Zavěšená pizza

Vítězslav Jareš Zavěšená pizza Odpovědná redaktorka Martina Kloudová Grafická úprava Off road factory s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Vítězslav Jareš, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8645-4

Vítězslav Jareš

Zavû‰ená pizza

Fata viam invenient – osud si najde cestu.

Publius Vergilius Maro

Jak muži tápou

Radostná novina Jak je Petře tobě když přítelkyně tvá najednou čeká robě?

Petr ji takto vyvedenou ze svého sebejistého nadhledu ještě nikdy neviděl. Rozrušená Lucie ho držela za ruce a pevně mu je tiskla, až to bolelo. Její obličej zářil, splašeně pomrkávala, dokonce k němu spěchala tak, že do svého vyšperkovaného a antisepticky čistého bytu vlétla, aniž by se zula. Což do té doby bylo naprosto neslýchané. „Musím ti něco říct,“ vyslovila nadšeně a zmáčkla mu ruce ještě víc. „Auu,“ sykl, ale přitom se pousmál, aby dal najevo, že se nezlobí. „Promiň,“ řekla a pustila ho. Zvedla ruce, zatřepala prsty a bláznivě se zasmála. „Péťo!“ Oslovení Péťo nesnášel, několikrát jí to řekl, ale ona si nedokázala pomoct. „Péťo, já... my... my budeme mít dítě!“ vyslovila přeskakujícím hlasem.

Prásk! Polkl, aniž by měl co. Pootevřel ústa, v mozku mu informace řádila jako koule, která vyskočí z kulečníku, poskakuje na hospodském stole a bortí jednu sklenici za druhou. Pátravě ho pozorovala, visela mu na rtech v očekávání reakce. Nevydržel se na ni dívat, zmateně uhnul pohledem a jeho pozornost upoutaly stromy pod balkonem. Toho roku přispěchal nedočkavý podzim dří9

ve než obvykle. Rád postával na balkoně a pozoroval vítr, jak sfoukává ze stromů barevné listí, které krouživým pohybem padalo k zemi. Ještě před pár minutami, než se přiřítila, stál na balkoně, pokuřoval balenou cigaretu a pozoroval, jak naproti tahá Hašan z malého omláceného fiatu, kterému říkal šváb, krabice do malé pizzerie. Tu za dva dny slavnostně otevíral. Petr se chtěl zaobírat novou pizzerií, co prý ještě nemá ani název, jenže před supernovinou nešlo utéct, zalézt, vymést ji z mysli, shrábnout na lopatku a šup do odpadu. Lucie bude mít dítě! Jeho Lucie! „Péťo!?“ Zamžikal. „Jsi na příjmu?“ otázala se.

Nechtěl. Musel. Zhluboka se nadechl. „Je to jistý?“ „Stopro!“ „Dítě... vždyť jsi o dítě nestála!“ Lucie mávla rukou. „Já vím, já vím. Když jsme se poznali, tak ne.“ Petr začal mluvit o překot. „Že prý požírají energii na život! A ty že chceš žít! Mít dobrou práci... cestovat! To jsou tvá slova!“ „To jóó. Ale... teď je to jiné! A ty máš děti rád, to jsem poznala! Třeba v tom parku... jak si tam hrály... jsi tam mohl oči nechat. Máš je rád, ne?“ Petr smutně přikývl.

Lucii se rozzářily oči. „Vidíš! Vím, že jsem o to nestála, ale když se to náhle stalo, tak... ve mně se něco prostě úplně změnilo! Já... my... budeme mít prostě dítě! Holčičku... určitě to bude holčička... cítím to tady!“ Položila si dlaň na levé ňadro. „Holčička!“ Přejel horečnatě dlaní po šedivém svetru. Prý holčičku! Svetr působil na dotek příjemně. Hebce. Dostal ho od ní k třicátým narozeninám. Lacoste. Vždy si potrpě10

