Petr Freiwillig

Light and glass. Chandelier plant in Kamenický Šenov

ABSTRAcT

PETR FREiWilliG | The study deals with an industrial complex for the production of chandeliers and lighting fixtures, built between 1966 and 1977 in Kamenický Šenov. The plant was a continuation of the local tradition of chandelier production, dating back to the first half of the 18th century. It concentrated most of the individual enterprises, nationalized in 1945, in one area. In addition to the Crystalex glass complex being built at the same time in Nový Bor, this is the most important building in the second half of the 20th century in the Borskošenov glass region. The construction was part of a comprehensive investment initiative of socialist Czechoslovakia from the first half of the 1960s. The aim was to support the successful export industry branches by the construction of new plants, bringing foreign exchange and prestige to the national economy. Today, the plant is a part of the PRECIOSA holding and still serves its original purpose.

KEy WORDS

architecture of the 1960s chandeliers

glassmaking industrial heritage Kamenický Šenov

KlíČOVá SlOVA

architektura 60. let lustry sklářství průmyslové dědictví Kamenický Šenov

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci | National Heritage Institute, Regional Office in Liberec freiwillig.petr@npu.cz

Světlo a sklo. Závod na lustry v Kamenickém Šenově1

PETR FREiWilliG

Pohled na vstupní partii závodu. Vlevo etážová administrativní budova se vzorkovnou, vpravo výrobní monoblok. V pozadí ubouraný komín hutě a Střední vrch (593m n. m.). Foto P. Freiwillig, 2021

„Lidé se tlačí ke světlu ne proto, aby dobře viděli, nýbrž aby lépe zazářili.“2 Friedrich Nietzsche

SCÉNA

Namísto úvodu: komunismus se odkládá

„Máme před sebou náročný, ale povznášející program, zkonkretizovaný třetím pětiletým plánem, jehož splněním se dále pozvedneme k obzorům komunismu. Skutečnost, že komunistická strana na vědeckém základě marxismu-leninismu řídí všechny naše kroky a že všechna stěžejní rozhodnutí byla vypracována za široké účasti pracujících, dává nám oprávněnou jistotu, že svého cíle dosáhneme.“3 Antonín Novotný

Československá ekonomika na počátku šedesátých let nevzkvétala. A to navzdory bombastickým prohlášením o vkročení již tehdejší mládeže do bran komunismu,4 jež provázela vyhlášení Ústavy 9. května v roce 1960. Nová ústava byla spjatá se státoprávními změnami ataké sradikální anecitlivou reformou územněsprávního členění republiky (jejíž dědictví si neseme dodnes), vysvětlovanou zejména národohospodářskými důvody. Kola výroby přesto povážlivě skřípala. Mračna se stahovala již delší dobu, avšak Novotného vedení strany a státu nedbalo slov svého zavrženého učitele, jenž naně stále ještě shlížel z Letenské pláně. Jala je příslovečná „závrať z úspěchů.“5 Pod vlivem slušného tempa růstu v pade-

1_Článek vznikl v rámci výzkumného cíle Industriální dědictví, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). 2_NIETZSCHE, Friedrich. Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy. Druhý díl. Praha: Oikoymenh, 2012, s. 234. ISBN 978-80-7298-479-4. 3_Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Národní shromáždění Československé socialistické republiky, 1. schůze 9. 7. 1960, dostupné na: https://www.psp.cz/eknih/1960ns/stenprot/001schuz/s001005.htm [cit 2. 7. 2021]. 4_Např. předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger se nechal natolik unést tokem dějin, že prohlásil: „Život v naší lidově demokratické republice ve svém prudkém a nezadržitelném vývoji dospěl již do onoho stadia, kdy velká myšlenka socialismu a socialistické demokracie plně uzrává a nabývá již konkrétní formy.“ Tamtéž, Národní shromáždění republiky Československé, 37. schůze 9. 4. 1960, dostupné na: https://www.psp.cz/eknih/1954ns/stenprot/037schuz/s037001.htm [cit. 2. 7. 2021]. 5_„Úspěchy však mají také svou stinnou stránku, zejména je-li jich dosahováno poměrně ‚snadno‘, abych tak řekl ‚neočekávaně.‘ Tyto úspěchy někdy způsobují, že se lidé stávají domýšlivými a chvástají se: ‚Všechno dokážeme!‘, ‚Všecko je pro nás hračka!‘. Tyto úspěchy často stoupají lidem do hlavy, lidem se počíná točit z úspěchů hlava, přestávají znát míru věcí, pozbývají schopnosti vidět skutečnosti, jsou náchylní přeceňovat vlastní síly a podceňovat síly odpůrcovy, dochází k dobrodružným pokusům vyřešit ‚jedna dvě‘ všechny problémy socialistické výstavby.“ STALIN, Josif Vissarionovič. Otázky leninismu. Praha: Svoboda, 1949, s. 301–302 (v originále Правда, 2. 3. 1930).

sátých letech stanovilo pro třetí pětiletku, plánovanou na léta 1961–1965, naprosto nereálné mety.6 Hlavní potíž spočívala v tom, že zatímco v předchozích dvou pětiletkách rostla ekonomika extenzivně, tak další růst mohla zajistit jen intenzifikace. Domácí zdroje nepostačovaly a scházely nové technologie.7 Jednostranná orientace na těžký průmysl, stvrzená přes rýsující se diverzifikaci v krátké době poststalinského tání i ve druhém pětiletém plánu pro léta 1956–1960, podcenění exportních odvětví, příliš radikální kolektivizace zemědělství, nízká produktivita práce a tuhý, nepružný centralismus se staly hlavními příčinami nadcházející hospodářské krize.8 Chruščovovské „dohnat a předehnat“ třetí pětiletky krizové jevy ještě uspíšilo. Na jaře 1962 tak předsednictvo, a následně ÚV KSČ, třetí pětiletý plán v tichosti změnilo. Až do roku 1966 se hospodářství řídilo jednoročními plány. Antonín Novotný na zasedání ÚV v dubnu 1962 shledal příčiny neúspěchu v přílišné decentralizaci po roce 1958, respektive v nesprávném provádění správných pokynů shora v nižších článcích řízení: „Praxe dnes ukazuje, že se stalo něco zcela jiného, než jsme v roce 1958 zamýšleli, místo pevného řízení se v rozvoji ekonomiky projevuje živelnost, porušování celospolečenských zájmů, narušení plánovitosti a proporcionality.“9 Novotnovské vedení se tak znovu pevně chopilo otěží a posílilo centrální řízení. Problémy však přetrvávaly. Obrovské prostředky trvale vázly v nedokončené investiční výstavbě, jejíž financování se během roku 1962 dostalo za hranu možností ekonomiky. Chyběly suroviny, nedostačovaly energetické zdroje. Chronickou potíž představovaly nadměrné skladové zásoby, které si podniky držely jednak pro vlastní potřebu kvůli nespolehlivosti dodavatelů, a pak pro barterové obchody s obchodními partnery, nutné v nedostatkové ekonomice.10

Prvním krokem, uskutečněným pro nastartování růstu, se stala restrukturalizace investic, spočívající v jejich přesměrování do klíčových, avšak rozestavěných investičních celků v metalurgii a palivoenergetickém komplexu. Tento krok měl svou logiku, poněvadž nedostatečná produkce těchto odvětví pro domácí průmysl, zejména pro strojírenství, si vynucovala devizové dovozy. Prostředky však o to více scházely v dalších, již tradičně upozaděných oborech (mj. v chatrném spotřebním průmyslu, který nebyl s to nasytit rostoucí zájem domácí poptávky). Poslední ránu pak představovala tuhá zima 1962/1963, která způsobila všeobecnou zásobovací krizi. V jejím důsledku stát plán na rok 1963 v květnu ještě více omezil – investiční výstavba poté klesla o kritických 21% – a opět zejména ve „zbytném“ lehkém průmyslu.11 To vše mělo dalekosáhlé důsledky nejen v hospodářství, ale také v politické sféře. Martin Schulze Wessel k tomu poznamenává: „Vyhlášení přechodu ke komunismu bylo přesunuto na Xiii. sjezd KSČ [r. 1966, pozn. PF]. Budoucnost byla svým způsobem prodloužena. Strana teď měla ideologický problém, neboť její autorita vycházela ze zásady promyšleného vědomí o budoucnosti, jež se opírá o schopnost vývoj přesně analyzovat a předpovídat. Jestliže byly plány ohlášeny a poté staženy, jestliže horizonty budoucnosti musely být posouvány, zpochybňovalo to nárok strany na její vedoucí roli v politice a společnosti. interpretační autorita KSČ mizela v těchto dnech s překvapivou rychlostí.“12 Jinými slovy, „dračí setba“ polednového vývoje byla zaseta již na počátku dekády.

Národní hospodářství mělo všedesátých letech ještě jeden závažný strukturální problém. Výši zadluženosti vůči kapitalistickým státům. Koncem roku 1965 dosahovala již 45% hodnoty vývozu, který do těchto zemí směřoval.13 Ještě problematičtější se jevila struktura exportu, která příliš neodpovídala zemi, jež měla podle velikášských plánů v tomto roce předstihnout státy Západu. Vývozu v roce 1965 dominovaly suroviny a produkty hutní výroby s nízkou přidanou hodnotou (67 %). Druhou nejvyšší položku představovaly výrobky spotřebního průmyslu.14 Chronicky podinvestované odvětví muselo plnit nemalé exportní úkoly. Stát potřeboval devizy a domácí poptávka stála pochopitelně až na druhém místě. Významnou část vývozu do kapitalistických zemí přitom zajišťoval sklářský a bižuterní průmysl. Nešlo ani tak o význam z pohledu podílu naexportu, ten vpolovině šedesátých let činil pouze 3% – avšak vztaženo na kapitalistické země, stoupl na 7%, a u států volné měny na 9%. Hodnota vývozu se rovnala devizovému přínosu, protože sklářství si téměř zcela vystačilo sdomácími surovinami. Aco bylo důležité, vyváželo se zahotové, nikoliv naúvěr.15 Schopnost odvětví

6_Hrubá výroba měla do roku 1965 vzrůst nejméně o 56 %, na Slovensku až o 84 %. Produkce výrobních prostředků měla vzrůst o 70 %, spotřebního zboží o 34 %, zemědělská výroba měla stoupnout o 22%, na Slovensku o 27–28 %. Národní důchod měl vzrůst o 40 %. Československo mělo do roku 1965 předstihnout všechny vyspělé kapitalistické státy a začít se přibližovat k úrovni USA. RYCHLÍK, Jan. Československo v období socialismu 1945–1989. Praha: Vyšehrad 2020, s. 168–169. ISBN 978-80-7601334-6. 7_Tamtéž. 8_Zjednodušit příliš rigidní centrální řízení podniků se pokusila reforma ekonoma Kurta Rozsypala (1916–2013), připravovaná již od roku 1954 a schválená na zasedání ÚV KSČ 25. 2. 1958. Uvolnila vazbu mezi podniky a ministerstvy, jejichž počet snížila, podnikům sdruženým do tzv. výrobně-hospodářských jednotek (VHJ) dala více samostatnosti v rozhodování a hospodaření. Ve druhé etapě, zahájené roku 1959, omezila roli centrálního plánování a posílila hmotnou zainteresovanost podniků. Zainteresovanost pracujících měla posílit přestavba mzdových tarifů, provedená mezi lety 1957–1960. Tamtéž, s. 160–161. 9_Cit. dle JANČÍK, Drahomír. Mocenské centrum, direktivní plánování a hospodářská realita před nástupem Pražského jara. In: PETRÁŠ, Jiří a Libor SVOBODA (edd.). Předjaří. Československo 1963–1967. Praha – České Budějovice: Ústav pro studium totalitních režimů – Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 2016, s. 212–225, zde s. 212. ISBN 978-80-87912-45-4. 10_Tamtéž, zde s. 214. 11_Tamtéž, zde s. 215. 12_WESSEL SCHULZE, Martin. Pražské jaro. Průlom do nového světa. Praha: Argo 2018, s. 60. ISBN 978-80-257-2514-6. 13_JANČÍK, Drahomír, cit. v pozn. 9, zde s. 220. 14_Tamtéž. 15_Jaroslav Martilík, náměstek ministryně spotřebního průmyslu, v pořadu Tribuna ekonomiky a řízení. Vysíláno Československou televizí 27. 6. 1968, dostupné na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1064343458-tribuna-ekonomiky-a-rizeni/26853111503/ [cit. 16. 7. 2021].

generovat značné objemy deviz vedla k bezprecedentní investiční výstavbě, realizované v celostátním měřítku od počátku šedesátých let.

Sklářská ofenziva

„Srovnávat nový závod s ostatními závody v oboru užitkového skla nelze, neboť tak velký závod na tento druh výroby u nás není a není též v celé evropě.“16 František Rückl, technický náměstek n. p. Borské sklo

Na přelomu padesátých a šedesátých let se vytvořila situace, která dala československému sklu vyrůst s nebývalou silou. Za pomyslný počátek tohoto vývoje můžeme označit fenomenální úspěch českého (nejen) skla na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Začíná vrcholné tvůrčí období umělců a sklářských výtvarníků generace dvacátých let: Reného Roubíčka (1922–2018), Stanislava Libenského (1921–2002), Jaroslavy Brychtové (1924–2020), Adolfa Matury (1921–1979), a řady dalších. K rozhodujícím faktorům zahraničního obchodu, popisovaným výše, se přidal nástup silné generace mladých techniků z odborných středních a vysokých škol.17 Do funkcí se dostali schopní podnikoví ředitelé, kteří dokázali prosadit výstavbu nových závodů. K prvním z nich patřil ústřední ředitel Podniku zahraničního obchodu Jablonex Jan Krejsa (ve funkci 1955–1960), kterému se za pomoci vlivného poslance za obvod Jablonec nad Nisou, člena ÚV KSČ a šéfa stranické kontroly Jana Haruse (1892–1967) podařilo vybojovat stavbu nového administrativně-logistického komplexu u jablonecké přehrady.18 Šlo o vůbec první novostavbu podniku zahraničního obchodu po válce, navíc jediného mimopražského a ještě v období preference jiných odvětví. Stavba prošla schválením již roku 1957 a první pracovníci se doní nastěhovali vroce 1961.19 Omasivní investice do jabloneckého průmyslu se zasloužil Josef Kopal (*1913), odroku 1958 ředitel VHJ Sdružení podniků jablonecké bižuterie (po roce 1965 Průmysl jablonecké bižuterie), blízký spolupracovník ministryně spotřebního průmyslu Boženy Machačové-Dostálové20 a vlivný přímluvce Jablonecka v ÚV KSČ.21 Na opačné straně přehrady tak mohl vyrůst závod na kovovou bižuterii22 a současně s ním komplex Železnobrodského skla vŽelezném Brodě. Tentýž investor stál zanovou továrnou na výrobu perliček v Zásadě, dokončenou v roce 1964. Rekonstrukce se dočkaly Jablonecké sklárny v Desné. V borskošenovské sklářské oblasti se stal takovým schopným lobbistou ředitel Borského skla Zdeněk Žíla,23 spiritus agens nového sklářského kombinátu v Novém Boru, vybudovaného za tehdy neuvěřitelné dva roky.24

To vše se nemohlo opírat jen o manažerské schopnosti jmenovaných, byť by byly sebelepší. Třetí pětiletý plán se sklem v podstatě nepočítal. Investice do odvětví předpokládal mizivé, jádro tvořil, stejně jako ve druhé pětiletce, těžký průmysl. Tyto pro české sklo chmurné vyhlídky přiměly zainteresované sklářské odborníky a vlivné osoby ke konci roku 1961 zpracovat Koncepci

