Barvy
Autor u prázdného plátna přemýšlí, děl vytvořil mnoho a mnoho.
Co ten Nizozemec zamýšlí, co namaluje, nebo snad koho?
Černá je barva smrti, beznaděje, temnoty, málokdo hledá její krásné hodnoty.
Je též barvou noci prozářené hvězdami, má své místo mezi mými barvami.
Dál nabral kapku červené, mé oblíbené, barvu vášně, rychlosti, blízko k dokonalosti.
Každý den ji neseme v sobě, tělo plné proudů krve tekoucí, láska v srdci planoucí.
Chybět nesmí nebeská modrá na paletě malíře Vincenta van Gogha.
Jak by jinak zbarvil moře?
Prázdné místo na papíře.
Máme noc, moře a dva milence na obrazu velkého umělce.
Zbývá nám podestýlka pod nimi, barvu lesa, rostlin, života dej jim.
Poslední na paletě zůstala zelená, nanesl ji na plátno 29. července.
Pár posledních úprav, podepsat.
Usedl do křesla a usnul v Auvers-sur-Oise.
Když básník vyhasne
Kam se poděl můj básnický cit, s ním zmizel i poslední sluneční svit.
Teď tápu nocí sám jak duch, vnímám však pouze města ruch.
Již více neosloví mne, ať v noci či ve dne, žádný přírody zvuk nebo večerního ticha hluk.
Básně jsou již jen textů stránky, nejsou dále pocitů mých schránky.
Už snad ani krása dívky, kterou bych měl rád, nevrátí mi múzy zpátky, aby básník moh´ si s nimi hrát. Ach básníci dávných časů!
Mácho, Borovský, Erbene!
Jak jste do svých veršů krásu vkládali a proč já již více ne?
O paní lesů z pohádek
Temné nebe nad hlavou, kolem pustý les.
Jakou náhodou
ocitl jsem se mimo ves?
Šel jsem podél potoka, který k jihu míří.
Nepotkal jsem živáčka ani kočku, co se plíží.
Stromy kolem šumí, sova kdesi houká.
Divný pocit mám nyní, někdo na mě kouká.
Nedaleko stojí víla, zvláštně se ona tváří.
Je to její síla,
či zlé znamení ve snáři.
Přišla blíže, na dva kroky, její hlas se zesílil:
„Cizinče, co vedlo tvé kroky, že jsi do pustiny zabloudil?“
Odpověď má byla:
„Bludný kámen nejspíš!“
„Anebo spíš piva síla a ty jen pravdu tajíš?“
Její domněnka správná, jak už jste si domysleli.
Naštěstí druhého rána, spal jsem ve své posteli.
Byla to lesů paní, nejmocnější děva z družiny.
Bez tohoto setkání, hrobem mým jsou pustiny.
Anthropoid
Už se snáší z nebe, už si jdou pro tebe.
Pro řezníka z Prahy jdou symboly odvahy.
Tvoje smrt není zločin, ty monstrózní zlosyn.
V zatáčce v Mercedesu, ty momenty stresu.
Sten selhal, letí granát, ozve se výbuch, smrtí jsi zajat.
Zde jsi skončil, Heydrichu, československý národ se nedá.
Milí Kubiši a Gabčíku, úkol splněn, nechť je vám země lehká.
Neznámá
Na hladině jezera třpytí se hvězdy, já bych tě, má milá, chtěl mít navždy.
S něhou hýčkat tvoje tělo, srdce mé by netrpělo.
Slýchat tvůj libozvučný hlas, při němž zastavil se i čas.
Hladit tě po jemných vlasech, cítit na hrudi každý nádech.
Spát na loži po tvém boku, usínat a vstávat každý den roku.
Komu patří tyto řádky?
Chci jít zpět či zpátky?
Odpověď je zatím schovaná
zřejmě na hladině s hvězdama!
Ptáci začli zpívat brzy
Máš šaty z mlhy, jež tě obepíná.
Píši barvami duhy, že svítat začíná.
Ptačí zpěv zvenčí ozývá se dnes brzy.
Jako když víly tančí, tančí též kapky rosy.
Ležíme v trávě nazí, okolo květy kvetou.
Řeka údolím se plazí, vlnky pěnu nesou.
Probouzíš se ze sna, otevíráš své jasné oči.
Jsi princezna krásná, co do nového dne vkročí.
