PRO DĚTI, CO MAJÍ POD KLOBOUKEM
Zuzana Froňková
Ilustrovala Lucie Charvátová
Vlastnosti MOUDŘÍ,LASKAVÍ,MÍRUMILOVNÍIZVĚDAVÍ Poslání OCHRAŇUJÍ VŠECHNY HOUBY, HOUBIČKY, PRAŠIVKY I CHOROŠE A PEČUJÍ O NEVIDITELNOU SÍŤ PODHOUBÍ, KTERÁ HOUBY PROPOJUJE SE SVĚTEM ROSTLIN, ZVÍŘAT, LIDÍ I DALŠÍCH LESNÍCH BYTOSTÍ. Schopnosti BEROU NA SEBE PODOBU RŮZNÝCH HUB, PŘESTOŽE MAJÍ NOŽIČKY, NIKDY DALEKO NECHODÍ ANI NEBĚHAJÍ – JEN SI POMYSLÍ A PŘEMÍSTÍ SE, RÁDI ZPÍVAJÍ A TANČÍ KLOBOUČKOVÝ TANEC, A KDYŽ JE POTŘEBA, TAK I TROCHU KOUZLÍ. Obydlí HLUBOKO V PODZEMÍ MAJÍ U´TULNÉ NORY, KDE PŘESPÁVAJÍ NA MECHOVÝCH POSTÝLKÁCH. PŘES DEN ALE POBÝVAJÍ NEJRADĚJI V LESE, HOUBÁM NABLÍZKU. Houbáci neboli hou boví skřítci Houbáček, který na sebe vzal podobu hřibu žlutomasého.
NA PRVNÍ POHLED JE NEPOZNÁTE. KDYŽ SE ALE PODÍVÁTE OPRAVDU ZBLÍZKA, BUDETE SE DIVIT. NA ROZDÍL OD HOUBY MÁ HOUBÁK OBLIČEJ, RUCE A MALÉ NOŽKY. NĚKTEŘÍ MOHOU MÍT DOKONCE UŠI A FOUSY. ALE NEMUSÍTE SE BÁT, ŽE BYSTE SI DO SMAŽENICE MÍSTO HŘÍBKA NAKRÁJELI SKŘÍTKA! HOUBÁČCI SE LIDMI MÁLOKDY NECHAJÍ VIDĚT, NATOŽ CHYTIT. A KDYBY SE VÁM NÁHODOU NĚJAKÝ PŘECE JEN DOSTAL DO KOŠÍČKU, TIŠE ZMIZÍ. klobouk výtrusy třeň třeň podhoubí podhoubí Houbáček houba lupeny pochva prsten klobouk Ho uby Rozdíl mezi Houbákem a houbou !
Copyright © Zuzana Froňková, 2022 Illustrations © Lucie Charvátová, 2022
Design © Johana Kratochvílová, 2022
Copak to tady máme…
KAPITOLA PRVNÍ Jak měli Houbáci namále 18
7
KAPITOLA DRUHÁ Jak Houbáci zachránili pana Mámvásráda 26
KAPITOLA TŘETÍ Jak Houbáci s paní Vodou vrátili Jasmínce radost 33
KAPITOLA ČTVRTÁ Jak si Houbáci nad bomba-nápadem pana Chytráčka málem ukroutili klobouky 40 KAPITOLA PÁTÁ Jak Houbáci zabránili tomu nejhoršímu 48
KAPITOLA ŠESTÁ Jak i Houbákům došla trpělivost
54
KAPITOLA SEDMÁ Jak Houbáci vyčarovali babičce pokojíček 62
KAPITOLA OSMÁ Jak Houbáci s paní Jímrádovou zahnali zlou nemoc 69
KAPITOLA DEVÁTÁ Jak Houbáci přivedli Bětce štěstí do chalupy
KAPITOLA DESÁTÁ … a byla svatba!
tvoje zápisky
74
81 RECEPT Blatnická kulajda 82 HOUBAŘŮV DENÍK Prostor pro
Abyste tomu rozuměli…
jedovatá / nebezpečná houba jedlá houba léčivá / delikatesní houba
KAPITOLA PRVNÍ
Jak měli Houbáci namále
am, kde je sluníčka právě tak akorát, kde smrky a duby příjemně stíní a nohy chladí hustý mech, tam žijí. Jsou to houboví skřítci – moudří, laskaví a mírumilovní. Odnepaměti ochraňu jí všechny houby, houbičky, prašivky i choroše a pečují o nevi ditelnou síť podhoubí, která houby propojuje se světem rostlin, zvířat i lidí.
Bývaly časy, kdy spolu lidé a skřítci rozmlouvali jako nej lepší přátelé. Sedávali večer kolem ohňů a zpívali stejné písně. To ještě člověk věděl, že i on je součástí přírody. Pak na to spojení zapomněl a přírody se začal bát. Dokonce ji pokládal za zlou a nebezpečnou. Později si začal myslet, že je tu příroda jen pro něj, že si z ní může donekonečna brát, a dokonce ji ovládat. V dobách, o kterých vám budu vyprávět, to měl každý člověk trochu jinak. Někdo se přírody bál a stranil se jí, jiný jí chtěl stále
To fakt nedám!
7
tvrdošíjně poroučet. Ale našlo se už zase hodně těch, kteří se k přírodě vraceli, aby ji obdivovali a chránili. A tak se tu a tam začaly lesní bytosti lidem znovu zjevovat nebo jim tajně pomáhat. Houbáci žijí všude tam, kde rostou houby. Můžou na sebe brát jejich podobu. Nejsou však připoutáni na jedno místo. Chodí se vyhřívat do trávy k žampionům. Někdy posedávají na březích rybníka, kde rostou křemenáče. Ale ze všeho nejvíc tihle skřítci milují les, hebký mech a stín staletých stromů. A právě ty jim jednoho dne začaly doslova mizet před očima.