la na značky. On ne, ale musel uznat, že se nosil dobře a líbil se mu. Lucie oplývala vkusem a měla ho přečteného. Značková Lucie. Od hlavy až k patě. I vevnitř. Stejně jako jeho otec s jejich příznačným příjmením Král. On se teď rozhodně necítil jako Král. Musíš trochu vypadat, tvrdila mu, když ho brala na ty jejich snobské večírky úspěšných finančních makléřů. Forexové obchody, či co. Každopádně v tom uměla chodit a neslo jí to. Takže zavedla obrendovaný život. Vem si tohle na sebe a tamto... ať se mi holky nesmějou, řekla tehdy a jeho ta věta tak pokousala, že bylo zapotřebí hodně lásky, aby rány vydezinfikovala. Protáhla ho butiky, oblékla si ho dle svého vytříbeného vkusu, aby ho mohla venčit mezi sobě rovnými forexáčkami, jak Petr říkal s trochou despektu, a platila při tom svou zlatou kartou. On si na tohle tím svým moderováním v rádiu a občasným brnkáním na kytaru vydělat nedokázal. Zařadil se mezi spotřebitelské propadáky. Nenakupoval blbosti a jeho peněženka nepatřila mezi ekonomické multiplikátory. Proč se tehdy vlastně vůbec snažil studovat tu ekonomku? Jasně. Otec.

Svatopluk Král. Generál názorů. Spotřebitelský multimultiplikátor. Majitel velké realitky, kterou skromně pojmenoval po sobě. Královská realitní. Místo titulu si mohl dát na vizitku pan milionář. Pan za vodou. „Péťo!?“ Už zase v myšlenkách prchal od palčivé přítomnosti. Ta působila jako skelná vata na těle. Podíval se na ni zničeně a připadalo mu, že jeho kolena zrosolovatěla, kůže zpuchřela a popraskala. Posadil se, jen to žuchlo a sklonil hlavu. Nemohl to vytěsnit, nejednalo se o sen.

Dítě. Dýchal přerývavě a pozoroval své barevné módní ponožky. Samozřejmě dárek. Jeho by nikdy nenapadlo si něco takového koupit.

11

„Ty nemáš radost,“ ozvalo se nad ním nejistě a zklamaně.

Podíval se na stěnu, která byla celá pokrytá starými partiturami, zažloutlými zpěvníky a originálními starými fotografiemi rockových kapel s ohnutými rohy a bílými prasklinami způsobenými nechtěným překládáním. Zíral na tu směs zašlé slávy, jako by v ní hledal pomoc a spásu.

Ona o tom všem tvrdila, že smrdí hnilobou, on že voní historií. Musel několikrát polknout, než dokázal promluvit. Ale i ten hlas zněl nějak jinak. Vše se v něm bouřilo. „Já... jasně jsi na začátku vztahu tvrdila, že nechceš děti... a takovou partnerku jsem hledal... která nechce děti. Říkalas to!“ Posadila se vedle něho. Jemně. Kultivovaně. Chlácholivě ho uchopila za dlaně a vytáhla jeden z těch svých dlouhých, velkorysých a mentorských pohledů. „Věci se mění... my se měníme... názory se mění... vždyť ty si už jednou plánoval dítě, ne? S tou Romanou.“ Jméno bývalé partnerky vyslovila s mírným blýsknutím v oku a značným despektem.

Přikývl. „Jo.“ „Tak vidíš.“ „Jenže...,“ nadechl se odhodlaně, oči měl rozbředlé a přemáhal se, aby situaci zvládl. „Jenže...“ Ještě jednou se nadechl, aby si dodal odvahy, a spustil.

Když domluvil, její oči ještě několik okamžiků setrvávaly v nadšeném pohledu na svět, než to pochopila. Náhle zpopelavěla. „Cože si?“ zeptala se, i když už dobře věděla. Jenom podvědomě chtěla ten okamžik pravdy oddálit. Ošálit čas, ošálit situaci, vyzmizíkovat ji a karty rozdat znovu a jinak.

Jenže to se nestalo. Fakta nešla přestavět. Už pochopila, proč hledal holku, která děti nechce. I když se otázala znovu, odpověď byla tatáž.

12

Petr mluvil rezignovaným hlasem a mechanicky zopakoval. „Šel jsem tehdy na vyšetření. Když Romana nemohla otěhotnět.“ Podíval se na ni prázdným pohledem. Pohled upřel na její břicho. V očích se neperlila výčitka. Jen smutek.

Kousl se do rtu a dodal: „A zjistilo se, že děti mít nemůžu.

Vůbec. Lékařsky potvrzené. Takže...“ Úsměv jí pohasl. Uhnula pohledem. „Takže...,“ mechanicky zopakoval. „Takže... s kým to máš?“

13

Polévkový osud Dvě porce crema di zucca osudem se ti staly Nezoufej, vždyť novou šanci ti daly

Filipa Koutná odložila štětec. „Takhle se ti to líbí?“ zeptala se.

