Vada Vsystému
Když jsme vstoupily dovnitř, barevná světla mě téměř oslepila. Uvědomila jsem si, že pro ostatní to muselo být příšerně nudné – ty barvy nevidět. Jen jim to světlo zářilo do očí a nic z toho neměli. Zase mi bylo smutno – vzpomněla jsem si na tu realitu, že jako jediná vidím barvy a že jsem o tom do včerejška nevěděla. Snažila jsem se tu myšlenku zahnat do kouta mé mysli, ale ona ne a ne zmizet – naopak se mi čím dál rychlejší frekvencí opakovala v hlavě, až to bylo nesnesitelné.
„Nyx!“ cloumala se mnou Rosette. Další člověk co se mnou dnes cloumal, protože jsem se nemohla odtrhnout od vlastních myšlenek.
„No?“
„Nemůžeme přeci zůstat u vchodu, pojď,“ vzala mě za ruku a odtáhla mě k baru. ,,Co si dáš?“
„Um, asi vodu? Mám snad něco jiného na výběr?“
Káva a čaj se směly pít pouze ráno k snídani. Přes den se nic jiného než voda nepilo.
„Poprosím dvě skleničky polosuchého bílého vína,“ naklonila se přes pult k chlapci, který tam pracoval. Připadal mi povědomý.
„Ahoj,“ podíval se na mě, když mi naléval. Ten obličej mi připadal tak povědomý, jen jsem ho nemohla nikam zařadit… Nebyl to ten, co mi ráno dal ty prášky?
„Ty jsi…?“
„Reid Kehoe, ten z klučičích hajzlů,“ takže to byl on. Trochu jsem zčervenala nad vzpomínkou na to, jak mi ráno oznámil, že brečím na klučičích záchodech a dal mi prášky na zklidnění. Trapný. Rosette na mě hodila pohled, který vyjadřoval, že nechápala, co se děje. A jak se na mě Reid tak usmál, jeho úsměv mi z nějakého důvodu přinášel komfort. Usmála jsem se zpátky. Ani jsem si nevšimla, že mi podává skleničku vína, do-
kud do mě Rosette nešťouchla. Naposledy jsem se na něj podívala a odešla jsem pryč ke stolu.
Nebyl tu žádný volný stolek. S roztřesenou rukou jsem se snažila nerozlít víno. Bylo by všude. A střepy také. Nemohla jsem se přeci takhle znemožnit.
Nikdy jsem nečekala, že budu sedět s Rosette vedle Lexi a Cetlain. Lexi, důvod, kvůli kterému jsem brečela na klučičích záchodech. Nenáviděla mě celým srdcem a duší. Myslela si, že že byla lepší než já, protože neměla vadu v Čipu. Protože byla normální. Dávalo jí to pocit moci, myslela si, že mě kvůli tomu může ovládat. A já se nechala. A Cetlain, předsedkyně naší třídy, která mi dala pozvánku na tuhle párty. Nebo ho spíš dala Rosette, a ta mě přitáhla s sebou.
Zatímco Lexi seděla naštvaně, sama a s našpulenou pusou, Cetlain si povídala s nějakým chlapcem vedle ní. Očividně s ním flirtovala. Náhle odešli pryč a Lexi se zdála ještě naštvanější, než předtím. A nepřestala se tak tvářit ani když za ní přišla její nejlepší kamarádka Andretta - měla dlouhé, kudrnaté vlasy, ale to bylo asi tak jediné dlouhé na ní. Pak měla na sobě už jen krátkou sukni a krátké tílko.
Přisedla si k Lexi a začala jí něco vášnivě vykládat. Andretta si sepnula kudrliny skřipcem. Nechtěla to nikomu přiznat, ale vlasů měla málo. Já ji pozorovala, jak si je na každé hodině vytrhává a seskupuje do chuchvalce na lavici. Nebyla jsem si jistá, jestli si toho všimnul i někdo jiný, ale rozhodně to nikdo neřešil. Vypadala mile. Ale to Lexi na první pohled taky.
