Laboratoř myšlenek

technologie

soběstačnost

Rozhovory s osobnostmi České republiky o budoucnosti země

ekonomika

vědomí

regenerace

kultura

společnost

veřejný prostor

Robin Čumpelík

LABORATOŘ MYŠLENEK

Vydání knihy podpořil Institut Equilibrium, z.ú., a CertiCon a.s.

Koncept a text © Robin Čumpelík, 2022

Grafický design © Dipozitiv 2022

© Nakladatelství JOTA s.r.o., 2023

ISBN 978-80-7565-993-4

Laboratoř myšlenek

Jsme vůbec první civilizace

v historii planety, která naprostou většinu toho, co vyrobí, nedokáže recyklovat nebo vrátit zpět do přírody.

Miroslav Bárta

Od samotného začátku přípravy knihy nás zajímají otázky související s minulostí a jednotlivými fázemi lidské civilizace. Hned z několika stran dostáváme tipy na významné české archeology různých zaměření, jimž pokládáme otázky. Znovu jsme si uvědomili, že poznávat podstatu a cykly lidského vývoje by mělo být tím nejdůležitějším vodítkem pro skutečnou proměnu demokratické společnosti. Při tvorbě dotazů bylo velice těžké zastavit se pouze na dvanácti otázkách. Nabízelo se jich více. Vzápětí přišla odpověď: „Musí jich být dvanáct? Mohli bychom dát liché číslo, třeba třináct.“ Nakonec jich přeci jen zůstalo dvanáct, protože to tak prostě samo vyšlo.

Musí být nádherný a vzrušující pocit, když člověk objevuje stopy našich předků, pokorně našlapuje kolem nich, poslouchá jejich tiché hlasy a spojuje je s příběhy. Zároveň jde asi o hodně náročný proces následného bádání a dokazování. Mohl byste popsat proces, kterým v současnosti procházíte?

Právě v tuto chvíli se nacházím mezi dvěma na sebe navazujícími etapami probíhající expedice na pyramidovém poli v Abúsíru. Situace byla až do nedávné doby hodně komplikovaná – nebylo jisté, jak a do jaké míry zajistíme financování naší práce a ústavu na tento rok, byli jsme dlouhé týdny nejhorší zemí ve zvládání covidu na světě, takže bylo složité se do Egypta vůbec dostat, a navíc nám univerzita od konce dubna do září zavřela z důvodu dlouhodobě plánované rekonstrukce ústav, takže nemůžeme do knihovny ani do archivu. Za dva týdny odlétá další část naší expedice do Egypta a snad se již situace uklidní. Mezitím probíhají práce na publikačních výstupech, výuka, podáváme granty, bojujeme s narůstající byrokracií. Prostě klasický akademický rok.

Můžeme lidem, co neznají Vaši práci, přiblížit, na čem nyní pracujete?

Pokud jde o naše práce v Abúsíru, soustředíme se letos na dvě oblasti. První je přímo v srdci pyramidového pole, kde v roce 2018 došlo k fantastickému objevu hrobky do té doby bájného mudrce Kairsua. Ten byl uctíván v Egyptě tisíc let po své smrti, jen se netušilo, kde našel místo svého věčného odpočinku.

Určitě často jdete po objevených stopách našich předků dál a dál, pokoušíte se najít jejich obsah, jazyk a souvislosti. Kde je hranice toho, jak daleko má smysl jít a kdy již dané místo, objekt, příběh nechat být a opustit?

Ta hranice se dá stanovit poměrně snadno. Nelze ji překročit, pakliže by mohlo reálně dojít k ohrožení života jakéhokoliv člena našeho týmu. Často pracujeme totiž mnoho metrů pod zemí a sám jsem na vlastní kůži zažil okamžik, kdy jsem musel rozhodnout, že to nestojí za to, že nejsme schopni pokračovat v práci. Některá tajemství nám tak zůstanou ukryta zřejmě navždy. Zato se můžeme soustředit na ta, která máme šanci vyřešit… Jinak ale platí, že se vždy snažíme ke sběru dat v rámci daného výzkumu použít všechny možnosti, které nám moderní věda nabízí, a využít všech metod dokumentace.

Jak moc důležitá je pro Vaši práci intuice? Je možné ji nějak rozvíjet?

Intuice – moc bych si přál vědět, jak vlastně funguje. Ale ano, intuice podle mě hodně souvisí s mírou našich znalostí. Čím víc víte, tím možná hraje větší roli. A přiznám se, že jsem s ní byl také konfrontován – ne vždy však zafungovala, jak bych si přál. Ten pocit, že „to prostě víte“, i když nejste schopni vysvětlit proč, může být ošidný. Jediný lék na něj je pokora.

Často pobýváte v Egyptě, možná už se Vám stal druhým domovem. Při objevování se přímo dotýkáte minulých civilizací. Kdy nastal moment, že jste si začal intenzivně uvědomovat souvislosti vzestupů a pádů civilizací?

