To je ale překvapení…

„… Marie! Jak je na druhý straně Lamanše?“ zvedla jsem vesele příchozí hovor a byla nesmírně ráda za ukončení toho předešlého. Dokonce jsem tentokrát ani nemusela mamce lhát, to se hodilo.

„To netuším, protože jsem na stejné jako ty,“ zazněla překvapivě vážná odpověď.

„Ty jsi tady? Přijelas navštívit rodiče? No to je super!“

To, že mi zavolala, znamenalo šanci na setkání. Nejspíš dala vědět i Růžence a Karolíně a plánuje nějaký babinec. Jestlipak přizve i Lídu? Ta by snad měla ještě stále pracovat u Richarda s Markem… Při té asociaci jsem se otřásla. Hodně dlouho už jsem si ta jména nepřipomněla a neměla v plánu s tím ještě někdy začínat.

„No, ono je to trochu míň super, než si asi myslíš. Ale to ti raději řeknu osobně…“

„Jasně. Kdy a kde?“ Honem jsem si v hlavě projížděla, na které dny jsem si naplánovala zakázky a kdy mám volno.

„Ehm… Máš nějakou pěknou venkovní lokalitu, kam teď bereš lidi na focení?“ Znělo to tajuplně. Koneckonců, Marie byla vždycky tak trochu záhadná.

„No jasně. Chceš nafotit? Tak to mi bude ctí, takový pěkný holky se fotěj úplně samy. Teď je ideální doba na záběry v poli slunečnic. Chtěla bys? Žlutá ti sluší.“ Aspoň co jsem si pamatovala. Už jsem ji ve svých představách v tom poli viděla a ten obraz se mi moc zamlouval. Samozřejmě ji nafotím zdarma, ale ráda si ty snímky pak dám do portfolia, jestli bude souhlasit.

„To zní skvěle. Zítra nemůžu, ale co třeba pozítří?“

„To má pršet.“ V obdobích venkovního focení jsem byla dokonalou chodící rosničkou. Být schopná vysypat z rukávu předpověď počasí na nejbližší dny patřilo k mým superschopnostem a zároveň nutným předpokladům úspěšného byznysu. „Co sobota? Má být trochu pod mrakem, ale to je na focení nejlepší, nedělá to pak tak ostrý stíny v obličeji.“

„No, musím se nejdříve domluvit s mámou, ale odpoledne by to snad šlo… Jak se ti to hodí?“

Zdála se mi unavená nebo snad nějak přešlá, žádné velké nadšení z plánované akce jsem z ní necítila. Možná přece jen nebyly fotky tím pravým důvodem schůzky. Přesto jsem jí odpověděla tak, jak bych to udělala v případě jakéhokoli platícího klienta.

„Nejlepší je zlatá hodinka – to je asi tak hodinu po východu nebo před západem slunce. Ráno před sedmou se asi v sobotu nebude chtít ani jedný z nás, ale když se sejdeme třeba kolem pátý šestý, budeme mít dost času se předtím i domluvit, co a jak si představuješ. Slunce teď zapadá tak kolem půl devátý,“ sypala jsem z rukávu.

„Ty jsi hotová meteorologická stanice,“ zasmála se konečně uvolněně a vykouzlila úsměv na tváři i mně. „To by asi šlo.“

„Skvěle. Tak já ti pošlu adresu, kde si dáme sraz. Je to kousek za Prahou směrem k nám. Počkej, řídíš vůbec? Máš k dispozici auto?“

Sotva mi obojí potvrdila, domluvily jsme se, že si čas ještě upřesníme během soboty, a rozloučily se. Koutky úst mi zůstaly přizvednuté, ale někde uvnitř jsem cítila nervozitu.

Připomínka Richarda mi vůbec neudělala dobře. Sice jsem ho ode dne nečekaných výpovědí ani jednou neviděla, přesto bych si nevsadila halíř na to, že by na mě jeho kouzlo znovu nezafungovalo. Nostalgicky jsem projela fotografie v mo- bilu a musela přeskákat až do ledna 2016, než jsem ji našla. Tu, na které naštvaně drží Majčinu krabici s menstruačními vložkami navrchu. I když se na ní oba mračili a on byl celý nahrbený, znovu mě píchlo u srdce. Místo naskakujících vzpomínek jsem se snažila zkoncentrovat na jedinou – ten den jsem mu překazila plány a vrátila jeho letitou zákeřnost i s úroky. Jestlipak mu nakonec Majka ten rozvod povolila? Vlastně bych snad i na některé novinky trochu zvědavá byla. Čistě ze společenského zájmu, samozřejmě.

