Dagmar Digma Čechová
Víš, že nemusíš?
Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Dagmar Digma Čechová, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-0839-4
„… aby se vyspal?“ Nespokojené bručení se z Matějova pokoje ozvalo právě ve chvíli, kdy jsem vypnula vysavač. Jestli to zkoušel už předtím, musel minimálně tušit, že jeho výčitky neuslyším.
„Tak má ten člověk spát v normální dobu jako ostatní, a ne ve dvě odpoledne!“ houkla jsem na něj dotčeně přes zavřené dveře. Fakt si právě dovolil brblat na moji adresu?
Místo aby byl rád, že nemá denně na talíři kázání, ještě si bude stěžovat!
„Jsem šel spát až po osmý…“
„A je to snad moje chyba?“ S tím svým ponocováním u počítače už to fakt přeháněl. Mlčela jsem, byl dospělý, dávala jsem mu čas… Ale abych se mu ještě přizpůsobovala a chodila kolem něj po špičkách, to mě ani nenapadne.
Vysavač jsem uklidila do skříně o něco prudčeji než obvykle a rozhodla se uvařit si další hrnek kafe. Ne že bych ho doopravdy potřebovala, ale zapálit si mi momentálně přišlo jako dobrý nápad a k tomu jsem si ze zvyku brala něco do druhé ruky na zapití. Naštěstí jsem stále ještě nedošla do stavu, kdy bych podobné situace automaticky řešila skleničkou. Víno mě nelákalo a pivo se v mé lednici nenacházelo od chvíle, kdy jsme s Karlem začali žít odděleně. Když jsem si konečně sedla k otevřenému oknu a dlouze potáhla mentolový kouř, pípla mi na telefonu zpráva od mamky.
„Spíš, fotíš, nebo se mnou nemluvíš?“
Všimla jsem si zmeškaného hovoru a automaticky tedy vytočila její číslo. Byla vhodná chvilka, beztak jsem měla od domácích prací pauzu a po ruce i pravdivé a přijatelné vysvětlení.
„Promiň, hučel mi tady vysavač, tak jsem neslyšela zvonění. Jak se máš?“
„No já dobře. Jak taky jinak v důchodu? Ale co vy, už má Matěj práci?“
Dalo se čekat, že výslech začne hned. Stejně jako to, že ať se budu snažit sebevíc, žádnou odpovědí ji neuspokojím a znovu dostanu nálepku špatné matky. Kdybych je sbírala, mohla bych si oblepit minimálně ledničku.
„Zatím ne. Zato Eliška je v salónu od rána do večera. Už má docela dost klientek, který se jí vracej, a je z toho celá nadšená,“ pokusila jsem se odvést řeč směrem, který ukazoval na mé rodičovské úspěchy, a získat trochu pevné půdy pod nohama. Ale na to, že mi to nevydrží ani pět vteřin, jsem mohla vsadit kvartýr.
„Copak ta! To je pracovitá holka, ta se neztratí. Ale ten holomek už se válí doma dost dlouho, nezdá se ti?“
To víš, že trochu jo, ale přiznat ti to radši nemůžu. Tak jako tak by to byla moje vina. Ale byly bysme na něj pak v přesile a na to ještě nejsem připravená ani já.
„Ale tak… zatím bere podporu, nic ho netlačí. Holt má nejspíš poslední takhle dlouhý prázdniny v životě, tak si je chce užít,“ vzdychla jsem a snažila se, aby se do mého hlasu vkradlo co nejméně nejistoty. Nepotřebovala jsem, aby se se mnou hádala ještě mamka. V tomhle ohledu jsem si zcela vystačila sama.
„On už ale nemá nárok na žádný prázdniny, holčičko. Moh jít studovat vejšku, jestli si tak strašně chtěl prodloužit mládí. Ale to né – potřeboval hned po maturitě vydělávat peníze, bejt děsně dospělej, a pak to nevydržel ani rok, když zjistil, že se musí každej den vstávat a za ty peníze taky odvá-
dět nějakou práci.“ Úplně jsem ji viděla, jak u toho nesouhlasně kroutí čerstvě obarvenou a vždy dokonale upravenou hlavou a pohrdavě krčí nos.
„Vydržel.“ Náhodou si velmi dobře spočítal, dokdy musí v té fabrice zůstat, aby od pracáku dostával peníze. Ještě že ve školách teď učí i finanční gramotnost, a děti se tak dozví spoustu užitečných věcí do života. A co je nenaučila škola, to si vygooglí. Odpracoval si přesně těch povinných dvanáct měsíců, i když ke konci už každou chvíli schválně zaspával a pak vždycky poslal mistrovi esemesku, že mu není dobře. Nakonec mohl být rád, že ho pustili dohodou a nedali mu paragraf za porušování pracovní kázně. Tyhle detaily jsme mámě samozřejmě zamlčeli.
„Snad se ho nechceš eště zastávat?“ dostala jsem naloženo dle očekávání. „To je ta tvoje benevolentní výchova! Rodiče nemaj bejt s dětma kamarádi, maj mít autoritu. Na tvým místě bych mu prostě dala nůž na krk a nařídila mu, aby si tu práci našel okamžitě.“ Generační rozdíly se nedaly popřít. Sama prožila většinu života v době, kdy nemít práci znamenalo jít do vězení za příživnictví. Doteď to považovala za cejch, který byl hanbou hlavně pro rodiče.
„Bude mu jednadvacet, mami. Je dospělej. Jak mu podle tebe mám něco nařizovat?“ vzdychla jsem si jako pokaždé, když uhodila hřebíček na hlavičku. Sama jsem si otázku, nakolik je to výsledek mých chyb v příliš měkké výchově, poslední dobou kladla neustále. Nenařizovala jsem mu nic, ani když byl mladší. Začínat s tím teď by bylo krapet pozdě.
„Bydlí ale pořád pod tvojí střechou, pokud vím. A dokud se neodstěhuje do svýho, maj platit tvoje pravidla,“ byla s tím rychle hotová jako obvykle. Možná právě proto, jak vypadala její výchova, jsem svým dětem dopřávala mnohem víc prostoru pro vlastní názor a vůli. Ale to bylo to poslední, co bych před ní kdy mohla vypustit z pusy.
„Při dnešních cenách nájmů není možný to utáhnout z jedný vejplaty…“ Neplatilo to na ni minule ani předminule, takže jsem samozřejmě ani tentokrát nečekala jiný výsledek. Mohla jsem dokonce dopředu ocitovat několik dalších replik. Jako v šachu – já udělám takový tah, soupeř odpoví takhle…
„Tak si má normálně najít holku a byli by na to dva. My jsme taky byli mladý a taky jsme to nějak zvládli.“ Soupeř nepřekvapil. Dalo se čekat, že tahle hra skončí patem jako obvykle.
Před čtyřiceti rokama jste ale dostali novomanželskou půjčku a státní byt.
„Jenže to by taky někdy musel vypnout ten svůj krám,“ pokračovala máma v notoricky známé hře, „a jít se normálně bavit mezi ostatní mladý lidi. Na počítači si známost neudělá a každá rozumná slušná holka se na něj takhle vykašle…“
Stejně jako ta jediná, se kterou zatím chodil, nezapomeň dodat!
Tentokrát si to překvapivě odpustila. Známost ze školy, kterou měl před pár lety, nevydržela ani první prázdniny po maturitě. Matějovi se nechtělo nikam z bytu, když nutně nemusel, a tak si jeho holka brzy našla jiného, kterému pobyt mimo čtyři známé stěny takové potíže nedělal.