To mi trvalo delší dobu, možná příliš dlouho. Ale cesta k tomu „bodu zlomu“ trvala řádově roky. Od začátku své kariéry jsem se snažil pokračovat v nastavené tradici našeho ústavu, na každé expedici jsme uplatňovali maximální množství technologií a přírodovědných postupů. Již profesor Miroslav Verner byl prvním archeologem v Egyptě, který použil geofyzikální metody, kterými byl objeven zádušní chrám královny matky Chentkaus nebo do té doby neznámý komplex panovníka Raneferefa. V tomto století jsme například byli první v detailním snímkování pyramidových polí satelitem, 3D skenování nalezených památek a v mnoha dalších disciplínách. A teď to přijde: abyste přesvědčili desítky odborníků ne-egyptologů o smyslu této práce, aby je to bavilo a zajímalo, aby sami přemýšleli o tom, co vidí a analyzují, musel jsem jim vedle unikátnosti staroegyptské civilizace zdůraznit obecný smysl toho, co dělají a jak se to vztahuje k jiným společnostem a civilizacím. Tak jsem tedy přišel ke srovnávacímu studiu civilizací.

V jakém procesu se podle vás nachází civilizace nyní? Je možné tomuto koloběhu nějak předcházet? Uvědomit si ho? Zastavit ho?

Nejsem si vůbec jist odpovědí. Každá civilizace se neustále nespojitě proměňuje. Tento vývoj nelze ani zastavit, ani mu předcházet. Co ale udělat naopak můžeme, je snažit se předejít nejhorším důsledkům –na základě historie a archeologie a poznání toho, že když něco uděláme, vždycky to nějakým specifickým způsobem dopadne. Abych použil názorný případ: každá civilizace dopadla špatně, pokud neustále navyšovala mandatorní výdaje. S žádnou společností to

nedopadlo dobře, pokud dopustila nárůst nepotických struktur a mafie, pokud nechali upadnout společenskou smlouvu, pokud se jejich elity vykašlaly na většinovou populaci. Tohle všechno bohužel můžeme v tuto chvíli vidět i u nás – od Hradu až k břehu Vltavy, mám-li zachovat české reálie.

Zabýval jste se ve své práci také naší zemí nebo o ní v rámci své práce nějak přemýšlel? Naše země je opředena mnoha významnými příběhy a legendami. Co pokládáte na našem území za zajímavé a neprobádané?

Původně jsem společně s egyptologií studoval pravěkou a raně středověkou archeologii a chvíli i historii, takže jsou mi české země svou historií samozřejmě velmi blízké, ať jde o pravěk a využívání území Česka pravěkými lovci (viz např. Přezletice u Prahy, kde jsem i pracoval, berounské jeskyně, Dolní Věstonice a mnohé další), nebo dějiny raného středověku – postupnou kolonizaci Čech, keltskou společnost, počátky Slovanů nebo krvavý nástup Přemyslovců.

Koncem roku 2020 byla při archeologickém průzkumu kláštera v Milevsku objevena relikvie z tzv. Pravého kříže. Může jít o relikvii, která je přímo spojena s utrpením Krista. Co si o tom objevu myslíte?

Nejsem odborník na tuto tematiku, nebyl jsem u tohoto nálezu a ani nemám zprávy z průběhu analýzy této relikvie. Takže vlastně nemohu dost dobře odpovědět. Je ale zajímavé, že krátce po tzv. „objevu“ vše utichlo. Nechci mluvit konkrétně, ale počátky všech náboženských systémů jsou opředeny tajemstvími a záhadami, skutečnými i vymyšlenými. Kdo byl Ježíš, do jaké míry můžeme spoléhat na jednotlivá evangelia (včetně pátého tzv. Jidášova)? Kdo skutečně viděl ty zázraky a žil skutečně Lazar? Chci tím říci, že podobných relikvií je na světě tolik, že kdyby se daly dohromady, byl by z nich les a tuny železa. To ale neznamená, že není jistá šance, že naše relikvie může být pravá. V tuto chvíli to tak ale nevypadá.

Hovořili jsme o procesu objevování. Jak moc důležitá je spolupráce celého týmu archeologů a jejich kolegialita v historických momentech objevů?

Tak to je naprosto zásadní věc. Jsem moc rád, že dělám právě egyptologii – je to úzký obor a těch pár desítek lidí z mé specializace od Bostonu přes Tokyo po Sydney se velice dobře zná, řada z nich je i mými přáteli. Pomoc

a rada je samozřejmostí a díky tomu se může egyptologie rychle rozvíjet. Stejně tak je to s naším mezioborovým týmem, kde naprostou většinu tvoří zástupci oborů mimo egyptologii a archeologii – přírodovědci a technici, které práce baví a zajímá. Bez nich a bez tohoto nastavení bychom nemohli uspět a nastavovat nové standardy výzkumu a teoretického poznání.

Často se říká, že všechno nám ukázali naši předci, že mnohé již bylo vymyšleno dávno před námi, jen to znovu objevujeme a poznáváme. Měli jsme mezi námi významné světové myslitele, reformátory. Jaké zkušenosti bychom podle vás měli přebírat od našich předků?

Tak to je složitá otázka. Jisté je, že naši předci, jak sám říkáte, měli více času přemýšlet bez zbytečného balastu (pokud chtěli). Dnes prakticky všechny každodenní informace pozbydou během několika hodin platnosti, žijeme v době obrovského informačního šumu a dezinformací, které znesnadňují pochopení a poznávání světa. Tak to je asi to hlavní. A samozřejmě je škoda, že žijeme v zemi, která prakticky neumí vyrobit finální výrobek, stali jsme se takovou ekonomickou kolonií vyspělých zemí a zahraničních bankovních domů, zemí, kde se získaný kapitál moc neinvestuje, ale vyváží za hranice.

