Kapitola 2. Další Vidění

Následující vidění mi Pán dal v roce 1847, když bratři v Topshamu, Maine, byli v sobotu shromážděni.

Cítili jsme neobyčejného modlitebného ducha, a když jsme se modlili, sestoupil na nás Duch svatý. Byli jsme velmi šťastni. Zakrátko jsem byla odpoutána od pozemských věcí a uvedena ve vidění do slávy Boží. Viděla jsem anděla hbitě letícího ke mně. On mne rychle nesl od země ke Svatému městu. Ve městě jsem viděla chrám, do něhož jsem vstoupila. Prošla jsem jednou branou a přišla k první oponě. Tato opona byla odhrnuta a já jsem vstoupila do svatyně. Zde jsem viděla kadidlový oltář, sedmiramenný svícen a stůl, na němž byly chleby předložení. Když jsem si prohlédla slávu svatyně, odhrnul Pán Ježíš druhou oponu a vstoupila jsem do svatyně svatých.

Ve svatyni svatých jsem viděla truhlu; byla shora i po stranách z jemného zlata. Na každém konci truhly stál jeden překrásný cherubín, který měl nad ní rozprostřena svá křídla. Jejich obličeje byly obráceny k sobě, a hleděli dolů na truhlu. Mezi anděly byla zlatá kadidelnice. Shora na truhle, kde stáli andělé, byla patrná překrásná zářící sláva, jež vypadala jako trůn, na kterém přebývá Bůh. Pán Ježíš stál u truhly a když modlitby svatých k Němu vystupovaly, začal se z kadidelnice šířit dým kadidla a On přinášel v oběť jejich modlitby s dýmem kadidla svému Otci. V truhle bylo zlaté vědro s mannou, hůl Aronova, která vykvetla a kamenné desky, složené jako kniha. Pán Ježíš rozevřel tyto desky a já jsem uviděla Desatero přikázání, napsané prstem Božím. Na jedné desce byla čtyři, na druhé šest. Ta čtyři na první desce zářila jasněji než těch ostatních šest, ale čtvrté, sobotní přikázání se skvělo nad všechna ostatní. Sobota má výsadní postavení, neboť má být zachovávána svatému Božímu jménu na počest. Viděla jsem, jaká sláva je připisována sobotě - kolem ní byl vidět nádherný zářící kruh. Viděla jsem, že sobotní přikázání nebylo přibito na kříž. Kdyby tomu tak bylo, pak by to platilo rovněž i pro ostatní devatero přikázání a my bychom je mohli zrovna tak dobře všechna porušovat jako to čtvrté. Viděla jsem, že Bůh nezměnil sobotu, protože On se nikdy nemění. Avšak bylo to papežství, které ji změnilo ze sedmého na první den týdne, protože ono mění časy i zákony.

Kdyby Bůh přeložil sobotu ze sedmého na první den, pak by změnil i zápis o sobotním přikázání, které je napsáno na kamenných deskách, jež jsou v truhle ve svatyni svatých v nebeském chrámu, a znělo by takto: První den je sobota Hospodina, Boha tvého. Ale já jsem viděla, že ono dosud zní přesně tak, jak bylo napsáno prstem Božím na kamenné desky, když je Mojžíš obdržel na hoře Sinai. "Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina, Boha tvého." Bylo mi ukázáno, že svatá sobota je a bude oddělovací zdí mezi pravým

Božím Izraelem a nevěřícími a že tato sobota je tou velikou otázkou,která bude sjednocovat srdce Božích milých, očekávajících svatých.

Viděla jsem, že Bůh má dítky, které ještě sobotu nepoznaly a ji nezachovávají. Ony světlo o tom nezavrhly. Na počátku doby soužení budeme naplněni Duchem svatým tak, že vyjdeme a sobotu budeme zvěstovat ještě plněji. To rozzuří církve i adventisty podle jména, protože nebudou moci vyvrátit pravdu o sobotě. V té době všichni vyvolení Boží jasně uvidí, že jsme měli pravdu a vyjdou a vytrpí s námi pronásledování. Viděla jsem násilí, hlad, morovou nákazu a veliký chaos na zemi. Bezbožní měli za to, že jsme to my na ně uvalili tento soud; povstali a radili se, jak by nás ze země vyhladili, protože se domnívali, že potom ono zlé přestane.