16_MANDÍK, Václav. Sklokombinát v Boru. Rozhovor s technickým náměstkem n. p. Borské sklo Františkem Rücklem. Nástup 16, č. 31 (7. 8. 1965), nepag. 17_KISCH, Roland (ed.) et al. Historie sklářské výroby v českých zemích II. díl/2, od konce 19. století do devadesátých let 20. století. Praha: Academia, 2003, s. 29. ISBN 80-200-1104-8. 18_PATOČKOVÁ, Dagmar et al. JABLONEX – 50 let ve světě bižuterie. Jablonec nad Nisou: JABLONEX, 2002, s. 27–28. 19_Více FREIWILLIG, Petr. Recepce zlínského stavebního konceptu v novodobé architektuře Jablonce nad Nisou. Zprávy památkové péče 70, 2010, č. 4, s. 260–267. 20_Božena Machačová-Dostálová (25. 9. 1903 Německý Brod –20. 5. 1973 Praha) byla již v letech 1935–1938 poslankyní za KSČ, za II. světové války pracovala v moskevském rozhlasu. Mezi roky 1945–1971 nepřetržitě zasedala v nejvyšších zákonodárných sborech. V letech 1947–1968 členka ÚV KSČ, od roku 1954 ministryně výkupu, o dva roky později se stala ministryní spotřebního průmyslu. Tuto funkci zastávala až do roku 1968, kdy předsedala zasedání vlády během zavlečení vrcholných představitelů státu do Moskvy. Držitelka významných státních ocenění. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEena_Macha%C4%8Dov%C3%A1-Dost%C3%A1lov%C3%A1 [cit. 2. 7. 2021]. 21_PATOČKOVÁ, Dagmar et al., cit. v pozn. 18, s. 26. 22_FREIWILLIG, Petr, cit v pozn. 19. 23_Zdeněk Žíla (29. 5. 1922 Roztoky u Jilemnice – 30. 8. 1985 Nový Bor) byl ekonom, který nastoupil do funkce podnikového ředitele Borského skla 1. srpna 1958 po odvolání dosavadního ředitele Františka Košlera. Předtím působil jako hlavní ekonom v obuvnickém závodě ve Zruči nad Sázavou a následně coby hlavní účetní na Hlavní správě pro ruční výrobu skla a tajemník předsedy Svazu výrobních družstev v Praze. Osvědčil se jako výborný manažer a organizátor, svou vedoucí funkci si udržel i v období normalizace. Srov. RASOCHA, František. Vývoj organizační struktury oboru užitkového skla sklářského průmyslu na Novoborsku po roce 1945. Nevydaný rkp, 1989. Za poskytnuté informace děkuji paní Vlastě Žílové. 24_Více FREIWILLIG, Petr „Stavba československo-jugoslávského přátelství.“ Sklářský kombinát Crystalex v Novém Boru. Zprávy památkové péče 79, 2019, č. 3, s. 261–270. 25_KISCH, Roland (ed.) et al. Historie sklářské výroby v českých zemích II. díl/1, s. 86–87. ISBN 80-200-1069-6. nezbytného rozvoje průmyslu skla a jemné keramiky. Ačkoliv se na ministerstvu spotřebního průmyslu, kde preferovali textilní výrobu, koncepce nesetkala s pochopením, podařilo se ji protlačit na pořad jednání vlády.25 Ta ji svým usnesením (nepochybně předem schváleným předsednictvem ÚV) schválila. Investice dooboru měly být ročními „subplány“ výrazně posíleny

Výběr novostaveb a významných rekonstrukcí výrobní základny skla a bižuterie (bez odvětví jemné keramiky) zahájených v 60. letech v ČSSR

podnik lokalita obor/investice léta výstavby či dokončení

Železnobrodské sklo Železnobrodské sklo bižuterie

NOVOSTAVBY

Zásada Železný brod Jablonec nad nisou skleněná bižuterie 1960–1964 skleněná bižuterie 1961–1965 kovová bižuterie 1961–1966

osvětlovací sklo avtb (automatická výroba televizní baňky) valašské Meziříčí televizní obrazovky 1961–1966

vertex Jirkov skelné posukované rohože 1962–1965 slovenské závody technického skla bratislava-dúbravka technické sklo 1962–1966 skloplast (vertex) trnava skelná vlákna a kuličky 1962–1969 sklárny kavalier sázava laboratorní sklo 1964–1975 borské sklo nový bor užitkové sklo 1965–1967 Průmyslové sklo (od 1966 slovenské závody technického skla) stará voda u Mariánských lázní tavený čedič 1965–1969/72

stredoslovenské sklárny

Poltár slovenské závody technického skla nová baňa sklo Union teplice-Řetenice užitkové sklo 1965–1971

tavený čedič

1966–1968 plavené sklo – linka Float 1 1966–1969

sklárny bohemia lUstRy brusírny kamenů (Preciosa) dioptra světlá nad sázavou kamenický Šenov Jablonec n. n. turnov užitkové sklo 1966–1975

lustry a svítidla

1966–1977 administrativní budova 1966–1967 optika 1968–1974

REKONSTRUKCE

vertex sklárny český křišťál Moravské sklárny Moser skloobal litomyšl Chlum u třeboně květná karlovy vary nemšová skelná vlákna kontivana nová hutní hala nové tři pece obalové sklo 1961–1965, 1967–1968 1963–1966 1963–1964 1964 1965

sklárny bohemia borské sklo Jablonecké sklárny sklárny český křišťál sklárny bohemia Poděbrady

kontivana nový bor, huť Flóra-Hantich nová hutní hala dolní Polubný nová hutní hala 1965 1965 1966

lenora antonínův důl (Jihlava) nové pece typu Zoula 1968 bohemiameltery, olovnatý křišťál 1969

skleněná bižuterie Jablonec n. n., na Hutích skleněná bižuterie (1969) 1971–1972

nad úroveň pětiletky. Ačkoliv ta byla zkraje příštího roku tiše změněna, investice dosklářství už vročních plánech zůstaly. Nastoupenou cestu vzápětí potvrdil také XII. sjezd KSČ (4. – 8. 12. 1962) svým usnesením „orozvoji efektivnosti zahraničního obchodu asklářského průmyslu, opírající se o domácí surovinovou základnu.“26 Též XIII. sjezd KSČ (31. 5. – 4. 6. 1966) ve svém usnesení uložil modernizovat sklářský průmysl. Zpráva ÚV KSČ pak mezi hlavní úkoly zařadila „harmonické posílení oblastí rozvoje státu, zejména v pohraničních oblastech.“27

Podpora oboru se neodrazila pouze ve stavební aktivitě, ale také v oblasti know-how. Od věhlasné britské firmy Pilkington Brothers, založené již roku 1826, byla zakoupena licence na výrobu plaveného skla revoluční technologií Float. Vzápětí začala ve sklárně Sklo Union v Teplicích-Řetenicích vyrůstat výrobní linka, první ve střední a východní Evropě. Ve zkušebním provozu ji spustili roku 1969.28 Pozornost se upřela rovněž na výrobu sklářských strojů – po roce 1958 stavěli v Turnově závod nově zřízeného n. p.Sklářské strojírny aslévárny, po roce 1974 známého jako Sklostroj.29

26_ŽÍLA, Zdeněk. Radostná budoucnost se mění ve skutečnost. Nástup, roč. XVII, č. 42 (19. 10. 1967), nepag. 27_POLMA, Josef. Budujeme moderní závod. Nástup, roč. XVII, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 28_KISCH, Roland (ed.) et al.,cit v pozn. 17, s. 131–134. 29_Dalšími podniky sklářského strojírenství byly Strojírenské a metalurgické závody v Bratislavě a Sklářské strojírny ve Znojmě-Příměticích. Tamtéž, s. 200.

30_POLMA, Josef, cit v pozn. 27. 31_Koryfej průmyslové architektury, profesor Emil Hlaváček (1925–2013), se však ve své kritické recenzi kombinátu v Novém Boru pozastavuje nad tím, že nový závod na lustry nebyl umístěn do Nového Boru: „I tato příležitost se však vlastně už objevila v okamžiku, kdy vznikl záměr výstavby další sklárny v tomto kraji, která však byla nakonec umístěna a realizuje se v obtížnějších územních podmínkách v Kamenickém Šenově, několik kilometrů vzdáleném. Proti logice spojení těchto dvou akcí, jehož důsledkem by byly prokazatelné výhody, stály nepochybně jiné zájmy než technické a ekonomické.“ RUT, Josef a Emil HLAVÁČEK. Závod na výrobu užitkového skla v Novém Boru. Architektura ČSSR, 27, 1968, č. 3, s. 164–167. 32_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 17, s. 435. 33_Tamtéž, s. 440. 34_Tamtéž, s. 442–443. 35_Za informaci děkuji Mgr. Miroslavu Kolkovi. 36_Tamtéž, s. 454–455. 37_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 25, s. 68. 38_Do národní správy spadaly firmy Carl Hosch, Reinhold Palme a Opitz Max z Nového Boru, Vilém Tschiedel a bratři Helzelové z Chřibské, Christof Palme, Theodor Palme, Kajetán May a synové z Práchně a Companie Elias Palme a Walter Palme z Kamenického Šenova. KISCH, Roland (ed.) et al.,cit. v pozn. 17, s. 456. 39_ŠLAPÁK, Miloslav. Slavná tradice nás zavazuje. Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 40_POLMA, Josef, cit. v pozn. 27.

Kde jinde, než v Šenově?

„V této chvíli, ale i v budoucnosti mějme vždy na paměti, že každá píď této půdy je poznamenána staletou minulostí sklářské a lustrařské výroby, a že máme v rukou odkaz našich předků a záleží jen a jen na nás, jak historie této výroby v budoucích letech bude psána.“30 Josef Polma, ředitel n. p. LUSTRY

Volba Kamenického Šenova pro výstavbu nového závodu na výrobu tzv. společenských svítidel neměla alternativu.31 Sice nevelké, avšak světově proslulé městečko v kopcích na hranici českolipského a děčínského okresu vděčilo za svůj věhlas sklářské výrobě a obchodu, a od dvacátých let 18. století také lustrařskému řemeslu. To jej nakonec proslavilo nejvíce. Za počátek výroby lustrů v Šenově je považován rok 1724, kdy pasíř Josef Palme zPráchně (dnes součást města) obdržel povolení k výrobě lustrů, kterému se věnoval patrně s otcem Casparem, odnějž převzal obchod se sklem. Skleněné polotovary a výlisky ověsů odebírali z Kittlovy hutě v Jiřetíně pod Jedlovou. Ještě téhož roku si u Palmeho objednal lustr sám princ Evžen Savojský (1663–1736). Tento unikátní kus se dnes nalézá ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea veVídni.32 Ostatní lustraři replikovali Palmeho obchodní model. Nakupovali ověsy a lustrové díly, zadávali či sami prováděli rafinaci, výrobky smontovali a pak prodávali. Broušením ověsů a lustrových komponent se zabývali zdejší obyvatelé již ve dvacátých letech 18. století.33 Kromě příslušníků rozkošatělé rodiny Palme patřili k nejvýznamnějším lustrařům Josef Helzel z Kamenického Šenova, Josef Zahn či bratři Kreybichové ze Skalice u České Lípy. Z hlediska dalšího vývoje je důležitý vznik dílny Eliase Palmeho v roce 1849. Postupně se rozrostla v největší místní podnik, který úspěšně vystavoval na Světové výstavě ve Vídni roku 1873 a byl také jedním z prvních, který ve spolupráci s Františkem Křižíkem prodával elektrická svítidla.34 Výrazem silného postavení firmy se stala honosná továrna se secesním průčelím zroku 1905, mezi válkami rozšiřovaná. Nahradila blízkou, několikrát přestavovanou starší továrnu.35 Odroku 2007 je chátrající kulturní památkou, nyní v terminálním stádiu svého vývoje. Ještě před stavbou „eliášky“ vznikla v Šenově díky železnici první skelná huť - Rücklova (1886–vprovozu dosud), poté Jílek-Vetter, později huť bratří Jílků (1905–dosud), Hrdinova naPráchni (1908–1998) akonečně Vetterova (1925–1972). Companie elias Palme, zaměstnávající mezi válkami kolem pěti stovek pracovníků, zachytila, stejně jako celý Šenov, horečný tep roaring twenties: roku 1928 dodala pro Královskou operu v Římě do té doby největší svítidlo na světě. Rozzářila také proslulou milánskou La Scalu, operu v Sydney či hotel Waldorf Astoria v New Yorku.36 Avšak skleněná črta města by byla neúplná bez dvou institucí. Na prvním místě je to nejstarší sklářská odborná škola nasvětě, založená roku 1856, a dále městské sklářské muzeum, ustavené roku 1927 také péčí Franze Friedricha Palmeho.

AKTÉŘI

investor: LUSTRY Dekret prezidenta Edvarda Beneše z 24. října 1945 určil pro znárodnění zestátněním všechny hutě s kontivanami a denními vanami, stejně jako hutě s pánvovými pecemi s obsahem nad tisíc litrů.37 To se týkalo v podstatě všech hutí v borskošenovské oblasti, přičemž rafinační provozy, jež se nestaly součástí nově ustavených národních podniků, byly soustředěny pod Společnou národní správu podniků pro výrobu skleněných lustrů v obvodech Nový Bor a Kamenický Šenov se sídlem v Kamenickém Šenově.38 Již v roce 1947 čekal nový kolektiv první velký poválečný exportní úspěch – vybavení koncertní síně vbulharské Sofii. Navyhotovení zakázky měli tehdy pouhé tři týdny.39 Roku 1948, v souvislosti s druhou etapou znárodnění, jíž vrcholila revoluce let 1945–1948, došlo ke vzniku dalších šestnácti národních podniků, přičemž jedním z nich se staly Spojené továrny na lustry se sídlem v Kamenickém Šenově. Ty se 1. března 1952 transformovaly do národního podniku LUSTRY. Jak zavzpomínal podnikový ředitel Polma roku 1966: „Dát roztříštěnou manufakturní výrobu více než z dvaceti provozoven, roztroušených po mnoha místech, alespoň trochu dohromady, vytvořit specializované provozovny s průmyslovou organizací stálo nemálo sil a úsilí.“40 Právě Polma vylepšil do té doby silně váznoucí odbyt podniku, když mu zabezpečil velkou zakázku do Sovětského svazu, spočívající v moderních jednoduchých svítidlech z mléčného

skla (v podniku zvaných „mlíkárny“), určených pro kolosální bytovou výstavbu tzv. chruščovek.41 V roce 1958 byl podnik začleněn do Sdružení podniků Jablonecké bižuterie, mezi lety 1961–1977 pak náležel do Technického skla Sázava, později Průmyslu technického skla Praha.42 Právě v tomto období došlo k realizaci nového závodu. Hlavní provoz, označený číslem 01, se tehdy nacházel v někdejší továrně Elias Palme s pobočnými provozy v Kamenickém Šenově, na Práchni a v Jiříkově. Vyrábělo se vnich doroku 1972, kdy se výroba přesunula do nového kombinátu. Jako hutní základna pro výrobu lustrů sloužila do té doby primárně někdejší sklárna Franz Vetter, avšak skleněné díly lustrů se vyráběly také v dalších hutích oblasti. Roku 1961 se provoz č. 01 rozšířil o někdejší koželužnu v Dolním Kamenickém Šenově (místními zvanou ZAZka – Závody Antonína Zápotockého). Byla do ní soustředěna sériová výroba pro ČSSR a SSSR, exportní montáž a lakovna. Roku 1963, tři roky před zahájením výstavby nového závodu, měl podnik 1 307 zaměstnanců, z toho 100 v Jiříkově a45 veSmržovce. Provoz vHradci Králové zaměstnával 81 osob.

