Kapitola 53. Reformace

Přes všechna pronásledování svatých, všude povstávali živí svědkové Boží pravdy. Boží andělé vykonávali dílo, které jim bylo svěřeno. Prohledávali ta nejtemnější místa a z temnosti vybírali muže s upřímným srdcem. Tito mužové byli původně pohříženi v bludu, ale Bůh je povolal, stejně jako Saule, aby byli Jeho vyvolenými nádobami, aby nesli Jeho pravdu a pozvedali svůj hlas proti hříchům Jeho vyznávajícího lidu. Na srdce Martina Luthera, Melanchtona a jiných mužů na různých místech působili Boží andělé, aby zatoužili po živém svědectví Slova Božího. Vliv nepřítele se šířil jak velká povodeň a musela být proti němu vztyčena korouhev pravdy. Proto byl povolán Luther, který se měl srdnatě postavit proti útokům a hněvu padlé církve a měl být oporou několika jedincům, kteří se věrně drželi svého svatého vyznání. Stále se bál, aby se neprohřešil proti Bohu. Svými skutky se chtěl získat Boží přízeň, ale stále necítil plné uspokojení. 223 Teprve když do jeho mysli proniknul paprsek nebeského světla, přivedl jej k tomu, aby nespoléhal na své skutky, nýbrž na zásluhy krve Ježíše Krista. Potom mohl osobně přicházet k Bohu, ne prostřednictvím papeže nebo zpovědníků, ale jen prostřednictvím Ježíše Krista.

Ó, jak vzácné bylo pro Luthera toto nové a slavné světlo, které ozářilo jeho zatemnělou mysl a zapudilo jeho pověrčivost! Toho světla si vážil víc než největších pozemských pokladů. Slovo Boží se mu stalo něčím novým. Vše se změnilo. V knize, ze které měl strach, protože v ní neviděl nic krásného, nyní našel život, věčný život. Byla jeho radostí, jeho útěchou, jeho požehnanou učitelkou. Nic mu nemohlo zabránit, aby v ní přestal zkoumat. Předtím se bál i smrti, ale když četl Slovo Boží, všechen strach zmizel a on se obdivoval povaze Boží a miloval Jej. Zpočátku studoval Bibli sám pro sebe a kochal se poklady, které v ní objevil, ale později ji studoval v zájmu církve. Zhnusily se mu hříchy těch, v nichž skládal důvěru pro své spasení. A když viděl, že i mnozí jiní lidé žijí v téže temnotě, v jaké žil kdysi i on, hledal úzkostlivě příležitosti, aby jim ukázal na Beránka Božího, který snímá hříchy světa.

Když Luther pozvedl hlas proti bludům a hříchům papežské církve, opravdově se snažil zlomit okovy temnoty, která poutala tisíce lidí, jež si chtěli spasení zajistit svými skutky. Přál si nějakým způsobem otevřít mysl lidí, aby poznali pravé bohatství Boží milosti i velikost spasení, které je možno dosáhnout skrze Ježíše Krista. V moci Ducha svatého Luther vystoupil proti převládajícím hříchům církevních vůdců a když u kněží narazil na bouři odporu, neztratil svou odvahu, protože pevně věřil v Boží pomoc a s důvěrou očekával, že s Ním zvítězí. Když pokračoval ve svém boji, setkával se se stále větší vzteklostí 224 kněží. Nechtěli se dát reformovat, nechtěli být rušeni ze svého pohodlí; chtěli pokračovat v lehkovážných zábavách, ve zkaženosti. Přáli si, aby i církev byla nadále udržována v temnotě.

