Zatímco Říše pohřbívá své padlé z tažení do Polska, šeptanda říká, že jsou mezi nimi i němečtí vojáci padlí 14. března, kdy v Místku narazili na odpor československé posádky z místních kasáren. Lidé se domnívají, že Němci tak skrývají pro ně ostudnou ztrátu životů svých vojáků při okupaci této oblasti. Občané protektorátu se při těchto starostech Němců připravují na dnešní významnou akci a chvástají se činem prezidenda Háchy, který odmítl složit slib Hitlerovi.
28. říjen je svátkem naší vlasti, který okupační moc minulý měsíc zrušila. Gestapo a jiné bezpečnostní složky jsou ale v pohotovosti, protože další šeptanda lidi vyzývá k protiněmeckým demonstracím a oslavám Československa. Všichni mají vyjít do ulic svátečně oblečeni, s trikolorami, mají mít zakázané čepice masaryčky, a především nemají kupovat alkohol zatížený válečnou daní.
„Veřejnosti se najevo dává, že sobota 28. října je běžným pracovním dnem, dnem práce a ukázněnosti. Jakékoliv nepokoje i nepřítomnost v zaměstnání bude klasifikováno jako sabotáž!“ oznamuje hlasatel v rádiu.
„Vás tak někdo poslechne!“ říkám si, kroutím hlavou, připínám si na šedou masaryčku trikoloru a vyrážím na sraz s přáteli. Lenka bohužel zůstává doma, jelikož podlehla strachu a německým protižidovským zákonům.
Domy jsou zdobené českými vlajkami, lampy jsou oblepené letáky s protiněmeckými hesly a lidé pobíhají svátečně oblečeni s trikolorami na podzimních kabátech nebo svetrech. Cestou k Václavskému náměstí potkávám několik hlídek německých vojáků, kteří náhodně provádějí kontroly. Kontrolují i mě.
Dva vojáci s nažehlenou uniformou, blýskajícími se přilbami a puškami na zádech na mě pokřikují. Jeden z nich agresivně strhává z mojí hlavy masaryčku a trikolóru. Masaryčku poté pohazuje na zem. V tento moment si říkám, jaké je štěstí, že zde není Lenka, jelikož vojáci kontrolují i občanské průkazy. Asi by nepoznali, že je Židovka, ale byl bych k smrti vystrašený.
Během urážek z úst německy mluvícího obyvatelstva, které se raději stahuje z ulic, se s lehce pošpiněnou masaryčkou a zachráněnou trikolórou
scházím nedaleko od Václavského náměstí s Tomášem a Pavlem. Hned se dozvídám znepokojivou zprávu o známém bratrance Tomáše, který legálně držel pušku.
„Normálně přišli a zatkli ho!“ oznamuje Tomáš.
„Vždyť měl od nich povolení, ne?“ ptám se.
„Podvedli ho! Říkali, že je to v pořádku a může si ji ponechat. Dnes ráno k němu ale vtrhli a odvezli ho,“ odpovídá Tomáš s hněvem v očích a pokračujeme k náměstí. Stojíme před Národním muzeem a pozorujeme zákrutu u svatého Václava, od Wilsonova nádraží, ve které stojí vozy elektrické dráhy. Nemohou náměstím projet, jelikož je plné lidí a z okolních ulic přicházejí stále další. Mačkají se hlava na hlavě.
„Sto tisíc nás tu určitě bude!“ nadšeně provolává Pavel a pozorujeme lidi projevující zvýšený zájem o stojící tramvaje. Začínají na nich likvidovat německy psané nápisy.
„Jednou nás vyhodí a my se vrátíme v dvojnásobném počtu!“ říká Tomáš, jelikož od rána byli policisté několikrát nuceni z náměstí vyklidit shlukující se demonstranty.
„Od kdy nosíš odznak Národního souručenství?“ ptám se Pavla na bíločervený odznáček ve tvaru štítu s nápisem „Vlasti zdar“ a pod nápisem s písmeny „NS“ jako zkratka strany, do které nedobrovolně vstoupili všichni nežidovští muži i většina žen. Pavel se jen pousmívá.
„A proč ho nosíš připnutý obráceně?“ ptá se Tomáš.