Druhá polovina padesátých a šedesátá léta se nesla ve znamení mimořádného úspěchů v zahraničí, a zdaleka nešlo jen o legendární Expo 58, kde Šenovští získali Zlatou medaili. Z exkluzivních zakázek, zvaných tehdy „vybavovací akce“, stačí uvést sídlo avilu etiopského císaře Haile Selassie I. v Addis Abebě, turecký parlament v Ankaře (zde LUSTRY uspěly v mezinárodní soutěži), bulharský parlament v Sofii, radnici v Antverpách, Velký chural v Ulánbátaru či vládní sídlo arcibiskupa Makarióse v Nikósii na Kypru.43 Roku 1958 v podniku vyrobili dosud největší a nejtěžší lustr, určený pro saúdskoarabského krále Saúda ibn Abdul al-Azíze. Elipsu 12 × 5 metrů, vysokou jako dospělý člověk, tvořilo 30 metrických centů křišťálu a kovu.44 Z vybavovacích akcí pro tuzemsko lze jmenovat např. osm velkých lustrů pro Hornický dům v Sokolově z roku 1957.45 V dalších letech následovaly Pražský hrad, Národní aTylovo divadlo a mnohé další reprezentativní stavby.

Ředitel Polma v rozhovoru z roku 1966, poskytnutém před započetím výstavby nového závodu, uvedl, že naprostá většina tehdejší produkce šla na export. Podnik vyráběl zhruba půl milionu svítidel ročně, z toho polovina připadala na slohová a polovina na moderní. Zatímco slohová svítidla směřovala téměř výhradně do kapitalistických zemí, více než polovina moderních připadala na země socialistického tábora v čele se Sovětským svazem. Ten představoval vedle Spojených států amerických největšího zahraničního odběratele. Od roku 1960 se vývoz do SSSR uskutečňoval na základě ročních smluv. Podíl tuzemského odbytu se stále snižoval [což nebylo způsobeno nedostatečnou domácí poptávkou, ale chybějící výrobní kapacitou, pozn. PF]. Mezi lety 1955–1965 stoupl export o 160%, z toho o 100% do kapitalistických států.46

Kprvému lednu 1968 byla menší část výroby delimitována don. p.Osvětlovací sklo Valašské Meziříčí. Roku 1972 sice došlo k přestěhování většiny provozů do nového komplexu, avšak výroba stylových lustrů dosud zůstala v Novém Boru, řetízkování ve Smržovce, montáž MT lustrů (tj. Maria Theresia, tzv. tereziánů) v Jiříkově a stále existovaly další provozy v Kamenickém Šenově. Podnik měl výtvarně-technické středisko, jež spolupracovalo s Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Prvním předsedou jeho rady se stal Otto Rothmayer.47 V roce 1978 byl trust Průmyslu technického skla zrušen a výroba z větší části začleněna do koncernu Sklo Union Teplice. LUSTRY se tím dostaly zpět pod vedení Jablonecké bižuterie, organizované nově též ve formě koncernu. O deset let později, během perestrojky, změnil právní formu na státní podnik, roku 1991 rozdělený na šest samostatných státních podniků. LUSTRY se staly státním podnikem již v únoru 1990, a 30. listopadu téhož roku byly akcionovány. V březnu 1991 vznikla sloučením státních podniků Preciosa, Monokrystaly Turnov a Prysk akciová společnost Preciosa.48 V závěru roku 1995 se staly LUSTRY součástí podniku Preciosa jako samostatná a. s. PRECIOSA – LUSTRY. Jejím jediným akcionářem je a. s. NLT Liberec. K 1. lednu 2000 byla veškerá výroba, s výjimkou montáže briliantových svítidel v Jablonci nad Nisou, převedena do mateřského závodu v Kamenickém Šenově.49 V současnosti v prosperující firmě, vedené generální ředitelkou Lucií Karlovou, a specializující se zejména na exkluzivní zakázky, směřující do Asie, arabských zemí a Severní Ameriky, pracuje kolem šesti set zaměstnanců.

41_Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. 42_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 17, s. 456–457. 43_ZIKA, Vladimír a Václav MANDÍK. Světlo v bytě. 240 let výroby lustrů a svítidel v Kamenickém Šenově. Nástup 16, č. 22 (5. 6. 1965), nepag. 44_HELLER, A. Lustr pro Ibn Sauda. Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 45_Zajímavosti z naší historie. Tamtéž. 46_BALOGHOVÁ, E. Lustry do světa. Rozhovor s ředitelem n. p. Lustry J. Polmem [sic!]. Nástup 17, č. 3 (22. 1. 1966),nepag. 47_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 17, s. 458–460. Otto Rothmayer (1892–1966), architekt a návrhář, žák a pokračovatel Josipa Plečnika, po kterém se stal architektem Pražského hradu. 48_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 25, s. 100–101. 49_KISCH, Roland (ed.) et al., cit. v pozn. 17, s. 460.

50_Rumplování je obrušování skleněných polotovarů o sebe navzájem v otáčivém bubnu. 51_Josef Polma ml. (*20. 12. 1950) vystudoval Střední školu sklářskou v Kamenickém Šenově, obor Konstrukce a tvorba osvětlovadel. V LUSTRECH pracoval mezi lety 1970–2019 v různých funkcích, mezi roky 1981–2003 jako vedoucí provozu 2 zahrnujícího hutní výrobu a rafinaci. Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. 52_Vystudoval VŠE v Praze a pracoval ve Skloexportu, dlouhá léta v obchodním zastoupení v Selbu, naposledy před důchodem působil ve sklárnách v Desné. Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. 53_Tamtéž. 54_Tamtéž. 55_Nástup 17, č. 21 (25. 5. 1967), nepag. 56_Varianta výstavby v horní části Šenova počítala s pozemky mezi starou a novou silnicí (ul. 9. května a Kamenická), dnes parcelami kolem ulice Větrné a Boženy Němcové. Pro její zamítnutí sehrály roli nepříznivé klimatické podmínky pro bytovou výstavbu a zejména nedostatek technologické vody. Té bylo naopak na zvolených pozemcích v Dolním Šenově až příliš. Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. 57_Tamtéž. 58_Josef Polma figuruje v Seznamu osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice Severočeským KV KSČ, dostupné na: http://www.totalita.cz/seznamy/exp_prav_smernice_seznam_06.pdf [cit. 16. 7. 2021]. 59_Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. iniciátor: Josef Polma Josef Polma (*9. 7. 1918 Huť – †16. 6. 1997 Česká Lípa), působil ve funkci podnikového ředitele n. p. LUSTRY mezi roky 1955–1970. Pocházel z nuzných poměrů a se sklářstvím se seznámil již v nejútlejším dětství. Otec pracoval v rumplovně50 v Huti na Jablonecku, a když přišel o nohu, majitel jej propustil. Oba rodiče brzy zemřeli, od sedmi let proto Josefa vychovávala babička. Vystudoval obchodní akademii v Jablonci, docházel do ní pěšky a o prázdninách si vydělával na školné sběrem lesních plodů. Není divu, že stěmito životními zkušenostmi brzy získal silně levicovou orientaci. Zároveň byl bytostným demokratem a vlastencem. Jeho první manželka, se kterou měl dceru Dagmar, zemřela na tyfus. Za války spolupracoval spartyzány, nazákladě udání jej zatklo Gestapo a mezi roky 1942–1944 jej věznili v Německu. Vrátil se s podlomeným zdravím, prodělal tuberkulózu. Krátce po válce se znovu oženil, a to s Josefou Zimmermannovou, o 18 let mladší rodačkou ze Bzí, pocházející ze smíšeného manželství. Zemřela již v padesáti letech. Spolu měli tři děti – Josefa,51Janu aZdeňka.52

Po válce pracoval Josef Polma na Jablonecku ve vánočních ozdobách, epizodně též v zemědělství. KSČ mu jako mladému kádru dala na výběr: místo v Praze, nebo ředitelský post vKamenickém Šenově. Ten převzal po prvním řediteli podniku Huškovi, který pak odešel jako náměstek do Železnobrodského skla.

Polma byl tělem i duší obchodník, zároveň se nad nikoho nevyvyšoval a jak vzpomíná syn Josef, výrobní porady se konaly u Polmů večer v kuchyni.53 Nový ředitel velmi rychle získal nové zakázky a projevil své řídící schopnosti, a to nejen v samotném podniku. Stmelil Kamenický Šenov 60. let voblasti sportu (motokros, hokej), kultury (ochotnické divadlo v kině, vlastní závodové hudební těleso-Plešingrovi) a vzdělávání (intenzivní spolupráce se SŠ sklářskou avlastní učiliště).54 Roku 1967 získal vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Za jeho vedení získal podnik řadu ocenění (mj. Zlatou medaili na Expo 58, titul „Podnik XII. sjezdu KSČ“, uznání na výstavě českého skla v Moskvě, Libereckých výstavních trzích a Ostravských trzích).55 Polmova role v prosazení výstavby nového závodu byla zásadní. Zároveň rozhodl, že továrna se bude stavět v Dolním, nikoliv Horním Kamenickém Šenově, jak se původně zvažovalo.56

Rok 1968 se stal pro další Polmovu kariéru osudným. Díky přátelským kontaktům na britském velvyslanectví a následné cestě do Íránu získal obrovskou, do té doby nebývalou zakázku pro tamní mešity. Výrobky Šenovských se však do Íránu šáha Rezy Pahlavího musely reexportovat přes Spolkovou republiku Německo.57 Zároveň ovšem svým nesouhlasem se vstupem vojsk Varšavské smlouvy učinil konec v dalším působení ve funkci podnikového ředitele.58 Zprvu měl Polma zastávat funkci obchodního náměstka bývalého ředitele karlovarského Moseru, který měl nastoupit místo něj do LUSTRŮ, avšak ten zemřel při autonehodě. Ačkoliv se jej generální ředitel trustu Kratochvíl snažil „podržet“, původní plán tím padl. Polma v roce 1976 využil možnosti odejít odva roky dříve dostarobního důchodu kvůli svému věznění. Jeho posledním úkolem bylo připravit tzv. generální kolekci svítidel, tj. modifikovatelnou univerzální sestavu pro návrháře, která však nebyla uvedena do praxe.59

Josef Polma, ředitel n. p. LUSTRY, poklepává na základní kámen kombinátu. Archiv Josefa Polmy ml.

Generální projektant: Skloprojekt Resortní projektové ústavy pro jednotlivá průmyslová odvětví počaly vznikat od roku 1950 slučováním krajských ateliérů Stavoprojektu s vývojovými a projektčními útvary výrobních závodů.60 Geneze Skloprojektu je kromobyčejně spletitá. Na počátku stálo projektové středisko národního podniku Papcel (Papír a celulóza), ustaveného roku 1951. Tato strojírna vyráběla technologii pro papírenský průmysl. Z projekčního střediska vzešel o dva roky později Státní ústav pro projektování dřevařského a lesního průmyslu Dřevoprojekt Praha. Již roku 1958 převzal projekci papíren a celulózek Chemoprojekt Praha (založený roku 1950) a souběžně došlo k ustavení Štátneho ústavu pre projektovanie závodov spotrebného priemyslu Lignoprojekt Bratislava s pobočkou v Praze. Podnik se zabýval navrhováním dřevozpracujících, nábytkářských a polygrafických závodů a také továren na hudební nástroje. Do pražské pobočky přešla část pracovníků Dřevoprojektu, další našli uplatnění v projekční kanceláři Královopolské Brno a v gottwaldovském Centroprojektu.61 Jeho technologická skupina pro sklo a keramiku, sestavená z pracovníků delimitovaného Dřevoprojektu, pražská pobočka bratislavského Lignoprojektu a středisko pro projektování sklářských pecí v Teplicích vytvořily roku 1961 základ pozdějšího Skloprojektu.62 Ten působil zprvu jako pobočný pražský závod projektování závodů skla akeramiky, stále pod křídly Centroprojektu.63 Roku 1965 se osamostatnil astal se generálním projektantem odvětví průmyslu skla a jemné keramiky v Československu.64 Emancipace ateliéru odrážela podporu sklářského průmyslu v hospodářské politice státu a nutnost existence specializované projektové organizace, která byla pověřena velkými investičními úkoly.

Mezi lety 1961–1970 vyprojektoval podnik 27 velkých investic, přičemž 13 jich bylo do roku 1972 dokončeno a11 vevýstavbě.65 Poroce 1962 se již plně soustředil na průmysl skla a jemné keramiky, pro který navrhoval jak nové závody, tak rekonstrukce stávajících. Architekt Jiří Kadlec v bilančním příspěvku v Československém architektu z roku 1972 podotkl: „Bylo velice obtížné udržet vždy správnou míru progrese. Ukazuje se však, že všude tam, kde architekt je s to, respektive je mu dána možnost, uchopit základní technologické problémy daného provozu na úrovni generelu i objektu, stává se tato oblast tvorby významným faktorem kulturní úrovně své doby.“66 Kadlec rozdělil tvorbu ústavu do tří stádií. V prvním z nich doznívaly práce pro dřevozpracující průmysl, charakterizovala je roztříštěnost zastavovacích plánů, velké zábory pozemků, architektonická nejednotnost.67 Ztéto zakladatelské éry vyzdvihuje projektant závod na výrobu skelných vláken Skloplast Trnava (Bauer/Kučera/Kadlec, 1962–1969). Práce druhého období jsou již ovlivněny hlubším studiem sklářské výroby, přinesly větší koncentraci budov a uplatnění dvouetážového monobloku. Kromě LUSTRŮ (Pech/Krejčí/Kadlec,1965–1977) a Borského skla Nový Bor (Rut/Ješina/Buďárková, 1965–1968) sem Kadlec řadí slovenské realizace: Technické sklo Bratislava (1962–1966) a Užitkové sklo Poltár (1965–1971). Typickým rysem tohoto období se stala okamžitá realizace projektů, která přinášela nutnost operativnosti na stavbách, jež Kadlec označuje za „velkou školu praxe“. Ta zocelila projektanty pro nejzdařilejší návrhy třetího stádia: Sklárny Kavalier Sázava (Kadlec/Krejčí/Rauch/Cibulka,1964–1975), Sklárny Bohemia Světlá nad Sázavou (Kadlec/Krejčí/Charvát/Cibulková, 1966–1975), výrobní linku plaveného (float) skla ve Sklo-Unionu Teplice (Hrubý/Obadálek, 1966–1969), závod 1 Skleněné bižuterie v ulici Na Hutích v Jablonci nad Nisou (Rut, 1969–1972) a na Slovensku Tavený čedič Nová Baňa (Štěpaník, 1966–1968).68

Skloprojekt, jako jeden z mála resortních projektových ústavů, přečkal období transformace po roce 1990. Výrazně se zmenšil, a v roce 1991 změnil právní formu naspolečnost sručením omezeným. Má zasebou řadu realizací nejen ve sklářském průmyslu i v polistopadovém období.