V době soužení jsme všichni utekli z měst i vesnic, byli jsme však pronásledováni bezbožnými, kteří násilně vtrhli s mečem do domů svatých. Pozdvihli meč, aby nás zabili, avšak meč se zlomil a bezmocně spadl dolů jako stéblo slámy. Pak jsme volali dnem i nocí o vysvobození a naše voláni přišlo před Boha. Slunce vyšlo a měsíc se zastavil, řeky přestaly téct. Vyvstaly temné těžké mraky a narážely proti sobě. Avšak jedno místo bylo jasné - tam, kde byla soustředěna neobyčejná krása a odkud přicházel z nebe hlas Boží, jenž se podobal zvuku mnohých vod a jež pohyboval nebem i zemí. Nebe se otevíralo a zavíralo a bylo v neustálém pohybu. Hory se zachvívaly jako třtina ve větru a metaly kolem sebe veliké kusy skal. Moře vřelo jako v hrnci a vyhazovalo na pevninu kameny. Když Bůh zvěstoval den a hodinu Ježíšova příchodu a oznamoval svému lidu věčnou smlouvu, mluvil ve větách a za každou větou ustal, zatímco slova se po zemi rozléhala. Izrael Boží stál s pozdviženýma očima a naslouchal slovům, jež vycházela z úst Hospodinových a pronikala zemí jako hlasité hřmění. Bylo to velmi slavnostní. Na konci každé věty svatí volali: "Sláva! Halelujah!" Jejich obličeje byly osvíceny slávou Boží a zářily podobně jako tvář Mojžíšova, když sestupoval z hory Sinai. Bezbožní se nemohli na ně dívat pro tuto slávu. A když byla pronášena neskonalá požehnání nad těmi, kteří Boha ctili svěcením soboty, povstalo hlasité radostné pokřikování, protože zvítězili nad šelmou a jejím obrazem.

Potom nastalo milostivé léto, kdy měla země odpočívat. Viděla jsem zbožného služebníka vítězně vstát a setřást ze sebe řetězy, které ho tak dlouho poutaly, zatímco jeho bezbožný pán nevěděl co si má počít, protože bezbožní nemohli rozumět slovům hlasu Božího. Brzo se pak objevil velký bílý oblak. Vypadal krásněji než kdy předtím a na něm seděl Syn člověka. Zpočátku jsme nemohli vidět Pána Ježíše na oblaku, ale když se přiblížil k Zemi, viděli jsme Jeho neobyčejně krásnou postavu. Ten oblak, který se najednou objevil, byl znamením Syna člověka na nebi. Hlas Syna člověka vyvolal spící svaté, oděné nesmrtelností. Žijící svatí byli v jednom okamžení proměněni a byli s nimi vtrženi do oblakového vozu. Vypadalo to neobyčejně krásně, když vystupoval vzhůru. Na každé straně vozu byla křídla a pod nimi kola. A když se vůz vznášel vzhůru, kola volala: "Svatý" a když se pohybovala křídla, volala: "Svatý" a svatí andělé kolem oblaku provolávali: "Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh Všemohoucí!" Vůz vystupoval ke

Svatému městu. Pán Ježíš otevřel bránu zlatého města a uvedl nás dovnitř. Zde jsme byli uvítáni, protože jsme zachovávali "Boží přikázání" a měli jsme "právo ke stromu života."

Kapitola 3. Zapečeťování

Na zahájení svaté soboty, dne 5. ledna 1849, jsme byli shromážděni k modlitbě s rodinou bratra Beldena v Rocky Hill, Connecticut, a Duch svatý na nás sestoupil. Byla jsem ve vidění vzata do svatyně svatých, kde jsem viděla Pána Ježíše konajícího službu

Přímluvce za Izraele. Na okraji Jeho roucha byly střídavě rolničky a granátová jablka.

Viděla jsem, že Ježíš neopustí svatyni svatých, dokud nebude rozhodnut každý případ ke spasení nebo zatracení, a že hněv Boží nemůže dříve přijít, dokud Pán Ježíš nedokoná své dílo ve svatyni svatých, neodloží své kněžské roucho a neoblékne se v oděv pomsty. Potom Pán Ježíš odstoupí ze svého místa mezi Otcem a lidmi a Bůh nebude déle mlčet, nýbrž svůj nesmíšený hněv vylije na ty, kteří pohrdli Jeho pravdou. Viděla jsem, že rozhněvání národů, hněv Boží a doba, v níž mrtví budou souzeni jsou různé události, které za sebou následují. Také jsem viděla, že Michal dosud nepovstal a že doba soužení, jakého dosud nebylo, ještě nenastala. Národy jsou nyní rozhněvány, avšak když náš Nejvyšší Kněz ukončí své dílo ve svatyni svatých, povstane, oblékne na sebe roucho pomsty a potom bude vylito sedm posledních ran.