Ve svých šestnácti uměla moc pěkně malovat. Třiatřicetiletý Mirek, kamarády přezdívaný Hašan, přestal vybalovat nové světle zelené talíře z krabic. Mimoděk si zatahal za dredy, poté si sundal červená sluchátka. „Cože?“ „Jestli je to takhle v pohodě,“ otázala se znovu a pokynula mu, aby se podíval na její dílo.

Přiblížil se a zkoumavě se zaměřil na dřevěný kulatý vývěsní štít s vyobrazením pizzy v jejím specifickém komiksovém stylu. Uznale přikývl. „Sestřenko, klobouk dolů. Opravdu umíš.“ „Dík,“ řekla potěšeně.

Už vyzdobila zdi nové malé pizzerie obrázky. Na budoucí strávníky ze zdi bude dohlížet tlustý pán s otevřenou obrovskou pusou, který se láduje špagetami, štíhlá spolustolovnice s upjatým výrazem třímá v ruce sklenici s vínem, nad nimi letí balon, ale místo balonu je pizza, pes vyje na měsíc z pizzy, rytíř s pizzou místo štítu a vařečkou místo meče a další obrázky.

Hašan se naklonil nad bar a vytáhl ze zásuvky ubaleného jointa.

14

„Na oslavu,“ řekl a labužnicky si připálil. Slastně zhluboka natáhl a nabídl špeka Filipě. Ta zavrtěla hlavou.

Hašan pokrčil rameny a chvilku si ji přeměřoval.

Oblékala se do černého ve stylu gotik. Černé korále, černé nehty, černé stíny, na prsou obrácený dřevěný kříž na nějakém koženém řemínku s uzlíky, černé boty s vysokými podrážkami a na sobě hábit, který připomínal nějakou středověkou sutanu. Tu si sama ušila. Originální. I ty uzly byly každý jiný, našla si na netu jakýsi skautský manuál. Nosila černé dlouhé sukně. Jednak to patřilo ke stylu a hlavně chtěla zakrýt své silnější nohy.

Nenáviděla svá lýtka! Jsou jak sloupy, zoufala si a máma jí odpovídala, že je má bohužel po ní. Obě jsme narozené ve znamení berana, asi to má nějakou souvislost, tvrdila jí, když přistihla dceru, jak si je zoufale prohlíží v zrcadle.

Filipa se snažila hubnout, ale v oblasti lýtek se to prostě nějak nedařilo. Každý týden si je přeměřovala krejčovským metrem a výsledky zapisovala do zápisníčku. Často, aby ošálila sama sebe, utáhla metr jako škrtidlo. Takže sukně nosila za každého počasí i v třeskuté zimě. Touha zakrýt své tvary byla silnější než sebevětší mrazy.

Hašan se zadíval na stoh prázdných krabic na pizzy. „Ty pizzy... měly by být něčím zvláštní.“ „Hlavně musí být dobrý. Když budeš dělat takový jako v Grossetu, máš vyhráno.“ Hašan pracoval v kuchyni pizzerie skoro tři roky a vše se tam naučil. Spokojeně tam vařil, ale jednoho dne se pohádal s vrchním panem Brzlíkem, co měl strašně hubené nohy, o rozdělování dýšek. Pan Brzlík naboural zavedený řád a dosavadní způsob rozdělování. Uzurpoval pro sebe radikálně větší díl. Většina personálu sklonila hlavu a poddala se, ale Hašan se odmítl podvolit. Šetřil si na dlouhou cestu po Jižní Americe, neustále se díval na ces15

topisy z Kolumbie, Bolívie a Peru a teď by měl o to přijít kvůli nějakému tenkonohém Brzlíkovi? Když se hašteřili v kuchyni, Hašan svou nespokojenost výmluvně vyjádřil dobře mířeným direktem na solar plexus. Následkem toho se stalo několik věcí. Jednak se vrchní Brzlík po ráně zlomil v pase a vyzvracel se do dvou porcí Crema di zucca a jedné porce Filetto di orata e salsa beurre blanc přichystaných pro hosty. Ten den Hašan nedostal žádné dýško. A ještě k tomu dostal okamžitou výpověď. Hašan se nakonec převlékl, sundal ze stěny plakát filmu Trainspotting, nasadil si sluchátka a pustil si Born slippy od Underworld a vyrazil pryč z pizzerie.

