Silvestr měl pocit, jako by mu měly prasknou plíce, když míjel již několikatisícerý schod. Schodiště vypadalo stejně jednotvárně, jako když posledně zastavil, což možná taková dobrá hodina a půl nazpět byla.
Přestože kamenitým prostorem prostupoval chlad, jenž Silvestra hladil na odhalené kůži, jeho čelo pokrývaly drobné kapičky potu.
Do hlavy se mu dostaly pochyby, které ho nutily už nějakou dobou uvažovat nad tím, zdali celá ta cesta není zbytečná. Ale to, že do toho vložil již tolik času a energie, ho hnalo dál.
Zastavil se a z malého batůžku, který mu visel na zádech, vytáhl lahvičku s vodou a tyčinku. Nejprve se napil a lahvičku vrátil zpět do batohu, poté si rozbalil tyčinku.
Opět se vydal na cestu, avšak tentokrát šel, neběžel, aby se za cesty neudávil. Snědl zhruba tři čtvrtě tyčinky, když narazil na staré kovové dveře. Nebyly to první dveře, které za cesty potkal, ale žádné z nich zatím nedokázal vyrazit. Zhltl i zbylý kousek tyčinky, obal schoval do postranní kapsy batohu a pořádně si posvítil na dva metry vysoký obdélník ve zdi.
Vzal za zrezivělou kliku a vší silou zatlačil dolů. Poté vrazil ramenem do dveří. K jeho neskrývané radosti povolily a se zaskřípáním se otevřely.
Silvestr vydechl úlevou. Byl rád, že nemusí náraz opakovat, neboť jeho rameno již začala zdobit řada nehezky vypadajících modřin a podlitin.
Dveře otevřel co to šlo a posvítil do místnosti. Ve skutečnosti se však nejednalo o místnost, ale o vstup k výtahu, který se nacházel přibližně dva metry za dveřmi.
Silvestr pátral v paměti, avšak nepamatoval si, že by se v místnosti, kterou Jessica s Erikem utíkali před odpadlíky v den, kdy se bratři po letech opět shledali, nacházel nějaký výtah. To mohlo znamenat dvě věci, buďto výtah nevedl až do onoho prostoru, nebo se někde jeho trasa odkláněla jinam.
Silvestr ani nečekal, že by výtah mohl být funkční, když zmáčkl přivolávací tlačítko, ale náhle se rozsvítilo červené světlo a šipka mířící nahoru. Lovec od výtahu odstoupil a změřil si ho podezřívavým pohledem. Něco tu nesedělo. Z boty vytáhl nůž, pevně ho uchopil do ruky, postavil se do bojové pozice a vyčkával.
Kabina se evidentně nacházela o dost hlouběji, než chlapec čekal. Po deseti minutách vyčkávání se opřel ramenem o stěnu a se založenýma rukama hleděl na výtah.
Takhle čekal ještě dalších pár desítek minut, než se výtah zastavil. Silvestr se připravil do bojové pozice. Staré rezavé mříže před výtahem se se zaskřípáním odsunuly a odhalily tak posuvné dveře, které se během chvilky odtáhly a odkryly vnitřek kabinky.
Silvestr povolil napjatá ramena, když zjistil, že se uvnitř nikdo nenachází. To, co ho však zarazilo, byl vzhled samotné kabinky. Jednalo se o moderní výtah. Takový, který měli i oni v sídle, avšak připomínal spíše jeho starší verzi.
S ostražitostí rysa vešel do výtahu a důkladně si ho zevnitř prohlédl.
Ano, byl takřka totožný s výtahem, který vedl z řídicí místnosti k jádru Země u nich v sídle.
Lovec se podíval na displej a bez většího rozmýšlení, které by ho stálo značné váhání, zmáčkl poslední možné podzemní patro.
Výtah se rozjel.
Silvestr ucítil drobný tlak v uších, který značil, že sjíždí nebezpečně rychle. V duchu děkoval technikům, kteří výtah zhotovili, že správně seřídili vyrovnávání tlaku, jinak by jeho hlava již dávno explodovala.
Klesal zhruba dvacet minut, když mu tělem projela vlna obav. Celou cestu přemýšlel nad tím, kam asi výtah vede, co se nachází na jeho konci, na koho tam asi narazí. Čím více se
blížil času, který trval výtahu, než dojel k němu do patra, tím větší nervozita se v něm usazovala.
Náhle mu čas začal utíkat rychleji, jako by mu chtěl odhalit jeho obavy.
Výtah se s drobným cuknutím zastavil a lovci při tom projelo zády brnění. Byl to pro něj signál, že se má připravit k případnému boji.
Blíže k jedné ze stěn výtahu se pokrčil v kolenou a zvedl ruce do úrovně svého hrudníku. V dlani pevně třímal nůž. Zhluboka se nadechl a nechal všechny své obavy plynout.
Možná měl zavolat posily, říct někomu, kam se chystá, ale na to už bylo pozdě. Ať už ho na druhé straně čekalo cokoli, teď se to měl dozvědět.
Dveře výtahu se odsunuly do strany. Silvestr se instinktivně přikrčil a zapátral očima do tmavé chodby spoře osvětlené modrými LED diodami.
Pomalu vyšel ven.
Jednalo se o kamenitý tunel, jehož konec stál jen pár metrů před chlapcem. Silvestr se několikrát otočil okolo sebe a zaostřil do všech skulin a děr. Nikoho však neviděl. Stejný signál mu dávaly i jeho uši, které slyšely pouze chlapcův dech a tiché došlapy.
