Kirsty měla na sobě bílý top bez rukávů, černou minisukni se dvěma malými kapsami a černé podpatky, které zvyšovaly její výšku nejméně o pět centimetrů. Vlasy měla pěkně vyčesané a make-up byl proveden s dokonalou přesností. Zvedla mikrofon a začala mluvit.
„Jsem Kirsty Bradleyová, hlásím se z Bransonu, města, o kterém ještě před dvěma roky prakticky nikdo neslyšel. Po nechvalně známých vraždách v loňském roce se však toto klidné a tiché městečko dostalo na mapu. Tento týden si připomínáme rok od úmrtí všech obětí. Zatímco město ještě stále na tento brutální masakr nezapomnělo, truchlí nad ztrátou dalšího obyvatele.
Dnes v noci byla zavražděna žena podobným způsobem jako loňské oběti. Evelyn Katzová, matka Raye Katze, jehož život si málem osud loni vyžádal, byla ubodána ve svém domě, zatímco její manžel i dcera byli pod vlivem sedativ a tvrdě spali.
Jak policie pokračuje ve vyšetřování vraždy Evelyn Katzové? Policie odmítá jakékoli oficiální prohlášení, ale podezřelým může být opravdu kdokoli. Souvisí tato zdrcující událost s vraždami, jež se odehrály před rokem? Snaží se v nich někdo pokračovat? Místní operátorka policejní linky říká: „Rozhodně!“ Mám pro vás unikátní informaci, že při ohledání místa činu byl nalezen vzkaz, na kterém stálo: VÍTEJTE ZPĚT DOMA. Pro koho ten vzkaz byl určený? To se zanedlouho dozvíme.“
Cooper sebou trhl, když sledoval Kirtstyinu reportáž. Jen šerif, Cooper, Michelle a operátorka Bethany znali tyto podrobnosti. Ani šerif, ani Cooper o tom s nikým nemluvili. S Michelle si byl jistý jen na devadesát procent. Takže zbývala Bethany. Jak se k ní Kirsty dostala? Podplatila jí? Jedno bylo zřejmé a to, že operátorka právě nejspíš přišla o práci.
Slíbila, že žádnou z těchto informací nebude s nikým sdílet a Cooper se cítil zrazen. V tuto chvíli ho napadlo, jestli se na to dívá Ray a jeho rodina a jak se asi cítí.
Kirsty se musela naučit být citlivější. Dobré zpravodajství znamenalo mnohem víc než jen získat šťavnatý materiál. Měla by respektovat všechny nevinné civilisty, kteří byli do zpráv zapojeni proti své vůli.
„Podle našich zdrojů si vrah vybral Evelyn Katzovou speciálně proto, aby někoho přilákal zpět. Dá se jen předpokládat, že vrah chce, aby se do města vrátili původní přeživší z loňského masakru.“
Kirsty se otočila k vysoké ženě, která stále vedle ní.
„Jsem tu se slečnou Bethany Woodovou, operátorkou a recepční místní policejní stanice. Slečno Woodová, popište prosím…“
Cooper vypnul televizi a zavrtěl hlavou. Jak to mohla udělat? Nemohl pochopit. Bylo pro ni získání slávy tak důležité, že nerespektovala členy pozůstalé rodiny? Navíc předložené informace nebyly určeny veřejnosti.
Zatímco Cooper zvažoval, co by měl udělat, zazvonil mu telefon. „Halo?“ odpověděl a z přístroje se
ozval rozzuřený hlas. „Šerif Galbon,“ povzdechl si Cooper. „Nic jsem jí neřekl. Přísahám. Musela slyšet náš rozhovor…“
„Nebyla tam, Coopere!“ šerif Galbon zněl stále hrozivě. „Všichni jsme byli v místnost. Já, ty, Hartová a Bethany. Dveře zavřené, okna zavřená… Jak by to mohla slyšet?“
„No… musela mít… vím, že jsem nikomu nic neřekl,“ trval na svém Cooper. „Musela nás slyšet přes zeď nebo tak nějak… Jak to říct… Máte někdy tendenci mluvit trochu nahlas…“
„Máš vůbec ponětí, jak velký problém nám ta ženská způsobila?“ křičel Galbon.