Jaký je váš názor na spolupráci akademické obce při formování nových myšlenek, rozvoje tvořivosti a podpory nové ekonomiky? Jaký by podle vás byl ideální koncept spolupráce akademické obce, veřejné sféry a občanů?

Odpověděl bych asi tak, že občané, respektive občanská společnost, veřejný prostor a věda se vzájemně doplňují a potřebují. Ať jde o technologický pokrok, rozvoj ekonomiky, boj s nemocemi a epidemiemi nebo boj s dezinformacemi a podobně. Vědci jsou skupinou, která často ví, co a jak funguje v jejich úzce vymezené oblasti expertního poznání, nicméně přenesení a využití tohoto poznání ovlivňují postoje a nastavení ve společnosti. Bez této symbiózy nelze na lepší budoucnost ani pomyslet.

Jaká poznání jsme v našich životech ještě schopni učinit? Případně jaká poznání si přejete, aby lidstvo učinilo?

Poznání nemá hranic a je třeba si neustále připomínat pokoru. Poznání dneška bude zcela jistě zítra

44 Prof. Mgr. Miroslav B€rta, Dr.

(* 1969 Praha) je ‡esk† egyptolog a archeolog. Vede v†zkumy v Egyptˆ a Sƒd€nu, tˆŠi‰tˆ jeho archeologickŒ ‡innosti spo‡Åv€ ve v†zkumu lokality stavitelç pyramid v AbƒsÅru. Od roku 2013 je ‚editelem …eskŒho egyptologickŒho ƒstavu. Je nositelem mnoha mezin€rodnÅch cen za vˆdeckou ‡innost. Kromˆ egyptologie se dlouhodobˆ zab†v€ multidisciplin€rnÅm studiem fenomŒnu kolapsç, vzestupç a p€dç komplexnÅch civilizacÅ a je autorem mnoha publikacÅ.

Rejst‚Åk inspirace

Daron Acemoglu, James A. Robinson

Pro‡ st€ty selh€vajÅ: Ko‚eny moci, prosperity a chudoby

Miroslav B€rta

Sedm z€konç. Jak se civilizace rodÅ, rostou a upadajÅ

Miroslav B€rta

P‚Åbˆh civilizace. Vzestup a p€d stavitelç pyramid

Byung-Chul Han

Vyho‚el€ spole‡nost

překonáno. Měli bychom si zároveň naléhavě uvědomit, že pokud selže naše civilizace, nic ji nenahradí, a že nemusí být vůbec nereálné, že za pár stovek či tisíc let si bude jiná civilizace lámat hlavu třeba s tím, proč na naší planetě není život nebo jen jeho „nižší“ formy. Otřesná míra nerovnosti v distribuci bohatství a chudoby, nemoci, hlad, globální klimatická změna, partikularismus a neuvěřitelná sobeckost některých soukromých, ale i státních predátorů, neschopnost vidět za horizont událostí, náboženský a společenský

extrémismus, to jsou jen některé z aktuálních problémů dnešní doby. Jsme vůbec první civilizace v historii této planety, která nedokáže naprostou většinu z toho, co vyrobí, recyklovat nebo vrátit zpět do přírody. V některých částech světa můžeme zažívat neuvěřitelnou životní i technologickou úroveň, zatímco v jiných je téměř středověk. Pokud toto nezvládneme jako lidstvo, nevidím moc důvod k optimismu. A naprostá většina z toho, co jsem vyjmenoval, představuje výzvu především pro vědu, občanskou společnost a nové lídry.

„Taková společnost je velká, ve které muži sázejí stromy, o nichž vědí, že v jejich stínu již nebudou odpočívat.“

Miroslav Bárta

Vidím velice pozitivní kroky v jakési decentralizaci lidského ega.

Vladimír Brož

Potkáváme se opět po několika letech, abychom vedli rozhovor o vývoji dnešní společnosti z pohledu kultury a veřejného prostředí. Setkáváme se v centru Prahy v parku u Žofína, koukáme na sochu Boženy Němcové a pouštíme se do prvních otázek. Vše plyne jak voda kolem nás. Ponoříme se do hluboké minulosti, historických skutečností a faktů, životních zkušeností a dnešního pohledu na svět. Vladimír záměrně zdůrazňuje vliv egoismu na dnešní dobu. Mluvíme o porozumění mezi lidmi. Nezbývá než souhlasit a hledat cestu. „Když jdeme dál a řekneme –láska, dům nebo strom, tak si každý představí vlastně něco jiného,“ říká v rozhovoru.

Kde berete největší inspiraci k tvorbě? Čemu se věnujete, když to není malování nebo rap?

Na takovou otázku je nutné si odpovědět analýzou toho, co znamená tvorba a co je inspirace, pak teprve může člověk zaujmout stanovisko. Když odpověď vztáhnu k těmto naprosto podstatným elementům, tak pro mě je tvorba způsob, jak interagovat se světem. Vlastně si myslím, že tvorba probíhá neustále a u každého z nás. Pouze někdo se rozhodl, že to tak bude nazývat, a někdo jiný zase ne. Například Josef Čapek napsal knihu Nejskromnější umění, kde o tom mluví –hovoří tam i o obyčejné tvorbě lidí. Obyčejná tvorba probíhá na denní bázi u všech lidí v podstatě pořád. Vnímám to takto skromně a jednoduše.

