Tobě to ale sluší…

„… Marie, jak to děláš?“ Vždycky to byla krásná holka, ale teď přede mnou stála zralá žena. V duchu jsem počítala, kolik jí vlastně je. Dopočítala jsem se sedmadvaceti. Krásný věk! Hned bych si to s ní vyměnila. I když, já jsem v jejím věku řešila plínky a starala se o dvě malé děti. Tříletého, dnes nezaměstnaného chlapečka a roční, momentálně zamilovanou slečnu, která se chystá opustit rodné hnízdo. Ne, nic se vyměňovat nebude! Jsem vlastně víc než spokojená i na středně starý kolena!

„Díky za kompliment, ale už jsem vypadala i líp. Zato tobě ty životní změny vysloveně prospívají,“ vrátila mi pochvalu a vypadala, že to fakt myslí upřímně. „Ten účes ti moc sluší. Vypadáš v něm mnohem mladší.“

Těžko říct, jestli za to mohly vlasy, i když ty asi dělají hodně. Ještě před rozvodem jsem si je nechala růst a nakonec i prosvětlit melírem. Kadeřnice v poslední době dokonce i chválila jejich kvalitu a já sama jsem pozorovala, že už mi tak nepadají. Říkala, že to tak u ženských po rozvodu bývá, když se jim konečně uleví a zmizí dlouhodobé stresy. Každopádně, ať už to bylo tím, jak jsem teď běhala kolem klientů, nejčastěji malých dětí, tím, že jsem nějak nepotřebovala moc jíst, nebo úlevou a celkovou spokojeností, docela jsem zhubla a svůj vzhled konečně přestala řešit.

„Snad se tě nějak nedotknu, to bych fakt nerada,“ vylovila jsem předem omluvná slova ze šuplíku našlapuj opatrně – podminované území, „ale tobě vysloveně sekne to, žes trochu přibrala, viď? Bývala jsi taková až nezdravě hubená, co si pamatuju… Teda, možná to bylo tím srovnáním, že mně to tak připadalo. Teď jsme si váhově trochu blíž,“ pokusila jsem se o vtip, protože komentovat něčí vzhled, a zejména pak kila u ženských, je vždycky dost ošemetné, ale opravdu jsem to myslela jako kompliment. „Evidentně ti ta Anglie prospívá.“

„No, víš… To ani tak nesouvisí s Anglií. Tedy vlastně ano a celkem dost… ale tak nějak kvůli tomu jsme teď tady.“ Nechápala jsem, kam tím míří. „Já totiž ještě nejspíš přiberu o dost víc a říkala jsem si, kdybys mi mohla dělat postupně fotky… Třeba jednou za měsíc…“

Trvalo mi ještě pár dlouhých vteřin, než se mi v hlavě sepnuly ty správné kontakty. Nějak mě právě u Marie vzhledem k jejím názorům a postojům tahle souvislost ne a ne napadnout.

„Ty seš těhotná?“ vykulila jsem oči a zaměřila se na bříško. Zřejmě se sotva začalo vzdouvat, musela jsem se opravdu snažit něco vidět. Asi bude dost na začátku.

„Jsem,“ zvedla obočí a naklonila hlavu ke straně, jako by tomu stále nemohla uvěřit podobně jako já. „Ještě to není moc vidět,“ pohladila si podbřišek, „ale prsa už mám aspoň o číslo větší, tak jsem si říkala, že fotka z profilu –“

„Jasně, to nech na mně! Já už to vidím…“ Mozek se mi rozjel na plné obrátky. Silueta proti zapadajícímu slunci, které ve zlaté hodince změkčí stíny, bude vypadat skvěle, o tom jsem nepochybovala. A každý měsíc uděláme fotku ve stejné pozici – ideálně s rukou za hlavou, skloněným obličejem a pohledem upřeným k pupíku. To bude super! „Promiň,“ plácla jsem se do čela. „Ani jsem ti nepogratulovala.“ Místo toho jsem ji nadšeně objala. A pak mi došel další význam jejích slov. „Počkej, jak jsi to jako myslela, jednou za měsíc?