„Je jiná doba, mami…“ Bylo to únavné. Neustále dokola už přes dva měsíce. Jen se to s narůstající dobou, kdy byl doma, zhoršovalo. Ze začátku se ještě nechala umluvit, že si kluk může trochu odpočinout a v klidu rozmyslet, co by vlastně chtěl dělat. Jenže takových jako on, s maturitou z gymplu, byly spousty. Nikdo z nich pořádně nic neuměl a pracovat rukama se jim nechtělo. Viděli se někde v teple v kanceláři, jak si na pohodlné židli odsedí svých osm hodin a nakonec dostanou větší mzdu než jejich rodiče. Ano, doba byla jiná a minimálně v tomhle rozhodně ne lepší.
„Jiná doba, jiná doba… V čem je tak strašně jiná, prosim tě? Pořád se musí jíst a pořád se na to musej nejdřív vydělat peníze. Když ho v tom flákání takhle podporuješ, těžko sám něco změní.“
To si taky říkám, ale nevím, co s tím. Pud sebezáchovy mi napověděl, že nastal čas zkusit diskuzi odklonit od mých selhání do stejně neřešitelných filozofických vod.
„Ale na ženění má přece ještě dost času, mami. Dneska se mladý berou až po třicítce nebo i pozdějc.“ Moje oči neomylně zamířily do rohu obýváku, kde se už zase udělala pavučina. Odkud se pořád berou? Tahle havěť byla na rozdíl od Matese neuvěřitelně pracovitá a výkonná…
„Já taky neříkám, že se musej hnedka brát. Pro mě za mě, ať klidně žijou na hromádce. Obě přece dobře víme, že svatba je kolikrát jenom zbytečná komplikace, ale má von vůbec nějakou holku? Chodí s někým ven? Do kina nebo na diskotéku…?“
Nechtěla ty by sis taky radši najít nějakej jinej koníček než věčný poučování dcery ohledně výchovy tvejch vnoučat? Co třeba jít s někým ven? Do biografu, na čaje nebo kam to vaše generace chodila?
„Diskotéky se snad už ani nekonaj, mami. Já tomu taky nerozumím, jak se ty mladý dneska bavěj a kde se vlastně seznamujou. Ale nebudu ho v jednadvaceti do něčeho takovýho tlačit.“ Ani si neumím představit, jak by to jako mělo probíhat. Mám ho vystrčit před dům a vzít mu klíče? Pověsit mu na krk cedulku „Chcete mě?“ a mezitím mu balit ručníky do výbavy?
„Jasně, že ne! Ty ho přece netlačíš ani do práce, a na to snad věk má.“ Touché!
Kafemlýnek výčitek byl k nezastavení. Vlastně jsem se mamce nedivila a věděla, že to myslí dobře. Jenom jsem prostě neměla po ruce žádný lepší argument. Možná kdyby takhle třikrát týdně jako mně hudrovala do telefonu přímo
Matějovi, dokopal by se k tomu sám a něco konečně udělal, aby od ní měl pokoj. Jenže jsem netušila, jak to zařídit, a navíc mi přišlo nefér přehazovat zodpovědnost na někoho jiného. Já jsem jeho matka, je to přece moje práce.
Naštěstí mě vysvobodilo pípnutí ohlašující dalšího volajícího. Mrkla jsem na displej a překvapeně vykulila oči. „Promiň, mám druhý hovor. Tohle musím vzít.“
„… mami?“ Naše objetí nebylo dlouhé – bála se, aby mě neumačkala –, ale zato velmi pevné. Žádná slova nemohla vystihnout změť emocí, jež se v nás právě odehrávala.
„Já dobře, holčičko, ale on…“ Hlas se jí zlomil a měla jsem dojem, že přitom i trochu zavrávorala. Působila mnohem křehčeji, než jak jsem si ji pamatovala. O moc víc, než bych za tak krátkou dobu našeho odloučení očekávala. „Opravdu to nešlo jinak.“
„Já vím, mami, nic si nevyčítej,“ objala jsem ji kolem ramen a odvedla do obýváku. Druhou rukou jsem přitom za sebou táhla kufr, který jsem postavila ke dveřím svého pokojíčku. Na vybalování bude času dost později. Posadila jsem maminku na gauč a přisedla si k ní. Sledovala jsem, kolik jí v bledé tváři přibylo vrásek, když vytahovala z kapsy látkový kapesník a otírala si uslzené oči.
„Dneska měl zase špatný den. Vůbec mě nepoznával, neposlouchal, když jsem mu říkala, že přiletíš. Jako by ani nevěděl, o kom mluvím.“ Sama se na mě přitom nedívala. Její oči mířily na prsty bezděčně žmoulající kapesník, ale cítila jsem, že ve skutečnosti vidí obraz starého zmateného muže. Až po notné chvíli vyhledaly ty mé. „Nakonec se počůral a museli ho odvést na pokoj. Neumíš si představit, jak smutné a bolestné je ho takhle vidět.“
To jsem neuměla. Ale čekalo mě to a neskutečně děsilo. Jenom jsem to na sobě nemohla nechat znát, ne před ní.
Musela jsem teď být tou silnější, proto jsem přece přijela. Tedy, také proto.
„Jedla jsi něco, mami?“ Ta průsvitná pleť a celkově vyčerpaný vzhled ve mně vzbuzovaly obavy i o její zdraví. Na to jsem připravená nebyla.
„Ano, připravila jsem tvoji oblíbenou zapečenou brokolici. Ohřeju ti ji. Ještě stále nejíš maso?“ ubezpečila se a na zlomek vteřiny jsem v jejím pohledu zahlédla cosi, co tam nebývalo. Snad naději? Nebo výčitku? S vlídným, ale pevným úsměvem jsem zakroutila hlavou. „A myslíš, že je to rozumné, holčičko? Teď, když…“
„O mě se opravdu nestrachovat nemusíš. A nevstávej, ohřeju si ji sama.“ Zvedla jsem se a zamířila k lednici, protože můj žaludek neomylně zaznamenal zmínku o jídle a okamžitě se přihlásil o svůj pravidelný příděl. „V letadle mi nic nedali, aerolinky teď na těch levných letech hrozně
šetří. Ještě že se mi všechno vešlo do příručního zavazadla, protože nechat si odbavit velký kufr by mě stálo pomalu tolik co letenka.“ Přesně dle očekávání byl obsah pekáčku lákavý, ale zcela netknutý. Takže nejspíš nejedla vůbec nic, i když se mě snažila uhýbavou odpovědí přesvědčit o opaku. „Dáš si se mnou?“ zeptala jsem se namísto výčitek a doufala, že ji nebudu muset moc přemlouvat. Už tak nás čekala spousta starostí, a ještě se skutečně muset bát o ni, to by mi scházelo.
„Trošku,“ odpověděla možná spíš ze zdvořilosti, protože se zkrátka slušelo, abychom jedly spolu, ale ve výsledku to nebylo důležité. Hlavně, že něco sní. Ohřála jsem dvě stejně velké porce a připravila talíře a příbory na jídelní stůl. Bylo to zvláštní, chystat v této kuchyni oběd jen pro nás dvě. Táta mi tu citelně chyběl už teď. Vůbec jsem si neuměla představit, jak to budeme zvládat.