Když tak náhle skončil v práci, chvíli se v tom plácal ruku v ruce s mírnou depresí. Ještě že měl zásobičku kvalitní trávy. Chodil po klubech a uspořené peníze se rozplývaly v oblacích trávového kouře stejně jako sen o daleké cestě. Vytvořil vlastní směs z materiálů od několika dealerů a nazval ji Azteca Maya. Z podkouřené letargie ho vytáhla právě sestřenka Filipa. Oznámila mu, že naproti domu číslo třináct, kde bydlí, lze pronajmout prostory po zkrachovalé restauraci. Hašan se s majitelem nemovitosti dohodl, vyházel starý hospodský nábytek a nový vyrobil sám z dřevěných palet. „Je to tady takový punkový,“ komentovala Filipa, když to viděla poprvé, a musela zvýšit hlas, aby překřičela naplno puštěné reggae. „Alternativně undergroundový,“ souhlasil Hašan a pyšně se rozhlédl kolem. Poté se dohodli, že Filipa bude mít na starosti grafickou výzdobu, protože měla talent a malovala originální komiksy.

Hašan opět přemítavě potáhl, vyfoukl kouř vzhůru a pohled zamířil na trámy u stropu. „Co ten tvůj spolužák, vezme tady práci?“ 16

„Vikul? No jasně, Viktor se celej tetelí.“ „Prima. Proč mu vlastně říkáte Vikul?“ „Poznáš sám.“ Hašan pokrčil rameny a dál nahlas přemítal. „Můj první zaměstnanec. Jenže... jenže jenom zaměstnanec a dobrá pizza jaksi nestačí. Dneska bez marketingu a něčeho originálního člověk prostě nezaujme.“ „Máš na mysli něco konkrétního?“ „Musí to být něco... něco... no vlastně nevím co. Jenom vím, že něco. Ale co?“ Zadumaně pozoroval žhavý konec a najednou se poťouchle usmál. „Možná přidat speciální kořeníčko. Pizza se bude jmenovat Zelený úlet.“ Filipa obrátila oči v sloup. Ty jsi taky zelený úlet, pomyslela si. Ukázala na dřevěné prkno s opálenými okraji. „Co tam mám napsat? Už víš, jak se to tady bude jmenovat?“ Zaskočeně zavrtěl hlavou. „Za pár dní otevíráš a pořád to nemá jméno?“ Znovu natáhl a podíval se na jointa. „Snad dostanu inspiraci.“ Inspirace se nakonec dostavila, a to ve chvíli, kdy na štaflích zavěšoval dřevěný kulatý vývěsní šít s vyobrazenou pizzou na řetěz, který připevnil ke kovovému vinglu. Ještě stál na štaflích, když vítr rozhoupal poutač. „Zavěšená pizza!“ zvolal. „Cože?“ zeptala se Filipa, která stála u štaflí a držela mu nářadí. „Bude se to tady jmenovat Zavěšená pizza!“ Filipa pokrčila rameny. „Proč ne. Vlastně jo... to sedí,“ řekla a pozorovala houpající se vývěsku. „Snad si to přišrouboval dobře. Aby to neodlítlo a někoho to ještě nepřizabilo.“ 17

„Žádný strachy. I auťák si opravuju.“ Filipa se zadívala na ten žalostný zprohýbaný vrak, co utržil bezpočet šrámů, a ušklíbla se. „Švába? To je právě vidět.“ Naproti u domu číslo třináct se otevřely dveře a zjevil se v nich Petr obtěžkaný taškami a kytarou.

Hašan mu zamával šroubovákem. „Nazdar, Petře. Člověče, snad se z třináctky nestěhuješ?“ řekl s úsměvem a očekával nějakou ironickou odpověď. Jenže žádná nepřišla a Hašanovi úsměv postupně pohasl.

Do ulice vjel starý kabriolet a s hlasitým zatroubením zastavil před Petrem. Za volantem se poškleboval Cimbi. „Cimbi, to musíš dělat takový virvál?“ zavrtěl Petr hlavou a kamarád spiklenecky mrkl. „Jsem zastánce, když odněkud vymáznout, tak s pěknou parádou, no ne?“ „Z rozchodu máš estrádu?“ povzdechl si Petr, otevřel kufr kabrioletu a začal tam skládat svou bagáž. Když skončil, usmál se na Hašana. „Já v třináctce končím. Ať ti ta pizzerie šlape. Až budu mít svůj novej bejvák... někde... pošleš mi tam pizzu. Uděláš mi tím radost.“ Hašan mezitím ještě zkontroloval šrouby a začal slézat ze štaflí. „Jasně. Pošlu. Udělám ti radost.“ Na poslední příčce se zastavil. Obrátil se na Filipu a ťukl si šroubovákem do čela. „Už to mám!“ Filipa se tvářila nechápavě. „Co jako?“ Hašan neodpověděl a zamířil šroubovák na Petra. „Díky, Peťo!“ Ten se jen ušklíbl. „Zase Péťa,“ zavrčel nevrle, ale to už nadšený Hašan přemýšlel o svém nápadu. Zavěšená pizza... vzpomněl si také na kavárnu U Zavěšeného kafe a její koncept a byl doma. Princip trochu pozmění. A už dokonce věděl jak.

