Tátova křídla

Page 1


Všude je tma. Kolem sebe slyším zvuky, hlasy však nerozeznám. Ani přesná slova. Ovšem velmi zřetelně z těch hlasů slyším paniku a strach, z čehož mě přepadává úzkost. Pak otevřu oči a všechno kolem mě se pohybuje jako ve zpomaleném filmu. Lidé kolem zmateně pobíhají, někteří leží na zemi a máváním rukou volají o pomoc. Kam se podívám, tam vidím nabouraná auta v plamenech, krev na silnici a popel ve vzduchu.

Zaměřím se na sebe a všímám si mých špinavých a zakrvácených bílých šatů. Ruce mám odřené a černé od popela, žádnou bolest ovšem necítím. Pak se podívám vedle sebe a srdce se mi na chvíli zastaví. Metr ode mě leží Kristýnka. Nehýbe se, oči jí nepřítomně hledí na oblohu a snad na každém kousku její kůže a oblečení je její vlastní krev.

Rychle se k ní plazím a s hrůzou ji beru za ramena. Třesu s ní. Křičím na ni. Všemožně se jí snažím probudit.

Opět nastává tma. Stále ale slyším svůj křik a cítím slzy stékat ze svých očí.

„Majdalenko! Probuď se!“

Otevřu oči a zmateně se na posteli napřímím. Babička mě chytá za paže a přiměje mě podívat se do její starostlivé tváře.

„Už je dobře, holubičko. Už je to pryč.“

„Babi,“ vyhrknu mezi svým zrychleným dechem a rychle se rozhlédnu po pokoji. „Kristýnka... Já jsem... Ona...“

„Byl to jenom sen. Už je pryč, jsi vzhůru. Byl to jen zlý sen.“ Babička si sedá na kraj postele a bere mě do náruče. Teprve teď se začínám uklidňovat a vzpamatovávat z té noční můry. Úlevou vydechnu a setřu si z očí slzy. „Už je dobře, neboj se. Jsem tady,“ uklidňuje mě babička a hladí mě konejšivě po zádech. „Tys mě tedy vyděsila. Zničehonic jsi začala ze spánku křičet.“

„Zdálo se mi... Byla jsem u nějaké nehody. Všude byly auta a zranění lidé. A pak Kristýnka. Ležela vedle mě a byla... Mrtvá.“

„Kristýnka je živá a zdravá, neboj se. Určitě spokojeně spinká... Chuděrko moje malá. To se ti muselo zdát kvůli té nehodě, co se dneska stala. Takhle jsem tě naposledy utěšovala, když jsi byla malinká. A pak jsi šla spát ke mně do postele, protože ses tak moc bála znovu usnout.“ Až teď mě od sebe trochu oddaluje a s úsměvem se mi podívá do tváře. Její úsměv mě uklidňuje ještě víc. „Bojíš se i teď usnout, holubičko? Chceš si jít lehnout ke mně?“

Usměju se na ni zpátky a ještě jednou ji obejmu. „Ne, já to zvládnu.“

„Mám ti udělat kakao nebo něco?“ Pohladí mě po vlasech a já zavrtím hlavou.

„Nene, děkuju, babi. Zkusím znovu usnout.“

Schovávám se zpátky pod peřinu, babička se nade mnou naklání a dává mi pusu na čelo. „Tak ať se ti zdají už jen samé krásné sny. Dobrou noc, holubičko.“

„Dobrou, babi.“

Pozoruju její siluetu mizící za dveřmi a chvíli ještě naslouchám jejím tichým krokům. Pak zavřu oči a tiše zašeptám: „Mami.“

„Nemůžeš usnout?“ říká svým něžným hlasem a usměje se na mě tak, že ve vteřině zažene skoro všechen strach z mého těla pryč.

