Počátek
Vše se začalo vskutku velmi nenápadně o jarních prázdninách roku 2004. Tehdy to bylo, co jsem z lásky k jedné dívce, tehdy ještě mého srdce, napsal nesmělé, až křehké osmiverší s názvem Lilie, kteréžto zde neuvádím, neb není svojí kvalitou hodno publikace. Jde jen o skromné, skoro by se dalo říci až bázlivé verše jednoho zamilovaného tehdy ještě mladíka, jenž poprvé vážněji poznal kouzlo ženy. V touze vyjádřit své niterné pocity jsem tak počal psát první básně. Jest třeba přiznat, že byly mnohdy věru velmi nekvalitní až naivní. Nicméně, vše se musí člověk naučit, psaní básní, jak vidno, nevyjímaje a já se poctivě učil. Učil jsem se zachycovat své emoce a uzamknout je tak v pouta rýmu, zhmotnit niterné záchvěvy a vibrace pocitů. Ač se tak dělo povětšinou v silných bolestech nitra, tak se musím poděkovat všem ženám, kteréžto se mnou na této trýznivé cestě života šly po mém boku.
Mojí hlavní inspirací jest láska k něžnému pohlaví, mým vzorem pak česká poezie devatenáctého století, zejména básníci jako Jaroslav Vrchlický, Aleš Balcárek, Boleslav Jablonský, Otokar Březina, Vítězslav Hálek et cetera. Z básníků modernějších potom Jiří Orten, Jiří Mahen anebo Jan Skácel.
Moje poezie
Svojí poezií se celkově snažím přimět čtenáře k pozastavení se v této přespříliš uspěchané době. Dát mu možnost se osvěžit krásou jazyka rodného, jazyka toliko malebného, dopřát mu chvíli k usebrání se u, troufám si říci, půvabných veršů, při šálku dobrého čaje, kávy či snad vína. Případně i za zvuku milého a jemného ambientu. Smím-li si dovolit osobní poznámku, tak jsem mnohdy volil písně mé dobré a dlouholeté kamarádky Jany Cenkové, jejíž líbezný zpěv a hlas spolu s precizní hrou na kytaru křehce krášlí četbu mých básní.
Zde si můžeš, milý čtenáři, povšimnout toho, že se publikované básně různí jednak svojí délkou, a to od pouhého čtyřverší, kteréžto většinou reprezentuje zachycení chvilkové, za to však silné myšlenky, až po obsáhlejší dvanáctiverší, jednak i dobou jejich vzniku. To vše reflektuje pět let mého života. Ač se některé básně mohou jevit jako pouhá čtyřverší, ukrývají v sobě hluboké emoce, můj příběh a má tajemství. Nic tu není jakýmkoliv způsobem zveličené ani upravené za účelem vyvolání silnějšího prožitku, a tím i dojmu z dané básně. Vše jest autentické, původní a naprosto pravdivé.
V mém díle si můžete taktéž povšimnout občasných ne zcela standardních názvů básní ve formě rčení, citátů a výroků slavných osobností. Snažím se tím dát dané básni hlubší rozměr. Navíc jsou tyto názvy doplněny o jejich překlad do latiny, či francouzštiny.
Dlužno dodat, že jsem povděčen za svoji vůbec první opravdovou báseň, respektive básně, mé velmi dobré kamarádce Ivče Otčenáškové. Kdysi mne okouzlila svojí letorou a naturelem mladé ženy doby první republiky natolik, že jsem v nitru k její okouzlující, laskavé povaze zahořel city do té doby u mne nepoznanými. Předešlé partnerky prominou, ale jest tomu tak, jak dím. Avšak její smyslné oči a přírodně zrzavé vlasy hrály dozajista také svoji roli. To o ní jsem v lednu roku 2016 u snídaně složil svoji první milostnou lyrickou báseň s názvem „... pocity nezadaného“, jako za starých časů století devatenáctého, a pěkně postaru, na malý papírek z bloku, tužkou a krásně křehce. Nesměle a plaše. Nikdy předtím jsem věru nic tak silného, co se týče inspirace pro básnickou tvorbu, necítil. Tehdy jsem se řídil známým rčením: „Když ji miluješ, není co řešit.“ A skutečně, nebylo co řešit. Nebýt této okouzlující a toliko laskavé bohyně, nepoznal bych krásu poezie. Děkuji Ti, Ivi, z hloubi srdce muže devatenáctého století za tento dar. Dala jsi mému životu opravdový smysl.