Pravidelné cinkání nic nepřerušovalo a já jsem za pevný rodinný zvyk, že se u jídla nemluví, byla vděčná. Chtěla bych
mít na jazyku správná slova, jimiž bych maminku mohla utěšit, slíbit jí, že bude líp, ale taková nejspíš neexistovala. Líp už bylo a věděly jsme to obě. Tátův stav se velmi rychle zhoršoval a prognózy nebyly ani trochu dobré.
Když mi máma před rokem poprvé zavolala, že mu lékaři potvrdili obávanou diagnózu, proplakala jsem celou noc. Dlouho se jí dařilo to přede mnou tajit, telefon většinou zvedala ona, a když jsem si ho přece jen na chvíli vyžádala, býval občas trochu popletený. Když mi stejnou otázku položil podruhé, přičítala jsem to tomu, že nejspíš špatně slyšel. Občas jsem mu musela napovědět nějaké slovo, které mu chybělo, ale stále jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Až jednou jsem zavolala a zastihla maminku v slzách, protože se ztratil a ona očekávala hovor od policie, která po něm horečně pátrala. Tehdy mi přiznala, že to není poprvé. Nechtěla mi přidělávat starosti, a tak mě před pravdou chránila už několik měsíců. Sama přitom musela prožívat peklo. Časem začala zamykat byt, aby jí nemohl utéct, všude chodili zásadně spolu, ale poté co se jednou odmítal vrátit s ní do bytu, kde společně prožili přes třicet let, konečně vyhledala pomoc. Nemohla snést tu bolest, když bloumal po chodbě a ptal se sousedů, jestli tam bydlí a vědí, co je to za ženu, která ho přemlouvá, aby šel k ní domů.
„Ona tvrdí, že je moje manželka, ale já ji neznám.“
Bylo to traumatizující pro všechny zúčastněné, včetně něho, když konečně přišel k sobě a dozvěděl se o tom. Souhlasil s návštěvou lékaře a konečná diagnóza byla nemilosrdná. Alzheimer ve středním stádiu. První fázi bohužel nepoznali. To, že sem tam spadl nebo si nepamatoval, co měl koupit, přičítali věku. Že měl občas věci popletené nebo neudržel moč, také. Nikdo si nevybírá, jakou podobu bude jeho stáří mít. A maminka ho milovala celý život, takže do poslední chvíle věřila, že se o něj dokáže postarat. Ale nakonec už to nešlo. Specializované Alzheimer centrum bylo
jedinou šancí, jak ho udržet v bezpečí, při životě a zároveň vhodnými terapeutickými metodami zachovat a procvičovat zbytek jeho kognitivních funkcí.
„Bylo to vynikající. Už se mi po tvé kuchyni stýskalo,“ usmála jsem se a odložila příbor na prázdný talíř. Maminka nesnědla ani půlku, ale napodobila mě a zbytek od sebe odstrčila. Nechtěla jsem na ni tlačit, byla jsem vděčná, že snědla aspoň něco.
„Jaké máš na dnešek plány?“ pokusila se i ona o úsměv a pohladila mě po ruce.
„Vybalím si a pak se můžeme třeba kouknout na nějaký film, chceš?“ Byly jsme předem domluvené, že za tátou společně pojedeme až zítra. Dnes už návštěvu měl a beztak by mě nejspíš nepoznal. Raději se ji tedy pokusím aspoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. „Už jsi konečně viděla Zrodila se hvězda?“ Jen slabě zavrtěla hlavou, ale neprotestovala.
„Stáhla jsem to kvůli tobě s dabingem. To se ti bude líbit.“
Já jsem ho sice znala nazpaměť a zásadně jsem si pouštěla původní znění, ale kvůli ní to pro jednou vydržím.
O chvíli později jsem se rozhlížela po svém důvěrně známém pokoji. Ačkoli mi v něm naši všechno nechali tak, jak jsem to opustila, připadal mi teď menší a stísněnější. Asi to bylo spíš atmosférou v místě, které se mělo znovu stát mým domovem, i když jsem to ještě nedávno naprosto neměla v plánu. Ale mé plány teď byly vedlejší.
Ztěžka jsem dosedla na postel a vytočila číslo, na které jsem v posledních třech letech posílala jen zprávy s vánočním přáním.
„… Marie! Jak je na druhý straně Lamanše?“ zvedla jsem vesele příchozí hovor a byla nesmírně ráda za ukončení toho předešlého. Dokonce jsem tentokrát ani nemusela mamce lhát, to se hodilo.
„To netuším, protože jsem na stejné jako ty,“ zazněla překvapivě vážná odpověď.
„Ty jsi tady? Přijelas navštívit rodiče? No to je super!“
To, že mi zavolala, znamenalo šanci na setkání. Nejspíš dala vědět i Růžence a Karolíně a plánuje nějaký babinec. Jestlipak přizve i Lídu? Ta by snad měla ještě stále pracovat u Richarda s Markem… Při té asociaci jsem se otřásla. Hodně dlouho už jsem si ta jména nepřipomněla a neměla v plánu s tím ještě někdy začínat.
„No, ono je to trochu míň super, než si asi myslíš. Ale to ti raději řeknu osobně…“
„Jasně. Kdy a kde?“ Honem jsem si v hlavě projížděla, na které dny jsem si naplánovala zakázky a kdy mám volno.
„Ehm… Máš nějakou pěknou venkovní lokalitu, kam teď bereš lidi na focení?“ Znělo to tajuplně. Koneckonců, Marie byla vždycky tak trochu záhadná.
„No jasně. Chceš nafotit? Tak to mi bude ctí, takový pěkný holky se fotěj úplně samy. Teď je ideální doba na záběry v poli slunečnic. Chtěla bys? Žlutá ti sluší.“ Aspoň co jsem si pamatovala. Už jsem ji ve svých představách v tom poli viděla a ten obraz se mi moc zamlouval. Samozřejmě ji nafotím
zdarma, ale ráda si ty snímky pak dám do portfolia, jestli bude souhlasit.
„To zní skvěle. Zítra nemůžu, ale co třeba pozítří?“
„To má pršet.“ V obdobích venkovního focení jsem byla dokonalou chodící rosničkou. Být schopná vysypat z rukávu předpověď počasí na nejbližší dny patřilo k mým superschopnostem a zároveň nutným předpokladům úspěšného byznysu. „Co sobota? Má být trochu pod mrakem, ale to je na focení nejlepší, nedělá to pak tak ostrý stíny v obličeji.“
„No, musím se nejdříve domluvit s mámou, ale odpoledne by to snad šlo… Jak se ti to hodí?“
Zdála se mi unavená nebo snad nějak přešlá, žádné velké nadšení z plánované akce jsem z ní necítila. Možná přece jen nebyly fotky tím pravým důvodem schůzky. Přesto jsem jí odpověděla tak, jak bych to udělala v případě jakéhokoli platícího klienta.
„Nejlepší je zlatá hodinka – to je asi tak hodinu po východu nebo před západem slunce. Ráno před sedmou se asi v sobotu nebude chtít ani jedný z nás, ale když se sejdeme třeba kolem pátý šestý, budeme mít dost času se předtím i domluvit, co a jak si představuješ. Slunce teď zapadá tak kolem půl devátý,“ sypala jsem z rukávu.