Těžko sem asi budeš pravidelně lítat – nechci tě strašit, ale za chvíli tě nepustěj ani do letadla, protože letušky u porodů děsně nerady asistujou. Nemaj pak čas roznášet pití za éčka a cestujícím se při pohledu na plodovou vodu v uličce taky moc nechce jíst a pít, takže je to pro aerolinky finančně děsně nevýhodný…“

„Můžem si někam sednout? Tohle bude na delší vyprávění,“ úsměv se jí z tváře vytratil. Pohledem vyhledala zahrádku restaurace, kde jsem tak jako tak měla v plánu strávit zbývající čas do nástupu ideálního světla. Zamkly jsme auta a na místo přešly mlčky. Cítila jsem, že za tím bude něco vážnějšího, a tak jsem Marii nechávala prostor, aby začala, až se na to sama bude cítit. Objednaly jsme si domácí okurkovou limonádu a sedly si tak, aby na nastávající maminku při povídání nešel kouř. Počkala, až si zapálím, a teprve pak se zvolna rozpovídala o nemocném otci. Bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Ale taky si určitě jako já uvědomila, že ubrečené fotky s rozmazanou řasenkou nejsou to pravé ořechové. Moment! Ne, ona si to určitě uvědomit nemohla, protože přes svůj dokonalý vzhled žádnou řasenku ani neměla. Příroda je děsně nefér!

„To mě moc mrzí, Marie.“ Co jiného na to má člověk říct? Neexistují slova, která by nezněla hloupě a mohla opravdu pomoct. Třeba to s tou řasenkou by se teď fakt nehodilo, uznala jsem v duchu. „Co maminka, jak to zvládá?“

„Je strašně statečná, ale zmáhá ji to,“ podívala se někam za mě a na chvíli jako by byla myšlenkami úplně jinde. „Hlavně ta bezmoc. Bezmoc a beznaděj. Je to nevratné. Táta sice stále mívá lepší chvilky, ale už to nikdy nebude on.“

„Takže ses vrátila, aby tu na to nebyla sama.“ Nebyla to otázka, spíš jsem to tak zkonstatovala, na znamení, že tomu rozumím. Znovu se musela vzdát svého snu kvůli rodičům.

Neubránila jsem se srovnání s tím, jak kvůli nim studovala vysokou školu, která jí nic neříkala, a málem propásla možnost využít stipendia v Anglii.

„No, nejen to. Ono je toho víc,“ zhluboka si povzdechla. „Jednak ji v tom opravdu nemůžu nechat samotnou. Nikoho jiného nemá a ani sama neřídí auto, takže za ním doteď musela jezdit autobusem, což není jednoduché. Když si vzpomenu, jak zničené jsme od něj poprvé i podruhé odcházely… Dneska nás ani nepoznával. A to nikdy dopředu nevíš, že třeba ten den vůbec nemá cenu tam jet, protože jemu to nepomůže, nijak ho to nepotěší a tebe to jenom rozhodí…“

Neuměla jsem si to představit. O otci jsem nic nevěděla už léta, nestýkali jsme se, ani nevím, jestli bych se dozvěděla, kdyby se s ním něco stalo. Stali se z nás dokonale cizí lidé. A mamka byla pořád při síle, jak fyzicky, tak mentálně. Někdy mi přišlo, že až dost, ale teď jsem si za tu nevděčnost v duchu hubovala. Radši ať mě i moje děti vychovává do sta, než aby se nám ztrácela před očima a nevěděla, kdo jsme.

„Druhým důvodem je samozřejmě to, že si ho sama chci ještě užít, dokud to jde. Ta prognóza není na dlouho. Nepřichází v úvahu, abych žila tak daleko, když nikdy nevím, jestli tady zítra ještě bude,“ téměř zašeptala.

Chápavě jsem přikyvovala a nepřerušovala ji. Tón jejího hlasu naznačoval, že to ještě bude mít nějaké pokračování. Neuměla jsem si představit, co dalšího z ní vypadne. Už tak toho bylo dost.

