O království Na konci světa

V pekle

Lucifer se s Eliškou objevili v pekle. Lucifer šel na trůn, kde si sedl, a Eliška zůstala stát jak přikovaná. „Dobrý den krásná princezno, anebo dobrá noc? Tady to nepoznáme, kdy je den, nebo noc, večer nebo ráno!“ řekl jeden z čertů a hluboce se uklonil až k zemi. A pak se všichni rozchechtali. „Ale já sem nepatřím!“ zlobila se princezna. „To říkají všichni!“ pořád se chechtali čerti. „Jestli si myslíte, že tady budu dělat nějakou služku, tak na to zapomeňte, protože já jsem princezna!“ křičela Eliška. Čerti se zase začali chechtat a nejvíce se smál Lucifer. „A kde máš boty, milá princezno?“ zeptal se jeden z čertů. „Hodila jsem je po Luciferovi!“ řekla princezna. To už se čerti smáli tak, že někteří padali na zem a Lucifer se sotva udržel na trůnu. „Ještě dvě, nebo tři takové duše a peklo nám smíchy praskne!“ křičel Lucifer. „Co s ní?“ zeptal se čert. „Převýchova.“ zasyčel Lucifer. „Ukážeme jí kotle?“ zeptal se čert. „Zbytečné, svoji černotu v duši si odpracuje. Vezměte ji do ústí tunelu, ať tam dělá zeď!“ řekl Lucifer. Čerti vzali Elišku a tahali ji tunelem pryč z pekla. „Jestli si myslíte, že budu pracovat jako nějaký zedník, tak to se hluboce mýlíte!“ křičela Eliška. „Jak se vzpírá, čertice jedna! Aspoň je tu sranda! Škoda, že tu nemáme více takových lidí! Je tu nuda a není se čemu zasmát!“ smál se Lucifer. Elišku dotáhli až na okraj tunelu, padesát metrů od vchodu. Čerti vykouzlili čertovské tlumené světlo, aby mohla Eliška pracovat, a tím jí také ukázali, kde má nová stěna z kamenů být. „Můžeš se pohybovat od tohoto světla až k východu. Jsi hlídána kouzlem, které tě dál nepustí. Žádný člověk tě neuvidí, neuslyší, ani nespatří tvou

práci, vše vidíme pouze my. Když budeš pracovat, dostaneš jídlo a pití, když nebudeš pracovat, nedostaneš nic. Můžeš se třeba zatím pokusit domluvit s drakem, jestli ti něco dá. Ten tě uvidí. Bude to tvůj jediný společník!“ řekl čert a oba s Luciferem zmizeli. „A co boty? Nohy mě bolí a mám je samý šrám!“ křikla princezna, ale bylo už pozdě. Sedla si a přemýšlela o své svízelné situaci. „Jak si to někdo na mě může dovolit?! Rodiče mě nechali peklu? Co to mám za rodiče? Vždyť já už jsem měla brzy vládnout, a teď jsem v takové situaci. A tak jsem to měla krásně naplánované. A ani anděl mi nepomohl. Že bych byla opravdu ta zlá? Ne ne, vždyť jsem princezna a můžu si dělat, co chci! Ano, co chci! Anebo ne? Směrem ven je prý drak. Cha! A prý se s ním mohu skamarádit. Tůdle nůdle! Nic nebude! Ať mě radši sežere a já budu mít konec trápení! Stejně mě všichni zradili. Ano zradili! Jsou to zrádci! Lidi, rodiče, peklo i nebe! Všichni! Prý jsem ubližovala! Ale vždyť to byla jen taková sranda a všichni jsme se zasmáli. No spíš jenom já… Vlastně hlavně já… I když asi jenom já, ale to ještě neznamená, že člověk nemůže říct svůj názor?! Ano, svůj názor! A na to mám snad právo. Já a pracovat? V jakém světě to žiju?! Kde vlastně jsem, na zemi, v pekle? Já už vlastně nevím. Na práci jsou jiní a ne já. A ani peklo mě nedonutí pracovat! Na to zapomeňte!“ a princezna se rozesmála.

Po chvíli ji smích přešel a zesmutněla. „Kdyby tu tak byla má kočička Mňauda, aspoň bych se s někým pomazlila!“ říkala si princezna a opět začala přemýšlet. „Jak si někdo může dovolit to, co si dovolil? Na mě! Na princeznu! Co budu dělat? Lucifer slíbil, že mě za tři měsíce musí dát zpět domů. Jak to ale tady vydržím? Ha, už to mám!