Ještě nějaký čas jsme si potom s kolegyněmi psaly, dokonce proběhla i dvě setkání, ale o Richardovi jsem nechtěla nic slyšet. Potřebovala jsem ho totálně vymazat ze svého života a ony to respektovaly. Vedly jsme tedy jen čistě holčičí řeči o Růženčině vnučce a Kájině vymodleném těhotenství, o mém přátelském rozvodu s Karlem a úspěšně se rozjíždějícím podnikání v oblasti focení, až naše kontakty časem vyšuměly. Nikdy jsem se ani nedozvěděla, co se Karolíně narodilo. Možná teď, když přijela Marie, bude nějaká vhodná chvíle svolat všechny dohromady. Bývaly jsme si přece docela blízké, mohly bychom bez rozpaků navázat tam, kde jsme přestaly.

„Máme něco k jídlu?“ ozval se ve dveřích Matěj. Voněl sprchovým gelem a mokré vlasy mu splývaly v hustých neposlušných vlnách. Holky by na něj určitě letěly, jen kdyby měly možnost ho někde zahlédnout. Neměla bych doma začít pořádat nějaké kurzy focení pro nezadané slečny?

„Je tam ještě rajská,“ odolala jsem pokušení odpovědět záporně a poradit mu, ať si zkusí něco ulovit nebo uvařit sám. I přes svůj věk ještě nebyl schopný si připravit něco kloudného. Raději se odbyl chlebem, než by se naučil, jak se vaří brambory nebo těstoviny. Opět jsem pocítila bodnutí vlastních výčitek, že jsem ho nevedla k větší samostatnosti.

Protočil panenky, ale neřekl nic. Věděl, že by neuspěl a jen by způsobil další hádku. Nehodlala jsem mu vyvářet každý den. Sice přispíval na stravu a bydlení, ale musel respektovat, že vařím na víc dní dopředu a že má být rád za teplé jídlo, i když ho má jíst třikrát za sebou. Rajská a omáčky vůbec nepatřily k jeho oblíbeným pokrmům, ideálně by si vystačil s minutkami z kuřecího, ale to měl smůlu. Už tak jsem většinou točila dokola jenom pár jídel, která měl rád. Když jsem zkusila něco nového, ostentativně zůstával o hladu nebo o sušenkách a já jsem to pak musela jíst tři dny sama.

„Už jsi někam volal?“ vrátila jsem se k tématu, které otevřela máma. „Posílala jsem ti včera dva inzeráty.“

„Hmm…“ pokusil se odpovědi vyhnout, ale neuspěl. Ve chvíli, kdy si ohříval jídlo, jsem ho měla na pár minut lapeného ve spárech a čím dál častěji toho využívala.

„Co hmm? Tak volal jsi tam?“

„Ne.“

„Proč ne? Vždyť to vypadalo docela dobře. Bylo to obojí něco kolem počítačů, v dosahu autobusu…“ Vzhledem k tomu, že si odmítal udělat řidičák, jinou možnost ani neměl.

„To jedno bylo ňáký programování, který neumím, a to druhý nepřetržitej provoz.“

To jsem si nevšimla, jinak bych mu to ani neposílala. Od začátku odmítal jinou než ranní směnu, protože hrál v té své hře nějakou vysokou ligu, takže musel být několikrát do týdne v sedm večer nutně u počítače, aby nezradil tým, jak říkal. Nebyl to asi nejlepší argument na přijímací pohovor, ale každopádně odpolední ani noční, aspoň zatím, nepřipadaly v úvahu. Doufala jsem, že z toho vyroste a hraní ho časem přestane bavit, zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Prý je v té hře fakt dobrý a v lize jsou s týmem vysoko. Snažila jsem se na něj aspoň nebýt pyšná moc nahlas.

„Tak si ale konečně ujasni, co vlastně hledáš, Maty,“ hlídala jsem si vlídný, ale pevný tón. „Musíš si nastavit nějaký parametry, aby ti z toho vylezlo, jak má ta pozice vypadat.