„Ty jsi hotová meteorologická stanice,“ zasmála se konečně uvolněně a vykouzlila úsměv na tváři i mně. „To by asi šlo.“
„Skvěle. Tak já ti pošlu adresu, kde si dáme sraz. Je to kousek za Prahou směrem k nám. Počkej, řídíš vůbec? Máš k dispozici auto?“
Sotva mi obojí potvrdila, domluvily jsme se, že si čas ještě upřesníme během soboty, a rozloučily se. Koutky úst mi zůstaly přizvednuté, ale někde uvnitř jsem cítila nervozitu.
Připomínka Richarda mi vůbec neudělala dobře. Sice jsem ho ode dne nečekaných výpovědí ani jednou neviděla, přesto bych si nevsadila halíř na to, že by na mě jeho kouzlo znovu nezafungovalo. Nostalgicky jsem projela fotografie v mo-
bilu a musela přeskákat až do ledna 2016, než jsem ji našla. Tu, na které naštvaně drží Majčinu krabici s menstruačními vložkami navrchu. I když se na ní oba mračili a on byl celý nahrbený, znovu mě píchlo u srdce. Místo naskakujících vzpomínek jsem se snažila zkoncentrovat na jedinou – ten den jsem mu překazila plány a vrátila jeho letitou zákeřnost i s úroky. Jestlipak mu nakonec Majka ten rozvod povolila? Vlastně bych snad i na některé novinky trochu zvědavá byla. Čistě ze společenského zájmu, samozřejmě.
Ještě nějaký čas jsme si potom s kolegyněmi psaly, dokonce proběhla i dvě setkání, ale o Richardovi jsem nechtěla nic slyšet. Potřebovala jsem ho totálně vymazat ze svého života a ony to respektovaly. Vedly jsme tedy jen čistě holčičí řeči o Růženčině vnučce a Kájině vymodleném těhotenství, o mém přátelském rozvodu s Karlem a úspěšně se rozjíždějícím podnikání v oblasti focení, až naše kontakty časem vyšuměly. Nikdy jsem se ani nedozvěděla, co se Karolíně narodilo. Možná teď, když přijela Marie, bude nějaká vhodná chvíle svolat všechny dohromady. Bývaly jsme si přece docela blízké, mohly bychom bez rozpaků navázat tam, kde jsme přestaly.
„Máme něco k jídlu?“ ozval se ve dveřích Matěj. Voněl sprchovým gelem a mokré vlasy mu splývaly v hustých neposlušných vlnách. Holky by na něj určitě letěly, jen kdyby měly možnost ho někde zahlédnout. Neměla bych doma začít pořádat nějaké kurzy focení pro nezadané slečny?
„Je tam ještě rajská,“ odolala jsem pokušení odpovědět záporně a poradit mu, ať si zkusí něco ulovit nebo uvařit sám. I přes svůj věk ještě nebyl schopný si připravit něco kloudného. Raději se odbyl chlebem, než by se naučil, jak se vaří brambory nebo těstoviny. Opět jsem pocítila bodnutí vlastních výčitek, že jsem ho nevedla k větší samostatnosti.
Protočil panenky, ale neřekl nic. Věděl, že by neuspěl a jen by způsobil další hádku. Nehodlala jsem mu vyvářet každý
den. Sice přispíval na stravu a bydlení, ale musel respektovat, že vařím na víc dní dopředu a že má být rád za teplé jídlo, i když ho má jíst třikrát za sebou. Rajská a omáčky vůbec nepatřily k jeho oblíbeným pokrmům, ideálně by si vystačil s minutkami z kuřecího, ale to měl smůlu. Už tak jsem většinou točila dokola jenom pár jídel, která měl rád. Když jsem zkusila něco nového, ostentativně zůstával o hladu nebo o sušenkách a já jsem to pak musela jíst tři dny sama.
„Už jsi někam volal?“ vrátila jsem se k tématu, které otevřela máma. „Posílala jsem ti včera dva inzeráty.“
„Hmm…“ pokusil se odpovědi vyhnout, ale neuspěl. Ve chvíli, kdy si ohříval jídlo, jsem ho měla na pár minut lapeného ve spárech a čím dál častěji toho využívala.
„Co hmm? Tak volal jsi tam?“
„Ne.“
„Proč ne? Vždyť to vypadalo docela dobře. Bylo to obojí něco kolem počítačů, v dosahu autobusu…“ Vzhledem k tomu, že si odmítal udělat řidičák, jinou možnost ani neměl.
„To jedno bylo ňáký programování, který neumím, a to druhý nepřetržitej provoz.“
To jsem si nevšimla, jinak bych mu to ani neposílala. Od začátku odmítal jinou než ranní směnu, protože hrál v té své hře nějakou vysokou ligu, takže musel být několikrát do týdne v sedm večer nutně u počítače, aby nezradil tým, jak říkal. Nebyl to asi nejlepší argument na přijímací pohovor, ale každopádně odpolední ani noční, aspoň zatím, nepřipadaly v úvahu. Doufala jsem, že z toho vyroste a hraní ho časem přestane bavit, zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Prý je v té hře fakt dobrý a v lize jsou s týmem vysoko. Snažila jsem se na něj aspoň nebýt pyšná moc nahlas.
„Tak si ale konečně ujasni, co vlastně hledáš, Maty,“ hlídala jsem si vlídný, ale pevný tón. „Musíš si nastavit nějaký parametry, aby ti z toho vylezlo, jak má ta pozice vypadat.
I když budeš postupně škrtat, co to bejt nemá, bude se ti zužovat úhel toho, co pro tebe vhodný je,“ zopakovala jsem mu už poněkolikáté, aniž bych pozorovala jakýkoli efekt svých slov.
„Hmm,“ vytáhl talíř z mikrovlnky a otočil se k odchodu. „Tak todle to bejt nemá. Jsem to zúžil.“
Máma by nejspíš vyletěla z kůže, kdyby ho slyšela, a dost možná by mi vynadala, že jsem ho hned nepropleskla, ale já jsem v tom cítila spíš jeho vlastní bezmoc než drzost. V podstatě měl pravdu, když říkal, že nic neumí. Kluk s gymplem, který rukama nikdy nedělal, vynikal akorát tak v angličtině, a to právě díky těm online hrám, kde se virtuálně setkávali hráči z celého světa, bez řidičáku a jiných koníčků… Co mohl nabídnout? Nebyl v těchto měsících moc sdílný, ale evidentně si hledání nechával na poslední chvíli a pořád na to měl ve svém pojetí dost času.
V téměř stejný moment, kdy za ním zaklaply dveře jeho pokoje, jsem zaslechla i ty vchodové.
„Ahoj,“ volala Eliška vesele už z předsíně. „Zbyla mi ještě nějaká rajská, nebo už ji Otesánek všechnu sežral i s kastrolem?“
To jejich věčné pošťuchování udržovalo domáckou atmosféru, a i když by se jako holka mohla občas mírnit ve výrazech, nehodlala jsem ji za to peskovat. Ona si žádnou kritiku nezasloužila. Zkontrolovala jsem obsah hrnce a s potěšením zjistila, že na to, jak velké porce byl Maty schopný spořádat, tentokrát se nají ještě i ona.
„Vydržíš, než ti uvařím kolínka, nebo máš takovej hlad, že zvládneš i knedlík?“ To by mě tedy překvapila, ale stejně jsem se zeptala.
Nepřekvapila. „No, jestli mi je uděláš, dám si zatím sprchu. Jsem celá upocená z práce i z autobusu. Zase byl narvanej k prasknutí a některý lidi ještě pořád neobjevili antiperspiranty. Chuťovka, to ti povim…“ brebentila cestou do koupelny.
