Dobrodružství králíka Chimenéze 2

ilustrovala BarboraLandová

Dobrodružství

1. KAPITOLA

Liška

Po boji s bagrem, demoliční četou a dobrodružství se zloději v domě Karafiátovy rodiny si zvířátka (pro ty, kteří by snad nevěděli, byli to králíci Chimenéz a Igor, buldok Benda, Kocour, Kuna a Orel) spokojeně žila v zachráněné chaloupce. Často je navštěvoval Jirka, ať už sám, nebo společně s Petrem a Davidem. To pak všichni řádili na zahradě jako diví, hráli na honěnou, schovávanou, závodili v běhu nebo ve skocích, lezli po stromech a vymýšleli další a další hry. Unavení si pak společně sedli a pustili se do jídla, které jim s sebou nabalili rodiče. Občas se k nim připojily i děti souseda pana Karafiáta.

Štědrý den celá zvířecí parta strávila u Igorovy paničky, kterou samozřejmě navštěvovali i jindy než o Vánocích.

Jednou časně z jara, zrovna když se z jedné takové návštěvy vraceli, se Chimenéz s Igorem zastavili v místě, na kterém rostla spousta pampelišek, a dali se do jejich okusování.

Druhý den ráno, zatímco se Kocour, Kuna i Orel vypravili shánět něco k snědku, kdežto Benda ještě vyspával jako špalek, se Igor začal olizovat. „Chimenézi, pojďme se nasnídat tam, kde roste to šťavnaté mlíčí, už mně kručí v břiše.“

„Jdeme,“ odvětil Chimenéz. „Skočím se ale ještě napít k potůčku, jdeš se mnou?“

„Nemám žízeň,“ odpověděl Igor a vyhopkal ven ze dveří chaloupky.

„Tak běž napřed, doženu tě,“ usmál se Chimenéz, když viděl, jak je Igor nedočkavý. Voda v potůčku byla studená a osvěžující. Jakmile se napil, vyrazil za kamarádem. Sotva však prošel brankou v plotě na cestu, spatřil Igora, jak tryskem žene proti němu. Proběhl kolem Chimenéze jako střela, zahnul do branky a zmizel v domě. Chimenéz zaslechl jen něco

jako: „Utíkej, liška!“, když kolem něj Igor pelášil. Nastražil uši, chvíli poslouchal, a když se nic nedělo, zadupal a odběhl zpět domů za Igorem. Ten se krčil pod křeslem, oddechoval a třeštil oči. „Viděl jsi ji?“ vypravil ze sebe, když popadl dech.

„Nikoho jsem neviděl,“ divil se Chimenéz.

„Je tam liška, přímo na cestě. Jde sem!“

pištěl Igor. Popoběhl k Bendovi a začal ho

burcovat. „Vstávej, slyšíš mě, Bendo, vstávej! Musíš nás ochránit!“

Benda otevřel jedno oko. „Nech mě spát,“ zabručel a zase ho zavřel.

Igor se však nedal odbýt, skočil Bendovi na záda a zahrabal předními packami. „Jde sem liška, vstávej!“

Benda se oklepal a Igor se skulil na zem. „Kde máte tu lišku?“ zívnul buldok, postavil se a začal se protahovat.

„Venku na cestě. Hlavně ji nepusť dovnitř,“ dával mu instrukce Igor.

Benda vykoukl ze dveří. „Žádnou lišku nevidím,“ zavrčel a vyrazil ven.

„Kam jdeš?“ divil se Igor.

„Podívat se po té tvé lišce,“ odfrknul Benda. Králíci se drželi těsně za buldokem. Trojice prošla brankou. „Kde ji máš?“ zabručel Benda.

„Byla ještě o kus dál. Vraťme se, určitě na nás číhá,“ nabádal kamarády Igor. „Počkáme, až se vrátí Orel a obhlédne to z výšky,“ navrhnul.

„Když už jsi mě zburcoval, chci ji vidět,“ mašíroval dál Benda.