„Ano!“ Cooper také začal do telefonu křičet. „Mám docela dobrou představu, jak velký průšvih způsobila. Ale není to moje chyba. Co čekáte, že udělám?“
„Zatkni ji,“ navrhl šerif. „Zveřejnila tajné policejní informace.“
„Ale…“ začal Cooper.
„Žádné ale, jde to za tebou! Když jste se dali dohromady, říkal jsem, že to nebude dělat dobrotu!“ přerušil ho šerif. „Prostě to udělej!“
„Nemůžeme dokázat, že ty informace dostala od nás,“ protestoval Cooper.
„Buď je dostala od nás, nebo je vrahem ona! V každém případě ji musíme přivést. Zvládneš to?“
„Ano, pane,“ Cooper se zamračil a zavěsil telefon. Doufal, že přijde sama od sebe. Mohl by ji sice donutit, kdyby to bylo opravdu nutné. Přinejmenším fyzicky by toho byl schopný. Ale pokud by to udělal, byla
Přál si, aby prostě přestala stavět svou kariéru nad všechno ostatní, ale věděl, že se to v dohledné době nestane.
Cooper se zadíval na telefon, který právě ležel na stole. Věděl, že Kirsty má mobil, takže by ji mohl zavolat, požádat ji, aby se s ním někde sešla a za předpokladu, že by souhlasila, mohl by ji nějakým trikem dostat na policejní stanici. ***
Kirsty si povzdechla. Cooper ji požádal o schůzku, a tak na něj čekala na lavičce v parku. Věděla, že nejspíš viděl její reportáž a zlobí se na ni.
Rozhlédla se po parku. Venku skoro nikdo nebyl. Padala noc a lidé měli dobrý důvod se bát a nechodit venku úplně sami. Obyvatelé Bransonu jistě nezapomněli, kolika lidem se stala osudnou původní série vražd. A každý, kdo viděl Kirstynu reportáž, věděl, že nebylo rozumné předpokládat, že vražda byla náhodná.
Kolem proběhlo několik lidí. Žena v růžové teplákové soupravě s šedým lemováním na kalhotách a muž v černých teplácích a bílém tričku. Asi nesledují zprávy. Jinak by se zastavili a požádali ji o autogram nebo fotku.
Kirsty s povzdechem vytáhla z kapsy telefon a zkontrolovala čas. Cooper řekl, že se tu s ní sejde „za pár minut“, a už bylo deset. Obvykle chodíval včas, nebo dokonce dřív na jakoukoli schůzku či rande. Snad se mu nic nestalo.
Strčila telefon zpátky do kapsy sukně a sledovala běžce, kteří se již dostali na druhou stranu parku. Lampa vedle lavičky se automaticky rozsvítila, když se večer setmělo. Kirsty začínala být mírně nervózní. Znovu se rozhlédla po parku. Běžci už nebyli v dohledu a Kirsty byla široko daleko jediná. Pokud by měla být potencionálním terčem, tím, že seděla sama v opuštěném parku po osvětlenou lampou, to vrahovi usnadňovala.
Kirsty mírně nadskočila, když mezi stromy poblíž lavičky spatřila stín. Mohly to být jen keře a stromy. Ale pak se to pohnulo znovu…
„Kdo je tam?“ zeptala se Kirsty a vstala. Byla připravená utéct, kdyby bylo potřeba. Slyšela, jak se jí třese hlas a styděla se za to, že svůj strach dává najevo tak zjevně. Obvykle nerada ukazovala své emoce, kromě hněvu. Nesnášela, když někdo věděl, že má strach, je smutná nebo soucitná. To, že někdo viděl její emoce vnímala jako slabost.
Listí zašustilo.