Inspirací je všechno, co se děje kolem mě a ve mně, protože tvorba v podstatě jen odráží realitu a pomáhá mi se s ní vyrovnat, protože realita často bývá rozporuplná, těžká a člověk se v tom všem může zmítat, není to vše jen pozitivní. Tvorba je pro mě ale primárně nástroj pro napojení na okolní svět.

Kdy jste pochopil, že tím, co Vás baví, se můžete také dobře uživit? Kdy se z vášně, zábavy a radosti stane něco, z čeho se může slušně žít?

Tohle jsem pochopil velmi záhy. Vlastně jsem v tom pravém slova smyslu nikdy nepracoval…, he he he, to je zajímavé, jak tě čeština vede k některým absurdním vyjádřením. Takže jinak, v tom pravém slova smyslu jsem pracoval vždycky. V tom zaběhlém slova smyslu, že za nějakou úplatu předáváš kus své denní energie a času někomu jinému, tak jsem nikdy nepracoval. Tento nekompromisní vztah k věcem, systému a životu jsem měl vždycky. Není to nic, co bych si vydobyl, proto na to nejsem nějak zvlášť pyšný, je to touha, která je mi vrozená. Jinak jsem to ani nikdy neuměl.

Snad jediný moment, kdy jsem byl k něčemu opravdu donucen, byla civilní vojenská služba v nemocnici, protože jsem z mnoha různých důvodů nechtěl jít na vojnu. Tam se mnou bylo velice těžké pořízení. Nadřízení to těžce nesli, že mě tam měli, já těžce nesl, že jsem tam byl – tehdy to pro mě ale byla motivace k definitivní přísaze, že nikdy nebudu pracovat pod někým, koho přirozeně nerespektuju. V hierarchickém systému, kde je přirozená chuť na něčem spolupracovat často nahrazovaná pravidly, zákony či perzekucí. Udělal bych to snad jen tehdy,

kdyby mé děti strádaly hladem. Jinak mi nevadí být chudej, obyčejnej…, jakejkoliv, ale jde hlavně o to, jak člověk využívá svůj čas.

Jakou práci a činnosti nejvíce oceňujete? Jakých řemesel si ve společnosti nejvíce vážíte?

Žebříček toho, co člověk oceňuje nebo neoceňuje, se v průběhu života mění. Teď například nejvyšší naplnění cítím, když připravuji jídlo dětem, kreslíme spolu nebo trháme jablka v aleji u cesty. Mám pocit, že se jedná o nejvyšší level toho, co můžeš vlastníma rukama v životě dělat. Pod tím mám někde uspokojení vlastních potřeb, snů, ambicí… Vlastně jsou to vše spojené nádoby. Sám pro sebe vidím ve vlastním pracovním nasazení jakousi ochranu před chaotičností světa, před takzvanou bezbřehou relativitou. Pracuju, abych se nezbláznil a nepropadl se sám do sebe. Zároveň musím dodat, že každá práce je důležitá a každá práce má svůj smysl – jinak by neexistovala. Poptávka, potřeba, nabídka, společné vazby ve společnosti. Je to termitiště.

Společenský organismus se podle mě řídí tak trochu sám, je to v mnoha ohledech přírodní proces. Jeden z nejstrašidelnějších důkazů pro tuto teorii je to, že po dopadu atomových bomb v Japonsku byli na místě i sociologové a antropologové, a mimo to, že armáda dokumentovala zkázu hmotného světa, tak oni měli za úkol analýzu poškození společnosti jako takové, i její sociální struktury. Zjistili ale, že ten systém se okamžitě znova začal stavět. Lidé začali spontánně přijímat nové funkce. Z toho vyplývá, že každá naše pozice, kterou nyní ve společnosti zastáváme, je proměnná a případně i dočasná. Kdyby bylo potřeba, tak se stanu třeba někým, kdo vozí lidi do nemocnice nebo staví hráze nebo hasí požár či hlídá děti. Momentálně tedy dělám to, co je podle mne nutné dělat, ale nemyslím si o své pozici v hierarchii termitů vůbec nic. Všichni vlastně děláme to samé.

Ve svém uměleckém jménu máte číslo. Kdybyste se podíval na „hru“ čísel naší historie (ať už naší země, nebo celé planety), které milníky Vám připadají zásadní a proč?

Obávám se, že celý koncept datování je poměrně problematický. Myslím si, že to je jeden z krásných důkazů zrcadlového bludiště, do kterého se sami zavíráme. Ono to samozřejmě jinak nešlo a asi ani

nejde. To ale neznamená, že máme vše považovat za správné. Ta problematika spočívá například v tom, že počítáme posledních 2021 obletů naší planety okolo hvězdy, ale zapomínáme základní fakt, že to je jen a jen náš konstrukt. Celý fenomén času je samozřejmě mnohem širší, složitější a děsivější, v řádu miliónů či miliard je velmi těžké přemýšlet. Podobné problémy s důsledností výkladu se týkají i mnoha ostatních otázek.