K tvůrcům projektu závodu v Kamenickém Šenově máme bohužel jen velmi málo informací. Hlavním projektantem byl Karel Pech, na podobě areálu se vedle řady dalších spolupracovníků, z nichž někteří jsou jmenovaní dále, podíleli také inženýr Kučera a výše citovaný Jiří Kadlec.

60_POTŮČEK, Jakub a Jan ZIKMUND et al. Mlékárna jako úkol hodný architekta: Rudolf Holý. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury 2016, s. 55–56, ISBN 978-80-01-06041-4. 61_ZIKMUND, Jan. Hledání univerzality. Kontexty průmyslové architektury v Československu 1945–1992. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury 2020, s. 48. ISBN 978-80-01-06743-7. 62_Tamtéž, s. 54. 63_SKLOPROJEKT, pobočný ústav státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov, sídlem 1. pluku 8–10, Praha 8-Karlín. 64_KADLEC, Jiří. 20 let projektové a inženýrské organizace SKLOPROJEKT. Československý architekt, roč. XVIII (1972), č. 3, s. 3. 65_Tamtéž. 66_Tamtéž. 67_„Dvacet let nepřetržité práce se však neobešlo bez počátečního tápání a nezdarů, bez průběžných obtíží a srážek, dnes již zapomenutých. Letmý pohled do minulosti vyvolává vzpomínky na nesourodý kolektiv pracovníků, postavený před náročné investiční akce, s jejichž objemem a složitou technickou a organizační problematikou neměl dostatečné zkušenosti.“ Tamtéž. 68_Tamtéž.

69_Vítkovické stavby Ostrava. Ostrava: 1985. 70_STRAKOŠ, Martin. Po sorele brusel, kov, sklo, struktury a beton. Kapitoly o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od Bruselu po Ostravu. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě 2014, s. 137–162. ISBN 978-80-85034-83-7. 71_Archiweb, heslo Hotel Družba, dostupné na: https://www. archiweb.cz/b/hotel-druzba, [cit. 3. 7. 2021]. 72_FIŠER, Marcel. Václav (Vjačeslav) Irmanov. Centrum pro dějiny sochařství, dostupné na: http:// socharstvi.info/autori/vaclav-vjaceslav-irmanov/[cit. 5. 7. 2021]. 73_Vystupoval s Orchestrem Emila Ludvíka (1939–1942) či Skupinou Rytmus 42 (1942–1945). Po uzavření českých vysokých škol během okupace byl totálně nasazený. Populární hudbě se věnoval i v období třetí republiky (mj. mezi roky 1946–1948 zpíval s Orchestrem Karla Vlacha). LOPOUR, Jaroslav. Heslo Václav Irmanov. Česko-Slovenská filmová databáze, dostupné na: https:// www.csfd.cz/tvurce/22491-vaclav-irmanov/biografie/ [cit. 5. 7. 2021]. Generální dodavatel: Vítkovické stavby Nyní je namístě krátká odbočka na Ostravsko. Národní podnik Vítkovické stavby Ostrava dostal do vínku olbřímí úkol. Vybudovat Novou huť Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích, první stavbu socialismu v Československu. „Rodný list“ stavebního podniku nese datum 1. července 1951. Kromě stěžejního, ostře sledovaného úkolu výstavby Nové huti se od roku 1954 podnik zabýval rekonstrukcemi ve Vítkovických a Třineckých železárnách nebo v Železárnách a drátovnách Bohumín. Stavby těžkého průmyslu v ostravské průmyslové aglomeraci se staly stěžejní doménou podniku, který však v menší míře působil i ve východních a severních Čechách. K nejvýznamnějším severočeským realizacím patří právě kombinát v Kamenickém Šenově. Vedle hutí, oceláren nebo koksoven se věnoval též inženýrským stavbám v dopravě a v jisté míře též ostatním průmyslovým odvětvím (strojírenství – mj. Tatra Kopřivnice, potravinářství – pivovar Radegast Nošovice, průmysl stavebních hmot – věžové betonárny v kooperaci se západoněmeckou firmou Stetter aj.). Ostravští se stali bezkonkurenčními v oblasti užití tzv. transportbetonu, přičemž řada technologií vyvinutých vlastní vývojovou základnou podniku se rozšířila do československého stavebnictví (betonárny, vanové domíchávače ad.). Na stavbách využívali ocelové bednění vlastní konstrukce a v širokém rozsahu pracovali s prefabrikovanými konstrukcemi. Experimentovali s užitím vysokopecní a ocelářské strusky a popílků do betonářských směsí. Specifickým odvětvím činnosti podniku se staly destrukce a demolice.69 Vítkovické stavby, bohatě využívající montovaných ocelových konstrukcí, jsou podepsány pod architektonicky hodnotnými nádražími ostravské aglomerace – Ostrava-Vítkovice (1963–1967, Josef Danda), Havířov (1964–1969, Josef Hrejsemnou) a Ostrava-hlavní nádraží (1966–1974, Lubomír Lacina a Vlasta Douša).70 Exkluzivní realizací, vypovídající o postavení podniku, se stala mezinárodní odborářská zotavovna Družba vKurpatech naJaltě (nyní Ukrajina). Na její výstavbě se Vítkovické stavby podílely od roku 1982. Ikonická brutalistní stavba odNodara Kančeliho, Ju Stefančuka a Igora Vasilevského, dokončená roku 1985, čítala 270 obytných buněk a sloužila společné rekreaci sovětských a československých pracujících.71

Druhdy významný severomoravský zaměstnavatel prošel v devadesátých letech přeměnou na akciovou společnost a v letech klausovské transformace jej management opakovaně tuneloval. Důsledkem se stalo vyhlášení konkursu v roce 2000 a formálně pak výmaz likvidované společnosti zobchodního rejstříku vroce 2011.

Umělci: Vjačeslav irmanov, Václav Šlapák a Alena Šlapáková Svýstavbou závodu souvisí několik uměleckých realizací, tehdy nezbytných součástí investiční výstavby. Dnes omšelá a upozaděná díla přitom vyprávějí zajímavé příběhy. Na prvním místě je to plastika u parkoviště před závodem od Vjačeslava Irmanova a Václava Šlapáka, dále pak nedochované trojrozměrné logo na administrativní budově odAleny Šlapákové, která je též autorkou intarzie v restauraci na sídlišti Pískovec I, a pak kovová plastika od manželů Šlapákových, nacházející se také u někdejší restaurace.

Vjačeslav, též Václav Irmamov (*1919 Anapa – †1995 Praha) byl všestranně talentovaným umělcem ruského původu, žijící v Praze. Kromě sochařství se příležitostně věnoval filmovému herectví a uplatnil se

Václav (Vjačeslav) irmanov (1919–1995). Osobní archiv Kateřiny irmanovové. Dostupné na: https://www.pametnaroda. cz/cs/irmanovova-katerina-1947[cit. 28. 7. 2021].

Sádrový model plastiky od Vjačeslava irmanova a Václava Šlapáka. Archiv Dany Chrastilové. Repro z: CHRASTiLOVÁ, Dana. Příběhy československých patentů v době normalizace. Diplomová práce FF UJeP, Ústí nad Labem, 2020, s. 47.

též jako jazzový a swingový zpěvák. Byl synem carského důstojníka, bělogvardějského emigranta Nikolaje Irmanova, a malířky Sofie Volkové. Kvůli postupu krasnogvardějců poslali rodiče čtyřletého Vjačeslava, spolu s babičkou z Anapy, ležící u Kerčského průlivu, do finské Karélie. Zde navštěvoval německé lyceum a posléze malířskou Taide Akademii v Helsinkách. V šestnácti letech získal studentskou cenu Mezinárodního PEN klubu. Roku 1938 se přestěhoval do Prahy za svým otcem. Léta Velkého teroru se však stala osudná i jemu. Pouhý měsíc po synově příjezdu otce unesli agenti NKVD, což se, spolu se zprávou o jeho smrti v Gulagu, rodina dozvěděla až v padesátých letech. Mladý Vjačeslav se tak musel protloukat sám, bez znalosti jazyka a bez státního občanství. Živil se kondicemi francouzštiny a němčiny. Do svého ateliéru jej záhy přijal profesor Jan Lauda (1898–1959), a Irmanov zde nalezl domov.72 V uměleckém prostředí započala jeho kariéra swingového zpěváka.73 Nahrál mnoho gramofonových desek, avšak po roce 1949 byl s anglicky zpívaným swingem konec. Po válce se charismatický Irmanov, který se mezitím v Čechách oženil a založil rodinu, uplatnil také jako filmový herec.74

Irmanov se však cítil být především sochařem. Se spolužáky z Laudova ateliéru se účastnil výstavy Expo 58. Dva roky před tím vytvořil pro plzeňské hlavní nádraží sochu Železničáře z patinované sádry. Ve svém díle však směřoval spíše k moorovské abstrakci. Nepřekvapí, že jako syn ruského emigranta, aktivně vystupujícího proti bolševikům i v emigraci, neměl jednoduchou pozici. Roku 1952 se za synem z Finska přestěhovala matka Sofie. V první polovině šedesátých let mohl Irmanov vstoupit do Svazu československých výtvarných umělců. Posrpnu 1968 se opět ocitl naindexu, ze Svazu jej vyloučili a nemohl samostatně vystavovat. Účastnil se však společných výstav Spolku výtvarných umělců Mánes aČeského fondu výtvarných umění.75 V sedmdesátých aosmdesátých letech se tak realizoval především výtvarnými díly ve veřejném prostoru a v architektuře.

Mezi nimi můžeme jmenovat betonové pilíře u domovních vchodů v Gercenově ulici v Praze-Hostivaři (1972), keramický reliéf na stěně bazénové haly plaveckého stadionu na Strahově (1973)76 či monumentální kovový Dendrit (1968, s Ivanem Rackem, zničeno 2000) před hotelovým domem Metalurg pro Vítkovické železárny v Ostravě. Uvést zaslouží rozměrné nástěnné plastiky pro smuteční obřadní síně v Humpolci (1975) a Ledči nad Sázavou (1979), studna na nádvoří zámku Staré Hrady u Jičína (1979–1980, zničeno) či plastika Práce, věda, příroda a učení v Olomouci (se Sylvou Lacinovou-Jílkovou, 1988).77 Irmanovovi jsou dále

74_Zahrál si s Karlem Högrem v celovečerním režijním debutu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými (1946), v Ikarii XB 1 Jindřicha Poláka (1963) a v několika dalších filmech. Nejvýraznější charakterní roli ztvárnil v Holubici Františka Vláčila (1960). Tamtéž. 75_FIŠER, Marcel, cit. v pozn. 72. 76_Vetřelci a volavky, dostupné na: http://www.vetrelciavolavky. cz/sochari/vaclav-vjaceslav-irmanov [cit. 5. 7. 2021]. 77_Projekt Sochy a města: České umění 50.–80. let 20. století ve veřejném prostoru. Evidence, průzkumy a restaurování, dostupné na: https://sochyamesta. cz/objekty?field_autor_tid=Vja%C4%8Deslav%20Irmanov%20 %281919%E2%80%931995%29 [cit. 5. 7. 2021].

instalace plastiky roku 1977. Vpravo Vjačeslav irmanov, vlevo architekt Gustav Bubník. Archiv Dany Chrastilové. Repro z: CHRASTiLOVÁ, Dana. Příběhy československých patentů v době normalizace. Diplomová práce FF UJeP, Ústí nad Labem, 2020, s. 48.

78_FIŠER, Marcel, cit. v pozn. 72. 79_Technická zpráva objektu IO 102 – oplocení a sadové úpravy – volná plastika ve vstupním areálu. Zpr. Ing. Pech, Skloprojekt Praha, 11. 7. 1975. Podnikový archiv PRECIOSA – LUSTRY, a. s. 80_CHRASTILOVÁ, Dana. Příběhy československých patentů v době normalizace. Diplomová práce na FF UJEP, Ústí nad Labem, 2020, s. 44–51. Mgr. Daně Chrastilové děkuji za laskavé poskytnutí práce a obrazového materiálu. 81_Tamtéž, s. 46. 82_BERAN, Lukáš, Vladislava VALCHÁŘOVÁ a Jan ZIKMUND (edd.) Industriální topografie. Kraj Vysočina. Praha: Výzkumné centrum průmyslové architektury FA ČVUT v Praze, 2014, s. 145. ISBN 978-80-01-05544-1. 83_Projekt Sochy a města, cit. v pozn. 77. 84_K umění v socialistické investiční výstavbě více KOŘÍNKOVÁ, Jana. Čtyřprocentní umění?, in KAROUS, Pavel (ed.). Vetřelci a volavky, atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). Praha – Řevnice: VŠUP – Arbor vitae, s. 452–459. Dále KAROUS, Pavel. Umělecká výzdoba sídlišť v Československu 60.–80. let, Zprávy památkové péče 75, 2015, č. 4, s. 331–342, zde s. 334–335. 85_CHRASTILOVÁ, Dana, cit. v pozn. 80, s. 44. 86_Tamtéž, s. 12–13. připisovány plastiky na pražských sídlištích Prosek, Střížkov, Horní Měcholupy a reliéfy s katafalkem pro smuteční síň v Jičíně.78

Skulptura před závodem LUSTRY pochází z roku 1976, přičemž Irmanov je autorem osmi reliéfů z glazované keramiky s abstrahovanými motivy výroby svítidel, zatímco Václav Šlapák, uváděný jako spoluautor, je tvůrcem celkové koncepce s železobetonovými deskami.79 Celek je pak formován do podoby připomínající víceramenný svícen, nebo, jak se domnívá Dana Chrastilová, rozevřených rukou.80„Tehdy znovu v pražském ateliéru vyrobil za pomocí nové technologie, kterou později chtěl patentovat, čtyřmetrové betonové ruce v pěti vrstvách nad sebou. Nikdo z pražské výtvarné komise nevěřil, že se podaří vrstvy od sebe oddělit a postavit v prostoru na určeném místě.“81

Plastiku zajišťoval Skloprojekt, což vrhá světlo na angažování právě Irmanova. Jeho plastiky bychom

Plastika u parkoviště před závodem (Vjačeslav irmanov, Václav Šlapák, 1975). Foto P. Freiwillig, 2021 Václav Šlapák (1937–1996) v roce 1987. Osobní archiv Dany Chrastilové. Repro z: CHRASTiLOVÁ, Dana. Příběhy československých patentů v době normalizace. Diplomová práce FF UJeP, Ústí nad Labem, 2020, s. 13.

totiž nalezli také vinteriérech Skláren Bohemia veSvětlé nad Sázavou (1967–1971)82 a též před Sklárnami Moravia v Kyjově (1977) a závodem Vertex v Moravském Krumlově (1981, zničeno).83 Tyto komplexy navrhnul rovněž Skloprojekt. Jednotliví projektanti, odpovědní za zajištění povinných uměleckých děl v investiční výstavbě, měli totiž často své „dvorní“ umělce – subdodavatele.84 Vpřípadě šenovské stavby sehrál roli zprostředkovatele hlavní projektant Karel Pech.85

Václav Šlapák (*1937 Praha – † 1996 Praha) byl vynálezce, výtvarník a průmyslový návrhář. Narodil se do maloburžoazní rodiny prominentního pražského krejčího, což zapříčinilo poválečné omezení ve vzdělání a kariéře, které vedlo k jeho zatvrzele negativnímu postoji k tehdejšímu společenskému zřízení. Pocházel ze čtyř dětí. Díky živnosti svého otce, znárodněné roku 1953, se naučil dobře šít a také se vyučil opravářem šicích strojů. Rodiče se poválce rozvedli amatka, pracující jako uklízečka, se i s dětmi ocitla v existenční nouzi.86 Šlapák vykonával řadu prací, také v dolech na Kladně, odkud si odnesl trvalé zdravotní následky. Po vojně se oženil s Alenou Marešovou, s níž přivedl na svět syna Václava a dceru Danu (*1971). Do roku 1967 pracoval u elektrických pecí v ČKD. Od té doby se živil jako noční taxikář a příležitostnými pracemi. V roce 1969

přišli s manželkou o práci a rodina žila v nuzných podmínkách.87 Od počátku 70. let se začal „po domácku“ zabývat vynálezy a patenty. Materiál a suroviny sháněl po šrotištích a bazarech. Prvním uznaným patentem se roku 1972 stalo točité schodiště, poprvé dokončené u klavíristy Josefa Páleníčka. Jeho výrobou se začala zabývat příbramská strojírna, která je v roce 1986 s úspěchem vystavovala na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Roku 1973 u Šlapáka propukla tuberkulóza, což jeho ženu přimělo intervenovat u ministra kultury, který mimořádně schválil jeho přijetí do Svazu českých výtvarných umělců.88 Pozoruhodnou architektonickou realizaci představuje smuteční obřadní síň v Podbořanech, dokončená v roce 1978 –1980.89 Na projektu Šlapák spolupracoval s architektem Radko Bubníkem (*1944), se kterým jej spojovaly realizace vKamenickém Šenově. Jistým předělem vkariéře se pro Šlapákovy stala autorská rekonstrukce rekreační chalupy Miroslava Müllera, vlivného vedoucího kulturního oddělení ÚV KSČ, v Mařenicích (okr. Česká Lípa).90 Otevřela se jim tím cesta k řadě zajímavých zakázek. Roku 1982 to byly stropy v hotelu Flóra v Olomouci, kde spolupracovali s architektem Jiřím Soukupem. Šlapák zde poprvé použil ohýbaného polystyrénu. V hotelu také použil svého patentu, uznaného v roce 1983, zvaného Artvakuum. Jednalo se o textilní vlákna, umístěná mezi dvě až čtyři vakuově uzavřené skleněné tabule. Tato dekorativní technika získala v 80. letech značnou oblibu a manželé Šlapákovi ji použili např. v pavilonu Chemapolu na veletrhu Incheba Bratislava roku 1983, v Muzeu Bohuslava Martinů v Poličce (spolu s nástěnnou plastikou) nebo vzasedací síni tehdejšího Ministerstva zdravotnictví v Korunní ulici v Praze (čp. 2456, rok 1987).91 Z dalších prací zaslouží uvést logo automobilky Škoda pro filiálku v Bruselu (1984), interiéry a znak Pražské restaurace „Švejk“ v Budapešti (1985) a také obytný přívěs, pro jehož konstrukci využil opět ohýbaný polystyrén. Pro inovativní konstrukci, představenou roku 1984 v precizním modelu, se však nepodařilo najít výrobce.92 Je příznačné, že Václav Šlapák, celoživotní odpůrce minulého režimu, se nedokázal zorientovat v divokém kapitalismu 90. let.93 Pouhých sedm let po nastolení nového režimu, který mu přinesl rozčarování, umírá. Alena Šlapáková, rozená Marešová (*1941 Praha), je výtvarnice, životní partnerka a spolupracovnice Václava Šlapáka. Od mládí kreslila a navrhovala, v první polovině 60. let působila jako propagační výtvarnice v Klementinu, po první mateřské dovolené pak v družstvu Triga Kyje, kde se věnovala reklamnímu sítotisku. Od počátku sedmdesátých let byla „na volné noze.“ Věnovala se mj. netkaným tapisériím Art Protis a Ara Dekor, Artvakuu a od počátku 80. let též barevné litografii a užité grafice, kterým je věrná dodnes.94

Spolu s manželem je podepsána pod kovovou plastikou, umístěné poblíž závodu, u někdejšího střediska služeb čp. 900 na sídlišti Pískovec I. Objekt, symbolizující pětiramenný lustr, instalovali v roce 1977 jako součást bytové výstavby pro zaměstnance podniku.95 Roli zprostředkovatele zde tentokrát sehrál architekt Bubník, projektant střediska služeb, vedle kterého se objekt nachází.96 Původně byl povrch skulptury pokryt drcenými kamínky imitujícími kámen, roku 2017 prošel renovací, při které získal stávající bílý nátěr.

Alena Šlapáková je také autorkou nástěnné intarzie v interiéru restaurace čp. 900, stejně jako nedochovaného prostorového loga podniku, umístěného na střeše administrativní budovy závodu. Práce na tomto několikatunovém objektu trvala téměř dva roky.97

instalace plastiky na sídlišti v roce 1977. Vlevo spoluautorka Alena Šlapáková. Osobní archiv Dany Chrastilové. Repro z: CHRASTiLOVÁ, Dana. Příběhy československých patentů v době normalizace. Diplomová práce FF UJeP, Ústí nad Labem, 2020, s. 53.

87_Tamtéž, s. 15–24. 88_Tamtéž, s. 28–29. 89_Památkový katalog NPÚ. Smuteční síň Podbořany, dostupné na: https://pamatkovykatalog.cz/ smutecni-sin-20472763 [cit 1. 8. 2021]. 90_CHRASTILOVÁ, Dana, cit. v pozn. 80, s. 78–81. 91_Tamtéž, s. 98–110. 92_Tamtéž, s. 81–97. 93_Tamtéž, s. 117–118. 94_Tamtéž, s. 14, 18, 99. Též Alena Šlapáková, grafička a malířka, dostupné na: https:// graficka1.webnode.cz/o-nas/ [cit. 1. 8. 2021]. 95_Projekt Sochy a města: České umění 50.–80. let 20. století ve veřejném prostoru. Evidence, průzkumy a restaurování. Dostupné na: https://sochyamesta.cz/ zaznam/8808 [cit. 6. 7. 2021]. 96_CHRASTILOVÁ, Dana, cit. v pozn. 80, s. 51–54. 97_Tamtéž, s. 45.

98_KHÝN, Josef. V úzké spolupráci. Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 99_Josef Khýn (1918–1993), sklářský výtvarník a pedagog, člen SVU Mánes, v letech 1962–1970 ředitel Střední průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově. Významně se zasloužil o její rozvoj a po roce 1989 mu byl udělen titul čestného ředitele, dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/ Josef_Kh%C3%BDn, [cit. 9. 7. 2021]. 100_Rozhodnutí o přípustnosti stavby areálu vydal Severočeský KNV v Ústí nad Labem 11. 6. 1966. Stavební archiv (SA) Městského úřadu (MěÚ) Kamenický Šenov. 101_Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 102_Nový gigant na obzoru. Nástup, roč. XVII, č. 25 (25. 6. 1966), nepag. DĚJSTVÍ

Zahájení stavby: 22. 6. 1966

„Podařilo se to, čemu po tak dlouhá léta snah a bojů věřila již jen malá skupina lidí.“98 Josef Khýn, ředitel Střední průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově99

Deset měsíců poté, co se v sousedním Novém Boru rozběhla výstavba závodu navýrobu užitkového skla, dnešního Crystalexu, zazvonilo kladívko vrukou hodnostářů také v Kamenickém Šenově.100 K této události vydal okresní týdeník Nástup zvláštní přílohu. Dozvídáme se z ní, že pod zakládací listinu připojili své podpisy Božena Machačová-Dostálová, ministryně spotřebního průmyslu, dr. Jaroslav Kratochvíl, generální ředitel Průmyslu technického skla Praha, Josef Polma, ředitel n. p. LUSTRY, Ing. Adolf Hollas, ředitel Skloprojektu, Drahomír Lipina, ředitel n. p. Vítkovické stavby, nositele Řádu práce, Ostrava-Kunčice, a František Koblasa, ředitel n. p. Odbyt strojů a nářadí, Praha-Smíchov. Investorem byl n. p. LUSTRY, Průmysl technického skla, trust podniků, Praha. Generálním projektantem Skloprojekt Praha, generálním dodavatelem pak Vítkovické stavby. Generálním dodavatelem technologie se stal pražský podnik Odbyt strojů a nářadí. Dokončení stavby bylo naplánováno na konec roku 1970.101

Delegace nejprve navštívila výrobní provoz č. 8 podniku LUSTRY, načež se přesunula do místního kina, kde se uskutečnila komorní ceremonie. Při ní promítač vzácným hostům pustil krátký dokumentární film o slávě českého skla. Deputace provázená davy kamenickošenovských občanů se pak odebrala na budoucí staveniště, kde proběhl slavnostní akt provázený projevy čelných funkcionářů. Ti si následně prohlédli výstavu skla a svítidel ve sklářské škole, úzce spolupracující s LUSTRY. Návštěvu zakončila přátelská beseda s občany Kamenického Šenova.102

Generální ředitel trustu Kratochvíl při té příležitosti uvedl: „Je třeba zdůraznit, že všechny zodpovědné orgány v podstatě uznávaly nutnost a účelnost této

Slavnostní zahájení stavby nového závodu v Kamenickém Šenově dne 22. 6. 1966. Vpravo podnikový ředitel n. p. LUSTRY Josef Polma, po jeho pravici ministryně spotřebního průmyslu Božena Machačová-Dostálová. S doutníkem uprostřed náměstek ministryně Jaroslav Martilík, s deskami generální ředitel Skloexportu a bývalý ústřední ředitel Jablonexu Jan Krejsa, zcela vlevo generální ředitel Průmyslu technického skla dr. Jaroslav Kratochvíl. Archiv Josefa Polmy ml.

Ministryně spotřebního průmyslu Božena MachačováDostálová obdarovávaná Josefem Polmou, podnikovým ředitelem n. p. LUSTRY. Přihlíží generální ředitel Průmyslu technického skla dr. Jaroslav Kratochvíl. Návštěva se uskutečnila u příležitosti položení základního kamene nového závodu 22. 6. 1966. Archiv Josefa Polmy ml.

Továrna na lustry elias Palme z roku 1905. Foto krátce po dostavbě. Sbírka L. Komůrky.

akce, která této oblasti s tak tradiční výrobou byla slibována již řadu let. Na druhé straně však nutno pochopit, že v nové soustavě řízení bez ohledu na tyto skutečnosti platí především hlediska rentability, která mohou rozhodnout o realizaci investiční akce. i když v poslední době došlo při přepracování zadávacího projektu na úvodní projekt k určitému zvýšení investičních nákladů, jeví se výstavba nového závodu na svítidla v Kamenickém Šenově jako jedna z nejefektivnějších akcí nejen oboru technického skla, nýbrž i celého sklářského odvětví. Musíme si zcela otevřeně říci, že toto hledisko bylo hlavním důvodem pro schválení nadřízených orgánů realizace této akce v letošním roce.“103

Jako hlavní přínosy investice uvedl dr. Kratochvíl zvýšení výroby o zboží v hodnotě 70–75 milionů korun a zvýšení exportu o zboží v hodnotě 30–35 milionů korun, dále koncentraci výroby z dosavadních deseti provozoven a tím zvýšení produktivity práce a snížení nákladů, zlepšení pracovního prostředí a stabilizaci pracovních sil. Vzápětí však upozornil na zásadní změny, které od roku 1967 přinese tzv. zdokonalená soustava řízení: investice musí být od roku 1967 plně

103_KRATOCHVÍL, Jaroslav. Proč nový závod? Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag.

104_Při schválení investičního záměru se počítalo s tím, že výstavba bude uhrazena především ze státního rozpočtu. 105_KRATOCHVÍL, Jaroslav, cit. v pozn. 103. 106_ŠIK, Ota. Na prahu nové etapy vývoje socialistického hospodářství. Projev na XIII. sjezdu KSČ. Rudé právo 46, č. 153 (5. 6. 1966), s. 4. 107_Ekonomická reforma, vzniklá na půdě Ekonomického ústavu ČSAV a Výzkumného ústavu národohospodářského plánování, předpokládala zavedení tržních principů v socialistickém hospodářství. Podniky měly primárně vytvářet zisk, nikoliv jen plnit plán. Státu měly odvádět daně a zbylý zisk investovat do základních fondů. Kýženým cílem bylo zvýšení hmotné zainteresovanosti vedení podniků a jejich zaměstnanců (dle jugoslávského modelu měly být vytvořeny podnikové rady pracujících, reálně participující na managementu). Reforma byla v září 1964 schválena předsednictvem ÚV KSČ. V letech 1966–1967 vstoupila některá její opatření v platnost, jako celek však nakonec pro odpor konzervativních elementů v KSČ realizována nebyla. Otevřela však veřejnou debatu na téma životaschopnosti dosavadního modelu centrálního řízení. RYCHLÍK, Jan, cit. v pozn. 6, s. 170–172. K Šikově reformě podrobněji též WESSEL SCHULZE, Martin, cit. v pozn. 12, s. 77–93. 108_BALOGHOVÁ, E., cit. v pozn. 45. Perspektiva vstupní části závodu. Nástup, roč. XVii, č. 24 (18. 6. 1966), nepag.

hrazeny z vlastních prostředků podniku, nebo kryty investičním úvěrem, který investor v plném rozsahu a v ekonomicky únosné lhůtě splatí.104 Nutností se tak – dle generálního ředitele Průmyslového skla – stane vysoký odbyt, zajištěný inovacemi a rychlými reakcemi na módní trendy, nikoliv jen kvantita. Hlavní úkoly zněly jasně: Přínos deviz a uspokojení domácí poptávky.105

Výše uvedená slova je třeba zasadit do souvislostí soudobé politicko-ekonomické diskuse: „Jde tedy o to, co nejrychleji a radikálně změnit vývoj naší výroby, pro což v podnicích existují předpoklady. Nedocílíme to však starými způsoby, všeobecnými výzvami, referáty anebo prostě administrativními plány, protože to vše vede stále jen k pouhému extenzivnímu rozšiřování výroby, k zvětšování materiálové spotřeby a zvyšování objemu investičních prostředků, prodlužování doby investiční výstavby, rozšiřování počtu pracovních sil v průmyslu, čili k plnění plánu, avšak k trvalému zhoršování efektivnosti výroby. Jde naopak o to, postavit naše podniky pod tvrdý ekonomický tlak, který v jejich vlastním materiálním zájmu je donutí zajistit takové strukturální změny, takovou organizaci a řízení výroby, takovou technologii výroby a takovou pracovní morálku, při níž dosáhnou co nejvyšší rentability, co nejvyššího ekonomického efektu.“106

Tzv. Nová soustava řízení, 107 spjatá se jménem ekonoma Oty Šika (1919–2004), vstoupila do výstavby závodu dosti citelně. Již zkraje roku 1966 si ředitel Polma postěžoval na zdlouhavé vydávání prováděcích vyhlášek ksoustavě: „Chci říci, že rok 1966 nebude pro nás snadným rokem. Důsledky staré metodiky budou ještě stále působit a k tomu přibývají nemalé a vysoce náročné úkoly s výstavbou nového závodu.“108

Značné naděje si od výstavby komplexu sliboval i předseda městského národního výboru Jan Novák, který se zároveň opřel dovšech pochybovačů adefétistů: „Pro město spočívá význam výstavby nového závodu mimo jiné také v tom, že dojde k určité stabilisaci kádrů přímo v n. p. LUSTRY a hlavně u všech mladších občanů města zajisté dojde k zlepšení jejich poměru k veřejným záležitostem a většímu podílu na správě města. Že bude definitivně skoncováno s poraženeckými náladami a depresí, kterou u nás šířili různí škarohlídové o dalších perspektivách města. Že ze zaměstnanců n. p. Lustry, kteří až dosud ve značné míře dojíždějí do zaměstnání odjinud, se jich zajisté

Uložení základního kamene při vrátnici závodu. Foto P. Freiwillig, 2015

značná část bude zabývat myšlenkou získat zde byt, nebo si koupit či postavit rodinný domek.“109 Sodstupem času lze konstatovat, že tohoto cíle se i díky související komplexní bytové výstavbě podařilo dosáhnout.110 Jen to všechno trvalo poněkud déle, než se plánovalo…

Těžkosti budování

„Z příkladného postupu práce na stavbě by si měli především vzít vzor naši stavbaři a myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby v hojnějším počtu se seznámili se zkušenostmi jugoslávských stavbařů.“111 Zdeněk Žíla, ředitel n. p. Borské sklo

Stavba závodu na výrobu lustrů byla od samého počátku ve stínu souběžného budování kombinátu v Novém Boru. Tomu věnoval větší pozornost jak místní, tak odborný tisk.112 Také Skloprojekt se ve svých propagačních materiálech prezentoval pouze novoborským závodem. Ostatně se to tak jevilo i současníkům: „O stavbě čs.-jugoslávského přátelství, výstavbě Borského skla jsme čtenáře informovali již mnohokrát. Výstavba Lustrů v Kamenickém Šenově zůstávala tak trochu stranou zájmu veřejnosti. Ale přece si zaslouží naší pozornosti.“113 Stejně tak tempo výstavby obou komplexů bylo značně odlišné. Pozdější Crystalex vyrostl za dva roky a dva měsíce, LUSTRY se postavily za pět, se vším všudy za deset let. Dlužno však podotknout, že pracovní nasazení jugoslávské Union engineering, placené v clearingových amerických dolarech a uvyklé práci na Západě, se značně vymykalo tuzemským zvyklostem. Těm odpovídalo spíše rozvážné tempo Vítkovických staveb, latentně zápasících s nedostatkem pracovníků. Výlučnost novoborské realizace zdůraznil i doyen teorie průmyslové architektury Emil Hlaváček: „Po 2 letech soustředěného úsilí jugoslávských stavebních organizací – realizován v mimořádných dodavatelských podmínkách, které dovolovaly do značné míry vyloučit nepříznivé vlivy, u nás během výstavby obvykle platné – se stává pochopitelně předmětem profesní pozornosti. Svým způsobem experiment byl nepochybně příležitostí k dosažení neběžné úrovně a opravňuje tedy i k nasazení přísnějších měřítek hodnocení.“114

Dokonce i první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný poctil svou návštěvou v roce 1966 pouze staveniště Borského kombinátu,115 a oslyšel po-

Axonometrie původně plánované podoby závodu. V popředí administrativní budova, za nimi komplex hutě a slévárny. Vpravo monoblok, ve druhém pásmu, odděleném vlečkou, se nacházejí (zprava) garáže, energoblok, matovna s leštírnou a čistička odpadních vod. Nástup, roč. XVii, č. 24 (18. 6. 1966), nepag.

109_NOVÁK, Jan. Díváme se optimisticky. Nástup 17, č. 24 (18. 6. 1966), nepag. 110_Počet obyvatel Kamenického Šenova se mezi roky 1961 a 1980 zvýšil o 389 osob na 3 753 (bez Práchně). Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. I. díl. Praha: Český statistický úřad, 2006, s. 424–425. ISBN 80-250-1310-3. 111_Stavba o které se mluví. Rozhovor s podnikovým ředitelem n. p. Borské sklo Zdeňkem Žílou. Nástup 16, č. 40 (9. 10. 1965), nepag. 112_Více o novoborském kombinátu FREIWILLIG, Petr, cit. v pozn. 24. 113_KRSEK, Václav. Na stavbě lustrařského kombinátu. Nezamrzne beton ani termíny…(?) Nástup 18, č. 4 (28. 1. 1967), nepag. 114_RUT, Josef a Emil HLAVÁČEK, cit. v pozn. 31, zde s. 165. 115_„Borští skláři mu v upomínku na jeho návštěvu věnovali překrásný dekorativní skleněný kámen s vyrytými motivy svatovítského chrámu. Po této prohlídce [výstavy Borské sklo 66, pozn. PF] navštívil dále sklářskou reprezentační průzkumovou prodejnu n. p. Borského skla, kde zhlédl nejen vystavené výrobky, ale i se zalíbením obdivoval vkusné vyřešení a úpravu celého objektu. Svou návštěvu v Novém Boru ukončil prohlídkou staveniště sklářského kombinátu a krátce pobesedoval s jugoslávskými stavbaři, kteří vcelku úspěšně plní úkoly při jeho výstavbě a poděkoval jim za dobrou práci, která je vidět na každém kroku.“ Vzácná návštěva ve sklářské metropoli. Vrátím se opět k Vám… Nástup 17, č. 31 (6. 8. 1966), nepag.

116_Dar z Kamenického Šenova presidentu republiky. Nástup, roč. XVII, č. 23 (8. 6. 1967), nepag. 117_Ministr práce Risto Džunov na staveništi. Úspěšný rok stavby. Nástup 17, č. 35 (3. 9. 1966), nepag. Nový Bor navštívil ministr zahraničního obchodu a člen svazové výkonné rady Socialistické federativní republiky Jugoslávie a ministr zahraničního obchodu Marin Cetinić. Nástup 17, č. 25 (22. 6. 1967), nepag. 118_KRSEK, Václav, cit. v pozn. 113. 119_JANČÍK, Drahomír, cit. v pozn. 9, s. 212–225, zde s. 223. 120_Nástup 17, č. 11 (18. 3. 1967), nepag. 121_Nástup 19, č. 41 (16. 10. 1969), nepag. 122_„Práce na výstavbě neustále pokračují, i když stavbaři, zejména v roce 1968, se o něco zpozdili. Doufejme, že v závěru letošního roku i v tom příštím období se práce urychlí a náš okres bude mít o další moderní stavbu navíc, která bude chloubou našeho sklářského průmyslu.“ Nástup 20, č. 41 (15. 10. 1970), nepag. 123_SA MěÚ Kamenický Šenov. 124_Českolipský nástup 25, č. 18 (8. 5. 1975), nepag. 125_Podnikový archiv PRECIOSA - LUSTRY, a. s. 126_Národní podnik LUSTRY V Číslech. Českolipský nástup 23, č. 4 (25. 1. 1973), nepag. zvání podnikového ředitele LUSTRŮ Polmy, tlumočené na výstavě Brno 67, neobměkčen ani předáním broušené křišťálové vázy, prací studentů šenovské školy.116

Zatímco v Novém Boru si na stavbě podávali dveře jugoslávští ministři,117 v Kamenickém Šenově počal skromně vyrůstat osmipodlažní, 25 metrů vysoký obytný dům, který poskytl ubytování 250 pracovníkům Vítkovických staveb (čp. 890–891). V lednu 1967 se pracovalo tempem dvou podlaží hrubé stavby měsíčně, přičemž štěrk v lednových mrazech skladovali stavbaři na vytápěných roštech. Stavbyvedoucí Vítkovických staveb Kazimír Lubovický si postěžoval, že dosud přes opakované urgence nebyla podepsána smlouva se subdodavatelem, Hutními stavbami Košice. Slováci měli zajistit profese, podlahy, ústřední topení, vybavení…118 Nejednalo se o nic neobvyklého. V československé investiční výstavbě se nadále prodlužovaly lhůty a překračovaly rozpočtové náklady (roku 1966 o 2,5 až 3 miliardy korun).119 V polovině března byla hrubá stavba tzv. „vítkovičáku“ hotová a pracovníci stavební správy Zábřeh na Moravě prováděli vyzdívky.120

Limitujícím faktorem výstavby se stal zejména nedostatek pracovních sil, chronický problém socialismu: „i když od roku 1968 nastalo ve výstavbě značné zlepšení zásluhou lepší organizace práce i zlepšenou pracovní morálkou, těžko půjde dohnat počáteční zdržení.(…)Také se vyskytly závady projektů kombinátu, což si vyžádalo již asi za 4 miliony Kčs víceprací.“121 V říjnu 1969 na stavbě chybělo na šedesát pracovníků, hlavně zedníků atesařů. Roku 1970 již bylo jasné, že závod dle plánu do zkušebního provozu uveden nebude.122 Dodejme, že vkvětnu 1969 se tyčila hrubá stavba slévárny ahutní haly, o dva měsíce později též ocelový skelet etážovky kombinovaného monobloku. Snímku z dubna 1970 vévodí vysoký komín energobloku, monoblok se sedlovými světlíky je již opatřen výplněmi otvorů. O dva roky později, tedy s dvouletým skluzem, v novém závodě zahájili zkušební provoz. Řada staveb však byla dokončena až v dalších letech (matovna aleštírna čp. 927: projekt 1970, schváleno 1973, kolaudace až 1979; sklad hotových výrobků čp. 928: projekt 1972, schváleno ONV 1973).123 Roku 1975 již stála iadministrativní budova čp. 915.124 Tzv. superkolaudací však prošla až v květnu a červnu 1977.125

V dubnu 1973 již bylo rozestavěno sedm osmipodlažních deskových domů (sídliště Pískovec I), které měly poskytnout domov 301 rodinám. Samozřejmě se plánovalo i zázemí – restaurace, prodejní středisko (čp. 900) aponěkud excentricky umístěný kulturní dům (čp. 341).126

Poetickými slovy tuto dobu popsala redaktorka Českolipského nástupu Marie Čcheidzeová: „Roste nový

Výstavba osmipodlažního domu, zprvu sloužícího pro stavbaře Vítkovických staveb. Posléze, po menších úpravách, byl předán pracovníkům Lustrů, kterým poskytl 43 nových bytů. Foto V. Mandík. Nástup, roč. XVii, č. 11 (18. 3. 1967), nepag.

Stavba hutní haly, komentovaná dobovým tiskem: „Výstavba moderního závodu na výrobu lustrů, který bude jeden z největších ve střední evropě, neustále roste, i když značné zpoždění těžko stavební organizace doženou.“ Foto V. Mandík. Nástup, roč. XiX, č. 20 (22. 5. 1969), nepag.

závod a spolu s ním vznikají i nové problémy města Kamenického Šenova. Malé horské městečko s překrásným okolím a drsným podnebím, zářící kamének uprostřed lesů a skal. Sláva šenovských výrobků je známa po celém světě. Obdivovat šenovské lustry

Zapálení první tavicí pece v ještě rozestavěné hutní hale na sklonku roku 1969. Podnikový ředitel Polma zády s kloboukem na hlavě. Archiv Josefa Polmy ml.

je věcí světa, věcí šenovských občanů je však nejen tyto zázraky vyrábět, ale i budovat si své nové město, město budoucnosti.(…) A tak, jak se na konci píšťaly ve skleněné kapce rodí budoucí skleněné rameno nebo miska svícnu, které pak citlivé ruce žen skládají v tak obdivované a zářící věci, tak i z jiných, pečlivě skládaných ‚drobností’ – chodníků, hřišť, laviček, stromů, nových i starých budov a radostí a strastí jejich obyvatel – se dnes rodí nový Kamenický Šenov.“127 FINÁLE

Hotové dílo

„Zatímco základní skladba závodů se pod vlivem racionálních podmínek dobrala obecně čistoty, zůstává detail na stavitelské úrovni.“128 emil Hlaváček

Závod je rozložen na severním okraji zástavby města, v dolní části Kamenického Šenova, zhruba 1,5 kilometru vzdušnou čarou od náměstí T. G. Masaryka. Byl vybudován „na zelené louce“ v blízkosti železniční trati z České Kamenice do České Lípy, na kterou jej napojila vlečkou s dvojí úvratí. Vlečku podnik využíval mezi roky 1970–1992.129 Z jihu závod navázal na starší sklářskou průmyslovou zónu, tvořenou hutěmi Adolf Rückl a Bratři Jílkové, ohraničenou nádražím a ulicemi Stará Huť, Nová Huť a Huťská.130 Podnik je od nich oddělen tělesem vlečky a malou zahrádkářskou kolonií. Východně a severně od areálu protéká Šenovský potok, na který je vázána starší zástavba rodinných domů. Až v souvislosti se stavbou kombinátu zanimi vsedmdesátých letech vyrostlo sedm osmipodlažních deskových bytových domů (čp. 890–891, 896–897, 898–899 vprvním shluku ačp. 901–902, 903–904, 905–906 a 907–908 ve druhém shluku), nákupní středisko srestaurací (čp. 900) amontovaná mateřská škola (čp. 909), tvořící dohromady

Dvě tváře produkce podniku: „klasika“ a „moderna.“ Repro z: DeYL, Marcel. Skloprojekt. Designing and engineering Organization. Praha: Skloprojekt 1969, nepag. a Nástup, roč. XViii, č. 16 (18. 4. 1968), nepag.

127_ČCHEIDZEOVÁ, Marie. Tak se dělají v Kamenickém Šenově lustry. Českolipský nástup 24, č. 29 (18. 7. 1974), nepag. 128_HLAVÁČEK, Emil. Soudobá průmyslová architektura. Architektura ČSSR 26, (1967), č. 2–3, s. 152–153. 129_Provozně komplikované řešení s dvěma úvratěmi svědčí o nepříznivých sklonových a prostorových podmínkách. Rozdíl v nadmořské výšce mezi předávací kolejí ve stanici a nakládacími rampami v závodě činí 25 metrů. Vlečka tak musela být rozvinuta až na délku 2,5 km, přesto zde sklony dosahovaly až 31,7 ‰. Posunovací lokomotivu řady T 211.0 (700), kterou si podnik pořídil, musela proto vzápětí vystřídat silnější řada T 334.0 (710). Jako poslední zde posunovala řada T 448.0 (742). Při zrušení trati v roce 1979 byl úsek Česká Kamenice – Kamenický Šenov ponechán v provozu právě kvůli obsluze vlečky. Osobní doprava byla zrušena. Pro špatný stav trati a nízkou poptávku vlečkařů nákladní doprava roku 1992 skončila. Železniční svršek vlečky byl snesen. O pět let později na trati Česká Kamenice – Kamenický Šenov započaly sezonní nostalgické jízdy. AUGUSTA, Bohumil a Václav HAAS. 130 let sklářské lokálky Česká Kamenice – Kamenický Šenov. Praha: KŽC, 2016, s. 54–55, 60–61. ISBN 978-80-7270-051-6. 130_Podél těchto komunikací je soustředěna zaměstnanecká bytová výstavba, tvořená dvěma domy ze závěru 19. století, a dále třemi bytovými domy z poválečného období a navazující mladší panelovou zástavbou. Skrumáž doplňují četné plechové garáže.

