Vůně nebe by Nakladatelství MOBA

Ivana Ondriová Vůně nebe Originální název: Vôňa neba Překlad Ondřej Drahotský Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Ivana Ondriová, 2016 Translation © Ondřej Drahotský, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8881-6

IVANA ONDRIOVÁ

1. KAPITOLA Znova utíkám. A znova tím stejným lesem, spletí ostrých větví a jehličí, které mě šlehají do tváře, procházím mokrou trávou, která pronikavě voní a lechtá mě na bosých chodidlech. Mám na sobě jen spodní prádlo. Zvláštní… Potrhané, kdysi bílé tílko a kalhotky. A přitom je zima a chlad se mi zarývá pod kůži. Cítím ho až v kostech. Nekontrolovaně drkotám zuby a třu si jednu dlaň o druhou, jasně vnímám husí kůži na svých stehnech. A ačkoliv běžím jak o život a v žilách mi koluje rozbouřená krev, je mi zima jako ještě nikdy předtím. Najednou skočím na jakýsi pařez, kterého jsem si v mokrém mechu nevšimla. Zakopnu o něj a nepříjemně si vyvrtnu kotník. Náhle mě ochromí bolest, která mě na pár sekund paralyzuje. Nekřičím, nevydám ze sebe ani hlásku, jen zatnu zuby, a i když kulhám, běžím dál – jako blázen, totální blázen! Je tam řeka. Slyším její šum. Postupně ukrajuji ze vzdálenosti mezi mnou a jí, takže i její hukot je čím dál silnější. Potom už doslova burácí a mě jako by ten zvuk osvobozoval, ačkoliv netuším, od čeho a od koho. Vidím ji. Její zářící hladinu, bodláky obrostlé břehy a kameny vykukující nad hladinu... Stačí skočit do jejího silného proudu, smočit nohy v chladné vodě a přebrodit se na druhý břeh. Přesně to mám v úmyslu. A vtom... jsem někde jinde. V tichu a šumu ventilátoru zavěšeného na stropě nad mojí hlavou. Mám na 5

sobě šortky a saténovou košilku, která je mokrá od potu a celá pomačkaná. Zpočátku nechápu, rozkoukávám se a mlátím kolem sebe. Vidím obrys jakéhosi těla, které spokojeně leží na druhé straně postele. Vidím noční stolek a na něm digitální budík, pootevřené okno, za kterým se moucha marně snaží dostat přes síťku do naší ložnice. „Kristepane, Naďo...“ zabručí ten někdo vedle mě. Když se dostanu konečně do reality a všechno okolo identifikuju jako součást našeho bytu na Mukačevské ulici, zhluboka si oddechnu a natáhnu se za ním. Za Tomášem... „Už zase? Sakra, dělej s tím už něco!“ prohlásí a odvrátí se ode mě na druhou stranu. „Mám už plný zuby toho, jak mě skoro každou noc budíš. A vždycky ve dvě ráno!“ Kouknu se na displej budíku a v duchu konstatuju, že má pravdu. „Potřebuju se vyspat, chápeš? Proboha svatýho.“ „Vždyť já taky... já taky, Tome. A co bych podle tebe s tím svým snem měla dělat? Nemám snad spát, aby se mi o tom zase nezdálo? Mám být vzhůru až do rána?“ „Měla by sis dát předepsat nějaké prášky na spaní! Vždyť tohle už není normální. Zajdi za psychiatrem, anebo si kup snář nebo jak se tomu říká. Hlavně to už nějak vyřeš! Jinak mě z tebe trefí šlak!“ „Děláš si srandu, že?“ „Ne, nedělám, snažím se usnout!“ A tečka. Ještě si potichu zanadával, poškrabal se ve vlasech a naklepal si polštář pod hlavou. A bylo... Po pár minutách jsem ho slyšela hluboce dýchat. Spal. Jako by se nic nestalo. Tak snadno, lusknutím prstu. Nechápala jsem ani jeho zlost, ani ten nápad s psychiatrem. 6

Nechápala jsem ani jeho nadávání a nevraživost. Můžu snad já za to, že mě ten sen téměř každou noc pronásleduje a nedovolí mi klidně se vyspat? Do rána jsem oka nezamhouřila. Převalovala jsem se na posteli a doslova odpočítávala minuty do půl šesté, kdy mi měl zazvonit budík. Když se pak ozval svým tichým, avšak neodbytným pípáním, drkla jsem do Tomáše, aby se probudil. Unavená jsem vstala a došourala se do koupelny. Z toho, co jsem viděla v zrcadle, jsem jasně vyčetla, že to noční vyvádění ve snech si vybírá svoji daň. Tvář propadlá a bledá, oči bez lesku, pohled smutný a nepřítomný. Najednou jsem začala reálně uvažovat o tom, co mi Tomáš v té slabé chvíli, v noci, řekl. Nad tím snářem… Psychiatra určitě nepotřebuju! Proč bych taky měla?

