníze. Ještě že ve školách teď učí i finanční gramotnost, a děti se tak dozví spoustu užitečných věcí do života. A co je nenaučila škola, to si vygooglí. Odpracoval si přesně těch povinných dvanáct měsíců, i když ke konci už každou chvíli schválně zaspával a pak vždycky poslal mistrovi esemesku, že mu není dobře. Nakonec mohl být rád, že ho pustili dohodou a nedali mu paragraf za porušování pracovní kázně. Tyhle detaily jsme mámě samozřejmě zamlčeli.

„Snad se ho nechceš eště zastávat?“ dostala jsem naloženo dle očekávání. „To je ta tvoje benevolentní výchova! Rodiče nemaj bejt s dětma kamarádi, maj mít autoritu. Na tvým místě bych mu prostě dala nůž na krk a nařídila mu, aby si tu práci našel okamžitě.“ Generační rozdíly se nedaly popřít. Sama prožila většinu života v době, kdy nemít práci znamenalo jít do vězení za příživnictví. Doteď to považovala za cejch, který byl hanbou hlavně pro rodiče.

„Bude mu jednadvacet, mami. Je dospělej. Jak mu podle tebe mám něco nařizovat?“ vzdychla jsem si jako pokaždé, když uhodila hřebíček na hlavičku. Sama jsem si otázku, nakolik je to výsledek mých chyb v příliš měkké výchově, poslední dobou kladla neustále. Nenařizovala jsem mu nic, ani když byl mladší. Začínat s tím teď by bylo krapet pozdě.

„Bydlí ale pořád pod tvojí střechou, pokud vím. A dokud se neodstěhuje do svýho, maj platit tvoje pravidla,“ byla s tím rychle hotová jako obvykle. Možná právě proto, jak vypadala její výchova, jsem svým dětem dopřávala mnohem víc prostoru pro vlastní názor a vůli. Ale to bylo to poslední, co bych před ní kdy mohla vypustit z pusy.

„Při dnešních cenách nájmů není možný to utáhnout z jedný vejplaty…“ Neplatilo to na ni minule ani předminule, takže jsem samozřejmě ani tentokrát nečekala jiný výsledek. Mohla jsem dokonce dopředu ocitovat několik dalších replik. Jako v šachu – já udělám takový tah, soupeř odpoví takhle…

„Tak si má normálně najít holku a byli by na to dva. My jsme taky byli mladý a taky jsme to nějak zvládli.“ Soupeř nepřekvapil. Dalo se čekat, že tahle hra skončí patem jako obvykle.

Před čtyřiceti rokama jste ale dostali novomanželskou půjčku a státní byt.

„Jenže to by taky někdy musel vypnout ten svůj krám,“ pokračovala máma v notoricky známé hře, „a jít se normálně bavit mezi ostatní mladý lidi. Na počítači si známost neudělá a každá rozumná slušná holka se na něj takhle vykašle…“

Stejně jako ta jediná, se kterou zatím chodil, nezapomeň dodat!

Tentokrát si to překvapivě odpustila. Známost ze školy, kterou měl před pár lety, nevydržela ani první prázdniny po maturitě. Matějovi se nechtělo nikam z bytu, když nutně nemusel, a tak si jeho holka brzy našla jiného, kterému pobyt mimo čtyři známé stěny takové potíže nedělal.

„Je jiná doba, mami…“ Bylo to únavné. Neustále dokola už přes dva měsíce. Jen se to s narůstající dobou, kdy byl doma, zhoršovalo. Ze začátku se ještě nechala umluvit, že si kluk může trochu odpočinout a v klidu rozmyslet, co by vlastně chtěl dělat. Jenže takových jako on, s maturitou z gymplu, byly spousty. Nikdo z nich pořádně nic neuměl a pracovat rukama se jim nechtělo. Viděli se někde v teple v kanceláři, jak si na pohodlné židli odsedí svých osm hodin a nakonec dostanou větší mzdu než jejich rodiče. Ano, doba byla jiná a minimálně v tomhle rozhodně ne lepší.

„Jiná doba, jiná doba… V čem je tak strašně jiná, prosim tě? Pořád se musí jíst a pořád se na to musej nejdřív vydělat peníze. Když ho v tom flákání takhle podporuješ, těžko sám něco změní.“

To si taky říkám, ale nevím, co s tím. Pud sebezáchovy mi napověděl, že nastal čas zkusit diskuzi odklonit od mých selhání do stejně neřešitelných filozofických vod.

„Ale na ženění má přece ještě dost času, mami. Dneska se mladý berou až po třicítce nebo i pozdějc.“ Moje oči neomylně zamířily do rohu obýváku, kde se už zase udělala pavučina. Odkud se pořád berou? Tahle havěť byla na rozdíl od Matese neuvěřitelně pracovitá a výkonná…

„Já taky neříkám, že se musej hnedka brát. Pro mě za mě, ať klidně žijou na hromádce. Obě přece dobře víme, že svatba je kolikrát jenom zbytečná komplikace, ale má von vůbec nějakou holku? Chodí s někým ven? Do kina nebo na diskotéku…?“

Nechtěla ty by sis taky radši najít nějakej jinej koníček než věčný poučování dcery ohledně výchovy tvejch vnoučat? Co třeba jít s někým ven? Do biografu, na čaje nebo kam to vaše generace chodila?

„Diskotéky se snad už ani nekonaj, mami. Já tomu taky nerozumím, jak se ty mladý dneska bavěj a kde se vlastně seznamujou. Ale nebudu ho v jednadvaceti do něčeho takovýho tlačit.“ Ani si neumím představit, jak by to jako mělo probíhat. Mám ho vystrčit před dům a vzít mu klíče? Pověsit mu na krk cedulku „Chcete mě?“ a mezitím mu balit ručníky do výbavy?

„Jasně, že ne! Ty ho přece netlačíš ani do práce, a na to snad věk má.“ Touché!

Kafemlýnek výčitek byl k nezastavení. Vlastně jsem se mamce nedivila a věděla, že to myslí dobře. Jenom jsem prostě neměla po ruce žádný lepší argument. Možná kdyby takhle třikrát týdně jako mně hudrovala do telefonu přímo

Matějovi, dokopal by se k tomu sám a něco konečně udělal, aby od ní měl pokoj. Jenže jsem netušila, jak to zařídit, a navíc mi přišlo nefér přehazovat zodpovědnost na někoho jiného. Já jsem jeho matka, je to přece moje práce.

Naštěstí mě vysvobodilo pípnutí ohlašující dalšího volajícího. Mrkla jsem na displej a překvapeně vykulila oči. „Promiň, mám druhý hovor. Tohle musím vzít.“