1 křestní jméno věnováno mamince Jmenuji se Eva. Po mamince. V památečním deníku, který si, pár týdnů po mém narození, maminka vedla, se o mě píše jako o Evince. „Evinka se dnes poprvé přetočila na bříško.“ Pak dala Evinka asi mamince zabrat, protože dál se už nic nepsalo. Mé dětské fotoalbum, s fotografiemi uchycenými do papírových růžků, začíná „pasením koníčků.“ Buclaté miminko, opřené o zaťaté pěstičky, s načesaným „kohoutem“ na hlavičce.
V dětství jsem byla Evička pro babičky, Evča pro kamarádky a když se mámě zdálo, že lenoším nebo dělám něco nikoli podle jejích představ, tak zaznělo zvučně a s hněvivým podtextem: „Evino!“. Kamarád na základní škole mě oslovoval: „E. T.!“. Podle filmu E. T. - Mimozemšťan, který v té době byl u náctiletých hitem. K tomu podobenství mu stačilo asi jen shodné počáteční písmeno. A můj vztek. Čím více jsem se na něj kvůli tomu zlobila, tím častěji mě takto oslovoval. Žádná jiná spojitost s tou ošklivou bytůstkou mě nenapadá. Byla jsem vytáhlá, pěkná holka s obrovskou hřívou kudrnatých vlasů. „Aha!“, v té době jsem ale také začala nosit korzet, protože jsem se vytáhla do výšky příliš rychle a páteř se mi tím nasazeným tempem zkroutila do zatáček. Tak proto.
Nejraději jsem měla oslovení: „Evi“. To mi vydrželo až do pozdní dospělosti. Když mě někdo, ne úplně cizí, oslovil: „Evo“, duševně to se mnou otřáslo a řekla jsem si, že mě nemá rád... Jméno Eva se mi
prostě nelíbilo. I když je to biblické jméno a uvádí se u něj významy jako „matka života“, „životodárná“ nebo „životem obdařená“. Já jsem to tak necítila. Trochu se mi líbilo jen ve psané formě.
Až když jsem, asi před třemi lety, krátce pracovala na brigádě v gastronomii a dílčí úkoly mi přidělovala, stylem vysoko postaveného vojevůdce, služebně starší kolegyně Oksana, pokaždé, když kuchyní ryčně
zaznělo: „Jéééva!!!“, začalo se mi po Evě trochu stýskat. Oksana svůj pokřik pokaždé doplnila svižným obloukem opsaným obrovskou naběračkou, který končil ukázáním na místo na dlaždičkách u varného kotle na knedlíky, na kterém jsem měla v tu chvíli stát a nestála.
V zatím posledním pracovním kolektivu na mou adresu i párkrát
zaznělo: „Evíku!“ Na to jsem neslyšela vůbec a později se ukázalo, že oprávněně, neboť Evíkem byla kolegyně v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Když se vyzdravila a vrátila do práce, žárlivě si Evíka stře-
žila jen pro sebe.
Nedávno jsem slyšela Jaroslava Duška, jak vysvětluje starodávný význam jména Eva. E jako energie, V jako takový kotlík = vlastně žen-
ské lůno a Áčko prý bylo odjakživa symbolem pro srdce. To mě dojalo. Takové krásné jméno...Tak se stalo, že jsem, ve svých padesáti letech, začala mít ráda své křestní jméno. Nebo je to možná tím, že jsem nedávno také začala mít ráda sebe samu. Zkrátka jsem musela do svého jména dozrát.
Každoročně si na první stranu deníčku na následující rok píšu heslo, které ten nový rok předznamenává a vyplyne z událostí a mých pocitů na sklonku roku, který končí. Letos tam je napsáno: „Eva sobě!“
4 meditační káva
Jednou z mých nejoblíbenějších činností je příprava filtrované kávy. Myslím takovým tím pomalým způsobem pomocí kónického papírového filtru. Dřevěným míchátkem mohu, vodou zalitou mletou kávu ve filtru, zamíchat a ovlivnit tak točící se vír. Doleva: „Odpouštím si všechno.“, nebo doprava: „Dovoluji si všechno na světě.“
Překapanou kávu si servíruju ve skle, protože se přes ni ráda dívám do světla a také tím zjistím, jakou má právě tenhle druh výběrové
kávy, barvu.
Když jsem pracovala v pražírně kávy spojenou s mini kavárnou, vešel, do dveří otevřených dokořán, starší muž. Bylo právě léto. Už se zase mohlo cestovat a ve vzduchu byla cítit taková ta prázdninová nálada ve smyslu: „Můžu všechno a nemusím nic.“, které rok co rok podléhám, ačkoliv již dávno nejsem žákyní ani studentkou. Zákazník působil sympaticky, usmíval se a pozdravil s cizím přízvukem. Sháněl se po filtrované kávě. „Tu umíme. A můžete si vybrat Ethiopii nebo Kolumbii.“, nabídla jsem čerstvě upražená zrnka určená k aktuálnímu prodeji. Vyhrála Kolumbie.
Muž měl delší bílé vlasy a zajímal se i o přípravu filtrované kávy, aby si ji uměl později zhotovit sám. Já měla hnědé kudrnaté vlasy, které mám po tatínkovi odjakživa a zajímalo mě, zda naším městem jen projíždí nebo přijel na lázeňský pobyt. To letní setkání se totiž odehrálo ve vyhlášeném lázeňském městě.
Můj host právě přiletěl ze severní Ameriky, odkud pochází a v šedesátých letech studoval na Univerzitě Karlově v Praze. Nyní přijel po čtyřiceti letech do Čech, osvěžit si češtinu v rámci letního pobytu, který se koná ve studijním středisku na našem zámku. A kávu si bude připravovat na nedalekých kolejích. Když polkl první doušek filtrovaného kafe ode mne, opřel se do opěradla židle, ruce rozhodil do strany, na tváři se mu rozlil blažený úsměv a ozvalo se: „Áááách.“ Pochopila jsem, že je spokojený a že mu káva chutná. Jak tam tak visel, hrudník rozevřený, zasáhl mě neviditelný proud klidné energie. Jeho výraz nejvíce připomínal takový ten pocit: „Jsem doma. Konečně.“
Když jsem tento prožitek v následujících hodinách a dnech zpracovávala, došla jsem k závěru, že ten bělovlasý muž měl v duši klid a poznání indiánských předků. A já měla to štěstí, že jsem se, na rozdíl od předešlých častých setkání nebo spíše nárazů s lidskými vysávači, mohla potkat s člověkem, který dokáže svou srdeční energii nejen sdílet, ale také s ní nabíjet lidi kolem sebe.
Práce v pražírně, v první době covidové a rok po ní, byla pro mě životní srdcovkou. Návštěvníci byli vděční, že máme otevřeno a mohou si home office zpestřit nejen skvělou kávou, ale také sdílením a osobním kontaktem. Vše dříve všední bylo najednou vzácné. I já vítala každého, v té době odvážného, zákazníka jako vzácnou delegaci. Odměnou mi bylo hodnocení podniku na internetu, kde se objevilo: „Výborná káva a vřelé uvítání.“