2. KAPITOLA Utíkat podél řeky značí potřebu dohnat to, co jste v citovém anebo emocionálním životě promeškali. Běžet do kopce nebo k nějaké hoře signalizuje potřebu dohnat ztráty v duchovním vývoji. Dočetla jsem poslední větu a zadumaná jsem si ji ve snáři, za který jsem vysolila třináct euro, podtrhla. Potom jsem sáhla po svém puntíkovaném hrníčku s kávou a pořádně se z něj napila. Kde sakra vězí? Sedm hodin pryč. Večeře už dávno vystydla a moje chuť přitulit se k němu dnes večer je už taky ta tam. Normálně domů chodívá po šesté hodině, ačkoliv někteří chlapi v prodejně zůstávali i déle. On si však jako vedoucí prodejny s elektronikou vydupal, že jakmile se pokladny zavřou, jde domů. Ukřivděně jsem ze stolu vzala jeho talíř se studenými francouzskými bramborami, přikryla ho alobalem a dala do trouby. Potom jsem šla do koupelny a napustila si vanu až po okraj. Chtěla jsem se trochu odreagovat a vypustit z hlavy všechny objednávky, které jsem měla zítra v práci urychleně zpracovat. Voda ve vaně už chladla, když jsem uslyšela bouchnout vchodové dveře. Kolik mohlo být hodin? Tipuju něco před osmou, v duchu jsem mu nadávala do idiotů, že si tohle dovolil bez toho, aby mi zavolal a uklidnil mě, že je ok, že se jen někde zdržel. 8

Bez zaklepání vešel dovnitř a za to u mě měl pro dnešní večer další minusový bod. „Našlo by se někde něco na zub?“ Ukázala jsem mu prostředníček a potopila se pod hladinu. Když jsem se za chvilku vynořila a utřela si oči, tak tam pořád stál. Opíral se o futra a nemohl ode mě odtrhnout oči. No jasně, z vody vykukovala moje maličká chodidla i moje bradavky. Samozřejmě, pohled na mě se mu určitě líbil. Mně však na něho ne. „Potřebuješ snad sluhu?“ „Jen se na tebe dívám… Já si počkám.“ „Až vylezu? Až tě obsloužím? „Proč jsi taková jízlivá?“ Přešlápl si z nohy na nohu, a nakonec vešel dovnitř. Přitom nespouštěl zrak z mého nahého těla v koupeli, ze které už vyprchaly bublinky malinové pěny i účinky vonné soli, která mě měla uklidnit. „Protože máš zpoždění a ani ses neobtěžoval se mi ozvat?“ „Ježišikriste,“ přiskočil docela blízko ke mně a dlaní plácl o hladinu tak silně, až mi voda postříkala celý obličej. „Hej!“ zařvala jsem na něj. „Copak jsem dítě, že ti musím říkat každou blbost?“ „Jsi snad můj manžel, ne? Mám právo vědět, kde jsi, obzvlášť když vezmu v potaz, že tvoje pracovní doba končí v půl šesté!“ „Běž někam, Naďo! Byl jsem na jednom blbým pivu, protože Matěj oslavoval čtyřicítku. A ty mě tady kvůli tomu vraždíš pohledem.“ „Ne, nevraždím tě pro to jedno pivo, ale proto, že jsi mi to jaksi zapomněl říct.“ Znovu plácl o hladinu, ale tentokrát tak silně, že už se i on namočil, a hlavně si zamokřil svou parádní 9

světlemodrou košili. S patřičným zadostiučiněním jsem sledovala mokré fleky, které měl na límci a na rukávech... Něco si zabrblal pod nos, udělal čelem vzad a mazal ke dveřím. „Brambory máš v troubě!“ stihla jsem za ním ještě zakřičet, dřív než se ztratil a v koupelně po něm nebylo ani vidu, ani slechu, jen jeho silná vůně, kterou používal od naší svatby před třemi roky. Za deset minut jsem vylezla z vany, hodila na sebe župan, za uši si kápla svoji decentní květinovou vůni a tiše vklouzla do obýváku. Překvapilo mě, že je celý zahalený do tmy. Stejně tak i kuchyně. Nevítá mě hluk z televize ani blikající obrazovka. „Tome?“ Vůně na mojí pokožce jako by se rázem ztratila. A společně s ní i příjemný pocit z koupele, najednou jsem byla zpocená a znovu napjatá jako struna. „Tome, kde jsi?“ Nebyl doma. Byt zíval prázdnotou, ačkoli byl na prasknutí zaplněný naším nábytkem, knihami, květinami a ostatními zbytečnostmi, jak je Tomáš nazýval. Nedalo mi to. Přiskočila jsem ke stolku, na kterém mívám mobil, a zavolala mu. Zvonilo to o sto šest, nekonečně dlouho... Nekonečné zvonění. Dotyčný na druhé straně mě totálně ignoroval, a tak jsem se rozhodla, že to udělám taky. Šla jsem spát v půl jedenácté. Asi půl hodiny nato dorazil domů. Po chvilce si lehl vedle mě a položil ruku na moje rameno. Ani jsem se nepohnula. Následně však s opileckým dechem zašeptal: „Nadi, spíš?“ 10

Dělala jsem mrtvého brouka a ani necekla. „Nadi?“ Znova jsem pocítila jeho ruku na své a potom i pokus zajet s ní pod peřinu – k mému zadku a stehnům. Debil! Pokaždé, když se trochu napil, byl úplně stejný... až moc žádostivý. Vlastně ne žádostivý, ale nadržený. „No, tááák...“ Nakonec těžce vzdechnul a bez dalších trapných pokusů o naše sblížení se odkutálel na svoji půlku postele. Tohle mi vyšlo, pomyslela jsem si, když jsem ho krátce nato slyšela spokojeně pochrupovat. Zajímavé, že muži dokážou v okamžiku usnout. V jednu chvíli jsou čilí, aktivní a v tu další jsou hned tuzí. Spokojně jsem si pod hlavou naklepala polštář a zkusila ho napodobit. Jenže byly tady ty moje sny… Ten můj zběsilý běh lesem směrem k řece. Myslela jsem si, že když si přečtu výklad ve snáři, tak se té noční můry nadobro zbavím. Myslela jsem si, že mi dá pokoj a půjde za někým jiným. Omyl! Zaútočila na mě znova. Jsem skoro nahá. To tenké tílko a kalhotky nezvládnou zakrýt moje bradavky a černé lůno, které prosvítají skrz látku. Po chvíli, kdy na mě padají kapky deště, jsou jejich kontury už zcela zřetelné. Prší... úplně nečekaně se kdesi za mnou ozve silný hrom a nad hustými korunami javorů se mihne jas z nebezpečných blesků. Mám pocit, že se mě snaží dostihnout… Netuším, proč tak uháním lesem a vlhkým mechem, proč se nechám pleskat po tvářích větvemi dubů, proč nezastavím, nevydýchám se a nesednu si někam k řece a tam nepočkám, až si pro mě přijde Tomáš. 11

