Zapomenuté papíry (5. díl

Dnešní pokračování našeho seriálu bude malinko výjimečné. A sice v tom, že se seznámíme pouze s jedním produktem, nikoli se dvěma, jako tomu bylo doposud. A důvod? Papírenský výrobek, kterému se budeme věnovat, patří mezi zapomenutými k těm nejzapomenutějším. Již mnoho let se nevyrábí, ale přesto se s ním každý z nás (či alespoň každý druhý) čas od času setkal a setkává. Jeho název asi laikům moc neřekne: bílá elastická ruční lepenka. K výrobě čeho tak důležitého se tedy tato lepenka používala?

TEXT A FOTO: PETR NOVOTNÝ

Nebudeme vás dlouho napínat; tím co se z této suroviny vyrábělo, byla pouzdra na hudební nástroje, konkrétně na housle, kytary, mandolíny a další strunné instrumenty. Pouzdra, obaly, etuje, futrály, jak je komu libo.

Namísto železa lepenka Zajímavý je především fakt, že jedinou továrnou, která byla takovouto lepenku schopna vyrobit, byla malá dřevobrusírna a lepenkárna v Jesenném, malé obci ležící mezi Železným Brodem a Vysokým nad Jizerou, v Libereckém kraji. Ta byla, kousek za vesnicí v místě zvaném Engenthal, založena již v roce 1889, ale teprve v roce 1912 z ní koňské povozy dopravily na jesenské nádraží první balíky lepenky. Jméno Engenthal (německy Úzké údolí) bylo příhodné. Mezi strmými stráněmi jej vyhloubila řeka Kamenice a na ostrohu v její zátočině zbylo právě tak dost místa na budovy lepenkárny a vše, co k takovému papírenskému provozu patří. K tomu smrkové lesy vůkol a v Kamenici dostatek vody, zkrátka ideální podmínky pro papírenskou výrobu. Původně tu byla malá železárna s hamrem, když však přestala prosperovat, uvědomili si bratři Roeslerové, kteří objekt zakoupili, že železo a výrobky z něj se již asi nikdy v malých podmínkách vyrábět nebudou, zatímco obalů zapotřebí bude. Lepenkárna tedy byla rozhodně správná volba. Proč bílá, elastická a ruční? Ale zpět k zapomenutým papírenským produktům. V názvu naší lepenky jsou obsaženy tři pojmy, které jsou všechny důležité pro jeho průmyslové využití: bílá – elastická – ruční. „Bílá“, se vztahuje k barvě použité suroviny – dřevoviny. Kromě bílé existuje ještě hnědá dřevovina, ta však nemá tak dobré kvalitativní parametry jako bílá. Na to ostatně upozorňuje i druhý přívlastek: „Elastická“. Velká elastičnost je právě jeden z těch parametrů, které jsou, jak se brzy ukáže, pro její zpracování nezbytné. A pomáhá mu i třetí charakteristika, tedy „Ruční“. I to, že fi nální část výroby této lepenky byla svěřena výhradně lidským rukám, má pro jeho další určení velký význam. Srovnání dvou výrobků z naprosto stejné suroviny, bez dalších přídavků do hmoty, tedy naší bílé elastické a třeba bílé strojní na pivní tácky, ukazuje na dva naprosto odlišné produkty. Surovina stejná, vlastnosti diametrálně odlišné. Nebe a dudy, chtělo by se říct. Důvodem je právě rozdílná výrobní technologie. Lepenku na pivní tácky ponechme stranou, podívejme se, jak se vyráběla ta naše, bílá, elastická, ruční.

Odkorňování a broušení Vpravo před vstupem do hlavní výrobní budovy lepenkárny se otáčela masivní ocelová konstrukce odkorňovacího zařízení. Bytelný buben asi 6 nebo 7 metrů dlouhý s průměrem okolo 3 metrů byl postupně plněn metrovými poleny smrkového dřeva. Ta se, smáčena seshora vodou, odírala v otáčejícím se bubnu jak sama o sebe, tak o ostré hrany umístěné po celém obvodu obrovitého válce. Otáčení trvalo tak dlouho, až byla polena doběla odkorněna; i malý zbytek kůry by byl

