Měsíce, roky

eufrat Kala

měsíce, roky

Vlasy si nechávám rozpuštěné. Nezvládám mít copy.

Usnula jsem v řece; probudila se v řece.

Prameny mi splývaly po proudu pod šíjí.

Proud, který Zeus, zamilovaný do Ganymeda, nazval proudem touhy.

Ale měla bych sedět na skále u Baltu a stavět dům vedle vln.

Klidně v zimě, klidně napořád.

Nepotřebuji hřeben, češu se studenými prsty. Prochladnu.

Nezachrání mě má horká hlava.

Připadala jsem si k pláči. Směšná, uprostřed řeky jako kmen.

Chtěla jsem zpátky horkost a hrdost;

už dávno byly v rybích ústech.

Přináším déšť na zemi, ale nikdy ze mě nebude drak.

Měsíce

Jsem zamilovaná.

Jsem zamilovaná až do května.

Duben přešel klidněji

než předchozí roky.

Tiše tě volám v deštivý listopad, studenější než prosinec, pod portálem zelených dveří, když přechází tolik známé září.

Léto už skončilo a já nejsem připravená, ani trochu.

A ty jdeš a chytneš mě za ruku a já říkám já za ni nevidím. Já za ni nevidím.

Nedůvěryhodné jaro

Stárnutí je zločin spáchaný proti mně. I teď ve dvaceti se před ním schovávám v posteli. Lezu přes celou její nekonečnou délku, přes všechny zákruty předlouhé peřiny a přes kopce bílých polštářů.

Lezu po všech čtyřech jako malé dítě, jako štěně, které ještě nenalezlo balanc. Skoro až oknu; tam se zaleknu svých dozrávajících schopností.

Stáří mi šepotem v okně sděluje

že by mi bylo lépe zpátky ve dvanácti, pod otevřeným oknem na dřevěné podlaze, kde se mi ještě nic špatného nestalo.

Cítím, že by chtělo, abych měla už začínající rez na jazyku. Pro jistotu svému odrazu ukazuji otevřená ústa. Sám do nich nevidí.

Červánčí

Neposlouchejte mne; bylo mi zlomeno srdce. Řekni mi pravdu; v mojí hlavě nám naše roky už skončily. Půjdu životem jako omámená.

Přines mi lekníny a křič láskou nahlas! Ne potichu, já chci být milovaná nahlas. Nosila jsem tvou tvář ve svých vlasech, slaných od moře, hledala tvé město ve zprávách o počasí. A mám ráda své muže plačící, když v rádiu předpovídají sucha.

Je jedno, že se obzor ke mně sklání, že by mi přinesl vlčí máky nebes, já chtěla tebe. Velikost obzoru je tísnivá.

Měl jsi mě pod horizontem vzbudit. Měl jsi mě vzbudit sobecky, kvůli sobě.

Nezlobila bych se. Jenže miluješ potichu, samozřejmě. Ale co na lásce je samozřejmého?

Možná je lepší, že jsi mne nechal spát. Ale byla bych vděčná, tak moc vděčná, kdybys mě vzbudil.

Do podzimu

Otec drží v rukách moje sestry –na každé paži mu sedí jedna. Stojím vedle, v jedné natažené dlani svírám kotník, který viděl teprve druhý bosý červen, a mezi mými prsty se řine dětská krev, to nejčistší, co jsem doposud viděla.

Pláč mé sestry mě už nerozruší, brečela moc dlouho.

Byly jsme děti, neviděly jsme přes horkost léta, přes dusný večer předcházející bouři.

Naše matka se nemohla dívat, maličký kotník ji strašil až do mých druhých zubů.

Náš šedý dům, držen pohromadě bronzovým západem, do té doby neznal bolest.

Roky

Měsíc mojí hlavy se odklání od mého těla, kterému je ublíženo tebou.

Byla jsem čistá, bez krvavé sukně vlčích máků.

Ubližuješ mi

jako svět ublížil Bohu.

Jako každý měsíc jsem

svou Lunu o kousek povolila na orbitu, stříbrné lano

natažené do nekonečna.

Tak jako tak bude sněden.