Ne, já se stále řítím vpřed poháněná nevysvětlitelným strachem, který cítím, ačkoliv si ho neumím vysvětlit. A jsem tam… U řeky – s bolavým nártem, promoklá do poslední nitky bavlněné látky, kterou mám na sobě. Polodlouhé černé vlasy mám na čele přilepené jako přilbu. Štípou mě v očích a lechtají na malých uších. I přesto si je ale neodhrnu…. Jen se vytrvale dívám na rozbouřenou hladinu před sebou a přemýšlím, kdy se do ní vrhnu. Už už jsem rozhodnutá vykročit, posunout vpřed moje malé poškrábané chodidlo s krvavou podlitinou na patě, když si všimnu kapek krve, které na něj dopadají. Proboha, odkud jsou? Čí jsou…? Načež pak v ústech ucítím něco jako žluč anebo vlastní zvratky, ramena a stehna mi stahuje křeč a celým mým nitrem lomcuje strach. Pochopila jsem. Ta krev je moje. Vykřiknu tak nahlas, až vyplaším hejno strak kdesi za svými zády. To okamžitě vzlétne k šedé obloze a ztratí se mi z dohledu. Vykřiknu tak silně, až to se mnou škubne. Říčka, moje krvavé chodidlo a bičující déšť se rázem vytratí kamsi pryč. Světlo. Jasně vnímám, jak mi řeže do očí, když je pomalu pootevřu. Zpocená, vystrašená, ale hlavně šokovaná se dívám na bílou komodu a zrcadlo zavěšené proti mně… Není tady žádný les, hory, řeka či bezútěšná šedá obloha. Ale bezpečí vlastního bytu, můj nábytek, křeslo, koberec a ve dveřích jakási hubená postava, která tam nepříjemně stojí s prstem na vypínači světla. 12

„Myslím, že jsi probudila celý panelák.“ Tomáš na mě mluvil nevrlým hlasem poznačeným spánkem, o který jsem ho právě obrala. Proč však stojí ve dveřích? Proč neleží vedle mě? Okamžitě vrhnu pohled na rozházenou postel, do které si přece posilněný alkoholem ještě okolo půlnoci lehl a pokoušel se mě překecat na sex. „Proč tam jsi?“ „Protože křičíš jako blázen.“ „Nespal jsi v posteli? Nechápu, nerozumím…“ Zkouším jeho půlku matrace a je studená, jako by tam ani nikdy neležel. „Byl jsem na záchodě,“ jen stroze poznamená. Práskla jsem sebou opět na polštář a přikryla si čelo dlaní. Hlavou mi pulzovala bolest, která mi tlačila na spánky. Už neusnu… nezamhouřím oka. Měla bych jít za tím psychiatrem? Tomáš nakonec přece vešel dovnitř a zamířil k naší posteli. Skrz prsty jsem sledovala jeho labilní krok, stále poznačený alkoholem. „Promiň,“ zašeptala jsem. „Tentokrát jsi mě nevzbudila. Byl jsem vzhůru.“ Lehl si úplně na kraj postele a přehodil si přes stehna peřinu. „Bála jsem se, že jsi tu nespal,“ pípla jsem takřka neslyšně a v myšlenkách zaletěla k jeho rukám na mých nohách, které jsem okolo půlnoci ignorovala. „A kde bych měl jako spát?“ Měla jsem na mysli gauč, ale raději jsem o své domněnce pomlčela. Tomáš se ke mně přece jen nahnul, políbil mě na zpocené čelo a mdlým hlasem řekl: „Spi už.“ „Nemůžu. Ten sen…“ „Ježiši,“ povzdechl a já okamžitě ucítila závan alkoholu. 13

„Myslím, že jsi měl pravdu. Vyhledám odbornou pomoc. Trvá to už moc dlouho a je to čím dál tím horší. Dnes jsem v tom snu viděla i krev – svoji vlastní – a...“ „Ušetři mě detailů, Naďo. Víš, že takovým nesmyslům, jako jsou sny, co se jednou splní, jsem nikdy nevěřil. A přesně… vyhledej pomoc. Uleví se tobě a taky všem okolo.“ „Tebe to vůbec netrápí? Nepokusíš se mě ani uklidnit? Křičela jsem…“ „Křičela... Sny takové jsou. Buď máš noční můry, anebo se ti zdá o erotice. Proč se ti nemůže zdát zrovna o ní?“ V klidu si dovolil do mě ťuknout ukazováčkem. „Zaleží, jak se během dne nastavíš. Možná bys měla změnit i práci. Vždyť všechno má na všechno vliv. Ne ustále si vystresovaná a jak na jehlách. Kvůli těm tvým snům. Ale psychiatr ti to určitě vysvětlí lépe. Snaž se myslet pozitivně. Můžu ti s tím pozitivním myšlením pomoct hned teď, kdybys chtěla. Trošku tě to naladí… Co myslíš? Možná ti taková rychlovka zažene vrásky a pustíš z hlavy blbosti o nějaké honičce lesem.“ Jen co to dořekl, tak mi okamžitě dlaní zmáčkl prso pod pyžamovou košilkou a druhou rukou zajel pod moje kalhotky. „Jsi opilý,“ procedila jsem přes zuby. „Nechutně opilý.“ Zavrčel, štípl mě do bradavky a s odporem podotkl: „A ty studená jako psí čumák. Dobrou noc, Naďo. Ne že mi ještě někdy řekneš, že se ti nesnažím pomoct. Právě jsi moji pomoc odmítla.“

