SOUČASNOST
Jakmile vešly do předsíně, ve dveřích se objevila Grey a otřela se o zárubeň dveří. „Jsem ráda, že tě vidím,“ promluvila na ni Beáta. Grey přiběhla k Beátě a s hlasitým předením se jí otírala o nohu. Obě ženy prošly kuchyní do pokoje. Grey se Beátě pletla pod nohama tak důsledně, že ji raději zvedla do náruče, aby o ni nezakopla.
Okny do kuchyně dopadalo východní slunce. Jolana otevřela francouzské okno a pustila do pokoje čerstvý vzduch a štěbetání ptáků. Pak se vrátila ke komodě, kde z první zásuvky vytáhla předmět zabalený v kapesníku. Beáta postavila Grey na podlahu a vzala si pečeť.
„Víš, komu patřila?“ zeptala se.
„Konrádovi ze Zvířetic. Otec tvrdil, že je jeho potomek. A bylo to na vzkazu, který jsem našla u pečeti, spolu s varováním, ať na ni nesahám holýma rukama,“ dodala spěšně Jolana, když viděla, že přesně to se Beáta chystá udělat. „Nikdy jsem tu pečeť nevybalila. Jen jsem ji schovala do zásuvky.“
Beáta, navzdory varování, vybalila pečeť a přejela po ní palcem ruky. Chce ji zabít. Vztek zasáhl Beátu s intenzitou tsunami. A nejen ji. Je tam ještě něco. Strach. Nebyl na první pohled patrný, ale je zásadní. Je to zdroj. Nutí Konráda zabíjet. Strach z čeho? Tajemství, napadlo Beátu.
V místnosti se zešeřilo. Obě ženy současně pohlédly na oblohu, ale za okny dál svítilo slunce. Muž, který na ně zíral, byl uřícený a promočený až na kost. Tmavé kruhy pod očima umocňovaly hněv v jeho očích, který zaplnil celý prostor.
„Slyšíš to ticho?“ zašeptala Jolana a hrdlo se jí svíralo strachy.
Než Beáta stačila cokoli říct, Grey vyskočila na komodu a přikrčená, s ušima dozadu zavřeštěla na stín v rohu pokoje. Prudké mrskání ocasu ze strany na stranu prozrazovalo míru jejího vzteku a čím jasnější byly obrysy muže, tím vzteklejší byla. Stín se natáhl po pečeti. Vzápětí nato se Grey ohnala tlapou s vytasenými drápy.
„Uteč! Zabije tebe i syna!“
Zadunělo v hlavě Beáty takovou silou, že bolestí zamrkala. Vrátila pečeť do komody a poodstoupila.
„To není otec,“ zašeptala Jolana, když ji Beáta pohybem ruky postrčila za sebe.
Beáta mlčky přikývla. Světlé, modrošedé oči v Beátině mysli mrkly a v rychlém sledu za sebou se jí v hlavě vystřídaly dva obrazy. Stařena v kamenné ponuré místnosti, kam dopadalo jen nepatrné množství světla z malého okna pod stropem. Sklepení hradu, uvědomila si Beáta. Mezi nádobami na stole prošla černá, vypelichaná kočka. Vzápětí nato do místnosti vrazil muž. Kočka se zježila a výhrůžně zavřeštěla. Obraz zmizel. Objevila se stařena v řetězech. Sáhla si na ránu na hlavě a prstem od krve napsala kočce na nohu svou značku. Pohladila kočku po hlavě a pohlédla na Beátu.
„Mělas pravdu, přišel, aby tě zabil. Je čas jít,“ řekla tiše Beáta a postrčila Jolanu směrem ke dveřím. Pomalu couvaly zpátky do kuchyně. Když se Beáta otáčela k odchodu, všimla si, že muži z cestovního pláště kape voda. Voda na zemi však nebyla stínem, byla skutečná.