Snažím se tu být trošku osobnější, abyste, milí čtenáři a drazí přátelé, dokázali plně pochopit moje skromné pohnutky a proniknout tak do tajů mého nitra.
Verše milostné
Následující část knihy zachycuje mé touhy, jakožto i svízele ve spojitosti s něžným pohlavím v milostné lyrické poezii.
K zamyšlení o zamilovanosti... O zamilovanosti...
„Zamilovanost jest pouhé pobláznění mysli, láska však jest uvědomění si onoho faktu, že milujete. Že milujete myslí, duší, srdcem, prostě celým tělem. Že vás nejniternější cit k osobě vašeho života prostupuje celého a natolik, že již nevíte, kde končí štěstí a blaho vaší milé a kde začíná to vaše. Od té chvíle až na věky jedním jste, tělem i duší...“
Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis.
Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce.
Poupě mé, poupě dychtivé, smutku rosa skrápí tváře tklivé, by vůně Tvá se vytratila, bol srdci tak navrátila.
Samotou života kout ovinula, pročež bázlivě mi ruce mnula. Zraněna přec sama sebou, jizvy srdce ji teskně zebou.
báseň napsána 16. 2. 2019
Verše věnované mojí dávné platonické lásce. City lásky již smyl čas, avšak zůstalo o to silnější přátelství. Děkuji Ti za něj z hloubi svého srdce, milá Ivi. Děkuji Ti za to, že jsi i nadále zůstala v mém životě.
„Nejosamělejším člověkem je ten, který ztratil lásku.“
– Ernest Hemingway americký autor a novinář
V touhy kraj kročeje tiše plují dál, by lásky žár v nitru jemně plál. Tobě úctou tím tak pokoru vzdal, citů čistých, nebesky snivých chvál, samotu srdce křehce však jen sňal.
báseň napsána 24. 9. 2020
... zhmotnění mého nitra ... psáno osamělým srdcem ..., ale se ctí a ryzí pokorou k životu jako takovému, tak jako vždy.
3.
„Parfois on a besoin que les choses nous manquent pour en réaliser la valeur.“
„Někdy potřebujeme chybějící věci proto, abychom si uvědomili jejich skutečnou hodnotu.“
(... aneb i mezi námi smrtelníky jsou andělé ...)
V mém nitru, lásko, jemně dlíš, pročež vše tím jen tak kradmo smíš. Pro úsměv očí Tvých, vše tím tak zvíš, pro vše, o čem nocí dlouze sníš.
... dobrou noc, drahá má.
báseň napsána 25. 12. 2020
... když se jemně, poznenáhlu, však zato neodbytně a vytrvale vloudí v srdce milá mladá žena. Žena, o níž je mi dovoleno pouze snít. Navždy jen snít... V představách si s ní pouze povídám. Něžně, roztomile a dlouze povídám. Ve vší počestnosti. Bůh je mi svědkem... Tak to dělám den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. Když jednoho večera před půlnocí umývám nádobí, vytanou mi na mysl dva verše o ní. Rychle domyji nádobí a pustím se do psaní. Nechám zase za sebe tvořit podvědomí. Čistě jen podvědomí... Až na konci, po dopsání, zjistím, co jsem vytvořil, a jako každému muži mi to po chvíli dojde... že jsem zas v tom... a zase beznadějně, neb jsou tyto city přinejmenším nepatřičné... k této ženě zcela určitě.
Kéž bych mohl jednou provždy pozbýt schopnosti milovat.
Proč milovat, když nemohu být milován? Čím jsem si vysloužil tento trest?
Tak mne opět čeká zdlouhavá citová odvykací kúra. Ale alespoň budu mít nač ve stáří vzpomínat... trpce, ale vzpomínat.
