BEZ KŘÍDELNeodcházet
V Pasti strachu
Velmi těžko se mi popisují pocity, co se odehrávaly v mé hlavě následující dny. Předně, když vám něco takového sdělí, přestože jste průměrně inteligentní člověk, vše popíráte. Já tomu jednoduše nevěřila. Cosi ve mně stále křičelo, že se určitě spletli, že to nemůže být pravda. Ujišťujete se, že pokud se léčba nebude dařit na jednom pracovišti, najdete jiné, kde si s tím poradí. Do toho všeho mě zaplavoval nepopsatelný strach z neznámého. Děsila mě nejistota.
Měla jsem problémy soustředit se na základní věci.
Všechno, co do chvíle sdělení diagnózy platilo, najednou neplatí. Život se vám ve chvilce zcela sesype. Vnitřně se stále ujišťujete, že rakovinou prošlo mnoho lidí před ním, není jediný důvod, proč by ji neměl zvládnout on. Míša byl mladý, v čase sdělení diagnózy mu bylo čtyřicet čtyři let! Telefonát s lékařkou o blízké smrti mého muže jsem odsunula kamsi hluboko do sebe. Byla jsem si jista, že budu s Míšou bojovat.
Do proudu odhodlání, kterým jsem se snažila zaplňovat svoji mysl, chvilkově vstupoval jakýsi vnitřní duch pravdy. V tu chvíli jasně a hlasitě říkal: „Hele, když to říkají tady v téhle nemocnici, tak je to opravdu neřešitelné a on zemře.“
Jakmile mi toto prošlo hlavou, poprvé to bylo hned ten večer, co jsem se dozvěděla pravdu, zakusila jsem pravou a nefalšovanou úzkost. Stávala jsem opřená o okenní parapet, zírala jsem do tmy,
srdce mi bušilo jako zvon a na hrudi to bolelo jako čert. Špatně se mi dýchalo, strach mě svíral do neviditelné kazajky. Tyto velmi nepříjemné stavy jsem prožila v následujícím půlroce ještě několikrát. Opakovaně jsem mívala pocit, že mám infarkt, že jistě zemřu. Zvláštní bylo, že jsem nikdy nikomu nevolala. Pokaždé jsem jen stála u okna a zírala. Ani nevím, jak jsem to překonala.
V té době nebyl po ruce žádný psycholog, žádný psychiatr, který by pomohl. Netušila jsem, co se se mnou děje. Ani mě nenapadlo někoho s tím obtěžovat. Dokonce jsem občas na sebe mívala vztek, že nejsem odolnější.
Lékaři jednoduše léčili Míšovu rakovinu, tedy léčili, spíš, zpětně nahlíženo, řešili v rámci velmi omezených možností jeho tělo. Jeho duše i moje úzkosti a stres byly zcela vedlejší, nikoho nezajímaly. Nikdo se nás zpočátku neptal, jak nám je. Zatímco jsem se vyrovnávala se svými obavami a úzkostmi, Míša bojoval se svými vlastními démony.
Příběh tišení bolesti
Fentanylové náplasti přijal až v době, kdy byla jeho paliativní chemoterapie ukončena a kdy bolesti zesílily natolik, že již nebyly k vydržení. Pamatuji si, že první fentanylovou náplast si přivezl po celkem dramatické návštěvě nemocnice, kdy mu z břicha odešlo několik litrů tekutiny. Důležitou roli sehrála také kamarádka Eva, která k nám v těch dnech chodila prakticky denně. Tehdy mu opakovala stále dokola, že náplasti mu pomohou a to, že je začne užívat, rozhodně neznamená, že zemře zítra. I já jsem potřebovala stále dokola slyšet, že to je adekvátní lék pro situaci, kterou zažíváme, a že to není lék posledních hodin života. Bylo pro nás pro oba nutné znovu a znovu si vyslechnout, že se dá začít od nízké dávky a v případě potřeby ji navyšovat. Náplasti znamenaly pro Míšu dar. Přinesly mu výraznou úlevu.