3. KAPITOLA S vervou jsem zavřela snář a podívala se na vysavač, který byl uprostřed obýváku. Bylo už skoro dvanáct. Kdybych se teď vrhla pod konferenční stolek a začala vysávat, tak bych souseda pode mnou asi pořádně naštvala. Společně s manželkou si přesně ve dvanáct sedali k obědu a v ten moment nesměla kolem nich proletět ani muška. Byla jsem unavená. A rozčarovaná. Ve čtvrtek mi Tomáš oznámil, že bude pracovat i v sobotu – výjimečně ale docela nečekaně. Anebo to bylo naschvál? Chtěl mi oplatit tu středu a moji odtažitost v naší posteli? Od toho momentu jsme se nemilovali… Možná i chtěl a možná i já, jenom jsme si k sobě jaksi nenašli cestu a jeho ruka pod moji peřinu už nezabloudila. Naštěstí se mi podařilo teď usínat bez toho, aby mě pronásledovala ta příšerná noční můra. Aspoň jedno pozitivum za posledních pár dní… Nakonec jsem vysávání vzdala a sáhla po včerejších městských novinách, které Tomáš nechal pohozené na stole. Hned z titulku na mě obrovským palcovým písmem křičela zpráva o nové vraždě v našem kraji. Nechápala jsem. Jak se tady něco takového může dít? Další žena, už druhá v pořadí, byla nalezena mrtvá v lese, v obci nedaleko Staré Ľubovni. Blíže však tu obec nespecifikovali. 15

Asi proto, aby v lidech, zejména pak v ženách, nevyvolali zbytečnou paniku. První oběť se našla padesát kilometrů odtamtud koncem srpna. Uplynuly necelé dva měsíce a policistům se opět naskytl příšerný pohled na zkrvavené tělo mladé, asi třicetileté ženy. Objevil ho náhodný kolemjdoucí jen tak mimochodem pohozené na kraji lesa, v mysliveckém revíru. Žena byla nahá a její zranění a příčina smrti se shodovaly s předchozí vraždou… Proto se i policie vyjádřila, že tyto dvě vraždy spolu zřejmě souvisí, a vyhlásila pátrání po neznámém pachateli, psychopatovi, který je měl na svědomí. Minule jsem tu zprávu ignorovala. Jen jsem si v duchu pomyslela, že se ta žena neměla v noci sama co toulat neznámým prostředím. Pak mě napadlo, že to možná byla vražda ze žárlivosti a oběť se s vrahem znala. Tahle vražda mě však vystrašila. Pachatel se nenašel, vlastně po něm nebylo ani stopy. Kdyby šlo o nějaké vyřizování si účtů, policie by to zřejmě už asi věděla. Ne, tohle byl někdo neznámý, kdo neměl s oběťmi žádný příbuzenský vztah. Jednoduše je unášel někam ven z města a tam jim ubližoval. Podívala jsem se na fotku krásné dívky, která měla smůlu, že byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Necítila jsem strach, ale lítost, že to takhle dopadlo. Právě jsem si chtěla prolistovat další strany novin, kde měli o tomto zločinu psát víc, když vtom se otevřely vchodové dveře a do předsíně vešel prokřehlý Tomáš. To se venku tak ochladilo? A to jako fakt přišel z práce takhle brzo? „Ahoj!“ zakřičel od prahu. Sundal si mikinu, z noh skopl tenisky a rychle zamířil do koupelny opláchnout si ruce. Bez toho, aby se u mě zastavil a políbil mě. Nepohladil mě ani po ramenou. 16

„Dáš mi prosím jídlo na talíř? Jsem hladový jako vlk.“ Zastyděla jsem se, že jsem nestihla navařit nic nového, v ledničce jsme měli jen brokolicové těstoviny ze včerejška. Nicméně jeho brzký příchod mě dost překvapil. Předpokládala jsem, že se zdrží déle, že stihnu usmažit rybí filé a uvařit brambory. „Chceš na ty těstoviny i sýr?“ zeptala jsem se ho cestou do kuchyně. Vykoukl ze dveří od koupelny se zamračeným pohledem. „Zase máme těstoviny?“ Ach jo… „Nevařila jsi?“ V jeho hlase bylo jasně cítit výčitku. Pak hodil pohled na vysavač pod stolem, na hadr a leštidlo na poličce. Všiml si i otevřených novin na gauči. „Měl jsem chuť na něco pořádného. Co sis to četla? Včerejší noviny?“ jako by mi tím chtěl naznačit, že jsem nevařila jen kvůli tomu, že jsem četla neaktuální číslo. „Ano. Ta další vražda… Trošku mě to vyděsilo.“ „Zabýváš se blbostmi.“ Zamířil k ledničce a na protest si z ní vyndal salám a máslo a hrdě mě ignoroval i s talířem jídla v ruce. „Proč blbosti? Děje se to docela blízko nás… Nikdy nemůžeš vědět, co…“ „Kristepane, byl to nějaký rodinný spor a hotovo. Nějaký žárlivec. Pravděpodobně se vybouřil na svojí milence, která mu zahýbala s jiným.“ „No jo, ale ty mrtvé ženy jsou dvě. Podobnost těch vražd je dost velká.“ „Další blbost! Novináři z toho udělali senzaci a docílili přesně toho, co si umínili – aby ten plátek každý koupil a četl.“ „Ty noviny jsi koupil ty…“ 17