„Protože obráceně to není NS, ale SN jako smrt Němcům!“ říká nám a mírně si odznáček upravuje.
Československé vlajky a národní symboly visí z oken budov, lidé pokřikují národní hesla a dostávají mě do stavu velkého nadšení. Hlídky německých vojáků rozmístěné nedaleko dohlížejí na demonstraci a oslavy a netroufají si zasáhnout. Je jich málo, ale v jejich výrazech lze zahlédnout touhu demonstraci jakýmkoliv způsobem rozpustit. Nikde se nesetkali s takovým odporem, protesty a ignorací nařízení jako v protektorátu.
Krátce po skandování protiněmeckých hesel přijíždí od Wilsonova nádraží osm německých zaplachtovaných nákladních automobilů. Zastavují kousek od muzea, poblíž Vrchlického sadů, na jediném volném prostranství. Z koreb okamžitě seskakují němečtí vojáci. Na poslední volnou plochu vedle nich přijíždějí další dva nákladní vozy, ze kterých vyskakují jednotky SS. Mají stejné šedozelené uniformy a výzbroj. Liší se pouze označením,
a to dvěma černými blesky na bílém erbu na pravé straně přilby a dvěma bílými blesky na pravé straně černého límečku.
Shromažďují se, ale my se jejich zbraněmi nenecháme zastrašit a začínáme zpívat národní hymnu, při které polévá záda mráz, ale srdce teplo. Celé náměstí zpívá za salutování přítomných českých policistů. Po hymně se zpívají národní písně „Ach synku, synku“ a „Hej, Slované“.
Němci mají protestů a zpěvu dost. Ze všech stran se nás snaží různými nařízeními přimět, abychom opustili náměstí. Nikdo je však nehodlá uposlechnout a celé náměstí skanduje heslo „Ať žije Masaryk, Beneš a Stalin!“
Němci ztrácejí nervy a začínají lidi na krajích bít pažbami. To k nám zrovna přistupují policisté a prosí, abychom se rozešli. Z jejich hlasu jsou patrné obavy z dalšího zásahu.
Po doznění posledních písní a pokřiků se za hluku klaksonu ozývají výkřiky lidí. Nechápu jak, ale náměstím projíždí černý osobní vůz, kabriolet.
„Není to ten zmetek Frank?“ ptám se kamarádů a přitom v osobě ve voze skutečně poznávám K. H. Franka. Za jízdy se z automobilu vyklání, ohání se nějakým předmětem, pravděpodobně bičíkem, a bije jím demonstrující lidi. Jeho vůz s řidičem zastavuje až u nákladních automobilů s vojáky. Jednotky SS kolem něho utvářejí ochranný lidský val a chvíli diskutují. Pískáme na ně, abychom znepříjemnili jejich komunikaci. Takový odpor nikdy nezažili a jsou opravdu naštvaní.
K. H. Frank vysílá spojaře, který zabíhá za muzeum. Netrvá dlouho a z tohoto směru se v sedlech urostlých černých i hnědých koní objevují policisté. Z dolní části náměstí se ozývá křik a lidé se začínají tlačit do bočních ulic směrem k Žitné ulici.
„Co se to tam děje?“ ptám se kamarádů a pozoruji policejní jezdectvo na koních, které se k nám pomalu rozjíždí. Křik se šíří po celém náměstí a začíná vytlačování lidí z něj.
„Určitě to dělají pod pohrůžkou!“ naštvaně říká Tomáš v reakci na policejní zákrok a prcháme s ostatními lidmi Mezibranskou ulicí kolem barevných Čelakovského sadů u Národního muzea. Početné hlídky dalších jednotek SS s namířenými samopaly nám brání v úniku do jiných ulic a ukazují směrem k Žitné ulici.
„Musíme do Žitné!“ křičím na kamarády, jelikož to je jediná přístupná ulice, do které jsou hnáni lidé před námi.
„Stůjte! No tak, stůjte! Není už kam jít!“ křičí někdo před námi, jelikož asi netuší, že nás vzadu vytlačuje jezdectvo. My zase netušíme, že v Žitné
ulici už opravdu není kam jít. Z toho důvodu před námi křičí stále více lidí, ale snaha se míjí účinkem.