„Zdají se mi noční můry.“

Sedá si na kraj mé postele, nakloní se blíž, až si téměř lehá vedle mě, a pohladí mě po vlasech. „Taky se mi občas zdají. Jich se ale nemusíš bát. Trvají jen krátce a můžeš si být jistá, že vždycky skončí. Žádná noční můra tě nebude pronásledovat zpátky do reality. A když se pak pokusíš znovu usnout, většinou se k tobě už ani nevrátí. Bude se ti zdát něco hezkého, anebo něco naprosto pitomého a nesmyslného,“ směje se a já mám na okamžik pocit, že z toho smíchu snad i vysvitlo slunce. Tak krásně se ten zvuk poslouchá.

„Jaké pitomé sny se zdají tobě?“ ptám se hned zvědavě.

„Mně? Páni, těch je,“ zvedá své modré oči ke stropu

a krátce se zamýšlí. „Tak třeba před pár dny se mi zdálo, že mi tvůj táta slíbil, že se ujme večeře. A když jsem přišla z práce, naše kuchyň byla téměř v plamenech. Nebo počkat, že by to nebyl jenom sen?“

Rozesměju se a cítím, jak mě opouštějí poslední kapky strachu, kterými mě má předešlá noční můra zaplnila. „Copak taťka neumí vařit?“

„Tak kávu uvařit zvládne, to jo,“ pokývne na oko významně hlavou a pak se na mě zakření. „Ale jo, i nějaké jídlo uvařit umí, to bych mu zase neměla tolik křivdit. Ale není to zrovna jedna z těch předností, pro které bych se například rozhodla si ho vzít.“

„A pro které opravdové přednosti ses rozhodla si ho vzít?“

Na okamžik se zamýšlí a na tváři se jí rozlévá úsměv, jako by se v mysli vracela o několik let zpátky, kdy ji táta požádal o ruku. „Víš, já jsem věděla, že tvůj táta je ten člověk, se kterým chci být do konce života, už krátce po tom, co jsme spolu začali chodit. Možná to byla dost naivní představa, ale byla jsem do něj šíleně zamilovaná a cítila jsem s ním jakési spříznění. Těžko se ten pocit popisuje. A přitom... A přitom ten pocit byl něco tak prostého a jasného jako slunce na letní obloze.“ Poslouchám ji a z okraje pravého oka mi dojetím steče jedna slza, zatímco mamka pokračuje ve vyprávění: „Takže ta další léta našeho společného života jsem jen trpělivě vyčkávala na okamžik, kdy se tvůj táta vysloví. Myslím, že si s tím nedával na čas proto, že se třeba bál a neměl dost odvahy na to mě požádat o ruku, ale proto, aby se ujistil, že je na to ten správný čas; že máme spolehlivé bydlení, práci a dost prostředků na to, abychom si mohli naši vysněnou a nezapomenutelnou svatbu dovolit. Oba jsme věděli, že k ní dřív nebo později dojde, oba jsme jen čekali na ten správný moment, aniž bychom o tom prohodili jediné slovo. Tohle spříznění, to byl ten největší důvod, proč jsem na jeho otázku odpověděla ,ano‘.“

Zvedám ruku a pohladím ji po její lehce pihovaté, hebké, pro mě přímo andělské tváři. „Je hrozně nefér, že váš společný a krásný život skončil takhle brzy. Tak strašně moc nefér. Neuvěřitelně mi to trhá srdce, mami. Celých těch šestnáct let.“

„Já vím, broučku. Já vím. Já bych si také přála, abychom ti oba mohli být skutečně po boku. Ale náš život neskončil úplně. Ty jsi ztělesněním nás dvou, my dál žijeme skrze tebe a věř mi, že jak já, tak táta jsme na tebe oba velice pyšní. A hlavně si pamatuj, že jsme stále s tebou, i když nás nevidíš. Neseš si nás v srdci a my tě nikdy neopustíme.“ Nakloní se ke mně ještě blíž a dlouze mě políbí na čelo, do kterého mi vběhne příjemné teplo. Páni, jak moc mi ten polibek teď přijde skutečný. Na pár vteřin jsem si přímo jistá, že vedle sebe cítím její celé tělo, její blízkost a její něžné objetí. Zavírám oči a nechávám se tímhle pocitem naprosto pohltit. Vnímám ho, jak nejdéle můžu, a v duchu si přeju, aby nikdy neskončil.