Igor se sám domů neodvažoval, a tak mu nezbylo než pokračovat. „Támhle! Támhle to

bylo,“ postavil se na zadní a snažil se něco zahlédnout. „Je tam,“ zašeptal vzápětí a přikrčil se do trávy.

Benda pokračoval dál, zatímco králíci zůstali na místě připravení k útěku. Blíž k lišce se jim nechtělo. Napjatí jako struny uslyšeli, jak se Benda rozesmál. „Páni, to je liška, divím se, že tě nerozsápala, Igore.“

Králíci se opatrně přiblížili. V trávě seděla zrzavá kulička a ukusovala hlavičky klubajících se pampelišek. Bendy ani králíků si nevšímala.

„Nevypadá tak děsivě,“ uznal Igor. „Ale když jsem na ni narazil sám, tak jsem se leknul. Lišky přece králíky žerou,“ vysvětloval.

„Tahle určitě,“ řehtal se Benda, „vždyť je sotva větší než ty.“

„Co tady děláš?“ zeptal se lišky Chimenéz.

„Hraju si,“ odpověděla, svalila se na bok a packami a tlamičkou dál chytala pampelišky.

„Kde máš rodiče?“ napadlo Bendu.

„No jo, rodiče,“ poskočil Igor blíž k psovi.

„Co když se tu objeví?“

„Nevím, dlouho jsem je neviděla,“ řekla

lištička a převalila se v trávě.

„Asi se ztratila,“ usoudil Chimenéz.

„Měli bychom ji vzít k nám a poradit se s ostatními, co s ní, tady by se jí mohlo něco stát,“ navrhnul Benda.

„To bychom měli,“ souhlasil Chimenéz. „Pojď s námi,“ vyzval lišče.

„Teď si hraju, nemám čas,“ odbyla ho lištička.

„Hele, ty malá kuličko, něco by se ti tady mohlo stát, tak se zvedni a pojď!“ houkl

Benda.

„Hele, ty soudku na nožičkách, já se ničeho nebojím,“ ona na to.

Benda jen otevřel tlamu a nevěřícně zíral.

„Zdá se, že tahle zrzavá kulička je pěkně vykutálená,“ smál se Chimenéz.

„Teda, ta je drzá,“ rozčílil se Igor. Přihopkal k ní a chtěl ji postrčit hlavou, jak to králíci dělají, když jim něco překáží. Chňap, cvak, ohnalo se po něm lišče, sotva stačil uskočit. „Jdu domů,“ prohlásil Igor naštvaně, „tohle si nenechám líbit.“ Otočil se k odchodu.

Benda ji chtěl postrčit svojí velikou tlapou, ale lišče vyskočilo na nohy a ohnalo se zoubky ostrými jako jehly i po něm.

„No nic, necháme tě tu. Kdybys chtěla, můžeš za námi přijít, je to poslední chaloupka kousek cesty tímhle směrem,“ oznámil liš-

četi Chimenéz a vyrazili domů, zatímco lišče si dál hrálo, jako by tu dva králíci a obří buldok ani nebyli.

Amika

Později, když už se všichni vrátili ze shánění snídaně a odpočívali doma, ozvalo se zaškrábání na dveře. Benda otevřel a dovnitř zvědavě nakouklo zrzavé zvířátko. „Máte tu něco k snědku?“

„Pojď dál,“ vyzval ho Benda.

Lišče opatrně vstoupilo a pomalu pokračovalo dál do chaloupky. „To je to vzteklé stvoření, co zahnalo siláka Bendu a dva udatné králíky?“ pošťuchoval kamarády Kocour.

Lišče si zvědavě prohlíželo obyvatele chaloupky, kteří ho zdravili. Když přišel na řadu Orel a při pozdravu majestátně roztáhl křídla, vylekalo se a dalo se na útěk. U dveří se však zarazilo a vystrašeně na Orla zíralo.

„Neboj, Orel už je po snídani,“ bavil se dál Kocour. Zrzče se postupně osmělilo a začalo očichávat vnitřek domku.