Konečně jsme seděly s Rosette samy u stolu. Víno jsem v tom stresu vypila celé najednou. Bylo kyselé, křivila se mi z toho pusa. Ale zároveň mi chutnalo. A ten hřejivý pocit v hrudníku...
Po chvíli odešla i Rosette. A tak jsem tam zůstala sama. Zase jsem byla smutná. Teplo v mém hrudníku vyprchalo. Už nebylo nic a nikdo, důvod předstírat, že jsem šťastná. Dokud nepřišel zase on. Ten blonďatý kluk, co mi dal ty prášky a naléval u baru - jak že se jmenoval?
„Ahoj,“ usmál se na mě.
„Nemáš být za barem?“ nervózně jsem poposedla na sedačce o kousek dál.
„Jo, ale teď mám chvíli pauzu, převzala to tam za mě Jocelyn,“ sedl si ke mně. Jocelyn, Jocelyn... nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je, jen mi to jméno připadalo povědomé. Zároveň jsem ale věděla, že to mohla být úplně jiná Jocelyn, než kterou jsem si vybavovala.
„No, a proč jsi šel za mnou?“
„No, chtěl jsem tě pozvat na sklenku vína, ale vypadáš, že potřebuješ něco tvrdšího,“ zasmál se vlastním slovům.
„Jo, aha,“ jeho slova měla flirtující podtón.
„No tak, co máš ráda? Rum, vodku, jägera? Nebo ještě něco jinýho?“
„Ani jedno z těch jmen mi nic neříká,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak pojď, já nám něco vyberu,“ mrknul na mě jedním okem. Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem, aby si o mně myslel něco, co si myslet nemá. Jak podle pravidel, tak podle mě.
U baru nám objednal dva panáky, myslím, že tak to řekl, rumu. Nejdřív jsem usrkla, měl nasládlou chuť, ale v krku mě pálil jako oheň. Reid se na mě podíval trošku pobaven a vypil ho celý najednou. Napodobila jsem ho, a po těle se mi rozlilo to příjemné teplo, jen jsem musela zkřivit pusu, jak mě tekutina pálila v krku.
Takhle jsme šli ještě na pár panáků. Vysvětlil mi, že z míchání alkoholu by mi mohlo být stejně špatně, jako kdybych ho vypila příliš velké množství. A upřímně – nikdy jsem se necítila lépe. Jakoby to teplo ve mně zalepovalo tu díru, kterou jsem nosila v mém srdci. To srdce, to mi teď tlouklo v celém těle.
Během večera si ke mně Reid přisedával pořád blíž, až jsem cítila vibrace jeho těla na kůži, a jeho vůně byla omamná, nemohla jsem se jí nabažit. Nakonec si ke mně přisedl tak blízko, že se naše stehna dotýkala. Najednou jeho vůně přestala být příjemná, silný pach alkoholu z jeho pusy vše přebíjel. Jeho obličej se zdál být méně přitažlivý, jeho oční bělmo bylo rudé. Nikdy jsem si toho nevšimla. Nechtěla jsem radši ani vědět, co si vzal.
„Vzala sis ten prášek, co jsem ti dal?“ zeptal se s naštvaným podtónem v hlase.
„Ne,“ odsekla jsem, „nejsem jako ty, nepotřebuju ke štěstí nějaký prášky.“
„A co teda potřebuješ ke štěstí?“
Ta otázka mě zarazila. Vím, že to bylo myšleno flirtovně, jako všechno, co říkal, ale já se nemohla ubránit tomu tíživému pocitu v hrudníku. Nikdy nebudu šťastná. Nic mi nepomůže. Z přemýšlení mě vytrhnul až jeho dech na mém krku a hřejivý dotek jeho úst. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale on se nehnul. Začal mě líbat po celém obličeji, tváři, čele, dokonce i na ústech. Chvíli jsem si připadala jak v sedmém nebi. Jenže pak jsem se vzpamatovala. Tohle nechci. Fakt ne. Naštvaně jsem ho odstrčila a zvedla jsem se ze sedačky, přičemž se mi zamotala hlava.
