Jiří Dobrylovský
ZÁHADA KRÁLOVRAŽDY
Meč a pergamen
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Jiří Dobrylovský, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1558-3
JIŘÍ
JIŘÍ DOBRYLOVSKÝ
meč a pergamen
meč a pergamen
meč a pergamen
Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela, neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl.
Zůstaly toliko svazky, jež pohlaví ženského byly.
(Zbraslavská kronika, kap. 84)
Není jednoduché být rádcem a důvěrníkem královny, zvlášť když se jedná o neoblíbenou královnu vdovu, jejíž manžel se stal obětí úkladné vraždy. Jako člen dvořanstva jsem na podzim léta Páně 1305 provázel mladičkou kněžnu Violu z Těšínského knížectví do Brna na její svatbu s urozeným ženichem Václavem, českým králem, toho jména třetím – a přitom jsem sám sobě nalhával, že se stanu nejen přímým pozorovatelem, ale snad i trochu účastníkem politiky jednoho z nejmocnějších královských rodů v Evropě.
I když kdoví, odvíjet se události v Českém království jen trochu jinak, možná jsem toho času opravdu mohl být jednou z nejvýše postavených duchovních osob v království. Vpravdě veliká čest pro zemanského synka Kryštofa, řeholníka benediktinského řádu. Protože se však události jinak neodvíjely, jsem toho času mužem s nepříliš perspektivní budoucností v zemi, jíž vládne nový, z ciziny přišlý král. Královniným důvěrníkem již
dávno nejsem, ani té minulé ani současné, a na Pražském hradě samozřejmě již také nebydlím. Namísto toho se mi stal útočištěm cisterciácký Zbraslavský klášter zvaný Aula Regia, do jehož zdí jsem byl proti své vůli přidělen, či spíše odklizen. Ale aspoň se mi zde dostalo zajištěného živobytí a mohl jsem tu naleznout odpočinutí a příležitost odložit světské břímě.
Tomu jsem opravdu rád, i když mne při tom velice tíží osud nešťastné někdejší královny Violy. Po násilné smrti svého manžela zůstala zcela bez prostředků, protože v závěti krále Václava III. jí nebyl připsán žádný majetek, ba ani důchod. Dnes živoří v ženském klášteře, kam byla přinucena vstoupit, a jen Bůh ví, kdy a zda vůbec se její osudy obrátí k lepšímu1. Přál bych jí to z celého srdce a snad i já bych potom našel usmíření a dokázal se povznést nad strasti dob minulých. Vyčítám-li si totiž něco ze svého dřívějšího života, pak je to skutečnost, že jsem neuměl, či spíše nedostal příležitost dovést do úplného konce úkol, jímž mne kdysi královna Viola pověřila.
V důvěrně známých klášterních zdech nyní sepisuji tyto poznámky, kterými pomáhám svému staršímu řádovému bratru Otovi Durynskému v nelehkém díle, jež si předsevzal. České království má sice slavnou kroniku Kosmovu a vedle ní i nejrůznější analistické záznamy, vytvářené nejčastěji v jednotlivých kapitulách v zemi, avšak nic takového, co by zpracovávalo nejnovější dobu, to jest věk vlády posledních Přemyslovců. Právě této práce se ctihodný bratr Ota ujal, a mne, jenž jsem se v minulosti stal očitým svědkem mnohých událostí, poctil neobyčejnou důvěrou, abych mu byl v jeho námaze svými vzpomínkami nápomocen.
Nad řádky vznikající kroniky2 nyní často přemýšlím, zda se někdy v budoucnu narodí člověk, duše dostatečně moudrá a probudilá, aby dokázala rozptýlit mlhy, dosud zakrývající nejstrašnější zločin, který mou zemi málem strhl do nebytí.
Léta pak Páně 1305, dne 5. října, uzavřel manželství
s Violou, dcerou Měška, vévody těšínského. Ale tuto dívku, dceru chudého knížete, nebyl by si nikterak tento slavný a přemocný král vzal za řádnou manželku, kdyby nebyl podvodně přemluven některými rádci.
…
Sám také, protože byl korunován na uherského krále a odvezl s sebou do Čech posvátnou korunu Uherského království a nemohl se tam po dobrém vrátit a nechtěl, dobrovolně tedy tu korunu s četnými jinými odznaky Uherského království postoupil Otovi, vévodovi bavorskému, který též pocházel z rodu uherských králů. (Zbraslavská kronika, kap. 84)
„Kryštofe, je mi smutno!“ vyhrkla královna Viola, poté co gestem pravice vykázala z komnaty své dvorní dámy a zůstali jsme v ní jen my dva. Po zádech mi přejel závan mrazu. Jistěže mi bylo známo, co se o intimních vztazích, či spíše nevztazích, mezi královskými manžely šuškalo, vždyť si o tom štěbetali snad i vrabci na střeše. Jenže vyslechnout si podobnou zpověď přímo z královniných úst, to bylo něco úplně jiného. Kdo by o to stál? A co já jí na to řeknu?
Nervózně jsem si odkašlal, ani trochu nepřipraven na to, že se v příštích okamžicích stanu svědkem hlubokého královnina pokoření. Pokoření a současně nářku a hořkého proudu stesků.
„Nikdo mi to neřekne do očí, ale z každého pohledu vidím, jak mnou opovrhují,“ hlesla a z očí jí přitom skanuly slzy, „že nejsem svému manželovi rovná a že se se mnou zahodil.“
Trochu paradoxně jsem si oddechl. Paradoxně proto, že i když se pro mou paní jednalo o velký zdroj ponížení, přece jen to nebylo takové ponížení, jako když se opilý král pelešil s děvkami a svou krásnou ženu ignoroval. Jak bylo zjevné, toho nejhoršího jsem měl být ušetřen. Někdy i menší ze dvou zel může být docela přijatelné, a pro mne rozhodně snadnější, pokud se týče zaujetí stanoviska.