Do lesa napřed přijížděli vážní a zamračení lidé. Na sobě měli oran žové vesty a na stromy kreslili podivné značky. Nebyly to však tři barevné
proužky, horní a dolní bílý a mezi nimi barevný, které pak hledají jiní lidé a tolik se radují, když je najdou: „Tady! Tady je modrá! Jdeme dobře! Hurá!“ Na turisty a jejich značky byli Houbáci už dávno zvyklí. Teď se ale dělo v lese něco úplně jiného. Něco zlého. Zamračení lidé odjeli a místo nich přijely obrovské smradlavé a hlomo zící stroje. Kola měly tak široká, že by je ani žabák natřikrát nepřeskočil. Máchaly kolem sebe obřími rameny, která trhala ze země statné kmeny jako párátka. Kudy projely, tam zůstala jen spoušť – pokácené stromy, polámané větve, vyvrácené keře a na placku slisovaná zem bez života. Zvířata utekla, ptáci uletěli a na smutné planině nastalo hrobové ticho. Houbáci se
schovali hluboko pod zem a vzali s sebou i většinu hub. Jen ty nejkrásnější červené muchomůrky s puntíky jako ze šlehačky si nedaly říct! Skřítci je varovali, přemlouvali, prosili, ale ty marnivé parádnice si myslely, že svou krásou obměkčí každého. Vždycky to tak fungovalo. Byly tak nádherné, že se při pohledu na ně musel za stavit a pousmát i ten nejzabedněnější trouba a nejnatvrdlejší tupec, který jinak krásu lesa neviděl. Jenže ten, který teď seděl vysoko v kabině té oplechované příšery, krásu světa z ta kové výšky těžko dohlédl. A tak drahé pyšné muchomůrky bez zaváhání rozdrtil na padrť. Večer se Houbáci sešli na palouku, celou noc zpívali své nejsmutnější písně a zpod klo boučků jim kapaly droboučké slzičky. Na druhý den se do lesa přiřítilo auto, jaké se tu hned tak nevidí. Bylo divně malé, jakoby placaté, a sedělo tak nízko u země, že každou chvíli drnclo o kořen. Nebylo to auto na lesní cestu, kdepak! Spíš by patřilo někam na závodní dráhu. To nevěstilo nic dobrého.
10
Všechnopokácet!
Když zastavilo, vyvalil se z něj chlápek v černých brýlích a v botách naleštěných jako na ples. Teprve když promluvil, poznali Houbáci, že je to Lojza Hrabilů ze statku. Jeho táta a před ním jeho děda vlastnili lesy a rybníky široko daleko. A taky se o ně pěkně starali. Lojza si sem do lesa chodil jako malý kluk stavět skrýše a tajně chytal pstruhy v zátočině, kde se pak schovával před porybným v rákosí. Byl trochu samotář a tady mu bylo dobře. Ale pak odešel někam do města, prý na studia, a v lese se roky neukázal. Teď by ho tu sotva někdo poznal. Zato jeho ženu Majdalenu poznali skřítci hned. Byla to ženská s velkým srdcem. Hodně se smála a pomáhala, komu mohla. Třeba veverčátkům, co vypadla z hnízda, a ježkům, kteří se ztratili mamince. A taky chodila na houby pro Lojzíka, na bramboračku.
Lojza se teď procházel kolem pokácených stromů jako pán a dával rozkazy mladému muži, který přijel takovou starou popelnicí chvíli po placatém autě a teď nervózně pobíhal za Lojzou a snažil se zachytit každé jeho slovo. „Rozhod sem se! Prostě to pokácíme všechno!“ zahlaholil Lojza. „Všechno?!“ vytřeštil oči mladík. „Ale všechny označený stromy už-už-už odvezli. Tyhle stromy
11
nejsou nemocný, pa-pa-pane Hrabile, to-to-to bychom neměli…,“ pípal nejistě.
„Sem řek, že všechno, tak všechno.“
„Ale to by váš pan otec…,“ chtěl něco namítnout mladý Pípálek, ale nedořekl.
„Má pravdu! Táta by ti dal pěknejch pár facek, Lojzo!“ vložila se hovoru Majdalena, která přijela s nimi. „Co blázníš? Přece nevykácíš dědův les!“
„A dost!“ zařval Lojza, až mu černé brýle poskočily na nose. „Co můžu a nemůžu, si budu ve svým lese určovat já!“ zahromoval k mladému Pípálkovi, který se při jeho slovech jen přikrčil a už ani nepípnul. „A nebudeš mi do toho mluvit ani ty!“ vrhl jedovatý pohled na svou ženu.
Ta pochopila, že nebylo moudré pustit se do svého muže před jeho zaměstnancem, a zkusila to na jinou notu: „Tak se nezlob,“ pousmála se. „Když já o ten les nechci přijít. A navíc, z čeho bych ti pak vařila tvou oblíbenou bramboračku?“ Chtěla Lojzu pohladit po tváři, ale ten sebou jen vztekle škubl. „Na bramboračku koupíš žampiony v sámošce a zítra se začne kácet. A basta!“ Nasedl do placatého auta a odjel tak rychle, že se za ním zvedl oblak prachu a jehličí.
Mladý Pípálek zase o kousek povyrostl a nabídl Majdale ně, že ji odveze domů. Ta jen poděkovala, a že se prý raději projde.
Majdaleně nebylo do zpěvu. Zkroušeně si sedla na pařez. Najednou těsně před ní vykoukl z prachu červený
12