Ve svažující se Žitné ulici se začínáme nepříjemně mačkat. Všechny ostatní boční ulice hlídají němečtí vojáci se samopaly i kulomety a nechtějí nám umožnit odchod.
„Co tu s námi chtějí dělat?“ ptá se někdo za mnou. Najednou se od Karlova náměstí ozývá několik výstřelů. Ty sílí a začínají se přibližovat. Následně se střílí i v Žitné ulici. Lidé začínají křičet a chaos se proměňuje v boj o přežití, jenomže se nemáme kam hnout. Přes křik slyším jasné cinkání kulek, které se odrážejí od zdí budov. V panice se v mačkanici rozhlížím. Němečtí vojáci, kteří před chvílí tvořili bariéry do sousedních ulic, se rozestupují a uvolňují cestu. Dav těmito ulicemi začíná prchat, přestože vojáci v rukách drží pušky a pálí směrem k nám.
„Doprdele, oni po nás střílejí!“ křičí Tomáš a snažíme se dostat pryč nejbližší postranní ulicí. Před očima mám mlhu a strach mi nedovolí přemýšlet nad ničím jiným, než je útěk z tohoto místa. S kamarády se chytáme za ramena a společně prcháme.
Po chvíli mačkání v davu můžeme normálně utíkat. Střelba utichá a dav se rozprchává různými ulicemi. Na dlažbě se válejí pošlapané vlajky a trikolóry. Na chvíli se zastavujeme na Vinohradském náměstí u kostela svaté Ludmily.
„Teror proti obyvatelstvu se rozjel!“ povídá znepokojeně Pavel, loučíme se a odcházíme raději domů.
4. listopadu 1939
Při oslavách založení Československa a následné demonstraci střelba zasáhla a ranila na desítky lidí. Jeden člověk bohužel zemřel, jmenoval se Václav Sedláček. Jeho smrtí jsme velice pobouřeni a půjdeme i přes zákaz Němců, neustále vysílaný v rozhlase, na jeho dnešní pohřeb v Braníku.
Oblečen do černého obleku smutně s rodiči a přáteli vykračuji k branickému hřbitovu. Tatínek v ruce drží červené růže, které maminka sehnala a přála si, aby je Václav dostal na hrob. Cestou příležitostně potkáváme německé hlídky. V Braníku už nejsou příležitostné, ale v každé ulici. Nedaleko hřbitova dokonce stojí v řadě podél cesty u nízkých domů několik nákladních automobilů, vedle kterých postávají ozbrojení vojáci s puškami a jedním kulometem.
„Alespoň zemřeme statečně a společně!“ povídá odevzdaně maminka, která se před položením květin na hrob nezastaví.
„Stříleli jednou, budou zas!“ povídám, se strachem Němce míjíme a odvracíme od nich zrak.
Tisíce lidí zaplnily hřbitov i ulici před ním. Ženy v tmavých šatech a muži ve smutečních oblecích se smeknutými klobouky. Všichni nehybně postávají.
„Dovnitř se nedostanete. Je plno,“ povídá jeden muž, který se staví na špičky a snaží se nahlédnout přes zeď hřbitova. „Ani tam nepustili kněze,“ dodává.
„Proboha, kdo by byl schopný něco takového zakázat?“ ptá se maminka.
„Támhleti!“ odpovídá muž ukazující na černé osobní automobily stojící na konci ulice. Opírají se o ně vysocí muži v kožených černých kabátech, kloboucích a s přísným pohledem. Lidé se těmto mužům vyhýbají velkým obloukem a raději přecházejí na druhou stranu ulice.
„Gestapo!“ povídá tatínek a dodává, že dohlíží na průběh pohřbu, při kterém je zakázáno vzpomínat na zesnulého a pořádat jiné vzpomínkové akty.
„Hlídají vstup a nikoho už dovnitř nepustí,“ dostává se k nám po hodinovém čekání zpráva od jedné paní v tmavém klobouku před námi. „Prý nás rozeženou,“ dodává, když se zrovna k hřbitovu od nákladních vozidel přibližují němečtí vojáci a gestapáckým rozkazům tím dávají větší váhu.
Nikdo nechce riskovat další mrtvé nebo raněné. Všichni máme na paměti události z 28. října. Smuteční akt je proto rozpuštěn a s tíživým pocitem opouštíme okolí hřbitova směrem k centru.