„Má paní,“ řekl jsem konejšivě, „to je obyčejná nevraživost hrabivé české šlechty, která se už těšila, jak se král ožení s dědičkou uherského trůnu Alžbětou. S tím, že on sám zůstane v Praze a do Uher vyšle představitele nejmocnějších panských rodů jako své správce a vysoké úředníky. A oni že pak budou tu zemi drancovat hůř než vojsko na válečném tažení.“
„Vždyť by je za to uherští magnáti stáhli z kůže,“ vzkypěla Viola. „Uherské království je jako vosí hnízdo, potyčky mezi králem a svobodomyslnou šlechtou tam byly na denním pořádku i v dřívějších dobách, kdy uherský panovník pocházel z arpádovského rodu, a to i když měl na starost právě jen Uhry a nic jiného. Ti hlupáci by měli být rádi, že se můj manžel Svatoštěpánské koruny vzdal.“
V duchu jsem skládal hold Violině prozíravosti. Ve svých šestnácti letech měla v hlavě víc rozumu než mnozí prošedivělí představitelé mocných českých rodů.
„A těm hlupákům vůbec nedochází,“ přikývl jsem souhlasně, „že když váš manžel jako uherský král musel z Budína utíkat dokonce za života svého mocného otce, který ho před vzpourou uherských magnátů nedokázal ochránit, tak teď už by neměl vůbec žádnou naději se na uherském trůnu udržet. Dokonce ani kdyby se oženil s Alžbětou. Jsem přesvědčený, že se váš manžel zachoval velice moudře, když na uherskou korunu rezignoval a přenechal ji vévodovi Otovi Bavorskému, kterého si tím zavázal a učinil důležitým spojencem.“
„Ale co já?“ pronesla plačtivě Viola, a tentokrát jsem vůbec nepochopil, co tím chce říct. Nenapadala mě totiž žádná souvislost se vším, co bylo až dosud řečeno.
„Vy, paní?“ řekl jsem, abych něco řekl, a rychle jsem přemýšlel, čím na to navázat. „Vy si přece v žádném ohledu nemáte co vyčítat,“ pokračoval jsem zkusmo. „Váš otec, těšínský vévoda Měšek, je z piastovského rodu, ze kterého po staletí pocházejí polští králové. Opravdu je nesmyslné a velmi hrubé poukazovat na váš údajně ne dost vysoký původ.“
To jsem tomu dal! A hned v několika ohledech!
„Můj otec je sice Piastovec,“ zavrtěla Viola hlavou, „jenže s významem v rámci celého rodu, no,“ rozložila rozpačitě rukama, poněvadž ji narychlo nenapadlo žádné vhodné přirovnání. Pro sebe jsem si v duchu doplnil, že s významem asi takovým, jako má nikoliv páté, nýbrž pětadvacáté kolo u vozu. Přísně vzato, přemyslovskému králi mohl být tak nanejvýš podkoním, ale rozhodně ne tchánem. A to přesto, že těšínské knížectví se nacházelo v neobyčejně strategické poloze uprostřed mezi všemi královstvími, jimž Přemyslovci vládli, anebo o nichž se alespoň domnívali, že jim patří.
Jiná věc byla, že čeho se Viole nedostávalo na moci a statcích, o to víc byla obdařena krásou a spanilostí. Zla-
tovlasá modrooká krasavice s dokonalou postavou měla vpravdě vše pro oslnění svého bujného mladého manžela. Ano, měla – jenže král, veden nejhoršími příklady svých šlechtických kumpánů, se staral jen o pitky a návštěvy nevěstinců.
Sotva jsem to domyslel, musel jsem čelit novému královninu výpadu, ještě horšímu než ty předchozí: „A mezitím jiný Piastovec dělá všechno pro to, aby můj manžel po koruně uherské přišel i o tu polskou.“
Tohle už začínalo být na pováženou. Uvážlivá Viola sice i tentokrát zasáhla přímo do černého, jenže rozvíjet debatu na uvedené téma se nepříjemně blížilo velezradě. Přesto, nebo spíš právě proto, že to byla pravda. Vláda polského krále Václava III. se v Polsku povážlivě nakláněla, jsouc všemi způsoby napadána a podlamována knížetem Vladislavem z Piastova rodu.
Když v létě roku 1300 Václav II. vítězně táhl Polskem, obsazoval jedno město za druhým a uváděl do nich své posádky, oženil se s dědičkou polského trůnu Alžbětou Richenzou, u nás většinou nazývanou Rejčka. Svou výpravu do Polska završil korunovací v Hnězdně a všechno se zdálo být rozhodnuté. To ovšem nikdo netušil, že uběhne jen několik málo let a mocný Václav II. tento svět opustí, zanechav svého jediného nezkušeného syna napospas všem protivenstvím, jež s sebou světská moc přináší. A skutečně, od smrti Václava II. šlo v Polsku s přemyslovskou vládou vše od deseti k pěti.
Kníže Vladislav, nazývaný pro svůj malý vzrůst „Lokýtek“, se sice o polskou korunu ucházel již v dřívějších letech, avšak Václav II. jeho tehdejším ambicím rázně učinil přítrž a vládu nad Polskem získal sám pro sebe. Václav II. však byl na věčnosti sotva pár měsíců a Vladislav Lokýtek okamžitě postřehl příležitost, jakou mu slabé
postavení nového českého krále nabízelo. Lokýtek rozehrál mistrovskou mocenskou partii a vše nasvědčovalo tomu, že dny přemyslovské vlády v Polsku jsou sečteny.
Mladý Václav III., vyděšený zdánlivě nezadržitelným vzestupem svého soupeře, se pokusil získat čas tím, že v lednu 1306 s Vladislavem uzavřel příměří, jež mělo trvat po celých devět měsíců. To ovšem byla hrubá chyba.
Naivní Václav očekával, že se obě strany zdrží všech násilných akcí, dojednané příměří budou svědomitě dodržovat a zachovají status quo. Václav III. se tak zachoval, Vladislav Lokýtek však nikoliv a jeho síla díky tomu den ode dne narůstala.
