KRVAVÁ SMLOUVA TOMÁŠ LUKEŠTÍK
Thadeus stál na úzkém dřevěném molu, vlnícím se společně s klidnou hladinou moře. Nepravidelné pleskání vody o dřevo mola a dotěrný slaný vítr ztěžovaly jeho kroky. Svého vždy znuděného a sarkastického společníka ubytoval ve stáji místního hostince. Nyní ho již nebude potřeba, zbytek cesty překoná po moři. Musí se dostat na ostrov temného mága Rubyho. Nejsnazší cestou bylo připojit se k obětem posílaným na smrt, do spárů nelidského černokněžníka.
Ráno se setkal s místním velitelem stráží. Prsten utajil jejich rozmluvu před Rubyho zrakem a Thadeus mohl vyložit svůj ambiciózní plán. Kapitán stráže Keppler nesouhlasil, děsil se jen pomyšlení, že se mocný černokněžník, dávná noční můra všech z pobřeží, bude chtít po zabití mladého mága pomstít za nepříjemnosti, které mu způsobil. Thadeuse stálo mnoho času a slov, než přemluvil zbabělého kapitána a sám sebe vyměnil za chudáka Kozojeda, zloděje pytle pšenice, z doliny pod mlýnem. Kdyby prý tušil svou smrt rukou mocného černokněžníka, slíbil vypovědět, že kapitána Kepplera z města u zálivu úkladně začaroval a proplížil se tak na palubu lodi. Příliš dlouho trvaly přípravy, loď se mu však povedlo zastihnout. Stál nyní na pohupujícím se dřevěném molu a hleděl na připlouvající bárku, která již zpečetila osudy tolika drobných zločinců a výtržníků. V doprovodu ozbrojenců, se železy na rukou, převlečen za dobrodruha, jenž nechtě popudil špatného člověka, byl odsouzen ke kruté smrti, čekal na starou kocábku se stráží na palubě, zpívající bublavou baladu smutku. Loď přirazila rozvířivši moře pod volnými deskami mola. Thadeus, div že neupadl, byl nepo-
měrnou silou vlečen na palubu, zubil se na posádku korábu smrti. Uvržen v temnotu podpalubí a nevybíravě častován urážkami, spoután pevnými okovy a neohrabaně zajišťován. Tehdy oslovil námořníka bojujícího s neposlušným kovem řetězů.
„Kam tato loď směřuje?“ otázal se, nejevě známky strachu ze svého osudu. Chtěl rozproudit hovor a zjistit co nejvíce o lodi a ostatních vězních. Námořník nevěřícně pohlédnul do očí dobrodruha před sebou a pousmál se nad jeho nevědomostí. „Kdo nastoupí v řetězech na tuto loď, nečeká ho dlouhé dožití,“ snažil se vyděsit mladíka temným hlasem.
„Co by se mi mohlo stát. I tyhle okovy jsou jen politováníhodným nedorozuměním. Brzy mi je dozajista sejmou,“ nestrachoval se o své bezpečí mladík, bezděčně prohlížeje zbytek osádky plovoucí kobky. „Kdo jsou tihle lidé?“ zeptal se náhle nenechávaje muže moře podivit se jistotě, jíž oplýval.
„Hmm…“ Námořníkovi došla slova. Až po krátké odmlce se rozmohl k odpovědi. Kleče před Thadeusem, ukázal prstem na schouleného staříka nejdál od světla paluby. „Tamten, neznám jeho jméno, žebrák z Kellovy zátoky, spatřen na nesprávném místě a odveden,“ vysvětlil a se škodolibým úsměvem pokračoval v představování, ukazuje nyní na ženu, jíž si Thadeus dříve nevšiml. Dřepíc v temném stínu, s černými vlasy i šaty dokonale splynula s temnotou podpalubí. „Tahle otrávila svého muže i jeho dva bratry. Stráže z Georgova pole ji přivedli. Jmény zvali ji roztodivnými, ani nevím, jaké jí vlastně patří.“ Dalším na řadě, stále blíže Thadease, seděl rozložitý muž bez ruky. „Tohle je hlupák Beny od Pobřeží mořské trávy, kradl a za své činy zaplatil pravačkou. Nepoučil
se, a tak sedí tady.“ Posledním cestujícím spoutaným okovy, zírajícím do očí Thadeuse, byl malý mužík nevýrazných rysů. „A tenhle, to je…“ začal námořník, byl však přerušen zachrastěním řetězu a zvednutou rukou. Thadeus zarazil jeho řeč.
„Snad může sám sebe představit,“ navrhnul mladík. Mořský vlk hned ale kroutil hlavou.
„Nic neslyší a nedovede mluvit. Jako poslední se nalodil, hned před tebou a ani mi o sobě nic nesdělil,“ vysvětlil námořník, směje se vlastnímu krutému ostrovtipu.
„A proč, co provedl, že musí sedět tady s těmihle,“ divil se Thadeus, ukazuje na zajatce spoutané řetězy. Vysloužil si tak nevraživý pohled travičky, jinak však ani hlásku.