„Víš ty co? Jsi hrozná píča.“
„Jo? To ty se tady snažíš opít holku, abys s ní mohl dělat…“ naštvaně jsem zabručela. „Ty jseš tady ten debil!“
„Nesnažil jsem se tě opít.“
„Jo, jo, jo, to ti tak věřím, když jsi mi zaplatil ani nevím kolik panáků.“ Ustoupila jsem krok vzad, chtěla jsem už konečně odejít.
„Prosím, dej mi ještě šanci,“ zatahal mě za sukni, když padl na kolena.
„Ne,“ odkráčela jsem pryč. To slovo „ne“ – je tak složité ho jen vyslovit, tak zvláštní pocit po jeho vyslovení. Ale dokázala jsem to. Odmítla jsem ho. To bylo asi poprvé, kdy jsem nespolupracovala jen pro potěšení druhých.
„Stejně tě nikdo s tou tvou vadou chtít nebude!“ slyšela jsem ještě. Zrychlila jsem krok a zabočila na záchody. Při tom, co se odehrávalo, jsem si ani neuvědomila, že je mi na zvracení.
Padla jsem na kolena k záchodové míse a vyzvracela obsah svého žaludku. Motala se mi hlava, takže místo abych opustila toaletu, jsem si lehla vedle ní a koukala se na spodní část mísy. V té chvíli to byla ta nejzajímavější věc na celém světě.
Byla bych tam ležela dlouho, možná by se mi zase vypnul Čip, zavírala jsem už oči. Jenže pak někdo zaklepal. Neměla jsem zamknuto a nohy mě nehodlaly poslouchat. Ani ruce, abych se aspoň trochu nadzvedla a nevypadala jako mrtvá. Nakonec „ten někdo“ otevřel dveře a narazil do mých těžkých nohou. Trochu jsem je skrčila, aby se mohl dostat dovnitř. Třeba mi pomůže. S opileckým úsměvem jsem se na onoho neznámého podívala. Rosette.
„Nyx?“
„Settie?“
„Kolik jsi toho měla?“
„Hodně,“ zakřenila jsem se na ni. Neuvědomovala jsem si, jaké to musí být pro ni.
„Pojď,“ natáhla ruku a pomohla mi se zvednout.
Motala jsem se po toaletách, ale bylo mi lépe než předtím. Došla jsem k umyvadlu a umyla jsem si ruce špinavé od zvratků a prachu. Měla jsem rozmazanou rtěnku, ale byla jsem moc unavená na to, abych si ji upravila.
Rosette si přehodila mou paži přes svá ramena, abych mohla chodit s podporou. Snažila se to na sobě nedat znát, ale cítila jsem z ní kouř.
„Settie jsi mi neřekla od doby, co ti bylo tak deset. Musela jsi toho vypít fakt hodně,“ usmála se, ale z jejího úsměvu se nedalo nic vyčíst. Měla pravdu. Settie byla přezdívka, kterou jsem jí dala předtím, než jsem se rozhodla, že už nejsem dítě. Že už se tak nebudu chovat. Občas mi to chybělo. Ten chtíč, ta touha po dospělosti.
Než jsme vyšly ze záchodů, ucítila jsem lehkost mé paže a ozvala se dunivá rána. Podívala jsem se vedle sebe. Rosette. Ležela na zemi. Myslela jsem si, že si dala i něco jiného než nikotin. Že se předávkovala. Dokud jsem nevyšla ven a nespatřila tu hrůzu.
Procházela jsem mezi padlými těly všech, kteří tam byli. Netušila jsem, co se stalo. Jako by se všem vypnul Čip. Kromě mě.
Snažila jsem se najít někoho, kdo by mi pomohl. Neumím řešit stresové situace. Jak se tohle řeší? Nakonec jsem šla zpátky za Rosette. Sedla jsem si vedle ní, kolena přitisknutá k hrudi. Kolébala jsem se ve snaze se uklidnit, šeptala jsem si náhodné bláboly, abych zapomněla na to, co se právě děje.