Nejen že z velké části zmizely bolesti, ale měl i lepší náladu, kterou jsme museli místy i krotit, když ho zejména v počátcích léčby po nalepení přepadla nezkrotná upovídanost a dobrá nálada.
Po začátku efektivní léčby bolesti se změnilo mnohé, dokonce se mu na čas zase vrátila chuť k jídlu. Nedovedu posoudit, zda to byl důsledek pouze léčby bolesti, nebo zda k přechodnému stavu přispělo vysazení chemoterapie a tělo se tak logicky mohlo od chemie očistit, zda svou roli sehrály i medicinální houby. Ty bral téměř do posledních dní svého života. Tehdy jsme to brali tak, že cokoliv může být tělu prospěšné, to vyzkoušíme.
Dnes vím, že tišení bolesti je u takto nemocných lidí absolutně klíčové. Jsem vděčná za účinné léky proti bolesti včetně morfinu, který jsem mu poslední dny též píchala. I k němu jsme museli jaksi vnitřně dospět. Tento lék byl pro nás oba snad ještě větší strašák. Oba jsme si mysleli, že jeho užívání je spojeno s apaticky ležícími pacienty, kteří nejsou schopni ničeho. Myslím, že i ve dnech, kdy již užíval oba tyto léky, s námi zažil docela hezké chvilky včetně pocitu štěstí. Správné dávkování obou těchto léků mu například umožnilo prožít krásnou návštěvu přátel. Bez tohoto zabezpečení by to vůbec nebylo možné. Ještě dnes slyším jejich společný smích z našeho obýváku. Úplně na samém konci života měl Míša zapůjčený dávkovač, který mu léky proti bolesti vpravoval nepřetržitě. Dívám se zcela jinak na všechny tyto možnosti léčby a vím, že jsou obrovskou a účinnou pomocí. Kdybych měla možnost vrátit se v čase, dělala bych vše pro to, aby Míša překonal strach a začal účinnou medikaci proti bolesti užívat mnohem dříve. Fyzická bolest je nevyhnutelně spojena i s utrpením psychickým. Fyzická bolest člověka limituje v pohybu, omezuje ho i společensky. A v neposlední řadě vede u těchto nemocí k prohloubení strachu z konce. Bere nemocnému vnitřní sílu a naději.
Hospic jako průvodce
Ačkoliv jsem pomoc potřebovala, z první návštěvy týmu domácího hospice jsem měla strach. Vše proběhlo bez problémů. Překvapil mě klid a rozvaha, které z těchto lidí vyzařovaly. Najednou se vše začalo řešit zcela samo. Mé obavy postupně zmizely. Slovo hospic prakticky nebylo vysloveno. Míša mi doslova vyrazil dech. Očekávala jsem podrobné otázky – kdo jsou ti lidé a proč sem najednou budou jezdit. Nic takového se však nestalo. Nedovedu přesně posoudit, kde byla pravda. Na jedné straně mi tvrdil, že svoji diagnózu zná a od jisté chvíle chce jen nejnutnější informace, protože nadbytečné informace jsou cestou do pekel. Na druhé straně vím, že byl velmi inteligentní a celý život naopak potřeboval kolem sebe jasno a pořádek ve věcech života. Stačila přeci chvíle a vše si mohl z listin týkajících se hospice přečíst. Nikdy jsem doma nic neschovávala. Ať platila první, nebo druhá varianta, co se týče vlastního odchodu, byl na něj připraven mnohem dříve než já. Lidi z domácího hospice absolutně přijal.
Pamatuji si jeho radost, když k nám z počátku zaměstnanci hospice dojížděli jednou týdně. Mělo to pro něj dvojí efekt. Jednak měl rázem ve svém životě někoho dalšího, kdo za ním přicházel a rozuměl mu. Na návštěvu sestřiček se těšíval. Měl rád, když si s ním povídaly. Miloval běžné řeči ze života a o životě. Měl tak pocit, že je stále jeho součástí.
