o s t r o v p o c i t ů můj o s t r o v p o c i t ů
Vojtěch Kos
Uvidíme se zas?
Bylo to jako poprvé, zabraňovalo mi to slyšet ticho tvé.
Možná zní to jako kýč, ale ty dny se vytratily pryč.
Díky tomu, co prožili jsme, poznal jsem tvou vůni odlišnou od té mé.
Opakuji se zas a znova, přesto žádná modlitba a ani slova, se k tobě nikdy nedostanou, ani když se snažím celou silou.
Mám pro tebe uvízlé slovo v krku, co nevyleze v žádném okamžiku.
Přesto ve mně něco vzniká, je to neznělý hlas, co říká: „Uvidíme se zas jindy, že?“
Působí to až vnitřní potíže, všechno mohli jsme sdílet, teď jen připadám si proklet, to prokletí, že jsem jiný sílilo, změnit to se mi nepodařilo, ačkoli říkáš, že štěstí klíčí, smutek za tvým úsměvem mě ničí.
Ty tvé oči
Pokaždé, když se ti zahledím do očí, celý svět se se mnou zatočí.
A když vidím tvůj úsměv, rozproudí se mi krev, začne mi bušit srdce, a dýchat začne se těžce.
Už chci být s tebou, nechci dál bloudit tmou.
Stejně se pořád stydím, a sním o tobě pokaždé, když spím.
Každou noc mé sny, jsou sladké jako tvé rty.
Nedokážu popsat, jak jsi krásná.
Stejně jako můj pocit, když jsi šťastná.
Ty jsi šťastná, jsi tak vzdálená, proto já brečím, z té dálky na tebe hledím.
I když jsi blízko, přesto jsi daleko.
Proč ti to nedokážu říct, každou vteřinu líbíš se mi víc.
Tvůj krásný zpěv, mi nažene slzy do očí zpět.
Co ti mám říct dál?
Říct, co k tobě cítím, jsem se vždy bál.
Divadelní hra
Vše začíná usazením, a pomalým poznáváním, stále okolo se díváš, přesto, že to hlavní před sebou míváš. Pak jen opona se zvedne, a pravá hra teprve začne.
Zdá se všechno jako v pohádce, když začínáš na první stránce, najednou přijde zápletka, a vše se změní zkrátka.
Už nic není jako předtím, pomalu v příběhu se ztrácím, blíží se jen konec, kdy má zazvonit zvonec.
Láska uvadne, srdce mi pukne, divadlo zhasne, a opona spadne.
Srdce kamenné
Dřív padl jsem pro každou, teď lámu srdce levačkou.
Proč ptají se mě lidi, oni do mé minulosti nevidí, oni neví, co jsem prožil, jaký hrůzy jsem zažil.
Ostatní to nechápou, ale já jdu cestou svou, tolikrát zlomené srdce jsem měl, že jsem radši zkameněl.
Teď černobílý svět mám, aspoň depkám nepodléhám, teď trochu vrací se to, ale já do země zadupu to.
Nechci se zpět vracet, nechci se zas v sobě ztrácet, bez citů žije se snáz, snad je to odpověď na tvůj dotaz.
Proč přestal jsem se vázat, a své srdce dávat.
Každá stejně s ním flákla, a ta láska pak praskla, tohle přece nedává smysl, abych po vzestupu zas klesl. Já tu radši budu pro přátele, a lásku nechám pro ty nedospělé.
Nechápejte mě špatně, s láskou cítím se krásně, avšak nelíbí se mi, co je po ní, pouze bolest a utrpení. Spálil jsem se mockrát, a už znova nechci to znát. Tak dělej, jak myslíš, ale určitě se spálíš.
Plout
Už svítí, to mě nutí výti, pod noční oblohou, tou večerní nádherou.
Občas když nevím, kam patřím, tebe hned uvidím, po nebi pluješ, naději nám daruješ. Jednou jistě potkáš, toho, co tak hledáš, už slzy padat nebudou, když křídla se ti roztáhnou, prázdné místo v srdci zaplní, a tvou duši uklidní.
Už nemusíš tu tmou, sama v moři plout, pak hvězdy řeknou nám, na co se ptát nemám.
Sen
o tobě
Tak náhle to skončilo, každého by to srazilo, stejně jako mě.
Přestala se točit země, já teď pouze ležím jen, a nechám si zdát ten zlý sen. Ten sen mi nedá spát, asi budu muset do rána stát.
Co jsem komu udělal, takovéhle zlo jsem nepáchal, doufám, že se probudím, a vedle tebe uvidím.
Tvou vůní pohlcen, ve tvých očích utopen.
Omyl se stane pravdou, probudím se s hlavou bolavou, nevím, co se se mnou děje, kam že to všechno spěje.
Kéž by to zas byla pravda, bohužel se mi to jen zdá, a já nevím co dál dělat, nechci nic jiného hledat. To ty jsi pro mě byla vším, o čem každou noc sním. Díky tomu oči nezamhouřím, a potácím se nocí jak stín.