Když se ptáš na milníky v našem současném letopočtu, tak jako hodně důležité vnímám ty, které dokládají změny v konceptu nazírání na naše ego. Většina historických událostí je veskrze rozporuplných, proto se objevují přirozené tlaky na revizi jejich výkladů. Jeden z takových typicky problematických milníků je například takzvané objevení Ameriky. Vykládáme celou událost z naší evropské optiky a často zapomínáme, že člověk na tom kontinentu už dávno žil. Podobných problémů v běžném výkladu historie je obrovské množství, proto to beru vše s nadsázkou. Ale určitě jsou důležité dobové situace, kdy se ustupovalo od dogmat, od politických a náboženských totalit, bourala se mezilidská zvěrstva, jako bylo například otrokářství, a tak dál, to jsou velice důležité milníky.

Co si myslíte o současném vývoji společnosti kolem roku 2021? Co vidíte jako stinné stránky, co naopak jako příležitosti pro budoucnost?

Když se na naši dobu podíváme z velkého odstupu, tak se v jistém slova smyslu pereme se stejnými problémy, jako se lidé prali i v minulosti. Proto je dnes možné jít na komedii od Molièra a smát se upřímně, protože člověk zjistí, že jsou to úplně stejní lidé, kteří řeší úplně stejné problémy, a proto funguje humor, který je stovky let starý, přitom máš pocit, že je napsaný před týdnem. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je tou stinnou stránkou egoismus. To je základní pole, na kterém je nutné pracovat, případně i regulovat, bojovat, měnit, rozvíjet. Historická křivka destabilizace lidského egoismu je velice zajímavá. První bod, kde to vše začíná, je to takzvané vypovězení z ráje, kdy si člověk uvědomil sám sebe, tím byl vypovězen z přírodního ráje nevědomí. Tím, že člověk řekne: „Já, jsem,“ tak začíná něco dobrodružného, ale zároveň něco neuvěřitelně omezeného, protože začne všechno vztahovat k sobě: „Já, jsem, já, já, já.“ To já si myslelo: „Já jsem středem vesmíru!“ pak řeklo: „Dobře, tak nejsem, ale všechno obíhá kolem mě,“ následně si řeklo: „Aha, tak neobíhá kolem mě, tak já obíhám okolo,“ ale: „Já jsem vyčleněn z přírody,“ pak přemýšlí

a říká „No, tak dobře, nejsem. Vlastně jsem součástí evolučního stromu života.“ A takhle to jde dál a to je vlastně ta ztráta toho superegoistického výsostného postavení, což je myslím strašně důležitý proces. A samozřejmě neukončený.

Vidím v mnoha ohledech i pozitivní vývoj, ve společnosti roste počet lidí, kteří snad začínají upřednostňovat koncepci celku a kontextu před nenasytností jedince. Nevadí mi nekupovat si určité typy věcí nebo nejíst určité typy věcí, protože tím chráním sám sebe – tím nemyslím Vláďu Brože, ale myslím tím ten celek. Čím více se soustředíš na Vláďu Brože a jsi více zakotvený v optice Vladimíra Brože, tak tím více se chováš egoisticky, vlastně tě to i více omezuje, více se trápíš, protože je v tom mnoho různých trápení, frustrací, nenávistí a tak dál.

Ve Vašich textech a umění se objevují čas od času komentáře politického dění a vyjádření názoru. Jaké bývají reakce, když přicházíte s nějakým přímočarým názorem?

Reakce bývají velice překvapivé. Člověk se musí probrat z určitého idealismu o stavu společnosti, a to už mám dávno za sebou. První šokující probuzení bylo v období, kdy moji kamarádi LA4 a James Cole udělali projekt Nadzemí s Mikem Trafikem a místo nich hraje v pilotním videoklipu mladý Rom a nějaký Syřan. Přišlo mi to jako velice pěkně udělané video, které působí vlastně hodně fashion, ale to, co se následně strhlo pod ním v diskuzi, mi totálně vyrazilo dech. Polovina komentářů byla rasistická. Tehdy mi došlo, že masová hiphopová scéna je v mnoha ohledech přiblblá a povrchní komunita. Došlo mi, že ten problém je tak hluboce prorostlý společností, že se objevuje i v urban scéně založené na černošské hudbě. Stále se to točí kolem stejných problémů.

Politická a společenská prohlášení jsou přijímána rozporuplně. Například písnička Fuck off nám přinesla hodně, hodně problémů. Stála nás odliv velkého množství fanoušků. Vždy jsem si ale říkal, ať jdou, když nesouhlasí se základními věcmi, tak u nás nemají co dělat. Na druhou stranu si tě všimnou jiní lidé, kteří tě díky tomu začnou poslouchat. Písničku jsme udělali v období, kdy se žádná jiná česká kapela k eskalaci negativního napětí ve společnosti nevyjádřila. Šlo nám tehdy o jasné pojmenování toho, že strach z uprchlické krize je v české politice zneužíván. Primárně o tom ta písnička je. Bylo to období, kdy se s tímto strachem

šermovalo ve veřejném prostoru, ve veřejných médiích, ale také se zneužívalo k tomu, aby se určití lidé dostávali k moci a ke korytu. Vystoupili jsme proti tomu. Bouře to pak byla veliká, ale samozřejmě toho vůbec nelituji. Přišlo vyhrožování a zastrašování, opravdu i velké problémy, o kterých zde nechci mluvit. Myslím, že rap je jeden z mála žánrů, který může hovořit rovně a jasně ke konkrétním tématům, takže to občas děláme.

