„Detektive?“
Mark seděl na židli a ramena mu zdobila stříbrná fólie šustící při každém nádechu. Díval se před sebe do prázdna a snažil se poskládat myšlenky dohromady. Původně jednoduchá průzkumná akce se radikálně zvrtla. Všechno, co se dnes večer stalo, působilo jako zlý sen, ale bohužel to bylo skutečné.
„Detektive?!“
Do rukou ho hřál papírový kelímek s kávou z automatu. Myšlenky se mu honily hlavou jako splašené stádo koní a on se je usilovně snažil zkrotit.
„Detektive, slyšíte mě?“ zavolal na Marka policista. Už potřetí mu opakoval stejnou otázku, ale zatím se nedočkal žádné odpovědi. Pozoroval zmateného kolegu a přemýšlel, jestli ho vůbec vnímá.
Jak se dostal z Woodburry na policejní stanici, si Mark nepamatoval. V jednu chvíli ležel na zemi a pak se mrknutím oka probudil tady, na polstrované židli, a nějaký druhořadý dopravák na něj právě aplikoval manuál pro výslech oběti násilného přepadení. Formulář číslo 5, strana 23, otázka 4.
Zásahovka se dostavila do rezidence během několika minut, a to na základě hysterického telefonátu komorníka. Hned potom, co z přízemí uslyšel střelbu, vytočil 911, schoval se do jedné z kuchyňských skříněk a vydržel v ní až do příjezdu policistů.
Ti kromě vystrašeného služebného a traumatizovaného detektiva, ležícího na zemi se zbraní v ruce, našli na místě pět mrtvol s rozsápanými hrdly a spoustu krve.
„Promiň… Na co ses ptal?“ prozřel z ničeho nic z transu Mark. Nemohl si vzpomenout, u jaké otázky skončili. Předpisy znal za ta léta nazpaměť. I kdyby ho někdo probudil o půlnoci, vysypal by z rukávu všech pětadvacet otázek tak, jak šly za sebou. Opakoval je už tolikrát, že je dokázal odříkat stejně jednoduše jako abecedu.
Tentokrát ale ne.
Zhluboka dýchal a snažil se vrátit zpátky do reality. V rozklepané ruce držel horkou, až příliš přepraženou kávu, ale daleko víc by po takovém zážitku ocenil něco vyzrálejšího a ostřejšího.
„Jestli byste mi mohl popsat útočníka. Výška, vzhled, oblečení… Však to znáte,“ zopakoval otráveně policista.
Markovi probleskla hlavou vzpomínka na hladové rudé oči, které na něj zíraly ze stínu.
„Hm, nevím. Byla tma. Všechno se seběhlo strašně rychle,“ vysoukal ze sebe po krátké odmlce.
Z dlaní se mu do těla pomalu do těla linulo teplo. I přesto mu vstávaly chlupy na předloktí a po zádech běhal mráz při pomyšlení na to, co se vlastně stalo.
„Zaútočil na vás, je to tak? Jak jste ho zastavil? Kam zmizel?“ hubený policista chrlil jednu otázku za druhou a přitom poklepával propiskou do miniaturního kroužkového bloku.
Markovi se rozbušilo srdce jako o závod. Znovu si vybavil okamžik, kdy se na něj záhadný netvor vrhnul a strhnul ho k zemi.
Prásk! Prásk!
Dva výstřely ho zachránily od takřka jisté smrti.
„Nevím, těžko říct. Asi… asi o něco vyšší než já, možná sto osmdesát pět? Vzhled…“
Mysl se mu stále vracela na to osudné místo. Musel s ní bojovat, jinak by se dozajista z celého zážitku zbláznil. Nemohl se zbavit vzpomínky na děsivé šarlatové oči, které se na něj upřeně dívaly. Pohled nesoucí s sebou příslib konce.
Studený dotek mu přejel mezi lopatkami a on zhluboka vydechl.
„Asi běloch, tmavší vlasy. Oblečení… Černé tričko a kalhoty,“ vymýšlel si detaily, aby ukojil policistovu žízeň po informacích. Kdyby mu totiž pověděl celou pravdu, zcela určitě by působil jako naprostý blázen.
„Dobře. Další otázka. Byl sám, nebo měl nějaké komplice?“ pokračoval neodbytný strážník ve výslechu, zatímco si zapisoval poslední odpověď.
„Asi sám. Nikoho jiného jsem si nevšiml,“ konstatoval Mark.
Policista se zastavil uprostřed rozepsaného slova a nevěřícně se na něj podíval.
„Vážně? Takže jediný pachatel odrovnal čtyřčlenný tým profesionálů rozprostřený na více než pěti stech metrech čtverečních, aniž by ho kdokoli z vás konfrontoval?“
„Nevím, co ti na to mám říct. Možná měl posily, ale těch jsem si nevšiml. Byl jsem dole v expozici a měl jsem plné ruce práce sám se sebou!“ Mark se dál pokoušel znít co možná nejvěrohodněji.
Jediné, po čem teď toužil, bylo dostat se konečně domů.
Nemohl vypovědět do protokolu, že útočník měl rudě žhnoucí oči a tesáky jako dravé zvíře, že běhal po místnosti rychleji než Usain Bolt a házel bezvládnými těly, jako by to byly hadrové panenky. Jakékoli přebytečné detaily, které si ani on sám nedokázal vysvětlit, byly v tuto chvíli nebezpečné. I když už toho měl za celou noc tak akorát dost, musel se usilovně soustředit, aby vypovídal jak reálně to jen šlo. Jinak by asi brzy skončil v pěkné, teplé polstrované místnosti, oblečený do podzimní kolekce svěrací kazajky.
Ne, nejdřív musel zjistit sám, kdo je ten záhadný cizinec.
„Jak to, že nezabil i vás?“
Věř mi, že tuhle otázku si pokládám taky, proletělo Markovi hlavou. Nahlas si povzdychl a jen se na policistu vyčerpaně usmál a pokrčil rameny.
Nad jeho snahou udržet se vzhůru pomalu vítězila únava. Hlava mu třeštila a tělem se mu proháněla zimnice. Tak blízko k smrti jako dneska se za celou svoji kariéru ještě nedostal.
Vůbec mu nepomáhalo, že otázky jeho kolegy nabíraly na síle a začínaly být stále dotěrnější. Mark chápal, že ten kluk jen dělá svoji práci – na jeho místě by se choval stejně. Ale až teď si uvědomoval, jak na lidi může působit stresující výslech. Poprvé se ocitl na místě traumatizovaných obětí, se kterými předtím jen ztrácel trpělivost. Právě tady mu došlo, jak náročné je odpovídat na smršť otázek, které vás vracejí zpátky k tomu, na co byste raději v okamžiku zapomněli.