Budu mrznout! Když budu nemocná, zajisté mě pošlou domů dřív, abych se uzdravila!“ pomyslela si princezna. A tak seděla, nehýbala se a cítila, jak jí chlad proniká do těla. „Br, br…! To je ale nepříjemné. Nikdy jsem nic takového nezažila… Br, brrr, brrr…“ princezna se začala chvět a zuby jí začaly drkotat a cvakat. „Nežli makat, radši cvakat.“ usmála se princezna.

Když už se zimou dost třepala, objevil se čert. „Musíš mě pustit domů! Je mi zima! Jestli onemocním, poneseš následky a nesplníš slib převýchovy!“ řekla princezna.

„Ale, ale, ale… princezna ještě vyhrožuje. Slíbil jsem, že tě převychovám. To ale neznamená, že tě nemohu vrátit nemocnou nebo zdravou, čistou nebo špinavou, krásnou nebo škaredou, živou nebo mrtvou. Ale neboj! Nezmrzneš! V pekle ještě nikdo nikdy nezmrzl. O to už se peklo postará!“ řekl čert. „Tak budu první, kdo v pekle zmrzne. A ty a celé peklo budete mít ostudu!“ řekla princezna. „Ty jsi ale oříšek, ale my umíme i ty nejtvrdší oříšky rozlousknout! Teď už ti zima nebude.“ sykl čert. Plivl slinu do dlaně a v ruce najednou držel kožich. Špinavý a škaredý jako by byl z krys a potkanů sešitý. Kožich hodil na princeznu a řekl: „Kožichu hřej!“ Kožich se sám navlékl na princeznu a začal ji hřát.

„Ne,“ zvolala princezna a snažila se kožich sundat. Ten se ale neustále soukal na ni a stále dokola ji obaloval jak mrštná lasička. Čert se smál a princezna to za chvíli vzdala. Kožichu se nezbavila a začalo jí být horko.

Čert zmizel. Princezna seděla a přemýšlela. „Co budu dělat? Oni mě tady doopravdy můžou nechat zemřít! No a co. Zemřu žízní!“ pomyslela si princezna. Hodiny plynuly a princezna začala mít žízeň. Bylo to velmi nepříjemné.

Nikdy by si ani nepomyslela, jaké to je mít žízeň a ten kožich stále hřál a hřál, až z ní kapaly kapky potu. „I kdybych chtěla pracovat, tak v takovém horku se dělat nedá. Musím vydržet a zemřu žízní,“ myslela si princezna. Olizovala si slaný pot ze rtů a čekala, až zemře. Ale stále nic. Smrt ne a ne přijít. Začala být zvědavá.

„Vždyť jsem kousek od východu. Půjdu ven a dojdu domů! Ale co ten drak? Uvidíme!“ říkala si princezna, vstala a šourala se za světlem. Uviděla dráčka Ohníka. Vůbec se jí nelíbil a měla k němu odpor. Dráček si jí nevšiml, a tak princezna pokračovala dále. Už to vypadalo, že bude venku, když tu nemohla udělat krok z jeskyně ven. Snažila se sebevíc. Zkoušela se plazit, ale nic. Tato cesta dál nevedla. Dráček princeznu pozoroval a nechápal, co to dělá. Princezna se obrátila a šla zpět. Šla, kam to šlo. Ani do pekla ji cesta nepustila. Sedla si na své místo. Měla velkou žízeň. Bylo jí horko a byla slabá. Cítila se ztracená a ještě nikdy tento pocit nezažila. Přála si usnout, ale nešlo to. Kručení v břiše jí nedovolilo spát. „Čerte, čerte!“ zavolala Eliška. „Ano? Koukám, že jsi na zem zatím nedala jediný kámen!“ řekl čert. „A ani nedám, protože je mi úporné horko a v takém horku se dělat nedá. Navíc mám žízeň, jsem bosá a mám hlad! Čerte, prosím, vrať mě domů! Budu už hodná! Věř mi!“ kňourala princezna. „Věřit? Ne, ne. To nepůjde. Musíš tu být ještě dva měsíce a dvacet devět a půl dne. Ale dobrá, pomohu ti. Když řekneš: ‚Kožíšku nehřej!‘ Tak kožíšek nebude hřát!“ Pak čert ukázal na skálu, ze které vytryskl pramen vody. Princezna k němu šla a napila se.„Fuj! Vždyť je hořký jako pelyněk!“ otřepala se princezna. „To je pramen tvojí duše. Čím bude tvá duše jasnější a milejší, tím více

ti voda bude chutnat!“ řekl čert a zmizel. „A co jídlo?“

zvolala princezna. „Běž k drakovi a zatím jez uhlí!“ slyšela z dálky čerta.