Věnujete se mnoha věcem, které se týkají veřejného prostoru – architektuře, designu, knihám, uměleckým instalacím. Jak vnímáte dnešní veřejné dění, důležitost a správu veřejného prostoru?

Když zmiňuješ důležitost, tak ta je v tomto ohledu fatální. Bohužel se musím znovu dotknout tématu egoismu. Problém je, že jsme uvěřili tomu, že celý svět je náš prostor. My jsme přemnožený zvířecí druh, který má větší výpočetní kapacitu než zbytek ostatních živočichů, a uvěřili jsme tomu, že je to všechno zkrátka naše. Myslím, že právě tady u toho „naše“ to všechno začíná. Osobně mám pocit, že před námi leží ještě obrovské úkoly primárně ve zmiňované decentralizaci ega – protože to není jen náš prostor. Teď například sedíme v parku, kde je okolo nás absolutně zkrocená příroda, nemůže tě přepadnout žádný predátor, jsou tady vysekané křoviny, prostě jsou to všechno psychologické věci, které se táhnout celá staletí. Svět jsme si přizpůsobili, a tím pádem i zotročili k obrazu svému. Negativní dopady tohoto procesu jsou v současnosti čím dál tím zřejmější.

Vydal jste knihu Kmeny. Dnes se často hovoří o určitých kulturních válkách. Lidé mají nějaké kódy, zaklínadla, kterými se ohánějí a pokládají je často za jedinou možnou pravdu. Jak vnímáte pojem „kulturní války“?

Opět, alfa a omega celé problematiky je zúžený pohled na sebe sama. Dominujeme jako úspěšný živočišný druh, který stojí na dravém egoismu, a to má logicky i své stinné stránky. Zejména pevné ukotvení principu my a oni, což je klíčová otázka, kterou bychom měli překonat, ale vůbec netuším, jestli se to někdy podaří. My – v jakémkoli slova smyslu, například my heterosexuálové, my běloši, my křesťané, my muslimové, my muži, my bohatí, my chudí, chytří, krásní… versus oni. Doleva, doprava, židi, bezvěrci, snobové, lůza a tak dál. Snažím se o všech přemýšlet jako o nás, o mně, i člověk ze zcela opačného názorového spektra je můj bratr. Kulturní války jsou pouze podmnožinou tohoto problému. Dokud zde budou nějací nepřátelští „oni“,

tak se nehneme z místa. Nemyslím to ale tak, že by člověk měl přestat rozlišovat. Jen je potřeba započítat do své vlastní rovnice tento velký jednotící rozměr. Pod jeho univerzálním deštníkem je možné zase vše rozdělovat, ovšem už pod jiným zorným úhlem.

Jeden příklad za všechny. Než jsme například byli schopni pochopit, že my běloši a my černoši jsme všichni my lidi, tak uběhla staletí, umřely kvůli tomu milióny lidí, milióny lidí kvůli tomu byly týrány a zmasakrovány. Dokud se toto neprobojovalo, tak se problematika nehnula dál. Čeká nás velké množství podobných procesů, kulturní války, náboženské války a jakékoli jiné války jsou s tím bytostně spojené. Já k tomu přistupuji tak, že když se s tebou budu o něčem přít, tak se vlastně hádám sám se sebou. Respektuji tvůj názor, ty sám můžeš být úplně jiný, ale stále tě chci vnímat jako součást sama sebe, v širším slova smyslu. Nepotřebuji tě pak zmasakrovat, nepotřebuji nad tebou ani vyhrát.

Lidé u nás hovoří jen jedním úředním jazykem, ale často to působí, že si vůbec nerozumějí, že je mnohé rozděluje. Kontrasty jsou často obrovské. Co si myslíte, že nás rozděluje a co nás naopak spojuje?

Otázka jazyka je obecně zajímavá. Z toho primitivního hlediska ji zkoumám, protože dělám rap, ze složitějšího hlediska ji zkoumám díky zájmu o lingvistiku a přenos informací. Jazyk je komunikační kód – v podstatě jde o přenos dat z vědomí do vědomí. Osobně si myslím, že přes veškerou krásu je jakýkoliv lidský jazyk velice nedokonalý, protože je to jakási sekvence zvuků, případně psaných znaků, ke kterým si následně přiřazujeme významy. Přiřazování významů je právě ale ta Achillova pata. Proto vítězí matematika a rostoucí výpočetní kapacita počítačů, protože je možné kódovat, přenášet a dešifrovat ve vyšší přesnosti. Myslím to tak, že když oba vyslovíme slovo „matka“, tak myslíme v principu to samé, ale míra nejasnosti a nepřesnosti je zároveň veliká. Když jdeme dál a řekneme – láska, dům nebo strom, tak si každý představí vlastně něco trochu jiného. Mimo jiné i tyto nejasnosti v komunikaci a v zacházení s komunikačním kódem, jazykem, jsou zdrojem mnoha napětí a konfliktů. A konflikt mě moc nezajímá, zajímá mě spíše společné obrušování věcí, abychom si z toho vzájemně každý odnesli něco, co nás posune dál.

