1. Lesní stezka
„Sny by se nikdy neměly plnit. Skutečnost je změní k nepoznání.“
Mamka mu v dětství vyprávěla spoustu příběhů a pohádek, ale tato slova měl vypálená v hlavě. Viděl ji před sebou. Její dlouhé havraní vlasy. Vstřícný úsměv.
Jemně nachovou rtěnku. Krásná, ale skličující vzpomínka. Věděl, že nedávno zemřela. Náhle a bolestivě. Proč si nemohl vzpomenout jak?
Pamatoval si to, ale nic o tom nevěděl. Jako kdyby měl v hlavě zeď, u které mohl jen stát a poslouchat ozvěny klepání z druhé strany. A teď stál na úplně neznámém místě bez sebemenšího ponětí, jak se sem dostal.
Copak má amnézii? Zná své jméno. Artur. Vybavuje si svou minulost. Své zájmy i touhy. Vzpomíná si na všechny vztahy i přátele. Ale kde to je? Co tady vůbec dělá?
Měla by být zima, ale nikde neležel ani kousíček sněhu. Chladný vzduch byl prosycený příjemnou lesní vůní. Tma. Bezhvězdná obloha. Před očima se mu táhla prašná stezka klikatící se do kopce neznámo kam. Z obou stran ji obklopoval hustý les, jehož útroby se ztrácely v temnotě. Kolem kmenů poletovala drobná světýlka různých barev. Světlušky? Modrá, zelená, fialová… Artur si nebyl jistý, jestli takové barvy mohou mít, ale o hmyzu toho věděl pramálo.
Stezku strážila osamocená staromódní lampa vydávající matné světlo. Její tělo tvořil černý kov, z něhož výhružně trčely špičaté výběžky. Kousek od lampy stála také menší dřevěná lavička.
Musí přece existovat nějaký důvod, proč tady Artur stál. Cítil neodbytný pozůstatek ztraceného smyslu.
Něco hledá – něco důležitého. Snažil se ze všech sil vybavit si, po čem vlastně pátral, ale nemělo to cenu. Všechny jeho čerstvé vzpomínky byly zavřené za bránou podvědomí, ke které mu scházel klíč.
Neměl jinou možnost než se vydat po cestě a doufat, že najde něco, co mu tu nepříjemnou situaci objasní. První cíl může být lavička pod lampou. Proč ne?
Když to bude brát krůček po krůčku, bude klidnější. Chtěl si co nejdéle zachovat příčetnost.
Udělal pár kroků, když vtom se v houští po jeho pravici ozval šramot a praskání větviček. Koutkem oka zahlédl pohyb.
Ticho.
Byl tak ponořený ve svém zmatení, že ho dosud ani nenapadlo se bát. To se teď okamžitě změnilo. Artur doufal, že bylo jen nějaké neškodné zvíře, ale čím déle se díval do neprostupné hradby temnoty mezi stromy, tím horší to bylo. Představivost začala pracovat na plné obrátky. Větvičky se měnily v pokroucené úsměvy a keříky v pokrčené predátory. Musel odtrhnout zrak, několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Zklidnit se. Nic se neděje.
Znovu vykročil k lavičce pod lampou.
Chtěl si sednout a na chvíli se zamyslet, ale lavička sotva držela pohromadě. Opěradlo bylo zpřelámané, v sedadle chybělo několik prken a v těch, co zbývaly, zely díry. Trápila ho nepříjemná představa, že lavička nepodlehla pouhému zubu času. Vypadalo to, jako kdyby opěradlo někdo rozerval a prkna rozsekal pařáty.
Udělal krok zpátky a ještě jednou si pro jistotu prohlédl okolí. Zavadil pohledem o lampu. Překvapilo ho, že její světlo nemá na jeho oči žádný efekt. Žádná
bolest, citlivost, nic. Byl to zvláštní, trochu nesmyslný pocit.