18

Petr se musel vrátit pro další krabice s oblečením. „Stejně to ještě není všechno. Až když se člověk stěhuje, vidí, kolika blbostma se zahltil.“ „Co teď?“ zeptal se Cimbi, když nastartoval. „Nechceš zavolat fotříkovi? By ti mohl dát jeden z těch svejch bytů.

Královská realitní! Pane jo. Oslíčku, otřes se.“ Petr se zamračil. „Tomu nikdy. By se tetelil radostí, že měl pravdu.“ „V čem?“ „Má takovou teorii, co je v životě nejdůležitější.“ „Co jako?“ „Opravdu, ale opravdu,“ parodoval Petr svého otce.

Poté zvážněl. „Pár nocí můžu přespat u bratránka.“ „Rozmysli si to a skoč za ním. Je to přece tvůj otec, ne? Pan Král.“ Cimbi zařadil a vyrazili.

19

Pan Král Tvůj otec jako sám pan král vládne Ty se bouříš, to ho zlobí, ale on si myslí, že i tebe zvládne!

Petr seděl v pohodlné sedačce v luxusní kanceláři svého otce a přejížděl rukama po kůži. Musela stát balík, pomyslel si a zahleděl se na fotografii na zdi, kde jeho otec Svatopluk Král pózoval na své nové jachtě. Ještě žezlo, pomyslel si Petr a ušklíbl se. „Co se šklebíš?“ zeptal se ho otec a ukázal na obložený talíř, který mu asistentka Elmíra každé ráno připravovala z italských pochutin, nakoupených v prodejně Vinefood na Smíchově. Občas svému šéfovi snídani zpestřila i rychlým sexem. Je to blahodárný, roztáhnou se mi cévy a líp se mi podniká, chválil inženýr Král aktivitu své asistentky a průběžně jí zvyšoval odměny. „Nešklebím,“ odpověděl Petr s kruhy pod očima. Předešlou noc prakticky nespal a Cimbiho utěšování v podobě chytrých keců, že ženským se nedá věřit, má je jen využívat a že to měl čekat, mu také nepomohlo. „Jak se má máma?“ zeptal se pan Král, ale dalo se hned poznat, že ho to ve skutečnosti vůbec nezajímá. „Jde to. Co má ségra?“ Pan Král okamžitě roztál a pyšně vypjal hruď. „Agáta se má dobře. O to se starám.“ „Je mi to jasný...“ „Vezmi si,“ pobídl ho otec a posunul k němu talíř.

20

Petr zavrtěl hlavou. Jídlo bylo to poslední, na co právě myslel. „Umělec je vždycky hladovej, ne?“ řekl otec přezíravě. „Tati!“ „Neříkal jsem ti, že si nakonec najde někoho, kdo bude umět vydělat prachy?“ „Ale já vůbec nevím, jestli pan dotyčný má prachy!“ Inženýr Král jeho námitku vůbec nevzal v potaz. „Měl jsem pravdu, ne? Kdy už pochopíš, co je v životě opravdu, ale opravdu nejdůležitější?“ Inženýr Král promnul palec s ukazovákem a naznačil šustot peněz. „Pak teprve můžeš mít extra život! Opravdu!“ dodal inženýr Král přesvědčeně.

Petr se zatvářil vzpurně a inženýr Král si labužnicky vychutnal olivu. „Snad tisíckrát jsem ti říkal, ať jdeš dělat ke mně... vydělal bys spoustu peněz. Ale to milostpán ne... prý svou cestou...,“ inženýr Král rozhodil rukama. „A najednou jsi tady, že nemáš kde bydlet... že si přítelkyně našla partnera, co ji dokáže uživit... ta je alespoň rozumná.“ „Tati!“ Petr se naštvaně zvedl a zamířil ke dveřím. „Když půjdeš dělat ke mně... byt na Jiřáku je tvůj!“ volal za ním otec.