„Neprotestoval,“ zaváhal námořník, neznaje odpověď a znova se rozesmál nad svým břitkým humorem. „A ty, jaký je tvůj příběh?“ tázal se hned, co zklidnil dech.
„Jmenuji se Thadeus, čekám až konečně ukáže se někdo, kdo se rozhodne sundat mi tahle proklatá železa,“ oznámil s úsměvem a vzdoroval vypočítavému pohledu mořského vlka.
Povyk a hluk ozvaly se z paluby, příznačné vyplutí, odrazili od primitivního mola a loď se zhoupla na klidné hladině. „Derene, kde se flákáš, ty líná kryso!“ zahulákal kdosi z paluby a námořník stále sklánějící se nad Thadeusem vyrazil pevným krokem po nejisté palubě.
„Nevěř v záchranu, poslední zastávka a tvůj život propadne démonu z ostrova stvůr,“ ujistil mladíka Deren. Nyní smutným pohledem loučil se a zmizel na palubu.
Mladíkovi povadl falešný úsměv, jímž ozařoval své okolí a upadl do hluboké trudnomyslnosti. Houpání lodi ho však zmáhalo, usínal ve tmě a za zvuků smutné balady zpívané lanovím a dřevem popravčí lodi.
Po několika hodinách klidné plavby znova zastavili. Brzy se okolím začal rozléhat divoký skřek, křik a pláč, blížíce se s každým krokem. Do podpalubí vstoupil Deren vedoucí na řetězu zmítající se dívku ve vybledlých šatech pokrytých skvrnami zaschlé krve. Dívka zuřivě trhala kovem a rozedranými zápěstími se snažila uniknout z námořníkova ocelového sevření. Křičela, až uši zaléhaly, nesrozumitelnými slovy plnými bolesti, zloby, děsu a pláče, prosila i hrozila. Deren bez slitování mrsknul dívčiným tělem o trámy a na chvíli tak utnul nesnesitelný řev. Ten se však rozpoutal znova a silnější než vichřice.
Ubohý námořník spoutal dívčiny krvavé ruce a pevně ji zajistil ke stěně, hned vedle Thadeuse. Jen co se námořník odtáhl, Thadeus v naději, že dívku se záplavou rozcuchaných hnědých vlasů uklidní, sáhnul jí družně na ruku, dále nedosáhnul. Jeho snaha však vyústila v příval křiku a pokusů zakousnout se do jeho dlaně. Dívka, připomínajíc divokou šelmu, odtáhla se nejdál, jak řetězy dovolily a ostražitě pozorovala mladého čaroděje svýma tmavýma očima. Nepřestávala štkát a jako šelma vrčet na své okolí.
„A kdo je tohle?“ otázal se Thadeus polekaně.
Námořníkovi se společně s tichem vrátila barva do tváře a znát byl i jeho vtip. „Zdá se, Thadeusi, že jsi ve vybrané společnosti šíleného děvčete z nedaleké rolnické chaloupky. Vidlicí na maso prý ubodala svého otce. Našli ji jak seděla na paloučku před usedlostí a tiše si zpívala. Celou od horké krve ji tam nalezli, se-
dící mezi kravami a zálibně hledící na nebe. Jen co jí nasadili okovy, stala se zní tahle divoženka,“ vypověděl
Deren příběh nebohého, šíleného děvčete a pohledem zaletěl ke světlu z paluby. „Sdílíš vskutku vybrané společenství,“ zhodnotil kysele a měl se k odchodu.
Thadeus si prohlédl osádku podpalubí. Bezejmenný žebrák ryl pohledem do dřeva pod svýma nohama, travička mu pohrdavě zírala do očí, hlupák
Beny si zálibně prohlížel schoulenou postavu nově příchozí a hluchý chudák zíral na vše kolem jako na zjevení, zjevně nechápaje běh událostí.
„A co, že mě najednou lituješ?“ neodpustil si mladík rýpavou poznámku, hledě na námořníkova záda.
„Nelituji tě,“ oznámil mu Deren, otáčeje se zpět na Thadeuse. „Jsi buď hlupák, jako jednoruký, šílenec, jako divoká mordýřka, nebo ještě horší vražedník než travička,“ oznámil hrubě, bez známek soucitu.
„Co tě vede k takovým závěrům, smím-li se tázat?“ nedal se zaujatý Thadeus.
„Hlupák by se nechal dostrkat na tuhle loď a přesně jako ty by jen seděl a žertoval. Šílenec by si užíval dobrodružství skýtající tuhle zjevnou hrozbu děsivé smrti. A vražedník, tvrdící svou nevinu přes hrozné věci, které spáchal, je v mých očích nejhorším ze všech.“ Námořník se odmlčel a pohlédl mladíkovi do očí. „Jen se nemůžu rozhodnout, kterým z nich jsi,“ oznámil a zmizel na palubě.
Thadeus zaskočen těmito slovy poprvé po dlouhé době sklonil pohled k zemi a skutečně zesmutněl. Vskutku bylo těžké rozhodnout se, je-li hlupákem, šílencem nebo mordýřem. Skutečně to nešlo. Na tváři se mu rozlil smutný úsměv. Nemohl se rozhodnout, protože byl všemi jmenovanými naráz.