PROROK
KAPITOLA VI
Spása v pohádkách (…)
Cestou z práce mu město přišlo špinavé a nevlídné. Vzpomněl si, jak kdysi chodil s dívkou, která v jeho bytě pověsila záclony. Jeho samotného by takový krok nikdy nenapadl, ale když tam pak ty krajky viděl, uvědomil si, že se z bytu konečně stal domov. A to jen díky obyčejné, hloupé zácloně. Ony ty ženské postřehy jsou mnohdy zřetelné, až když se stanou skutečností, a my jim pak musíme holt dát za pravdu, i když jsme tomu prve nevěřili. S tou dívkou se dávno rozešli; v dobrém, ale rozešli. Teď to Pavlovi došlo – v tomhle městě nyní žádné krajkové záclony nevisí. Všechny odjely těmi autobusy kdoví kam a zbyly tu jen prázdné, oprýskané okenní rámy zející prázdnotou ve svém dutém vnitřku. Po ulicích se sem tam povalovaly odpadky a lecjaká lampa či hydrant byly pozvracené. Už i takhle odpoledne bylo možné potkat potácejícího se podnapilého násosku, který se div udržel na nohou, to dříve bylo vzácné. Tak tyhle okenní rámy jsou již dočista vysklené, napadlo Pavla, když odemykal dveře svého bytu.
Číst! Musí číst, a to ještě více než doposud. Jedině tak se z něj nestane vysklený okenní rám. Dobrý bože,
vždyť to jsou teprve tři týdny a už je na ulicích bordel a opilci! Musí najít něco, co ho bude udržovat na nějaké mentální úrovni, musí číst zase ty staré romány, kde mají ještě muži nějakou důstojnost. A pohádky! Musí přelouskat nějaké pohádky, kde jsou princové, rytíři a stateční Honzové. A to oni jsou ti dobří a vždy zvítězí nad lotry a hulváty, kteří jsou ti špatní. Jak jednoduché to vlastně je, jak neprůstřelná logika. Musí si zachovat své přirozené gentlemanství.
A co víc, v pohádkách jsou přece princezny a všelijaké víly a lesní žínky: prostě ženy. Ženy! I ty ošklivé ježibaby, čarodějnice a zlé královny jsou neodmyslitelně ženským elementem, který spoluudržuje svět v chodu.
Ale hlavně ty venkovské Bětušky, ty obyčejné holky s prostou dívčí krásou, pro kterou ten jejich hloupej Honza odmítne i tu nejbohatší princeznu, kterou zachrání dejme tomu před drakem – a to jenom proto, že ví, že doma, v jeho vesničce pod kopcem na něj v sousední chaloupce čeká právě ta jeho nejmilovanější Bětuška.
Pavel stojí před knihovnou a hřbetem ruky přejíždí po hřbetech svých přátel vyrovnaných v poličce. Knihy byly trochu od prachu, ale to přeci knihy musejí být, chtějí-li mít nějakou vážnost. Tady to je, tady jsou pohádky.
Vytáhl několik knih a zběsile listoval několika zároveň. Ach bože, Malá mořská víla. A tady je Slavík a růže. No prosím, Velká pohádka psí a tady zas o Lakomé Barce. Je z čeho brát, stále ještě jsou na světě věci, ze kterých je co brát! Horečně obrací stránky,
každé kousek; stejně je zná všechny zpaměti. Listuje a listuje, stránky mu šustí pod rukama. Sedí vprostřed pokoje a je obklopen desítkami knih. Ztrácí pojem o čase. Venku začíná svítat.
Je ráno a pod oknem zpívá kos. Pavel by po něm nejraději něco hodil. Ty jedna černá potvoro, ty mrcho, vidíš, cos způsobil? To je všechno kvůli tobě. Pavel si ani neuvědomil, že mluví nahlas sám se sebou. Již několik týdnů s nikým vlastně nepromluvil nějakého smysluplného slova a samota mu začíná hloubat mozkovnou. Stojí za zavřeným oknem a nadává. „Potvoro jedna opeřená! Ale vždyť… ale vždyť ty za to vlastně nemůžeš.“ Nohy se mu podlomily. Sedl si na zem a do očí se mu začaly drát slzy. Uvědomil si, že má na sobě stále oblek, ve kterém přišel včera z práce, a hned, aniž by sako odložil, začal z knihovny vytahovat ty metráky knih. Patrně mezi nimi usnul a až teď ho probudil ten fňákající kos.
Prokrista, kolik je hodin? Tolik? To ne! Zapomněl natáhnout budíka a za půl hodiny musí být v práci!
Rychle zastrkal košili do kalhot, brašnu měl nachystanou již od včera, opláchl ospalý obličej studenou vodou, rukou prohrábl před zrcadlem vlasy. Ano, to by snad šlo, stejně skoro nikoho nepotká. Na srdci ho hřála myšlenka, že zatímco většina mužů usíná vprostřed pokoje obklopena zástupem prázdných láhví, on usnul obklopen moudrostí a krásou.
Šel svižně, moc se kolem sebe nerozhlížel, jak měl jindy ve zvyku. Čas ho tížil, a tak ho nemohl věnovat po-
je celý rozdurděný. Neví, kterou si má vybrat. Čte od
zorování dění kolem sebe. On za to nemůže, ten kos, za nic nemůže. On se také nesnaží chovat se jako lidé, což je mu ostatně ke cti. Tak proč my, hloupé lidské pokolení, usilujeme o takovou blbost? Co přijde příště, nařídí nám hibernaci po vzoru medvědů? Nebo naznají, že jeden den člověčího života je ažaž – po vzoru jepic?
Po cestě Pavel míjí dalších pár opilců. No jo, hospody a bary mají teď pré, když muži nemusí nikomu lhát, že „dopijou a jdou“. Sedí tam do rána a nikdo se nad tím nepozastaví.
Výborně, tak už je nablito i před úřadem, kroutí hlavou Pavel a s odporem vchází do dveří. Na chodbách a schodištích celé budovy se válí nedopalky z cigaret, papírky od žvýkaček, cukrů a smetánek do kávy; a ten smrad, kdy se tu naposledy větralo?
Pavel se snesl na zem z pohádkových výšin včerejší noci a práce v kanceláři mu pomohla se alespoň trochu odreagovat. Už ho ale netěšila jako dříve, kdy cítil, že dělá něco užitečného. Naopak se mu začínala vysloveně hnusit, protože si pomalu uvědomoval, že je součástí toho zrůdného systému, který dělá z lidí prasata. Představa, že je jedním z prstů dlouhé plížící se paže starosty Sindaka, že spolupracuje na zkáze vlastních ideálů… – nic příjemného.
Má podat výpověď? Ale čím by se živil, zvlášť teď?
Zkusí to ještě chvíli vydržet, konec konců, třeba, bu-
de-li u jádra věci, přijde celé té záležitosti na kobylku, možná se mu ji podaří i nějak vnitřně nabourat, stane se jakýmsi agentem. Agentem sebe sama, který bude zevnitř zpřetrhávat nitky té ďábelské krejčoviny.
Ta představa se mu zalíbila, že se musel zasmát. Od té doby Pavel vykonával jenom tu nejnutnější práci, a pokud mohl, spíše si vybíral úkoly, které se týkaly obecného blaha, jako byla třeba logistika zimního solení chodníků, a vyhýbal se záležitostem týkajících se separace. Už nikdy nezůstal v práci déle, než bylo nutné, a v uspořeném čase raději seděl doma a četl. Četl pohádky.