„Halt!“ křičí někdo za námi, tak se zastavujeme. Dupot holínek a cinkání kovových předmětů nás děsí.
„Ježíši! A teď nás zavřou!“ povídá ustrašeně maminka a pomalu se otáčíme. Přibíhají za námi dva němečtí vojáci, v patách policistu. Zastavují se těsně před námi a hledí nám do očí. Usmívají se a vypadají docela přátelsky. Pak jeden z nich klidným hlasem začíná pokládat mnoho otázek. Německy něco umím, ale v jeho rychlé řeči se ztrácím.
„Chtějí, abyste jim dali na uniformu růži,“ povídá pomalu vzdychající policista se skloněnou hlavou.
„To nikdy!“ vykřikuje Tomáš, až se vojáci lekají, napřimují se a pevně uchopují pušky v rukách.
„Sollen wir es selbst machen?“ s úsměvem říká vlevo stojící Němec druhému a poté jeho tvář naprosto zvážní.
„Prosím, udělejte to,“ radí nám policista, který má možná větší strach než my. Tomáš silně rudne v obličeji a jeho pěsti se pevně svírají. Sleduji i tatínkovy pěsti, které sevřené už dávno jsou. Maminka držící růže pouze hledí, jako by čekala na tatínkovy instrukce. Také nechce být vystavena takovému ponížení.
„Komm schon! Wird es sein?!“ křičí druhý voják, až se lekáme. Hledím na tatínka, ten na mě. Pavel s Tomášem také čekají a zajisté si všichni pokládáme stejnou otázku. Necháme se zastřelit kvůli růžím?
Maminka k vojákům přistupuje velice blízko. Chystá se každému zastrčit do vojenské blůzy květ růže. Najednou mě přepadá horko a mamince z rukou růže vytrhávám. Policista bledne, krčí se, až mu hlava skoro mizí mezi rameny, křiví pusu a zvedá lícní svaly s obočím.
„Dám jim je sám, maminko,“ povídám a jemně maminku odstrkuji. Nechci, aby byla vystavena takovému ponížení. Němečtí vojáci se přímí, přehazují pušky na záda a vyčkávají. Vtom mi najednou růže vytrhává Tomáš a začíná je trhat. Jak rychle Němci nandali pušky na záda, tak rychle je sundávají a bouchají nás několikrát hlavněmi do břicha. S Tomášem bolestí padáme k zemi a očekáváme kopance. Ty nepřicházejí a za okamžité pomoci rodičů a Pavla vyskakujeme na nohy.
„Vy blázni!“ povídá nám vyčítavě tatínek. „Ale stateční!“ dodává.
„Kde jsou?“ ptám se v předklonu a vydýchávám bolestivé rány.
„Odešli, vzadu jsou nějaké nepokoje,“ odpovídá Pavel.
11. listopadu 1939
Při rozvážení tiskovin, které před každým výtiskem některý z okupačních orgánů kvůli cenzuře kontroluje, jsou poslední dobou všichni zamlklí. Mluví, jen když musí. U jedné z dnešních posledních adres si majitel obchodu přebírá krátce před půlnocí svou dovážku. Platí hotově a přijímá zprávu, že dnes zemřel další účastník demonstrace z 28. října, student Jan Opletal.
15. listopadu 1939
Rychle se rozkřiklo, že se dnes lidé mají setkat na Albertově kvůli poslednímu rozloučení se studentem Janem Opletalem. Následně bude rakev s tělem převezena do jeho rodné vísky, kde se uskuteční pohřeb. Před týdnem jsme byli na pohřbu Václava Sedláčka a teď se bude konat další. Němci naštěstí po zákazech povolují tiché rozloučení.
Na Albertově u místní kaple již smutní tisíce lidí. Všichni, kteří se přišli rozloučit, se dále shromažďují v ulici na chystaný průvod. Za dohledu policie tvoříme ve středu ulice špalír. Jsme smutečně oblečeni v kabátech, včetně žen. Všechny klobouky jsou smeknuty. Čtyři muži nesou velký smuteční věnec, za kterým jde šest můžu nesoucích rakev se zesnulým. Vedle rakve kráčí dalších šest mužů, na každé straně tři. Procházejí špalírem kolem žen s kyticemi v první řadě.
