Jak to zvládáš…

„… mami?“ Naše objetí nebylo dlouhé – bála se, aby mě neumačkala –, ale zato velmi pevné. Žádná slova nemohla vystihnout změť emocí, jež se v nás právě odehrávala.

„Já dobře, holčičko, ale on…“ Hlas se jí zlomil a měla jsem dojem, že přitom i trochu zavrávorala. Působila mnohem křehčeji, než jak jsem si ji pamatovala. O moc víc, než bych za tak krátkou dobu našeho odloučení očekávala. „Opravdu to nešlo jinak.“

„Já vím, mami, nic si nevyčítej,“ objala jsem ji kolem ramen a odvedla do obýváku. Druhou rukou jsem přitom za sebou táhla kufr, který jsem postavila ke dveřím svého pokojíčku. Na vybalování bude času dost později. Posadila jsem maminku na gauč a přisedla si k ní. Sledovala jsem, kolik jí v bledé tváři přibylo vrásek, když vytahovala z kapsy látkový kapesník a otírala si uslzené oči.

„Dneska měl zase špatný den. Vůbec mě nepoznával, neposlouchal, když jsem mu říkala, že přiletíš. Jako by ani nevěděl, o kom mluvím.“ Sama se na mě přitom nedívala. Její oči mířily na prsty bezděčně žmoulající kapesník, ale cítila jsem, že ve skutečnosti vidí obraz starého zmateného muže. Až po notné chvíli vyhledaly ty mé. „Nakonec se počůral a museli ho odvést na pokoj. Neumíš si představit, jak smutné a bolestné je ho takhle vidět.“

To jsem neuměla. Ale čekalo mě to a neskutečně děsilo. Jenom jsem to na sobě nemohla nechat znát, ne před ní.

Musela jsem teď být tou silnější, proto jsem přece přijela. Tedy, také proto.

„Jedla jsi něco, mami?“ Ta průsvitná pleť a celkově vyčerpaný vzhled ve mně vzbuzovaly obavy i o její zdraví. Na to jsem připravená nebyla.

„Ano, připravila jsem tvoji oblíbenou zapečenou brokolici. Ohřeju ti ji. Ještě stále nejíš maso?“ ubezpečila se a na zlomek vteřiny jsem v jejím pohledu zahlédla cosi, co tam nebývalo. Snad naději? Nebo výčitku? S vlídným, ale pevným úsměvem jsem zakroutila hlavou. „A myslíš, že je to rozumné, holčičko? Teď, když…“

„O mě se opravdu nestrachovat nemusíš. A nevstávej, ohřeju si ji sama.“ Zvedla jsem se a zamířila k lednici, protože můj žaludek neomylně zaznamenal zmínku o jídle a okamžitě se přihlásil o svůj pravidelný příděl. „V letadle mi nic nedali, aerolinky teď na těch levných letech hrozně šetří. Ještě že se mi všechno vešlo do příručního zavazadla, protože nechat si odbavit velký kufr by mě stálo pomalu tolik co letenka.“ Přesně dle očekávání byl obsah pekáčku lákavý, ale zcela netknutý. Takže nejspíš nejedla vůbec nic, i když se mě snažila uhýbavou odpovědí přesvědčit o opaku. „Dáš si se mnou?“ zeptala jsem se namísto výčitek a doufala, že ji nebudu muset moc přemlouvat. Už tak nás čekala spousta starostí, a ještě se skutečně muset bát o ni, to by mi scházelo.

„Trošku,“ odpověděla možná spíš ze zdvořilosti, protože se zkrátka slušelo, abychom jedly spolu, ale ve výsledku to nebylo důležité. Hlavně, že něco sní. Ohřála jsem dvě stejně velké porce a připravila talíře a příbory na jídelní stůl. Bylo to zvláštní, chystat v této kuchyni oběd jen pro nás dvě. Táta mi tu citelně chyběl už teď. Vůbec jsem si neuměla představit, jak to budeme zvládat.