„Kožichu hřej, kožichu nehřej. Že mě to nenapadlo!

Jsem to ale husa hloupá! Tak se ponížit před čertem! Voda… no tfuj, to se moc nenapiju. A jíst uhlí s drakem?

To peklo se úplně zbláznilo! Kdyby tu aspoň nebyla taková nuda… taková strašná nuda…“ Vzala si kamínek do ruky a začala si s ním pohazovat. Poté ji přemohla únava a usnula. Nespala však dlouho. S hladovým žaludkem to moc dobře ani nejde.

Defenes a Haléř se vrátili na zámek. Celý den Jouzu pozorovali, ale nic zvláštního nezjistili. Překvapilo je, že si děti berou od kováře trochu dřevěného uhlí a jdou s ním do lesa. Co s uhlím dělají, byla pro ně záhada. Všechno, co viděli, řekli králi s tím, že budou ještě pátrat. Dnešní den však měli Defenes a Haléř naplánováno něco zvláštního. Byla to sekyra.

Jakmile byla tma a všichni šli spát, Haléř z Defenesem došli ke špalku. Sekyra byla nadále zaseknutá a vypadala, jako by čekala, až se jí někdo dotkne. Dnes to ještě nikdo neudělal. Nebyl ani důvod. Mnoho lidí na zámku chybělo. Šli si asi vyřizovat staré záležitosti a očistit svoje svědomí

dobrými skutky. Jako by ta sekyra na Haléře s Defenesem čekala. A taky se dočkala. U špalku stáli dva strážní, kterým

Defenes slíbil peníze za to, že budou mlčet. V opačném

případě je čekala šibenice. Strážci špalku a sekyry zvolili mlčenlivost, a tak spolupracovali s Defenesem a Haléřem.

„Milý kolego, nechcete si zkusit seknout?“ zeptal se Haléř Defenese.„Ale samozřejmě, kolego! Slíbíte mi ale, že si seknete také.“ řekl Defenes. „Samozřejmě, že si seknu! Chci totiž vědět, jak na tom jsem! Ale byl bych rád, kdybyste byl první!“ řekl Haléř. „Což takhle, pane kolego, že bychom si hodili mincí? Ale jak hledám, tak hledám, žádnou nemohu najít!“ řekl Defenes. „Máte štěstí, pane kolego, že se jmenuji Haléř! U mě totiž vždycky bude nějaká mince, i kdybych skončil na pustém ostrově. Mám totiž mince velmi rád! Rád je sbírám! Hlavně ty zlaťoučké a žluťoučké!“ řekl Haléř. „Myslím si, že jsme zase našli naši společnou vlastnost. Taky mám rád žluťoučké, kulaťoučké, zlatíčkovaté placatice. Tak už konečně nějakou vytáhněte a hoďme si s ní!“ řekl Defenes. Haléř sáhnul do pytlíčku, vytáhl minci a zeptal se: „Vsadíte na krále, nebo královnu?“ „No chlapy já moc nemusím! Sázím na královnu, a ten, kdo prohraje, zaplatí i strážné!“ odpověděl Defenes. „Dobrá tedy, tak já házím… Hm, jaká smůla pro mě! Padl král!“ řekl Haléř.

Haléř došel k strážným. Každému dal jednu zlatou minci a chopil se sekyry. Tedy jenom na chvíli. Sekyra ho poměrně hodně pálila a byl na něj zajímavý pohled. I strážní se začali uculovat nad tou podívanou. Haléř jim nakázal, ať zírají někam jinam, a tak se stráže otočili zády k Haléřovi. Byli zklamáni, že tu komedii neuvidí. „Pozor, ať nám tou sekyrou nerozbijete strop, pane kolego!“ smál se Defenes. Haléř přes koutek úst poznamenal: „Kdo tu potvoru sekyru tak hluboko zasekl?“ a začal s ní lomcovat na všechny strany. Pak se sekyry pustil, popadal dech a sípavě řekl Defenesovi: „Pcháne kchólego, teď vy!“ a sedl si na zadek na zem. Defenes vstal a zacukal prsními svaly,