Když rakev míjí i nás, přidáváme se do smutečního tichého průvodu, ve kterém se objevují nejen studenti, profesoři a pedagogové, ale i lidé různých jiných profesí. Průvod pokračuje ulicí Na Slupi, kde se zastavujeme a začínáme zpívat státní hymnu. Mezitím rakev ukládají do pohřebního vozu, který pokračuje přes Karlovo náměstí k Masarykovu nádraží, kde ji uloží do vlaku s cílem cesty na Opletalovu rodnou Moravu.
Poslední rozloučení se pomalu mění v protiněmeckou demonstraci. Zpíváme národní písně, voláme jména Sedláčka a Opletala a častěji lze zaslechnout protiněmecká hesla. V davu se cítíme silní, i když zkušenosti z nedávných dnů mohou mluvit jinak. Rozdělujeme se úmyslně na skupiny, aby se protesty přesunuly na více míst a připojilo se k nim více Pražanů. Několik stovek lidí zůstává zde, další se rozcházejí ke Karlovu náměstí, Václavskému náměstí a největší skupina, ke které se s kamarády připojuji, směřuje ke Smetanovu náměstí u Rudolfina. Cestou nepotkáváme skoro žádné německé hlídky, jen několik policistů, kteří otáčejí hlavy nebo odcházejí, aby proti nám nemuseli zakročit. Cestou totiž rozbíjíme všechny vývěsní skříně NSDAP, které potkáváme.
Zastavujeme se až na náměstí, které se plní lidmi různého věku. Pohled na ně mi připomíná více než rok starou demonstraci, po které vláda podala
demisi a vyhlásila mobilizaci s nadějí vytoužené války na obranu vlasti. Bohužel zde opět stojíme a snažíme si vynutit svobodu, za kterou jsme chtěli bojovat. Svoboda totiž není zadarmo.
Až zde se objevuje nepočetná německá hlídka držící se raději v povzdálí. Pískáme na ni a hrozíme jí zdviženými pěstmi. Celkem tři vojáci raději rychlým krokem odcházejí ke Staroměstskému náměstí za skandování hesla „Němci ven!“.
Demonstrace se dává opět do pohybu. S kamarády pochodujeme v prvních řadách. U nedaleké právnické fakulty s dvěma vlajícími černými vlajkami s bílými blesky na střeše a nad hlavním vstupem s nápisem „SS – Standortkommandantur“ postává na kraji vozovky černý nablýskaný osobní mercedes s uniformovaným německým řidičem v holínkách, šedozeleném vojenském saku a brigadýrkou. Když nás vidí, z vozu vystupuje a otevírá černé kožené pouzdro, ze kterého vytahuje pistoli. Něco křičí a mává zbraní zprava doleva. Několik lidí dostává strach a začíná se krčit, někteří se běží schovat za nejbližší kandelábry či okolní budovy. Mnoho z demonstrujících však bez zájmu pochoduje ke Staroměstskému náměstí.
„Podívejte se na ně!“ povídá Tomáš, tahá nás za rukávy a společně rychlými kroky následujeme zhruba tucet mladých lidí. Zastavujeme se s nimi před řidičem mercedesu mířícím na nás pistolí.
„Proč na nás míříš a nejedeš raději domů?!“ křičí někdo na řidiče.
„Táhni domů, hajzle!“ křičí na Němce další muž, na kterého se soustředí hlaveň pistole. Dva mladíci využívají chvíli Němcovy nepozornosti, který vyhrožuje zastřelením nás všech, a obcházejí automobil ze strany spolujezdce. Dostávají se na dva kroky za záda okupanta, kterému jeden z nich rychle paží obepíná krk a svírá ho v pevném objetí. Druhý mladík ve stejnou chvíli uchopuje pravou ruku s pistolí. Společně Němce odzbrojují a strhávají k zemi. Brigadýrka mu padá z hlavy na vozovku a jeden z přítomných ji okamžitě začíná zkrášlovat svou podrážkou. K zemi strženému Němci se vrhají další tři lidé, začínají ho bušit pěstmi a trhají jeho uniformu. My ostatní se pouštíme do automobilu, kterému kopanci promačkáváme karoserii a rozbíjíme okna i světlomety.