Spojuje nás jedna důležitá věc. Zmiňoval jsi projekt Kmeny – největší hodnota, kterou jsem si z toho projektu

odnesl, je, že jsem donutil sám sebe (společně se všemi, co na té knize dělali) projít 25 komunit v průběhu třech dekád, což bylo obrovské množství informací, které musí hlava zpracovat. Odnesl jsem si z toho jednu důležitou věc, která je pro mě neměřitelná úspěchem projektu, penězi apod. Přes všechny rozdíly jsme si velmi podobní. Mnohem více, než jsem si byl dříve ochoten připustit. Člověk ale tak strašně moc doufá, že bude jiný než ten druhý mravenec, že potřebuje mít holou hlavu, číro, dělat tisíc kliků denně nebo jezdit 200 km/h do zatáčky, ale ve výsledku je to stále ten stejný mravenec z toho stejného mraveniště. Ale ještě jednou opakuji. I budování odlišné osobní integrity je důležité, nenahraditelné, každý z nás je originál, ovšem v kontextu společného kulturního vědomí, z kterého všichni čerpáme a do kterého také všichni vysíláme.

Jak se díváte na technologický vývoj a příležitosti, které by mohla využít naše země? Jaký potenciál v oblasti technologií vidíte?

Celé je to dlouhodobá křivka – určitý gradient. O současnosti není možné přemýšlet bez vědomí minulosti a bez představy o budoucnosti. Vše je ověřeno staletími, technologie přinášejí mnoho dobrého i mnoho špatného a nebude tomu jinak ani v dnešní době. Ze současných věcí, které jsou závratné a obrovské, zmíním tři, které mě nejvíce zajímají. První je James Webb Space teleskop, který nám umožní mnohem hlubší náhled do problematiky toho, kde se nacházíme v kontextu celého časoprostoru. Jaký je příběh hmoty, energie, prostoru a času. Druhým příkladem je vývoj kvantového počítače, který nás má šanci exponenciálně posunout v kapacitě digitálního výpočtu. Ve vztahu ke kvantovému výpočtu mě velmi fascinuje i fenomén tzv. superpozice, který vnímám sám pro sebe jako důležitý koncept a předobraz pro nový typ myšlení. Sám už se nespokojím s 0 nebo 1, ano či ne, dobro či zlo atd. Zajímá mě složitější náhled na věci, který umožňuje několik stavů a přístupů, a to paralelně v jednu chvíli. Třetím technologickým příkladem, který je s tím předchozím spojený, je umělá inteligence. V budoucnu umožní obrovská výpočetní energie programování a vznik nového typu vědomí, které překročí hranice lidské inteligence, což je na jedné straně krásné a pozitivní, logicky ovšem i velmi rozporuplné. Co mě na této otázce taktéž fascinuje, je opět otázka hierarchie. V minulých odpovědích jsem zmiňoval nehierarchické myšlení

čili například rovnost mezi všemi lidmi, rovnost člověka vůči přírodě, ostatním bytostem a tak dále. Všimněte

si ale, že se vlastně nevědomky jedná o etickou a filozofickou přípravu na budoucí situaci, která už se nevyhnutelně blíží. S nadsázkou naznačím imaginární situaci, kdy té nové „Super AI“, „super inteligenci“, jak se její koncept dnes označuje, řekneme: „I přestože máš vyšší schopnosti než my, jsme si rovni?“ a budeme doufat, že řekne ano, protože pokud ne, tak nastává gigantický problém. Proto myslím, že je důležité pracovat na revizi hierarchie světa už nyní. Pokud budeme trvat na zažitých dogmatech, jako že zvíře patří do klece a do mlýnku, černoch patří ke dveřím, žena ke sporáku, příroda jako taková je jen zdroj surovin a tak dále, tak se nám to může velmi vymstít. Je to moment, kdy se z lovce stane oběť. Pokud toto všechno přehodnotíme už nyní, tak také věřím, že se toto všechno bude kódovat v náš prospěch, v naše dobro.

Kdybyste měl pojmenovat tři čtyři priority, které vidíte jako důležité pro přítomnost, ale zejména budoucnost země, které by byly ty hlavní?

Priority jsem v podstatě již zmiňoval, ale mohu to ještě shrnout a vztáhnout k praktickým rozměrům. Již delší dobu se říká, přemýšlej globálně a chovej se lokálně, což znamená – vypadá to, že tu mluvím jen o velkých tématech, ale přitom je potřeba o nich přemýšlet naprosto obyčejně. Stejně jak si povídáme u piva. Obyčejné povídání si u piva je stejně důležité jako nejhlubší filozofické hloubání. Myslím si, že člověk se musí v mnoha ohledech přestat brát vážně, protože v tu chvíli, kdy si rozšíříš a uvolníš koncepci sebe sama, tak začneš jinak vnímat své okolí. Na tomhle může pracovat každý z nás.

Sám se o to snažím. Skrze výzkum vlastního ega a egoismu – skrze rap například, který je vyloženě „já, já, já…“. Je to pouštění egokáry z kopce. Jsi opice, která si stoupne na pyramidu, a tam se tluče do prsou. I to je důležitá zkušenost. Na druhé straně spektra je absolutní pokora, vidění věcí v maximálním kontextu, času, prostoru, vývoje stromu života atd. To všechno sám pro sebe v životě podstupuju a můj osobní výzkum není zdaleka u konce. V porovnání s celým zmiňovaným kontextem se cítím být omezeným malým zvířátkem. Tím, že jsem si toto připustil, začalo něco dalšího, ještě silnějšího.