Non est ad astra mollis e terris via.
Není lehká cesta ze země ke hvězdám.
Neb jest pln štěstí, krás dne, věda, že touhou se srdce pne, by v ústrety vplul jen lásce své, kterážto jej v nitro jemně zve...
Díky Ti za vše, má milá.
báseň napsána 18. 2. 2021
Letmé verše, hnutí mysli, jedno čtyřverší, kteréžto jsem dopsal pod řádky básně pocházející z pera jedné milé mladé ženy jako doplnění a pokračování jejích veršů, jako křehkou myšlenku, plachou strofu. Ony verše, byť jsou jen čtyři, se setkaly s kladným přijetím, což mne zahřálo na srdci. Spíše nežli báseň je to pouhé zachycení mých niterných pocitů, nic víc.
„L’amour c’est comme la guerre, facile à démarrer, difficile à finir… et impossible à oublier.“
„Láska je jako válka, je snadné ji začít, těžké ji skončit… a nemožné na ni zapomenout.“
Pročež dlíš v srdci, v nitru mém? ... pohlaď vlasy, tím smutkem tne vzpomínka budoucností, zmarem, v tíseň úzkost tak jen srdce hne...
báseň napsána 27. 10. 2020
… když láska někdy bolí svojí beznadějností, nedostupností a vy víte, že jinou již nechcete. Že jste už našli tu pravou, tu vaši vysněnou.
„L’une des plus grandes douleurs est d’aimer une personne que tu ne peux pas avoir.“
„Jednou z největších bolestí je milovat někoho, koho nemůžete mít.“
Lapen srdcem, v nitru teskně tonu, jen bez lásky, jejího chtíče shonu.
Kdes má drahá, nezvěstná, má chuti žít?
Bych měl tak touhu na světě déle dlít... báseň napsána 9. 9. 2020
Když milujete jako ještě nikdy ve svém životě a nemáte možnost říci to lásce svého života. Smíte se jen čas od času kochat její krásou. Teď se tu ovšem nebavíme o fyzičnu. První, čím upoutala moji pozornost, byl její hlas. V době pandemie stejně známe všichni jen respirátor, oči, hlas a chování dané osoby. Tím bylo mé Já odstíněno od její fyzické krásy. Nejprve mi bylo dovoleno poznat její ušlechtilé nitro, až posléze mi byla shodou okolností dána možnost poznat její vzhled. V tu chvíli jsem věděl, že toto jest moje femme fatale. Žena, kteroužto muž pozná jednou za život. Však narodili jsme se pod špatnou hvězdou. Nezbývá mi proto nic jiného nežli o ní jen snít, krásně a dlouze...
Audacem fortuna iuvat.
Odvážnému štěstí přeje. Vergilius, Aeneis
Hledaje zrzavě křehký lásky kout, by počal se pýchou, tím jen štěstím dmout, splniv sobě i dívce z mědi sen, tak šťastni byli ve své, oné kráse jen.
... dej dopřáti radosti jejich mládí, přec ať štěstí jim tak jejich nitra hladí...
... našed poprv to, čehož si nitro jeho přálo... by teď hrdostí mu jen srdce zvučně plálo...
Děkuji Ti, má drahá.
Věnováno mojí budoucí partnerce. báseň napsána 22. 1. 2021
... i muž, obyčejný muž z masa a krve, si touží splnit svůj celoživotní sen. Sen o lásce svého života. O partnerce, respektive celoživotní manželce. Podvědomě cítí, že ona kouzelnice je klenotem jeho života, jeho existence na tomto světě. Jen ona mu může dát dítka, o nichž sní čím dál tím častěji, by mohl být opravdu hrdým otcem...
Fiat.
Staniž se.
Touhou rád bych vzplál, v srdci Tobě snivě vlál. Jak šátek větrem zcizený, jen něhou tiše zplozený. báseň napsána 3. 8. 2020
V touze po opravdové lásce svého života zažívá muž mnohdy nejpalčivější bolest vlastního nitra. Avšak touha jest vždy silnější než bolest sama. Proto setrvává na cestě své životní poutě za pravou láskou svého života.
„Vivre sans amour n’est pas vivre, et vivre dans l’amour sans souffrir est impossible.“
„Žít bez lásky není život, žít v lásce bez bolesti je nemožné.“
Henri Frédéric Amiel
Přilnuvší k retům Tvým, jen křehce, pokradmu usednuvší v nitro lehce, hledy lapen, pevně spoután věčností, oddán Tobě, drahá, s vděčností...
... navždy jen Tvůj milý.
... jedno něžné, němé, proto nikdy nahlas nevyřčené vyznání lásky. Snad by se jí alespoň trošku líbilo, snad...
báseň napsána 30. 12. 2020
Když jsem se zařekl, že už se musím vyhnout dalšímu vzplanutí k něžnému pohlaví, a tím tak i případnému zklamání, neb bych již další neunesl, našlo si mne něžné pohlaví samo. Nenápadně, týden po týdnu a měsíc po měsíci. Nyní jsem však hrdý na to, že mi osud, či Bůh, podle toho, v co kdo věří, seslal do mého života ženu, o níž se mi nesnilo, a to ani v tom nejkrásnějším snu...
„On ne voit bien qu’avec le coeur. L’essentiel est invisible pour les yeux.“
„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Antoine De Saint-Exupéry
Maje splynouti v objetí, dotkl se jí v křehké líce, by tím spatřil jen studu více, zažehl tím vlnu dojetí.
... v srdci mém, zůstaneš navždy, drahá má...
báseň napsána 2. 1. 2021
Když veškeré myšlenky muže prostoupí existence bytosti, jíž není rovno. Jestli existují zde mezi námi smrtelníky andělé, tak já mám tu čest, že se ke mně jeden na mojí životní cestě připojil, neb se mi zcela nenápadně, ale zato vytrvale, vloudil do hlubin mého nitra. Děkuji Ti za to, andílku můj líbezný.
„Ça prend une minute pour remarquer quelqu’un, une heure pour l’apprécier, une journée pour l’aimer, mais une vie pour l’oublier.“
„Trvá jen chvíli, než si někoho všimneme, za hodinu si ho vážíme, za den ho budeme milovat, ale za celý život na něj nezapomeneme.“
(... aneb hřejivý hlas anděla...)
Bych rád tak zcizil onen něhy hlas, zdeť on plaše kouzlem svedl nás, přec tichem tělo steskem schází v chřad, ono štěstí lásky kazí.
Kde jen line se Tvé krásy tón?
Ten, jenž silným jest jak tužeb zvon. Čekám naň, dychtím, tělo soužím, po retech, jejich vzdechu toužím...
Marnost, ta mne bije, bolestí si jizvy ryje...
... dej odpustiti mým snům...
... dej procitnouti oněm dnům...
... s váhavým pohlazením na dobrou noc, Tvůj milý...
báseň napsána 15. 1. 2021
... tak to dopadá, když znáte jen roušku, nádherné hnědé oči, malebné to oříšky, jež zastoupí rety svým vřelým úsměvem. Vždy jsem uveden v příjemný perplex, ale především pak jejím libým hlasem oplývajícím vlídností a vrcholem něžnosti. Za dobu mojí anabáze světem jsem se s ničím, byť jen trošku podobným, nesetkal. Vždy se tím vrátím do svých čtrnácti let k mojí tehdejší platonické lásce, kteroužto jsem dokázal jen stěží pozdravit. Kouzlo ženy jest věru nezměrné... té pravé ženy ovšem...
... jitra hlas
Kterak bažím ovinout Tě v pas, kterak dychtím lapit onen hlas, v slechy, srdcem prostým, v nitro, by dmulo s hrdostí se samo jitro.
báseň napsána 8. 8. 2020
... upoután na lůžko, léto za oknem... ševelení sestřiček na chodbě... a pouhá společnost jiných pacientů na dalších lůžkách... nutí alespoň touhou mysl v nitru snít... o lásce... další rok a opět jen snít.