„Nevím, jestli máš ponětí o tom, co umístění do takového specializovaného centra stojí.“ Počkala, až zavrtím hlavou, a rozčileně přitom míchala limonádu papírovým brčkem. „Ve státním by to bylo levnější, ale nikde nebylo místo, čekali bychom moc dlouho a doma už zůstat nemohl. Takže jsem obvolávala různá soukromá zařízení se zvláštním režimem, jak se to oficiálně jmenuje, až se mi ho podařilo umístit,“ zarazila se, protože jí to slovo zřejmě nešlo přes jazyk, „do jednoho poblíž, kam maminka mohla dojíždět autobusem, než se přestěhuju zpátky. A vůbec, abychom ho i teď spolu mohly navštěvovat aspoň každý druhý den. Pobyt a strava ze zákona stojí tři sta osmdesát korun denně, to je dvanáct tisíc každý měsíc.“

„Fíha,“ uteklo mi překvapeně. Jestli si Mates nikdy nenajde práci a jednou za mě bude potřeba něco takového platit, bude sebou muset Eliška pořádně mrsknout.

„No to ale není všechno,“ pronesla hořce a nespokojeně přitom nadzvedla obočí. „K tomu si musíš připlatit za terapie a všechno, co s ním dělají, aby procvičoval aspoň to, co mu ještě funguje. A v tu chvíli už se bavíme minimálně o dvojnásobku.“ Dala mi chvíli na procvičení násobilky. „Když sečteme oba důchody našich, zbývají sotva tři tisíce. Byt je sice náš, takže nájem neplatíme, ale bytový fond a zálohy na energie dělají sedm tisíc každý měsíc.“

„To je strašný.“ To ani Eliška neumrská! Nezbývalo než v zájmu mých dětí doufat, že mě přejede auto nebo dostanu infarkt. Jestli on ten Maty nemá nějaký zákeřný plán, jak toho docílit! Ani dva slušné důchody nestačí na péči o jednoho člověka, a to mně beztak nehrozí. I kdybych si snad někoho našla, jako OSVČ dostanu nula nula nic. Každopádně, nebýt Marie, její maminka by na to ani neměla. Leda by snad měli něco naspořeno, ale na jak dlouho by jim to mohlo vydržet?

„Všechny úspory dali mně na studium v Anglii,“ vyvrátila moji domněnku okamžitě Marie, jako by mi četla myšlenky, a dál kvedlala brčkem ve sklenici. Nemluvilo se jí o tom dobře a nebylo se čemu divit. „Tím, že jsem díky tobě,“ upřela na mě vděčný rozměklý pohled, „tenkrát nakonec šla studovat zadarmo, teda s tou půjčkou od britské vlády, většinu jejich peněz stále mám. I těch svých, co jsem si na to původně šetřila. Něco jsem samozřejmě utratila – platila jsem z toho našim dovolenou v Anglii a taky pořád sponzoruju tu indickou holčičku, ale na druhé straně zase už dva roky vydělávám, a protože jsem naučená nerozhazovat, podařilo se mi to skoro celé naspořit zpátky. Ta půjčka se splácí jenom šesti procenty z částky nad nějakých třicet pět tisíc, takže to je nic. A o zbytek teď asi britská vláda přijde.“

„Jak to?“ Už jsem si nepamatovala, jak ty podmínky stály. Zjišťovala jsem to tehdy pro Matěje, ale ten se odmítal hnout z domu dál, než kam dovoněla mámina kuchyně, a už vůbec ne na víc než pár hodin od svého počítače. Aspoň že ta informace pomohla Marii.

„To platí stejně, ať vyděláváš v jakékoli zemi. Splácíš jenom z toho, co je nad těch asi třicet pět tisíc. Ono se to každý rok mění a už je ta hranice možná i třicet sedm, já jsem si ji ani přesně nezjišťovala. Když tolik nevyděláváš, neplatíš nic. A každopádně za třicet let se ti veškerý zbytek anuluje. Nic nedlužíš. I kdybys za celou dobu nesplatila ani libru.“ Matně jsem si vzpomínala, že tam něco takového skutečně psali. „Strhávat to začnou až po roce vydělávání, takže já jsem jim dohromady splácela jenom rok a počítám, že už jim nejspíš nikdy nic nevrátím, s děckem na krku,“ dokončila svůj výklad téměř omluvně.