které už takřka neměl, protože poslední výcvik prodělal před desíti lety. Dal aspoň ruky trochu od těla, jako by měl pod pažemi ježky, aby působil silným dojmem. Došel k sekyře a chytil ji. Sekyra ho silně pálila v rukou, a tak s ní co největší silou škubl. Defenesovi ruplo v zádech a svalil se na zem vedle špalku a hekal. Po čtyřech dolezl k Haléřovi a pronesl: „Této věci se musíme zbavit, pane kolego. Je nebezpečnější, než jsem si myslel.“ řekl Defenes. „Moje slova, kolego, moje slova! Ba dokonce, řekl bych, že tato věc je tak nebezpečná, že by mohla podseknout nohy od trůnu krále!“ řekl Haléř.

„Hej zbrojnoši! Sekni s tou sekyrou!“ poručil Defenes. Zbrojnoš přišel ke špalku, rozmáchl se sekyrou a sekl. „Tak a teď tu sekyru odnes za dveře!“ pokračoval Defenes. Zbrojnoš vzal sekyru a poodešel s ní doprostřed místnosti. Sekyra se zase vysmekla, letěla vzduchem a zasekla se do špalku na stejné místo, kde byla. Haléř vzal provaz, přišel ke zbrojnošovi a ruce mu k sekyře přivázal. „A teď to zkus znovu!“ řekl Haléř. Zbrojnoš šel. Na konci místnosti sebou sekyra zaškubala a i s křičícím zbrojnošem, kterého táhla po zemi, se zasekla zpátky do špalku. Defenes vstal a i druhého zbrojnoše přivázal k sekyře. Tentokrát táhla sekyra po podlaze oba zbrojnoše. Haléř a Defenes vzali lano, přivázali k sekyře i sebe a pak se přivázali ještě ke zbrojnošům. Všichni čtyři tahali sekyru pryč. Sekyra sebou škubala, co to šlo, ale nakonec ji dostali do vedlejší místnosti. Haléř zabouchl dveře, aby sekyra nemohla zpět. Sekyra se ale zasekla do dveří, a když ji od sebe odvázali, dvakrát si sekla, dveře rozbila, letěla vzduchem a zasekla se zvesela do špalku. Všichni čtyři se dívali přes díru ve dveřích na sekyru. Defenes, Haléř a zbrojnoši prošli přes

trosky dveří. Došli ke špalku a dívali se na sekyru. Sekyra zase vyhrála.

Hluk zaslechl Stříbrňák, výběrčí daní a pokladník v jedné osobě. Ten došel do místnosti, kde byla sekyra a díval se na tu spoušť. „Tak to bude drahé, pánové!“ „Ale no tak, pane Stříbrňáku, na vlastní oči jsem viděl, jak se sekyra zbláznila a začala sama od sebe sekat do dveří. Je to velmi nebezpečná věc!“ řekl Haléř. „Možná dostala nějakou nemoc či co… vzteklinu, šílenství, anebo tropický amok. Jen doufám, že to není nakažlivé! Ta sekyra by tady neměla být! Je velmi nebezpečná!“ dodal Defenes. „A hlavně by měl někdo zaplatit škodu! Vymáhal bych ji po té sekyře, ale ta žádné peníze nemá, tak bych ty peníze chtěl po Jouzovi, protože je jejím majitelem. Myslím si, že se hodně prohne, jak bude hluboko sahat do kapsy.“ podotkl Haléř. „A proč jste tak zpocení?“ podivil se Stříbrňák. „To je z toho, jak jsme zachraňovali své holé životy.“ přiznal Defenes. „No mezi námi… už jsem o té sekyře také přemýšlel… a i já pociťuji lehké pálení v rukou, když se jí dotknu… ale víte, my výběrčí daní a pravá ruka krále nejsme od toho, abychom sekali s takovou sekyrou. Jestli máte nějaký nápad co s ní, tak si ho rád poslechnu.“ řekl Stříbrňák. „Já bych řekl, i zde za kolegu, že tato věc místnost dost hyzdí. Chtělo by to ji dát někam jinam. Možná do sklepa, anebo ještě někam hlouběji.“ řekl Defenes. „Zkusím to navrhnout králi a snad mě vyslyší. Myslím si ale, že musíme udělat ještě další kroky k tomu, aby byla sekyra bezpečně pryč. Taky si myslím, že dokud nebude sekyra pryč, měli bychom spolupracovat.“ přemýšlel nahlas Stříbrňák.