„Pozor, pryč!“ křičí Tomáš, který zrovna ukopává celý pravý světlomet vozu. Z protější budovy k nám vybíhá okolo třiceti příslušníků SS. Vykonávaná spravedlnost na německém automobilu i řidiči se zakrváceným nosem a potrhanou uniformou netrvá dlouho. Ztrácíme se v davu demonstrantů
pokračujících do Pařížské ulice. Dva příslušníci SS pomáhají zbitému řidiči do budovy, ze které vyběhli. Ostatní sundávají pušky ze zad, pevně je berou do obou rukou, volné popruhy pušek se pohupují ve výši kolen a utvářejí jednu dlouhou řadu přes šíři vozovky.
„Ty vole, a teď do nás začnou střílet!“ provolává někdo hlasitě a začíná se prodírat hlouběji do davu lidí. Mnoho demonstrantů ho následuje, až se ocitám s přáteli na kraji. Němci se zatím dávají do pohybu. Z jejich dupotu holínek a o sebe cinkajících věcí na opascích jde strach. Dav se zastavuje, několik lidí prchá, většinou starci nebo příliš mladí, ale my ostatní vytrváváme a s křikem českého lva doufáme, že ozbrojence zaženeme. Jsme také ve velké přesile. „Jsme blázni!“ vykřikuje několik hlasů, zatímco se esesáci rozbíhají. Vrážejí do nás a ohánějí se pažbami pušek do všech stran. Odsouvají nás, jako by nás vytlačovala římská legie svými štíty. Mnoho lidí padá k zemi a v chaosu se po nich šlape.
„Proboha, utečme!“ křičí někdo vedle mě, dostává pažbou do obličeje, kácí se k zemi a tvář se mu zalévá potokem krve. Další úder směřuje na mě, ale rychlým pohybem se mu vyhýbám a v následném záchvatu vzteku bouchám vojáka sevřenými pěstmi do přilby. Sjíždí mu přes čelo a oči, čehož hbitě využívá Tomáš, kope nic nevidícího esesáka do kolene a s dalším mužem ho stahují k zemi. Kvůli přesile začínáme mít navrch. Ostatní esesáci na tom nejsou o moc lépe a svému spolubojovníkovi nestíhají pomáhat, jelikož jsou zaneprázdněni šarvátkami s ostatními lidmi. Na zemi povalený esesák pevně svírá svou pušku, přestože ji má na popruhu. Oprávněně se bojí, abychom zbraň nepoužili proti němu. Kopance a pěsti ho nikterak nešetří. Všichni v nich vidí oprávněnou odplatu.
Tři výstřely z dálky se rozléhají okolím. Ptáci vyplašeně vzlétají ze střech budov a přelétají nad Vltavou.
„Dorazily posily!“ všímám si a křičím. Na křižovatce před mostem Svatopluka Čecha zastavují tři nákladní automobily. Z koreb seskakují němečtí vojáci. Strach začíná převládat nad adrenalinem s odvahou a začínáme se rozprchávat. S Tomášem a Pavlem pomáháme jednomu mladíkovi, kterého bolí noha. Bohužel za sebou ale zanecháváme mnoho raněných po tvrdých úderech pažeb. Němci se k nim bez milosti sbíhají a bijí je. Poté raněné zatýkají a odtahují na korby nákladních automobilů.
Utíkáme s přáteli bočními uličkami. Zraněný mladík se oklepává, děkuje nám a s kulháním pravé nohy mizí pryč. Kousek od nás se odehrává
další potyčka civilistů s německými vojáky, kteří zuřivě máchají pažbami a obušky. Občas slyšíme i střelbu. Raději se s přáteli domlouváme, že utečeme domů. Za přátelského objetí nám jeden kolemjdoucí začíná vyprávět o násilnostech mezi studenty a Němci u památníku padlých z Velké války na Palackého náměstí. Naše potyčka tedy není zdaleka jediná ve městě, která se proměňuje v bitevní pole za svobodu. Jestli si Němci mysleli, že 28. říjen byla velká akce, nepočítali s posledním rozloučením jimi zavražděného.
