DOBŘE ZAPLACENÁ POMSTA

V milevské kriminální galerce byl Leoš Svídovec prakticky nepřehlédnutelný. To nejen kvůli svému účesu, kdy ho dlouhé černo-fialové dredy prozrazovaly už na dálku. Jeho sto devadesát osm centimetrů vysoká, hubená postava se prostě nedala minout bez povšimnutí. Ať se objevil kdekoli, všude vyčníval. A vyčníval i ve zdejší galerce. Měl maturitu, kterou udělal až na podruhé, protože poslední ročník gymnázia už dost flinkal. Hned o prázdninách se vrhl na podnikání – bohužel v drogách. Zakoukal se nejen do marihuany a extáze, ale i do pervitinu, který mazaně pajcoval roztlučeným paralenem a sodou bikarbonou a úspěšně s ním objížděl okolní venkovské diskotéky, kde mu chtivé tanečnice a tanečníci mohli utrhat ruce. Pro „extošku“ a pro „perník“ jezdil za svými dodavateli do Prahy na náměstí Republiky a mezi galerkou se tím nijak netajil. Pravdou je, že už v té době si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek pozornosti ze strany písecké kriminálky, která k němu tu a tam ledacos zjistila. Naneštěstí nikdo z jeho kunčoftů k němu nechtěl nikdy moc říct. Když ho prvního ledna roku dva tisíce, kolem třetí ráno, našli milevští policisté na ulici nedaleko jeho bydliště poblíž rozbité výlohy prodejny elektra pořádně pořezaného a svlečeného do spodního prádla, dlouho jim to nemohl pořádně vysvětlit. Ne že by nechtěl, ale nemohl ze sebe dostat slovo. Tu noc totiž mrzlo, až praštělo, a sněhu bylo skoro po kolena. On byl nejen na kost promrzlý, ale i silně podchlazený, takže dlouho nebyl vůbec schopen nějaké komunikace. V podstatě měl po tom veselém silvestru nejen smůlu, ale opravdu i sakramentskou kliku, že ho na chodníku našla parta lidí, která šla z nedaleké vinárny. Okamžitě zavolali policii, která ho převezla na služebnu, kde mu stálá služba uvařila silný grog, zabalila ho do několika dek a po zavolání záchranky skončil v písecké nemocnici.

O milevském případu se sice šéf písecké kriminálky kapitán Karas dozvěděl od operačního důstojníka ještě ten den, ale protože Svídovec ten Nový rok na ulici pořádně odstonal, dostal totiž těžký zápal plic, dovolili lékaři kriminálce s ním promluvit na jipce až po týdnu, neboť i přes nasazení silných antibiotik na tom nebyl dobře a utíkal jim na „druhý břeh“. Samozřejmě že během té doby se vypravili do Milevska a snažili se zjistit, kde vlastně Svídovec na silvestra byl, ale nikde tady na jeho výskyt nenarazili, takže to vypadalo, že toho silvestra slavil někde na privátu. Šetření provedli i na všech diskotékách v okolí, kde sice Svídovce všude dobře znali, ale byla to samá voda. Tak trochu začalo v případu přihořívat po výslechu jednoho milevského darebáka, jistého Zbyňka Šimáka, který byl známý ve zdejší galerce jako „Šimi“. Ten skončil na písecké kriminálce, neboť nabízel a prodával jointy marihuany svým kamarádům z učiliště ve Veselíčku. Do Písku si ho přivezli kriminalisté poručík Roman a poručík Mařínek a samozřejmě tu při jeho výslechu nemohla nepadnout otázka, co ví kolem případu Svídovce. Šimákovi se do odpovědi viditelně nechtělo.

„No, Šimi, do toho. Nebuď tak plachej a řekni nám, co o tom víš,“ vyzval poručík Roman Šimáka, který nevěděl, jak do toho.

„No, tak něco málo jsem o tom slyšel. Dejte mi čas, pane Roman, snad si vzpomenu.“

„To bych ti, Šimi, taky radil, aby sis vzpomněl. Víš moc dobře, o co tady dneska hraješ,“ nabídl Mařínek Šimákovi cigaretu a ten se nakonec přece jen kriminalistům rozpovídal.