Petr se otočil. „Když, když...,“ vyslovil pohrdavě a poté urychleně opustil kancelář a bouchl s dveřmi.

Na chodbě se potkal s Danem, otcem Filipy. Bydleli také v domě číslo třináct naproti pizzerii, odkud se odstěhoval.

Právě Petr Danovi místo u svého otce dohodil. Dan vkládal nový barel s vodou do automatu a kapku s tím zápasil. „Ahoj. Byls za tátou?“ Petr přisvědčil. „Jakou má náladu?“ 21

„Jako vždycky.“ „Ach jo. Byls tu kvůli bytu?“ „Jak to víš?“ zeptal se Petr překvapeně. „Slyšel jsem to od Filipy. To víš, klepy. Je mi to líto.“ „Se to šíří rychle.“ „Znáš to.“ „Co ty? Už jsi si tady vydělal na extra život?“ zeptal se pichlavě.

Dan se ironicky ušklíbl. „Si piš.“ „A víš, co je v životě opravdu nejdůležitější? Opravdu, ale opravdu.“ Dan se ušklíbl. „To víš, že jo.“ „No tak to je prima. Jsi tady správně. Se měj. Zas někdy.“ Dan si natočil vodu a pozoroval Petra, dokud nezmizel ve dveřích.

22

Blonďatá blondýnka Na internetu na blondýnky Cimbi líčí svým chováním ale všechno zničí

Cimbi, vlastním jménem René Cimbálek, se zkoumavě pozoroval v popraskaném zrcadle na toaletách kavárny jménem Kafe a knihomol. Tu si záměrně vybral proto, aby vzbudil dojem, že je sečtělý inteligent. A proč o sobě chtěl vytvářet tento falešný dojem? Protože si zde dával schůzky s dívkami z internetových seznamek. Zejména z těch, co jsou zdarma jako Štěstí či Známost. Vykřikoval, že přece nebude platit za Edarling, no ne?

Než začal nahánět dívky na netu, nutno dodat, že dosud neúspěšně, pilně nastudoval příručky ze života jako Jdi a vem si to, Ty jsi jedinej na světě! Ulov, co chceš! Takto vybaven teoretickými znalostmi se vrhl do víru seznamování a právě na záchodcích prováděl poslední motivační přípravu. Natočil se z profilu, chvíli se obdivoval, spokojeně přikývl, prohrábl si zlehka umaštěné vlasy a myslel na tu blondýnku, co se mu sama oddaně naservíruje. Tomu se říká příkladný nezničitelný optimismus a nulová sebereflexe. V duchu si mlsně vybavil fotografie dívky. Při poslední návštěvě Petra u něho doma kamarád konsternovaně zíral na podobizny v rámečcích Cimbiho s onou blondýnkou.

Cimbi mu vysvětlil: „Fišing má svoje jasná pravidla, vole! Když nějakou chceš, musíš to vyslat do vesmíru a vizualizovat si to.“ 23

Cimbi, dbalý těchto nově nabytých pouček, se po počátečních neúspěších rozhodl, že příprava musí být detailní a důkladná. V období zvaném poučení z krizového vývoje vytvořil fotomontáže ze svých fotografií a fotografií stažených ze seznamky. Cimbi a blondýnka na Sněžce. Cimbi a blondýnka v restauraci, Cimbi a blondýnka u moře. „Ty jsi byl u moře?“ zastavil se Petr nevěřícně u poslední fotografie.

Cimbi vzal rámeček do ruky, pohladil ho a dal blondýnce pusu. „Jsem ti říkal, že si to musíš vizualizovat.“ U poslední fotografie si musel stáhnout ještě obrázek moře, protože sám u něho nikdy nebyl. „No není pěkná?“ završil Cimbi debatu a Petr zůstal nechápavě zírat s otevřenou pusou na to, jak Cimbi vrací fotku v rámečku zpět na místo na skříňce, ještě ji ukazováčkem srovnává a okouzleně se na ni dívá s hlavou nachýlenou na stranu. „Jsme krásný pár, no ne?“ Poslední slova vyslovil skoro nábožně. Nebylo sporu, že ona opravdu krásná byla. Dvacet sedm let, pracovala jako copywriterka v nějaké online agentuře a vypadala vážně cool. Slovo cool se zrovna včera večer Cimbi pečlivě učil vyslovovat, aby to vážně znělo cool. Nahrával si svou výslovnost a piloval do té doby, dokud nedošel k přesvědčení, že by se od něho mohli učit i hollywoodští herci. Rád prokládal svou mluvu několika anglickými slovíčky, aby byl in a oddálil podezření, že anglicky vůbec, ale vůbec neumí. Podezření se zakládalo na skutkové podstatě. Když se k němu v centru Prahy začal nebezpečně přibližovat nějaký turista s mapou v ruce a milým úsměvem, nasadil nasupený výraz, aby ho odradil, a když ani toto varování nezabralo, vynadal mu, že se má naučit 24