Horečně jsem přemýšlel, co na Violinu případnou poznámku odpovědět. Konečně mne něco napadlo: „Vidíte, má paní. To vzdání se neobhajitelné uherské koruny a získání bavorského spojenectví je podle všeho promyšlený tah na udržení koruny polské. Vašemu manželovi tím zůstal jediný nepřítel, přičemž jeho porážka a trvalé sjednocení Českého a Polského království pod jedním společným panovníkem není ničím nepředstavitelným. Stačí jen navázat na to, čeho v Polsku dosáhl Václav II. Obě země vytvářejí jeden velký celek a lid v obou zemích mluví takřka stejnou řečí3.“
„Kéž bys měl pravdu, Kryštofe,“ povzdychla si královna. „Ještě před dvěma týdny jsem si myslela to samé, když můj manžel provdal svou sestru Annu za korutanského vévodu Jindřicha a získal tím dalšího vlivného spojence vedle Oty Bavorského.“
„A teď už si to nemyslíte, má paní?“ odvážil jsem se zeptat.
„Já nevím, co si mám myslet,“ zavrtěla beznadějně hlavou. „Ale copak je to normální, aby se Jindřich 13. února oženil s královou sestrou a hned po veselce se
13
jednoduše sebral a odtáhl i se svou novomanželkou do Korutan a o nic dalšího se nestaral? V době, kdy má jeho švagr s Polskem starostí až nad hlavu?“
Decentně jsem poukázal na to před měsícem uzavřené příměří mezi Václavem a Lokýtkem, ale to jsem si dal!
Viola se na mne podívala jako na obzvlášť natvrdlého obecního blba: „To myslíš vážně? Že to ten polský podvodník dodrží?“
Ač nerad, musel jsem s pravdou ven: „Moc tomu nevěřím,“ přiznal jsem. „Spíš si myslím, že toho využije, aby za celé to období od jara do podzimu nabral co nejvíc sil. Zima mu potom spadne do klína tak jako tak, protože v zimě se války nevedou. Řekl jsem to s ohledem na Jindřicha Korutanského, že ten opravdu neměl důvod zdržovat se v Praze, pokud váš manžel na to příměří s Lokýtkem spoléhá.“
„Ach tak,“ přikývla Viola a její odsuzující pohled poněkud změkl. „Ano, to by mohlo dávat smysl. Jenže pokud máme pravdu a Lokýtek bude celý rok hromadit síly, obávám se, že napřesrok už bude nepřemožitelný.“
To jsme ovšem nikdo netušili, že žádný „napřesrok“ nás nečeká. Zatímco my a zejména král Václav se svými velmoži jsme v Praze vedli jen samé plané úvahy, Vladislav Lokýtek neváhal. Díky jeho státnickým schopnostem se mu podařilo získat podporu litevskou, k tomu vojenskou posilu od uherského palatýna Amadea, nejvyššího velitele uherských vojsk a nejmocnějšího muže v Uhrách hned po králi, a nejrůznějšími sliby též přízeň různých velmožských a církevních kruhů v Polsku, které Piastovcům dávaly přednost před Přemyslovci. A v příštích týdnech v Polsku vypukla mohutná Lokýtkova ofenzíva. Na jeho stranu houfně přecházela vysoká šlechta, města mu otevírala své brány a ta, jež tak neučinila, byla doby-
ta. Počátkem dubna se terčem útoku stal i Krakov, hlavní město Polska a současně nejvýznamnější mocenská základna přemyslovského rodu.
Nejvyšší český hejtman na polských územích, pán
Oldřich z Boskovic, sice dělal, co mohl, jenže situace se mezitím stala do té míry beznadějnou, že mu nezbylo nic jiného než složit zbraně. Krakov tedy do rukou Vladislava
Lokýtka padl rovněž a s ním padly i všechny Václavovy naděje udržet si Polsko mírovou cestou.
Kdy byl Krakov obsazen, to se mi přes všechnu snahu nepodařilo zjistit, ale ono je to leckdy obtížné určit. Jeli nějaké město dobýváno, pak jedna jeho část už může být obsazena nepřítelem, o jinou se svádějí boje, a ještě další se může dosud pořád nacházet v držení původních pánů. To všechno, bojuje-li se dům od domu, může trvat i řadu dnů. Oldřich z Boskovic, který jediný by mohl do věci vnést jasno, se stal „čestným zajatcem“ Lokýtkovým, což neznamenalo nic jiného, než že z něj bylo rukojmí.
Ale přesné datum nebylo tak podstatné, k pádu
Krakova zkrátka došlo někdy v druhé polovině dubna a počátkem května tato smutná zpráva doputovala až do Prahy. A válka o polskou korunu s knížetem Vladislavem se za těchto okolností stala nevyhnutelnou.
Zatím vévoda Lokýtek na škodu toho mladého krále napáchal přemnoho zlého; aby úplně zkrotil jeho opovážlivost, nařídil král, opíraje se o radu svých pánů, vyhlásit ve všech končinách Čech obecnou hotovost, která měla být namířena na Krakov.
…
Potom se král, sebrav převeliké množství bojovníků, rychle vydal na pochod, aby pospíšil do Krakova.
(Zbraslavská kronika, kap. 84)
Sestřina manžela Vaněk4 král své země správcem ustavil, když sám se do války vypravil.
(Dalimilova kronika, kap. 100)
Jsem asi příliš velikým milovníkem dávných časů, nemajícím pochopení pro moderní dobu, ale málo naplat, když jsem v klášterní bibliotéce před časem četl Eusebiův spis Církevní dějiny, nemohl jsem neobdivovat akceschopnost, s jakou se Římané dokázali postavit na odpor svým nepřátelům. Pravda, Eusebius se ve svém tisíc let starém díle široce rozepisoval o životě církve a válečné události stály na okraji jeho zájmu, pokud je
rovnou zcela nepomíjel, avšak čas od času se o nich v nejrůznějších souvislostech zmínit musel.