Uvnitř lucerny na vršku lampy nebyla elektrická žárovka ani plamen, jak by člověk čekal, ale hromada malých žlutých kuliček nalepených na sobě, která se vzdouvala a nepravidelně pulzovala. Artur nevěděl, co si o tom myslet. Nic takového v životě neviděl. Měl chuť lucernu sundat a prozkoumat, co se v ní skutečně děje, ale nedokázal se k tomu přinutit. Začínal si uvědomovat, že nic kolem něj není takové, jaké by mělo být.
Jenže to světlo mu bylo přece jen povědomé. Vyvolalo v něm matnou vzpomínku z dětství na matčin obličej s širokým úsměvem, ozářený stejně hřejivým světlem. Zrovna mu dovyprávěla příběh o víle a její věrné veverce. Přehrával si v hlavě jejich dobrodružství – závody proti mazaným šnekům, dobývání šiškové pevnosti, skrývání se před pavouky. Objevil se tam i malý smutný kluk, kterého víla vždycky za každou cenu chránila. Určitě v té pohádce nebyl náhodou. Mamka si všechny své příběhy sama vymýšlela a většina z nich nebyla určena nikomu jinému než
Arturovi.
Zvláštní, že na něco tak starého si vzpomínal bez potíží, kdežto jeho přítomnost byla kompletně zamlžená.
Artur odtrhl oči od masy světla v lucerně a vyrazil dál po stezce.
Zdálo se mu, že les ožil. Koruny stromů se houpaly ve větru, světlušky byly čím dál divočejší a z lesních hlubin se linuly všelijaké zvuky. Praskání větviček.
A další! Kroky? Artur se otočil ke hranici, která oddělovala přívětivě osvětlenou stezku od záhadné lesní temnoty, a mimovolně se otřásl. Chvíli váhal, ale zvě-
davost byla silnější. Chtěl vědět, co se v lese skrývá. Překonal svůj strach a několika opatrnými kroky se přiblížil k okraji lesa.
Ve stínech toho moc neviděl, ale poznal, že houština v sobě skrývá mnohé. Větve pohupující se ve větru. Prolétávající listí. Obrys mohutné, vysoké postavy ukryté v šeru mezi stromy.
Stála nehybně, otočená přímo k Arturovi. Sleduje ho někdo? Artur z té siluety nemohl spustit oči. Nebyl si jistý, zda to je skutečné. Doufal, že si to všechno jen představuje, ale čím déle stín pozoroval, tím víc si byl jistý, že se mu to nezdá. Někdo tam je, o tom nebylo pochyb.
Pak Artur mrkl a přízrak zmizel. Zůstala po něm jen prázdná bezútěšná díra mezi stromy.
V tuto chvíli už si nebyl ničím jistý. Vytrhl se z transu a rychle odstoupil od kraje lesní houštiny. Srdce mu bilo divokým tempem, po zádech mu stékal studený pot. Rychlým krokem se vydal k další lampě. Les ho znervózňoval. Dal by cokoliv za město, vesnici nebo i rozlehlou pláň, kde by se nic nemohlo skrývat. Za ujištění, že všechno bude v pořádku.
Došel k lampě, jejíž světlo – malá oáza jistoty uprostřed zčernalé pouště – ho trochu uklidnilo. Lavička pod ní byla tentokrát úplně prolomená. Artur se rychle ohlédl, aby se ujistil, že mu nic není v patách. Prázdno. Klid. Lampa se najednou vysokou frekvencí rozblikala a její záře začala pomalu slábnout. Kuličky uvnitř se přestaly nadouvat a zakrátko v sobě držely poslední jiskru umírajícího světla. Artur by byl raději, kdyby na něj něco vybaflo. Vyhlédl si další lampu, která stála dál, než se mu zamlouvalo, a rozběhl se k ní. Cítil se jako noční můra přelétající od jednoho zdroje světla
k dalšímu. Zdejší temnota ho vyváděla z míry. Nikdy se tmy nebál, ani jako dítě – ale to se rychle změnilo, když věřil, že se v ní někdo skrývá.