„Za pár let přece půjdeš normálně do práce, nebudeš se o něj starat třicet roků,“ namítla jsem pobaveně. I když, já měla děcko na krku už teď jednadvacet let. A dost možná tam ještě ve třiceti bude, když se nestane něco fakt zásadního.

„A ty si myslíš, že někdy budu tolik vydělávat? Tady v Čechách?“ odfrkla si. „Těžko.“

„Máš přece vysokoškolské vzdělání, mluvíš perfektně anglicky, máš za sebou zahraniční zkušenost… Nepodceňuj se,“ snažila jsem se ji povzbudit. Ale její skepsi jsem v podstatě chápala. Jako zaměstnanec jsem si na manažerské pozici ještě ve čtyřiceti letech vydělávala o málo víc než půlku. Sice se od té doby platy změnily, ale rozhodně to stále nebyla běžná částka. I průměrná mzda byla pořád o pár tisíc nižší, a to jsem neznala nikoho, kdo by jí dosahoval. Vždycky jsem podezírala statistiky, že chtějí občany jenom naštvat, když ji zveřejňují. Nebo je to maskované budovatelské heslo, jako bývala za komunistů. Tenkrát nás taky vyzývali k vyšším výkonům ve jménu vlasti – dneska to jenom dělali sofistikovaněji.

„Takže teď budu těhotnět tady, postupně ukrajovat z naspořených peněz a pak dál nevím. Tak daleko zatím nevidím. Jisté je jenom to, že moje místo je teď tady, u našich. Musím jim pomoct.“ Vyslala ke mně rozhodný pohled, ačkoli jsem neměla sebemenší důvod její slova zpochybňovat.

Tohle nebylo o dluhu jako tenkrát, když studovala školu jenom kvůli nim. Teď to byla otázka morální povinnosti dětí vůči stárnoucím rodičům. Jako mě Maty jednou bude přebalovat… Fuj! Otřásla jsem se a v duchu vyslala nahoru závaznou předběžnou objednávku na jeden rychlý infarkt nebo jinou adekvátní variantu bez obtěžování okolí a závislosti na jiných.

„Přijela bych ale stejně,“ změnil se nečekaně tón jejího hlasu i výraz ve tváři. Pořád byl smutný, ale už jinak, jakoby odhodlaněji. „Kvůli dítěti. Chtěla jsem rodit tady, protože v Anglii je všechno úplně jinak, než jsme v Česku zvyklí. Žádná velká gynekologická péče, dohlíží na tebe jenom porodní asistentka. Sice ti udělají dva ultrazvuky a screening, ale žádné další vyšetření, pokud si ho nevyžádáš a nezaplatíš. Po porodu tě do dvaceti čtyř hodin pošlou domů a co já bych si tam sama s dítětem počala? Bez mámy a jakýchkoli zkušeností. Zbláznila bych se strachy, jestli je všechno v pořádku. Nevěděla bych, co dělat. Navíc ti mateřskou platí jenom nějakých osm měsíců – třicet tři týdnů od chvíle, kdy odejdeš z práce, a běžně se ženské nejpozději rok od porodu do zaměstnání vrací. Za jesle nebo školku bych ale dala víc než půlku svého platu, to je tam strašně drahé. Sice je škoda, že moje dítě nebude mít britské občanství, ale to je malá daň za to ostatní.“

Nemohla jsem se nezeptat, i když ona ho zatím nezmínila ani slovem. „A co jeho otec?“

„Žádný není. Jsme jenom já a dítě.“ Nedodala už nic a já jsem pochopila. Mrkla jsem jí přes rameno a pak na čas na mobilu.

„Zaplatíme a půjdem na to? Zlatá hodinka je tady…“