„Víš, jak to myslím,“ kategoricky téma uzavřel, ukrojil si pořádný kus chleba a ztěžka se usadil na hnědou židličku u stolu. „Ty těstoviny mi neohřívej.“ „Potřebuješ taky přece sníst něco teplého.“ „Tak půjdeme po obědě na pizzu a hotovo.“ Štěstím jsem si oddechla a položila z půlky naplněný talíř zpátky na pracovní desku. „Opravdu? Takže se na mě nezlobíš?“ „Proč se na to zase ptáš?“ Už jsem se radši víc neptala, jen spokojně sledovala, jak dojídá, leje do sebe minerálku a pak si utírá ústa. „Jak bylo v práci?“ „Na to, že je sobota, celkem fajn. A cos dělala ty? Vysávala?“ Zahanbená jsem sklopila hlavu, aby neviděl, jak se červenám. „Ráno jsem si všiml, že skříňka s dvd je celá zaprášená. Už jsi ji utřela?“ Á jé, moje nálada je ta tam. Vstala jsem od stolu, s vervou k němu přisunula židličku a odpochodovala jsem zpátky do obýváku. Kašlu na souseda a jeho obědovou chvilku. Jednoduše jsem zastrčila šňůru do zásuvky a s pohledem upřeným na Tomáše jsem začala vysávat. „Vždyť nemusíš hned! Najez se. Po obědě bude času dost.“ Doprčic! Ať jde do háje. Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl můj skleněný, ukřivděný pohled, a přestala myslet na společnou pizzu a na to, jak byl před chvilkou milý. Protože takový uměl být vždy jen chvíli. Pak byl znova jízlivý a nevšímavý, prostě totální ignorant! Nechal mě topit se ve vlastním hněvu a radši beze slova zamířil do koupelny, aby si dal sprchu. 18

Přemýšlela jsem, co se to s námi posledních pár dní děje. Vlastně týdnů. I když po pravdě, byly to už celé měsíce. Náš vztah byla jakási rutina bez náznaku dobrodružství, tak nějak na jistotu, bez bláznivých věcí či improvizace. Jsme manželé tři roky. Dohodli jsme se, že s dítětem ještě počkáme a raději si užijeme jeden druhého. Plánovali jsme, že procestujeme Evropu, zajistíme si vlastní byt a auto… Byli jsme v Chorvatsku a v Belgii, koupili jsme si dvoupokojáč na Mukačevské a jetou Škodu Rapid. Počítá se to vůbec? Je snad teď ten správný čas z nás udělat rodinu? Možná jsem nad tím měla přemýšlet už dřív a chovali bychom se k sobě úplně jinak – mileji, ohleduplněji a... laskavěji. Po půlhodině jsem vysavač uklidila do skříně na chodbě, sedla si na gauč a kousala se do spodního rtu. Byl v ložnici. Cosi si pískal a mně bylo jasné, že tu tíhu mezi námi vůbec necítí. Nakonec vešel do obýváku a stál mi za zády. „Proč se neoblékáš?“ Celá překvapená jsem se otočila, měl na sobě černý svetr a ošoupané džíny. „Nejedl jsem, protože jsme se dohodli, že jdeme na tu pizzu. Myslel jsem, že si na sebe rychle něco hodíš a vypadneme.“ „Jen tak?“ „Jak jen tak?“ svraštil obočí a nechápavě na mě vykulil ty svoje modré oči, kterými mě před pěti lety tak pobláznil. Byly takové „newmanovské“ – pekelně modré, až z nich šel někdy strach. Přesně jako teď. „Tomáši… něco se přece děje. S námi. S tebou…“ „Jak jinak. Jasně, že se mnou,“ procedil přes zaťaté zuby. „I se mnou. Prostě se něco děje. Myslím v našem manželství. Ty to tak nevnímáš? Necítíš to?“ 19

„Bože, co?“ zakřičel zjevně hodně vytočený, a ještě k tomu i hladový. Prudce jsem vstala a postavila se mu tváří v tvář. Převyšoval mě jen o půl hlavy a mně se s ním takto komunikovalo o dost lépe, protože jsme v ten moment byli takřka na stejné úrovni. „Co? Zase něco komplikuješ? Zveličuješ? Máme se rádi, jsme spolu každý den, nikdo se před nikým neschovává, nemá tajemství. Nechodím do hospody, k čertu, málokdy na fotbal, jen neustále sedím u tebe. Nezahýbám ti, nenadávám, tak co to meleš?“ „Mluvím přesně o tomhle.“ Rýpla jsem ho ukazováčkem do prsou. „O tom, jaký jsi necita. Chováš se jako stroj. Ráno vstaneš, najíš se, odříkáš mi svoje naučené fráze a odejdeš. A večer je to stejné… Kde jsou nějaká milá slova? Nějaké pohlazení? Kdy jsi mi, Tomáši, naposledy řekl, že mě miluješ? Hm? Zamysli se, je to už hodně dávno, že?“ „A ty mně?“ Založil si ruce na prsa a doslova mě propálil pohledem. „Kdy jsi to naposledy řekla ty mně? Něco ti prozradím, drahá Naďo… všechno se to pokazilo v ten moment, co jsi začala v noci špatně spát. Jsi podrážděná, stále ti něco vadí a ryješ do mě. Jsi unavená a máš mizernou náladu. Ne, ty jsi doslova odporná. Taková je pravda. Jen o tom hezky popřemýšlej. Začít můžeš klidně hned teď! Na tu pizzu si klidně zajdu i sám.“ A přesně to taky udělal. Nečekal na můj pokus to vysvětlit, ani na to, až jeho mrzká slova strávím. Vypařil se z bytu jak pára nad hrncem a zůstal po něm jen rozvířený prach a silná vůně toaletní vody, kterou používá. Sakra, co si to dovolil? Odpoledne jsem jak malá volala sestře, abych jí vše požalovala. S Josefem byli svoji už jedenáct let. A byli šťastní… nebo ne? Měli dva krásné syny, kteří 20