„A teď spi,“ šeptá mi a já se jejím slovům poddávám. Cítím, jak se ke mně spánek zase vrací, a já už ani neotevírám oči. Jen stále vnímám matčinu blízkost, dokud to jde. „Slibuji, že se ti žádné noční můry už zdát nebudou. My ti na sny dohlédneme. Spinkej, andílku.“

Usínám s jejím pomalu utichajícím hlasem v hlavě a těsně před tím, než má mysl padne do úplné temnoty, zaslechnu ještě tátův hlas: „Hezky se vyspi, Majdalénko.“

14. KAPITOLA

Daniel

„Díky,“ pronesu k Heleně, která stále sedí u Majdy a zařizuje, aby se jí zdálo něco hezkého. Snažil jsem se Majdu před tou noční můrou ochránit sám, ale vůbec mi to nešlo. Z nějakého důvodu jsem na to v sobě nenašel dost energie, a tak jsem na pomoc zavolal Helenu. Ale dřív než Helena stačila něco udělat, začala Majda křičet a přivolala tím Bětku. „Umíš hrát Anču perfektně.“

„Přece jen, znám ji tak dobře, jako ty, Danieli.“

„Možná i víc než já.“

Na to už neodpovídá, jen lehce pozvedne koutky úst, zatímco jemně hýbe rukou nad Majdinou hlavou. Její dlaň dokonce i lehce světélkuje pod náporem energie, na který se Helena soustředí. Bezděčně sklopím zrak ke své ruce, která na rozdíl od té Heleniny nikdy nedokázala nashromáždit takové množství energie, aby začala zářit. Opět mě to jen přivádí k údivu nad tím, jak silné bytosti andělé vlastně jsou.

„Proč jsi to vůbec udělala?“ vypadne ze mě po chvíli přemýšlení nad onou otázkou. „Majda si vždycky odehrála Anču ve své představě sama. Proč ses do ní převtělila?“

Helena se svou odpovědí krátce váhá. Její dlaň přestává pomalu zářit a následně s ní Majdu pohladí po vlasech. „Cítila jsem potřebu ji utěšit.“

Chvíli čekám, jestli řekne něco víc, ale čím déle mlčí, tím větší mám pocit, že za tím je ještě něco jiného. „Aha?“

Helena se zhluboka nadechuje a stočí ke mně pohled. „Znám Annu dobře, ale ze všech lidí na planetě znám nejvíce tebe. Znám tě lépe než kdokoliv

jiný, kdo tě kdy potkal nebo teprve potká. Lépe, než všechny matky, které tě v minulosti porodily, lépe než všechny tvé životní lásky.“ Zvedá se na nohy a přikročí ke mně blíž, zatímco já se stále více nechápavě mračím, jelikož si nejsem jistý, kam tímhle míří. „Znám tě moc dobře na to, abych mohla s jistotou říct, že stále nejsi připravený a smířený s Magdaléninou blízkou smrtí.“ Při těch posledních slovech krátce odvracím zrak a najednou nevím, co dělat s tělem. Jako by pronesla něco, o čem je přece známo, že se nesmí vyslovovat na veřejnosti. Má reakce ovšem jen potvrzuje její slova a já stěží můžu předstírat opak.

„A obávám se, co se v příštích dnech stane. Ne však toho, co Magdalénu potká, ale toho, jak s tím naložíš. Bojím se, že její zoufalou záchranou způsobíš ještě víc bolesti a ne jen Magdaléně. Smrt si pro ni znovu přijde, Danieli, ale když–“

„Přestaň. Přestaň o tom mluvit,“ přerušuju jí polohlasně.