„Tak moc o tom fakt nevím. Navíc můj starší brácha tvrdí, že největší umění je na kriminálce mlčet.“

„A co z toho brácha měl? Všechno to tady na něj vyžvanil jeho parťák, on šel za ty tři chaty na Radavě do basy a Eda Pašek si pěkně počká na soud na svobodě. Jestli ti to, Šimi, nedošlo, tak hraješ o vazbu,“ zareagoval na to poručík Roman a Šimák konečně kápl božskou.

„Dobře, povím, co vím. Po Milevsku se povídá, že za Svídovcem přijeli z Prahy nějaký dva frajeři pro prachy, který jim dlužil, a tohle mělo bejt od nich snad už druhý varování. Jak jsem koupil, tak prodávám. Údajně si přijeli pro padesát tisíc, co jim dluží za perník, který

Svíďák asi momentálně neměl. Lehko, když si nedávno koupil v bazaru u Protivína toho červenýho ojetýho forda,“ vypadlo ze Šimáka. S tím také přišli oba kriminalisté za Svídovcem do nemocnice na jipku, kde se však dlouho nezdrželi. Když se ho poručík Roman zeptal, co je na tom pravdy, tak Svídovec mu na to jen kývl, ale pak se tak silně rozkašlal, že musel být výslech okamžitě přerušený, a kriminalisté se k němu dostali až za další tři dny, kdy se mu udělalo lépe, a tak byl přeložen na normální pokoj.

Když se na písecké interně I. na svátek Radovana, což byly Svídovcovy narozeniny, objevili po obědě poručíci Roman a Mařínek z písecké kriminálky, nevypadal Svídovec z jejich návštěvy nadšený. Naštěstí byl na třílůžáku sám.

„Kytku ti, Leoši, neneseme, i když máš dneska ty narozeniny. Pro pivo bych ti klidně do krámu skočil, ale setra nám řekla, že pivo nemůžeš, protože tě prej pořád cpou antibiotikama,“ vzal si Roman s Mařínkem židli k posteli Svídovce, na němž se ta nemoc pořádně podepsala.

„Stejně jim odtud brzo uteču,“ posadil se Svídovec na posteli a řekl si Mařínkovi, jestli by mu ji neupravil, aby se mohl opřít.

„Hele, koukám, že ti už otrnulo. Nikam neutíkej, sám dobře víš, že venku tě nic dobrýho nečeká. Těch padesát ‚hadrů‘, který dlužíš těm pražskejm frajerům, co tě tak zrychtovali, jen tak neschrastíš. Víme, žes to zkoušel se Sportkou, ale věř tomu, že tudy cesta nevede.

Jako bys nevěděl, že Sportka je pěkně prohnaná děvka.

Celej tejden ti slibuje a nakonec dá někomu jinýmu. Znáš, Leoši, ty frajery, co tě svlíkli do naha?“ zeptal se Mařínek a od Svídovce nečekal, že mu na to kývne.

„I kdybych je znal, víte moc dobře, že vám to neřeknu. Až mě odtud pustí, tak si to s nima vyřídím sám.

Vím moc dobře, kde je najdu. Berte to tak, že jsem vám nic nehlásil. Tu koženou bundu a kalhoty, co mi sebrali, hodili na druhý straně ulice do popelnice, to jsem ještě zaznamenal. Jinak tu výlohu jsem nerozbil já, ale ten jeden frajer, co do ní flákl rohožkou, která byla před vchodem do krámu. Do toho vchodu do prodejny jsem se před nima schoval, ale jeden z nich tu rohožku vyndal, rozběh se s ní a hodil ji po mně. Chytil jsem ji trochu na hubu, ale jinak si našla cestu do tý postranní výlohy. Vytáhl jsem ji z výlohy a chtěl jsem se s ní bránit, ale dostal jsem to přímo do ksichtu pepřákem. Pak už si toho moc nepamatuju. Vím, že jsem padal do tý rozbitý výlohy, proto jsem se taky pořezal.“

„Bylo to, Leoši, kvůli nezaplaceným drogám?“

„I kdyby to bylo kvůli nim, pane Roman, snad si nemyslíte, že vám to řeknu do protokolu?“

„Hele, Leoši, neodpovídej nám otázkou a vybal, jak to bylo!“

„Ale to je jen moje věc, pane Mařínku. A když jste mě s nima nechytili…“ nalil si Svídovec z konvice čaj, ale to už se v pokoji objevila sestra a přišla mu píchnout injekci na ředění krve.