Právě jsem těstoviny cedila, když vyšla, zamotaná do osušky a s ručníkem na hlavě.
„Ty ještě někam jdeš?“ odhadla jsem zkušeně, protože se nepřevlékla do domácího.
„Domluvili jsme se s Kryštofem, že si zajdem do kina. Neva?“ ujistila se spíš jenom ze slušnosti. Bylo jí devatenáct a mohla si dělat, co chce. Jen jsem vždycky chtěla vědět, že je v pořádku. A bylo mi jasné, že tohle A má i B. „Asi pak přespím u něj a ráno pojedu rovnou do práce.“ Nebylo to poprvé, už spolu chodili druhým rokem. Kryštofa mi přineslo samo nebe – jakmile se Ela zamilovala, přestaly veškeré její pubertální scény. V podstatě ze dne na den se proměnila ve skvělou holku, se kterou se na všem dalo v pohodě domluvit.
Snad tomu napomohlo, že Kryštof byl o tři roky starší a na svůj věk velmi rozumný, aspoň ve srovnání s Matějem.
„Ty už bydlíš pomalu víc u něj než doma, poslouchej,“ pronesla jsem pobaveně a zkoumala tu mladou dospělou ženu, spokojeně se ládující rajskou omáčkou s kolínky. Samozřejmě bez masa, protože to už nějaký čas opět odmítala jíst.
„No, třeba ti brzo vyklidím pole a ty budeš mít konečně zase normální ložnici,“ narážela na to, že od rozchodu s Karlem spím na rozkládacím gauči a v podstatě nemám soukromí. Jinak to v našem 3+1 vyřešit nešlo, když jsem nechtěla ty dva dospívající trápit v jednom malém pokojíku společně.
„Já nepotřebuju, abys mně vyklízela pole. Jsem ráda, že tě tady mám,“ pohladila jsem ji po vlasech. Bůhví, jak dlouho si to ještě budu moct užívat, mít je oba pod svojí střechou.
Aspoň v jejím případě to byly radostné a stále řidší okamžiky.
„To je mi jasný, protože bejt tady sama s bráchou nebude žádnej med. Tím spíš, jestli si už konečně nenajde práci. Počítám, že zase nikam nevolal, že jo?“ mluvila s plnou pusou, ale teď jsem ji nehodlala okřikovat. Vážně jsem si
na ni ani v nejmenším nemohla stěžovat. Fungovala jako hodinky, pracovala už třetí měsíc v kadeřnictví, kam předtím chodila na praxe během školy, sama od sebe mi doma se vším pomáhala, aniž bych si o to musela říkat…
„Ty o tom nějak vážnějc uvažuješ?“ zkoumala jsem namísto beztak zbytečné odpovědi její výraz. „Že by ses fakt odstěhovala k němu?“ Naštěstí by to aspoň v jejich případě bylo bez starostí. Kryštof totiž zdědil poměrně nedávno zrekonstruovaný byt po babičce, která předloni zemřela. Odkázala mu ho ještě za života, protože jí chodil pomáhat a ke konci, když už nemohla chodit, u ní i bydlel. Kluk, který se stará o umírajícího prarodiče, logicky nemůže být špatný. Jestli mi tu Matěj zůstane napořád, mohl by se mu takový příklad v rodině hodit.
„No, ne že by se nesnažil mě k tomu přemlouvat. Na jednu stranu má asi pravdu. To dojíždění je děsná ztráta peněz a taky času. Od něj to mám do práce jednou tramvají necelou půlhodinu. Takže mně stačí vyrazit po osmý a ještě mám slušnou rezervu, než v devět otevřeme. Odsud musím jet už v sedm, protože tím dalším spojem už to nestíhám. A to samý je cesta domů,“ vyjmenovávala zjevně už dřív poskládané argumenty. „Dneska jsem přijela vlastně hlavně proto, že jsem neměla co na sebe, ale říkala jsem si, že bych si u něj asi radši nechala nějaký oblečení…“
Dál jsem neposlouchala. Moje malá holčička dospěla, a to dřív než její o dva roky starší bratr. Holky odjakživa dospívaly rychleji, ale tohle mě stejně překvapilo. Strašně to uteklo, nebyla jsem na to ještě připravená. Možná jsem jí tím, že s ní nebyly žádné problémy, věnovala míň pozornosti? Že bych jako matka selhala i v jejím případě? Ale pokud ano, evidentně jí absence opičí lásky jen prospěla. Třeba ji už v tak mladém věku ženský gen nutil se o sebe postarat a Matějovi zase ten mužský napovídal očekávat pohodlí a péči, jakkoli to mně samotné znělo stereotypně. Dnes
se genderové rozdíly ve společnosti stíraly, ale u nás doma i nadále platily staré známé archetypy.
„Tak co myslíš? Nevadilo by ti to? Jezdila bych za váma i za tátou aspoň jednou tejdně, ale spala bych buď u Kryštofa, nebo tady na gauči. Prostě jako návštěva.“ Sledovala
jsem, jak jí při té představě září oči. Odstěhovat se od rodičů je velká věc, a i kdyby to teď bylo jenom napůl, pokud jejich vztah vydrží, nebude to dlouho trvat a přijdu o ni úplně.
„Miluješ ho?“ položila jsem jí znovu místo odpovědi otázku, která mi sama přišla na jazyk. Trošku se začervenala, ale nezaváhala.
„Jo, mami. Je fakt skvělej.“
„To je,“ poplácala jsem ji dojatě po ruce. „A má tě opravdu rád, to se pozná.“
„A jak? Vy jste se přece s tátou taky kdysi měli rádi, ne? A stejně vám to nevydrželo.“ Najednou se tvářila naprosto vážně a ani tahle myšlenka se jí zjevně neurodila v hlavě teď a tady. Musela o tom přemýšlet už předtím. Že by měla nějaké obavy z opakování vzorce svých rodičů?
„Měli. A vydrželo nám to přes dvacet let, vzpomínáš?
Nikdy si nemůžeš bejt jistá, že je to napořád, ale musíš se chovat tak, aby mohlo bejt. Nelituju toho, že jsem si vašeho tátu vzala…“ Ale ani toho, že jsem se s ním nakonec rozvedla.
„To já taky ne,“ vykulila na mě s úlevou šibalsky oči. „Jinak bych totiž nebyla takhle skvělá a Kryštof by si nejspíš našel nějakou jinou!“
Zasmály jsme se společně, ale obě jsme věděly, že se dneškem něco moc důležitého láme.
„… Marie.“ Nikdy jsem si nepomyslela, že budu muset tuto větu pronést. Natož že se i po ní na mě budou ty dvě vybledlé oči dívat stejně zmateně.
„To je naše Maruška,“ naklonila se maminka blíž k němu s laskavým výrazem ve tváři.
„Maruška…“ zopakoval po ní táta zamyšleně, jako by mu to přišlo povědomé. Po chvíli se mu tvář konečně rozjasnila. „Maruška!“
Tři páry očí v ten moment zjihly. Viděla jsem ho rozmazaně, když mým směrem rozpřáhl náruč, a snažila se nevzlykat nahlas, když mi do ucha stále dokola polohlasně opakoval mé jméno. Nikdy jsem tu zdrobnělinu neměla ráda, ale teď jsem byla neuvěřitelně šťastná, že ji slyším.
