vleze hned po propuštění z

nemocnice do dost nevýhodné, takzvané rychlé půjčky a půjčí si sto padesát tisíc, to se Roman s Mařínkem dozvěděli z odposlechu a oběma došlo, že tyto peníze patrně nutně potřebuje na zaplacení dluhů bratrům Broškovým a na další drogy. Do týdne měl půjčku vyřízenou a to, že si pro drogy dojede pražským poledním autobusem s Prešlem, to se poručík Roman dozvěděl s popisem jeho oblečení, včetně tmavě zeleného batohu s logem černého čínského draka, od ranní směny sledovačky. Okamžitě dal zprávu na protidrogové do Prahy i s časem příjezdu autobusu do Prahy, kam však Leoš

Svídovec s Prešlem nedojeli. Oba vystoupili v Milíně a hned, jak vystoupili z autobusu, zamířili do hospody vedle zastávky, kde už na ně čekal muž, který byl později identifikován jako jistý Saša Rudiš. Známý kriminálník, násilník a narkoman z Příbrami, se kterým měli písečtí kriminalisté už v minulosti co do činění ohledně vloupání do chat a rekreačních chalup, za kterým byly vždycky drogy. Že se právě tady v Milíně dojednávala s Rudišem odplata za Svídovcův novoroční „striptýz“, to se kriminalisté dozvěděli až o hodně později spolu s informací, že Svídovec a Prešl pokračovali dalším autobusem do Prahy. To bohužel „sledce“ uteklo, stejně tak jako to, že Svídovec si s Prešlem dojeli pro drogy přímo do Holešovické tržnice. Z Prahy odjížděl Svídovec autobusem do Milevska a Prešl se vracel domů do Písku vlakem.

To, že oba bratři Broškové skončili v nemocnici s prostřelenými koleny, se poručík Roman a jeho kolega poručík Mařínek dozvěděli za týden z protidrogového od majora Chlebka, který jim to volal hned ráno, když se vrátili z porady od šéfa kriminálky. Už když se představil poručíku Romanovi do telefonu a chtěl prověřit alibi Svídovce na předešlou noc, konkrétně na jedenáctou večer, tak už tušil, že se něco děje.

„Svídovec má na tu dobu určitě alibi, protože jsme na něm v tu dobu měli ‚oči‘, a to až do jeho zalehnutí. Stalo se něco, pane majore, co bysme měli vědět?“

„Člověče, ani se neptej, máme tady průser jako barák. Oba bráchy Brošků, jak to zatím podle doktorů vypadá, posadil někdo na vozejk. Budou rádi, když budou chodit o berlích. Oba mají prostřelený kolena, stalo se to přímo před jejich domem. Akce jak z americkýho filmu. Přijeli dva frajeři v černým autě, postavili si je ke zdi domu a padly čtyři rány. Podle všeho museli mít na bouchačce tlumič. Proto volám, protože to vypadá na vyřizování účtů,“ odmlčel se major Chlebek a v telefonu bylo slyšet, jak se s někým domlouvá, že do nemocnice za bratry Broškovými pojede taky, ale až po obědě.

„Oba to jsou sice pěkný grázlové, ale tohle nám ten případ tady pěkně zamotalo. U jednoho z nich, u Emana, se našla už v nemocnici bouchačka, samozřejmě že ji měl na černo, a při domovce se našla spousta drog. Už se o to samozřejmě zajímá Nova a další média. Dej mi okamžitě vědět, jestli budete mít něco kolem toho na ‚uších‘, moc by nám to píchlo, protože…“ uťal náhle major Chlebek rozhovor a poručík Roman měl o čem přemýšlet. Nejenže si v tu ránu vybavil Svídovcovo prohlášení v nemoc- nici, že on si to s bratry Broškovými, i když je tam přímo nejmenoval, v Praze vyřídí sám, ale došla mu i ta narychlo sjednaná půjčka sto padesát tisíc. Ze svodky sledování zjistil, že se v poslední době setkal v několika případech v Písku s Prešlem ve Vatikánu, a přišlo mu, že by zřejmě nebylo špatné se kolem Prešla pořádně otočit, jak je na tom s marjánkou, s penězi a podobně.