Uteklo asi půl hodiny, než se konečně vzbudila.
„Settie!“ vykřikla jsem radostí.
„Settie? Kdo je Settie? Já jsem Rosette,“ zamračila se na mě. „A kdo jsi vůbec ty?“
Srdce se mi zastavilo, puklo. „Jsem Nyx přeci, tvá kamarádka!“
„Ne, promiň, já tě ale vůbec neznám… Musela sis mě s někým splést!“ usmála se. Se slzami v očích jsem vykročila ven. Všichni už se vzbudili. Nevím proč, ale šla jsem za Lexi. Asi proto, že její modré vlasy se nedaly přehlédnout.
„Lexi?“
„Co? Kdo jsi?“
„Nyx. Nenávidíš mě.“
„Proč bych tě nenáviděla? Ani tě neznám,“ svraštila obočí.
Vyběhla jsem ven z budovy. Musím najít někoho, kdo si mě pamatuje. Musím.
Zadýchaná jsem vběhla do obytného domu mé rodiny. Hledala jsem někoho, kohokoliv.
„Mami? Mami!“ křičela jsem do prázdna. V tu chvíli jsem spatřila svého otce.
„Co tu tak křičíte?“ vyštěkl na mě rozzlobeně. „Ani tu nemáte co pohledávat! Vypadněte!“
Takhle jsem otce neznala. Vykal mi. Nepamatoval si mě. Jako všichni ostatní.
„Ale vždyť jsi můj táta!“ zakřičela jsem na něj zoufale. Už jsem nevěděla jak dál. Co když doopravdy nezbyl nikdo, kdo by si mě pamatoval? Ale já tu odpověď znala. Vyženou mě z města.
„Žádnou dceru nemám,“ odsekl, „a rozhodně ne tebe.“ Sjel mě pohledem odshora dolů, potom odkráčel zpět do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.
Běžela jsem. Už zase. Sundala jsem si podpatky, zahodila jsem je. Běžela jsem bosá. Kamínky se mi zarývaly do chodidel. Nechávala jsem za sebou krvavou stopu. Ale všechno je lepší, než být vyhnána, nebo rovnou zabita.
Doběhla jsem až na okraj města. Byl tam plot, vysoký asi pět metrů, s ostny na každém drátu. Položila jsem ruku na drát. Nic. Byl pevný, mohla jsem ho přelézt. Snažila jsem se vyhýbat ostnům, ale nešlo to. Nohy jsem měla zkrvavené a ruce už teď také.
Seskočila jsem dolů a sesypala se na zem ostrou bolestí, která procházela celým mým tělem.
Netuším, jak dlouho jsem tam tak ležela, ale už se stmívalo. Každou chvílí by se mi měl vypnout Čip. Mohla jsem spát tam, ale zvedla jsem se a pomalým kulhavým krokem jsem došla k nejbližšímu stromu, abych se mohla o něco opřít. Každým krokem se mi tělem prohnala ta ostrá bolest. Už jsem si chtěla sednout, když jsem před sebou spatřila zvíře. Asi srnku. V chabém světle jsem moc neviděla. Ztuhla jsem strachem. Doufala jsem, že mě obejde, ale stále se ke mně přibližovala. Nakonec zvítězil můj instinkt, zvedla jsem se a i přes bolest jsem utíkala. Nevěděla jsem proč, byla to přeci jen srnka. Ale slyšela jsem ty zvěsti. Zvěsti o zmutovaných zvířatech v lesích, která měla zabránit přestupu do jiných měst. Otočila jsem se a spatřila její špičaté zuby. Rozhodně to normální srnka nebyla. Náhle se mi podlomila kolena a já se svalila na zem. Tohle je můj konec. Měla jsem se nechat zabít Radou. Bylo by to méně bolestivé. Ucítila jsem srnčiny sliny na stehně a v tom momentě se mi vypnul Čip.