Nikdo v chodbě nebyl.
Lovec se otočil a rozešel se ke dveřím. Po pár krocích však Silvestrovi zapadla bota do praskliny. Těžce došlápl na druhou nohu a rukama dopadl na dveře před ním. Ozvala se tlumená rána.
Nedbal na to, že ho zabolelo v kotníku, a v očekávání, že ze dveří někdo vyjde, okamžitě s nožem v ruce couvnul, aby si kryl záda stěnou.
Nikdo však ani po pěti minutách nevyšel.
Silvestr opatrně otevřel kovové dveře, které k jeho milému překvapení konečně nevrzaly a nemusel se s nimi prát. Nakoukl za ně, avšak ani tam se nikdo nenacházel.
Tiše jako myška vklouzl za dveře a zavřel je za sebou. Jeho smysly pracovaly naplno. Opět se jednalo o kamenitou chodbičku, která po třech metrech zatáčela vlevo. Tento prostor však již osvětlovalo klasické bílé světlo, které umožňovalo lépe hledat ve stínech a zákoutích kamene.
Ladně došel k zatáčce a s výdechem nakoukl za ni. To, že se tam žádná živá bytost nenacházela, ho nijak nepřekvapilo, neboť žádné podezřelé zvuky neslyšel. Ale co ho skutečně zarazilo bylo to, co se před ním tyčilo.
Jednalo se o zmraženou část zemského jádra, která zářila všemožnými teplými barvami, jež obaloval matný chladný obal.
Silvestr povolil ruku s připraveným nožem a užasle pohlédl na zmražený povrch. Očima skenoval celou místnost. Ať už toto místo vytvořil kdokoli, o tom, jak funguje sídlo a jaké technologie využívá, ví nezdravě hodně. Celá místnost – jak její vzhled, tak její technologie i chladicí systém – vypadala dosti podobně té v sídle.
Silvestr si všiml dalšího výtahu na druhé straně prostoru, vedle něhož se tyčily kovové dveře. Přešel k nim a připravil si nůž. Přikrčil se a s hlubokým výdechem dveře otevřel. Ruku s nožem však svěsil hned dolů, když zjistil, že místnost za dveřmi je jen asi tři krát tři metry veliká a uvnitř se nacházely pouze vzorky ve zkumavkách a boxech a pár přístrojů.
Vyšel z místnosti, zabouchl za sebou dveře a pořádně si prohlédl jádro. Fascinovalo ho, co všechno vědci dokázali.
V životě by si nedokázal představit, že něco takového vůbec může být možné, a přitom on sám byl jedním z vůdců v organizaci, která toto vynalezla.
Silvestr se otočil a natáhl ruku k přivolávacímu tlačítku výtahu, když vtom si všiml červené šipky mířící dolů.
Silvestrovi poskočilo srdce. Někdo jel k jádru.
Rozhlédl se po prostoru a zhodnotil situaci. Mohl zmizet tím výtahem, kterým přijel, ale jeho lákalo zjistit, kam vede
ten druhý. Mohl zkusit štěstí, překvapit pasažéry ve výtahu
a zpacifikovat je, ale nechtěl na sebe přilákat pozornost, a v případě, že by ve výtahu bylo víc lidí, neměl by šanci. Nejlepší možností bylo schovat se a vyčkat.
Silvestr se zhluboka nadechl a párkrát pokývl hlavou.
Vklouzl do místnosti vedle výtahu a tiše za sebou zavřel dveře. Vzhledem k tomu, že místnost osvětlovala pouze zář z jádra, se zavřením dveří prostorem rozprostřela tma, která vše pohltila. Hledat vypínač se nezdálo jako rozumné řešení, proto lovec zapnul svítilnu na mobilu a posvítil si před sebe.
Rozhlédl se po místnosti, avšak nikde se nenacházela skulinka, kde by ho ukryly stíny. Mohl jen doufat, že zrovna nikdo nepůjde pro žádné vzorky a rychle zase odjedou. I tak si však pro jistotu sundal batoh a zastrčil ho pod jeden z přístrojů, aby se mohl v případě nouze lépe pohybovat.
Čekal dalších několik desítek minut, než uslyšel tichý zvuk, jenž značil zastavení výtahu a odsunutí mříží.
Ztuhnul a s nastraženýma ušima vnímal každý jednotlivý zvuk. Dle nepravidelně se opakujících kroků chlapec usoudil, že z výtahu vyšli jen dva lidé. Pokud by šlo do tuhého, ty by hravě zvládl.
Kroky ustaly. Zastavili se.
„Bude to jen taková rychlovka. Potřebuju jen vzorky z laborky a z boxu,“ řekl ženský hlas, jehož barva naznačovala, že se jedná o starší osobu.
„Dobře,“ odvětil hlas znatelně mladší. Tentokrát se jednalo o muže.
„Zajedu si do laboratoře nad námi do chladicího boxu a ty zajdi do támhleté laboratoře pro vzorek 2469.“
Dle ztišujících se kroků Silvestr odtušil, že žena jde do výtahu na druhé straně místnosti. Muž se však nebezpečně rychle přibližoval.
Silvestr se zády přimáčkl ke stěně vedle dveří a prsty pevně
sevřel rukojeť nože. Tiše vydechnul, aby uklidnil svůj tep a maximálně se soustředil.
Muž vzal za kliku, která se začala pomalu lámat dolů. Všechny lovcovy smysly pracovaly na sto procent.