Když Stříbrňák odešel, Haléř řekl Defenesovi: „Všiml jste si, pane kolego, že na té minci ten král a královna

už jsou takoví staří? Jaké by to bylo házet s mincí a říkat: Bude to Haléř, nebo Defenes…?“ „To by bylo pěknější!“ řekl Defenes. „Zní to ale, pane kolego, jako vlastizrada! No možná králozrada!“ zašklebil se Defenes. „No fuj… taková dvě škaredá slova. Králozrada. Vlastizrada.“ řekl Haléř. „No, řekněme, že by to byla taková jiná měnová forma. Možná měnová reforma!“ řekl Defenes. „Moje řeč, pane kolego, moje řeč... Když někdy platím, vzpomenu si na tváře, co jsou na těch mincích! Úplně se potím při představě tváří, které svírám v ruce. Naštěstí neplatím moc často!“ řekl Haléř. „To je pravda, ale to všechno má jeden nepatrný háček.“ řekl Defenes. „Jaký?“ zeptal se Haléř. „Krále a královnu.“ ušklíbl se Defenes.

Eliška došla k zámecké bráně. „Kam jdeš, osobo?“ zeptal se strážný. „Ále…! Nesu trochu jídla pro vězně!“ řekla

Eliška. „Koukni se jí do košíku, jestli tam nemá pilník!“ poručil strážný svému pomocníkovi. Košík tedy prohledali, chleba a sýr polámali, vodu vylili, aby zjistili, jestli ve džbánku není nic, co tam být nemá. „Je čistá! Žádné nekalosti nemá!“ řekl strážný. Eliška ještě musela ukázat kapsy, a pak u královské studně vystála frontu na vodu, kterou jí vylili strážní.

Na nádvoří se Eliška chvíli rozhlížela, až bude čistý vzduch, a pak vyrazila do zámeckých sklepení. Znala to tam jako své boty. Ale i kdyby neznala, stačilo jít podle smradu. Došla k mřížovým dveřím, které byly zamčené. Schoulila se tedy do slepé uličky a čekala, až někdo půjde. „To je zase den! Práce na houby! Smrad! A nosíme tu

jídlo, jako by to nemohl dělat někdo jiný! Chá, ani nezamykej! Vždyť jdeme hned zpět!“ řekl neznámý hlas. Zarachotily klíče, vrzly dveře a bylo slyšet vzdalující se kroky. Eliška proklouzla za dveře a zase se šla schovat. Kroky se za chvíli vrátily zpět, pak vrzly dveře a zarachotily klíče. Kroky se poté vzdalovaly, až úplně zmizely.

Teď byla Eliška v pasti. Byla ale zase o kousek blíž k dráčkovi Ohníkovi. „Jen, aby mě Ohník poznal…! Jen, abych to všechno nedělala zbytečně!“ šeptala si pro sebe Eliška, aby si dodala více odvahy. Blížila se chodbou k místu, kde byl uvězněn dráček Ohník. Potichu došla k mřížím, a dívala se na dráčka. „No panečku, ten ale povyrostl…“ pomyslela si Eliška. Už jí vůbec nepřipadal jako malý a milý dráček. V puse měl klacek, aby mohly všechny jeho sliny otevřenou pusou vytékat do misky položené vedle něj.

„A už ji máme…!“ zakřičel neznámý hlas. Eliška sebou škubla leknutím. Kousek za ní stál zbrojnoš a díval se na ni. „Co ty tady? Co tu děláš? Líbí se ti draci? Jestli ano, tak tě k němu šoupnu! Aspoň se pobavíme!“ řekl zbrojnoš. „Já… Já jsem šla za vězni! Dát jim trochu jídla!“ koktala Eliška. „A jak ses dostala za zamčené dveře?“ zeptal se zbrojnoš. „Byly otevřené! Nevěděla jsem, že tady nejsou vězni… ale jen draci!“ řekla Eliška. „To je pravda! Ono to je totiž tajemství, sám Defenes to přikázal! Jak se jmenuješ?“ zeptal se zbrojnoš. „Eliška a jsem princezna tohoto království! A ty mi teď musíš pomoct!“ řekla důrazně Eliška. „He he he he…,“ smál se zbrojnoš, „Tak teď jsi mě pobavila…! Ty a princezna! No to zrovna! Kdybys byla princezna, nejdeš sem sama! Ale protože asi nejsi princezna, a objevila ses na tajném místě, o kterém nesmí

nikdo vědět, tak ti dám na výběr! Buď půjdeš do vězení, kde možná i pojdeš hlady, anebo budeš tady drakovi odebírat sliny! Vyber si! Tady můžeš maximálně shořet!“ smál se zbrojnoš.