„Netrápí vás tady moc, pane Svídovec?“ píchla sestra Svídovcovi injekci do břicha a řekla mu, že se pro něho za chvíli zastaví zřízenec Pišta, který ho odveze na chirurgickou ambulanci, kde mu provedou převaz té poraněné levé ruky.

„Oni už jsou, sestři, pánové stejně na odchodu,“ ukončil tak Svídovec návštěvu obou kriminalistů, kteří se toho sice od něho moc nedozvěděli, ale obě- ma bylo jasné, že tím to u Leoše Svídovce rozhodně neskončilo.

Oba kriminalisté se cestou na policejní ředitelství zastavili na kafe v jejich oblíbené „osvěžovně“ poblíž děkanství, které řílali „Vatikán“, a co čert nechtěl, narazili tu na jim dobře známého Filipa Prešla, který byl cítit marjánkou na sto honů a který, když je spatřil ve dveřích, se okamžitě pakoval ven.

„Filipe, nikam nepospíchej a posaď se s náma. Zveme tě na dvojku červenýho a na kus řeči,“ vrátil poručík Mařínek Prešla, který jen zvedl oči v sloup.

„Doufám, že mě tady nechcete, proboha, šacovat? Jsem fakt čistej,“ dušoval se Prešl, ale to pozvání na dvojku červeného rád přijal.

„To, že vy dva chodíte taky do Vatíku, to jsem fakt netušil, pane Roman. No, taky už je to jedna z posledních vináren ve městě, kde se může ještě kouřit. Lepší cigárko by nebylo? Jsem dost na suchu. Jo, je to pravda, že milevskýho Svíďu poslali Pražáci málem do kytek?“ nabídl si Prešl od poručíka Romana marlborku, a když mu na to Mařínek kývl, hned pokračoval.

„No, je to tady znát. Všichni, co od něj brali marjánu, tak jsou na suchu a řvou kameny. A to je pravda, že v tom jeho ‚elpasu‘ jedou bráchové Brošků? S tím jedním jsem seděl před rokem na Bytízu. Dělal chodbaře a všichni tam z něj byli posraný. S Emanem si to tam nechtěli rozházet ani bachaři,“ rozpovídal se Prešl a oba kriminalisti na něm nijak nešetřili. Během druhé dvoudecky merlotu se sám od sebe rozpomněl na druhého bráchu Broška, který se jmenoval Rosťa. Když ho po- ručík Roman z legrace jen lehce naťukl, jestli nejsou ti Broškové vzdálení příbuzní pana otce Proška z Babičky, Prešl se rozesmál na celý Vatikán.

„To těžko. To jsou čistokrevný Pražáci z Nuslí a bydlí kousek od Ostrčilova náměstí. Jednou jsem tam se Svíďákem jel pro marjánu, ale až k nim mě nevzal. Daleko pro ni ale asi nešel, protože se vrátil do auta ani ne za deset minut.“

„Jak je to dlouho a kolik jste toho do Písku vůbec přitáhli?“ zeptal se Prešla mezi nabídnutou další cigaretou jen tak mimochodem poručík Mařínek a Prešl, aniž si to zřejmě uvědomil, s tím vůbec nedělal žádnou tajnost.

„To bylo někdy před silvestrem, ale moc toho asi nepřivezl. Pár psaníček extošky, nějakou mařenu a nějakej perník. Co vím, tak to všechno bere od nějakýho Vietnamce z Holešovický tržnice. Říká mu Honza. Leoš je dost lakomej. Strčil mi akorát tři stovky do mobilu, a jestli mi dal na pět jointů, to bylo hodně. Já byl na suchu, prachy jsem neměl, byl jsem rád i za to. Jel jsem tam jako řidič. Řídil jsem toho jeho forda, protože se bál, že ho zastaví policajti a dají mu dejchnout na drogy,“ začal se Prešl přátelit s jednou slečnou od vedlejšího stolu, která tu byla singl, a dělal na ni oči.