I když budeš postupně škrtat, co to bejt nemá, bude se ti zužovat úhel toho, co pro tebe vhodný je,“ zopakovala jsem mu už poněkolikáté, aniž bych pozorovala jakýkoli efekt svých slov.

„Hmm,“ vytáhl talíř z mikrovlnky a otočil se k odchodu. „Tak todle to bejt nemá. Jsem to zúžil.“

Máma by nejspíš vyletěla z kůže, kdyby ho slyšela, a dost možná by mi vynadala, že jsem ho hned nepropleskla, ale já jsem v tom cítila spíš jeho vlastní bezmoc než drzost. V podstatě měl pravdu, když říkal, že nic neumí. Kluk s gymplem, který rukama nikdy nedělal, vynikal akorát tak v angličtině, a to právě díky těm online hrám, kde se virtuálně setkávali hráči z celého světa, bez řidičáku a jiných koníčků… Co mohl nabídnout? Nebyl v těchto měsících moc sdílný, ale evidentně si hledání nechával na poslední chvíli a pořád na to měl ve svém pojetí dost času.

V téměř stejný moment, kdy za ním zaklaply dveře jeho pokoje, jsem zaslechla i ty vchodové.

„Ahoj,“ volala Eliška vesele už z předsíně. „Zbyla mi ještě nějaká rajská, nebo už ji Otesánek všechnu sežral i s kastrolem?“

To jejich věčné pošťuchování udržovalo domáckou atmosféru, a i když by se jako holka mohla občas mírnit ve výrazech, nehodlala jsem ji za to peskovat. Ona si žádnou kritiku nezasloužila. Zkontrolovala jsem obsah hrnce a s potěšením zjistila, že na to, jak velké porce byl Maty schopný spořádat, tentokrát se nají ještě i ona.

„Vydržíš, než ti uvařím kolínka, nebo máš takovej hlad, že zvládneš i knedlík?“ To by mě tedy překvapila, ale stejně jsem se zeptala.

Nepřekvapila. „No, jestli mi je uděláš, dám si zatím sprchu. Jsem celá upocená z práce i z autobusu. Zase byl narvanej k prasknutí a některý lidi ještě pořád neobjevili antiperspiranty. Chuťovka, to ti povim…“ brebentila cestou do koupelny.

Právě jsem těstoviny cedila, když vyšla, zamotaná do osušky a s ručníkem na hlavě.

„Ty ještě někam jdeš?“ odhadla jsem zkušeně, protože se nepřevlékla do domácího.

„Domluvili jsme se s Kryštofem, že si zajdem do kina. Neva?“ ujistila se spíš jenom ze slušnosti. Bylo jí devatenáct a mohla si dělat, co chce. Jen jsem vždycky chtěla vědět, že je v pořádku. A bylo mi jasné, že tohle A má i B. „Asi pak přespím u něj a ráno pojedu rovnou do práce.“ Nebylo to poprvé, už spolu chodili druhým rokem. Kryštofa mi přineslo samo nebe – jakmile se Ela zamilovala, přestaly veškeré její pubertální scény. V podstatě ze dne na den se proměnila ve skvělou holku, se kterou se na všem dalo v pohodě domluvit.

Snad tomu napomohlo, že Kryštof byl o tři roky starší a na svůj věk velmi rozumný, aspoň ve srovnání s Matějem.

„Ty už bydlíš pomalu víc u něj než doma, poslouchej,“ pronesla jsem pobaveně a zkoumala tu mladou dospělou ženu, spokojeně se ládující rajskou omáčkou s kolínky. Samozřejmě bez masa, protože to už nějaký čas opět odmítala jíst.

„No, třeba ti brzo vyklidím pole a ty budeš mít konečně zase normální ložnici,“ narážela na to, že od rozchodu s Karlem spím na rozkládacím gauči a v podstatě nemám soukromí. Jinak to v našem 3+1 vyřešit nešlo, když jsem nechtěla ty dva dospívající trápit v jednom malém pokojíku společně.

„Já nepotřebuju, abys mně vyklízela pole. Jsem ráda, že tě tady mám,“ pohladila jsem ji po vlasech. Bůhví, jak dlouho si to ještě budu moct užívat, mít je oba pod svojí střechou.

Aspoň v jejím případě to byly radostné a stále řidší okamžiky.