česky, když míní otravovat v Čechách. Samozřejmě mu vynadal opět česky.

Mrkl na sebe do zrcadla a ukázal ukazováčkem: „Redy na fišing!“ Přiblížil odulou a začervenalou tvář ještě blíž k zrcadlu. Zlí kritici by mohli nactiutrhačně říct, že má dvacet kilo nadváhu, ale co to v dnešní době je? Chlap má mít trochu bříško. Znamení blahobytu, no ne? Prachy, dámy, prachy. Cimbi měl břicho, ale rozhodně ne prachy. Trhl sebou, když se z kabinky ozvalo spláchnutí, ale dál se věnoval svému zevnějšku. Cítil se správně nažhaven, tepovka na správné míře, adrenalin ve správné hladině. Kdyby měl trenéra, povzbudivě by si plácli.

Takhle v duchu povyskočil a plácl si do zrcadla sám se sebou.

Otevřely se dveře toalety a vedle Cimbiho se postavil rezavý mladík v tvídovém saku, s uměleckými brýlemi, šálou a náramkem z kůže s malým cínovým fotoaparátem. Zjev umělce. Nýmand, napadlo Cimbiho škodolibě a přezíravě si ho přeměřil. A ještě k tomu zrzavej.

Zrzek si ho nevšímal a zamířil pryč. Na druhou stranu, to sako není špatný, pomyslel si Cimbi a už se v něčem podobném zálibně viděl. I ta šála...

Blondýnka vplula dovnitř a způsobila, že se většina mužských hlav natočila jejím směrem jako střelky k severu.

Cimbi natěšeně poposedl. Je opravdu úžasná! Fotky nelhaly! Blondýnka přejela kavárnu zkoumavým pohledem zleva doprava, což vyvolalo u mnoha snivé představy, že hledá právě je. Jenže nikoho nenašla, zatvářila se zmateně a místnost pohladila pohledem zprava doleva a opět Cimbiho nevšímavě přehlédla. Ten nesměle zvedl dva prsty jako ve škole. Nutno podotknout, že ve 25

škole ruku moc nezvedal, neb vědomostmi nehýřil. Všeho s mírou, tvrdil o učení a čtyřka pro něho znamenala vítězství. Blondýnka zaregistrovala třepotající se prstíky, zarazila se, poté se nejistě vydala směrem k Cimbimu, prošla okolo zrzka, který študoval její zadnici, a zastavila se u Cimbiho stolu. „Pan Cimbálek? René Cimbálek?“ ujišťovala se nevěřícně a trochu zoufale si ho prohlížela. „Říkej mi Cimbi,“ řekl a podal jí ruku. Zapomněl se při tom postavit a nabídnout jí židli.

Blondýnka, uvyklá na častou mužskou negalantnost, si poradila a posadila se. „Hm, pane Cimbálku...“ „Už jsem řekl, můžeš mi říkat Cimbi. Ty jsi Karolína, že ano?“ „Ano, pane Cimbi, to jsem.“ „Jsi vážně číča. Jsem rád, že budu mít přítelkyni jako ty. Prozraď mi. Jsi blondýnka, nebo blonďatá blondýnka?

Víš, jak to myslím. V dnešní době přelivů...“ „Jenom jsem se chtěla ujistit... ty vaše fotky... byly aktuální?“ „Jako moje? Jasnačka.“ „V tom případě... vy asi umíte s Photoshopem, že?“ „Že váháš! Kámošky po mně chtějí, abych jim upravil fotky. Je přejedu nějakým filtrem, vyfouknu naducaný tvářičky... v tom jsem mistr,“ řekl a spiklenecky mrkl. „Jsem si všimla.“ „Vypadají úplně jinak. Bys nevěřila.“ „I věřila, pane Cimbi.“ Blondýnka se začala rozhlížet, jako by hledala záchranu, ale ta odnikud nepřicházela. „Jsem rád, že jsem tě konečně poznal. Co si dáš? Kafe a nealko platím, alko, případně jídlo je v tvojí režii.“ „A... aha. Jistě.“ 26