„Vím, že dvakrát tam po Vánocích volal, ale neměli nic, pak se mi najednou ozval, abych hned přijel do Milevska, že na mě počká na vlakáči. Jeli jsme tam skoro na noc, když už policajti moc nechytaj,“ naznačil Prešl prázdnou sklenicí, že by si dal ještě dvojku merlotu, ale tu už si ve Vatikánu vypil bez obou kriminalistů.

Stáhnout si z kriminální databáze oba povedené bratry Broškovi nebyl pro poručíky Romana a Mařínka žádný problém. Pravda, trochu se obávali toho, že místo, kde v Nuslích na Ostrčilově náměstí čekal upovídaný

Prešl na Leoše Svídovce, bylo jen domluvené na schůzku v Praze, ale nebylo tomu tak. Bratři Broškové opravdu bydleli od toho místa nedaleko.

„Tak je mám. Od toho Ostrčilova náměstí to opravdu není daleko. Je to Sekaninova ulice. Teď se ještě mrknu, co oba ty ptáčkové už mají všechno na svědomí,“ hlásil Mařínek Romanovi od počítače, a jen co mu vyjela sjetina z tiskárny, bylo se čemu divit. Oba Broškové měli za sebou slušnou kriminální minulost. Byla to zpočátku majetková trestná činnost, podvody a v poslední době si oba odseděli dokonce dvě loupežná přepadení zastaváren.

„No, mají toho oba bráškové hafo. Podle toho, co se tu o nich píše, to budou, jak říká Studnička, zatraceně tvrdý husy na škubání. Určitě je budou v Praze na protidrogovým znát, takže bysme se měli s nima spojit nebo do Prahy zajet.“

„Na Prahu, Mářo, zapomeň. Karas nám řekne, že není důvod. To, co máme na Svídovce, je v podstatě prd. Prešl nám to, když dojde na lámání chleba, zapře. Já bych počkal, až pustí Svíďu ze špitálu, protože ten bude určitě někde shánět prachy. Ty jeho kecy, že si to s těma dvěma vyřídí sám, tomu přece nevěříš. Zavolat to do Prahy můžeme, ale to je tak všechno, co teď můžeme udělat. Karas nám řekne, abysme na případ založili svůj kriminální spis a hodili na Svíďu ‚oči‘ a ‚uši‘.

Nic jinýho nám stejně nezbude,“ konstatoval poručík

Roman a s tím se také objevili v kanceláři u kapitána Karase.

Šéf kriminálky si pozorně přečetl úřední záznamy, které mu Roman a Mařínek předložili, a udělal to, o čem poručík Roman hovořil.

„Do tý Prahy to dejte protidrogovýmu každopádně vědět, ale určitě na Svídovce založte kriminální spis. Je to nakonec náš člověk, kterej nám sem tahá z Prahy drogy, a byla by škoda tady o takovej pěknej případ přijít,“ padl od šéfa kriminálky návrh, aby kriminální spis nazvali „Naháč“, a poručíku Romanovi, který spis ještě ten den na Svídovce založil, se tenhle název docela zamlouval.

Když se v Praze z protidrogového dozvěděli o Leoši Svídovcovi a o bratrech Broškových, vůbec je ta informace nepřekvapila. Ten kontakt tam u nich už dávno zaznamenali, ale v podstatě neměli nic proti tomu, že si v Písku na Svídovce založili kriminální spis. O Vietnamci „Honzovi“ z Holešovické tržnice, jehož vietnamské jméno neuměli pořádně vyslovit nejen oni, ale dělalo to potíže i oběma píseckým kriminalistům, moc dobře věděli, takže to nakonec skončilo dohodou, že jim písečtí do tohoto případu nepolezou bez jejich souhlasu. Sehnat mobil na Svídovce nebyl pro kriminalisty problém, takže poručík Roman dostal souhlas státního zástupce k odposlechu a stejně tak tomu bylo i pro jeho sledování. Svídovec hned po propuštění z nemocnice, kde nakonec podepsal doktorům reverz, dostal „oči“ a „uši“ a čekalo se.

Leoš Svídovec