sice přišli jaksi brzo – a první z nich navíc neplánovaně, ale dělali jim radost a posilovali jejich rodinnou soudržnost. „Mám pocit, že se změnil, Emmo. Chová se jako hulvát, povrchně a bez emocí. Dokonce už i náš sex stojí za prd. Co mám dělat? Jak se vrátíme do starých kolejí?“ „Podvádí tě?“ „Proč se rovnou ptáš na tohle? Myslíš si, že jestli to nedělá, tak jsou ty jeho nálady a ignorantství v pořádku?“ „Bože, to ne…“ řekla tlumeným hlasem, protože zřejmě doma nebyla sama, ale se svýma chlapama. A opravdu… za chvilku se ozvali. Nejdřív bylo slyšet smích, potom křik a nakonec pláč. Bože, chtěla bych to taky tak? Žít v hluku, ve věčném natahování se, přetahování, ověšená z obou stran malými tělíčky? Ano! Chtěla! Měla jsem tak žít už dávno. Mít u sebe nějakou princezničku s dlouhými culíky anebo chlapečka s čírem na hlavě. „To mi jen tak vyklouzlo. Ale vždyť Tomáš byl vždycky fajn, Nadi. Možná toho má jen hodně v práci. Zeptej se ho… Anebo mu rovnou navrhni nějakou dovolenou. Vyrazte někam. Třeba do Tater, do wellness. Uvidíš, že vám to prospěje.“ „Nemůžeme. V létě si vyčerpal skoro celou dovolenou. Těch pár dní, které mu ještě zůstaly, si potřebuje nechat na Vánoce. A víš, jak je to se mnou. Jestli si jen tak z ničeho nic usmyslím, že chci mít volno v top sezoně, tak mě šéf zkrátka vyhodí.“ „Nadi… tak ať si Tomáš třeba vezme neplacené volno a ty se hoď marod. Vaše manželství vám za to snad stojí. Protože přesně o tom to je, blbnete z toho stereotypu a pracovního koloběhu. Věř mi, nejste jediní.“ „No ale vždyť ty jsi tak v pohodě a Josef taky…“ 21

„Ten? Ježíši, vidím, že jsi pořádně zaslepená… Taky máme svoje problémy. Jeden den jsme nahoře a druhý zas dole. Ale dá se to zvládnout. Jen přestaň myslet tak negativně. A hlavně… neobviňuj jen jeho.“ Píp. Položila jsem to. Řekla mi vše, co chtěla, a já si toho vyslechla ažaž... Prý obviňuji jen jeho. Jako kdyby on byl ten hodný a já ta zlá fúrie. V mysli jsem definitivně uzavřela debatu o tom, jak se Tomáš změnil. A když se vrátil z restaurace domů, vůbec jsme si jeden druhého nevšímali. Jako bychom tu ani nebyli. Náš vztah ochladl. Měla jsem pocit, že v posteli spí dva cizí lidé, kteří když se mají náhodou dotknout, zkoprní a bojí se jakkoliv pohnout. Už nepadají ani narážky na sex, a ani žádná mrzká slova. Vlastně žádná slova… A spala jsem sotva čtyři hodiny, protože kromě mých nehezkých snů na mě teď doléhal i chlad mezi námi dvěma. To jsem to v tu sobotu opravdu tak pokazila? Já? Měla Emma snad pravdu? Jedno z našich rán… „Dáš si kafe?“ „Dám si v práci.“ „Vždycky jsi říkal, že tam nestojí za nic.“ „Teď je tam lepší než tady.“ „To nemyslíš vážně!?“ „A ty snad nemyslíš vážně, že se mě jen tak mile zeptáš, jestli si dám kafe? Jestli ho budu chtít, udělám si ho sám! Stejně tak jako tu snídani. Proboha, Naďo, nebuď trapná.“ „Trapná? Ono je snad trapné se pokusit vést s tebou normální rozhovor? Snažím se, abychom znovu mohli společně fungovat!“ 22

„Fungovali jsme. A fantasticky. Jenže to prostě nestačilo. To ty jsi ze mě udělala necitu. Máš ho mít. Odcházím. A večer na mě nečekej. Po hodně dlouhé době si zajdu s partou na sklenku. A užiju si to.“ Zdržel se do půl třetí nad ránem. Jasně jsem slyšela, jak v zámku šramotí klíčem, potom jak se vyzul, cosi si zabrblal v předsíni a pak narazil do skříňky na boty. Byla jsem vzhůru, protože mě znova pronásledoval ten zběsilý běh v mojí nikdy nekončící noční můře. S otevřenýma očima jsem vnímala, jak šustí s oblečením, jak ho shazuje v koupelně, jak si jen krátce čistí zuby a kašle na spláchnutí záchodu. Jen co vešel do ložnice, ovanul mě zápach z tvrdého alkoholu. Kráčel tmou pomalu, nejistě, potácivě. Bylo mi jasné, že dneska si dal pořádně do nosu. Až jsem se sípavě nadechla, když se přiblížil k posteli a sáhl na peřinu. Bylo mi z toho odéru, co se okolo něho táhl, na zvracení. Tohle opravdu přehnal! „Jsi nechutně opilý,“ vypadlo ze mě. Zavrávoral a zastavil se na konci postele s peřinou v ruce. Jestli sem si dobře všimla, tak nahý a pořádně šokovaný. „Aha, křehotince to překáží. Já jí překážím. Fajn, vyspím se i na gauči.“ Nestihla jsem ani nic namítnout a už si to i s peřinou, kterou tahal po podlaze, namířil ven z ložnice. „Tome!“ nedalo mi to. „Promiň, neodcházej, vrať se zpátky ke mně!“ Nevrátil se. A ani ráno na mě nečekal, až vstanu a vyprovodím ho do práce. Zůstal po něm v bytě jen zápach a pomačkaná peřina na ještě pomačkanějším čalounění sedačky.