Na tyto Eusebiovy řádky jsem nyní mimoděk vzpomínal, když jsme čekali, až se shromáždí válečná hotovost pro plánované polské tažení. Bylo to k zbláznění; šneci by se snad slézali rychlejším tempem.
Všechny tyto přípravy se pochopitelně děly zcela mimo mne, avšak královna Viola, vyděšená nadcházející válkou, mne o nich pravidelně informovala.
„To přece není možné,“ žalovala mi na nespolehlivou šlechtu, „vždyť o tom, že Lokýtkovy hordy dobyly Krakov, jsme se v Praze dověděli začátkem května. Tak kdy tam tedy vyrazíme? Až nás bude Lokýtek čekat se všemi svými muži vyzbrojenými až po zuby?“
V duchu jsem si pomyslel, že uchvatitel Vladislav Lokýtek by se útoku na přemyslovský Krakov nikdy neodvážil, pokud by svoje vojska neměl připravená již nějakou dobu předtím, a místo toho jsem se pokoušel Violu nepříliš přesvědčivě uklidnit: „Však také král nechal hned desátého května na všechny strany rozeslat posly k významným šlechtickým rodům a také k představitelům královských měst.“
„No a co?!“ vzplanula. „Než ti poslové všechny objeli a předali jim výzvu ke shromáždění vojska, to mohlo trvat deset, nejvýš čtrnáct dní. Řekněme do pětadvacátého května. Tak proč byl termín pro shromáždění hotovosti určený až na 31. července?“
„Má paní,“ odvětil jsem s větší jistotou v hlase, než jakou jsem doopravdy pociťoval, „shromažďování zemské hotovosti jde vždycky na trochu dlouhé lokte. Ale bez ohledu na to váš královský manžel nesložil ruce do klína a během toho času se snaží podnikat další přípravy.“
„Vážně? To máš na mysli vydání zakládací listiny k novému klášteru v místech, kudy má vojsko táhnout?“
Těžká otázka. Sám za sebe jsem to považoval za pitomost, ale jako muž duchovního stavu jsem to přiznat nemohl. Nemluvě o tom, že tím bych Violiny obavy dozajista nezmenšil. Takže jsem se uchýlil k nepříliš důstojné vyhýbavé odpovědi: „Má paní, když se slavný otec vašeho královského manžela Václav II. chystal na vojenské tažení rovněž proti Polsku, založil klášter Aula Regia5 – a posléze dosáhl slavného vítězství.“
„Tím mi chceš naznačit,“ nedokázala se Viola ubránit ironickému tónu, „že se teď bude situace opakovat jen kvůli založení nového kláštera Králův trůn v Přerovském kraji?“
„To přece není od vašeho manžela zdaleka všechno,“ namítal jsem. „Jednak nařídil, aby se vojsko sešlo ne u Prahy, ale u Olomouce, čímž se deset dní ušetří, protože z Olomouce je ke Krakovu mnohem blíž. A vedle toho povolal do země svého švagra Jindřicha, vévodu korutanského.“
„Aby ve válce stál mému manželovi na čele svého vlastního vojska udatně po boku?“ odsekla výsměšně královna.
Tady už se nic předstírat nedalo: „To ne,“ připustil jsem, „do Čech přijel bez vojska, aby v době královy nepřítomnosti řídil z Prahy České království jako zemský správce.“
„To je teda pomoc! Proč svému manželovi nedomluvila Anna?“
To byla opět jedna poznámka doslova na ostří nože. Viola jako královna ji sice vyslovit mohla, já však na ni adekvátně reagovat nikoliv. Tím spíš, že to byla pravda. Jindřich Korutanský, manžel Přemyslovny Anny, mno-
ho schopností nepobral, to se o něm všeobecně vědělo, a jeho osobní účast ve válce by přinesla víc škody než užitku. Václavovi III. však nic nebránilo, aby svého švagra nechal dřepět v Praze a pouze si od něj vyžádal pomocné vojsko. Toto mohla Václavova sestra docela klidně zprostředkovat. Proč nepoužila svého vlivu, aby manžela sama od sebe přesvědčila k shromáždění nějaké branné moci, to byla otázka.
„Všechno se seběhlo tak narychlo,“ vzal jsem útočiště v mlhavé dvorské výmluvě, pokrčiv při tom rameny.
Viola si pohrdavě odfrkla a vzápětí mé myšlenky potvrdila: „Co Jindřichovi a Anně bránilo na zavolání mého manžela okamžitě přijet a současně vydat rozkazy, aby je nějaké pomocné korutanské oddíly, jakmile se je podaří svolat, vzápětí následovaly? Ale nehnuli ani prstem!“
Tentokrát jsem se omezil již jen na to pokrčení ramen bez jakéhokoliv komentáře. Jako královnin důvěrník jsem samozřejmě věděl, že Viola s Annou si do oka vzájemně nepadly. Mírně řečeno. Proč, to se dalo těžko pochopit. Obě byly stejně staré, takže nic nebránilo tomu, aby byly dobrými přítelkyněmi. Nestalo se tak. Má paní, jež neměla v Čechách na růžích ustláno, to nesla velmi těžce. Snad se příčina skrývala v tom, že Anna z mocného a slavného přemyslovského rodu na tu „nicku“ z Těšínska pohlížela skrz prsty. Nepovažovala ji zkrátka za sobě rovnou. Za těchto okolností se přátelství navazuje opravdu obtížně.
Král se svými dvořany, vojenskou posádkou Pražského hradu a svou mladičkou manželkou nastoupil cestu do Olomouce jednadvacátého července. Král na čele jízdy by tu vzdálenost samozřejmě zvládl za poloviční dobu, avšak jezdectvo bylo limitováno daleko pomalejší pěchotou.