v následujících procesech na překážku. Hned vedle odkorňovacího bubnu stála „dvoumužná“ okružní pila – cirkulárka s pojezdem, na kterou dva silní chlapi zakládali odkorněná polena a půlili je, aby se vešla do komory brusu. Ten stál v budově lepenkárny a představoval jedno z nejdůležitějších zařízení celého provozu. Litinové těleso s komorou uprostřed, do níž se ručně zakládala odkorněná a nakrácená polena. Seshora na ně tlačila litinová deska, která polena pomocí hydraulické síly a za vydatného skrápění vodou, přitlačovala k brusnému kameni, rotujícímu uvnitř. Ve starých papírnách a dřevobrusírnách bychom našli mnoho typů brusů. Jedno, dvou, tří až pětikomorové, později řetězové, stavěné na velký výkon a ovšem s obrovskou spotřebou elektrické energie, jaké stávaly například ve štětském provozu na výrobu novinového papíru. Ten náš, v Jesenném byl jednoduchý, jednokomorový a jeho kouzlo spočívalo právě v kvalitě brusného kamene. Na rozdíl od výkonných velebrusů s drsnými segmentovými kameny, tenhle byl z jemnozrnného pískovce, nebo i z betonu. Dřevo se na něm brousilo mnohem pomaleji, ale zato se vlákna nevytrhávala a při broušení se spíše štěpila (fi brilovala) než krátila. Tady někde je pravděpodobně základ oné elasticity – větší poměr delších vláken v hotové lepence snižoval její lámavost a zvyšoval ohebnost. Do hotové „nabroušené“ dřevoviny se pak již nic nepřidávalo, z brusu odcházela nejprve na hrubé třídění na třísečníku, kde se odstranily velké třísky a hrubší kusy – nedobrusky, pak na třídění jemnější a odtud už rovnou do vany papírenského stroje.

A šup na papírenský stroj Vyslovíme-li, v souvislosti s Jesenným, pojem papírenský stroj, musíme hned dodat, že nešlo o takové zařízení, na které jsme zvyklí z dnešních papíren a lepenkáren. Tehdy tam pracoval jednoduchý stroj, lidem papírenským nazývaný „deklovka“. Vana, do které natékala vytříděná dřevovina, naředěná na velmi malou hustotu, dřevovina, která se předtím ani nemlela, neboť to nebylo zapotřebí. Vlákna v této suspenzi měla právě takovou délku a tloušťku, jaká byla pro výrobu požadované lepenky nejvhodnější. Ve vaně se točil sítový válec, který nabíral látku na plstěnec a postupně ji přenášel na plný válec formátový. Povrch pláště tohoto válce se rovnal ploše dvou archů budoucí lepenky formátu zhruba 70 × 100 cm – odtud název formátový válec. Na dvou místech do něj byla vylisována přes celou jeho šířku rýha, ryska. Válec se otáčel, vrstva papíroviny narůstala a jakmile dosáhla patřičné tloušťky, obsluha pomocí dřevěného nože přerušila v místě rysek nános vláken a ručně stáhla z formátového válce ještě mokré archy lepenky.

Vylisovat, uhladit a usušit O odstranění dalšího významného množství vody se postará plochý lis. Mokré archy, uložené mezi hliníkové desky a proložené plstěnci, se tu stlačují tak, aby k následnému kalandrování a sušení již obsahovaly vody co nejméně. Ani hlazení – kalandrování neprobíhalo na nějakém moderním kalandru. Ten zdejší se podobal spíše mandlu na prádlo, ale což, svoji úlohu splnil. Jedny ruce do něj archy zakládaly, druhé je odebíraly. Ale to, co následovalo potom, byla, troufám si říct, rarita nad rarity. Sušení hotových archů na čerstvém povětří Podjizeří! Na louce podél řeky Kamenice se v několika řadách táhly podlouhlé dřevěné kolny jenom se střechou a odkrytými boky. Pod střechou byly upevněny dráty a na ně pracovnice lepenkárny, pomocí zvláštních samosvorných držáků, zavěšovaly jednotlivé archy lepenky. V Engenthalu to, jako v každém údolí, pěkně protahovalo. Svěží větřík a hřejivé slunce pomalu a pravidelně i několik dní vysoušely lepenku, co byl další příspěvek k její neobvyklé kvalitě. Na podzim, v zimě a v časném jaru, se ale bohužel i na Semilsku „čerti žení“ a tak se jesenská bílá elastická ruční lepenka vyráběla pouze od května do září.

Housle ze smrku do pouzdra ze smrku Pečlivé odkornění kvalitního smrkového dřeva, neméně pečlivé zpracování na jemném brusu, ruční snímání a pomalé sušení bez použití vytápěných válců, jen na čerstvém povětří. To jsou aspekty, které dělaly bílou elastickou ruční lepenku tím, čím byla. Proč to všechno bylo tak důležité, jsme naznačili již na začátku. Světoznámý výrobce strunných hudebních nástrojů, Cremona v západočeských Lubech, měl v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století více než 600 zaměstnanců. Ve svém hlavním závodě a mnoha přidružených cechách si vyráběl prakticky vše, čeho bylo ke stavbě nástrojů zapotřebí, včetně pouzder mnoha tvarů a velikostí. A právě sem směřovala produkce naší malé lepenkárny v Jesenném. Tady se ohýbala, napařovala, lisovala do forem, potahovala neboli kašírovala lesklým raženým černým, nebo hnědým papírem do podoby požadovaného pouzdra na housle, kytaru, či jiný nástroj. Vnitřek se vylepil měkkým červeným, zeleným nebo modrým sametem, připevnily se zámečky, ucho a – hotovo. Žádná jiná lepenka, než ta jesenská, takové mechanické namáhání při výrobě nevydržela, a že jich v Lubech vyzkoušeli. A tak, s koncem výroby bílé elastické ruční lepenky v Jesenném, zanikla i výroba tvrdých lepenkových pouzder ve společnosti Cremona Luby.