„To je mi jasný, protože bejt tady sama s bráchou nebude žádnej med. Tím spíš, jestli si už konečně nenajde práci. Počítám, že zase nikam nevolal, že jo?“ mluvila s plnou pusou, ale teď jsem ji nehodlala okřikovat. Vážně jsem si na ni ani v nejmenším nemohla stěžovat. Fungovala jako hodinky, pracovala už třetí měsíc v kadeřnictví, kam předtím chodila na praxe během školy, sama od sebe mi doma se vším pomáhala, aniž bych si o to musela říkat…

„Ty o tom nějak vážnějc uvažuješ?“ zkoumala jsem namísto beztak zbytečné odpovědi její výraz. „Že by ses fakt odstěhovala k němu?“ Naštěstí by to aspoň v jejich případě bylo bez starostí. Kryštof totiž zdědil poměrně nedávno zrekonstruovaný byt po babičce, která předloni zemřela. Odkázala mu ho ještě za života, protože jí chodil pomáhat a ke konci, když už nemohla chodit, u ní i bydlel. Kluk, který se stará o umírajícího prarodiče, logicky nemůže být špatný. Jestli mi tu Matěj zůstane napořád, mohl by se mu takový příklad v rodině hodit.

„No, ne že by se nesnažil mě k tomu přemlouvat. Na jednu stranu má asi pravdu. To dojíždění je děsná ztráta peněz a taky času. Od něj to mám do práce jednou tramvají necelou půlhodinu. Takže mně stačí vyrazit po osmý a ještě mám slušnou rezervu, než v devět otevřeme. Odsud musím jet už v sedm, protože tím dalším spojem už to nestíhám. A to samý je cesta domů,“ vyjmenovávala zjevně už dřív poskládané argumenty. „Dneska jsem přijela vlastně hlavně proto, že jsem neměla co na sebe, ale říkala jsem si, že bych si u něj asi radši nechala nějaký oblečení…“

Dál jsem neposlouchala. Moje malá holčička dospěla, a to dřív než její o dva roky starší bratr. Holky odjakživa dospívaly rychleji, ale tohle mě stejně překvapilo. Strašně to uteklo, nebyla jsem na to ještě připravená. Možná jsem jí tím, že s ní nebyly žádné problémy, věnovala míň pozornosti? Že bych jako matka selhala i v jejím případě? Ale pokud ano, evidentně jí absence opičí lásky jen prospěla. Třeba ji už v tak mladém věku ženský gen nutil se o sebe postarat a Matějovi zase ten mužský napovídal očekávat pohodlí a péči, jakkoli to mně samotné znělo stereotypně. Dnes se genderové rozdíly ve společnosti stíraly, ale u nás doma i nadále platily staré známé archetypy.

„Tak co myslíš? Nevadilo by ti to? Jezdila bych za váma i za tátou aspoň jednou tejdně, ale spala bych buď u Kryštofa, nebo tady na gauči. Prostě jako návštěva.“ Sledovala jsem, jak jí při té představě září oči. Odstěhovat se od rodičů je velká věc, a i kdyby to teď bylo jenom napůl, pokud jejich vztah vydrží, nebude to dlouho trvat a přijdu o ni úplně.

„Miluješ ho?“ položila jsem jí znovu místo odpovědi otázku, která mi sama přišla na jazyk. Trošku se začervenala, ale nezaváhala.

„Jo, mami. Je fakt skvělej.“

„To je,“ poplácala jsem ji dojatě po ruce. „A má tě opravdu rád, to se pozná.“

„A jak? Vy jste se přece s tátou taky kdysi měli rádi, ne? A stejně vám to nevydrželo.“ Najednou se tvářila naprosto vážně a ani tahle myšlenka se jí zjevně neurodila v hlavě teď a tady. Musela o tom přemýšlet už předtím. Že by měla nějaké obavy z opakování vzorce svých rodičů?

„Měli. A vydrželo nám to přes dvacet let, vzpomínáš?

Nikdy si nemůžeš bejt jistá, že je to napořád, ale musíš se chovat tak, aby mohlo bejt. Nelituju toho, že jsem si vašeho tátu vzala…“ Ale ani toho, že jsem se s ním nakonec rozvedla.

„To já taky ne,“ vykulila na mě s úlevou šibalsky oči. „Jinak bych totiž nebyla takhle skvělá a Kryštof by si nejspíš našel nějakou jinou!“

Zasmály jsme se společně, ale obě jsme věděly, že se dneškem něco moc důležitého láme.