Sehnat zajímavé informace kolem Filipa Prešla, kterému říkali místní narkomani trefně „Maruška“, protože kam přišel, tam neustále po každém loudil veselého jointa marjánky, to byla otázka jen dvou dnů, a mohli s ním dát Roman s Mařínkem na kriminálce řeč. Najít ho nebyl taky žádný problém, protože on neustále večer vymetal všechny bary a herny ve městě, kde měl pomalu druhý domov. Přesto to oba poručíci zkusili ve Vatikánu – a ono jim to vyšlo. Prešl tu seděl při dvojce bílého, a jakmile ty dva spatřil u svého stolu v rohu u okna, zvedl ruce nad hlavu, jako když se vzdává, a vypadlo z něho: „Hašišmarjá, neříkali jste, pánové, že vaše základna je u Reinerů? Mám tu za půl hoďky rande s jednou pěknou šubrtkou z pekárny, ta až vás uvidí…“

„Neuvidí, protože za půl hodiny už budeš, Filipe, sedět v naší kanceláři. Koukej to dopít, budeme mít spolu dlouhou nesouvislou řeč,“ přisedli si Roman s Mařínkem ke stolku a Prešl rezignovaně vyndal na stůl malou plechovou krabičku dýmkového tabáku, která byla napěchovaná marihuanou.

„Chlapi, nekazte mi to rande. Je to důležitý?“

„Je to, Filipe, moc důležitý. Pro tebe určitě.“

„Aha, takže se bude ‚papírovat‘. Pane Roman, ta holka mě tu bude fakt hledat. Tohle vám dám a fakt za váma sám přijdu.“

„Kdepak, Filipe, rande počká. A víš proč? My totiž dneska dost spěcháme. Viď, Mářo?“ sbalil poručík Roman krabičku s marihuanou a zvedli se od stolu. Poručík Roman se ještě pořádně nerozjel a hned nasadil Prešlovi brouka do hlavy.

„Filipe, taková důležitá maličkost. Máš na to, než dojedeme k nám na kriminálku, slabejch deset minut, takže si pořádně rozmysli, co nám řekneš. Ale už teď ti můžu říct, že to vypadá, že tentokrát plaveš v pořádnejch sračkách. A jestli ti můžeme tady s Mářou něco poradit, tak kopej sám za sebe, na Svíďáka vůbec nespolíhej, pokud chceš tu svoji pekařku ještě dneska vidět!“

„Říkáte, pane poručíku, že plavu fakt ve sračkách? Můžete mi to aspoň trochu naznačit? Přece za trochu marjánky byste mi nechtěli dát…?“

„Když na to, Filipe, přijde, tak na tu marjánku můžeme i zapomenout, hlavně vem rozum do hrsti a koukej moc vzpomínat, co jsi nedávno dělal se Svíďákem v Praze. Jak vidíš, víme toho dost a rozhodně jsme si to nevycucali z prstu, takže někdo musel asi promluvit,“ hrál poručík Roman v té chvíli tak trochu vabank. A než dojelo auto kriminálky na Nový most, tak to z Filipa Prešla vypadlo.

„No, když vám to vybalil Svíďa, já vám to zapírat nebudu. V Praze jsme spolu byli pro trochu marjánky a perníku v Holešovicích a…“

„A poručík Mařínek domluvit a Prešl přiznal, že se cestou do Prahy stavěli v Milíně, kde domlouval Svídovec s jedním Příbramákem, aby dal pořádnou lekci bratrům Broškovým, a nakonec to s ním usmlouval na padesát tisíc.

„To chceš říct, Filipe, že ten Příbramák nemá jméno?“ ozval se od volantu poručík Roman.

„Má. Svíďa mu říkal Sašo. Ale jestli se tak jmenuje, to nevím. Třeba je to jeho přezdívka. Prej mu taky občas přivez do Kozárovic na diskošku nějakej perník. Zpátky jsem ten jeho bágl s drogama vez já vlakem do Písku, protože Svíďa říkal, že se poslední dobou kolem něho v Milevsku začínají motat nějaký cizí chlapi, který v Milevsku nikdy neviděl, a bál se, že je na něj poslali zase ty Broškové,“ stihl to Filip Prešl vybalit všechno cestou na kriminálku a v kanceláři u drogařů už to byla pro oba poručíky vyloženě hračka.

Po domluvě s protidrogovou centrálou v Praze, která okamžitě dostala výslech Filipa Prešla, si do Příbrami pro Alexandra Rudiše dojela středočeská zásahovka a poručíci Roman a Mařínek si v Milevsku vyzvedli Leoše Svídovce, který si samozřejmě proti svému zadržení neodpustil protesty.

„Vzpomínáš si, Leoši, co jsem ti řekl tenkrát v nemocnici?“

„Chcete mi snad říct, pane Mařínek, že jste na mě za tu dobu něco pořádnýho vyhrabali? To vám to fakt stálo za to?“

„No, stálo nebo nestálo, ale nemáme rádi, když si z nás někdo dělá čuriny. Na to jsme s kolegou Romanem dost háklivý. A už jsem ti, Leoši, řekl, že nemám rád, když mi někdo na dotaz odpovídá otázkou. Udělám výjimku a řeknu ti, co jsme vyhrabali. Ale až v Praze, kam se spolu projedeme,“ nasadil poručík Mařínek Svídovcovi pouta a na to už známý milevský recidivista Leoš Svídovec neřekl ani slovo…