nemuseli sami sedět doma. Ještě víc se ukázalo, jak málo je společných aktivit, co by uspokojily víc generací, že není moc o čem mluvit, aby to obě strany naplňovalo. Podle mě je potřeba, až se kultura trochu restartuje, zacílit pozornost sem. Ve školních zadáních, ročníkových cviče ních, vypsaných grantech i veřejných soutěžích. V bakalářkách, diplomkách, doktorátech i praxi. Přiznám se, že osobně jsem loni nezažila fázi, kterou popisují jiní autoři, kteří zůstali radikál ně omezení ve své činnosti a připadali si v jis tém ohledu odstrčení na okraj. Naopak se na mě obracela řada lidí (včetně zahraničí), abych přispěla nějakou akcí k izolaci v domovech se niorů, abych vymyslela aktivitu pro děti online, abych navrhla projekt pro izolované rodiny atd. Takže mě to ještě vic utvrdilo, že moje činnost má smysl a není snadno nahraditelná. Snažila jsem se pochopit, co se to vůbec děje a jak můžu být prospěšná – a to se pak odrazilo na několika akcích, které jsem udělala právě v této době. V Trenčíně, který se zrovna připravoval na sou těž Evropské hlavní město kultury 2026, jsem například realizovala speciální kompenzační bonus s názvem SOBOTA V NEDĚLI. Vychá zela jsem z toho, že dokážeme kompenzovat hmotné věci, ale zážitky nikoliv. A tak jsem si řekla, proč k zážitku v roce 2021, kdy už skončil masivní lockdown, nepřipojit stejný ztracený zážitek z roku 2020. Jádro projektu tedy tvořily ZDVOJENÉ ZÁŽITKY. Kompenzační bonus měl pokrýt celou společnost – vyzvali jsme všechny hospody v Trenčíně, aby vymyslely svůj vlast ní bonus – třeba v nich obsluhovala dvojčata, dávali dvojitou porci nebo dva chody součas ně. Na hřišti se odehrálo utkání 4 družstev se dvěma balony, na koncertech se hrály písničky dvakrát, kostel vyhlásil dvojnásobnou otvírací dobu, v kadeřnictví vám dělali hlavu dva kadeř níci zároveň atd. Nešlo o to něco dublovat, ale přinést skutečně nový zážitek. Na trenčínském hradě dva průvodci říkali návštěvníkům sou časně různé, vzájemně doplňující se informace. A taky jsem měla v plánu, aby se ve škole objevi ly zdvojené přednášky – například se vyučovala
56
rozhovor
matematika a hudební výchova dohromady. To se ale nakonec nestalo, protože projekt vrcholil o letních prázdninách. Zabýváte se překlenováním propastí mezi lidmi – lze podle Vás nějak přispět k zasypání rozporů, které v naší společnosti vyvolala současná covidová situace? A pokud ano, jak? V roce 1989 jsme si naivně mysleli, že „plot“ kolem naší země nadobro zmizí. Místo toho jsme si ho ale vzájemně rozdělili – každý z nás si urval svůj díl a postavil si ho kolem sebe. Ploty kolem domů začaly postupně růst do výšky, díry mezi laťkami zmizely a řada ulic se začala měnit v bezpohlavní koridory. V roce 2020 jsme sice začali mluvit o hromadné izo laci spojené s šířením nemoci covid 19, ale naše společnost byla uzavřená už dávno před ní. Na „nemoc“ nezájmu a vzájemné apatie se ale neumírá, takže jsme se ji naučili postupně ignorovat. Přijde nám normální se postarat především sami o sebe, ale za chodník před domem je už zodpovědný někdo jiný. Máme přece nárok na to, aby nás někdo ošetřil, ob sloužil i zabavil. Přišlo mi proto absurdní, když se během pande mie začalo volat po NÁVRATU DO NORMÁLU, protože já jsem tedy žádný normál neviděla. Naopak jsem měla pocit, že před námi stojí výzva věci začít řešit jinak, nikoliv se vracet do minulosti. Samozřejmě to ale v současné situaci, kdy většina společnosti řeší válku na Ukrajině, vypadá banálně, ale zároveň to s tím úzce souvisí. Společnost je třeba vychovávat k tomu, aby byla aktivní a ohleduplná, a to se pěstuje od úplně drobných každodenních věcí. Řada měst a obcí úspěšně vyčerpala dotační programy na veřejné prostory, opravila domy i kulturní instituce, postavila hřiště i zrevitali zovala parky, a přesto to veřejný život neovliv nilo tak, jak bysme si představovali. Už je více než zřejmé, že vyměněná dlažba na náměstí vý razně nezmění vztah obyvatel k centru města