Nebylo jednoduché se od něj odtrhnout, ale potřebovala jsem mu vidět do tváře. Nikdo z nás netušil, kolik takových chvil, kdy bude skutečně přítomný, společně ještě zažijeme. Nakonec jsem se tedy přece jen lehce odtáhla a sledovala každou vrásku v jeho obličeji, abych si je vryla do paměti.
„Tys přijela…“ hlesl dojatě a třesoucí se rukou si nemotorně setřel stékající slzu, která mezitím doputovala až na jeho bradu.
„Ano, jsem tady, tati. Jsem u tebe,“ opakovala jsem slova, jimiž před lety nesčetněkrát konejšil on mě. Seděly jsme s maminkou na lavičce v parku, kam nám ho sestra přivezla
na vozíku. Věděla jsem to předem, přesto mě ten pohled zdrtil. Předala nám ho s vlídným pokývnutím a pak se procházela nedaleko a sledovala tatínka i další klienty, kteří měli na návštěvě příbuzné a známé. Zřejmě chtěla být ihned k dispozici, kdyby některý z nich potřeboval její pomoc.
„Jsi tady. Maruška je tady,“ otočil hlavu k mamince. „Ona přijela.“
„Ano, lásko. Přijela. Je tu s námi,“ hladila mu konejšivě rameno a přikyvovala.
„A zůstane na oběd?“ Tatínek se náhle zatvářil lehce polekaně a vyhledal znovu mě. „Zůstaneš na oběd, nebo musíš hned zase odjet?“
Nejistě jsem pohlédla na maminku. Až teď mi došlo, že vlastně vůbec nevím, jak se chovat, abych ho zbytečně nerozrušila. Souhlasně na mě mrkla. Na rozdíl ode mě už za tu dobu věděla, co je pro něj v tuto chvíli nejlepší.
„Ano, tati, zůstanu. Nikam už neodjedu. Budu tady s vámi.“ Slova se mi zadrhávala v krku, ale tatínek se usmíval jako malé spokojené dítě.
„Zůstane. Dneska máme… Co máme dneska k obědu?“ hledal pomoc u maminky.
„Špagety,“ napověděla jí všímavá sestra na dálku a dál profesionálním pohledem přejížděla po osazenstvu zahrady.
„Špagety,“ zopakovala tedy maminka, vyhledala znovu její pohled a vděčně se na ni usmála.
„Špagety. Dneska máme špagety,“ mumlal zamyšleně tatínek. „Jíš špagety, Maruško?“
Bolelo to. Vidět ho tak nejistého a zmateného. Tak slabého. Z obrovského chlapa, jak jsem si ho pamatovala, zbývala sotva půlka. Ne snad co do hmotnosti, ale co do celého člověka.
„Miluju špagety,“ ujistila jsem ho a vysloužila si další šťastný úsměv. Byl jako dítě. Jako by se naše role dočista otočily. Můj táta byl pryč, už ho nikdy znovu neuvidím…
Musela jsem odejít, nadechnout se, vzpamatovat, nabrat síly, abych zbytek návštěvy vůbec zvládla. Rozrušeně jsem se rozhlížela a instinktivně hledala nějakou záchranu.
„Potřebujete na toaletu?“ podala mi pomyslnou pomocnou ruku sestra, jíž můj panický výraz neušel. „Pojďte, já vám to ukážu…“
„Ty už jedeš, Maruško? Už musíš odjet?“ upřely se na mě dvě zoufalé, prosebné oči.
„Ne, tati, jenom si dojdu na záchod. Hned jsem zpátky u tebe,“ pohladila jsem ho po ruce a vděčně vykročila za svou zachránkyní. Když jsme o pár metrů poodešly, omluvila jsem se. „Nezlobte se, já vlastně –“
„To je v pořádku. Poprvé je to vždycky těžké. Nic si nevyčítejte. V klidu si dojděte tamhle do haly, je tam barel s vodou. Napijte se, vydýchejte, a až se na to budete cítit, vraťte se za tatínkem,“ povzbudivě mi stiskla loket a odebrala se zpět k dozoru na zahradě. Byla jsem za její chápavou reakci nesmírně vděčná a udělala přesně to, co mi radila. Když jsem znovu sebrala síly a objevila se u lavičky, táta mě vítal s rozzářeným obličejem.
„Maruško! Tys přijela!“
Tentokrát se mi podařilo předstírat normální reakci a zbytek návštěvy se obešel bez slz.
Ty jsme si s maminkou nechaly až na cestu zpátky. Musela jsem hned za bránou centra zastavit, protože jsem neviděla na silnici. Stály jsme tam dobrou půlhodinu a litovaly tatínka i samy sebe navzájem. Nemohly jsme jedna pro druhou víc udělat, vyřešit její problém, a tak jsme si jen vzájemně pomáhaly plakat a nést to břímě.
„Měla jsi štěstí,“ pronesla máma nakonec. „Dneska to byl jeden z těch dobrých dní.“
„… Marie, jak to děláš?“ Vždycky to byla krásná holka, ale teď přede mnou stála zralá žena. V duchu jsem počítala, kolik jí vlastně je. Dopočítala jsem se sedmadvaceti. Krásný věk! Hned bych si to s ní vyměnila. I když, já jsem v jejím věku řešila plínky a starala se o dvě malé děti. Tříletého, dnes nezaměstnaného chlapečka a roční, momentálně zamilovanou slečnu, která se chystá opustit rodné hnízdo. Ne, nic se vyměňovat nebude! Jsem vlastně víc než spokojená i na středně starý kolena!
„Díky za kompliment, ale už jsem vypadala i líp. Zato tobě ty životní změny vysloveně prospívají,“ vrátila mi pochvalu a vypadala, že to fakt myslí upřímně. „Ten účes ti moc sluší. Vypadáš v něm mnohem mladší.“
Těžko říct, jestli za to mohly vlasy, i když ty asi dělají hodně. Ještě před rozvodem jsem si je nechala růst a nakonec i prosvětlit melírem. Kadeřnice v poslední době dokonce i chválila jejich kvalitu a já sama jsem pozorovala, že už mi tak nepadají. Říkala, že to tak u ženských po rozvodu bývá, když se jim konečně uleví a zmizí dlouhodobé stresy. Každopádně, ať už to bylo tím, jak jsem teď běhala kolem klientů, nejčastěji malých dětí, tím, že jsem nějak nepotřebovala moc jíst, nebo úlevou a celkovou spokojeností, docela jsem
zhubla a svůj vzhled konečně přestala řešit.
„Snad se tě nějak nedotknu, to bych fakt nerada,“ vylovila jsem předem omluvná slova ze šuplíku našlapuj opatrně –
podminované území, „ale tobě vysloveně sekne to, žes trochu přibrala, viď? Bývala jsi taková až nezdravě hubená, co si pamatuju… Teda, možná to bylo tím srovnáním, že mně to tak připadalo. Teď jsme si váhově trochu blíž,“ pokusila jsem se o vtip, protože komentovat něčí vzhled, a zejména pak kila u ženských, je vždycky dost ošemetné, ale opravdu jsem to myslela jako kompliment. „Evidentně ti ta Anglie prospívá.“
„No, víš… To ani tak nesouvisí s Anglií. Tedy vlastně ano a celkem dost… ale tak nějak kvůli tomu jsme teď tady.“ Nechápala jsem, kam tím míří. „Já totiž ještě nejspíš přiberu o dost víc a říkala jsem si, kdybys mi mohla dělat postupně fotky… Třeba jednou za měsíc…“
Trvalo mi ještě pár dlouhých vteřin, než se mi v hlavě sepnuly ty správné kontakty. Nějak mě právě u Marie vzhledem k jejím názorům a postojům tahle souvislost ne a ne napadnout.