4. KAPITOLA Následující neděli přišla Emma. Sama, za což jsem jí byla vděčná, protože pohled na její veselé kluky by mi ještě víc ublížil. Přinesla mi v alobalu zabalený ořechový koláč, hned ho nakrájela a udělala nám k němu nealkoholické mojito. „Je na fotbale?“ Přikývla jsem. I Josef byl. Dnes hrál Tatran derby s Košicemi. Její tři chlapi se vydali na stadion a ženy nechali i s jejich malichernými problémy doma. „Určitě jsou spolu. Josef zmínil, že mu zavolá.“ „Nemusel. Nezaslouží si to.“ „Takže to stále trvá…“ „Ne, je to ještě horší.“ Můj pohled zaletěl ke gauči, na kterém od oné noci spí, a ledabyle jsem si odhryzla z vynikajícího kynutého koláče. „Chceš mi říct, že spíte odděleně?“ Nemusela jsem jí vůbec nic říkat. Z mého kyselého výrazu vyčetla vše. „Naďo! Proboha! Co se to mezi vámi stalo?“ „Jak jsme se k tomu dopracovali? Jednoduše. Jednou v noci přišel domů opilý pod obraz boží a s peřinou v ruce se spakoval z naší postele. A bylo to.“ „Vyhnala si ho? Co si mu řekla?“ „Proč obviňuješ mě?“ „Protože se spakoval on. Ne ty…“ 24

Zalkla jsem se. Vzlykala jsem jako malá, a nakonec jsem se usedavě rozplakala. Hořké slzy, které začaly kapat na bílý stůl, mě doslova šokovaly. A mou sestru taky. „Nadi... Nadi, neplač, proboha… Jste přece zamilovaní, tak moc se máte rádi. To přejde, přebolí...“ „A co když ne? Co když to bude náš konec? Už mi ani nemůže přijít na jméno.“ „Co blázníš?“ „Ne, je to tak! Nepozdraví mě a ráno ani nepočká, až se vzbudím.“ „A dneska? Co bylo dnes?“ Pohladila mě po předloktí, zamíchala mi mojito s kousky limetky a máty, která plavala na povrhu, a posunula ho blíže ke mně, abych si odpila. Jen škoda, že mě nemohlo trochu nakopnout. Co takhle si do něj nalít trochu vodky, aby se mi v žílách rozproudila krev? „Nic… vstal dřív než já a zamkl se v koupelně. Dvě hodiny ležel ve vaně. Ta voda musela být už určitě úplně ledová, když z ní vylézal.“ „To byly dvě hodiny odpoledne. Teď jsou tři odpoledne. To jste se vůbec nebavili? Neobědvali jste spolu?“ Odvrátila jsem se od ní. Vybavila jsem si, jak si naložil porci guláše, který jsem navařila, a pak si s ním sedl do křesla před televizi. Ale aspoň si vzal ne? I to bylo něco… Před televizí pak proseděl další hodinu. Spokojeně si přepínal kanály a bouchal lžící o talíř, dokud ho úplně nevyprázdnil. A pak si šel ještě přidat. „Jen jsme o sebe zavadili pohledy, Emmo. Jen to. Dívali jsme se na sebe, a když šel jeden z nás do koupelny a musel projít okolo toho druhého, tak jsme jen tak stroze něco utrousili.“ „To snad nemyslíš vážně. Jak jste to dopracovali až sem? I my s Josefem jsme měli párkrát pořádný zkrat. 25

Prostě nám přeskočilo a poslala jsem ho do pekel, teda ven, ať se provětrá a aby mu ta zloba a blbý kecy vyšuměly z hlavy.“ „Opravdu?“ „Myslela jsem si, že vy se nikdy nehádáte.“ „Denně. I dnes ráno. Hádáme se kvůli blbostem. Nechá na vaně vlhký, smradlavý ručník, ani ho nehne dát ho na sušák. Potom za sebou nezasune židličku u stolu, neodloží talíř do dřezu. Minule neopláchl hrnek od turka. Bože, zrnka z něj byla snad všude! Nesnáším, když to po něm musím umývat. Nenávidím to! A on to moc dobře ví. Dřez je pak plný černých teček, i moje ruce a lžičky v něm… Ježiš, Naďo, hádáme se pořád! Prostě bez toho by to nebylo ono. Náš vztah by byl mrtvý!“ Jen rezignovaně jsem se napila mojita a vzala si pořádný kus lahodného ořechového koláče. Bylo mi jedno, že se poslední dny nesmyslně cpu sladkým, vlastně mi bylo jedno úplně všechno. „Jenže já se nechci neustále hádat!“ „A kdo chce?“ „Jenže tvůj Josef je úplně jiný. I když se pohádáte, tak za tebou vždycky přijde, políbí tě, řekne hezké slovo…“ „Přestaň snít, Naďo. První krok dělám vždycky já. I ty musíš.“ „Proč? Ať si vstoupí do svědomí on! Ať se vzpamatuje!“ „Och,“ podotkla jen a pevně mě objala, jako by mi tím chtěla říct, že mi není pomoci, proto jsem zatrpklá a nedá se se mnou rozumně bavit. Přesně tak se taky tvářila, až jsem měla pocit, že je proti mně snad každý a nikdo mi nerozumí. Ani moje vlastní sestra. „Sakra, Emm, tak poraď! Co mám dělat? Jak? Nebo se z toho zblázním! Zešílím z něho i z toho, jak je chladný!“ 26