131_Bytové domy čp. 901–908 byly vyprojektovány roku 1968 a ONV Česká Lípa schváleny o rok později. SA MěÚ Kamenický Šenov. 132_Rozhovor s Josefem Polmou ml. v Kamenickém Šenově 26. 7. 2021. 133_SA MěÚ Kamenický Šenov. 134_Tamtéž. 135_Více HLAVÁČEK, Emil. Architektura pohybu a proměn (Minulost a přítomnost průmyslové architektury). Praha: Odeon 1985, s. 104–120. malé sídliště Pískovec I. Skloprojekt zde sice vystupoval vroli generálního projektanta, avšak sídliště navrhly přímo Vítkovické stavby, projektová správa Ostrava, středisko Uherský Brod.131 Byty byly vybudovány ve vyšším standardu, což mělo za cíl přilákat do Šenova nové pracovníky.132 Ze staveb vně areálu s podnikem souvisí také ubytovna pro polské pracovnice čp. 894. Montovaný TESKO objekt znabídky Severočeských dřevařských závodů Česká Lípa vyrostl mezi lety 1971–1972 na místě jiného pavilonu z dřevěněných panelů, který si postavili vroce 1967 pracovníci Vítkovických staveb, aroku 1970 vyhořel.133 Dnes se vněm nachází mj. prodejna potravin. Severozápadně a západně od závodu je krajina nezastavěná, ohraničená silnicí I/13 z Liberce do Děčína (ul. Nový Svět). Při této komunikaci stojí jako solitér další objekt, spjatý s podnikem: Spojený klub pracujících čp. 341. Název odráží, že se jednalo o společnou akci LUSTRŮ a Borského skla, které zde vystupovalo jako investor. Investiční úkol byl schválen roku 1966, o rok později vznikla v Chemoprojektu Praha (Ing. Bašta, Ing. Vokrouhlecká) projektová dokumentace přístavby arekonstrukce stávajícího objektu. Dodavatelem se staly Pozemní stavby Liberec. Po přestavbě budova disponovala velkým amalým sálem, klubovnami arestaurací, vše s kapacitou 550 osob.134 Dnes zde sídlí Odborový svaz skla, keramiky aporcelánu, základní organizace PRECIOSA - LUSTRY, a. s.

Vlastní výrobní areál je zhlediska typologie průmyslových staveb třeba vnímat jako kombinovaný.135 Sdružuje v sobě totiž jak stavby jednoúčelové (slévárna, huť, kmenárna, energoblok), tak víceúčelové (monoblok rafinace, pasírny a montáže, vstupní skupina s administrativní etážovkou). To do značné míry předurčuje i objemovou kompozici komplexu. Jádro tvoří nízký, rozlehlý kombinovaný monoblok čp. 914 (tj. přízemní sál stavebně spojený s etážovkou), pointovaný vyšším administrativním objektem vstupní partie čp. 915. V případě šenovského závodu není vstup akcentován výškovou, bodovou budovou, např. jako vnovoborském kombinátu, ale architekt zvolil deskový dům, vyrůstající z nízké podnože, využívající svažitosti terénu. Vrátnice čp. 916 je realizována jako samostatně stojící pavilonový objekt. Níže založené jednoúčelové objekty prvovýroby, tj. hutní hala a slévárna, jsou zrakům příchozího ukryté za deskou administrativy. Dříve, před snížením jejich výšky, je od vjezdu do závodu prozrazovala dvojice továrních komínů. Vestejném pásmu se nachází ještě samostatně stojící sklad hořlavin čp. 918. Poslední pásmo, oddělené od popsané skupiny vlečkou a vnitrozávodní komunikací, je tvořeno samostatně stojícími objekty garáží apomocných provozů čp. 923, energobloku čp. 924, matovny a leštírny čp. 927, čističky průmyslových vod čp. 925, lokomotivní remízy čp. 919 a skladu hotových výrobků čp. 928. Lze konstatovat, že závod se vyznačuje relativně intenzivní hmotovou a funkční koncentrací. Nyní se na nejvýznamnější objekty podívejme podrobněji.

Sídliště Pískovec i, dokončené v roce 1974. Deskové domy čp. 901–908. Foto P. Freiwillig, 2021

Spojený klub pracujících při silnici i/13, rekonstruovaný ze staršího objektu na základě projektu z roku 1967. Foto P. Freiwillig, 2021

Závod na konci sedmdesátých let 20. století. Komíny hutě dosud v původní výšce. Na střeše administrativy vpravo prostorové logo od Aleny Šlapákové. Foto O. Holan. Repro z: SUCHL, Jan a Miroslav HOURA (edd.). Severní Čechy. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1980, s. 58.

Svou sošnou tektonikou na sebe poutá pozornost zejména administrativní budova (projekt 1968–1971, Kadlec/Krejčí/Pech/Fůra). Vstupní skupiny průmyslových areálů bývaly řešeny výrazově nejsilněji, což vyplývalo z relativně volnějších rukou architektů oproti výrobním jádrům, striktně formovaným principy typizace a prefabrikace. U víceúčelových závodů navíc poskytovaly jeden z mála výškových kompozičních akcentů vedle poměrně neutrální výrobní skupiny.136 Zároveň tvořila vstupní partie „tvář“ závodu, vybízející k náročnějšímu architektonickému ztvárnění.

Šestipodlažní trojtrakt je u středního chodbového traktu ustoupen o jedno travé, což vytváří rytmizující probrání bočních průčelí. Spodní dvě podlaží a střešní nástavba jsou vůči hlavní hmotě ustoupené. Železobetonové tažené schodišťové jádro je orientováno do dvorního průčelí. Deska vyrůstá z dvoupodlažní podnože s vnějšími schodišti orientovanými k hutní hale. Fasáda 3.–5. podlaží je opatřena závěsným pláštěm z tzv. boletických panelů.137 Konstrukčně je správní budova provedena jako ocelový skelet s modulem 9 × 9m, daný umístěním výstavních sálů azasedacích místností ve spodních podlažích. Ocelová nosná konstrukce spočívá na železobetonovém skeletu suterénu a přízemí. Je dimenzována pouze na svislé zatížení, proto je vodorovné přenášeno v úrovni každého patra do železobetonového jádra. Na střeše je uložena samostatná ocelová konstrukce (dvojkloubový rám), která přiléhá k železobetonovému, ustupujícímu nadstřešnímu patru. Obklad stěn vzorkovny – výstavního sálu byl navržen zbřidlicových desek, stropní podhledy pak zjavorového dřeva. Reprezentační interiéry (velká a malá zasedací síň, jídelna, respirium, bufet, kuřárna, vzorkovna svítidel) získaly autorský mobiliář, navržený inženýrem Fůrou. Administrativní budova přešla do trvalého užívání 28. 6. 1977, stavebně dokončena však byla již vzáří předešlého roku.138

136_HLAVÁČEK, Emil. Některé racionální podmínky v architektonické kompozici soudobých průmyslových závodů. Architektura ČSSR 22, 1963, č. 10, s. 579. 137_Jedná se typizovaný plášť z hliníkových profilů a skla, vyráběný shodou okolností v nedalekých Boleticích nad Labem, dnes součásti Děčína. Stal se natolik příznačným pro budovy s administrativní funkcí, že na konci sedmdesátých let jejich mechanické používání budilo odbornou kritiku: „Lehké zavěšené fasády, kombinace skla a kovu, se staly typickým znakem administrativních budov. Řešení, které charakterizuje průmyslovost současné výstavby svou vysokou přesností a subtilností, ale současně poněkud sterilizuje architektonický výraz staveb poměrně malým rejstříkem výtvarných možností, které omezuje na grafickou kompozici z čar rastru nosné části a ploch skleněných (či kovových) výplní.“ VEBR, Jaroslav, Otakar NOVOTNÝ a Radomíra VALTEROVÁ. Soudobá architektura ČSSR. Praha: Panorama 1980, s. 163–164. Srovnej též VORLÍK, Petr a Klára BRŮHOVÁ. Beton, Břasy, Boletice. Praha na vlně brutalismu. Praha: České vysoké učení technické v Praze 2020. ISBN 978-80-01-06567-9. 138_Podnikový archiv PRECIOSA - LUSTRY, a. s.

Vzorkovna v administrativní budově. Foto O. Holan. Repro z: SUCHL, Jan a Miroslav HOURA (edd.). Severní Čechy. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1980, s. 58.

Administrativní budova, příčný řez. Skloprojekt Praha (kreslil ing. Brychta, hlavní projektant ing. Pech), 5/1970. Podnikový archiv PReCiOSA – LUSTRY, a. s.

139_Tamtéž.

Hutní hala, příčný řez. Skloprojekt Praha (projektant Charvát, hlavní projektant ing. Pech), 1/1967. Podnikový archiv PReCiOSA – LUSTRY, a. s. Technologický tok počíná v objektech prvovýroby – slévárně, kde se odlévají mosazné díly lustrů, a navazující skelné huti, vyrábějící skleněné části svítidel. Slévárna mosazi je halový objekt, charakterizovaný masivním lucernovým dymníkem s aeračními zástěnami z vlnitého plechu, pásovými okny a stěnami z lehčených panelů Armaporit. Konstrukce je ocelová, rámová. Objekt sousedí skmenárnou, kde se připravuje sklářský kmen pro tavbu na huti. Mj. se v ní nachází čelisťový drtič, sklad drcených střepů a jako zajímavost lze uvést chladírnu sudového piva z roku 1970.139 Budovu charakterizuje věžová nástavba nákladního výtahu. Hutní hala i kmenárna mají taktéž ocelovou rámovou konstrukci se stěnami z lehčených armaporitových panelů. Suterén hutní haly je proveden z železobetonu, střechu z lehčených calofrigových desek s lucernovým dymníkem s aeračními zástěnami vynášejí ocelové příhradové vazníky. Nacházejí se zde tři tavicí šestipánvové pece (v sestavě 2 + 1), dvě chladicí tunelové pece, původně elektrické, dnes stejně jako tavicí pece otápěné zemním plynem.

Vsázka střepů a sklářského kmene do tavicí pece. Foto L. Pelech, 2014

Práce na „verštatu“ v hutní hale. Foto L. Pelech, 2014

Vzorkovna v administrativní budově, dnešní stav. Foto L. Pelech, 2014

Na huti jsou umístěny též temperovací a chladicí komorové pece, využívané dnes vzhledem k sortimentu častěji než tunelové. Severní průčelí objektů prvovýroby lemuje nakládací rampa (původně s kolejí vlečky). Hutní halu flankovaly dva cihelné komíny. Zůstal stát pouze ten vpravo od huti, ubouraný po roce 2013 na výšku 27m. Jsou doněj svedeny odtahy ztavicích pecí. Druhý, vysoký 42 metrů, do nějž ústily odtahy z temperovacích pecí, byl srovnán se zemí.140 Projektová dokumentace celé výrobní skupiny pochází z roku 1967.141

Objekty prvovýroby jsou spojeny s hlavním monoblokem. Ten je koncipován jako kombinovaný, sestávající ze čtyř objemově odlišných částí. Jádro tvoří rozlehlá přízemní trojlodní hala. Své místo v ní nalezla galvanizace, zlatící a odmašťovací linka, zámečnické dílny, nástrojárna, pasírna, brusírna, lisovna či lakovna. Na kratší západní straně k hale kolmo přistupuje pětipodlažní etážovka spojená terasou s administrativní deskou. Dnes se v ní nacházejí kanceláře vedení, přemístěné z administrativní budovy. Původně zde nalezly umístění laboratoře, šatny, sociální zařízení, jídelna a kantýna.142 Na protilehlé východní straně ohraničuje jádro monobloku rovněž kolmo přisazený halový sklad hutního materiálu se sníženou východní částí. Vedle

140_Komínová databáze KODA. Dostupné na: http://koda. kominari.cz/?action=pregiomapy#50.787191,14.464861,18,pVTSikc,, [cit. 11. 7. 2021]. 141_Podnikový archiv PRECIOSA - LUSTRY, a. s. 142_Za upřesnění děkuji Josefu Polmovi ml.

143_Pojmenován dle tvůrce systému, inženýra Zlámalíka. VONKA, Martin. Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha: ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2014, s. 84–85. ISBN 978-80-01-05566-3. Ke komínu srov. Komínová databáze KODA. Dostupné na: http://koda.kominari.cz/?action=karta&cislo=3316 [cit. 14. 7. 2021]. 144_SA MěÚ Kamenický Šenov.

Sklad kovomateriálu, příčný řez. Skloprojekt Praha (projektant Krejčí, hlavní projektant ing. Hrubý), 8/1966. Podnikový archiv PReCiOSA – LUSTRY, a. s.

garáží a dopravy jde o první v areálu postavenou budovu. Je vybavena portálovým jeřábem a nachází se zde také řezárna kovomateriálu. V severní části jsou nyní umístěny ateliér prototypů a ketlovna. Ze severu pak sblokovaný komplex uzavírá podélně přisazený třípodlažní objekt. Po celé délce jej lemuje nakládací rampa, plynule pokračující k objektům prvovýroby. Od ústředního monobloku, který o podlaží převyšuje, jej oddělují dvě schodišťové věže výtahů. V této části jsou umístěny provozy rafinace (kulírna, zavrtávání, pískování), dále lepení a laminace skla, sádrovna, sklad elektromateriálu a řada dalších pracovišť.

Celý komplex má ploché střechy, v případě hlavního monobloku prostoupené v síti 3 × 13 původně sedlovými, dnes segmentovými světlíky z polykarbonátu. Hřebenový segmentový, původně sedlový světlík, prosvětluje také východní halu se skladem hutního materiálu. Konstrukčně se jedná o obdobně řešenou skupinu jako v případě prvovýroby – ocelové skelety se stěnami z armaporitových panelů a střechami z calofrigových desek. Ve stejném pásmu se ještě nachází samostatně stojící sklad hořlavých kapalin situovaný severozápadně od slévárny.

Do posledního pásma, odděleného od monobloku hlavní závodovou komunikací, dříve i s dvěma kolejemi vlečky (jedna uenergobloku askladu hotových výrobků, druhá u monobloku, hutě a slévárny), jsou soustředěny samostatně stojící objekty dopravy a garáží, energobloku, matovny s leštírnou, čističky odpadních vod a skladu hotových výrobků. Jádro energobloku tvoří kotelna, sestávající ze čtyř kvádrových hmot. Uhlí do ní bylo dopravováno z podzemního bunkru po šikmém kapotovaném mostě spásovým dopravníkem. Vtěchto místech se dnes nachází moderní plynová sestava s otevřenými aparaturami. Ke kotelně se osově přimyká 72 metrů vysoký komín zbetonových tvárnic systému Z.143 Západně od ní se rozprostírá otevřená trafostanice s transformátorovými kobkami. Konstrukce je stejná jako u výrobních objektů.

V posledku vybudovanými stavbami se stala matovna sleštírnou asklad hotových výrobků (SHV). Územní rozhodnutí je datováno 27. 12. 1970, po jeho prodloužení bylo 18. 5. 1973 vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby.144 Projekt matovny a leštírny pochází z roku 1970. Nestavěly je už Vítkovické stavby, ale Průmstav Pardubice. Umístění vně monobloku si vynutily bezpečnostní důvody, neboť se jedná o ekologicky závadný provoz s nutností neutralizace odpadních vod a výkonného odsávání škodlivin. Dvoupodlažní objekt završený pultovou střechou je umístěný ve svahu. V suterénu monolitické železobetonové konstrukce se nachází vodní hospodářství, vzduchotechnika, sklady a kontrola van. Nadzemní část je vyzděna z plynosilikátových tvárnic analezli bychom vní sociální zařízení, strojovnu

vzduchotechniky a vlastní matovnu a leštírnu s vanami. Stavba prošla kolaudací až v prosinci 1979.145 Severovýchodně od popsaného objektu je situována čistička odpadních průmyslových vod, kalová pole a oxidační příkop.

Kompoziční kontrast administrativní budově a jejímu hustému rastru fasád vytváří svou robustní, téměř bezokenní hmotou výškový sklad hotových výrobků (projekt 1972, Houska/Klösel). Majestátní kubus o půdorysných rozměrech 36,6 × 24m a výšce 22,9m obestupují bohatě prosklené, konzolovitě vysazené manipulační prostory. Jihozápadní průčelí, obrácené k nakládací rampě, prostupuje šestice vrat. Stěny skladu jsou vyzděné z plynosilikátových tvárnic, plášť tvoří hliníkové lamely FEAL Sidalvar. Lapidární kvádr je v podstřešní části protnut úzkým řezem pásových oken.146

Areál poobvodu doplňuje několik drobných přízemních staveb, jako je plynová stanice u administrativní budovy, sklad tlakových lahví, bývalá remíza posunovací lokomotivy u skladu hotových výrobků, garáže u vedlejší brány a tři malá skladiště. Ty však svými rozměry a umístěním nijak nenarušují generel závodu. Technologie používané v areálu se neustále modernizují.

Význam a hodnoty

„Bohužel, náš kombinát byl postaven pro výrobu jednoduchých moderních lustrařských výrobků, kde by nebyla velká pracnost ani potřeba různorodých dílů (…)“147 Zdeněk Balling, ředitel n. p. LUSTRY

Závěrem je namístě položit si otázku, zda je areál významný, hodnotný či výjimečný, ať už z hlediska historického, architektonického či technického.

Pro Kamenický Šenov představuje jeho realizace bezesporu velký předěl. Výstavba komplexu svým způsobem završila proces znárodnění a následného sloučení místních lustrařských firem. První a největší mezi nimi byl podnik Eliase Palmeho, k jehož jménu se PRECIOSA - LUSTRY, a. s., hlásí. Snaha o co největší

145_Tamtéž. 146_S obdobným užitím pásových oken bychom se mohli setkat např. u hmotově podobné tkalcovny dvojplyšů Bytex v Náměšti nad Oslavou (1971–1977, Centroprojekt, Zdeněk Plesník, Ludvík Jungwirth). Srov. ZIKMUND, Jan, cit v pozn. 61, s. 79. 147_(…)Situace na světovém trhu se však natolik obrátila, že se požadují z 80 % lustry klasické, náročné na tvary i materiál. Proto výroba lustrů je v současné době závislá na kooperčních vztazích s ostatními partnery dodávajících například různé druhy mosazných trubek, skleněných polotovarů apod.“ BERKA, Alois. A proč v LUSTRECH neplní. Rozhovor s podnikovým ředitelem Zdeňkem Ballingem. Českolipský nástup 27, č. 26 (30. 6. 1977), nepag.

Sklad hotových výrobků, příčný řez s regály, obsluhovanými zakladači. Skloprojekt Praha (projektant ing. Houska, hlavní projektant ing. Pech), 10/1972. Podnikový archiv PReCiOSA - LUSTRY, a. s.

Pohled od východu na energoblok se 72 m vysokým tvárnicovým komínem. V pozadí sklad hotových výrobků se stěnovým pláštěm FeAL Sidalvar. Foto P. Freiwillig, 2021

koncentraci roztříštěných provozů nejprve pod společnou národní správou a posléze v éře Spojených továren na lustry (od roku 1954 LUSTRY, n. p.) představovala z hlediska řízení logický a nevyhnutelný krok, směřující k větší konkurenceschopnosti podniku pro národní hospodářství důležitého svou exportní orientací na kapitalistické státy. Po výstavbě nového závodu se volalo již v padesátých letech. Tehdy však situace podobnému záměru nepřála. Změnu přinesl až částečný obrat v hospodářské politice státu na počátku následujícího desetiletí, a také silná osobnost a výsledky podnikového ředitele Josefa Polmy. Provázela jej masivní investiční iniciativa, směřovaná právě do exportně významného odvětví skla, bižuterie a jemné keramiky. Především v jejím kontextu je zapotřebí vnímat výstavbu závodu, který byl jedním z mnoha nově vybudovaných či komplexně rekonstruovaných provozů. Jako jediný z nich se však specializoval na výrobu lustrů a svítidel. Investice se bohatě vyplatila. Přinesla razantní navýšení výrobní kapacity a větší uspokojení jak zahraniční, tak konečně i domácí poptávky. Pravdou však také je, jak říká v úvodu ředitel Balling, že závod byl koncipován především pro velkosériovou výrobu moderních svítidel. Změna sortimentu, kterou dnes představují zejména exkluzivní vybavovací kolekce, tak přinesla nutnost celé řady adaptací. Rovněž počet zaměstnanců ze z dvanácti set za časů ředitele Polmy snížil zhruba na polovinu.

Vrátíme-li se k místnímu měřítku, nový závod vytvořil značné množství pracovních příležitostí, stejně jako podnítil bytovou výstavbu včetně občanské vybavenostivjeho sousedství. Nepochybně také došlo kvýznamnému zlepšení pracovního prostředí a zvýšení životní úrovně pracujících podniku a jejich rodin. Tento rozvoj však měl i svou odvrácenou stránku. Málokterý pozorovatel bude poměrně vysoké deskové bytové domy, nasázené mezi drobnou venkovskou zástavbu, navíc napozadí lesů Lužických hor, vnímat pozitivně. Jejich současné „vylepšení“ křiklavými fasádními barvami je navíc ještě zdůrazňuje. Slabinou, jako již tradičně, se stala i nedokončená úprava veřejného prostoru. Stejně tak na řadové garáže

pohlédne kromě majitelů zde přebývajících automobilů zálibně snad jen badatel v oblasti motoristických staveb.148 Samozřejmě jde o úhel pohledu – pro nájemníky v nových domech bezprostřední blízkost přírody naopak zvyšuje kvalitu jejich života stejně jako docházková vzdálenost do továrny. Rovněž měřítko sídliště se bude jevit jinak, budeme-li jej posuzovat spolu s hmotami nového závodu, kněmuž je vztažené.

Další doprovodný negativní jev lze spatřovat v ukončení výroby vněkterých historických areálech popřesunu do nového komplexu. To znamenalo jejich minimální údržbu a postupné chátrání. Kromě někdejší huti Franze Vettera, sloužící primárně právě potřebám LUSTRŮ, jde především o bývalý závod 01, tzv. eliášku čp. 686 na nároží ulic Lustrárenské aEliase Palme. Pro své hodnoty se roku 2007 stala kulturní památkou. Ktomu však došlo až v době, kdy její stavebně-technický stav byl špatný a zejména chybělo reálné využití. Přes veškerou snahu zainteresovaných tak někdejší chlouba města patrně dospěla kesvému konci.

Jaká je architektura závodu, jak hodnotit jeho kompozici a umístění v krajině? Pro tak velký areál bylo zvoleno poměrně stísněné a prostorově svízelné staveniště, a to nejen zhlediska napojení nadopravní infrastrukturu. Autoři generelu toho však dokázali využít. Svažitost terénu vedla k rozvinutí staveb ve dvou výškových horizontech po delší ose areálu, což „utopilo“ hřmotné skupiny prvovýroby, která je při pohledu na hlavní průčelí závodu od jihu v podstatě schovaná za deskou administrativní budovy. Stejně tak hmota monobloku na straně manipulačních ramp se uplatňuje pouze od východu a severu, zatímco z pohledu od jihu se monoblok jeví jako nižší. Jednoznačně nejzdařileji vyznívá dálkový pohled od jihu, jelikož nazávod pozorovatel hledí shora, apodnik vněkolika plánech obklopuje dramatická lesnatá krajina Lužických hor. Rovněž hlavní pohled na vstupní partii od příjezdové komunikace má zřejmou kompoziční kvalitu.

Těžkopádněji areál vyznívá odseveru aseverovýchodu, při pohledu na „zadní dvorek.“ Přispívá k tomu nedostatečný odstup od okolní zástavby a vyvýšená poloha komplexu. Dominují mu stavby pásma pomocných provozů: energobloku se štíhlou siluetou komína anekompromisní kvádr skladu hotových výrobků. Horizont tvoří linie monobloku, za kterým vyčnívají nejvyšší podlaží dvorního průčelí správní budovy. Právě tento pohled se otevírá obyvatelům sídliště adolní části Kamenického Šenova.

Silnou stránkou generelu je intenzivní koncentrace výrobních objektů a výrazné uplatnění metody sblokování – a tím menší zábor půdy a efektivnější organizace výroby. Dobře je to patrné při srovnání s několikrát již jmenovaným kombinátem Crystalexu v Novém Boru. Ten se mohl rozvinout na rovinatém, méně omezeném staveništi. V severní části před i za vstupní skupinou disponuje snad až příliš velkorysými zelenými plochami, v části východní pak nesourodou tříští utilitárních doprovodných staveb. To se stalo předmětem odborné kritiky vzápětí po dostavbě.149 Jinými slovy, zatímco borský závod lahodí oku pouze při pohledu na velmi zdařilou vstupní skupinu, skromnější šenovský působí libě i z ptačí perspektivy.

Zajímavé srovnání nabízí jiná realizace Skloprojektu ve sledovaném období – oceňovaná stavba závodu na laboratorní sklo v Sázavě.150 Zde se sice jedná o přestavbu staršího hutního komplexu, avšak rozsah rekonstrukce byl takový, že přesnější je hovořit o novém závodě. S podnikem v Kamenickém Šenově jej spojuje intenzivní koncentrace výrobních objektů. Vstupní skupinu charakterizuje výšková budova administrativy s fasádou ve výrazně plastickém, obdélníkovém rastru. Oproti závodu na lustry je více akcentován monoblok, opatřený plastickými, šedovými železobetonovými světlíky. Na toto tvarosloví reaguje pultová střecha nové hutní haly, sklonem obrácená proti monobloku. Zatímco kmenárna v Sázavě je využita jako výrazný výškový akcent areálu v podobě kubické věže, vŠenově je decentně ukryta mezi slévárnou ahutí, vzákrytu zaadministrativní deskou.

Při kompozici šenovského areálu se ukázkovým způsobem uplatnila metoda zónování, což jej nadruhou stranu nečiní v kontextu skladebně promyšlené průmyslové architektury šedesátých let výjimečným.151 Přehledně jsou odděleny zóna administrativně-expoziční, výrobní aenergeticko-logistická. Kolem neutrálního jádra monobloku, seskupeného ze čtyř navazujících kvadratických hmot, jsou rozmístěny kompoziční akcenty administrativy, energobloku a skladu hotových výrobků, dříve doplněné dvojicí komínů huti a slévárny. Celek tak naplňuje kritéria Hlaváčkem definovaného racionálního uspořádání víceúčelového závodu.152

148_ZEMAN, Jaroslav. Kam s ním? Kapitola přebolestná. Motoristické stavby v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou. Rkp. 149_„Jednotlivé nevýrobní objekty, sociální, administrativní, energetické a pomocné, obklopují výrobní blok ze všech stran, mechanicky rozmístěny po obvodu celého závodu. Důsledky jsou zřejmé na první pohled a je s podivem, že až na hotovém díle. Svým chaotickým rozložením znesnadňují pohledovou dostupnost ústředního objektu a svým nejednotným hmotovým a podprůměrným výrazovým řešením (s výjimkou vstupního souboru) znehodnocují jeho účin. Umístění a řešení těchto objektů ponechává volné značné plochy zeleně, které, pokud by obstály před kritikou nehospodárnosti, jsou nicméně ve svém součtu do značné míry nevyužitelné.“ RUT, Josef a Emil HLAVÁČEK, cit v pozn. 32, s. 167. 150_HLAVÁČEK, Emil. Rekonstrukce závodu na výrobu technického skla v Sázavě. Architektura ČSSR 25, 1966, č. 8, s. 543–546. 151_Přesněji metodu zón a sekcí, tvořících pravoúhlou půdorysnou osnovu závodu. Zóny tvoří paralelní funkční pásma, např. sociálně-administrativní nebo energeticko-obslužné. Sekce jsou na ně kolmé a tvoří určité celky základní kapacity, které spolu kooperují, přičemž závod se může rozšiřovat jejich aditivním přidáváním. HLAVÁČEK, Emil, cit. v pozn. 135, s. 87–88. 152_HLAVÁČEK, Emil, cit. v pozn. 136.

Celkový pohled na areál, zaklesnutý v krajině Lužických hor. Plochu monobloku věnčí kubusy administrativy, skladu hotových výrobků a energobloku. Zcela vlevo hutě Rückl (r. 1886) a Bratří Jílkové (r. 1905). Foto P. Freiwillig, 2020

153_MATĚJ, Miloš a Michaela RYŠKOVÁ. Metodika hodnocení a ochrany průmyslového dědictví z pohledu památkové péče. Ostrava: Národní památkový ústav, 2018, s. 39–111. ISBN 978-80-88240-06-8. 154_VRABELOVÁ, Renata. Metodika hodnocení a ochrany staveb 2. poloviny 20. století (se zaměřením na architektonické dědictví 60. a 70. let) vzhledem k jejich (možné) památkové ochraně. Brno: Národní památkový ústav, 2020. ISBN 978-80-87967-22-5. 155_POLMA, Josef, cit. v pozn. 27.

Rovněž z hlediska stavebních konstrukcí máme co do činění s charakteristickými prvky průmyslové výstavby 60. až 80. let v typizovaných a prefabrikovaných sestavách – ocelovými skelety, trapézovými stropy, panely a stropními deskami z lehčených betonů, pásovými hliníkovými okny a zavěšenými sklo-hliníkovými fasádami u administrativní budovy. Ta je pozoruhodná rozvážnou skulpturálností, kdy z členité podnože vyrůstá prosklená hmota spodních dvou podlaží, nesoucí konzolově vysazená horní tři podlaží, členěná hustým rastrem zavěšeného pláště v tyrkysové barvě. Celek graduje ustoupeným patrem, lemovaný výtvarným prvkem v podobě kovového rámu.

Pokud bychom měli uplatnit kritéria metodiky hodnocení a ochrany průmyslového dědictví z pohledu památkové péče,153 pak v Kamenickém Šenově nalézáme hodnotu historickou, technologického toku, typologickou, systémových a technologických vazeb, technickou ihodnotu autenticity. Je ovšem otázkou, dojaké míry lze tyto podmínky mechanicky aplikovat na mladé a navíc plně funkční stavby průmyslového dědictví z 60. až 80. let 20. století. V tomto případě se jeví příhodné uplatnit rovněž metodiku hodnocení a ochrany staveb druhé poloviny 20. století.154 Ta se sice stavbám pro výrobu a skladování z formálních důvodů nevěnuje, avšak v rovině průzkumu, formulace hodnot a kvalit a závěrečného hodnocení je doznačné míry použitelná inatyto typy staveb. Závod nalustry vKamenickém Šenově vykazuje hodnoty jak v rovině formální a materiální, tak zejména ve společensko-historické.

Slova ředitele-zakladatele Josefa Polmy proto stále platí: „Historie této výroby má staleté kořeny a je radostné, ale i závazné být pokračovateli na díle, které započalo před čtvrt tisíciletím.“155 Jednou z největších hodnot areálu, a to i z hlediska památkové péče, zůstává pokračování ve stále živé a celosvětově úspěšné sklářské tradici. Napomáhá tomu i v roce 2015 otevřené výzkumné a vývojové centrum, které se specializuje na využívání moderních technologií a hledání inovativních řešení při výrobě dekorativních svítidel. Budoucnost areálu, unikátního soustředěním tolika řemesel a dovedností pod jednou střechou, je tak prozářena světlem. Tím, které v Kamenickém Šenově přichází na svět.