ÚNOR 1887
Jan dopsal vzkaz a vložil ho do obálky. Na obálku nadepsal: Pro mého syna Jana. Zazvonil na služebnou a nařídil jí, aby dopis odnesla rodinnému právníkovi. Ihned. Přidal jí od cesty slušné spropitné a poděkoval. To jeho syn nedělal.
Proto si mohl být jistý, že dopis synovi nepředá, přestože to má nařízeno. Jakmile dole v hale za služebnou zaklaply dveře, vytáhl z trezoru dřevěnou krabičku. Teď byl rád, že ji nenechal ve stole spolu s účetní knihou. Znovu si přečetl dopisy a na druhý z nich dopsal vzkaz. Opatrně, aby je nepoškodil, stočil dopisy a zavřel zpátky do krabičky.
Přemýšlel o tom od chvíle, kdy ho syn zbavil svéprávnosti. Dnes se rozhodl. Jeho život postrádal smysl. Chyběl mu ruch burzy a výzvy obchodních transakcí, které udržovaly v chodu tok jeho myšlenek. Ticho a klid stáří daly prostor pocitům, které ho mátly. Cítil neuchopitelný pocit nespokojenosti, který postupně nabýval na síle. Měl všechno. Po ničem netoužil. Přesto ho sžíral pocit prázdnoty, která ho jako černá díra vtahovala do čím dál hlubších depresí. A pak tady byla ta žena.
Minul trezor a vrátil se k pracovnímu stolu, u jehož do oblouku tvarované bočnice, ukončené zvířecí nohou na mohutném podstavci, byla v podlaze vytvořena skrýš, kterou objevili při přestavbě domu.
Chvíli nato se pokojem rozlehla rána. #
Igor Holuša si nasadil brýle a sklopil oči k závěti. Na svého syna Jana převádím veškerý svůj majetek, který ke dni
své smrti vlastním, četl monotónním hlasem, aniž by se na Jana podíval. Dědictví je podmíněno povinností nadále vyplácet matce měsíční rentu, kterou jí zaručuje předmanželská smlouva. Napětí v obličeji ženy sedící po Janově pravici se uvolnilo.
„Matka má vše, co potřebuje. Na co jí bude renta?“ skočil právníkovi do řeči Jan.
„Vaše matka určitě najde způsob, jak ji využít,“ zpražil ho Holuša. Od okamžiku, kdy Jan připravil svého otce o svéprávnost a přebral kontrolu nad jeho obchody i majetkem, jejich vztahy výrazně ochladly a bylo to znát.
„Jakou právní platnost může ta závěť mít? Otec byl zbaven svéprávnosti,“ nenechal se vyvést z míry Jan, věrný své pověsti tvrdého hráče.
„Seznam pozemků a majetku je přiložen,“ pokračoval Holuša, jako by otázku přeslechl. Když dočetl, podíval se na Jana. Od okamžiku, kdy přišel, to bylo poprvé. „Abych předešel případným zmatkům, cítím povinnost vás upozornit, že polovina majetku a některé pozemky byly ještě za života vašeho otce převedeny na klášter U žluté růže,“ dodal a sledoval, jak Jan zbledl.
„To nemyslíte vážně!“ vykřikl.
„Naprosto. Také je mou povinností vám sdělit, že ještě za života váš otec finančně vyrovnal újmu na majetku a dobré pověsti muži, který pro něj několik let pracoval jako soukromý detektiv. Rozhodl se vám to sdělit, aby tím znemožnil případné budoucí pohledávky ze strany poškozeného nebo některého z jeho potomků.“
„Nechám ten nesmysl zrušit!“ zařval Jan, až mu přeskočil hlas a praštil rukou do stolu.
Janova matka vstala. Pokynula Holušovi hlavou a on udělal to samé. Poté vyšla z místnosti. Jan tomu nevěnoval nejmenší pozornost.
