Pod rouškou šikany

Blažena Hlasová

Blažena Hlasová

Jsem Nikol. Holka ze Severu. Je mi něco kolem čtyřiceti let. Neměla jsem hezký život a nemám ho prakticky ani teď.

Už jako malá holčička jsem si přála být zdravotní sestrou. Netušila jsem, jak těžká cesta za tímto povoláním mě čeká. Vezmu to však úplně od začátku.

Vyrůstala jsem v rodině, na kterou bohužel nemohu být pyšná. Můj otec byl alkoholik, tyran, pedofil a odsouzený vrah. Matka trpěla psychickými problémy a schovávala se za mě jako malá holčička.

Tady asi vznikla moje touha pomáhat druhým – abych mohla zároveň zmírnit vlastní utrpení, které jsem denně prožívala. Bylo mi patnáct. Čekaly mě přijímačky na školu. Vybrala jsem si samozřejmě zdrávku, svou vysněnou školu. Tenkrát to byl ještě obor všeobecná sestra.

První ránu mi uštědřila moje matka, když tři dny před přijímačkami přišla a řekla mi, že mě přihlásila na prodavačku. Pronesla tehdy skutečně motivující řeč, že prý potřebuje, abych ji začala co nejdříve živit, a navíc jsem prý stejně blbá a na zdrávce bych akorát tak udělala ostudu.

Chodila jsem tedy rok na prodavačku a potom si potají dala opět přihlášku na zdrávku.

Když to matka zjistila, bylo doma hrozný zle. Denně mě mlátila klackem, stejně tak její manžel, můj otčím. Od otce jsme s matkou

utekly, když mi bylo třináct let. Ale matka si nacházela stejné typy mužů, takže se neměnilo nic a žila jsem pořád ve stejných podmínkách.

V šestnácti letech jsem po všem tom týrání, znásilňování a bití utekla z domova.

Jen v bačkorách, s batohem a napůl uškrcená jsem se ocitla na ulici. Moje matka na mě ještě tenkrát křičela, ať jsem zticha, když mě otčím mlátil.

Musela jsem utéct, nic jiného mi nezbývalo, nejspíš by mě jednoho dne zabili.

Studovala jsem a zároveň dělala různé domácí práce, abych se o sebe postarala. V osmnácti jsem musela studium přerušit a nastoupit do práce na plný úvazek. Školu jsem začala studovat dálkově. Dřela jsem, studovala a snažila se, co to šlo.

Dělala jsem v té době úplně všechno: pečovatelku, prodavačku, cokoliv, co mi umožnilo studovat. Nejvíce jsem pracovala v nemocnici, abych svému budoucímu povolání byla co možná nejblíže. Než jsem však dokončila studia, změnila se legislativa a ze všeobecné sestry se stal zdravotnický asistent.

A na mě čekala další rána. Pracovala jsem tehdy na lůžkovém oddělení. Vrchní sestra mi pár dnů před maturitou oznámila, že mě jako zdravotnického asistenta nezaměstná. Potřebovala všeobecné sestry, a já jako zdravotnický asistent bych pro ni byla jen trochu lepší ošetřovatelka. Dala mi na výběr: buď výpověď, nebo pokračování ve studiu na VOŠ. Během pár dnů jsem však dostala výpověď s okamžitou platností. Našla jsem si tedy jinou práci.

Pokračovala jsem u soukromého lékaře. Myslela jsem si, že už mě čeká trochu lepší život, ale bohužel jsem netušila, jak moc se mýlím.

Když mi bylo dvacet sedm let, postihla mě cévní mozková příhoda. U tak mladého člověka by to málokdo čekal, vím. Ale nikde

není napsané, že se to nemůže stát. Bohužel moje postižení bylo rozsáhlé a musela jsem se znovu učit chodit. Nevzdala jsem se ovšem ničeho, chtěla jsem dál vykonávat své povolání a moje víra, že se jednou vrátím, mě držela nad vodou i při životě. Spěchala jsem do práce, jak jen to šlo.

Zanedlouho jsem se vdala, porodila dvě děti, potkal mě bohužel i jeden potrat.

Vzala jsem si jedináčka, mamánka bohaté ženy – a čekala na mě tyranie ze strany tchyně. Ano, byla jsem hloupá a naivní.

Po čase jsem se vrátila do nemocnice. Kolektiv jsme měli přátelský, sehraný, takže jsem do práce chodila ráda. Nastoupila k nám nová vrchní sestra z jiného oddělení. Dodělávala si školu, aby mohla být na vyšším postu, protože pro běžný provoz byla totálně nepoužitelná. Nikdy jsme ji neviděli pracovat, natož mluvit s jediným pacientem. Zkoušky ve škole dělala naponěkolikáté, protože zapomněla pacientovi píchnout ranní inzulin nebo podat léky atd.

A protože sama nezvládala, vylévala si svůj vztek na nás. Její arogance, zlost a ponižování nakonec ovládly celé oddělení. Brzy jsem odtud přešla jinam.

Kde jsem se ocitla tentokrát? Růžový sad na mě ani tentokrát nečekal. Staniční mého nového působiště byla snad ještě horší. Za devět měsíců zvládla vyhodit jedenáct sester bez jediného důkazu proti nim.

Nakonec na ni bylo podáno trestní oznámení, ale zametlo se pod koberec a ona vládla dál.