Kirsty o krok ustoupila. „Kdo je tam?“ zopakovala a tentokrát zněla spíše rozzlobeně než vyděšeně. Pokud se vrah chystal vyrazit ze křoví, chtěla, aby to prostě už udělal. Tyhle hry ji nebavily.
Do tmavého večera se ozvalo další zašustění. Tentokrát viděla, že se křoví mírně pohnulo, ale stále se nikdo neobjevil.
„Kdo tam sakra je?“ řekla tentokrát udělala krok vpřed. Nejspíš to byl nějaký hloupý teenager, co se ji snažil vyděsit. Udělala další krok vpřed. Jakmile byla
pár metrů od stromů, konečně se někdo vynořil. Spíše se vypotácel a vrazil přímo do ní.
Kirsty vykřikla a toho člověka odstrčila. Když to udělala, všimla si dvou věcí: za prvé osoba, jež do ní vrazila, neměla na sobě žádnou masku vraha a za druhé, na rukou, jimiž cizince odstrčila, ucítila cosi lepkavého a mokrého. Připadalo jí to jako krev.
S hrůzou se podívala na své dlaně, které měla pokryté tmavě rudou barvou. Pak vzhlédla na osobu stojící před ní. Vypadala zesláble a zoufale. Už ji někde viděla. Vlastně s ní dnes již mluvila. Byla to policejní operátorka, se kterou dělala rozhovor během reportáže.
„Bethany?“ zeptala se Kirsty, vrátila se k ní a prohlédla si ji. Ve tmě to bylo těžko vidět, ale velká tmavá skvrna na operátorčině košili vypadala jako krev. Stejná, jakou teď měla Kirsty na rukou. Vrhla se k Bethany a chytila ji za ramena. „Kdo to udělal, Bethany? “podívala se jí do očí.
Operátorka se pokusila promluvit, ale když otevřela ústa, po bradě jí stékal jen malý pramínek krve. Kirsty se ohlédla do korun stromů. Všude viděla jen tmu. „Zavolám záchranku,“ nabídka se a konečně si vzpomněla, že má u sebe mobil. Rychle dovedla Bethany k lavičce a posadila ji. Třesoucíma rukama vytočila číslo. „Bethany, ten vrah je pořád tady? V lese?“
zeptala se.
Bethany zavrtěla hlavou. „Já… si… nemyslím… tak…“ mluvila ztěžka a při řeči se zakuckala. Nevypadala vůbec dobře. Kirsty ji chytila za ruku.
„911. Jaký je váš stav nouze?“ ozval se hlas z mobilu.
Kirsty se nervózně ohlédla po stinných stromech a odpověděla: „Potřebuju sanitku do parku, hned! Někdo byl pobodán…“ Uvažovala, že řekne, koho pobodali, ale napadlo ji, že operátor by mohl Bethany znát osobně a zpanikařil by, kdyby věděl, že je jeho kolegyně v nebezpečí. „Jsem vzadu v parku u lavičky… Na opačné straně od kašny,“ vysvětlila a snažila se určit jejich přesnou polohu.
„Hned tam někoho pošleme…“ slyšela, jak mužský hlas odpověděl.
Upustila telefon na lavičku. Nebylo třeba, aby zůstávala dál na lince, když Bethany ležela umírající přímo před ní. Telefon sklouzl z lavičky na zem, ale Kirsty se teď o něj nestarala.
„Zůstaň se mnou,“ konejšila ji a vážně se na Bethany podívala. Vypadala, že brzy ztratí vědomí. „Budeš v pořádku!“ slíbila jí Kirsty.
Bethany zašmátrala rukou v kapse: „Já…“ začala a znovu si odkašlala. „Mám něco…“ Z úst jí vytekla další krev, až se Kirsty zamračila. „Pro tebe…“ dokončila Bethany myšlenku a z kapsy vytáhla kus papíru.
„Cože?“ Kirsty nechápala, co se jí tím žena snažila říct. Bethany před ní papír podržela. Byl přeložený a na vnější straně potřísněný krvavými otisky prstů. Kirsty si ho neochotně vzala. Nebyla si jistá, jestli vůbec chce číst, co je tam napsáno.