„Můžete to samozřejmě zkusit,“ pokračoval Holuša klidně. „Ale rád bych vás upozornil, že převod daru, stejně jako závěť, byly sepsány s dostatečným předstihem oné neblahé skutečnosti, kdy jste vašeho otce připravil o jeho práva a čest. Smlouvy jsou podloženy lékařským posudkem o způsobilosti vašeho otce a jsou platné v plném rozsahu.“
„Varoval jste ho,“ konstatoval znechuceně Jan.
„Pokud byste snad chtěl jít do sporu,“ pokračoval Holuša, aniž by zareagoval. „Buďte si vědom, že zájmy vašeho zesnulého otce budu obhajovat já.“
„A kdo vám to zaplatí?“ zeptal se jízlivěji, než měl v úmyslu.
„S tím si nemusíte dělat starosti. Vzhledem k investičním radám vašeho otce, jsem mu před dvěma lety nabídl doživotní zastupování bez nároku na honorář a přiznám se, že jsem upřímně doufal, že bude trvat výrazně déle.“ Odmlčel se. „Pokud vám mohu radit, soustřeďte se na hledání nového právního zástupce, protože dnes je poslední den, kdy řeším záležitosti vaší rodiny.“
Jan zůstal neschopen slova. Tohle nečekal. Okamžitě mu došel význam matčina pohledu. Už to věděla.
„Třeba kolega Bujok, který vás tak bravurně zastupoval ve věci zbavení svéprávnosti vašeho otce,“ pokračoval a nechal Jana nevěřícně zírat. „Vypadal velmi schopně. Bez kousku svědomí a taktu. Myslím, že si budete rozumět.“
„Vy mi to nikdy neodpustíte, že?“
Holuša neodpověděl. „Ven trefím sám,“ ukončil rozhovor a položil před Jana obálku.
Tentokrát to byl Jan, kdo neodpověděl. Zůstal nehybně sedět s očima upřenýma na obálku ležící na stole. Úhledným písmem, které důvěrně znal, na ní bylo napsáno: Pro mého syna Jana. Chvíli trvalo, než sebral odvahu ji otevřít.
Zaskočen silou, s jakou ho ta slova zasáhla, si neuvědomil, že je vyslovil nahlas.
„To nezní jako slova pomateného muže…,“ ozvalo se za jeho zády.
Jan sebou trhl a prudce se otočil za hlasem. „Měl jsem za to, že jste odešel,“ řekl chladně, když se jejich oči střetly.
Holuša, který stál opřený o stěnu, mlčky přikývl a obrátil se k odchodu. Ve dveřích se na okamžik zastavil a pootočil hlavu zpátky k Janovi. „Věděl jste, že váš otec nebyl jediný, kdo tu ženu viděl?“ Odmlčel se. „V kronikách kláštera U žluté růže se o tom táhnou zmínky napříč staletími,“ dodal a zavřel za sebou dveře.
Jestli jsem to věděl? Pomyslel si Jan, když Holuša vyšel z místnosti. Samozřejmě, že jsem to věděl. Otec to opakoval pořád dokola. Neposlouchal jsem. Už dlouho, uvědomil si náhle. Ani nevěděl, kdy přesně se to stalo.
„Zradil jsi svého otce, jako Jan zradil Annu. A teď je mrtvý, stejně jako ona.“
Jan vyskočil tak prudce, že židle, na které seděl, se převrátila a spadla na podlahu. Místností se ozvala rána. Nevnímal ji.
„Kdo jsi?!“ vykřikl. Dlouho neslyšel nic než splašený tlukot vlastního srdce.
„Areta.“
Uslyšel tichý hlas neznámé ženy. Tlukot jeho srdce ještě zesílil a tep mu bušil do spánku takovou silou, až měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
„Ne! Já nechci!“ vykřikl, vyběhl z místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Dopis se s tichým zašustěním svezl po stole a snesl se na podlahu. Než vklouzl do stínů pod velkou zdobenou truhlici, na okamžik odhalil poslední otcova slova.
