To jsem já, tati…

„… Marie.“ Nikdy jsem si nepomyslela, že budu muset tuto větu pronést. Natož že se i po ní na mě budou ty dvě vybledlé oči dívat stejně zmateně.

„To je naše Maruška,“ naklonila se maminka blíž k němu s laskavým výrazem ve tváři.

„Maruška…“ zopakoval po ní táta zamyšleně, jako by mu to přišlo povědomé. Po chvíli se mu tvář konečně rozjasnila. „Maruška!“

Tři páry očí v ten moment zjihly. Viděla jsem ho rozmazaně, když mým směrem rozpřáhl náruč, a snažila se nevzlykat nahlas, když mi do ucha stále dokola polohlasně opakoval mé jméno. Nikdy jsem tu zdrobnělinu neměla ráda, ale teď jsem byla neuvěřitelně šťastná, že ji slyším.

Nebylo jednoduché se od něj odtrhnout, ale potřebovala jsem mu vidět do tváře. Nikdo z nás netušil, kolik takových chvil, kdy bude skutečně přítomný, společně ještě zažijeme. Nakonec jsem se tedy přece jen lehce odtáhla a sledovala každou vrásku v jeho obličeji, abych si je vryla do paměti.

„Tys přijela…“ hlesl dojatě a třesoucí se rukou si nemotorně setřel stékající slzu, která mezitím doputovala až na jeho bradu.

„Ano, jsem tady, tati. Jsem u tebe,“ opakovala jsem slova, jimiž před lety nesčetněkrát konejšil on mě. Seděly jsme s maminkou na lavičce v parku, kam nám ho sestra přivezla na vozíku. Věděla jsem to předem, přesto mě ten pohled zdrtil. Předala nám ho s vlídným pokývnutím a pak se procházela nedaleko a sledovala tatínka i další klienty, kteří měli na návštěvě příbuzné a známé. Zřejmě chtěla být ihned k dispozici, kdyby některý z nich potřeboval její pomoc.

„Jsi tady. Maruška je tady,“ otočil hlavu k mamince. „Ona přijela.“

„Ano, lásko. Přijela. Je tu s námi,“ hladila mu konejšivě rameno a přikyvovala.

„A zůstane na oběd?“ Tatínek se náhle zatvářil lehce polekaně a vyhledal znovu mě. „Zůstaneš na oběd, nebo musíš hned zase odjet?“

Nejistě jsem pohlédla na maminku. Až teď mi došlo, že vlastně vůbec nevím, jak se chovat, abych ho zbytečně nerozrušila. Souhlasně na mě mrkla. Na rozdíl ode mě už za tu dobu věděla, co je pro něj v tuto chvíli nejlepší.

„Ano, tati, zůstanu. Nikam už neodjedu. Budu tady s vámi.“ Slova se mi zadrhávala v krku, ale tatínek se usmíval jako malé spokojené dítě.

„Zůstane. Dneska máme… Co máme dneska k obědu?“ hledal pomoc u maminky.

„Špagety,“ napověděla jí všímavá sestra na dálku a dál profesionálním pohledem přejížděla po osazenstvu zahrady.

„Špagety,“ zopakovala tedy maminka, vyhledala znovu její pohled a vděčně se na ni usmála.

„Špagety. Dneska máme špagety,“ mumlal zamyšleně tatínek. „Jíš špagety, Maruško?“

Bolelo to. Vidět ho tak nejistého a zmateného. Tak slabého. Z obrovského chlapa, jak jsem si ho pamatovala, zbývala sotva půlka. Ne snad co do hmotnosti, ale co do celého člověka.

„Miluju špagety,“ ujistila jsem ho a vysloužila si další šťastný úsměv. Byl jako dítě. Jako by se naše role dočista otočily. Můj táta byl pryč, už ho nikdy znovu neuvidím…

Musela jsem odejít, nadechnout se, vzpamatovat, nabrat síly, abych zbytek návštěvy vůbec zvládla. Rozrušeně jsem se rozhlížela a instinktivně hledala nějakou záchranu.

„Potřebujete na toaletu?“ podala mi pomyslnou pomocnou ruku sestra, jíž můj panický výraz neušel. „Pojďte, já vám to ukážu…“

„Ty už jedeš, Maruško? Už musíš odjet?“ upřely se na mě dvě zoufalé, prosebné oči.

„Ne, tati, jenom si dojdu na záchod. Hned jsem zpátky u tebe,“ pohladila jsem ho po ruce a vděčně vykročila za svou zachránkyní. Když jsme o pár metrů poodešly, omluvila jsem se. „Nezlobte se, já vlastně –“

„To je v pořádku. Poprvé je to vždycky těžké. Nic si nevyčítejte. V klidu si dojděte tamhle do haly, je tam barel s vodou. Napijte se, vydýchejte, a až se na to budete cítit, vraťte se za tatínkem,“ povzbudivě mi stiskla loket a odebrala se zpět k dozoru na zahradě. Byla jsem za její chápavou reakci nesmírně vděčná a udělala přesně to, co mi radila. Když jsem znovu sebrala síly a objevila se u lavičky, táta mě vítal s rozzářeným obličejem.

„Maruško! Tys přijela!“

Tentokrát se mi podařilo předstírat normální reakci a zbytek návštěvy se obešel bez slz.

Ty jsme si s maminkou nechaly až na cestu zpátky. Musela jsem hned za bránou centra zastavit, protože jsem neviděla na silnici. Stály jsme tam dobrou půlhodinu a litovaly tatínka i samy sebe navzájem. Nemohly jsme jedna pro druhou víc udělat, vyřešit její problém, a tak jsme si jen vzájemně pomáhaly plakat a nést to břímě.

„Měla jsi štěstí,“ pronesla máma nakonec. „Dneska to byl jeden z těch dobrých dní.“