Rozložila papír, ale než si vzkaz stačila přečíst, její pozornost upoutala Bethany, jejíž dech zněl napjatě.
„No tak, Bethany,“ prosila ji, „ještě chvilku vydrž…
Sanitka tu bude každou chvíli… Jen vydrž!“
Bethany zavrtěla hlavou: „Umírám, Kirsty,“ odkašlala si.
„Ne…!“ Kirsty se rozhlédla kolem sebe směrem k silnici. Po sanitce nebylo vidu ani slechu. „Budeš v pořádku… Jen to ještě nevzdávej…“ Viděla, jak Bethany opouští poslední zbytky světla, které jí ještě zbývaly, než úplně ochabla. Její oči zůstaly otevřené. Kirsty na ni zděšeně zírala a doufala, že se zase probudí.
O minutu později uslyšela sirénu sanitky a uviděla blikající světla. Sanitka ale nebyla dost rychlá. Bethany zemřela.
Kirsty se dívala, zatímco záchranáři ze všech sil bojovali a pokoušeli se operátorku naposledy zachránit.
V ruce ji zastudil složený kus papíru, který ji Bethany dala. Pokrývaly ho její otisky, ale krev patřila jen Bethany.
Kirsty zatajila dech, rozložila papír a přečetla si, co na něm stálo:
DÁVEJ SI POZOR, S KÝM MLUVÍŠ.
NIKDO NEMÁ RÁD VLEZLÉ REPORTÉRY.
DRŽ SE DÁL.
Složila papír zase zpět a vzhlédla, když uslyšela, jak někdo volá její jméno. Byl to Cooper. Běžel k ní a vypadal ustaraně. „Kirsty! Jsi v pořádku? Co se stalo?“
Kirsty došla slova.
Cooper znovu promluvil: „Kirsty!“ Byl hned vedle ní a držel ji za ruce. „Co se stalo? Je ten vrah pořád tady?“ Nervózně se rozhlédl po parku, stejně jako Kirsty pár chvil před ním.
Kirsty zavrtěla hlavou: „Já nevím, Coopere,“ zašeptala. „Nikoho jsem neviděla… Bethany se jen vypotácela z lesa… už byla pobodaná... Nechtěla mi říct, nebo spíš nemohla, co se stalo, kde je ten vrah… Nic neřekla…“
Cooper ji objal a rozhlížel se po parku. Ve tváři se mu zračily obavy. „Jsi zraněná?“
Chvíli se na něj zadívala. Proč si myslel, že je zraněná? Řekla mu, že se k ní vrah ani nepřiblížil. Podívala se na své ruce, které měla pokryté lepkavou karmínovou krví. Její bílá košile byla celá flekatá.
„Jsem v pořádku,“ podařilo se jí říct a její hlas zněl klidně. Připadala si jako omámená. Tohle bylo něco jiného než předchozí vraždy, které byly loňskou senzací a při nichž přišla o život její kolegyně Nancy. Kirsty měla loni štěstí, že byla mimo město, ale teď si byla zcela jistá, že se jí události budou týkat také. Tohle se zdálo nějak mnohem vážnější, jako by hlavním cílem nebyla jen Valerie. Bylo to něco většího než zášť dospívajícího kluka…
Podívala se na Coopera, který vypadal, jako by se cítil provinile. „Kirsty,“ začal a výraz jeho tváře prozrazoval váhání, „mohla bys přijít na stanici a odpovědět na pár otázek?“
„Jistě,“ přikývla. Nevěděla, proč se zdálo, že se jí bojí zeptat. Byla přeci svědek…
„Dobře,“ řekl a vedl ji zpět ke svému policejnímu
autu. „Můžeš si sednout dopředu…“ Kirsty se na něj podívala a zvedla obočí. „Já vím,“ ušklíbla se, otevřela dveře na straně spolujezdce a nastoupila do auta.
Cooper si povzdechl a obešel vůz z druhé strany.