Viděla jsem, že čtyři andělé budou držet čtyři větry, dokud Pán Ježíš ve svatyni svatých neukončí své dílo, a potom přijde sedm posledních ran. Tyto rány popudí bezbožné proti spravedlivým, protože budou mít za to, že my jsme na ně uvalili tyto Boží soudy, a že budou-li nás moci odstranit, tyto rány přestanou. Bylo vydáno nařízení, aby byli pobiti svatí, kteří dnem i nocí volali o vysvobození. To byla doba Jákobova soužení. Všichni svatí volali v úzkosti ducha a byli hlasem Božím vysvobozeni. Těch 144.000 dobylo vítězství. Jejich obličeje zářily slávou Boží. Potom mi byla ukázána společnost lidí, kteří naříkali ve velikém trápení. Na jejich oděvech bylo napsáno velikými písmeny: "Zvážen jsi na váze a nalezen jsi lehký." Ptala jsem se, kdo jsou tito lidé a anděl pravil: "To jsou takoví, kteří kdysi sobotu zachovávali, ale opět se jí vzdali." Slyšela jsem je hlasitě volat: "Věřili jsme v Tvé příští a s horlivostí jsme o něm učívali!" Avšak zatímco tak mluvili, utkvěly jim oči na jejich oděvech a když viděli ten nápis, hlasitě kvíleli. Viděla jsem, že pili z čisté vody a že ostatní vodu kalili svýma nohama - oni pošlapávali svýma nohama sobotu a že proto byli na váze nalezeni lehcí.

Potom mě můj doprovázející anděl vedl zpět do města, kde jsem viděla čtyři anděly, kteří přiletěli k bráně města. Právě v té chvíli, když andělu v bráně předložili zlatý lístek, viděla jsem jiného anděla, letícího směrem od největší slávy. Hlasitě volal na jiné anděly a něčím mával ve své ruce. Prosila jsem svého doprovázejícího anděla, aby mi vysvětlil to, co jsem viděla. On mi řekl, že nyní nemohu více porozumět, ale že mi brzy ukáže, co tyto věci znamenají.

V sobotu odpoledne jeden z našeho kruhu byl nemocen a prosil, abychom se modlili za jeho opětné uzdravení. Spojili jsme se všichni v modlitbě k tomu Lékaři, který ve svém léčení nikdy nechybil, a zatímco Jeho uzdravující moc sestoupila a nemocný byl uzdraven, sestoupil na mne Duch svatý a byla jsem vzata do vidění.

Viděla jsem čtyři anděly, kteří měli vykonat dílo na zemi a oni se již chystali k jeho provedení. Pán Ježíš byl oděn kněžským rouchem. Soucitně pohlížel na ostatky. Pak pozvedl svou ruku a zvolal hlasem nejhlubšího slitování: "Má krev, Otče, má krev, má krev, má krev!" Potom jsem viděla, jak od Boha, který seděl na velikém bílém trůnu, přišlo jasné světlo a rozlévalo se kolem Ježíše. Dále jsem viděla anděla, který rychle letěl s rozkazem od Ježíše ke čtyřem andělům, jež měli vykonat dílo na zemi. On něčím mával a volal zvučným hlasem: "Zadržte! Zadržte! Zadržte! Zadržte!, dokud služebníci Boží nebudou zapečetěni na svých čelích."

Tázala jsem se mého doprovázejícího anděla, co znamená všechno to, co jsem slyšela a co ti čtyři andělé mají vykonat. On mi řekl, že Bůh zadržuje moci a že dal těm andělům rozkaz ohledně záležitostí na zemi, že ti čtyři andělé měli od Boha moc držet čtyři větry země a oni ty větry chtěli rozpustit. Avšak jakmile své ruce uvolňovali a větry začínaly vát, pohlédlo Ježíšovo milostivé oko na ostatky, které ještě nebyly zapečetěny. Pán Ježíš pozvedl své ruce k Otci a prosil Jej, že za ně vylil svou krev. Potom bylo uloženo jinému andělu, aby rychle letěl k těm čtyřem andělům a přikázal jim zadržet větry, než budou služebníci zapečetěni pečetí živého Boha na svých čelích.