„Budeš jíst? Já si tady vždycky dávám ten burger knihomolů. Je dvojitej.“ Chvilku váhala s odpovědí a povzdychla si. „Fata viam invenient,“ konstatovala s jemným úsměvem. „Co to, kruciš, je?“ „Osud si svou cestu najde. Vergilius.“ „Vergilius? Za koho hraje? Juventus Turín?“ Povzdechla si a mile se usmála. „Ale vy se tím mým nestanete.“ Zvedla se. „Dámy jsou támhle vzádu.“ „Obávám se, že došlo k nedorozumění. Přeji vám, pane Cimbi, abyste našel tu pravou.“ „Počkej, ty už jdeš? Aspoň kafe, ne? Jsem říkal, že kafe a nealko platím, tak co blbneš? Případně předkrmy. Do sedmdesáti korun. Ten nakládanej hermelínek... jen se táhne!“ „Vstávat nemusíte.“ Upřímně... to Cimbiho tak jako tak nenapadlo a jen nevěřícně zíral na pohupující se zadeček ve světle modrých džínách, který se mu navždy vzdaloval. „Vždyť jsem si tě vizualizoval!“ řekl skoro plačtivě.

Blondýnka došla ke dveřím a část mužů ji vyprovázela svým toužebným pohledem a část se škodolibě dívala na nebohého Cimbiho, jehož nabídka táhnoucího se hermelínku nebyla vyslyšena. Zrzek patřil do první skupiny. Náhle a rázně se zvedl a statečně se vydal chvatnými kroky za blondýnkou. Ohlédl se přes rameno a zkontroloval tašku, jejíž popruh měl přehozený přes opěradlo židle, ale tento nával opatrnictví přetloukl pud lovce. Zadržel blondýnku, něco jí vyprávěl a přitom velmi gestikuloval. Blondýnka se tvářila trochu otráveně, rozpačitě, podívala se směrem ke stolu, kam zrzek ukazoval, zavrtěla hlavou, zrzek vytáhl vizitku, aby dodal svým argumentům váhu, blondýnka ji 27

chvíli studovala a nakonec se vydala se zrzkem k jeho stolu.

Mnohým chlapům se obličej zkřivil nepřejícím šklebem a v duchu si nadávali, že to nezkusili sami. „Ten hajzl zrzavej,“ procedil Cimbi skrz sevřené zuby. Jak se mu to mohlo povést, dumal a vzápětí se vše objasnilo.

Zrzek vytáhl z modré fotografické tašky fotoaparát, poté nasadil velký teleobjektiv a vysvětloval blondýnce, z jakých úhlů by ji fotil a do jakých časopisů ji může dostat.

Zpočátku nedůvěřivá blondýnka pod tíhou zrzkových přesvědčovacích dovedností pomalu viditelně tála, za chvíli se usmívala a zrzek už mával na číšníka, aby jim přinesl jídelní lístek. Blondýnka si mezitím obdivně prohlížela velký teleobjektiv, zrzek jí vysvětloval některé skvělé funkce svého profesionálního fotoaparátu a blondýnka se dostala do fáze, které někteří muži říkají, že je na loženku. „Hajzl, hajzl!“ neodpustil si Cimbi, ale štěkání nadávek mu nebylo nic platné. Musí nastat poučení z krizového vývoje s pořadovým číslem dvě. Chvíli dumal, potom ho konečně něco napadlo a tvář se mu roztáhla do úsměvu.

Však on to nevzdá! Ženský, třeste se!

Cimbi zamířil z kavárny rovnou do fotoprodejny, ale předtím ještě stihl sníst dva hamburgery knihomol, aby zajedl zklamání. Chvíli si v prázdném krámu prohlížel vystavené fotoaparáty a objektivy. Přikrčil se k vitríně, která fungovala jako bazar a kde se vystavovaly použité přístroje. Přistoupila k němu prodavačka s úzkým, bledým, anglosasky vyhublým obličejem s výraznými rty a krásnýma očima. „Co si přejete?“ otázala se a tvářila se přívětivě. „Nějakej foťák. A hlavně objektiv.“ „Jakej si přejete?“ Cimbi roztáhl dlaně před sebou a naznačil: „Velkej!“ 28