vykřikla jsem a prudce zagestikulovala rukama, až jsem loktem udeřila Emmu do hrudníku a ta se ublíženě stáhla a nevěřícně pokývala hlavou nad mojí prchlivostí. Zastyděla jsem se. Natáhla jsem za ní opět ruku a tiše zašeptala: „Promiň.“ „Josefův kolega nám kdysi nabízel pro odpočinek svoji chalupu kdesi na severu, na Pieninách,“ zareagovala. Potom sklonila hlavu a prsty chytila lem mého háčkovaného ubrusu. Dívala jsem se, jak si s ním hraje a jak tajemně mluví o jakési oáze klidu. „Je tam asi deset přízemních kompletně vybavených chat, aby sis nemyslela, že tady melu o něčem, co je už dávno za zenitem. Ty chaty jsou od sebe vzdáleny několik stovek metrů, takže vlastně sice jsi v blízkosti společnosti, ale na druhou stranu i dokonale izolovaná. Nic lepšího si pro mladé milence neumím ani představit.“ „Jen jestli ještě pořád jsme… těmi milenci,“ ledabyle jsem zafňukala. Posunkem ruky naznačila, ať mlčím, a pokračovala: „Viděla jsem fotky, před půl rokem o tom Josef snil, moc tam chtěl jet… víš... jen se mnou, bez dětí. Plánoval, že je dáme na hlídání jeho mámě. Zrovna byly jarní prázdniny, dokonale se mu to hodilo. No ale pak si Marek zlomil na házené nohu. Vzpomínáš? Chodila jsem s ním na rehabilitace téměř dva měsíce. Tehdy to padlo a časem jsme na tu chatu pozapomněli. Napadlo mě to hned po tom tvém minulém telefonátu. Fakt, garantuju ti, že budeš uchvácená. Je to tam moc hezké. I teď v říjnu to musí být skvělé. Jsou tam nějaké turistické trasy a vodopády... Prostě ráj na zemi.“ „O tom si můžu leda tak dát zdát.“ „Seš nemožná. Proč zdát? Co ti brání v tom, abyste si tam vyjeli na prodloužený víkend? Sedmnáctého 27

listopadu je přece pátek a volno. Jednoduše si tam vyrazte na nádherné tři dny!“ „Ne…“ „Proč ne?“ nevěřícně na mě zírala. Fakt si myslela, že je to až tak dobrý nápad? Proč by měl být? Nechtělo se mi kamsi na Zamaguří, někam, kde jsem v životě nebyla, trmácet se dlouhé kilometry do jakéhosi zapadákova. Proboha, to jsem už mohla jet rovnou ke Kláře na Kysuce, na její ranč… Aspoň bych ji konečně zase viděla – po dlouhém čase, předlouhém čase… po x letech. Vlastní babičku… Ale Pieniny na Zamaguří? „Protože nevím, kde to je. Protože jsem nikdy nebyla nějak zvlášť extra chatový typ.“ „Proboha, Naďo. Tady nejde o to, jestli jsi nebo nejsi chatový typ, ale o tvoje manželství! Tomáše překvapíš, zabalíš mu malou cestovní tašku a ve čtvrtek před volným dnem ho postavíš před hotovou věc. Do té doby to s Josefovým kolegou všechno doladíme a dopracujeme se ke klíčům od toho srubu.“ „Prostě ne…“ „Ukážu ti ty fotky. Chceš ji vidět? Slibuju ti, že budeš unešená! Proboha, Naďo dělej něco, sakra! Budou to jen mizerné tři dny!“ „A kde to vlastně je? Kde přesně? Nechce se mi jet někam do neznáma.“ „Co já vím? Kdesi za Velkým Lipníkem. Je tam i restaurace, pošta a obchody. Bože, neposílám tě na Antarktidu, kde by nebylo ani živáčka. Posílám tě na nádherné místo, kde budete jen vy a ptáci kolem, šum řeky a listí, teplá postel v podkroví, kde si užijete úžasný sex!“ „Tak tam jeď ty! O děti se ti ráda postarám. Užij si všechno, o čem tady mluvíš.“ 28

„Pche,“ odfrkla Emma, vzala do ruky prázdné skleničky a šla s nimi ke dřezu. Myslela jsem si, že je opláchne a odloží, ale ona je naštvaně hodila dovnitř. Pustila na ně proud studené vody a poté se na mě obrátila s napřaženýma mokrýma rukama. „Prober se už! A začni přemýšlet! Do háje, mám dost vlastních starostí, nepotřebuju si na sebe brát ještě starosti své malé sestřičky.“ „Ale…“ „Žádné ale! Nehledej důvody a nevymýšlej si! Do sedmnáctého listopadu nám zůstává dost času – nějakých šest týdnů. Na všechno se můžeš v klidu připravit! Já to zatím dohodnu s Josefem.“ „No a co když ten jeho kolega nebude chtít tu svoji chatu jen tak někomu půjčit?“ „Bude!“ „Jak si tím můžeš být tak jistá?“ Emma mi na to už nic neřekla. Jen naštvaně zavrčela, znova mě pošplíchala vodou a pak se srdečně rozesmála. A po dlouhém čase jsem se i já zasmála. Protože… co když to opravdu vyjde a bude to úžasné?