„Ty seš těhotná?“ vykulila jsem oči a zaměřila se na bříško. Zřejmě se sotva začalo vzdouvat, musela jsem se opravdu snažit něco vidět. Asi bude dost na začátku.
„Jsem,“ zvedla obočí a naklonila hlavu ke straně, jako by tomu stále nemohla uvěřit podobně jako já. „Ještě to není moc vidět,“ pohladila si podbřišek, „ale prsa už mám aspoň o číslo větší, tak jsem si říkala, že fotka z profilu –“
„Jasně, to nech na mně! Já už to vidím…“ Mozek se mi rozjel na plné obrátky. Silueta proti zapadajícímu slunci, které ve zlaté hodince změkčí stíny, bude vypadat skvěle, o tom jsem nepochybovala. A každý měsíc uděláme fotku ve stejné pozici – ideálně s rukou za hlavou, skloněným obličejem a pohledem upřeným k pupíku. To bude super! „Promiň,“ plácla jsem se do čela. „Ani jsem ti nepogratulovala.“ Místo toho jsem ji nadšeně objala. A pak mi došel další význam jejích slov. „Počkej, jak jsi to jako myslela, jednou za měsíc?
Těžko sem asi budeš pravidelně lítat – nechci tě strašit, ale
za chvíli tě nepustěj ani do letadla, protože letušky u porodů děsně nerady asistujou. Nemaj pak čas roznášet pití za éčka a cestujícím se při pohledu na plodovou vodu v uličce taky moc nechce jíst a pít, takže je to pro aerolinky finančně děsně nevýhodný…“
„Můžem si někam sednout? Tohle bude na delší vyprávění,“ úsměv se jí z tváře vytratil. Pohledem vyhledala zahrádku restaurace, kde jsem tak jako tak měla v plánu strávit zbývající čas do nástupu ideálního světla. Zamkly jsme auta a na místo přešly mlčky. Cítila jsem, že za tím bude něco vážnějšího, a tak jsem Marii nechávala prostor, aby začala, až se na to sama bude cítit. Objednaly jsme si domácí okurkovou limonádu a sedly si tak, aby na nastávající maminku při povídání nešel kouř. Počkala, až si zapálím, a teprve pak se zvolna rozpovídala o nemocném otci. Bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Ale taky si určitě jako já uvědomila, že ubrečené fotky s rozmazanou řasenkou nejsou to pravé ořechové. Moment! Ne, ona si to určitě uvědomit nemohla, protože přes svůj dokonalý vzhled
žádnou řasenku ani neměla. Příroda je děsně nefér!
„To mě moc mrzí, Marie.“ Co jiného na to má člověk říct? Neexistují slova, která by nezněla hloupě a mohla opravdu pomoct. Třeba to s tou řasenkou by se teď fakt nehodilo, uznala jsem v duchu. „Co maminka, jak to zvládá?“
„Je strašně statečná, ale zmáhá ji to,“ podívala se někam za mě a na chvíli jako by byla myšlenkami úplně jinde. „Hlavně ta bezmoc. Bezmoc a beznaděj. Je to nevratné. Táta sice stále mívá lepší chvilky, ale už to nikdy nebude on.“
„Takže ses vrátila, aby tu na to nebyla sama.“ Nebyla to otázka, spíš jsem to tak zkonstatovala, na znamení, že tomu rozumím. Znovu se musela vzdát svého snu kvůli rodičům.
Neubránila jsem se srovnání s tím, jak kvůli nim studovala vysokou školu, která jí nic neříkala, a málem propásla možnost využít stipendia v Anglii.
„No, nejen to. Ono je toho víc,“ zhluboka si povzdechla. „Jednak ji v tom opravdu nemůžu nechat samotnou. Nikoho jiného nemá a ani sama neřídí auto, takže za ním doteď musela jezdit autobusem, což není jednoduché. Když si vzpomenu, jak zničené jsme od něj poprvé i podruhé odcházely… Dneska nás ani nepoznával. A to nikdy dopředu nevíš, že třeba ten den vůbec nemá cenu tam jet, protože jemu to nepomůže, nijak ho to nepotěší a tebe to jenom rozhodí…“
Neuměla jsem si to představit. O otci jsem nic nevěděla už léta, nestýkali jsme se, ani nevím, jestli bych se dozvěděla, kdyby se s ním něco stalo. Stali se z nás dokonale cizí lidé. A mamka byla pořád při síle, jak fyzicky, tak mentálně. Někdy mi přišlo, že až dost, ale teď jsem si za tu nevděčnost v duchu hubovala. Radši ať mě i moje děti vychovává do sta, než aby se nám ztrácela před očima a nevěděla, kdo jsme.
„Druhým důvodem je samozřejmě to, že si ho sama chci ještě užít, dokud to jde. Ta prognóza není na dlouho. Nepřichází v úvahu, abych žila tak daleko, když nikdy nevím, jestli tady zítra ještě bude,“ téměř zašeptala.
Chápavě jsem přikyvovala a nepřerušovala ji. Tón jejího hlasu naznačoval, že to ještě bude mít nějaké pokračování. Neuměla jsem si představit, co dalšího z ní vypadne. Už tak toho bylo dost.
„Nevím, jestli máš ponětí o tom, co umístění do takového specializovaného centra stojí.“ Počkala, až zavrtím hlavou, a rozčileně přitom míchala limonádu papírovým brčkem. „Ve státním by to bylo levnější, ale nikde nebylo místo, čekali bychom moc dlouho a doma už zůstat nemohl. Takže jsem obvolávala různá soukromá zařízení se zvláštním režimem, jak se to oficiálně jmenuje, až se mi ho podařilo umístit,“ zarazila se, protože jí to slovo zřejmě nešlo přes jazyk, „do jednoho poblíž, kam maminka mohla dojíždět autobusem, než se přestěhuju zpátky. A vůbec, abychom ho i teď spolu
mohly navštěvovat aspoň každý druhý den. Pobyt a strava ze zákona stojí tři sta osmdesát korun denně, to je dvanáct tisíc každý měsíc.“
„Fíha,“ uteklo mi překvapeně. Jestli si Mates nikdy nenajde práci a jednou za mě bude potřeba něco takového platit, bude sebou muset Eliška pořádně mrsknout.
„No to ale není všechno,“ pronesla hořce a nespokojeně přitom nadzvedla obočí. „K tomu si musíš připlatit za terapie a všechno, co s ním dělají, aby procvičoval aspoň to, co mu ještě funguje. A v tu chvíli už se bavíme minimálně o dvojnásobku.“ Dala mi chvíli na procvičení násobilky. „Když sečteme oba důchody našich, zbývají sotva tři tisíce. Byt je sice náš, takže nájem neplatíme, ale bytový fond a zálohy na energie dělají sedm tisíc každý měsíc.“
„To je strašný.“ To ani Eliška neumrská! Nezbývalo než v zájmu mých dětí doufat, že mě přejede auto nebo dostanu infarkt. Jestli on ten Maty nemá nějaký zákeřný plán, jak toho docílit! Ani dva slušné důchody nestačí na péči o jednoho člověka, a to mně beztak nehrozí. I kdybych si snad někoho našla, jako OSVČ dostanu nula nula nic. Každopádně, nebýt Marie, její maminka by na to ani neměla. Leda by snad měli něco naspořeno, ale na jak dlouho by jim to mohlo vydržet?