ODPOUŠTÍM TI. OTEC
SOUČASNOST
Krůček po krůčku sestupovala dolů. Křik sílil. Současně
s křikem sílil i její strach a nohy ji najednou ne a ne poslechnout. Z kuchyně se ozvala dutá rána. Napínala uši, ale nezaslechla nic, co by jí prozradilo, co se za zavřenými dveřmi odehrává. Ticho se prodlužovalo. „Mami?“ Stažené hrdlo jí nedovolilo promluvit nahlas, a tak její volání zaniklo v chodbě, aniž by ho kdokoli zaslechl. Nerozhodně přešlápla. Pak se přece jenom rozhodla sejít poslední dva schody a opatrně nakoukla do kuchyně. Tatínku, to nesmíš! Vykřikla a rozběhla se k otci. Popadla otce za rukáv a snažila se ho odtáhnout pryč od matky. Stačil jediný pohyb a proletěla vzduchem. Než si stačila uvědomit, co se děje, narazila zády do stěny, po které se svezla dolů. V šoku nevnímala bolest. S očima dokořán hleděla na děsivou scénu před sebou. Obličej otce byl zrudlý, vztekem znetvořený k nepoznání. Kuchyní se nesl odér cigaretového kouře a alkoholu. Jolana dřepěla opřená o stěnu neschopna pohybu, uprostřed křiku, příliš vyděšená, aby chápala význam slov. Další kopanec do matčina břicha. Neuvědomila si, že se počůrala. Matčino tělo ležící na zemi, téměř bezvládně následovalo dráhu otcovy boty. Zavřela oči. Prosím zachraňte maminku, poslala prosbu andělům, jako to dělala každé ráno s maminkou. Křik utichl. Otevřela oči. Matka skrčená na zemi se dívala přímo na ni. Rukama si chránila hlavu. Otec stál vrávoravě nad matkou a vypadal, jako by se rozhodoval, co má udělat. Uteč! Matčiny rty se pohnuly v němém gestu a Jolana jako na povel vyrazila vpřed. Vyběhla ze dveří, oběhla dům a běžela na půdu. Vyšplhala po žebříku a dál po starých trámech, až pod hřeben střechy na malou podestu ze
ztrouchnivělých prken. Tam se schoulila do klubíčka. Plakat se neodvažovala, aby ji otec nezaslechl. Bratr byl moc maličký, aby to věděl, a tak se nocí nesl jeho křik. Měla by ho pohoupat a zazpívat mu. Vždycky to dělala, když se probudil. Strach byl ale silnější, a tak jen přitiskla kolena blíže k tělu a zakryla si uši. Celá se chvěla a po tvářích jí stékaly slzy.
Dveře zavrzaly a někde zdáli k ní pronikl důvěrně známí hlas: „Joli?“
„Mami?“ zašeptala a snažila se probudit.
„To jsem já.“ Vlaďka se posadila na postel a pohladila Jolanu po ruce.
„Kde se tady bereš?“ Jolana zvedla hlavu z propoceného polštáře.
„Zase ten sen?“ zeptala se Vlaďka, přestože odpověď znala. Jolana přikývla.
„Nepřišla jsi, tak jsme pro tebe přijeli.“
„Přijeli?“
„Já a Ondra. Volala jsem ti.“
„Ondra?“ Jolana se zatvářila nechápavě.
Vlaďka nadzvedla pravé obočí. „Nabídl se, že nám ukáže jeskyni, která není veřejně přístupná. Čekali jsme, až se vrátíš z Německa. Slíbila jsi mi, že tam půjdeš se mnou, vzpomínáš? A probuď se už konečně,“ popohnala Jolanu a zvedla se k odchodu.
„Přijela jsem až dneska ráno,“ zaskučela Jolana a zakryla si hlavu polštářem.
„Tak to tě čeká perný den a měla bys namazat ty dveře,“ neodpustila si Vlaďka, když procházela okolo a demonstrativně je za sebou zavřela, otevřela a znovu je hodně pomalu zavřela.
„Jo, jo, slyším, potřebují namazat, ale už toho nechej,“ zavrčela popuzeně Jolana a vylezla z postele. Bezmyšlenkovi-
tě zamířila do koupelny. Když procházela kuchyní, málem vrazila do Ondřeje. Vypadal hodně vážně, ale při pohledu na ni se neubránil úsměvu. Rozcuchané vlasy, podepsané triko Tomáše Satoranského a kraťasy. Kdo by se nesmál, zhodnotila bleskově Jolana a s pokrčením ramen prošla do koupelny.
„Mám v autě silikonový olej, namažu ty dveře,“ zavolal na ni a chvilku nato slyšela klapnout vchodové dveře.
Když se vrátil, měl v jedné ruce kávu a v druhé silikonový olej. Kávu podal Jolaně. „Vypadáš, že ji potřebuješ.
Můžu?“ zeptal se a ukázal na dveře.
Přikývla. „Chceš nějak pomoct?“ zeptala se Jolana, když viděla, že zůstal nehnutě stát ve dveřích.
„Alžběto?“ zašeptal.
Kočka spící v posteli zvedla hlavu a obezřetně si Ondřeje prohlížela. Pak seskočila z postele a došla až k němu.
Ondřej si dřepl a natáhl ruku. Kočka se zvedla na zadních nohou a otřela si o ni hlavičku.
„Jak jí říkáš?“ zeptal se.
„Grey,“ odpověděla Jolana zaraženě a sledovala neobvyklé chování své kočky.
Ondřej vzal Grey do náručí, aniž by si uvědomoval, že ho Jolana pozoruje. Grey se uvelebila v jeho náručí a on se k ní sklonil. „To bude mít Beáta radost,“ pošeptal Grey do ucha. Jeho pohled se střetl s Jolanou a na okamžik zahlédl něco, co tam nikdy předtím neviděl. Zájem. Než si to stihl uvědomit, bylo to pryč. Dotek kočičího čenichu ho donutil sklopit hlavu. „Vidělas to taky?“ zašeptal. Grey se na něj zadívala a položila mu packu na tvář.
„Alžběto?“ zeptala se Jolana.
Krátce zavrtěl hlavou, aby to nechala být, a položil Grey zpátky do postele. „Měl bych se pustit do těch dveří.“ Ještě okamžik se na Grey zadíval a vrátil se ke dveřím.
„Její vzhled většinu lidí zaskočí,“ nadhodila Jolana.
„Teta má Sphynx. Určitě to není kočka pro každého, ale má svůj půvab, když připustíš tu možnost.“
„To nemáš ze své hlavy.“ Jolana přimhouřila oči a napila se kávy.
„Nemám. Je to z hlavy mé tety.“ Usmál se. „Přiznávám, že když jsem Alžbětu viděl poprvé, byl jsem poněkud na rozpacích.“
„Teta má Alžbětu?“
Přikývl. S pochopením se usmála a odešla.
Snažil se soustředit na práci, ale výkřik, který zaslechl přes otevřené okno ložnice, mu nešel z hlavy. Na fanynku Satoranského by Jolanu netipoval. Nebylo těžké uhodnout, odkud přijela. Vypadala hrozně. Vysoká daň za práci, napadlo Ondřeje. Navzdory rozumu ho přitahovala a on cítil nepochopitelnou potřebu ji chránit. Možná chtěl někdo utopit ji, přišla mu na mysl otcova slova a jeho myšlenky se vrátily zpátky k výkřiku, který zaslechl, když přicházeli. Sevřel dveře takovou silou, až mu zbělely klouby.
„Dlužím ti kávu,“ uslyšel za svými zády a byl za to rád. Povolil sevření rukou a nasadil dveře zpátky, aby získal čas se uklidnit. Pak se podíval na Jolanu.
„Mám rád emancipované ženy, ale nemyslím si, že by měly ztratit schopnost zůstat ženami.“
„Myslíš tím přijímat dárky od mužů?“
„Od přátel,“ opravil ji s jemnou výtkou v hlase. „Nejedná se jenom o to, ale ano,“ dodal.