Máte píseň Planeta Praha, jaká je planeta Česko? Jak vidíte Českou republiku, případně Evropu za dalších 10 a více let? Na čem bychom měli stavět?

VladimÅr BroŠ

(* 1978 Hostivice) zn€m† pod p‚ezdÅvkou Vladimir 518 je ‡esk† rapper vystupujÅcÅ s uskupenÅm Pene‚i str†‡ka Homeboye (PSH) a takŒ samostatnˆ nebo s dal‰Åmi projekty. Vˆnuje se tŒŠ tvorbˆ komiksç, knih, ilustracÅ a je vçd‡Å osobnostÅ labelu BiggBoss. Je zn€m i jako v†razn€ osobnost graffiti scŒny, d€le jako ilustr€tor, komiksov† v†tvarnÅk ‡i autor scŒnografiÅ. Jako spoluautor je podeps€n pod knihami 2666: Praha Odyssey (2006), Kmeny (2011), Mˆsto = MŒdium (2012) a Kmeny 0 (2013). V letech 2014 a 2015 pracoval na p‚evedenÅ knihy Kmeny do ‰estn€ctidÅlnŒ dokument€rnÅ sŒrie pro …eskou televizi. V roce 2016 pak vy‰el t‚etÅ dÅl publikace Kmeny, a to Kmeny 90 mapujÅcÅ subkultury v 90. letech 20. stoletÅ. Je drŠitelem dvou ocenˆnÅ Andˆl v kategorii Hip hop a RšnšB. Rejst‚Åk inspirace

Christopher Boehm

Hierarchie v pralesÅch: Evoluce rovnost€‚skŒho chov€nÅ

Rostislav ‹v€cha

Od moderny k funkcionalismu

VladimÅr BroŠ, Tom€‰ Sou‡ek & Karel Vesel† Kmeny

Vladimir 518, Tom€‰ Sou‡ek Obsese

Planeta je tvoje hlava. Planeta tvoje město. Planeta tvoje čtvrť. Planeta tvoje země. Planeta tvůj kontinent a další planety. Myslím, že je potřeba mezi tím umět přeskakovat, protože i celá planeta je v jiném porovnání jen zrnko prachu. Kde je tedy to správné měřítko…? Chci tím říci, že každý jeden princip, jako je například město, odráží i ty další malé a velké principy. Jestli se podívám na Česko jako na jeden ze stupňů v tomto měřítku, tak to trpí velkými problémy zemičky mezi kopci, které přirozeně vymezují hranice. Myslím, že máme mnohdy velmi omezené vnímání sebe sama. Rád bych nás viděl tak, že na ty hory na chvilku zapomeneme, že se vědomí více otevře a pochopíme, že i lidé za kopečkama jsou stejní lidé, jako jsme my, což neznamená, jak říkají někteří kritici, že se to rozpustí, zničí a zmizí – s tím nesouhlasím, naopak si myslím, že zvětšování vlastního konceptu „kdo jsem“ tě utvrzuje i v tom malém lokálním „kdo jsi“, v té historii.

Velice rád bych nás viděl v širším napojení na svět, což znamená vnímat okolí nejen z hlediska lidí, protože svět nejsou jen lidé, ale svět je i veškeré okolí, hmota, příroda, což je potřeba studovat. Ne se jen takzvaně otevírat Evropě a světu, ale otvírat se i ostatním bytostem, ostatním souvislostem. Jde o výzkum. Viděl bych nás nejvíce v koncepci kulturního a vědeckého národa. Nezajímá mě nějaká falešná spiritualita, která je mnohdy také plná falešných motivací, ale zajímá mě skutečný výzkum. Ať mi někdo řekne, co se tady dělo, co se může dít, to mě zajímá a tam bych nás viděl. To by byla krása.

„Když se s tebou budu o něčem přít, tak se vlastně hádám sám se sebou.“

Vladimír Brož

Pojďme začít psát novou budoucnost naší společnosti. Možností je více, než si myslíme. Podívejme se na tuto přelomovou dobu jako na šanci, kterou můžeme využít konstruktivním způsobem.

magie

Kultura

Milan Nakonečný Zdeněk Troška Tomáš Doležal Miroslav Bárta

Vladimír Mařík Martina Kociánová Vladimír Brož (Vladimir 518)

Marta Kubišová Kamil Wichterle Antonín Baudyš Tomáš Klus

Vladimír Franz

Veřejná sféra

Marie Švábová Michael Kocáb Václav Cílek Věra Jourová

Josef Kratochvíl Rut Bízková MartinJan Stránský Petr Pithart

Adriana Krnáčová Marian Jelínek Milan Kazda Jan Školník

Ekonomika

Daniel Prokop Zuzana Ceralová Petrofová Filip Matějka David Uhlíř

Miroslav Zámečník Ilona Švihlíková Martin Fusek Jan Storch

Michal Pazour Oldřich Rejnuš Miroslav Hlavsa Martin Tolar

Regenerace

Radko Sáblík Jiří Vojtěch Milan Smrž Martin Sedlák David Lukáš

Markéta Klíčová Vít Dočkal František Malenínský Zbyněk Fiala

Robert Chlebik Jaroslav Maxmilián Kašparů Zuzana Krajícová