Benda našel jednu nepoužívanou misku a začal prohlížet pytle s granulemi, které dostal od přátel. „Tyhle by ti mohly chutnat,

jsou pro štěňata.“ Vzal ze skříně jeden pytel, roztrhl ho zuby a odsypal z něj do připravené misky. Lišče se na ni vrhlo a za chvíli ji hladově vylizovalo. Než Benda stačil dosypat další granule, našla si lištička jeho misku a pustila se do obsahu, který tam Benda nechal. „To je moje jídlo, mrňousi!“ štěkl a chtěl lištičku postrčit k její misce. Zrzka ale vztekle zavrčela, vycenila zoubky a cvakla po něm.

„Ta tě dá do latě, Bendo,“ nepřestával se bavit Kocour.

Benda rozpačitě stál nad liščetem, jež spořádalo obsah jeho misky, pak snědlo i část nášupu z té své, zívlo, stočilo se do klubka a usnulo.

„Co budeme dělat?“ nadhodil Chimenéz. „Půjdeme hledat jeho rodiče někam do lesa?“

„Proč do lesa?“ zeptala se Kuna.

„Lišky snad žijí v lese, zrovna ty to nevíš?“ nadskočil Igor.

„Lišky ano,“ souhlasila Kuna.

„Tak co se ptáš, proč do lesa?“ čílil se Igor.

„Proč chceš hledat lišky?“ na to Kuna.

„Její rodiče, to je přece jasné,“ pokračoval Igor.

„Její rodiče lišky?“ divila se Kuna.

„Samozřejmě, koho jiného?“ kroutil hlavou Igor.

„Tohle není lišče,“ řekla suše Kuna.

Všechny hlavy se k ní otočily a zírali na ni. „A co to teda podle tebe je?“ zmohl se první na slovo Chimenéz.

„Pes, teda štěně,“ zasmála se Kuna.

„Vždyť je to jasná liška, podívej se na tu barvu,“ ukazoval Igor.

„Kolik si už potkal lišek nebo liščat, Igore?“ zajímala se Kuna.

Igor se zarazil. „Vlastně zatím žádnou a jsem za to rád,“ přiznal.

„Proč myslíš, že je to pes?“ zeptal se Chimenéz.

„Podívej na stavbu těla, na její chování,“ odpověděla Kuna.

„Já vypadám o dost jinak a chovám se taky jinak,“ poznamenal Benda.

„Tak aspoň nemusíme hledat lišky, z toho jsem měl docela obavy,“ oddychl si Chimenéz.

„To mi povídej,“ přidal se Igor.

„Necháme ji vyspat a pak z ní musíme dostat nějaké informace, kdo je a kde se tu vzala,“ rozhodl Chimenéz.

Když se zvířátko prospalo, zavedli ho k potůčku, protože mělo žízeň. Pak se rozesadili okolo a začali se jeden po druhém předsta-

vovat. „Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se nakonec Chimenéz. Lišče, co nejspíš nebylo liščetem, okusovalo klacík a nevypadalo, že by se chystalo odpovídat. „Říkají ti nějak?“ zopakoval králík. Nic. „Tohle nemá cenu,“ usoudil a zvířátka se začala zvedat k odchodu.

„Amika Sei Isu Kara,“ ozvalo se.

„Prosím?“ ozvala se zvířátka jednohlasně. Ale štěně si už zase dál kousalo klacík a nevšímalo si jich.

„Asi to opravdu nebude liška, s takovým jménem,“ usoudil Igor.

„Dobře, budeme ti říkat Amika, souhlasíš?“ navrhnul Kocour.

„Taky mi tak říkali,“ odpověděla.

„Takže patříš nějakým lidem?“ chtěl vědět Benda.

„Nepatřím nikomu,“ odsekla.

„No dobře, ale asi ses ztratila?“ zkusil to Igor.

„Jsem na průzkumu,“ odfrklo štěně.

„Nehledá tě někdo, nemají o tebe strach?“

zajímalo Bendu.

„Proč by měli mít strach? Já se o sebe umím postarat.“ Amika se zvedla a zamířila do chaloupky rovnou k misce s granulemi.