Viděla jsem, že když Luther káral hřích a hájil pravdu, dělal to s nadšením a horlivostí, nebojácně a statečně. Neměl obavy z bezbožných lidí, ani ďábla, protože věděl, že Ten, který je s Ním, je mocnější než ostatní. Někdy byl Luther v nebezpečí, že se svou horlivostí, odvahou a statečností zajde příliš daleko. Proto Bůh povolal Melanchtona, který byl pravým opakem Lutherovy povahy, aby Lutherovi pomáhal v díle reformace. Melanchton byl spíše ostýchavý, opatrný a velmi trpělivý. Bůh si jej velmi oblíbil. Jeho znalost Písma svatého byla veliká a výtečný byl i jeho úsudek i moudrost. Jeho láska k dílu Božímu se rovnala lásce Lutherově. Pán spojil srdce těchto mužů, kteří se EW 120 stali nerozlučnými přáteli. Luther byl Melanchtonovi velkou pomocí, když mu hrozilo nebezpečí, že by jednal bázlivě a váhavě; naopak Melanchton byl Lutherovi velkou pomocí, když hrozilo nebezpečí, že by jednal příliš ukvapeně. Melanchtonova prozíravost často zabránila těžkostem, které by mohly nastat, kdyby bylo dílo ponecháno pouze

Lutherovi a mnohdy by dílo nešlo zdárně kupředu, kdyby bylo svěřeno pouze

Melanchtonovi. Bylo mi ukázáno, že se v tom projevila moudrost Boží, když vybral tyto dva muže, aby stáli v čele reformačního díla.

Potom jsem byla uvedena do doby apoštolů a viděla jsem, že Bůh vyvolil nadšeného a horlivého Petra a mírného a trpělivého Jana, aby byli společníky. Petr byl někdy prudký a často bylo třeba, aby jej milovaný učedník Jan zadržel. A přece jej to nezměnilo. Když však Petr zapřel svého Pána a když pak toho 225 litoval a byl obrácen, bylo třeba jen mírné Janovy výstrahy, aby ovládl svou prudkost a horlivost. Kristové věci by často uškodilo, kdyby byla svěřena pouze Janovi; byla nutná také Petrova horlivost. Jeho odvaha a rozhodnost je často vysvobodily z těžkostí a umlčela jejich nepřátele. Jan dovedl na lidi zapůsobit. Svou shovívavostí a hlubokou oddaností získal mnohé pro Krista.

Bůh vzbudil muže, kteří upozorňovali na hříchy papežské církve, aby provedli dílo reformace. Satan chtěl zničit tyto živé svědky, ale Pán postavil kolem nich jakousi hráz. Bylo dovoleno, aby k oslavení Božího jména mnozí zpečetili své svědectví krví. Ale žili i jiní vlivní mužové jako Luther a Melanchton, kteří mohli lépe oslavovat Boha tím, že žili a odhalovali hříchy kněží, papežů a králů. Ti se chvěli, když slyšeli hlas Luthera a jeho spolupracovníků. Těmi vyvolenými muži byla temnota osvícena jasnými paprsky světla a mnozí vděčně toto světlo přijímali a nechali se jím vést. Když byl jeden svědek usmrcen, povstali dva nebo i více dalších, kteří zaujali jeho místo.

Ale satan nebyl spokojen. Měl moc pouze nad tělem. Nemohl vzít věřícím jejich víru a naději. I když umírali, zářila jim radostná naděje, že při vzkříšení spravedlivých získají nesmrtelnost. Měli víc než lidskou odvahu. Nedovolili si ani na okamžik zdřímnout, ale byli stále přepásáni křesťanskou výzbrojí, připraveni k boji nejen s duchovními nepřáteli, nýbrž i se satanem v podobě lidí, kteří stále volali: "Vzdejte se své víry, protože jinak zemřete" Těchto několik křesťanů mělo Boží sílu a byli Bohu dražší, než polovina světa těch, kteří sice nosili Kristovo jméno, ale v Jeho díle byli zbabělí. Když byla církev pronásledována, její členové byli sjednoceni a milovali 226 se; byli silní v Bohu. Hříšníkům nebylo dovoleno připojit se k církvi. Jen ti, kteří byli ochotni opustit všechno pro Krista, mohli se stát Jeho učedníky. Rádi se stali chudými a pokornými lidmi, podobnými Kristu. 121 EW