Vodník
Jednou takhle u rybníka, právě v čase na šlofíka, vprostřed hory pivních zátek –byl to, myslím, letní pátek –narazil jsem na vodníka.
Seděl tam a držel drátek, šil si, šil si, šil kabátek, kyselinou rozežraný, celý od toxické pěny. Šil si, šil si, šil kabátek, smutný vodník v letní pátek.
2
Huginn a Muninn
Prastaré příběhy, písně otců, praví o Pánovi v paláci zlatém, v hale hrdinů hojně zdobené. Daleko dohlédne dnem i nocí Ódin svým okem, ásgardský král, Středozem střeží. Stěží by však
Výroky vynášel a věděl mnohé
bez havranů hbitých, co Huginn a Muninn ve zvěstech se zvou. Zobáky černé
noviny nosily, neznaly únavu. Časy však často čeřeny bývají, osud se obrací, jak obloha mění se ze dne na den. Dlouho již, žel, ptačí poslové pravému králi
nositi nebudou nové zprávy.
TikTok a telefon téměř všeho
zhostí se za ně. Zítřky, vězte, ve stínu stojí strojů lidských, a ptačí pošta památkou jen je v mysli mužů.
3
Sněhurka
Ale copak? Co to je?
Kdo uklidil pokoje?
Kdo uvařil kašičku na zeleném rendlíčku?
Kdo postavil na turka?
Byla to snad Sněhurka?
Jenom tiše, pajzlíci, sic vás vezme palicí. Ženská? Chodit se smetím?
To už dneska neletí!
Práci, co jí nevoní zastal Šmudla místo ní.
4
Ratatosk
V jitru jasném Jasan stojí, v němž ryšavý Ratatosk roky dlouhé –stovky staletí – střeží říše. Kořeny i korunou kráčí svižně, by svědkem stal se světů devíti, kde mužů Midgard místo uprostřed na začátku zaujal. Země lidí, stará Středozem, stále se mění prací a pílí v potu tváře
sluhů smrtelných. Smutkem nyní stoná strážce. Strašný pohled svět mu skýtá, smrti vzdálen méně a méně. Mračna páry, prach a popel, planou lesy.
Z plastu pohoří pne se vysoko, Jitřenku jasnou jímá hrůza.
Smrtelník stíná stromů kmeny, háje jsou holé, hlína neplodná. Mrtvá jsou moře, múzy pěvců, a tísnivé ticho tíží duši ryšavého Ratatoska.
6