Proč jela s králem i jeho choť, to mi nebylo jasné. Jasné naproti tomu bylo, že já, královnin rádce, v důsledku toho při této výpravě rovněž nebudu moci chybět. Teprve když nám do Olomouce zbýval jediný den cesty, zavolala si mne k sobě Viola na krátký rozhovor. Tehdy jsem se od ní dověděl, že se výpravy účastní na vlastní žádost. Ne však proto, aby po králově boku táhla do bitvy, nýbrž aby mohla během krakovského tažení navštívit domovský
Těšín a svého otce Měška. To mne neobyčejně potěšilo, protože i moje putování díky tomu skončí v Těšíně a já tak na nějaký čas opět spatřím svůj rodný kraj.
Ovšem další Violina slova už tak potěšující nebyla.
„Kryštofe, já mám strach,“ vyrazila křečovitě sevřeným hrdlem.
Samozřejmě, její manžel jel do války, takže bylo čeho se obávat, avšak přesto jsem považoval za svou povinnost královnu uklidňovat: „Nebojte se, má paní. Váš manžel má dobré vojsko.“
„To měl Přemysl II. taky, a ještě mnohem větší a lepší – a jak dopadl!?“
„Vladislav Lokýtek se přece nemůže s římským králem Rudolfem vůbec srovnávat,“ poukázal jsem na skutečnost, že polský uchvatitel Rudolfu Habsburskému, přemožiteli Přemysla II. Otakara, nesahá mocí ani po kotníky.
„Kéž by to tak bylo, Kryštofe,“ vyhrkla, „jenže já mám pořád zlou předtuchu…“
Nějak jsem to chlácholivě zamluvil a až o několik dnů později jsem si uvědomil, jaké pošetilosti jsem se dopustil.
Dodnes nevím, zda to byl z Violiny strany jen obyčejný strach ženy, jejíž muž jede do války, anebo zda se za tím skrývalo něco víc. Snad intuice? Či dokonce proroc-
tví? Pravdou je, že milostivý Bůh se nás snaží všemožnými způsoby varovat, avšak my Jeho výstrahy většinou pouštíme jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pokud je rovnou úplně nepřehlížíme.
Bylo to tak i v tomto případě? Kéž bych tehdy této předpovědi věnoval větší pozornost a hlavně, kéž bych odpovědné osoby dokázal přimět, aby z krále nespouštěly oči. Jenže bylo opravdu v mých možnostech něco s tím dělat? A jak bych to asi vysvětlil?
„Ále, žádné obavy, to je jen taková ženská ustrašenost,“ mávli by nad tím nejspíš královi nejvyšší úředníci stejně jako velitelé vojska rukou, čímž by pro ně všechno skončilo, nanejvýš by se mi za zády pošklebovali jako nějakému pámbíčkářskému potřeštěnci.
S největší pravděpodobností by veškeré moje úsilí přišlo vniveč, vždyť do bitevního střetnutí, kde teprve mohl být králův život ohrožen, bylo ještě tak daleko.
Olomoucké hradby jsme spatřili 31. července a ještě téhož dne jsme se ubytovali. Král a nejvyšší velmožové bydleli přímo na přemyslovském hradě v paláci děkana svatováclavské kapituly, nižší šlechta se rozjela po městě, aby si obstarala ubytování v některém z měšťanských domů, a prakticky celé vojsko tábořilo vně hradeb v rozlehlém vojenském táboře, jenž se začal stavět již řadu dnů před naším příjezdem a ještě nejméně týden měl přijímat různé opozdilce, kteří počty vojska doplní. Okolo 10. srpna se mělo vyrazit.
Co se mne týče, bydlel jsem rovněž v děkanském paláci. Ne proto, že bych já osobně byl tak důležitý; záležet to jen na mém významu, byl bych vděčný i za kutloch v chudinské chýši, krčící se přímo pod hradbami v nejméně výstavné části města. Ale byl jsem rádce královny a v jistém smyslu tedy i její chráněnec, a proto jsem
samozřejmě musel bydlet v tom samém paláci, v němž byla ubytována i Její Milost královna Viola. Žádný přepych mne ovšem nečekal, má komůrka, protože žádným výstižnějším výrazem se ta jizbička nazvat nedala, byla malinká místnůstka o rozměrech asi tak sedmkrát šest střevíců6. Našel jsem v ní slamník, senem vycpaný opravdu velmi spoře, malou polorozpadlou truhlici, rozvrzanou stoličku, noční nádobu a takřka prošlapané klekátko pod dřevěným křížem, pověšeným na stěně. A to bylo všechno.
Ale bylo to soukromí určené jen pro mne, a tím se nemohli chlubit ani mnozí velmožové, ubytovaní sice v prostorných komnatách, jenže z nedostatku místa po dvou nebo i po třech. A byl jsem v samém centru dění, což jsem pro ten okamžik ještě bláhově považoval za přednost.
„Roku 1306 dne 4. srpna byl Václav, král český, o němž se mnoho špatného a bláznovského vypravuje, zavražděn v Olomouci, v domě děkanově, když chtěje si po obědě odpočinout, služebnictvo své až na jednoho komorníka a lazebníka propustil, avšak jak a od koho, zůstalo neznámo, jelikož i komorník byl zabit.“
(Salcburské anály k roku 1306)
Právě den před velkým svátkem Dominika, chtěl si po poledni zdřímnout aspoň krátce.
(Dalimilova kronika, kap. 98)
Když totiž byl v letní době pro ochlazení pouze sám v paláci, oděn jen v košili a plášť, kdosi, kdo naprosto nemůže být pokládán za člověka … přistoupil k mladíkovi, netušícímu úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl.
Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti.
Byl však spatřen jakýsi rytíř řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit
nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, to ví jen Bůh.
(Zbraslavská kronika, kap. 84)
Král je mrtev!!!