Dva roky mi na sesterně hustila do hlavy, jak je tahle sestra neschopná, ta další jaká je to kráva, kdo je jak divný… a jaký prý názor na koho mám já. Když jsem měla nedejbože jiný pohled než ona, bylo zle.

Po dvou letech mi došly síly a rozhodla jsem se odejít v rámci nemocnice do jiné budovy.

Chtěla jsem si to tentokrát zařídit všechno sama. Rok mě však v nemocnici odmítali. Netušila jsem proč.

Pak jsem se sešla s vrchní jednoho oddělení a ta mi na rovinu řekla, že ty dvě, staniční a vrchní z předešlých oddělení, mi daly stopku. Do hodnocení mi prý napsaly, že jsem vulgární, nespolehlivá, nedůvěryhodná, agresivní, že sexuálně obtěžuji kolektiv, lehám si k pacientům do lůžka a bezdůvodně jim odpojuji infúze.

Totálně jsem se z těch informací sesypala. Půl roku jsem byla na antidepresivech a dalších lécích.

Jako samoživitelka jsem se však musela postavit na nohy a začít zase fungovat. Chtěla jsem docílit spravedlnosti, řešit věci pomocí právníka, ale vzhledem k mé finanční situaci mi bylo jasné, že nemám sebemenší šanci.

Našla jsem si novou práci.

Tentokrát jsem zkusila domov pro seniory a doufala, že tady to snad konečně bude jiné.

V domově pracovaly především pečovatelky a podle toho to vypadalo. Vládly mu pevnou rukou. Na svých devadesát klientů byly zlé, vulgární, psychicky a fyzicky je týraly.

Byly jsme tam dvě sestry, já a ještě jedna sestra z Ukrajiny. Ta toho ovšem sama moc neuměla. Chodila se například dívat, jak cévkuji ženu, a pronášela u toho věty ve smyslu „počkej, Niki, já se podívám, kam tu cévku strkáš“.

Naše tři pečovatelky se semkly proti mně a orodovaly u pana ředitele, aby mě vyhodil. Ve zkušební době mi tak přistála na stole výpověď.

Zanedlouho jsem se dozvěděla, že ty tři pečovatelky letěly na hodinu a za nimi i pan ředitel. Zůstalo jen původní vedení sociální, personální oddělení a vrchní sestra. No takže co to zase bylo? ptala jsem se sama sebe.

Na důchoďáky jsem však nezanevřela a zkusila ještě jeden. Jak už jsem byla zvyklá, ani tady na mě nečekalo žádné pozitivní překvapení.

Pečovatelky spaly s panem ředitelem, takže si na nás sestry otevíraly pusu. Denně se ztrácely opiáty, trezor neexistoval, dokonce i uzamykatelnou skříňku byste tu hledali marně. Oddělení se v chodu udržovalo velmi složitě. Výpověď na sebe nenechala dlouho čekat: opět mi pan ředitel ještě ve zkušební době předal papír s pár řádky textu a bez jediného důvodu mě propustil. Prostě jsem byla nepohodlná.

Poslední šance na práci ve zdravotnictví tady u nás byl už jen ústav pro duševně nemocné lidi. Říkala jsem si, že tam se snad s klienty zachází s láskou a lidským přístupem.

Zkusila jsem tedy poslední možnost, jak docílit toho, že budu zdravotní sestra, kterou jsem vždycky chtěla být.

Čekal mě ale rychlý konec, který se vejde do pár vět.

Naše vrchní sestra byla madam, která nám po večerech jezdila okupovat sesternu se svým milencem a lahvemi vína v rukou. Když už jsem těmto excesům nechtěla dál přihlížet a ozvala jsem se, byla jsem vyhozena.

Na hodinu. Na Vánoce. Samoživitelka.

Po čase mi volal kolega z onoho ústavu, že je z něj alkoholik, je na práškách a že se mi omlouvá. Netušila jsem, za co se omlouvá. Všechno mi to vyklopil: jak slyšel vrchní mluvit a obvolávat celý okres, aby mě nikde nikdo nezaměstnal, že jsem nebezpečná a psychotická, a kdybych se hlásila, ať si na mě dají pozor.

Skončila jsem jako prodavačka. Denně pláču. Budím se v pláči, z práce odcházím s pláčem. Zachránila jsem plno lidí, moje práce mě bavila, zajímala. Mám doma dokonce ocenění od hejtmana. Lékaři a pacienti si mě vždy chválili. Můj život zdravotní sestry však musel takto nemilosrdně skončit.

Denně přemýšlím, jestli má cenu žít. Nesu si toho s sebou tolik. Moje srdce je rozlomené na milión kousků. Nechápu, proč jsou hodné a šikovné sestry zneužívané, šikanované a nakonec pro jistotu vyhozené. Nechápu, proč ve vedení sedí člověk, který nemá ani špetku empatie a znalostí. Proč jsou nemocnice plné sester, které se ani neusmějí, a přitom já bych pro tu práci umřela.

Zkouším podat trestní oznámení za pomluvy, ale je to dlouhá cesta, aby člověk docílil nějakého uznání. Už jsem prakticky přestala věřit, že se jednou všechno v dobré obrátí.

Mým smyslem života jsou moje děti a pro ně žiju.