Návštěva jednou týdně měla však i další obrovský psychologický efekt. Vždy, když se s ním sestřička loučila a řekla mu, že se zase za týden zastaví, pookřál na duši. Znamenalo to pro něj, že s jeho smrtí se jen tak nepočítá. Týden byla najednou velmi dlouhá doba. Myslím, že to pro něho bylo ve fázi smiřování velmi důležité. Říkával:
„To je fajn, že tu byla, viď? Teď přijede zase až za týden!“ Často tuto skutečnost zdůrazňoval.
Jedna historka od hospicové sestřičky pro něj měla velký význam. Jednou, když na něm byla znát nejistota a neklid z toho, že je v péči domácího hospice, vyprávěla nám oběma příběh jednoho pána, kterého přebírali z nemocnice na smrtelné posteli, a pán po příchodu domů pookřál tak, že ho jezdili navštěvovat ještě řadu měsíců. Za to vyprávění jsem byla nesmírně vděčná. Někdy jsme se při setkání i smáli. Jejich péče byla absolutně přirozená a lidská. Sestry se nikdy nestavěly do role těch, kteří všechno vědí a nyní jsou tu proto, aby vám udělali v životě jasno. Paradoxně to bylo na jejich péči nejhojivější. Nikdo nás najednou nezatěžoval tím, že Míša brzy zemře. Umírající i rodina to vědí a nepotřebují žádné připomínání, upřesňování či plánování. Pokud někdo ze zúčastněných má potřebu, zeptá se a je mu odpovězeno. Všemu byl ponechán vlastní běh a čas.
Najednou tu byl někdo, kdo ze mě sejmul obrovské břímě. Je to pocit k nezaplacení, že můžete kdykoliv zavolat, když si nevíte rady. Je jedno, zda je to drobnost ohledně dávky léku proti bolesti, nebo zda se jedná o nějakou závažnou záležitost, kdy se nemocnému skutečně přitíží. Byli úžasní, všichni. Najednou zmizel ten těžký pocit, který vám v hlavě stále dokola podsouvá tu samou otázku: „Co budu dělat, když…?“ Pak tu byla ještě jedna podstatná věc,
byla jsem si jistá, že Míša zemře doma tak, jak to chce on. Věděla jsem, že ho nebudeme vláčet sanitou do žádné nemocnice, kde by mu již stejně nepomohli.
Tým domácího hospice se postupně stal součástí Míšova a našeho života. Přijížděli a odjížděli tak, jak bylo potřeba. Nic najednou nebyl problém. Infuze jsme věšeli na hřebík na zeď. Injekce, které nepřetržitě potřeboval, jsem se naučila aplikovat. Nic mu nezakazovali. Mohl jíst a pít, co mu tělo dovolilo. Pokud nejedl vůbec, též to nebylo špatně. To samé platilo i o fyzické aktivitě.
Míša
Jeho otázky mě mnohdy doslova překvapovaly. „Neumím si představit, kde teda budu, až tady nebudu,“ vyslovil jednou z ničeho nic. Tehdy jsem chvíli mlčela a pak jsem jen tiše řekla: „Já nevím.“ Nevědomky jsem tak začala pokládat základní kameny své vlastní víry. Překvapivě byl s mojí odpovědí spokojený, připadalo mi, že má radost, že nalezl spojence, který právě přiznal, že taky neví. Dlouho jsme pak spolu o tomto problému debatovali. Diskuze vedoucí za horizont lidského bytí ho nezmáhaly. Potřeboval je. Argumentovala jsem velmi neobratně, zkušenosti mi chyběly. Vůbec mu to nevadilo. Mnoho věcí vyslovil nahlas sám. Věřil v jiný svět, odlišný prostor, který se mu smrtí otevře. Snad ho na konci života v dálce spatřil, jak se blíží. Viděl, jak je nekonečný a nádherný. Byl výborný v matematice, to mu nyní velmi pomáhalo. Často se mnou mluvil o dalších prostorech, které nejsme schopni vidět, ale jistě existují. Dokonce se dají matematickými rovnicemi vyjádřit. Postupně se ocitl ve fázi, kdy již na další svět přestal věřit, protože si byl jist, že existuje. Věřit a vědět, to je obrovský rozdíl. Tehdy jsem mu nerozuměla. Nejsem vůbec dobrá v matematice, mně zbývala pouhá víra. A to bylo na těchto hovorech krásné. Dívala jsem se na něj jako na tajemného muže dvou světů.