„Proč o tom nechceš mluvit?“

„Znáš mě přece nejlíp, tak bys to měla vědět,“ odseknu kousavě a podívám se jí zpátky do očí. Na okamžik jsem myslel, že budu svých slov litovat, protože by se Heleny dotkla, ale z jejího pohledu čiší vážnost a dokonce i jakási autorita a já mám pocit, že jsem Helenu nikdy takhle neviděl. Dokonce mě to lehce vyvádí z míry, ale snažím se to na sobě nedat znát.

„Ovšem že to vím. Nechceš o tom mluvit, protože se sám bojíš toho, jaká smrt tentokrát Magdalénu potká. Bojíš se, že jí nebudeš schopen zabránit, ale zároveň máš i strach z toho, co se stane, pokud se ti to podaří. Cítíš vinu za to, že ta žena včera zemřela, protože moc dobře víš, že jsi to zapříčinil ty a jestli i podruhé zemře někdo jiný místo Magdalény, co když to už nebudeš schopen unést? Ale unést Magdaléninu smrt je přece ještě horší, takže tvá volba

se ti zdá být jasná, ačkoliv tě v hloubi duše trhá na kousky. Protože ty jsi dobrý člověk. Dobrý a laskavý člověk a já se obávám, Danieli, že tvá čistá duše neunese tu tíhu viny. Bojím se, že tvá nesprávná rozhodnutí obětovat někoho jiného za život tvé dcery tě poskvrní a roztrhají.“

„To je mi jedno. Ať se klidně propadnu do pekel za to, že udržím Majdu naživu. Záleží mi jen na ní.“

„A to je přesně to, v čem se mýlíš,“ říká opatrně, přikročí ke mně blíž a položí mi obě ruce na hruď. „Tvůj život je ten, na kterém by ti mělo záležet nejvíce, protože je právě tvůj a ve finále vždy závisí především na tom, jak jsi s ním sám naložil. Ano, často je správné a šlechetné se obětovat pro jiné lidi, když to potřebují a byla spoustu případů, kdy někdo předhodil smrti svůj život, aby zachránil jiný. Ale v takových případech se jednalo o zkoušku odvahy nebo obětavosti a hlavně, jejich smrt byla dána předem.

Ty pro Magdalénu neobětuješ jen svůj život. Ty do toho zaplétáš i životy jiných lidí a ničíš tím svou duši.

To je špatné.“

„Tak proč jsi mě sem sakra přivedla?“ utrhl jsem se na ni, protože jsem v sobě tu páru už nemohl udržet. „Proč jsi mě sem přitáhla dívat se, jak moje dcera roste a nechala mě plánovat s ní její krásný život? Na šestnáct let. Jen na zasraných šestnáct let! Proč jsi mi to neřekla ještě před tím, než jsem tu nabídku přijal?“

„Nevěděla jsem to,“ odpovídá mi stále s klidem, ačkoliv mi přijde, že jsem v jejich očích teď zaznamenal trochu lítosti.

„Kecy!“

„Nevěděla jsem to a ty to moc dobře víš. Vysvětlila jsem ti, jak to se smrtí chodí.“

„Pěkně podělanej systém. Byl jsem tu k ničemu, celou tu dobu!“

„To není pravda. Zeptej se sám sebe: Kdybys dos–“ „Mě už nezajímají další tvoje chytrý řeči, jasný? Mám jich už po krk!“ vyjeknu na ní rozzlobeně a Helena ustoupí o krok dozadu. „Nechci toho už víc slyšet. Prostě... Běž pryč.“

Váhavě na mě kouká, pak se ohlédne krátce za Majdou a zpátky na mě. Lehce zavrtí hlavou. „Prosím, nedělej to. Ne teď.“

„Běž. Pryč!“ zasyčím. „Nestarej se o mě, nepomáhej mi a nereaguj na moje pocity. Nestojím o tvoji pomoc, takže za mnou zkrátka nelez.“

Tentokrát tu lítost v jejich očích vidím zřetelně. Helena je sklápí k zemi a bez dalšího slova nebo pohledu se mi rozplývá před očima. A já na to místo, kde zmizela, zírám ještě dobrých pět minut.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.