Pravidelné cinkání nic nepřerušovalo a já jsem za pevný rodinný zvyk, že se u jídla nemluví, byla vděčná. Chtěla bych mít na jazyku správná slova, jimiž bych maminku mohla utěšit, slíbit jí, že bude líp, ale taková nejspíš neexistovala. Líp už bylo a věděly jsme to obě. Tátův stav se velmi rychle zhoršoval a prognózy nebyly ani trochu dobré.

Když mi máma před rokem poprvé zavolala, že mu lékaři potvrdili obávanou diagnózu, proplakala jsem celou noc. Dlouho se jí dařilo to přede mnou tajit, telefon většinou zvedala ona, a když jsem si ho přece jen na chvíli vyžádala, býval občas trochu popletený. Když mi stejnou otázku položil podruhé, přičítala jsem to tomu, že nejspíš špatně slyšel. Občas jsem mu musela napovědět nějaké slovo, které mu chybělo, ale stále jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Až jednou jsem zavolala a zastihla maminku v slzách, protože se ztratil a ona očekávala hovor od policie, která po něm horečně pátrala. Tehdy mi přiznala, že to není poprvé. Nechtěla mi přidělávat starosti, a tak mě před pravdou chránila už několik měsíců. Sama přitom musela prožívat peklo. Časem začala zamykat byt, aby jí nemohl utéct, všude chodili zásadně spolu, ale poté co se jednou odmítal vrátit s ní do bytu, kde společně prožili přes třicet let, konečně vyhledala pomoc. Nemohla snést tu bolest, když bloumal po chodbě a ptal se sousedů, jestli tam bydlí a vědí, co je to za ženu, která ho přemlouvá, aby šel k ní domů.

„Ona tvrdí, že je moje manželka, ale já ji neznám.“

Bylo to traumatizující pro všechny zúčastněné, včetně něho, když konečně přišel k sobě a dozvěděl se o tom. Souhlasil s návštěvou lékaře a konečná diagnóza byla nemilosrdná. Alzheimer ve středním stádiu. První fázi bohužel nepoznali. To, že sem tam spadl nebo si nepamatoval, co měl koupit, přičítali věku. Že měl občas věci popletené nebo neudržel moč, také. Nikdo si nevybírá, jakou podobu bude jeho stáří mít. A maminka ho milovala celý život, takže do poslední chvíle věřila, že se o něj dokáže postarat. Ale nakonec už to nešlo. Specializované Alzheimer centrum bylo jedinou šancí, jak ho udržet v bezpečí, při životě a zároveň vhodnými terapeutickými metodami zachovat a procvičovat zbytek jeho kognitivních funkcí.

„Bylo to vynikající. Už se mi po tvé kuchyni stýskalo,“ usmála jsem se a odložila příbor na prázdný talíř. Maminka nesnědla ani půlku, ale napodobila mě a zbytek od sebe odstrčila. Nechtěla jsem na ni tlačit, byla jsem vděčná, že snědla aspoň něco.

„Jaké máš na dnešek plány?“ pokusila se i ona o úsměv a pohladila mě po ruce.

„Vybalím si a pak se můžeme třeba kouknout na nějaký film, chceš?“ Byly jsme předem domluvené, že za tátou společně pojedeme až zítra. Dnes už návštěvu měl a beztak by mě nejspíš nepoznal. Raději se ji tedy pokusím aspoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. „Už jsi konečně viděla Zrodila se hvězda?“ Jen slabě zavrtěla hlavou, ale neprotestovala.

„Stáhla jsem to kvůli tobě s dabingem. To se ti bude líbit.“

Já jsem ho sice znala nazpaměť a zásadně jsem si pouštěla původní znění, ale kvůli ní to pro jednou vydržím.

O chvíli později jsem se rozhlížela po svém důvěrně známém pokoji. Ačkoli mi v něm naši všechno nechali tak, jak jsem to opustila, připadal mi teď menší a stísněnější. Asi to bylo spíš atmosférou v místě, které se mělo znovu stát mým domovem, i když jsem to ještě nedávno naprosto neměla v plánu. Ale mé plány teď byly vedlejší.

Ztěžka jsem dosedla na postel a vytočila číslo, na které jsem v posledních třech letech posílala jen zprávy s vánočním přáním.