Jindy zase hlasitě mudroval, jak je možné, že během toho, co dostal při záchvatu bolesti tišící léky, usnul tak, že vůbec několik ho-
din nevěděl, co se v domě děje. Nic se mu nezdálo, nevěděl o sobě, kde tedy byl? Tehdy jsem zareagovala jinak: „A bylo ti při tom špatně, cítil jsi něco zlého?“ zeptala jsem se. „Ne, bylo to celkem fajn, to je na tom to zvláštní, a přitom jsem vůbec nevnímal čas!“ Pak jsme oba mlčeli, věděli jsme oba, jaká otázka je ve vzduchu.
Truchlení: Bezedný
čaroděj a anděl proměny
Truchlení je bezedný stav duše, zlý čaroděj, který má tu moc proměnit se v anděla. Nejdříve vás donutí vzdát se milovaného člověka. Rve ho z vaší mysli bez ohledu na to, jakou ránu to ve vás způsobí. Milovanou bytost si vezme a navždy pohltí. Pak se vám usadí v hluboké ráně. V tu chvíli má oči plné smutku, zahalí vás samotou. Po čase bere do svých pařátů píšťalu a hraje a hraje. Bolí to. Tóny jeho píšťaly rozjasňují jeho oči. Stává se andělem. Tóny dozní, tiše se zvedne, nepozorovaně vás políbí a odchází. Do prázdného prostoru při odchodu postaví křeslo pro duši zemřelého. A jeho duše se k vám vrátí, jste opět spolu.
Takto bych v obrazech shrnula procesy, které nevyhnutelně potkají každého, kterého opustí jeho milovaný nebo milovaná. Moc bych přála
všem truchlícím, aby se k nim po čase truchlení duše jejich zemřelého vrátila a došli tak na konec cesty, ke smíření.
V mém případě se stalo přesně to, co popsala den před smrtí mého
Míši jedna pečující z domácího hospice:
„Nyní ho máte vedle sebe, pak ho budete mít nad sebou.“
Tehdy jsem jejím slovům nerozuměla, dokonce jsem se na ni i v duchu zlobila.
V následujících kapitolách se pokusím popsat maximum toho, co se v čase truchlení dělo v mé hlavě.
Betina: Společník
na cestě zpět
Necelý rok po Míšově smrti jsem pořídila psa. Chtěla jsem vyplnit prázdné místo, které v našem životě zůstalo. Nyní máme dvouletou fenku – border kolii. Pořízení psa nebylo nijak plánované, v té době jsem nebyla schopná plánovat. Byl to výkřik mé mysli, který se proměnil v ono chlupaté stvoření jménem Betina. Pořízení psa předcházely všechny možné emoce, ostatně jako celé toto období.
Zpočátku jsem zažila úžasný pocit z toho, že je tu někdo, kdo mě potřebuje, o koho se mohu starat. Ale přišly i těžší chvíle. Tato rasa vyžaduje pánovu trpělivost a energii, které jsem opravdu neměla nazbyt. I přesto je to nyní nejrozmazlenější tvor v celé domácnosti.
Neměla jsem sílu nastavit jí přesně pevné hranice, které obzvláště tato rasa potřebuje. Často nám provádí šílené věci. Ať už je to jakkoliv, je pro nás ohromným zdrojem radosti a energie. Je k nezaplacení ve chvíli, kdy se k ránu probudíte a nemůžete spát, a ona si k vám vyskočí do postele a jednoduše s vámi je. Jak blahodárné je její funění ve tmě vedle vás, jak konejšivé je hladit ji. Její temperament mě nutí za každého počasí vyrazit ven na procházky, které mi tolik slouží k dobrému. Díky ní jsem již tolikrát viděla večer hvězdy na nebi a pocítila chlad na nohách, když jsme se brodily mokrou trávou. Zprostředkovala mi opět vítr ve vlasech a radost
z návratů z práce. I když to bylo místy nepříjemné, donutila mě vnést do mého života jistý druh řádu, který tento tvor potřebuje. Pes vyžaduje v určitou dobu jídlo, spánek, hru, procházky a zkrátka vše, co k tomu patří.
Jak zoufalé mi zpočátku přišlo, když ještě za tmy v pět hodin ráno vyžadovala venčení. Tehdy nenávist k ní jasně převažovala nad láskou.
„Bože, já ji tak nenávidím! Já ji nechci! Ať mě nelíže, ať do mě to zvíře nekouše, já chci spát!“
To byly myšlenky v mé hlavě. Nyní jsme na cestě kompromisu. Když ráno přijde moc brzy, nechá se okřiknout a ještě třeba na hodinku zaleze. Většinou ale po jejím buzení dobrovolně vylezu a zaopatřím vše, co ráno vyžaduje. Naučila jsem se tohoto ranního času řádně využívat pro sebe. Mám třeba hodinu, někdy i dvě hodiny času. Zde se zrodil ranní rituál mé kávy. Je krásné popíjet kávu, být v úplném tichu domu, poslouchat trylkující ptáky a pozorovat, jak se rozednívá. Je slastné moci si v posteli ráno číst, je příjemné se ještě otočit na bok a spát, když to tělo potřebuje. Zpočátku mi připadalo šílené, že budu muset každý den absolvovat procházku, a je jedno, zda jsem unavená, nebo nikoliv. Dnes si už neumím představit, že bychom tyto cesty, mající délku dva až čtyři kilometry, neabsolvovaly. Je to perfektní způsob, jak si po celém dni utřídit myšlenky a jak na chvilku utéct před veškerým světem. Cestu kolem řeky Sázavy známe nazpaměť. Víme přesně, kde je jaká zatáčka, jaké kytky kde rostou. Přesně odhadneme, kde narazíme na volavky nebo rodinku nutrií. Naštěstí většinu trasy běhá Betina bez vodítka, takže mohu volit tempo, jaké potřebuji. Není problém si na chvíli sednout na břeh řeky nebo jen tak do trávy a civět na hladinu řeky.
Jelikož Betina je tvor nesmírně rituální, má dokonalé vnitřní hodiny. Vyžaduje, aby v určitou hodinu večer nastal klid. Naučila mě chodit spát přibližně ve stále stejný čas.
Nečekejte však, že pes je sám o sobě lékem. Je spíš úžasnou součástí cesty zpátky. Betina mnohokrát ukázala, jak moc citlivý tvor je. Pokud jsem já sama nebyla v pohodě, a to jsem tedy často nebyla, byla dokonalým zrcadlem mé duše. Její vrčení, rozmrzelost i její agrese byly hlavně ukázkou nepohody ve mně.
Betina byla však vždy tou, která mne usilovně tahala zpátky, abych byla teď a tady. Tahala mě z minulosti a hojila bolest ve mně. K tomu všemu byla cesta pro mne velmi dlouhá, ale stála za to. Vím, že jsem v její výchově udělala mnoho chyb, a moc mne to mrzí. Mnohé třeba ještě napravíme a jiné ne.
Naše fena mi vzala ohromný kus osobní svobody, ale pomohla mi osvobodit duši. A to je k nezaplacení.
Pokud byste se mě zeptali, zda si v době truchlení pořídit psa, či nikoliv, i přes všechno trápení, které jsme s ní jako rodina prošli, bych rozhodně řekla ano. Jen volte pečlivěji než já rasu.
Betina není jen psem, je průvodkyní na mé cestě zpět k sobě samé. Přes všechny obtíže bych neměnila. Chvála všem chlupatým tvorům, kteří nás učí znovu žít.