Tato děsivá zvěst se 4. srpna brzy odpoledne po olomouckém hradě rozlétla rychleji než větrem hnaný požár po travním, na troud vyschlém porostu. Nejenže byla nečekaná jako blesk z čistého nebe, avšak na rozdíl od toho blesku, který udeří a zmizí, následky této události hrozily celé České království navěky pohltit. Má-li pravdu kronikář Kosmas, pak po téměř sedm století v Čechách vládli potomci legendárního Přemysla Oráče a Moravu ovládali již bezmála tři sta let od časů knížete Břetislava. V posledním století dokonce svým mocným hlasem promlouvali do dění zemí blízkých i vzdálených a jejich vliv na evropské události se nedal přehlédnout. A najednou – konec!
Konec slavné dynastie, možná i konec samotného Českého království. Nebylo by to poprvé a zajisté ani naposled, co by současně s vymřením panovnického rodu zahynula též země, které vládli.
Už ani nevím, od koho jsem tuto novinu, velmi neurčitou a bez nějakých podrobností, poprvé vyslechl. Pamatuji si ale velice dobře, jak to mnou otřáslo. I když to ode mne nebylo nikterak statečné, uchýlil jsem se do své jizby, a tam, o samotě, jsem trávil čas rozjímáním o budoucnosti a modlitbami. Nevím, kolik času mezitím uběhlo, ale z mé samoty jsem byl nenadále vyrušen vrznutím dveří za mými zády.
Jen nerad jsem narychlo ukončil modlitbu za duši českého krále, který sotva před hodinou tak nečekaně opustil tento svět, a přešlápl jsem koleny na klekátku,
Královna Viola!
Rozcuchaná, se slzami proudem stékajícími po tvářích, shrbená pod tíhou, jež se jí náhle položila na ramena. Sotva za sebou zabouchla dveře, žalem či vyčerpáním se zhroutila na vratkou stoličku u stěny vedle dveří.
„Má paní,“ uklonil jsem se stále ještě vkleče, ale rychle jsem vstával, abych královně podle možností poskytl útěchu. Přestože jsem neměl nejmenší představu, jak to zařídit. Popravdě, bylo to prakticky nemožné.
„Má paní,“ řekl jsem ještě jednou, nevěda, jak se zachovat, a doprovodil jsem to pokornou úklonou. V duchu jsem si ovšem pomyslel, že tohle mi ještě scházelo. Mám snad já, benediktinský mnich, ovdovělou královnu utěšovat v jejím zoufalství? K tomu by se přece mnohem lépe hodily její dvorní dámy. Ano, byl jsem královniným důvěrníkem, jenže toto poslání je obvykle spojeno s jinými úkony, než je konejšení a otírání slz.
Nerozhodně jsem přistoupil blíž a nepříliš obratnými větami jsem se pokusil nešťastné královně vyjádřit svou hlubokou soustrast. Ale jestli mne vůbec vnímala, tím si nejsem jist. Otřásala se neovladatelnými vzlyky a já jsem si náhle uvědomil, že tato mladá žena, takřka dítě, vždyť měla pouhých šestnáct let, má ke svému žalu i řadu jiných důvodů než nečekanou ztrátu manžela. Snad mi již tehdy hlavou probleskly obavy, co se s mou paní následně stane v prostředí, které jí bylo pramálo nakloněné. A to se přitom vyjadřuji hodně šetrně.
Minuty ubíhaly a já jsem nad Violou stál bezmocný a bezradný, nevěda, co si počít, když tu najednou do královny vstoupil nečekaný příval síly a odhodlání. Pozvedla
25 abych se mohl pootočit a zjistit, kdo je tím nečekaným návštěvníkem.
hlavu a já jsem mimoděk ucouvl před tím nenávistí naplněným pohledem, který na mne upřela.
Hned po jejích prvních slovech jsem se však uklidnil, neboť ta nenávist nebyla určená mně: „Kdo to udělal?“ vyrazila ze sebe záštiplným hlasem.
Jelikož jsem nevěděl o nic víc než ona sama, nezbylo mi než pokrčit rameny, ale protože Viola ode mne nějakou reakci nepochybně čekala, neurčitě jsem navrhl: „Má paní, stalo se to během válečného tažení, tam se přece může…“
„Nevykládej nesmysly!“ vybuchla a přerušila mne uprostřed věty. „Jaké válečné tažení, zatím jsme přece ještě pořád v Olomouci a uprostřed českého vojska, tak o čem to mluvíš? K nějaké bitvě by nemohlo dojít dřív než o řadu dní později.“
„To je pravda,“ připustil jsem ztrápeně, překvapený tou prudkou změnou královniny nálady. Ještě před pár okamžiky vypadala jako hromádka neštěstí, a nyní se tvářila hrozivě jako bohyně pomsty Nemesis; Bůh mi odpusť toto pohanské přirovnání.
Viola se opravdu ukázala být z daleko odolnějšího materiálu, než se dalo při jejím něžném zjevu předpokládat. Sice přede mnou ještě několikrát popotáhla a dál setrvávala ve svém bolestí nachýleném postoji, avšak jinak si do jakéhosi plátěného ubrousku otřela oči a po zkusmém odkašlání promluvila vcelku pevným, jen lehce se třesoucím hlasem:
„Musíš ho najít, Kryštofe!“
„A koho, má paní?“
„Přece vraha mého manžela,“ odsekla netrpělivě. Oči se jí stále leskly, ale hlas měla břitký jako ten nejostřejší meč – a její srdce se pod vlivem posledních událostí alespoň pro nějaký čas zjevně zatvrzovalo v kámen.