Mezitím tam došel i druhý zbrojnoš a smál se taky. „Vypadá to, že tady bude zábava a my se pobavíme! Zajímalo by mě, jestli se taková princezna může skamarádit s drakem? Slyšel jsem, že prý draci princezny žerou! Otevři mříž a šoupni ji k drakovi! Tak za hoďku se drak probudí, a to jsem zvědavý, co se bude dít!“ poroučel jeden ze zbrojnošů a otočil se na Elišku. „A abys neřekla, že jsem netvor, dám ti štít, ať se můžeš bránit! Ještě že je drak přikovaný a zamknutý řetězem!“ posmíval se dál zbrojnoš. „A pěkně slívej sliny, jinak ti nedáme najíst!“ řekl druhý zbrojnoš.

Eliška se ocitla ve vězení s Ohníkem. Zbrojnoši za ní zamkli dveře a těšili se, co bude. „A paninko princezno, začněte slévat sliny! Už se vám plní miska!“ řekl zbrojnoš. Eliška přišla k misce, chytila ji a nadzvedla. Strašně to páchlo a smrdělo. Elišce úplně poskočil žaludek. „Opatrně s tou dračí slinou, dobře hoří, ať nevybuchneme!“ smáli se zbrojnoši.

Eliška cítila, že jestli jí tento plán nevyjde, tak tady ztvrdne snad navždycky, anebo minimálně do královského převratu, který nejspíš nikdy nepřijde. Dívala se na Ohníka. Už to nebyl malý Ohník, kterého ho poznala v jeskyni, byl mnohem větší! Bude si Elišku pamatovat?

Být tady takto přikovaný, to může člověka změnit! A co teprve draka?!

Dráček sebou trhl. Zbrojnoši Elišce přikázali, ať mu co nejdříve vytáhne z pusy klacek, odnese misku se slinou a schová se za štít. Oba zbrojnoši si poté dali do pusy kus

chleba a sýra, co donesla Eliška, a s plnou pusou jí řekli: „A mimochodem… ten chleba s tím sýrem, co jsi přinesla, je výborný!“ bavili se zbrojnoši.

Eliška udělala vše, co jí zbrojnoši řekli. Pak vzala štít a šla se schovat do rohu vězení. Dráček otevřel jedno oko, pak druhé a pak zatřepal hlavou. Vyfoukl trochu ohně a sliny, co byly rozlité po zemi, se vznítily a shořely. Začenichal a rozhlédl se kolem sebe. Podíval se na štít. Eliška z něho vykoukla, ale než stačila cokoliv říct, drak proti štítu poslal proud ohně z pusy. Eliška začala

křičet: „Ne! Ohníku ne! To jsem já! Eliška! Pamatuješ si mě? Byli jsme spolu v jeskyni!“ Sotva však Eliška vykoukla, dráček udělal tři kroky k ní a pak se zasekl o řetěz. Nadechl se a poslal na Elišku zase plamen ohně. „Prosím, Ohníku, prosím! Nedělej to, nebo mě spálíš! Já jsem tvoje kamarádka! Poslouchej mě! Jsem tu zavřená tak jako ty!“ volala Eliška. Dráček zamumlal: „Oník… Oník… to já… Oník…!“ Eliška vykoukla ven zpoza štítu. Zbrojnoši se smáli, až se za břicho popadali. Dráček se nadechl… Eliška se schovala za štít, ale oheň vyletěl na zbrojnoše. Ti ale byli tak daleko, že ucítili jen závan teplého vzduchu. Zbrojnoši se rozesmáli ještě více. „Aspoň tu bude teplo!“ volali zbrojnoši. Pak se otočili a šli pryč do jiné místnosti, aby nemuseli tolik dýchat smrad.

„Ohníku, Ohníku!“ volala Eliška. „Oník…, Oník!“ opakoval dráček. Eliška opatrně vylezla zpoza štítu a pomaličku se přibližovala k Ohníkovi. Ten ležel na zemi a nehýbal se. Jen stále dokola opakoval: „Oník… Oník…“ Eliška přišla až úplně k němu. Kdyby teď Ohník chtěl, spálil by ji. Ale Ohník nechtěl. Eliška si dřepla a začala ho hladit tak, jak ho hladívala, když ještě žil v jeskyni. Ohník začal vrnět.

Dotyky Elišky mu byly příjemné. Zavřel oči a vychutnával si hlazení. Eliška cítila, že ji poznal a tak k němu začala promlouvat: „Jsem tady, Ohníku, abych tě zachránila! Rozumíš mi?“ Ohník se na Elišku podíval: „Oník ven?“ „Ano! Zkusíme utéct, ale musíš mě poslouchat! Ano?“ řekla Eliška. Ohník souhlasně kývnul. „Donesu ti jiné uhlí! Toto je otrávené, ale mám dobré, které jsme ti donesli s Aničkou a Honzíkem!“ zvolala Eliška. Ohník zbystřil. Slovo Anička a Honzík už také někde slyšel. Eliška se rozhlédla, jestli nikde neposlouchají zbrojnoši. Pak vzala železný tác, kde bylo uhlí s elixírem z makovic. Toto uhlí vysypala do rohu místnosti tak, aby nebylo vidět a dala mu na tác to, které bylo pod oknem nasypané od Aničky a Honzíka. Tác dala na stejné místo a řekla Ohníkovi: „Až to uhlí budeš jíst, dělej, že tě uspalo. Dělej, že zase spinkáš! Zavři oči a čekej! Až stráže otevřou dveře a vejdou dovnitř, tak na ně vyfoukni oheň! Ale musíme mít klíče! Rozumíš? Bez klíčů se odtud nedostaneme!“ řekla Eliška. „Oník spinkat… ano!“ řekl Ohník.

Eliška si sedla do kouta a čekala. Čas utíkal, až konečně došli zbrojnoši. „Hej paninko princezno, dej nažrat drakovi, ať už zase spí! Je třeba slévat slinu!“ smál se zbrojnoš. Eliška vstala i se štítem, přišla k tácu s uhlím a dala ho Ohníkovi. Ten začal chroupat… „A nezapomeň!

Musíš dělat, že spíš!“ šuškala Eliška a odešla od dráčka, jako že se ho bojí. Zbrojnoši se dívali a pochechtávali se. „Divím se, že je ta naše princezna ještě živá!“ řekl první zbrojnoš. „Já jsem celkem rád! Aspoň tu smradlavinu nemusím dělat já!“ odpověděl druhý. Ohník za chvíli chrněl.„Hej princezničko…, tác na bok, ať se drak nezraní!“ poručil zbrojnoš. Eliška opatrně odnesla tác. „A teď dej

drakovi klacky do pusy, ať můžeš slévat sliny!“ řekl druhý zbrojnoš. „Mám hlad. Nebudu to dělat dříve, dokud se nenajím!“ odpověděla Eliška. „Á…! Panička si bude vymýšlet? Zapomínáš, kdo je ve vězení a kdo ne?!“ sykl zbrojnoš. „Jestli chceš, abych tuto hnusnou práci dělala, dej mi najíst!“ řekla Eliška. Zbrojnoš došel k mřížím a chtěl podat jídlo přes mříže. „My princezny rády jíme z košíku! No tak…, trochu kultury! Jsem snad na zámku, ne?“ řekla uštěpačně Eliška. Zbrojnoš se ušklíbl a pak se rozesmál. Vzal klíče, otevřel dveře a nesl Elišce košík s jídlem. „A co voda? Mám žízeň!“ křikla Eliška. Druhý zbrojnoš vstal, vzal džbánek s vodou a nesl ho také do vězení za Eliškou. Ješ-

tě podotkl: „A nebude si paní princezna náhodou přát také víno?“ a oba zbrojnoši se zasmáli.

Když se otočili, že půjdou ven, Eliška zakřičela! „Teď

Ohníku! Teď!“ Ohník otevřel oči a foukl plamen na zbrojnoše. Oba byli ihned v ohni a utíkali se zchladit do sudu s vodou. Eliška přiběhla ke dveřím, vzala klíče, a utíkala k Ohníkovi. Hledala klíč, kterým by ho mohla osvobodit. Konečně klíč zapadl a Ohník byl volný. Eliška s dráčkem doběhli k sudu, kde se smáčeli oba zbrojnoši. Zbrojnoši byli mokří a trochu očouzení. „Ne, prosím ne! Neubližujte nám!“ prosili zbrojnoši. „Klíče od dveří, co vedou ven!"

křikla Eliška. „To my ale nemáme! To má jen Defenes a Haléř a ti, co nám nosí jídlo a pití!“ šišlali zbrojnoši. Co teď?“

přemýšlela Eliška. Zbrojnoš se podíval na Elišku a opatrně

řekl: „Princezno, prosím, zavřete dráčka zpátky do vězení a my vás pustíme! A dostanete ještě peníze navíc!“ žadonil zbrojnoš. Eliška se na zbrojnoše podívala tak, že mu očima provrtala hlavu, div že nedostal mozkovou příhodu. „Kde schováváte dračí slinu?“ zakřičela Eliška. „Tam

vzadu v té místnosti, aby se nic nestalo! Ale… nechcete udělat nějakou hloupost…? To proto, aby se vám něco nestalo…!“ zeptal se s obavou zbrojnoš. „Tak to si můžete být jistí, že se něco stane! Ohníku hlídej, ať nic nedělají!“

zakřičela Eliška a šla se podívat dozadu do skladu na dračí sliny. Bylo tam mnoho plných lahví a okno, které vedlo na nádvoří. Bylo však malé a ani dítě by se jím neprotáhlo, natožpak dospělá osoba, nebo drak. Eliška vzala jednu láhev, otevřela ji a začala ji vylévat tak, aby na zemi zůstala čára dračí sliny. Když byla u sudu, oba zbrojnoši jenom zakoktali: „Co… Co… Co chcete dělat?“ „Uvidíte! Ale jestli vám je život milý, běžte se schovat! A ucpěte si uši a otevřete pusu, ať vám neprasknou bubínky v uších!“ křikla Eliška. A tak zbrojnoši vyskočili z vody a utíkali pryč. Eliška koukla na Ohníka. „Až na to foukneš oheň, musíme co nejrychleji utíkat! Ano?“ rozhodla Eliška. „Oník… frrr!“ řekl Ohník. „Snad to vyjde…! Foukni Ohníku a utíkáme!“ zakřičela Eliška. Ohník nosní dírkou foukl oheň na začátek čáry z dračích slin. Plamínek si běžel po čáře směrem do skladu s dračí slinou a Ohník s Eliškou utíkali přesně opačným směrem. „A ucpi si uši! A otevři pusu!“ ještě křikla Eliška. Oba zaběhli za roh a Ohník přikryl Elišku svým tělem. Chodbou proběhl rudý záblesk, rána a malé zemětřesení. Ohník a Eliška vstali a utíkali tam, kde býval sklad dračích slin. Ve stěně zela díra. Byl už večer, zapadalo slunce, a tak bylo vidět, jak rudé paprsky prosvětlují prach ve sklepení zámku.

Eliška se protáhla dírou ve zdi na nádvoří. Tam byl zbrojnoš, který pomáhal jinému raněnému. Bylo štěstí, že se to stalo večer, kdy na nádvoří nejsou takřka žádní lidé. Kameny ze zdi byly rozházené po nádvoří a lidé, co

tam byli, koukali s otevřenou pusou. Zbrojnoš šel směrem k Elišce, aby ji zatknul, ale když se dírou protáhl Ohník, rozmyslel si to. Otočil se a utíkal pryč. Když lidé viděli utíkat zbrojnoše pryč, tak se k němu přidali a utíkali také. Dráček roztáhl křídla, protáhl se, rozběhl a zkoušel létat. „Leť Ohníku, leť!“ křikla Eliška. Dráček se vznesl a přeletěl hradby. Eliška utíkala k zámecké bráně, kde ji stopli zbrojnoši. „Jste zatčena! Půjdete s námi!“ řekli zbrojnoši. Najednou ucítili teplo. Otočili se a viděli, jak se na ně Ohník dívá a z nosu mu hoří dva plamínky. „V pořádku… pokračujte… nezdržujte se…!“ řekli zbrojnoši. Eliška proklouzla za dráčkem. Bylo jasné, že Elišku bude celý zámek hledat, a tak se rozeběhla do lesů a zamířila si to rovnou do Jouzovy chaloupky. Bude se muset rozloučit s Aničkou, Honzíkem a Marcelou. Kam půjde? Neví. To bude muset ještě vymyslet. Byla ale na sebe velmi pyšná, že něco takového dokázala. Že dokázala zachránit Ohníka. Teď by nejradši zachránila i svého tatínka krále a maminku královnu, ale to teď nebylo možné a na zámku se nebude moct nějakou dobu ukazovat.