„Všechny úspory dali mně na studium v Anglii,“ vyvrátila moji domněnku okamžitě Marie, jako by mi četla myšlenky, a dál kvedlala brčkem ve sklenici. Nemluvilo se jí o tom dobře a nebylo se čemu divit. „Tím, že jsem díky tobě,“ upřela na mě vděčný rozměklý pohled, „tenkrát nakonec šla studovat zadarmo, teda s tou půjčkou od britské vlády, většinu jejich peněz stále mám. I těch svých, co jsem si na to původně šetřila. Něco jsem samozřejmě utratila – platila jsem z toho našim dovolenou v Anglii a taky pořád sponzoruju tu indickou holčičku, ale na druhé straně zase už dva roky vydělávám, a protože jsem naučená nerozhazovat, podařilo se mi
to skoro celé naspořit zpátky. Ta půjčka se splácí jenom šesti procenty z částky nad nějakých třicet pět tisíc, takže to je nic. A o zbytek teď asi britská vláda přijde.“
„Jak to?“ Už jsem si nepamatovala, jak ty podmínky stály. Zjišťovala jsem to tehdy pro Matěje, ale ten se odmítal hnout z domu dál, než kam dovoněla mámina kuchyně, a už vůbec ne na víc než pár hodin od svého počítače. Aspoň že ta informace pomohla Marii.
„To platí stejně, ať vyděláváš v jakékoli zemi. Splácíš jenom z toho, co je nad těch asi třicet pět tisíc. Ono se to každý rok mění a už je ta hranice možná i třicet sedm, já jsem si ji ani přesně nezjišťovala. Když tolik nevyděláváš, neplatíš nic. A každopádně za třicet let se ti veškerý zbytek anuluje. Nic nedlužíš. I kdybys za celou dobu nesplatila ani libru.“ Matně jsem si vzpomínala, že tam něco takového skutečně psali. „Strhávat to začnou až po roce vydělávání, takže já jsem jim dohromady splácela jenom rok a počítám, že už jim nejspíš nikdy nic nevrátím, s děckem na krku,“ dokončila svůj výklad téměř omluvně.
„Za pár let přece půjdeš normálně do práce, nebudeš se o něj starat třicet roků,“ namítla jsem pobaveně. I když, já měla děcko na krku už teď jednadvacet let. A dost možná tam ještě ve třiceti bude, když se nestane něco fakt zásadního.
„A ty si myslíš, že někdy budu tolik vydělávat? Tady v Čechách?“ odfrkla si. „Těžko.“
„Máš přece vysokoškolské vzdělání, mluvíš perfektně anglicky, máš za sebou zahraniční zkušenost… Nepodceňuj se,“ snažila jsem se ji povzbudit. Ale její skepsi jsem v podstatě chápala. Jako zaměstnanec jsem si na manažerské pozici ještě ve čtyřiceti letech vydělávala o málo víc než půlku. Sice se od té doby platy změnily, ale rozhodně to stále nebyla
běžná částka. I průměrná mzda byla pořád o pár tisíc nižší, a to jsem neznala nikoho, kdo by jí dosahoval. Vždycky jsem podezírala statistiky, že chtějí občany jenom naštvat, když ji
zveřejňují. Nebo je to maskované budovatelské heslo, jako bývala za komunistů. Tenkrát nás taky vyzývali k vyšším výkonům ve jménu vlasti – dneska to jenom dělali sofistikovaněji.
„Takže teď budu těhotnět tady, postupně ukrajovat z naspořených peněz a pak dál nevím. Tak daleko zatím nevidím. Jisté je jenom to, že moje místo je teď tady, u našich. Musím jim pomoct.“ Vyslala ke mně rozhodný pohled, ačkoli jsem neměla sebemenší důvod její slova zpochybňovat.
Tohle nebylo o dluhu jako tenkrát, když studovala školu jenom kvůli nim. Teď to byla otázka morální povinnosti dětí vůči stárnoucím rodičům. Jako mě Maty jednou bude přebalovat… Fuj! Otřásla jsem se a v duchu vyslala nahoru závaznou předběžnou objednávku na jeden rychlý infarkt nebo jinou adekvátní variantu bez obtěžování okolí a závislosti na jiných.
„Přijela bych ale stejně,“ změnil se nečekaně tón jejího hlasu i výraz ve tváři. Pořád byl smutný, ale už jinak, jakoby odhodlaněji. „Kvůli dítěti. Chtěla jsem rodit tady, protože v Anglii je všechno úplně jinak, než jsme v Česku zvyklí. Žádná velká gynekologická péče, dohlíží na tebe jenom porodní asistentka. Sice ti udělají dva ultrazvuky a screening, ale žádné další vyšetření, pokud si ho nevyžádáš a nezaplatíš. Po porodu tě do dvaceti čtyř hodin pošlou domů a co já bych si tam sama s dítětem počala? Bez mámy a jakýchkoli zkušeností. Zbláznila bych se strachy, jestli je všechno v pořádku. Nevěděla bych, co dělat. Navíc ti mateřskou platí jenom nějakých osm měsíců – třicet tři týdnů od chvíle, kdy odejdeš z práce, a běžně se ženské nejpozději rok od porodu do zaměstnání vrací. Za jesle nebo školku bych ale dala víc než půlku svého platu, to je tam strašně drahé. Sice je škoda, že moje dítě nebude mít britské občanství, ale to je malá daň za to ostatní.“
Nemohla jsem se nezeptat, i když ona ho zatím nezmínila ani slovem. „A co jeho otec?“
„Žádný není. Jsme jenom já a dítě.“ Nedodala už nic a já jsem pochopila. Mrkla jsem jí přes rameno a pak na čas na mobilu.
„Zaplatíme a půjdem na to? Zlatá hodinka je tady…“
„… tati,“ zopakovala jsem stejně jako na minulé návštěvě. Dnes měl opět jeden z lepších dnů, kdy chápal, s kým mluví. Jenom ta krátkodobá paměť mu nesloužila, takže jsem mu mohla znovu a znovu dělat radost, aniž bych musela dlouze vymýšlet, co mu říct. Po dojemném vítání, nekonečném objetí a úlevných slzách, že jsem konečně přiletěla z Anglie, přišel opět čas sdělit mu tu velkou novinku.
„Dědeček. Já budu dědeček,“ vyslal nadšený výraz ke své ženě.
„Už je to tak. A já budu babička. Tak přece jsme se nakonec dočkali.“
Oběma nám po těch slovech hlavou proběhla stejná obava – aby se táta skutečně dočkal i narození vnoučete. Mluvily jsme o tom spolu posledně cestou domů, proto jsem nepochybovala, že i ona myslí na totéž. Termín jsem měla až začátkem ledna a do té doby zbývalo ještě hodně času. Alespoň v tatínkově světě nemilosrdné diagnózy se to jevilo jako dlouhá doba.
„A co to bude?“ obrátil dojatý pátravý zrak zpátky ke mně.
„To se ještě neví, na to je brzy,“ přispěchala s odpovědí maminka, ale já jsem se na ni velmi upřeně dívala tak dlouho, dokud mi sama nevěnovala překvapený pohled. Stejně to byla informace spíš pro ni, protože táta ji za chvíli opět zapomene.