„Ale paní,“ namítl jsem co nejšetrněji, „podle toho, co se mi doneslo, tak toho vraha prý na útěku zabila stráž.“
„Nebuď hlupák!“ okřikla mne královna a pro větší důraz si při tom ještě hněvivě dupla nohou, až se pod ní zchátralá stolička povážlivě zakymácela. „Přece si nemyslíš, že ten sluha, co krále zabil, to udělal ze své vlastní hlavy. Někdo ho musel mít pěkně v hrsti, anebo mu dobře zaplatit.“
„Nejspíš obojí,“ přikývl jsem souhlasně, jelikož jsem o celé věci také hodně přemýšlel. Pravda, informaci, že se jednalo o králova sluhu, jsem se dověděl až nyní od Violy. „Jenomže když stráž toho chlapa zabila, tak jsme tím přišli o možnost ho vyslechnout a dovědět se, kdo je ten, co ho poslal.“
„Cožpak neexistuje jiná možnost, jak strůjce zločinu vypátrat?“ namítla mladá vdova. „Ta vražda přece musela někomu prospět, bez toho by nikdo nic tak nebezpečného nepodnikal,“ vyslovila domněnku, nad kterou jsem mohl jen uznale pokývat hlavou. „Cui bono?“, základní otázka každého zločinu, kterou již před takřka půldruhým tisíciletím jako první údajně vyslovil moudrý Cicero.
„Mohlo se jednat jen o něčí pomstu, žádný jiný prospěch s tím nemusel souviset,“ řekl jsem nicméně, abych vzal do úvahy všechny možnosti.
„Na tom nezáleží,“ oponovala královna, „někomu se to prostě muselo hodit a ty toho někoho vypátráš,“ prohlásila nesmlouvavě, připisujíc mi daleko větší schopnosti, než jakými se vyznačuji. V každém případě se tím vrátila ke svému počátečnímu požadavku, s nímž za mnou přišla.
„Ale paní,“ namítl jsem ustaraně, „já jsem přece pouhý sluha Páně, odhalování zločinů nepatří k mým dovednostem.“
„Nesnaž se vykrucovat,“ odvětila Viola přísně. „Jako sluha Páně máš daleko lepší povědomí o pohnutkách a hnacích silách tohoto světa než většina urozených mužů, vysoké královské úředníky nevyjímaje. Jsi vzdělaný, umíš číst a psát, a v semináři, kde ses tohle všechno učil, jsi jistě pochytil i leccos dalšího o tom, jak to ve světě chodí, takže máš k vypátrání vraha předpoklady jako málokdo. A navíc jsi můj oddaný přítel, není nikdo, ke komu bych měla větší důvěru,“ zahrála královna na strunu citů. „Vlastně ji nemám skoro k nikomu,“ kousla se do rtu, čímž mimoděk odhalila své skrývané obavy. Kdo nechal zavraždit krále, docela dobře mohl mít v záloze ještě dalšího zabijáka, určeného pro královnu.
„Ty jistě chápeš,“ pokračovala váhavě a její prudký nával energie vyprchával stejně rychle, jako před chvilkou přišel, „že moje situace není jednoduchá. Po smrti mého manžela má České království dvě královny, ale žádného krále, a k tomu jsou tu čtyři královské dcery z přemyslovského rodu,“ naznačila možnou příčinu královraždy, protože z královských dcer se v nepříliš vzdálené době rovněž snadno mohly stát královny. Jedna z nich, Anna, už ostatně touto dobou byla korutanskou vévodkyní a její manžel, korutanský vévoda Jindřich z rodu Menhardovců, byl oficiálně ustanoveným a zplnomocněným zástupcem Václava III. Od toho už byl jen krok k trůnu samotnému.
Aniž to Viola tušila, dokonale tím předpověděla svůj budoucí úděl i osudy Českého království, které čekala válka královen.
„Kryštofe,“ řekla mi, „nemám v této zemi, kde mne všichni nenávidí a opovrhují mnou, věrnější duši, než jsi ty. Vím, že můj život ve skutečnosti visí na vlásku,“ přiznala bojácně a mně se při tom pomyšlení sevřelo
srdce. Samozřejmě, měla naprostou pravdu. Jestliže jde o to stát se královnou tak mocného státu, jako je České království, nemá lidský život valnou cenu. „Možná bych se měla odříct světa a uchýlit se do kláštera, tam bych snad byla v bezpečí. Ale ať už se se mnou stane cokoliv, chci vědět, kdo to všechno má na svědomí, a proto tě žádám, zjisti, co se doopravdy stalo. Věřím ti, že mne nezklameš.“
Viola, jak jsem ji znal, určitě neměla v úmyslu sáhnout k něčemu tak nízkému, jako je citové vydírání, a proto jsem jí taky její slova neměl za zlé. Ona byla toho času prostě jenom na dně, což by byl na jejím místě každý, a ani si pořádně neuvědomovala, co, a hlavně jak říká. To ale nic neměnilo na faktu, že já jsem to jako citové vydírání chápal.
„Pokusím se, má paní,“ uklonil jsem se, ale pro sebe jsem si povzdechl. Jak má řeholní bratr jako já obstát ve světě ostrých mečů, do něhož mne mé nadcházející pátrání nepochybně uvrhne? „Budu ale potřebovat nějaké pověření, jinak se se mnou, bezvýznamným mnichem, nikdo nebude bavit, natož aby mi odpovídal na otázky týkající se mocenských záležitostí.“
„Budeš ho mít,“ přikývla královna sebejistě. Měla sice naprostou pravdu, když říkala, že je v Českém království přehlížena a mnohými i opovrhována, avšak v tuto chvíli byla ještě stále respektována jako vdova po mocném králi, ohled bude nepochybně brán i na její smutek, a jako vlivná osoba pro mne tudíž nějaké zmocnění zařídí snadno.
Královna Viola poté odešla a já byl ponechán sám se sebou a svými novými starostmi. Snažil jsem se rozpomenout, co vlastně o vyšetřování zločinů vím. Pohříchu, nestálo to skoro za řeč. Těžce jsem si povzdechl; do
nařízeného pátrání se mi ani trochu nechtělo a namísto toho jsem raději začal přemýšlet o královně Viole. Před válečným tažením uprosila svého manžela, aby se mohla na cestu vypravit s ním a navštívit při té příležitosti svého otce Měška. Možná by udělala nejlíp, kdyby tam jela i za nově nastalé situace, pomyslel jsem si, aspoň by tam byla v bezpečí před tím, co jí bude hrozit v Čechách. Tato úvaha mne, ať už jsem o to sebeméně stál, znovu přivedla k vraždě Václava III. a jejím očekávaným i neočekávaným důsledkům.