Zhruba v půli cesty najednou zaslechl pískavý zvuk, z něhož mu přejel mráz po zádech. Vycházel z lesa po jeho pravici. Ostrý, skřípavý a nepravidelný. Jako velmi neohrabané broušení tupého nože. Rozhodně neměl chuť se se zdrojem toho odporného zvuku seznámit, a tak ještě přidal. Z lesa se ozývalo čím dál více křupání a šustění.
U další lampy se navzdory všem svým obavám zastavil. Chvíli se rozhlížel na všechny strany a pečlivě naslouchal okolnímu dění.
Objevil se další mohutný stín. Odhodlaně kráčel k Arturovi, stále zahalen lesní temnotou. Vrátilo se i skřípavé pískání.
Artura se zmocnil instinkt. Seběhl ze stezky mezi nejbližší stromy a ocitl se v lese.
Utíkal opatrně. Jeho oči stále přivykaly tmě. Potácel se vpřed, nemotorně se vyhýbal stromům a hustým keřům. Neměl tušení, kam jít, jen se chtěl dostat co nejdál od toho příšerného zvuku a hrozivých stínů. Kolem něj se míchaly různé odstíny černi a velká spousta nejasných tvarů, jako kdyby si jeho oči na temnotu zkrátka odmítaly zvyknout.
Když už měl pocit, že doběhl dostatečně daleko, a začalo ho píchat v boku, zastavil se. Jednou rukou se opřel o nejbližší kmen, na dotek hrubý a ledový, a zhluboka dýchal. Teprve teď na něj to nepříjemné uvědomění dolehlo plnou vahou. V lese něco je. A co hůř: jde to po něm.
Z pravé strany opět zaslechl pískání, tentokrát jemnější a vzdálenější. Z jiného směru se k němu přidalo
další. Škubl hlavou a mžoural očima do tmy. Rychlé kroky uslyšel téměř ve stejnou chvíli, kdy zahlédl další postavu. Mířila přímo k němu.
Zaťal zuby a pokračoval v útěku.
Co se to sakra děje?
Hnal se bezhlavě vpřed a s obratností, kterou by sám od sebe nečekal, se vyhýbal všemu, co ho mohlo zastavit. Oči už si na všudypřítomnou tmu naštěstí zvykly. Doufal, že běží rychleji než jeho pronásledovatelé, ale jejich kroky se nevzdalovaly. Pořád za ním bušily tím výhružným tempem. Možná se dokonce i přibližovaly.
Nejspíš jich je víc. Jinak to nedává smysl.
Pískání neustávalo. Sílilo. Přicházelo ze všech stran. Někdy natolik blízko, že sebou musel škubnout a změnit směr.
Jeden ze stínů se zničehonic objevil přímo před ním a natáhl k němu ruku. Byla tak velká, že by se do její dlaně vešla celá Arturova hlava, a ohyzdně zjizvená.
Nejprve do ní narazil – náraz do zdi by byl příjemnější – a ta srážka ho téměř povalila k zemi, ale nakonec se mu podařilo udržet na nohou.
Útočník nevydal ani hlásku, jen se otočil a hmátl po Arturovi znovu. To ho motivovalo k ještě zběsilejšímu úprku, ačkoli jeho tělo bylo na pokraji sil.
Po chvíli koutkem oka zahlédl roj zdivočele poletujících světlušek a za nimi ještě jasnější zdroj světla. Zamířil k němu v zoufalé naději, že najde útočiště. Nic než naděje už mu koneckonců nezbývalo. Nebylo to daleko.
Jenže pak mu cestu zastoupila mohutná postava. Artur zabrzdil a začal couvat. Písknutí za zády mu však prozradilo, že ani tudy utéct nedokáže. Stíno -
vé postavy jej obklíčily, pomalu kolem něj utahovaly kruh. Dokonalá synchronizace. Jeden dlouhý krok za druhým. To šílené pískání.
Artur zadržel dech. Nevěděl, co má dělat. Neměl kam utéct. Neměl žádné odhodlání bojovat. Chtěl to všechno vzdát. Čekal…