Povzdechl jsem si ještě jednou; co bych měl udělat, abych odhalil skutečného králova vraha, o tom jsem neměl ani tu nejmenší představu. Seděl jsem na rozviklané stoličce a utápěl se v chmurných myšlenkách; jak bych mohl já, ve věcech zločinů a jejich odhalování naprosto neobeznámený, o královraždě něco vypátrat?
Jak jsem to tak mátožně přemílal v hlavě, napadlo mne, že bych mohl začít tím, že se zajdu podívat na místo činu, které jsem až do této chvíle neviděl. Sice jsem vůbec netušil, k čemu to bude dobré a co tam budu dělat, ale byl to aspoň nějaký nápad. Nakonec, i když to skončí úplně bez výsledku, nebudu na tom o nic hůř, než jsem teď. Ale třeba mne tam něco napadne.
Ve skutečnosti mne něco napadlo ještě cestou na místo vraždy. Královna mi přece slíbila vystavit potřebné zmocnění, pod nímž bude nepochybně přivěšena pečeť některého z nejvyšších královských úředníků, kteří byli touto dobou skoro všichni v Olomouci přítomni. Nu, a jakmile to zmocnění budu mít, poskytne mi právo dotazovat se všech, kteří o zločinu to či ono věděli. Budu-li v ruce držet takovéto pověření, budou mi všichni svědkové muset odpovídat, nebudou-li chtít, aby byli sami se zločinem nějakým způsobem spojováni, blouznil jsem v duchu,
nevěda kudy kam. Já potom získané informace poskládám dohromady, čímž královnin úkol zdárně splním.
Ano, až takhle naivně jsem si to představoval, zatímco jsem vycházel z paláce ven na nádvoří.
Co jsem nečekal a co mne nesmírně překvapilo, byl početný, nejméně dvacet hlav čítající houf strážných, kteří se na nádvoří motali. Proč, kvůli čemu? To neměli nic lepšího na práci? Co tam chtěli teď, když král byl již mrtev, to mi nebylo jasné. Měli jste být všichni v pohotovosti před několika hodinami, hlupáci, pomyslel jsem si rozhněvaně, a král mohl ještě žít.
„Kdo tu velí?“ rozkřikl jsem se, co mi hlas stačil, abych aspoň tímto způsobem dal najevo svou nevoli.
Někteří se po mně lhostejně ohlédli, většina přítomných mne ignorovala úplně, avšak jeden člověk na mou výzvu přece jenom zareagoval.
„Já,“ ozvalo se zprostředka toho shluku. A dál nic.
„Kdo je to já?“ zařval jsem, nyní se už ani trochu nesnaže mírnit svůj vztek.
„Já, setník Blahota, velitel stráže,“ odpověděl mi tentýž hlas a vzápětí se z toho zástupu prodral jakýsi vysoký urostlý muž v kroužkové zbroji a s dlouhým mečem po boku. Na hlavě měl naraženou přilbu, zpod níž vylézalo několik pramenů nazrzlých vlasů a stékaly stružky potu. Být v odpoledním srpnovém vedru navlečený do brnění opravdu nemohlo být nic příjemného. Co jsem tak mohl zběžným pohledem posoudit, byl ten muž přibližně stejně starý jako já.
Jelikož jsem se s ním nechtěl vybavovat uprostřed tak početného houfu zvědavců, nešel jsem k němu, ale počkal jsem na místě a nechal jsem ho, až dojde on ke mně. Teprve pak jsem ho pozdravil úklonou hlavy: „Já jsem Kryštof, důvěrník královny Violy.“
„Znám tě od vidění z Prahy, důstojný otče,“ odpověděl mi Blahota a nyní se pro změnu uklonil on. „Čím ti mohu posloužit?“
„Předně mi přestaň říkat otče,“ odvětil jsem poněkud nevrle, protože tento církevní zvyk mi byl vždy protivný. Sám Spasitel přece zapověděl, abychom my lidé kohokoliv nazývali otcem v duchovním smyslu, protože je jen jeden Otec v nebi. Sám jsem byl sice nucen, pokud nebyla jiná možnost, tento titul vůči nadřízeným rovněž užívat, ovšem nadšený jsem z toho nikdy nebyl a teď byla navíc o dost odlišná situace. „Oba jsme zhruba ve stejném věku, když už tedy chceš, říkej mi bratře, bratře Kryštofe.“
„Jak si přeješ, bratře. A čím ti tedy můžu být užitečný?“
„Potřebuji se tě na leccos zeptat. Měl bys vědět, že mi královna uložila zjistit co nejpodrobnější okolnosti smrti našeho nejmilostivějšího krále.“ O nějakém pověření jsem se raději slovem nezmínil. Jednak jsem toho času kromě slovního příslibu nic v ruce neměl; když vše půjde dobře, na což se nedalo spoléhat, tak se pověřovacího pergamenu dočkám nejdřív zítra. A kromě toho, setníkovi do toho zkrátka nic nebylo.
„Bojím se, že není co zjišťovat,“ pokrčil velitel stráže nejistě rameny. „Ten muž, co to udělal, je sice už mrtvý, ale byl to nějaký Němčour, jmenoval se rytíř Konrád z Botenštejna.“
Přikývl jsem, že o zabití útočníka vím, ale současně jsem Blahotu popadl za loket a táhl jsem ho ještě víc stranou, abychom byli úplně mimo doslech. Nikdo nemusel vědět, o čem se s ním hodlám bavit. Popošli jsme až k hradební zdi, kde jsem se nejdřív přesvědčil, jestli nemáme na jejím ochozu nějaké nežádoucí svědky, a pak jsem začal vysvětlovat: